Kapitola 1.

Harry a Ron zírali z obou stran průhledné bariéry, jako by se poprvé jasně viděli. Harry cítil vůči Ronovi sžíravou nenávist. Něco se mezi nimi zlomilo; natrvalo.

„Sundej si ten viteál,“ řekl Harry tiše.

Ron si strhl řetízek přes hlavu a hodil medailon do nedalekého křesla. Otočil se k Hermioně.

„Co chceš dělat?“

„Co myslíš?“ zeptala se Hermiona roztřeseným hlasem

„Zůstáváš, nebo co?“

Hermiona prskla jako ryba na suchu. „R-Rone, slíbili jsme, že zůstaneme, pamatuješ? My ...“

„Chápu,“ řekl Ron hrubě. „Vybrala sis jeho.“

„Ne!“ zpanikařila Hermiona. „Ne - prosím poslouchej - Rone, vrať se!“

Harry stál naprosto nehybně a tiše, když poslouchal, jak Hermiona prosí Rona, aby neodcházel. Oči měl zavřené, a srdce mu bušilo v hrudi. Chvíli čekal, a právě když uslyšel známé prásknutí přemístění, Hermionin hlas byl najednou také pryč. Zelené oči se prudce otevřely, když ho zaplavilo děsivé ticho. Po tváři mu stékala osamělá slza. Harry se pomalu přesunul ke vchodu do stanu a nepřekvapilo ho, že venku nikdo není. Lesní mýtina byla děsivě tichá, bez jediného znamení lidské přítomnosti.

Harry mávl hůlkou a zašeptal: „Homenum Revelio!“

Nic; Ron i Hermiona ho opustili. Byl sám; stejně jako vždy byl celý svůj život.

*** *** *** *** ***

Naneštěstí pro Rona a Hermionu se přemístili přímo do skupiny únosců, ministerstvem pověřených lovců odměn, kteří měli za úkol dopadnout uprchlé kouzelníky a čarodějky z mudlovských rodin. Čarodějové ve skupině byli docela hloupí, a vůbec si neuvědomili, že zajali dvě z nejhledanějších čarodějek a čarodějů v zemi, o kterých bylo známo, že jsou nejlepší přátelé s Nežádoucím číslo jedna. Nicméně, i když nebyli tak bezohlední jako tradiční Smrtijedi, Ron a Hermiona byli přesto vyslýcháni ohledně jejich věku a identity; zdálo se, že jejich odpovědi lovce silně zmátly. Hermiona využila jejich hádky jako rozptýlení a z čistého zoufalství se jí podařilo získat zpět jejich hůlky, zatímco Ron vyřadil lovce, který ho držel. Oba se pak okamžitě přemístili na jinou lesní mýtinu.

Trvalo několik minut, než se oba teenageři vzpamatovali, srdce jim stále bušila v hrudi po tom, jak je málem zajalo Ministerstvo kouzel a jak se jim podařilo uniknout. Ron se vzpamatoval jako první.

„Hermiono, já – já,“ koktal Ron, jehož kůže byla ze strachu mléčně bílá, díky čemuž výrazně vynikly pihy na jeho tváři. Teprve teď, daleko od stanu, si uvědomil závažnost toho, co udělal. Lovci odměn mu vehnali realitu války zpět do mozku.

„Nemůžu se s tím vyrovnat,“ vybuchla Hermiona a celé její tělo se třáslo šokem, strachem a vztekem. „Nemůžu uvěřit, že jsme ho opravdu opustili. Jak? Jak jsi ho mohl opustit, Ronalde?! Rozhodl jsi se nechat Harryho samotného, i když víš, jaké břemeno nese na svých bedrech! Jestli se nevrátíme do stanu. Nechci ani pomyslet na to, co by se mu mohlo stát. Harry to sám nezvládne, to přece víš! Profesor Brumbál nás požádal, abychom tu pro něj vždycky byli, Rone! A co jsme udělali? Opustili jsme ho!“

Ron polkl, když si vzpomněl na rozhovor, který on a Hermiona vedli s profesorem Brumbálem během léta před jejich šestým ročníkem. Ředitel jim odhalil existenci proroctví, které spojovalo osudy jejich nejlepšího přítele a Temného pána. Brumbál jim také vysvětlil těžké břemeno, které Harry nesl kvůli slovům proroctví, kterým mu byl přidělen téměř nemožný úkol porazit Lorda Voldemorta. Dále je požádal, aby vždy stáli po Harryho boku, aby jejich přítel mohl naplnit svůj osud, až přijde čas.

Oba slíbili Brumbálovi, že to udělají. Starý ředitel je nemusel žádat, aby Harrymu kryli záda. Koneckonců to byl jejich nejlepší přítel a oni by to rádi udělali.

V té době ani jeden z nich nečekal, že se věci tak moc pokazí. Zradili důvěru profesora Brumbála tím, že Harryho opustili, ať už náhodou nebo ne. A kdyby se Harrymu něco stalo, když byli pryč…

„Musíme se tam okamžitě vrátit,“ vykřikl Ron zoufale.

„Jsem ráda, že si to uvědomuješ! A až se tam dostaneme, nehádej se s ním, rozumíš?“

Ron se zamračil, ale rozhodl se, že se s ní zatím nebude hádat. Bylo třeba vyřídit naléhavější záležitosti. Vzali se za ruce a přemístili se, ale na místě, kde si postavili tábor, nic nenašli.

„Kde je?“ zašeptala Hermiona a potlačila vztek, zatímco prohledávala okolí svou hůlkou. Ruce se jí třásly. Odešel už Harry, nebo byla její ochranná kouzla opravdu tak dobrá?

„Budeme na něj muset zavolat a prohledat okolí,“ navrhl Ron a doufal, že to byl dobrý nápad. „Musí nás slyšet.“

Ale bylo to marné; po dvou dnech bylo jasné, že Harry Potter zmizel.

Zda zmizel dobrovolně, nebo k tomu byl donucen, zůstalo nezodpovězenou otázkou.

*** *** *** *** ***

Sedmnáctiletý Harry Potter kroužil v širokém kruhu a tiše si pro sebe mumlal, zatímco kolem stanu sesílal obvyklá ochranná kouzla; neviditelný plášť měl přehozený přes ramena. Neschopen snést temné vzpomínky na místo, kde ho opustili jeho nejlepší přátelé, odešel sotva dvacet minut poté, co se Ron a Hermiona přemístili. Zvuk vln narážejících na pobřeží protrhával vzduch. Bohužel, uklidňující zvuk a klidné okolí nepůsobily jako balzám na jeho zraněné srdce. Ronova slova mu stále zněla v hlavě a pronikala každým centimetrem jeho kůže, jako by se rovnala účinkům kletby Cruciatus.

„Mysleli jsme, že víš, co děláš! Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat, mysleli jsme, že máš skutečný plán!“

„Nelži! Řekla jsi to taky; řekla jsi, že jsi zklamaná, řekla jsi, že sis myslela, že má na práci ještě trochu víc než …“

„Tobě se to snadno říká, že jo, když má rodiče a sourozence v bezpečí …“

Harry zatnul zuby a hněvem zaťal pěsti. Co ten zrzavý idiot věděl? Brumbál mu neřekl nic o tom, jak najít a zničit viteály. Bylo to stejné jako obvykle, vzorec, který se objevil ode dne, kdy znovu vstoupil do kouzelnického světa, a dal se vysledovat až do tohoto okamžiku; Ředitel připravil test, buď sám, nebo prostřednictvím dané situace, aby zjistil, zda se Harry utopí nebo bude plavat.

Jeho názor na zesnulého ředitele se během posledních několika měsíců výrazně zhoršil. Harry si teď uvědomoval, že byl na tuto misi naprosto nepřipravený. Řekl mu snad Brumbál, kde měl podezření, že viteály mohou být? Řekl mu ten stařík, jak ty ohavné věci zničit? Obtěžoval se vůbec naučit Harryho, co má dělat? Ne! Jako obvykle to pokazil tím, že mu po celý rok ukazoval zbytečné vzpomínky; vzpomínky, které se daly všechny prohlédnout za jednu noc. Vzpomínky, které mu nepomohly teď, když byl na útěku před vládou a stále musel zničit několik viteálů. Ale v té době si Harry myslel, že ředitel je neomylný a věřil mu, protože věděl, že Brumbál bude vždy nablízku, aby vyřešil jeho problémy.

Kdyby tehdy jen věděl, jak krátký život starého ředitele bude, možná by současná situace nebyla tak zoufalá.

Nebo by to bylo stejné?

Za celých šest let nebyl nikdy skutečně sám, kromě letních měsíců, kdy byl uvězněn ve své ložnici v Zobí ulici číslo 4. Dokonce i během Turnaje tří kouzelníků, kdy Ron nevěřil, že Harry nevložil své jméno do Ohnivého poháru, byla po jeho boku alespoň Hermiona.

Bylo to poprvé, co byl bez Hermioniny podpory.

Neměl by se už teď poučit? Sirius, Brumbál a teď Ron a Hermiona. Tato cesta měla být vždy jen jeho.

Ale jaký to mělo smysl? Harry neměl ponětí, co má dělat, a když Voldemort převzal kontrolu nad Ministerstvem kouzel, měl za sebou legitimní moc. Co mohl udělat pouhý sedmnáctiletý čaroděj, když ani takoví velikáni jako Albus Brumbál nedokázali zničit Temného pána?

Harry se nikdy necítil takhle bezmocný. Nenáviděl se za to, že byl v této situaci. Desítky tisíc čarodějnic a kouzelníků umíraly nebo už byly mrtvý, protože on, takzvaný Vyvolený, nevěděl, jak dál.

Kovový medailon, v němž byla uložena duše lorda Voldemorta a který visel Harrymu na krku, pomalu ledově chladl, zatímco jeho mysl trápily negativní emoce.

Co by měl dělat? Byl teď sám, bez peněz a bez prostředků. Harry si hořce odfrkl. Neměl ani peníze! Teprve teď si uvědomil, že peníze, informace a spojenci jsou v době války zásadní. Neměl žádné spojence. Neměl vůbec žádnou představu o tom, co se děje mimo jeho bublinu. Pokud jde o peníze, Hermiona si vzala trochu mudlovských peněz, než odešla z domu svých rodičů, ale brzy si uvědomili, že to nestačí. Harry věděl, že má u Gringottových trezor svých rodičů, který by jistě zmírnil jejich finanční tíseň, ale jak měl jít do skřetí banky, když Řád neustále dohlížel na to, aby byl u Dursleyových jako hodný chlapeček?

Hodný chlapeček! Bylo to trefné, vezmeme-li v úvahu reakci paní Weasleyové pokaždé, když Harry během posledních dvou let zmínil téma ohledně Voldemorta. A přesto se od něj očekávalo, že bude bojovat a porazí nesmrtelného Temného pána!

Harry si nad tou ironií odfrkl.

Jizva ho znovu začala pálit, ale nevěnoval tomu pozornost. Voldemortovy výkyvy nálad nestály za to, aby se jimi teď zabýval.

Potřeboval spojence, ale kdo by byl ochoten mu pomoci? Celá kouzelnická populace v Kouzelnické Británii se děsila, byť jen jediného slova proti novému režimu, který převzal kontrolu nad Ministerstvem kouzel. Během posledního roku a půl bylo roztrháno bezpočet lidí a tisíce mudlorozených byli drženi v zajetí. Musel něco udělat, ale co?

„Sám, jako jsi byl vždycky jako dítě, že Harry? Strýc Vernon měl pravdu. Zrůda jako ty si nezaslouží štěstí. Všemu může být velmi brzy konec. Můžeš tomu utéct... nebo se místo toho zabít... pak bys mohl znovu vidět své rodiče a Siriuse. Tvoje hůlka je přímo tady… znáš zaklínadlo pro tu kletbu… udělej to!“

V jeho mysli vzplanul žhavý vztek, když mu viteál začal znovu našeptávat. Harry si strhl medailon z krku a hodil ho na druhou stranu stanu, kde dopadl na podlahu. Jak se ten hloupý medailon opovažuje mu připomínat, že je sám? Jak se medailon opovažuje mu znovu připomínat Dursleyovi v době, kterou považoval za nejhorší okamžik svého života?

Při pohledu na tu mizernou věc mu v žilách hořela zuřivost. Chtěl ten medailon zničit za každou cenu. Voldemort za to zaplatí!

Jizva ho pálila a kvůli bolesti hlavy zjistil, že má rozmazané vidění.

Harry přistoupil k medailonu, který nevinně ležel na podlaze a nevypadal jako předmět, který ukrýval kus šílené duše Temného pána. Jeho zelené oči děsivě zářily. Výraz v jeho tváři prozrazoval nesmírný vztek. Zrada Rona a Hermiony byla poslední kapkou. Tlak byl příliš velký.

Zamračil se na medailon a pevně sevřel rukojeť své hůlky.

„Otevři se,“ zasyčel Harry hadím jazykem.

Zlatá dvířka medailonu se s malým cvaknutím otevřela dokořán. Za oběma skly uvnitř zamrkali živé oči, tmavé a krásné jako měl Tom Raddle, než se mu změnily na krvavě červené oči se štěrbinovitými zornicemi.

Pak z viteálu zasyčel hlas. „Viděl jsem tvé srdce a je moje.“

„Vážně?“ zasyčel Harry v temném pobavení, když se ušklíbl na medailon. Jeho oči byly nesoustředěné a vypadal zmateně. Obyvatelé Kouzelnické Británie ho nakonec dohnali až na samou hranici. Ron Weasley se ukázal být tím katalyzátorem, kterému se konečně podařilo definitivně rozbít poslední zbytky nevinnosti Harryho Pottera.

„Viděl jsem tvé sny, Harry Pottere, a viděl jsem tvé strachy. Vše, co si přeješ, je možné, ale vše, čeho se bojíš, je také možné...“

Harry se zasmál hlasitým, šíleným smíchem, který se rozléhal po celém stanu. Jak předvídatelné od Voldemorta! Ten muž opravdu potřeboval více materiálu, pokud chtěl lidi provokovat. Podobné věci říkal v Harryho prvním, druhém, čtvrtém a pátém ročníku.

„Ach, můj ubohý naivní chlapče Tome,“ posmíval se Harry. „Taková ubohá existence poté, co tě tvoje maminka nechtěla vychovávat. Tatínek se o tebe nestaral kvůli tomu, jaký jsi byl, a to ti způsobilo problémy. Tss, tss; škoda, Raddle. Co se stalo s ušlechtilým rodem Zmijozelů?“

V reakci na to se z medailonu vynořili Sirius Black, James Potter a Lily Potterová. Mladší chlapec překvapeně klopýtal zpět, když se nad ním tyčili a zírali na něj s naprostým odporem na svých živých tvářích.

„Ty jsi důvod, proč jsem mrtvý,“ zasyčel Raddle-Sirius naštvaně. „Kdyby si tvá hloupá mysl mohla uvědomit, že to byla past, byl bych stále naživu. Utekl jsem kvůli tobě z Azkabanu! Přežíval na krysách, abych tě ochránil! A takhle se mi odvděčuješ? Moje smrt je tvoje vina!“

„A co my?“ řekl jízlivě Raddle-James. „Je to chyba toho malého parchanta, že jsme zemřeli tak mladí. Kvůli tobě jsme byli já a moje žena v nebezpečí! Lily a já jsme obětovali naše životy, abychom tě ochránili, jen abys ho promarnil! Proč jsi se vůbec narodil? Měl jsem tě zabít hned, jak jsme se dozvěděli o proroctví!“

„Vzal jsi mi mého manžela,“ vyplivla Raddle-Lily s červenýma očima. „Zničil jsi mi život! Přinesl jsi nám jen utrpení! Nenávidím tě! Kéž by ses nikdy nenarodil! Kdybys měl výčitky svědomí za to, co jsi provedl svým rodičům, zabil by ses!“

„UDĚLEJ TO,“ křičeli všichni tři. „ZABIJ SE!“

Harry na ně zíral se vztekem planoucím v očích. Ani na vteřinu se nenechal oklamat slovy viteálu. Voldemortem už se jednou nechal napálit. Teď už ne. Žhavý vztek mu proudil v žilách, zatímco tři přízraky na něj dál řvali a přikazovali mu, aby se zabil.

Místo toho, ale aby si Harry namířil špičku hůlky na čelo, jak chtěl viteál, namířil ji na medailon a nechal proudit všechen spravedlivý hněv a poprvé v životě zavrčel.

„Avada Kedavra!“

Proud zeleného světla vyletěl ze špičky Harryho hůlky a zasáhl medailon. Ozval se kovový zvuk, po kterém následoval dlouhý, protáhlý výkřik. Harry tam stál, těžce dýchal, a pomalu se zhroutil na zem, jak se mu podlomila kolena. Tichým mávnutím hůlky přivolal medailon a ke své nesmírné úlevě viděl, že viteál byl zničen.

„Kdybych věděl, že to bude fungovat, udělal bych to dřív,“ zamumlal si Harry pro sebe, než omdlel.

*** *** *** *** ***

O několik hodin později se Harry probudil a slyšel dopad dešťových kapek na střechu stanu. Když otevřel oči, zasténal. Jeho pohled padl na medailon Salazara Zmijozela ležící na zemi, jen pár centimetrů od jeho obličeje. I bez detekčního kouzla cítil ten rozdíl, s nedostatkem tísnivé, temné aury, která z něj obvykle vyzařovala. A poprvé za několik měsíců se Harry usmál.

„Jeden viteál pryč,“ zasmál se pro sebe.

Zvedl se z podlahy a zhroutil se na židli, ramena mu poklesla úlevou. Našel způsob, jak zničit viteály. Už nepotřeboval Nebelvírský meč, protože by mu stačila smrtící kletba. Skutečnost, že se uchýlil ke kletbě, kterou nade vše nenáviděl, by ho měla znechutit, ale místo toho mu připadalo správné zničit Voldemortovy drahocenné viteály pomocí oblíbené kletby  Temného pána. Bude si to muset několikrát procvičit, jen aby se ujistil, že to nebyl jen jednorázový zázrak. Matně si vzpomněl na falešného Alastora Moodyho ve čtvrtém ročníku, který vysvětloval, že kletba Avada Kedavra ve skutečnosti zasahuje duši, a tím ukončuje něčí život. Přemýšlel, proč mu to nedošlo už dřív. Na druhou stranu, proč Brumbál také nepoužil smrtící kletbu? Nebyl toho schopen? To už se Harry nikdy nedozví.

Zatímco přemýšlel, o dalším postupu, zakručelo mu v žaludku, což mu připomnělo, že už několik dní neměl pořádné jídlo. Sice byl dobrý kuchař, ale Harry nebyl zvyklý připravovat jídlo pomocí magie a neměl tu žádné mudlovské vybavení, které by mu mohlo pomoci. Kousl se do rtu. Volat Kráturu nepřicházelo v úvahu, protože Grimmauldovo náměstí bylo prozrazeno.

Krátura…

Harrymu se rozšířily oči, když si na něco vzpomněl. Krátura nebyl jediný domácí skřítek, kterého mohl zavolat. Ale bylo to bezpečné? Mohl to riskovat? Kdyby tu byla Hermiona, bezpochyby by se rozčilovala kvůli SPOŽÚS a zabránila by mu v tom, ale protože tu nebyla, mohl si Harry vše v klidu promyslet. Nakonec, po více než pětiminutovém vnitřním boji, se rozhodl jednat.

„Dobby?“ zavolal Harry váhavě.

K jeho velké úlevě se dotyčný domácí skřítek před ním s prásknutím objevil a okamžitě ho objal tak, že ho chytil za nohy.

„Harry Pottere, pane! Jste v bezpečí! Co může Dobby udělat pro velkého Harryho Pottera?“ zeptal se Dobby vzrušeně.

„Dobby, potřebuju tvou pomoc,“ řekl Harry tiše. „Zůstaneš tady se mnou?“

Dobby vzrušeně poskakoval na nohou. „Ach ano, Dobby bude vždy sloužit mistru Harrymu Potterovi. Dobby bude nyní skřítkem mistra Harryho!“

„Počkej, co?“ vykřikl Harry šokovaně. „Ty jsi teď se mnou spojený? Jak? Proč?“

„Pán řekl, že chce Dobbyho a Dobby to přijal! Dobby už dlouho chtěl být skřítkem Harryho Pottera a on ho konečně přijal!“

„Dobby, myslel jsem, že chceš být volný? Kromě toho, proč se vlastně domácí skřítci potřebují s někým spojit?“

„Dobby potřebuje mistra, pane Harry Pottere. Domácí skřítci potřebují magii kouzelníků, aby mohli žít a rozmnožovat se, a na oplátku domácí skřítci dělají pro čaroděje domácí práce. Dobby používá magii v Bradavicích, ale protože není spojený s hradem jako ostatní skřítkové, není to totéž jako mít skutečného pána,“ vysvětlil. Malý skřítek prakticky zářil štěstím, když zvolal: „Ale teď má mistra Harryho a Dobby je nejšťastnější skřítek na světě! Ví, že pan Harry nikdy nebude jako špatný mistr Malfoy, a proto už nemusí být svobodným skřítkem!“

Navzdory vážné situaci si Harry nemohl pomoct a usmíval se, když se podíval na domácího skřítka. Na chvíli se zarazil; jeho myšlenky se opět vrátily k něčemu, co si nedávno uvědomil. Incident s Kráturou a jeskyní plnou Neživých mu otevřel oči. Domácí skřítci mohli cestovat do míst, která byla pro většinu čarodějnic a čarodějů nepřístupná kvůli ochranným kouzlům, která jim bránila ve vstupu. Pokud se dalo soudit podle Voldemorta, jeho následovníci by jistě také podcenili sílu skřítčí magie. To by se mohlo ukázat jako užitečné.

„Dobby, jsem rád, že jsi můj skřítek,“ řekl Harry pomalu. „Ale na něco bych se tě chtěl zeptat. Můžeš mě vedle sebe přemístit, jako bys to dělal sám? Dokážeš se vplížit na různá místa, i když je to chráněné zaměstnanci ministerstva?“

Dobby se na chvíli zamyslel a pomalu přikývl. „Dobby si to myslí, mistře Harry. Ale Dobby se nikdy předtím nepokoušel jít do jiných domů.“

„Řekni mi něco... je Winky ještě volná? Znáš nějaké další svobodné skřítky? Můžeš vystopovat mého skřítka Kráturu a zjistit, jestli ho sledují Smrtijedi?“

*** *** *** *** ***

Už to byly skoro dva týdny, co Harryho opustili. Ron a Hermiona se cítili mizerně, když seděli v obývacím pokoji Lasturové vily. Bill a Fleur byli natolik laskaví, že je nechali chvíli u sebe bydlet. Jejich myšlenky se stále vraceli k jejich příteli a k tomu, co se mu mohlo stát. Šířily se neuvěřitelné zvěsti a dvojice nevěděla, co by měla dělat.

Ron si pohrával s rádiem, když najednou uslyšeli hlas.

„...omlouváme se za naši dočasnou přestávku ve vysílání, která byla způsobena řadou návštěv v naší oblasti ze strany těch okouzlujících Smrtijedů.“

„To je Lee Jordan!“ zalapala po dechu překvapeně Hermiona.

„… je mou smutnou povinností vás informovat o smrti Teda Tonkse a Dirka Cresswella spolu se skřetem jménem Gornuk. Předpokládá se, že Dean Thomas, jejich společník na cestách, utekl s druhým neznámým skřetem, ale neexistuje žádný důkaz. Bohužel musím také oznámit smrt Andromedy Tonksové, manželky zesnulého Teda Tonkse. Důkazy odhalily, že byla před smrtí mučena svojí starší sestrou Bellatrix Lestrangeovou, ale zdroje z Fénixova řádu mi řekli, že před smrtí statečně bojovala.“

Vysílání Potterovi hodinky pokračovalo, ale nehlásili žádné pozorování Harryho Pottera.

„Ale jsou tu i dobré zprávy, milí posluchači, dostali jsme zprávy, že poblíž Doveru bylo zabito tucet lapků vedených Fenrirem Šedohřbetem. Nepodařilo se nám zjistit, kdo zahájil protiútok proti novému režimu, ale všichni můžeme konečně oslavit smrt notoricky známého vlkodlaka a Smrtijeda. Lapkové nebyli ušetřeni a mnoho z nich bylo zabito velmi krutým způsobem. Podle zpráv, které jsme obdrželi, říkaly, že se stali oběťmi temných řezacích kleteb, krve vroucí kletby a kletby na Zkapalnění orgánů. Ať už je za to zodpovědný kdokoli, z celého srdce mu děkuji.“

„Nashledanou příště, posluchači, heslo pro další vysílání je „Lily.“ Opatrujte se, buďte ostražití a ať vás Merlin ochraňuje.“

Povstalecké čarodějky a čarodějové po celé zemi měli oněměli úžasem, když se dozvěděli, že se někdo postavil a zabil Fenrira Šedohřbeta, mezinárodního zločince a nechvalně známého vlkodlaka.

„Kdo to mohl udělat?“ zašeptala Hermiona. „Dokonce ani Billovi se nepodařilo porazit Šedohřbeta během útoku na Bradavice. Kdo …“

„Nemám tušení, ale musel to být Smrtijed,“ řekl Ron ponuře. „Dokážeš si představit, že někdo používá takové kletby? Taková kouzla se učí jen ti zatracení Zmijozelové.“

Hermiona byla příliš rozrušená, než aby ho pořádně poslouchala nebo mu vysvětlila, že jeho teorie nedává smysl. Smrtijed by nezabil jednoho z Voldemortových spojenců. Ale pokud měl Ron pravdu... polkla strachem. Hermiona doufala, že je Harry v bezpečí a nikdy se nesetká s tím, kdo zabil Šedohřbeta.

*** *** *** *** ***

Harry sebou bolestivě trhl, když mu Winky ošetřovala rány na těle. Zavolat Dobbyho bylo to nejlepší rozhodnutí, které během lovu udělal. Bývalý Malfoyovic skřítek kontaktoval několik svých společníků, kteří byli v podobné situaci jako on, a nyní byl Harry hrdým pánem dvaceti velmi šťastných domácích skřítků. Samozřejmě, že mnozí ze skřítků, kteří k němu přišli, vypadali hrozně a byli v dost špatném zdravotním stavu. Ale jakmile se s nimi spojil, Harry viděl, že jeho magie je skutečně posílila. Poslal všechny kromě Winky a Krátury na tajné mise, aby shromáždili informace o vnějším světě, něco, co zoufale potřeboval, aby mohl pokračovat v úkolu porazit Voldemorta.

Po pouhém týdnu své sólové mise však narazil na skupinu lovců, kteří tábořili poblíž místa, kde si Harry postavil stan, pili a hlasitě se smáli, oslavovali vraždu mudlorozeného a skřeta.

Harry nechtěl promarnit tak skvělou příležitost, zvláště poté, co poznal Fenrira Šedohřbeta, a tak na ně hojně zaútočil za použití kletby Sectumsempra spolu s několika smrtícími kouzly, která našel v knize, kterou mu přinesl Krátura a která kdysi patřila Regulusovi Blackovi. Harry nevyvázl bez zranění, ale ukázalo se, že riziko se ukázalo jako velmi výnosné. Prvek překvapení rozhodně pracoval v jeho prospěch, protože skupina lapků byla zabita.

Ještě důležitější bylo, že Voldemortův hlavní vlkodlak byl mrtvý. Ta sadistická bestie už nebude infikovat žádné další děti a doufal, že by to překazilo některé z plánů Temného pána, který chtěl pomocí vlkodlaků udržet kouzelnickou populaci pod kontrolou. A i kdyby se to nepodařilo, alespoň by to poslalo zprávu Voldemortovi a Smrtijedům dalo jasně najevo, že se skutečně najdou lidé, kteří vzdorují jejich tyranské vládě.

On a skřítkové se okamžitě přestěhovali a utábořili se jinde.

„Pán se brzy uzdraví,“ usmála se Winky. Pouto se skřítkou udělalo zázraky. Harry byl za ni šťastný, i když věděl, že Hermiona by byla rozzuřená, kdyby to zjistila. Nemohl se však přimět k tomu, aby se staral o to, co si jeho nejlepší kamarádka myslí. Byli ve válce a on potřeboval každou výhodu, kterou mohl získat, a domácí skřítci mu byli ochotni pomoct.

Jeho racionální stránka věděla, že nemůže vinit Hermionu za to, že ho opustila, protože se zjevně s Ronem přemístila náhodou, když se ho snažila zastavit, ale hořkost z minulého roku stále přetrvávala. Celý rok ho pronásledovala kvůli té pitomé knize Lektvarů, chovala se, jako by byl pod ní, a ani jednou neposlechla jeho obavy ohledně Draca Malfoye. To mělo za následek smrt Albuse Brumbála.

Jizva ho opět začala pálit.

Svět se točil... Harrymu se udělalo nevolno, a než se na to mohl připravit, bolest z jeho jizvy přemohla všechny jeho ostatní smysly. Najednou se tyčil nad třesoucí se postavou, která se odvážila přinést mu tuto zprávu.

 

„Co jsi to říkal?“ zasyčel vztekle.

„M-Můj pane, nevíme kdo,“ vyjekl Smrtijed strachem. „Z-Zabili Šedohřbeta a …“

Za zuřivého výkřiku vzteku zasáhl známý záblesk zeleného světla nic netušícího Petera Pettigrew, který se zhroutil na zem mrtvý.

Kdo by se odvážil zabít Šedohřbeta? Myslel si, že rozdrtil veškerou opozici, ale zjevně se mýlil. Šedohřbet byl důležitý; byl vůdcem vlkodlaků, kteří sloužili pod jeho velením. Bude muset promluvit s těmi špinavými bestiemi a zajistit jejich spolupráci. Pár mrtvých by ty psy povzbudilo, aby poznali, kdo je jejich skutečným pánem. Pokud nebudou chtít spolupracovat, všechny je vyhladí.

Když vycházel z trůnního sálu, kopl do Červíčkovi mrtvoly.

 

Harry zalapal po dechu, když se posadil, a tvář měl bledou jako stěna. Nedokázal se ani přimět k úsměvu nad Pettigrewovou smrtí, bolest z jizvy ho téměř oslepila.

„Pane Harry, co se stalo?“ zeptala se Winky starostlivě.

„Jsem v pořádku, Winky,“ vypravil ze sebe Harry chraplavým hlasem. „Jizva.“

Bývalá skřítka Skrkovi rodiny luskla prsty na jizvu, a seslala detekční kouzlo. Vyděšeně zalapala po dechu.

„Winky v jizvě cítí temnou magii, pane Harry! Voní to jako Ten, jehož jméno se nesmíme vyslovit!“

Harry se zamračil. Bylo to poprvé, co někdo jeho jizvu zkontroloval. Jeho zamračení se prohloubilo. Vlastně, proč se o té jizvě nikdy předtím s nikým neporadil? Nemohl by s tím léčitel něco udělat? Proč s tím Brumbál něco neudělal? Nebylo všeobecně známo, že je to nejzkušenější čaroděj za několik generací? Určitě by se spojení mezi ním a Voldemortem dalo přerušit už před mnoha lety, ne?

„Winky, co přesně je ta moje jizva? Můžeš mi to říct?“ zeptal se Harry zvědavě.

Winky pošeptala své poznatky Kráturovi, který byl starší a zkušenější než ona. Rodinný skřítek Blacků seslal svá vlastní kouzla, aby zjistil víc. Po několika minutách se Kráturovi oči rozšířily šokem.

„Mistře, vaše jizva má stejný magický podpis, jako byl v medailonku mistra Reguluse.“

Harryho tvář rychle zbledla. Ne, to nemohla být pravda. To nebylo možné.

„Kráturo, jsi si naprosto jistý?“ zašeptal a hlas se mu zlomil.

„Ano, mistře. Krátura tu magii poznává, protože strávil mnoho let snahou ji zničit.“

Jeho jizva byla viteál. Harry se chytil za hlavu a tahal za vlasy. Konečně mu to všechno došlo. To byl důvod, proč nikdy neprošel výcvikem. To byl důvod, proč mu Brumbál vždy na konci každého roku dával zkoušky. To byl důvod, proč existovalo proroctví.

„Ani jeden nemůže žít, zatímco ten druhý přežije...“

Nikdy neměl přežít. Brumbál chtěl, aby zemřel. Bylo to tak jednoduché. Voldemort nemohl být zabit, dokud byl Harry naživu, což z něj udělalo jediného člověka, který mohl Temného pána zabít.

„Jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého…“

Sedělo to dokonale. Až zemře, proroctví se naplní. Jakmile bude mrtvý, kdokoli bude moci zabít Voldemorta, aniž by zasáhl do osudu. Byl to Brumbálův plán celou dobu? Byl to důvod, proč během let v Bradavicích čelil tolika výzvám a Brumbál mu nikdy nepomohl?

V očích ho pálily slzy, když si uvědomil, co si pro něj osud připravil. Zhluboka a roztřeseně se nadechl, zatímco tiše plakal do dlaní, které si držel na tváři. Celý se třásl.

Jak dlouho Brumbál věděl, že v jeho jizvě se ukrývá kus Voldemortovy duše?

„Umíš mluvit hadím jazykem, Harry, protože Lord Voldemort – který je mimochodem posledním zbývajícím potomkem Salazara Zmijozela – umí mluvit hadím jazykem, dal ti tu jizvu. Pokud se nemýlím, a to se mi stává velmi zřídka, přenesl na tebe část svých sil v noci, kdy ti způsobil tu jizvu. Určitě to neměl v úmyslu…“

Brumbál si musel uvědomit, že za tou jizvou se skrývá něco víc, jakmile Harry světu odhalil, že je hadí jazyk. Harry zaťal pěsti. Starý čaroděj věděl, nebo alespoň tušil, že ta jizva je viteál už od doby, kdy byl Harry dvanáctiletý chlapec. Proč s tím něco neudělal?

Proč Brumbál celou tu dobu mlčel?

Na druhou stranu, jak vysvětlíte dvanáctiletému chlapci, že má zemřít, aby porazil vraha svých rodičů?

Harry se zhluboka nadechl. Jeho jizva byla viteál. To byl fakt a nemohl s tím nic dělat, dokud se naposledy nepotkal s Voldemortem. Pokud by do té doby dokázal zničit všechny viteály, přičemž jeho jizva by byla poslední, pak by byl Voldemort smrtelný, jakmile by Harryho zabil. Proroctví by se splnilo – jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého – a pokud by se někomu podařilo zabít Temného pána po Harryho smrti, byl by to skutečně jeho konec.

S tímhle na mysli, potlačil hluboké utrpení, vztek a pocit zrady, které cítil k Brumbálovi, a dal se do práce. Potřeboval najít další viteál.

Harry nakreslil mapu, kde by se mohly viteály nacházet. Prsten byl ve starém domě Gauntových; medailon byl v jeskyni, kde Tom Raddle mučil sirotky a ukazoval jim svou nadřazenost; deník dostal jeho věrný následovník Lucius Malfoy…

Přimhouřil oči. Proč zrovna Lucius? Copak nebyl někdo, komu by Voldemort důvěřoval víc než Luciusovi? Bellatrix prohlásila, že je nejvěrnější stoupenkyní Temného pána, takže existovala možnost, že by svůj cenný viteál svěřil právě své nejoddanější služebnici. Ale kde by ho mohl ukrýt?

Odpověď byla jasná – v Bradavicích.

Harryho zaplavila hořkost, když si vzpomněl na Ronovy výlevy a Hermioniny povýšené komentáře z posledních několika měsíců, kdy se o tomto tématu zmínil.

 

„Pořád si myslím, že by to schoval v Bradavicích.“

„Ale Brumbál by to našel, Harry!“

„Jestli existovalo místo, které bylo pro Vy-víte-koho opravdu důležité, tak to byly Bradavice!“

„Ale no tak! Jeho škola?!“

„Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které dokázalo, že je výjimečný; znamenalo to pro něj všechno, a dokonce i poté, co odešel …“

„Mluvíme tu o Tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, že? Nebo o tobě?“

 

Ani jeden z nich Voldemorta nechápal tak jako on, protože věděl, jak se musel Tom Raddle cítit, když utekl ze sirotčince a našel útočiště v kouzelnickém světě. Místo, kde už nebyl podivín, místo, které mohl konečně nazývat domovem – Bradavice.

V Bradavicích byl viteál, tím si byl Harry jistý. Stále tu ale byly kousky skládačky, které do sebe úplně nezapadaly. Chyběly dva viteály – Mrzimorský pohár a artefakt, který patřil buď Godriku Nebelvírovi, nebo Roweně z Havraspáru.

Takže to znamenalo, že tu byly dva úkryty.

Které místo v Kouzelnické Británii bylo kromě Bradavic dostatečně bezpečné, aby tam Voldemort mohl ukrýt své viteály? Místo, které mělo nějakou spojitost s Bellatrix Lestrangeovou; tajný úkryt v jejím domě, podzemní trezor nebo…

Harry se zhluboka nadechl.

Podzemní trezor…

Co řekl Hagrid o Gringottových?

„Musel bys být blázen, aby ses to tu pokusil vykrást. Je to nejbezpečnější místo; kromě Bradavic.“

„Kráturo, přines mi prosím list pergamenu, inkoust a brk.“