Kapitola 1. - Prolog

Temný pán dokončil poslední řádek ve svém runovém kruhu a zvedl se ze země, aby se podíval na své dílo. Použil směs diamantového prachu, krve jednorožce a Elixíru života ze svého vlastního Kamene mudrců k vytvoření pasty, kterou používal ke kreslení shluků run, čímž vytvořil runový kruh o průměru přesně sto stop.

Značení byla dokonale navržena, výsledek desetiletí studia a nespočetných pokusů a omylů, které vedly k tomuto okamžiku. V podlaze byly vytesány prohlubně, navržené tak, aby veškeré tekutiny rozlité po obvodu stékaly do středu místnosti, kde měl být Temný pán umístěn během rituálu.

Temný pán byl starý muž, téměř sto let starý, i když nevypadal o moc starší než čtyřicet let. Ohlédl se přes rameno a všiml si přítomnosti svého nejvěrnějšího služebníka, toho, který při něm stál téměř devadesát let života, válek, štěstí, ztrát a smrti. Jeho služebník se na něj podíval se vztyčenou hlavou, jak mu jeho pán před tolika lety přikázal. I on byl starý.

Rozdíl mezi ním a jeho pánem spočíval v tom, že byl skřítek. Kdysi býval domácím skřítkem, ale poté, co si se svým pánem vytvořil pouto přátelství, věrnosti a oddanosti, se stal mnohem víc než jen tím. Byl temným skřítkem, jeho život a život Temného pána byly navždy spojeny. Jen on si vážil svého pána. Jen on sloužil jako jeho praporčík a vládl čarodějům, skřetům, skřítkům a dalším magickým tvorům jménem svého pána.

On i jeho pán by mohli být považováni za tyrany, ale jejich svět zažil mír už téměř sedmdesát let, a to jak v magickém světě, tak i mezi mudly.

Na skřítkově tváři se objevil krutý úsměv. Věděl, co si jeho pán v tu chvíli myslí. Vlastně sdílel úplně stejné myšlenky.

„Pošlete je dovnitř,“ nařídil jeho pán chraplavým hlasem, protože už několik dní nepromluvil.

„Nebylo by moudré si nejdřív odpočinout, můj pane?“ zeptal se skřítek, ne ze vzdoru, ale z péče a starostlivosti. „Měl byste se najíst a načerpat zpět energii, než podniknete další krok.“

Temný pán si povzdechl. Opravdu byl unavený. Jen přikývl, levitoval se ze středu runového shluku a posadil se na trůn. Jeho sluha mu nabídl talíř plný ovoce a pohár vody. Temný pán jedl, pil a zavřel oči.

Věděl, že usnul, když uviděl modrookou, blondýnku, která se na něj smutně usmívala. Chtěl ji držet v náručí a už nikdy ji nepustit, ale ani ve snu ji nedokázal chytit. Téměř osmdesát let ho pronásledovala stejná vize. Každou noc za ní běžel, dokud už nemohl běžet, jen aby se probudil ve studeném potu. K jeho mukám se přidávalo to, jak na něj volala a prosila ho, aby ji chytil. Aby ji našel. Aby ji držel. Aby ji zachránil. ABY JI ZACHRÁNIL!

Když Temný pán otevřel oči, zazářily zářivou zelení a jeho vířící magie naplnila místnost zlověstnou září, zatímco vstával ze svého místa.

„Přiveďte je dovnitř!“ nařídil.

Temný skřítek okamžitě vyběhl z místnosti a o chvíli později se otevřely dveře. Těmi vešlo třicet lidí, kteří se rozprostřeli a zaujali svá předem určená místa kolem runového shluku. Zkřížili si ruce za zády a čekali na rozkazy svého pána. Těchto třicet bylo samozřejmě pod kletbou Imperius. Nebyl důvod, proč by Temný pán dovolil hlouposti nebo neloajalitě zničit rituál, jakkoli pro něj byl důležitý. Připravoval ho po celá desetiletí a nedovolil by žádné narušení. Temný pán zvedl hůlku a levitoval sám sebe zpět do středu runového shluku.

„Pojď, můj věrný příteli. Je čas,“ zavolal na svého sluhu, který před svého pána poklekl a postavil se před něj.

„Budu vám navždy zavázán za tento dar, Pane,“ řekl temný skřítek a vzhlédl ke svému pánovi. Temný pán se usmál a podal příteli druhou hůlku. Protože byl skřítek, hůlku nepotřeboval, ale stejně jako se Temný pán učil skřítčí magii, učil se skřítek i lidskou. Kromě toho ve skřítčí magii neexistovalo žádné kouzlo, které by splnilo jejich potřeby.

„Podřízněte si vlastní hrdla a nechte krvácet do dutin před sebou,“ nařídil Temný pán třiceti lidem kolem nich. Všichni okamžitě sáhli po svých stříbrných dýkách a přiložili si je k hrdlu. Někteří jednoduše otevřeli ránu a nechali krev téct, zatímco jiní se úplně zmrzačili, aby krev mohla téct rychleji. Během několika minut všichni vykrváceli.

Krev pomalu stékala vytesanými kanálky směrem ke středu shluku, zatímco Temný pán a jeho skřítek začali zpívat v dávno zapomenutém jazyce. Do místnosti vstoupila další skupina lidí, kteří zaujali místa těch, kteří vstoupili před nimi. I oni si podřízli hrdla a nechali karmínovou tekutinu protékat do dutin před nimi.

Vzor se několikrát opakoval, jak se mrtvoly hromadily po obvodu místnosti. Runy začaly zářit nebezpečně rudou barvou, jak absorbovaly krev a dodávaly energii shluku. Když Temný pán a jeho služebník dozpívali, runy žhnuly žhnoucím světlem a zalily celou místnost zlověstnou krvavě rudou září.

„Uvidíme se na druhé straně, příteli,“ řekl Temný pán s nadějí v hlase.

„Budu tam, můj pane,“ odpověděl temný skřítek se stejnou nadějí. S posledním úsměvem na sebe oba zvedli hůlky a namířili je na sebe.

„AVADA KEDAVRA!“ vyslovily současně, z jejich hůlek vyšlehlo zelené světlo a udeřilo je do hrudi.