Druhý den ráno se Severus vrátil k tomu, že technologii zase nenáviděl. Konečně se pokusil pročíst pokyny k používání interaktivní tabule, ale nedávaly mu sebemenší smysl. Nepomáhalo ani to, že nedokázal přijít na to, jak tu zatracenou věc vůbec zapnout. Co to s ním a technikou vlastně bylo? Tohle přece nemělo být tak těžké.

Ještě třikrát zkontroloval, že jsou všechny kabely správně zapojené, protože se chtěl vyhnout trapné situaci, kdy by musel znovu volat Pottera – Harryho – a zjistil by, že přehlédl něco úplně očividného. Samozřejmě ne že by mu záleželo na tom, co si o něm syn Jamese Pottera myslí.

Stiskl tlačítko. Nic se nestalo, a tak ho zmáčkl znovu s myšlenkou, že ho možná napoprvé nestiskl dost silně. Ozval se jakýsi zvuk, ale tabule se nezapnula. To bylo víc, než udělal jeho počítač, takže si byl poměrně jistý, že tentokrát je alespoň zapojená. Věděl, že je propojená s počítačem a že ten musí být zapnutý, ale to už splněné bylo, takže problém musel být jinde.

Právě proto technologii nenáviděl. U křídové tabule nikdy nemusel řešit, jestli funguje. Jedinou starostí bylo, aby mu nedošla křída.

Stál vpředu ve třídě, ruce opřené v bok a vražedně hleděl na interaktivní tabuli, když se za ním otevřely dveře.

„Dobré ráno, pane profesore!“ pozdravil Harry vesele a zamířil k němu se sešitem v ruce.

„Děkuji, že jste zaklepal,“ odsekl Severus.

Harry se okamžitě zastavil a úsměv mu zmizel z tváře. „Promiňte, pane. Myslel jsem... vlastně nic. Můžu přijít později, jestli se to teď nehodí.“

Severus si povzdechl a vztek z něj opadl. Zlobil se na interaktivní tabuli. Nebyl jediný důvod vylévat si to na Harrym. „Omlouvám se. Bylo to frustrující ráno.“

Harry pořád působil nejistě, ale věnoval Severusovi drobný úsměv a znovu vykročil. „Můžu s něčím pomoct?“

Teď zaváhal Severus. Nechtěl před Harrym během čtyřiadvaceti hodin vypadat podruhé jako naprostý neschopa, ale zároveň ho přece nevolal. Harry přišel sám.

„Existuje nějaký trik, jak tu zatracenou věc přimět, aby zůstala zapnutá?“ zeptal se nakonec a ukázal na interaktivní tabuli.

Harry se usmál. „Stačí podržet tlačítko několik vteřin.“

Přešel k tabuli a udělal přesně to. Severus si znovu připadal jako idiot. Co bylo na technologiích takového, že z jeho hlavy pokaždé vyhnaly veškeré logické uvažování?

O několik sekund později se obrazovka skutečně rozsvítila a Severus zjistil, že se na ní zobrazuje kopie monitoru jeho počítače. Přinejmenším jednoho z nich.

„Vždycky zrcadlí první monitor,“ vysvětlil Harry, přešel k Severusovu počítači a ukázal na levý monitor. Severus měl chuť říct mu, že na to by přišel i sám, ale když nedokázal tabuli ani zapnout, sotva mohl Harrymu vyčítat, že si myslí opak.

„Děkuji,“ řekl místo toho. Skoro si přál, aby Harry navštěvoval jeho předmět, už jen proto, aby mohl vidět Severuse v něčem, v čem byl vážne třída. „Víte, s křídovou tabulí podobné problémy nikdy nebyly.“

Harry se usmál, otočil se k němu a opřel se bokem o okraj jeho stolu. Ruce měl založené na hrudi a působil naprosto uvolněně. Sešit, který přinesl, držel mezi pažemi. „Nenávidíte technologie obecně, nebo jen tuhle interaktivní tabuli?“

„Obojí. Připouštím, že technologie mají své využití, ale začínáme se na nich spoléhat až příliš. A pořád nechápu, k čemu je tahle tabule vlastně dobrá. Nechat studenty opisovat poznámky z křídové tabule fungovalo vždycky naprosto dobře.“

„Vždyť je můžou opisovat i dál,“ řekl Harry. Odtlačil se od stolu a zvedl sešit, který celou dobu držel v ruce. „Mimochodem, přinesl jsem vám ten sešit. Můžu vám ho prostě nechat na stole?“

Když Severus lépe uviděl jeho desky, přelila se přes něj vlna smutku a nostalgie. „Ano... děkuji,“ podařilo se mu ze sebe dostat, přestože měl sevřené hrdlo.

Pokud si Harry všiml změny v jeho hlase, nijak to nedal najevo. Položil linkovaný sešit na stůl a pak se vrátil k tabuli. „Pořád ji můžete používat stejně jako křídovou tabuli,“ řekl. „Tedy vlastně jako bílou tabuli. Stačí tady otevřít prázdnou stránku, potom si vybrat fix. Těmito tlačítky můžete měnit jeho barvu. A pak už na ni prostě píšete stejně jako na obyčejnou tabuli.“

Potom Harry načmáral sotva čitelné: Technologie je zábava.

„Máte příšerný rukopis,“ poznamenal Severus dřív, než se stačil zarazit. „Není divu, že máte technologie tak rád. Psát poznámky na počítači je nejspíš jediný způsob, jak je po sobě dokážete přečíst.“

Harry se tiše zasmál. „To není úplně vedle. Myslím, že bych ve škole dopadl mnohem lépe, kdybych si mohl psát poznámky na počítači. Asi i proto jsem se tolik snažil prosadit, aby se ve třídách používalo víc technologií.“

„Nemyslíte si, že to studenty, kteří stejně nemají chuť dávat pozor, rozptyluje ještě víc?“

„Studenti nepotřebují technologie k tomu, aby nedávali pozor,“ odpověděl Harry.

„Jen jim to usnadňují.“

Harry odložil falešný fix zpátky do přihrádky a opřel se ramenem o zeď vedle interaktivní tabule tak, aby stál čelem k Severusovi.

„Možná. Ale zároveň mohou učitelům pomoct vytvořit zajímavější hodiny, takže studenti nemají takovou potřebu zabývat se něčím jiným.“

Severus protočil oči.„Pánbůh s námi, až tahle generace nastoupí do práce a bude svým šéfům vysvětlovat, že se nedokáže soustředit, protože je práce moc nudná.“

„Neříkám, že všechno musí být zábavné,“ odpověděl Harry. K Severusovu překvapení nezněl ani trochu dotčeně, přestože Severus kritizoval něco, na čem Harrymu očividně záleželo. „Ale děti jsou ve škole jen omezenou dobu. To je vaše příležitost nadchnout je pro svůj předmět. Čím zajímavější pro ně bude, tím větší je šance, že se o něj začnou zajímat i ve svém volném čase. Copak právě takhle nevzniká opravdová láska k oboru? Není tohle cílem? Nebo je cílem jen naučit lidi bez přemýšlení poslouchat příkazy?“

Severus se zamračil. Ano, bylo pravda, že si přál, aby studenti našli v chemii stejné zalíbení jako on. To ale neznamenalo, že součástí jeho práce není také naučit je dělat to, co se po nich chce, i když se jim zrovna nechce. „Výuka má několik cílů. Samozřejmě bych byl rád, kdyby můj předmět měli rádi, ale takový je život a někdy prostě musíte dělat věci, které dělat nechcete.“

„Třeba používat technologie, když je nesnášíte?“

Severusovi zacukaly koutky úst, když se snažil neopětovat úsměv, který mu Harry právě věnoval. „Přesně tak.“

Harryův úsměv se ještě rozšířil. Severus se přistihl, jak přemýšlí, jestli je Harry takhle veselý pořád, nebo jestli je to něčím, co souvisí právě s ním. Tu myšlenku ale okamžitě zahnal. Samozřejmě že byl prostě šťastný člověk. Severusova přítomnost ještě nikdy nikoho šťastným neudělala.

„Možná kdybych vám ukázal ještě pár dalších věcí, tu tabuli byste nenáviděl méně,“ řekl Harry po chvilce. „Dneska ještě musím zařídit pár dalších věcí, ale mohl bych se později vrátit a dát vám soukromé lekce. Víte... ukázat vám, jak mohou technologie zaujmout i někoho, koho to původně vůbec nezajímalo.“

Na tváři se mu znovu objevil ten úsměv. Kdyby to byl kdokoli jiný, Severus by si myslel, že s ním Harry flirtuje. Jaká škoda, že to nebyl kdokoli jiný.

„Co vás vede k přesvědčení, že potřebuji soukromé lekce?“ zeptal se. Tak. Přesně taková odpověď nedala nijak najevo, jak moc si přál, aby se ten mladý muž opravdu vrátil.

„Při tom společném školení jste nedával pozor, tak jsem si říkal, že individuálně to možná půjde lépe,“ odpověděl Harry. Nezněl uraženě, jen pobaveně.

„A co vás vede k přesvědčení, že jsem tehdy nedával pozor?“

„Jak se ta tabule zapíná, bylo úplně první, co jsem vysvětloval,“ řekl Harry a pobavení v jeho hlase bylo tentokrát ještě zřetelnější. „Vypadá to, že občas nedávají pozor nejen studenti. Škoda že je nikdo nenaučil soustředit se na předměty, které je nezajímají.“

Tentokrát už Severus úsměv zadržet nedokázal. „Touché, pane Pottere.“

Pokaždé když si myslel, že už Harryho úsměv nemůže být širší, ukázalo se, že se mýlil. Severus se snažil ignorovat zvláštní chvění v hrudi a připomněl si, že ten mladík je nejspíš takový ke každému. Severus přece nebyl ničím výjimečný.

„Takže můžu přijít později?“ Harry snad ani nemohl znít nadšeněji.

„Jestli musíte.“

„Skvělé! Tak zatím.“ A s dalším zářivým úsměvem byl pryč. Severus zůstal stát a díval se na zavřené dveře. Rozhodně byl ve vážných potížích.

Severus od sebe tu myšlenku zapudil, přešel ke stolu a vzal do ruky linkovaný sešit, který tam Harry nechal. Nechápal, proč si ho Lily schovávala ani jak se nakonec dostal k Lupinovi, ale na tom teď nezáleželo. Jakmile ho uchopil do rukou, bylo to, jako by se znovu stal dospívajícím chlapcem.

Vedle jeho drobného, úhledného písma se vinulo Lilyino krásné kulaté písmo. Občas nakreslila obrázek toho, na co si zrovna stěžovala. Kreslení vždycky milovala.

Svíralo se mu hrdlo, když pomalu listoval stránkami. Tu a tam jeho pohled sklouzl na nějakou větu, ale nezastavil se dost dlouho, aby si přečetl víc. Tohle nebylo něco, co by měl číst ve škole, kde mohl kdykoli vejít některý z jeho kolegů. Ne. Přečte si to doma, kde si bude moct dovolit být sebelítostný, jak jen bude chtít, aniž by ho u toho někdo viděl.

Uložil sešit do aktovky a byl Harrymu vděčný, že mu ho přinesl. Věděl, že mu ho nakonec vrátí, ale nejdřív si ho ještě jednou celý přečte, aby si připomněl dobu, kdy ho někdo považoval za přítele.

A ano... malá část jeho já také chtěla zjistit, co v těch starých zápiscích mohlo Harryho přimět zatoužit po tom, aby se s ním spřátelil.