Na Harryho ponuku přinést snídani Severus očekával kávu a možná croissant. Rozhodně ale nečekal, že Harry přijde s velkým papírovým sáčkem, který se málem roztrh pod tíhou všeho pečiva.

„To krmíš celou školu?“ zeptal se Severus. Sotva ta slova vypustil z úst, došlo mu, že to byl nejspíš přesně Harryho plán. Myslel si, že chtěl posnídat s ním, ale pravděpodobně přinesl něco pro všechny.

K jeho překvapení Harry zrudl, když položil sáček na nejbližší studentskou lavici vedle Severuse. „No... říkal jsi, že máš rád čokoládu, ale měli tam spoustu různých věcí. Chtěl jsem mít jistotu, že se trefím do něčeho, co ti bude chutnat. A pak tam měli i pár nečokoládových věcí, které vypadaly až moc dobře, než aby tam zůstaly. Když o tom ale teď přemýšlím... možná jsem to trochu přehnal.“

Harry byl rozkošný, když se styděl... což rozhodně nebyla myšlenka, nad kterou by měl Severus příliš dlouho přemýšlet. Přesto nedokázal potlačit úsměv, který se mu rozlil po tváři, když vstal a přešel k lavici. „Musím říct, že ještě nikdy se nikdo tolik nesnažil potěšit mě.“

A pak přišla řada na něj, aby se začervenal, když si uvědomil, jak dvojsmyslně to vyznělo. Napůl čekal, že Harry po těch slovech uteče ze třídy, ale k jeho překvapení se jen usmál a řekl: „No... působíš jako člověk, kterého není zrovna jednoduché potěšit. Ale výzvy mám rád.“

Neexistovala snad možnost, že by Harry chtěl, aby to vyznělo... tak flirtovně... že ne? Určitě nepochopil Severusův nechtěný dvojsmysl a myslel tím jen to, co měl Severus původně na mysli – udělat ho šťastným. Jenže ty zelené oči se střetly s jeho a neuhýbaly. A na Harryho tváři se znovu objevil ten hravý úsměv. Stačilo by udělat jen pár kroků a vzdálenost mezi nimi by zmizela...

Ale ne. Jen si to příliš překládal. Nebyla žádná šance, že by Harry uvítal jakýkoli fyzický kontakt z jeho strany. Severus přerušil oční kontakt, ustoupil o krok dozadu a gestem ukázal k sáčku. „Tak se podívejme, jak moc ses trefil.“

Pohlédl na Harryho právě ve chvíli, kdy mladík otevíral sáček s pečivem. Na okamžik by přísahal, že Harry vypadá zklamaně, ale to si určitě jen něco namlouval.

Vzal si kávu, kterou mu Harry podal, a pak sledoval, jak mladík vykládá všechno pečivo, které koupil. Skutečně to vypadalo, jako by vykoupil polovinu kavárny. Od všeho byly dva kusy: čokoládový croissant, muffin s kousky čokolády, dvojitě čokoládový muffin, sušenka s čokoládovými kousky, cosi, co připomínalo čokoládový dort, listové pečivo s čokoládovou náplní, dokonce i dánský koláček se sýrem, do kterého někdo přidal čokoládové lupínky. Kromě toho přinesl i několik bagelů spolu se smetanovým sýrem a máslem a pár sušenek, které, jak se zdálo, čokoládu vůbec neobsahovaly.

„Snad si tu něco vybereš,“ řekl Harry, když vedle jídla položil ubrousky a plastové příbory. Zase vypadal rozpačitě a Severus nedokázal poznat, jestli proto, že měl pocit, že toho nakoupil příliš, nebo proto, že se obával, že s ním Severus před chvílí skutečně flirtoval.

„Vypadá to skvěle,“ řekl Severus a doufal, že Harryho uklidní, pokud platí první možnost, ale zároveň nic nezhorší, pokud je pravdivá ta druhá. „Ani si nepamatuji, kdy mi naposledy někdo koupil snídani. Jsi velmi štědrý, zvlášť když uvážím, že jsi to ty, kdo mi tady pomáhá. Vzhledem k tomu, jak beznadějný jsem v práci s technikou, měl bych být spíš já ten, kdo kupuje snídani tobě.“

Přesně jak doufal, jeho poznámka Harryho rozesmála a napětí mezi nimi zmizelo. Harry se mu podíval do očí a na tváři se mu znovu objevil ten zářivý úsměv. „To jo, ale díky tomu s tebou můžu strávit trochu času, takže mám pocit, že z toho stejně nakonec získám víc já.“

On si pořád myslel, že stojí za to ho poznat? Severus si uvědomoval, že se pro Harryho mezi včerejškem a dneškem vlastně nic nezměnilo, ale on sám si znovu přečetl všechny ty dopisy, a proto mu najednou připadalo, že je všechno jinak.

Vzal si čokoládový croissant a posadil se ke svému stolu s hrnkem kávy. Harry si sedl ke studentské lavici plné pečiva a sáhl po jednom z muffinů. Severus ho několik okamžiků pozoroval při jídle, než si uvědomil, že zírat mladíkovi na rty asi není ten nejlepší nápad. Raději se napil kávy. Byla překvapivě dobrá.

„Včera večer jsem si ten sešit znovu přečetl,“ řekl. „Tedy většinu z něj. Děkuji, že ses se mnou o něj podělil. Bylo... poučné... číst ho znovu po tolika letech.“

Harry při těch slovech lehce naklonil hlavu. „Ehm... to rád slyším? Tedy... patří přece tobě, takže je samozřejmé, že bys ho měl mít. Mrzí mě, že mě nenapadlo vrátit ti ho už dřív.“

Severus jeho omluvu odmítavě mávl rukou. „Patřil mně i Lily. Naposledy ho měla ona, takže byl její. Jsem rád, že ti po ní něco zůstalo. Jakmile ho dočtu, vrátím ti ho.“

„To nemusíš,“ vyhrkl Harry rychle.

„Chci,“ odpověděl Severus. „Bylo od tebe laskavé, že jsi mi ho přinesl, ale chci, abys ho měl ty.“

Harry vypadal, že se chce znovu přít, ale nakonec si to rozmyslel. „Dobře. Jestli jsi si jistý. Ale kdybys změnil názor, pochopím to.“

Severus věděl, že názor nezmění, přesto přikývl. Ukousl několik soust z croissantu, který byl mimochodem také výborný, než se konečně zeptal na otázku, která mu vrtala hlavou celou noc. „Co tě na těch dopisech přimělo myslet si, že bychom mohli být přátelé?“

Harry spustil hrnek s kávou, ze kterého se právě chystal napít, a lehce se zamračil. „Jak to myslíš? Ty... ty si myslíš, že bychom nemohli? Vždyť si teď rozumíme docela dobře, ne?“

Vypadal tak ustaraně a přitom zároveň plný naděje, že Severus pospíšil s odpovědí. „Ano, zatím si rozumíme dobře.“ Harrymu se viditelně ulevilo, což Severuse jen ještě víc zmátlo. „Ale musíš uznat, že jsme každý úplně jiný. Vedli jsme úplně odlišné životy. V těch dopisech tvé matce jsem byl tak... negativní... Když jsem je teď četl znovu, vůbec se nedivím, že se mnou přestala mluvit. Ty jsi jí tolik podobný. Jestli ona dokázala poznat, že jako přítel jsem ztracený případ, určitě to dokážeš i ty.“

Severus vlastně ani neměl v úmyslu být až tak otevřený, ale na těch jasně zelených očích bylo něco, co mu neobyčejně ztěžovalo skrývat své pocity tak dobře, jak byl zvyklý.

„Podle toho, co jsem slyšel, se vlastně ani jednomu z rodičů moc nepodobám,“ řekl Harry tiše. „Táta byl prý tyran, který spoléhal na to, že ho životem protlačí sportovní talent. Máma se zase obrátila zády ke svému nejlepšímu kamarádovi a stala se přesně tím typem člověka, na který si v těch dopisech dřív stěžovala.“

„Tvoje matka byla dobrý člověk,“ řekl Severus a rozhodl se ani nepokoušet obhajovat Harryho otce. „To, že už se mnou nechtěla být kamarádka, z ní ještě nedělalo špatného člověka. Podle všeho pak učila výtvarnou výchovu. To mi připadá hodně podobné tomu, co děláš ty se svojí snahou nadchnout děti pro jejich budoucnost.“

Harry na něj jen zíral, jako by Severus právě řekl něco naprosto nepochopitelného.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptal se po chvíli rozpačitého ticha.

„Harry Potter. Představil ses mi. Pamatuješ?“

„Ne, ne,“ řekl Harry, naklonil se dopředu a zavrtěl hlavou. „To ano. Ale jen proto, že jsi očividně netušil, kdo jsem. Jenže teď to zní, jako bys to věděl.“

Do háje. Ale ne, Severus byl chytrý. Určitě dokáže vymyslet rozumné vysvětlení.

„Když jsem si znovu přečetl ty dopisy, vybavilo mi to spoustu vzpomínek. Chtěl jsem zjistit, co tvoje matka po škole dělala. A když jsem hledal články o ní, samozřejmě jsem narazil i na články o tobě.“

Tak. Tohle byla dokonce z větší části pravda.

Harry se ve své židli trochu uvolnil. Zároveň ale vypadal zvláštním způsobem jak ulehčeně, tak zklamaně, a Severus vůbec netušil, jak může člověk oba ty pocity vyjadřovat najednou.

„Takže jsi jen nepředstíral, že nevíš, kdo jsem?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Severus. „Byl jsi pro mě jen nějaký otravný kluk, kterého Albus najal, aby mě mučil technikou.“

Harry se při tom usmál, přesto v jeho tváři zůstával stín smutku, kterému Severus nerozuměl. „To asi dává smysl, že sis chtěl něco zjistit o ní. Svého času pro tebe hodně znamenala. Takže... pořád si o ní myslíš to dobré? I po tom všem, co se mezi vámi stalo?“

Severus se znovu napil kávy. „Velmi dlouho jsem se na ni zlobil. Ale když jsem si znovu přečetl ty dopisy, začal jsem... pochybovat o tom, jak si tu dobu vlastně pamatuji. Zdá se, že jsem jí nepřiznával tolik zásluh, kolik si zasloužila. Tvoji rodiče se přece vraceli z charitativní akce. Nemohli být úplně špatní. A jsem si jistý, že by byli pyšní na to, co se snažíš dokázat se Sparks.“

Harry si začal pohrávat s muffinem. „Děkuju.“ Ukousl si další sousto, pořád se ale díval do desky stolu a Severus vůbec nechápal, proč najednou působí tak smutně.

„Ty si nemyslíš, že by na tebe byli pyšní?“ Chtěl Harrymu vrátit úsměv na tvář, ale nemohl to udělat, pokud nepochopil, co ho trápí. Začínala se snad na něj přenášet Severusova vlastní temnota? Neměl by ho raději hned vyhodit ze své pracovny?

„Co?“ Harry zmateně vzhlédl. Zavrtěl hlavou a znovu sklopil oči k muffinu. „Ne... Tedy, já nevím. Remus i Sirius mi říkali, že ano. Profesor Brumbál taky. A několik dalších profesorů, kteří je znali. Takže asi mají pravdu.“

„Tak proč najednou vypadáš tak nešťastně?“

Harry se na židli ještě víc schoulil. Tváře mu zrůžověly a ramena téměř přitáhl k uším. Ať už ho trápilo cokoli, očividně se za to styděl, což Severusovu zvědavost jen ještě posílilo. „Mám pocit, že jsem ti tím sešitem vlastně jen ublížil. Promiň. Kdybych během dospívání měl nějaké přátele, určitě bych takovou věc chtěl mít. Asi jsem prostě automaticky předpokládal, že ty taky.“

„Jsem opravdu rád, že jsi mi ten sešit přinesl,“ řekl Severus tiše a překvapilo ho, jak moc to myslel vážně. „Dlouhá léta jsem v sobě nosil zášť vůči tvé matce. Když jsem si ty dopisy znovu přečetl, došlo mi, že byla neoprávněná. Díky tomu jsem dokázal pustit část hněvu, který jsem v sobě nosil celé roky. Řekl bych, že to je dobře.“

„Mně ale připadá, že jsi ten hněv jen obrátil proti sobě,“ řekl Harry a podíval se mu přímo do očí. „Opravdu si o sobě z té doby myslíš tak málo? Mně jsi v těch dopisech nepřipadal zlý ani temný. Zněl jsi jako někdo, kdo prostě viděl život takový, jaký opravdu je. Neměl bys mít pocit, že musíš předstírat, že je všechno v pořádku, když není. A připadalo mi, že právě ona byla jediný člověk, se kterým jsi to mohl sdílet.“

Severus se na Harryho na chvíli zadíval. Na Harryho, který měl téměř neustále na tváři úsměv, který přinesl polovinu cukrárny jen proto, aby mu udělal radost, a který přitom vůbec neměl potřebu tvářit se, že je všechno dokonalé. „Ty si opravdu myslíš, že život je tak bezútěšný, jak jsem ho v těch dopisech líčil?“ zeptal se.

Harry dojedl muffin a sáhl po druhém. „Ne pořád, to určitě ne. Ani většinu času. Ale když jsem byl mladší... tak ano. Přesně tak mi připadal. A měl jsem pocit, že jsem jediný, kdo to tak cítí. Všichni ostatní jako by měli rodinu, které na nich záleželo, a kamarády, se kterými mohli trávit čas. Dokonce i šprtouni měli alespoň učitele, kteří je měli rádi. Připadal jsem si, jako by se mnou bylo něco špatně, když jsem neměl nic z toho. Tedy alespoň do chvíle, než jsem přišel sem. Tehdy se všechno začalo měnit. A když jsem četl tvoje dopisy... nevím. Bylo to, jako bych konečně našel někoho, kdo chápal, jak jsem se celé ty roky cítil. Díky nim jsem měl pocit, že v tom nejsem sám.“

Severus nevěděl, co na to říct. Zoufale se chtěl Harryho vyptat na jeho život, chtěl ho utěšit, pokud se skutečně cítil stejně mizerně, jako se kdysi cítil on sám, ale nevěděl, jestli na to má právo. Nechtěl být příliš dotěrný... jenže na druhou stranu, nezmínil to Harry proto, že o tom mluvit chtěl? Sám přece říkal, že by chtěl být jeho přítelem a že se díky Severusovi cítil méně osamělý. Neznamenalo to snad, že se může ptát?

„Promiň,“ řekl Harry, odstrčil od sebe napůl snědený muffin a vstal. „Nevím, co mě to napadlo. Ty přece nestojíš o to poslouchat, jak pořád melu. Promiň, že tě obtěžuju. Já... tohle... promiň.“

Pohnul se tak rychle, že byl už v půlce cesty ke dveřím, než Severus vůbec stihl zpracovat, co se právě stalo. Vyskočil ze židle a spěchal za Harrym. „Harry, počkej, prosím...“

Natáhl ruku a položil ji Harrymu na rameno v naději, že zastaví jeho ústup. Harry se opravdu zastavil, ale stále se na něj neotočil.

„Promiň,“ řekl Harry znovu, tentokrát mnohem tišeji. „Nechtěl jsem, aby to bylo trapné. Neměl jsem nic říkat.“

„Nic jsi neudělal trapným,“ odpověděl Severus stejně tichým hlasem, jako by se bál, že kdyby promluvil normálně, mladík by mu utekl. „Nejsem člověk, který by měl mnoho přátel. S kolegy mluvím o práci a jen zřídka o něčem jiném. Obávám se, že prostě nevím, jak reagovat, když se mi někdo svěří s něčím osobním. Nechtěl jsem být dotěrný, ale zároveň jsem nechtěl, abys měl pocit, že mi na tom nezáleží. Jen mi příliš dlouho trvalo vymyslet správnou odpověď. Promiň.“

K Severusově úlevě se Harry, když se k němu otočil, slabě usmíval. „Tak to je asi jedna z výhod toho sešitu. Člověk si může dopředu promyslet, co chce napsat.“

Severus stáhl ruku z Harryho ramene. Nechtěl riskovat, že překročí nějakou hranici. „Jsem rád, že konečně vidíš smysl i v něčem jiném než v technologiích.“

„To říkáš, jako by neexistovaly zprávy nebo e-maily,“ odvětil Harry, ale tentokrát už se usmíval mnohem víc.

„Jenže u nich má člověk pořád pocit, že musí odpovědět hned,“ řekl Severus. „U sešitu jsi měl alespoň celou vyučovací hodinu na rozmyšlenou.“

„Takže tím chceš říct, že bych měl přijít později a v tomhle rozhovoru budeme pokračovat, až budeš mít víc času si všechno promyslet?“

„To je jedna možnost,“ připustil Severus. „Tou druhou je, že to zkusíme znovu hned teď a ty nebudeš zapomínat, že v umění přátelství jsem naprostý začátečník.“

Harrymu při těch slovech změkl pohled. „Nevím... mně připadá, že ti to jde docela dobře.“

Severus si dovolil přesně tři vteřiny dívat se Harrymu do očí, než se přinutil odvrátit pohled. Harry mu možná odpustil, že nenašel správná slova, ale Severus si byl téměř jistý, že by mu neodpustil, kdyby ho políbil.

Popadl další kousek pečiva a posadil se zpátky ke stolu. S úlevou sledoval, jak Harry udělal totéž. Jenže teď, když mladíka přesvědčil, aby zůstal, ještě musel přijít na to, co vlastně říct.

„Říkal jsi, že ses ke svému kmotrovi přestěhoval jako teenager?“

Harry přikývl. „Když mi bylo patnáct. Zařídil, aby mě tady přijali do druhého ročníku.“

„A kde jsi žil předtím?“

„U tety a strýce.“

„U Petunie?“

Harry vytřeštil oči a pak se rozesmál. „Vůbec mě nenapadlo, že jsi znal i ji.“

„Byla to noční můra,“ prohlásil Severus. „Štvalo ji, že neměla dost dobré známky, aby se dostala na Bradavice, a spoustu času trávila tím, že se snažila shazovat tvoji matku, jako by si Lily myslela, že je lepší než ostatní jen proto, že studovala tady. Pořád kvůli něčemu vyvolávala hádky. Lily se s ní dlouho snažila udržet dobrý vztah, ale pokud vím, nakonec to vzdala.“

„To zní přesně jako moje teta,“ přikývl Harry. „Nenáviděla mě. Stejně tak můj strýc i bratranec. Nikdy jsem vlastně nepochopil proč. Nic jsem jim neudělal. Vadilo jim, že u nich bydlím, a neustále mi připomínali, jaké mám štěstí, že mě vůbec nechali u sebe. Můj bratranec a jeho kamarádi trávili polovinu volného času tím, že mě honili a mlátili, kdykoli mě chytili. Učitelé si toho museli všimnout, ale nikdo nikdy nic neřekl ani neudělal. Ve škole bylo těžké dávat pozor, protože po mně házeli věci pokaždé, když se učitel nedíval, a doma jsem si často nemohl dělat úkoly, protože jsem měl spoustu domácích prací... nebo prostě jiné povinnosti. A všechny ostatní děti věděly, že mě Dudley a jeho parta nesnášejí, takže se mi raději vyhýbaly. Nechtěly riskovat, že si Dudley začne všímat i jich.“

Severus cítil, jak se mu nad Harrym svírá srdce. „To se dost podobá tomu, co jsem zažíval já,“ řekl. „Jen s tím rozdílem, že já měl alespoň tvoji matku. Tedy až do posledního roku nebo dvou tady.“

„To je právě ten rozdíl mezi námi,“ usmál se Harry. „Když jsem přišel sem, konečně jsem byl od Dudleyho pryč. Doma už mě nic nerozptylovalo, takže jsem se mohl opravdu učit. Poprvé v životě jsem měl kamarády. A navíc jsem se konečně dostal k počítačům. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem zjistil, že jsem v něčem opravdu dobrý.“

„Jsem rád, že pro tebe byly Bradavice dobrým místem,“ řekl Severus. „Je to i důvod, proč ses sem vrátil?“

Harry přikývl. „Tohle místo mi vždycky připadalo jako domov, i když jsem tu studoval jen krátce. Když jsem chtěl vyzkoušet Spark Screens, připadalo mi přirozené vrátit se právě sem. Bral jsem to jako příležitost něco škole vrátit.“ Podíval se na Spark Screen a pak zpátky na Severuse a tiše se zasmál. „I když ty bys asi byl radši, kdybych to neudělal.“

„Musím přiznat, že mi to vadí mnohem méně než na začátku.“

Chtěl litovat, že řekl něco tak sentimentálního, ale ten hřejivý pohled, který mu Harry věnoval, za to stál.

„To rád slyším,“ odpověděl Harry stejně tiše.

Pak zazvonil jeho mobil a oba tím vyrušil.

Harry se praštil kolenem o lavici, když se ho neohrabaně snažil vytáhnout z kapsy. Severus se snažil nebýt příliš zklamaný, když poslouchal, jak Harry někomu slibuje, že přijde vyřešit problém s počítačem.

„Promiň,“ řekl Harry, když hovor skončil. Vstal, zastrčil telefon zpátky do kapsy a vzal si svou kávu. „Musím to jít zařídit. A nejspíš pak přijde zase něco dalšího. Asi bych tu neměl prosedět celý den povídáním.“

„Pokud se dá věřit tomu, co se povídá, stejně za to nedostáváš zaplaceno,“ připomněl mu Severus. „Není to, jako by tě mohli vyhodit.“

Čekal, že se Harry zasměje. Nečekal však, že se znovu objeví ten jemný úsměv, jako by Harry skrz ten vtip prohlédl až k pravdě, která se pod ním skrývala – že Severus nechtěl, aby odešel.

„To sice ne, ale ty jsi pořád v práci. A navíc bych opravdu měl jít. Když mi tu necháš nějaké pečivo, možná se odpoledne zkusím vrátit.“ Na tváři se mu znovu objevil ten hravý úsměv.

Severus se podíval na hromadu pečiva a odfrkl si. „Věřím, že se dnes dokážu ovládnout a nesním ho všechno. Máš ho tu dost na celý zbytek týdne.“

„Tak to budu muset přijít i zítra.“

„To nejspíš budeš.“

Harry téměř poskakoval, když odcházel ze dveří.