Kapitola 2.

Dafné Greengrassová, kterou většina studentů (a dokonce i někteří učitelé) Bradavické školy čar a kouzel označuje jako Zmijozelskou ledovou královnu, seděla tiše, zatímco se její spolužáci smáli poslednímu ubohému vtipu Draca Malfoye o Chlapci-který-přežil, Harrym Potterovi.

Potter se opět ocitl v problémech, tentokrát proto, že jeho jméno vyšlo z Ohnivého poháru jako čtvrtého šampiona Turnaje tří kouzelníků. Všechno to začalo na Halloween, v noci výběru šampionů. Viktor Krum byl vybrán jako šampion Kruvalu, Fleur Delacourová pro Krásnohůlky a Cedrik Diggory jako šampion Bradavic. Dafné si odfrkla, když uslyšela Diggoryho jméno, protože ve skutečnosti neměla v Mrzimora žádnou důvěru. Přesto tleskala spolu se všemi ostatními – podpora školní jednoty, nebo něco takového. Pak se ale pohár rozsvítil počtvrté a vyšlo z něj jméno zkurveného Harryho Pottera.

Celá síň byla v šoku a Dafné nebyla výjimkou. Jak se mu proboha podařilo vůbec vložit své jméno do poháru? Viděla, co se stalo dvojčatům Weasleyovým poté, co se pokusili obejít věkovou hranici; jejich obrovské bílé vousy byly k popukání. Pak se rozpoutalo peklo. Potter se okamžitě stal vyvrhelem, kterému se všichni ve škole vyhýbali, včetně jeho nejlepších přátel Weasleyho a Grangerové. Ti dva nějakým způsobem dokonce iniciovali hnutí, které vedlo k vyloučení Pottera z nebelvírské věže ještě tu noc.

Nebylo to tak, že by Dafné Pottera přímo nenáviděla jako většina jejích spolubydlících, ale neměla ani žádný zvláštní důvod ho podporovat. Ale co sakra? Jeho vlastní přátelé ho zradili? Vždycky si myslela, že Nebelvír je tak sehraná banda, a nemohla uvěřit, že ho celá kolej jen tak opustí. Dokonce i Zmijozelští projevovali loajalitu ke své vlastní koleji, ne-li k nikomu jinému, a k tomu, aby byl jeden z nich úplně exkomunikován, jako se to stalo Potterovi, by bylo potřeba něco mnohem vážnějšího než přihlášení podvodem do turnaje.

Potter tu noc prakticky zmizel ze školy, objevil se jen na hodinách a nic víc. Nikdy nepřišel do Velké síně na jídlo a s nikým nemluvil. Říkalo se, že McGonagallová a zaměstnanci se snažili Pottera donutit k návratu do nebelvírské věže, přičemž ignorovali fakt, že ho celá kolej vyhnala.

Tytéž zvěsti říkaly, že jim Potter jednoduše řekl, že si našel vlastní ubytování. Také poukázal na to, že podle Bradavické charty musí vyloučený student, aby se mohl do koleje vrátit, dobrovolně podstoupit podmínky pro opětovné přijetí, které kolej stanovila v době vyloučení. Vzhledem k tomu, že se Nebelvír nikdy neobtěžoval definovat podmínky pro opětovné přijetí, bylo vyloučení fakticky trvalé. Upřímně řečeno, pokud by se učitelé tak obávali, měli by ho prostě přeřadit do jiné koleje, ale zatím to tvrdohlavě odmítali.

Bylo dvacátého čtvrtého listopadu, den prvního úkolu. Od Potterova vyhnání z Nebelvíru uplynuly více než tři týdny a teď mu nezbývalo nic jiného, než se ukázat a vystoupit před celou školou, jejími hosty a nejrůznějšími diváky.

Jako obvykle se Malfoy snažil všechny zapojit do proti potterovského šílenství a za pár hodin budou venku sledovat, jak se šampioni postaví svému úkolu. Říkalo se, že do toho budou zapleteni draci, a Malfoyovi se při představě, že Potter bude upálen na kusy, sbíhaly sliny.

Dafné dojedla a tiše odešla z Velké síně, ignorujíc rozruch a vzrušení, které zdánlivě zachvátilo všechny studenty. Vyšla z hradu a ležérně se prošla k jezeru, kde si chtěla před úkolem chvíli posedět na břehu a odpočinout si.

Dorazila k jezeru a ke svému zklamání si všimla, že její obvyklé místo už obsadil chlapec, který seděl u vody a jedl sendvič. Dafné si odfrkla a proklínala vlastní štěstí, protože i na dálku poznala, že dotyčný chlapec není nikdo jiný než samotný Harry Potter.

Skoro se otočila, aby odešla, ale něco ji zadrželo. Nikdy spolu nemluvili, ani si nevyměňovali posměšky, ale měla zvláštní pocit, že by se k němu měla přiblížit. Nepovažovala by se za nezištného ani empatického člověka, zvlášť ne, když šlo o naprosté cizince, jako byl Potter, přesto si nemohla pomoct a cítila určitou míru soucitu s bývalým Nebelvírem. Byl úplně sám, opuštěný svou kolejí a odmítnutý svými nejbližšími přáteli, a pokud byly zvěsti o dracích pravdivé, mohl dnes dokonce i zemřít. Nikdo si tohle všechno nezasloužil.

Udělala první krok k němu, pak zaváhala a na chvíli si to rozmyslela. Jakmile se rozhodla, zhluboka se nadechla a pokračovala v chůzi jeho směrem. Než k němu konečně dorazila, Potter už dojedl a tiše seděl na zemi se zavřenýma očima. Chtěla mu něco říct, aby upoutala jeho pozornost, ale co mu vůbec mohla říct? Naštěstí se Potter rozhodl jí to usnadnit.

„Dobrý den, slečno Greengrassová,“ řekl, aniž by otevřel oči. „Jak se máte v tento krásný den?“

Dafné zalapala po dechu a její modré oči se na okamžik rozšířily.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se, když se vzpamatovala z počátečního překvapení.

„Před pár minutami jsem cítil tvou magii,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo, ale v její mysli to jen vyvolalo další otázky. Zvedl se z trávy a otočil se k ní. Dafné se na něj podívala a nemohla si nevšimnout, že na Potterovi je něco jiného. Vlasy měl stále rozcuchané a stále nosil volné oblečení, které se nehodilo pro někoho jeho postavení, nicméně jeho chování se úplně změnilo.

Jeho výraz byl stoický a ani se nepokusil na ni usmát. Pryč byly veškeré stopy po neohrabaném klukovi, kterého vídala ve třídě. Místo toho stál vzpřímeně a zdálo se, že se nese s jakousi ležérní sebejistotou. Nejviditelnějším rozdílem pro ni byly jeho oči, které jako by skutečně zářily. Dafné dvakrát zamrkala, jen aby se ujistila, že skutečně viděla to, co si myslela, a jeho oči skutečně jako by hořely smaragdovými plameny. Na okamžik zadržela dech, než si uvědomila, že tam jen tak stála beze slov, a on se na ni díval se zdviženým obočím.

„Greengrassová, jsi v pořádku?“ zeptal se Harry a všiml si, že se chová trochu divně.

„Jsem v pořádku, Pottere, nic se neděje,“ odpověděla, rychle se vzpamatovala a nasadila si zpět masku Ledové královny. „Všimla jsem si, že tu sedíš, a zajímalo mě…“

Harry se zasmál a na rtech se mu objevil velmi malý úsměv.

„A jak vám mohu pomoci uspokojit vaši zvědavost?“ zeptal se jí tichým, jemným hlasem, což v ní vyvolalo poněkud neklid.

Dafné polkla.

„Víš, že se šíří zvěsti o dracích, kteří budou dnes součástí prvního úkolu?“ zeptala se a očekávala, že v jeho očích uvidí překvapení nebo strach. Místo toho viděla jen pobavení.

„Aha, viděl jsem je, jasně,“ odpověděl Harry s úsměvem, podíval se směrem k okraji lesa a kývnutím hlavy ji vyzval, aby se podívala stejným směrem.

„Ve skutečnosti nádherné bestie. Ať už připravují cokoli, mají Švédského krátkonosého, Čínského ohniváče, Velšského zeleného a Maďarského trnoocasého. Hádám, že pro každého šampiona mají draka.“

Lehkost v Potterových slovech ji šokovala. Zbláznil se?

„Jsi…“ začala, neschopná dokončit větu.

„Šílený? Vystrašený?“ dodal s úšklebkem. „Možná ano, a byl bych hlupák, kdybych nebyl. Jsem student čtvrtého ročníku, který byl proti své vůli vtažen do turnaje. Nutí mě utkat se s draky, nemluvě o ostatních soupeřích, kterými jsou tři studenti sedmého ročníku, kteří mají výhodu jak v magické síle, tak ve znalostech. Budu mít štěstí, když to odpoledne přežiju.“

Dafné se na něj jen podívala.

„Myslel jsi to vážně?“ zeptala se tiše po chvíli. „Když jsi řekl, že jsi do poháru nedal své jméno?“

Harry klidně přikývl.

„Neudělal,“ odpověděl jednoduše. „Na rozdíl od toho, co si lidé myslí, nejsem žádný lovec slávy. Kromě toho, jak jsem mohl překročit Brumbálovu věkovou hranici? Také mějte na paměti, že mé jméno nebylo spojeno se žádnou školou, což mě vede k domněnce, že někdo umístil mé jméno do poháru způsobem, který zaručil, že budu vybrán do soutěže.“

„A proč by si někdo dal tolik práce jen proto, aby tě dostal do turnaje, Pottere?“ zeptala se, trochu podrážděná jeho namyšlenou konspirační teorií.

Harry zvedl obočí.

„Můžu vám uvést několik důvodů, ale obecná představa je taková, že někdo chce, abych byl ponížený, mrtvý, nebo obojí. Tím, že mě donutil k účasti v turnaji, si ani nemusí ušpinit ruce.“

Tentokrát to byla Dafné, kdo zvedl obočí.

„Aha,“ odpověděla a považovala ho za arogantního hlupáka. Harry přimhouřil oči a zahleděl se jí do očí, jako by se snažil něco objevit.

„Nevěříš mi,“ odpověděl po chvíli. „Myslíš si, že lžu a že jsem jen po pozornosti toužící spratek bez smyslu pro sebezáchovu, jako nějaký ubohý Nebelvír.“

„Vlastně si myslím, že jsi do poháru nedal své jméno. Zjevně nemáš žádnou mimořádnou moc, která by ti umožnila obejít Brumbálovy ochrany. Koneckonců, má být nejmocnějším žijícím kouzelníkem, kromě Ty-víš-koho.“

„Proč mu nemůžete říkat Voldemort?“ povzdechl si, aniž by si všiml, že se při tom jménu ani nehnula.

„Protože nerada dávám najevo svou „statečnost“ nebo se stávám terčem tím, že ho oslovuji jménem,“ odpověděla okamžitě a zlostně se na něj podívala. „Zvlášť v určitých kruzích, s nimiž jsem nucena se stýkat.“

„Rozumím,“ odpověděl a založil si ruce na prsou. „A myslíš si, že jsem spratek toužící po pozornosti?“

„Proč by pro tebe můj názor měl být tak důležitý, Pottere?“ zeptala se podrážděně. Harry jen pokrčil rameny a odvrátil zrak.

„To ne,“ odpověděl. „Jen jsem zvědavý. Pro případ, že by vás to někdy napadlo, nenávidím svou slávu. Zdá se, že se lidé zaměřují na tu část s Chlapcem, který přežil, a zapomínají, že se mi tak říká, protože jsem byl jediný, kdo tu noc přežil. Vyměnil bych to všechno za jediný den s rodiči.“

To Dafné zasáhlo, i když to navenek nedala najevo.

„Asi lidi nikdy nepřemýšlejí o skutečné ceně tvé slávy, že?“ zeptala se ho. Její postoj se trochu uvolnil, i když její výraz zůstal nehybný.

„Mezi mudly existuje jeden výraz,“ začal Harry. „Nepamatuju si ho celý, ale končí nějak jako „buď zemřeš jako hrdina, nebo žiješ dostatečně dlouho na to, aby ses stal padouchem.“ Myslím, že lidem už na Chlapci-který-přežil nezáleží, jednoduše proto, že ho už nepotřebují,“ vysvětlil Harry a přehlédl Dafnéin zvědavý výraz.

„Brumbál se stal slavným a zaujal mocenské posty v našem světě. Lidé se na něj mohou obracet s žádostí o vedení a moudrost a také se na něj obracejí. Chlapec-který-přežil je jen dítě.“ Mávl rukou, jako by napodoboval někoho, kdo odhazuje kus odpadu. „A proto je pro všechny k ničemu.“

Dafné na něj zamyšleně zírala, ale nic nekomentovala. Její výraz zůstal neutrální, zatímco myšlenky jí vířily hlavou, když se začala znovu zamýšlet nad vším, co věděla o Harrym Potterovi. Chystala se promluvit, když ji zvuk slabého prásknutí blízko Pottera přiměl k zastavení.

Otočila se směrem ke zvuku a spatřila domácího skřítka, jakého ještě nikdy neviděla. Tento skřítek byl vyšší a zdálo se, že se nese s větší hrdostí. Jeho oči byly tmavé a úzké, na rozdíl od domácích skřítků s doširoka otevřenýma očima, které znala. Měl na sobě velmi jednoduchou černou uniformu se dvěma dýkami na opasku. Už jen skřítkův pohled stačil k tomu, aby vzbudil její zvědavost, ale skutečně ji překvapilo, když se k ní skřítek otočil a uklonil se.

„Má paní, jak se máte?“ oslovil ji skřítek perfektní angličtinou. Otočil se zpět k Potterovi, zvedl hlavu a promluvil: „Můj pane, McGonagallová vás hledá – bezpochyby kvůli prvnímu úkolu.“

Harry přikývl a znovu se otočil k Dafné.

„Omlouvám se, slečno Greengrassová, ale bohužel musíme náš rozhovor zkrátit. Doufám, že v něm budeme moci pokračovat později.“ Potter natáhl ruku k Dafné a ona mu gesto opatrně opětovala v očekávání podání ruky. Místo toho ji znovu překvapil tím, že ji zdvořile vzal za ruku a přiložil si její klouby ke rtům.

„Užij si představení,“ řekl jí, než se otočil a vydal se zpět k hradu.

Dafné Greengrassová se na okamžik nehnula a v hlavě si znovu přehrávala překvapivý rozhovor. Po krátkém zamyšlení zavrtěla hlavou a vydala se k okraji lesa, kde měl úkol proběhnout.

Nastal čas. Lidé se hrnuli na tribuny obklopující skalnatou mýtinu, kde se šampioni měli utkat se svými draky. Celkem bylo šest sekcí k sezení: jedno pro každou bradavickou kolej a jejich hosty a dvě větší sekce pro ty, kteří si koupili vstupenky na akci, mezi nimiž, jak předpokládala, byli převážně bohatí čistokrevní. Dafné věděla, že její rodiče nepřijdou, takže si s tím alespoň nemusela dělat starosti. I kdyby se na akci objevili, nevypadalo to, že by jim jejich nejstarší dcera tak chyběla, aby se vůbec obtěžovali ji navštívit.

Dafné seděla se svými spolužáky ze Zmijozelu, kteří nadšeně sázeli na Potterovu smrt. Dafné si všimla, že její kamarádka Tracey Davisová vsadila se svým přítelem Theodorem Nottem na to, jak přesně Potter bude zraněn, a on tuto sázku rychle přijal, a dokonce ji zdvojnásobil. Malfoy se choval jako obvykle, jako idiot, posmíval se všemu a všem, kteří nebyli na jeho straně, zatímco Parkinsonová na něj házela psí oči a hihňala se všemu, co řekl.

Dafné ignorovala rozruch na zmijozelských tribunách a začala si prohlížet ostatní sekce. Není divu, že Mrzimorové byli všichni na straně svého šampiona, jejich sekce byla mořem žluté a černé barvy plné cedulí a transparentů podporující Diggoryho, poseté občasným sloganem proti Potterovi. Jak se dalo očekávat, nic nenasvědčovalo tomu, že by někdo v Nebelvíru stále podporoval Harryho Pottera. Místo toho také vyrobili cedule podporující oficiálního bradavického šampiona. Její pohled přelétl po tribunách Havraspáru a našel Cho Changovou, o které si Dafné byla jistá, že vedla útok na shromáždění většiny své koleje na podporu Cedrika. Bylo jasné, že Potterovi nikdo nebude fandit a vypadalo to, že se bude muset vypořádat jak s drakem, tak s nepřátelským davem.

Ne že by jí na tom záleželo.

A ona by to neudělala.