Zlatonka

Obecenstvo jásalo nadšením, když se nebelvírským střelcům podařilo potřetí skórovat. Na famfrpálovém hřišti vládla neuvěřitelná atmosféra – právě probíhal zápas Nebevíru se Zmijozelem. Z většiny tribun se vzápětí začalo ozývat povzbuzování k dalšímu gólu, který by vzal Zmijozelu šanci zvítězit.

„Harry, Harry, Harry,“ skandovali fanoušci nebelvírského kapitána.

Draco Malfoy přimhouřil oči znechucením, protože rozeznal, že jméno jeho rivala volají většinou dívčí hlasy.

Vychutnával si tu chvíli klidu, kdy se vznesl vysoko nad ostatní a pobaveně sledoval hemžení pod sebou. Na chvíli se přestal soustředit a dovolil si zrakem zalétnout k jedné z tribun, v touze zahlédnout určitou postavu.

„Harry, Harry, Harry,“ vrátily ho hlasy Harryho fanynek zpět do reality. Nenechal se jimi znervóznit.

Jediné, na co se teď snažil koncentrovat, bylo zahlédnout zlatonku. Zahlédnout ji dříve, než jeho protivník. A chytit ji, než on vůbec zaregistruje, že si jí Draco všiml.

Netrpělivě se vznášel ve vzduchu a svým pohledem pátral pod sebou.

A pak ji zahlédl. Seděla o samotě úplně v horní řadě na tribuně Nebelvíru. Jako jedna z mála neměla tváře pomalované nebelvírskými barvami, jen v ruce držela malou vlaječku, aby prokázala věrnost své koleji. V tu chvíli k němu vzhlédla i ona a jejich pohledy se střetly. Draco věděl, že by to neměl dělat teď, uprostřed hry, ale nemohl si pomoci a neslétnout o kousek níž – blíž k ní. Dostatečně blízko, aby viděl do jejích zářivých očí, které ho pronásledovaly všude, kam se jen pohnul.

Ruce, kterými pevně svíral koště, se mu zachvěly nad způsobem úsměvu, který mu věnovala. Přerušila jejich pohled jako první, když kolem ní zasvištěla vzduchem šarlatová šmouha.

Najednou i z jejích rtů mohl Draco odezírat neslyšné: Harry.

Během okamžiku už se hnal za ním a v duchu si sprostě nadával, že něco takového dopustil. Že dopustil, aby něco vstoupilo mezi něj a hru... Potter uviděl zlatonku dřív než on a už ji měl na dosah.

Draco se ho ale přesto ještě pokusil na svém novém koštěti dohnat, i když věděl, že nemá ani malou šanci.

Davy vzápětí doslova vybuchly a on slyšel nadšený hlas komentátora: „Harry Potter chytil zlatonku, Nebelvír vyhrává zápas nad Zmijozelem!“

Za neustálého hukotu diváků slétli všichni hráči na zem, aby si mohli potřást rukama.

Draco šel příkladem svému družstvu, když zamířil k řadě nebelvírského týmu. Jako první k němu natáhl svou ruku Harry, naprosto opojen výhrou.

„Gratuluju k vítězství,“ pronesl Draco, uchopil Harryho pravici a pevně se mu podíval do tváře. Proto uviděl, jak šťastný výraz z jeho zelených očí pomalu mizí.

„Ne, to já bych ti měl pogratulovat,“ odpověděl vážně tmavovlasý chytač, než se vydal k dalším hráčům.

Když družstva dokončila své povinnosti, nebelvírští studenti se vrhli na hrdinu svého famfrpálového týmu, aby s ním mohli oslavovat jeho triumf.

Jen jedna osamělá postava se nepřidala k všeobecnému veselí a vydala se směrem k Dracovi.

„Hermiono,“ povzdechl si, když přišla až k němu.

„Je mi to líto, Draco,“ řekla smutně a natáhla svou ruku, aby ho mohla pohladit po tváři. „Je mi líto, že jsi nechytil zlatonku...“

„To nevadí,“ odpověděl jí. S překvapením si uvědomil, že mluví pravdu, že mu to opravdu nevadí. Usmál se na ni. „Ty jsi moje zlatonka...“

Když mu úsměv vrátila, sklonil se, aby před zraky celé školy políbil svou dívku.