Severuse překvapilo, že se Harry skutečně odpoledne vrátil.

A druhý den ráno znovu.

A pak zase další den.

A zanedlouho už z toho byla rutina.

Každé ráno přinesl čerstvou kávu a po tom prvním dni pokaždé donesl nové pečivo. Severuse dojalo, když si uvědomil, že Harry dával pozor na to, které druhy mu chutnaly nejvíc, a začal nosit právě ty. Společně pili kávu a povídali si při snídani. Pak se Harry vydal za svou prací a Severus se vrátil k přípravám na nový školní rok. Harry se znovu zastavil i na konci dne, kdy obvykle kontroloval Severusovy pokroky s interaktivní tabulí a kdykoli mohl, přidal nějakou radu.

Severus začínal mít z blížícího se školního roku větší obavy než obvykle. Byl si jistý, že jejich každodennímu povídání bude konec. Oba budou mít přes den víc práce a ve škole bude plno studentů. Nebylo by vhodné, aby ho vídali trávit tolik času s mladým mužem, který byl věkově mnohem blíž jim než jemu.

Ne že by dělali něco nevhodného. Jen si povídali.

Hodně.

Harry mu vyprávěl o své lásce k technologiím a vysvětloval mu, proč tak pevně věří, že mohou pomoci udělat svět lepším místem navzdory všem nevýhodám, které s sebou přinášejí. Severus mu na oplátku vyprávěl, proč tolik miluje chemii, jak ho vždy bavily přírodní vědy obecně, protože rád chápal, jak svět funguje, ale chemie pro něj byla odjakživa tím nejoblíbenějším předmětem.

Harry mu vyprávěl o studiích na univerzitě i o tom, jaké bylo založit nadaci, jak ho to zpočátku děsilo, ale jak ho teď těší vědomí, že pomáhá druhým. O každodenní chod se samozřejmě starali jiní lidé, ale nadaci založil společně se svými přáteli. Podle všeho měla největší zásluhu na tom, že všechno po právní stránce fungovalo, jeho kamarádka Hermiona, která nastudovala všechny předpisy potřebné k založení nadace. Severus ji kdysi učil, a přestože jako studentka uměla být občas trochu otravná, nemohl popřít, že byla mimořádně inteligentní. Naprosto chápal, proč byla při zakládání nadace tak cennou oporou.

Severus mu na oplátku vyprávěl o svých vlastních univerzitních letech, o tom, jak příjemné bylo začít znovu, i když ani tam nebyl o nic oblíbenější než na Bradavicích. Přesto si našel alespoň několik povrchnějších přátelství a hlavně byl rád, že se dostal z domova. Vyhovovalo mu žít sám a nemuset se ohlížet na nikoho dalšího.

Harry mu pak vyprávěl něco víc o svém dětství u tety a strýce. Když se na to dnes díval zpětně, překvapovalo ho, že ho vůbec nechali odejít se Siriusem. Nenáviděli ho, ale přece museli vědět, že po otci jednou zdědí spoustu peněz. Vyprávěl mu, jak vyrůstal ve skříni pod schody, jak měl sotva dost jídla a jak se neustále bál, že ho někdo uhodí.

A Severus mu na oplátku vyprávěl o svém otci. O tom, že ať udělal cokoli, nikdy to nebylo dost dobré. Jak po nocích ležel vzhůru a poslouchal hádky svých rodičů, jak se pokaždé rozběhl mezi ně, když měla matka potíže. A jak jeho největším strachem při odchodu na univerzitu bylo, že už tam nebude, aby ji ochránil.

A jak se ten strach během posledního ročníku na univerzitě naplnil.

Předtím o tom mluvil jen s Albusem. Ten si udržoval přehled o mnoha svých bývalých studentech, všiml si v novinách parte jeho matky a přišel i na pohřeb. Severus to nečekal. Nečekal ani to, že si na něj ředitel po tolika letech vůbec vzpomene, ale bylo příjemné mít tam tehdy někoho vedle sebe.

Původně to Harrymu říkat nechtěl, ale Harry už z dopisů věděl, jaký jeho otec byl. A navíc se Harry o svém životě svěřoval s takovou otevřeností, že Severusovi připadalo přirozené podělit se na oplátku o ten svůj. Myslel si, že se potom bude cítit hůř, jako pokaždé, když se výjimečně pokusil někomu svěřit s něčím osobním, ale tentokrát se ten známý pocit studu nedostavil. Harry jen položil ruku na jeho předloktí a jemně je stiskl. Jediným tím gestem poskytl Severusovi víc útěchy, než mu kdy v životě poskytl kdokoli jiný.

Harryho znal teprve dva týdny, ale připadalo mu to jako mnohem déle. Otočil se na židli a zadíval se na interaktivní tabuli vpředu ve třídě. Když si pomyslel, jak moc tu věc zpočátku nenáviděl, a teď byl skoro rád, že existuje, protože mu přinesla dva nejkrásnější týdny jeho života...

Jenže tomu měl být brzy konec. Bylo páteční odpoledne a v pondělí začínala škola. Oblohu pokrývaly temné bouřkové mraky, kvůli nimž to vypadalo, jako by bylo mnohem později, než ve skutečnosti bylo, jako by i samotný vesmír chápal, že je to strašný, mizerný den. Ať se sebevíc snažil přesvědčit sám sebe, že Harry tu pořád bude a že se budou dál vídat, věděl, že se všechno brzy změní. Možná Harryho občas uvidí, ale už ne každý den. A rozhodně ne dvakrát denně. Od dob Lily neměl takového přítele a teď, když se mu něco takového znovu vrátilo do života, se toho nechtěl vzdát.

Jenže to, co k Harrymu cítil, už dávno nebylo jen přátelství. Snažil se to všechno popírat, ale nemělo to smysl. Jeho city k Harrymu pomalu přerůstaly v lásku. Nechápal to. Nikdy předtím nic podobného nezažil. Na univerzitě měl několik vztahů a jednou za pár let podlehl samotě natolik, že si z baru odvedl domů někoho na jednu noc, ale nikdy předtím necítil tak silnou potřebu být někomu nablízku.

Toužil trávit s Harrym co nejvíc času. Miloval jejich rozhovory, miloval způsob, jakým se Harrymu rozzářily oči, když byl šťastný, miloval ten výjimečný pocit, když byl ten úsměv určený právě jemu. Chtěl vidět, jak se ty oči zaplní touhou, chtěl cítit Harryho rty na svých. Chtěl ho držet v náručí a chránit ho před celým světem, chtěl být tím, ke komu se Harry každý večer vrací domů a vedle koho se každé ráno probouzí.

Nebylo těžké představit si jejich společný život. Cestou do práce by se stavovali pro snídani v té kavárně a cestou autem by si povídali o plánech na celý den. Ve škole by se každý vydal za svou prací, ale na oběd by se vždy sešli v některé z jejich učeben. Na konci dne by spolu odjeli domů a vyprávěli si, jaký měli den. Pak by povečeřeli, odpočívali, milovali se a usínali jeden druhému v náručí.

Jenže stejně snadno, jako si ten společný život dokázal představit, si dokázal připomenout, že se nikdy nestane. Vlastně to bylo ještě jednodušší.  

Protože Harry byl dokonalý. Byl laskavý, krásný, přitažlivý, štědrý, inteligentní a fascinující. A také mladý. Příliš mladý. Nejspíš ještě dlouho nebude přemýšlet o tom, že by se usadil, a až ten čas přijde, Severus byl přesvědčený, že si najde mnohem vhodnějšího partnera. Nebylo přece těžké najít někoho lepšího než Severuse.

A přesto to občas vypadalo, jako by Harry jeho city opětoval. Vždyť za ním chodil dvakrát denně. Nosil mu snídani. Téměř pokaždé se na Severuse usmíval a často to byl ten něžný, vřelý pohled, který Severus nikdy neviděl věnovat nikomu jinému. Pravda, Harryho s ostatními lidmi zase tak často nevídal, ale několikrát se to stalo a pokaždé si všiml výrazného rozdílu mezi tím, jak se Harry choval k ostatním a jak se choval k němu.

Harry byl ke všem laskavý a zdvořilý, ale vedle ostatních jako by tolik nezářil. Jenže to bylo nejspíš jen zbožné přání. Harry ho bral jako přítele, nic víc.

Ne že by Severus nebyl vděčný už za to přátelství. Věděl, že i to je mnohem víc, než si zaslouží. I proto byl přesvědčený, že začátek školního roku bude zároveň znamenat konec jejich přátelství. Harry přece dřív nebo později musel dojít k závěru, že Severus nestojí za to, aby si ho nechal ve svém životě.

A přesto se půl hodiny před koncem pracovního dne otevřely dveře, Harry přiložil kartu ke čtečce a téměř poskakoval do učebny, jako by patřila stejně tak jemu jako Severusovi. Při zvlášť hlasitém zahřmění sebou sice trhl, ale rychle se vzpamatoval.

„Ahoj,“ pozdravil Harry. „V pondělí je ten velký den. Jak se cítíš? Máš nějaké otázky na poslední chvíli nebo je něco, s čím bych ti ještě mohl pomoct?“

Ptá se teď jen proto, že ví, že v pondělí už se neuvidíme, pomyslel si Severus. Hned nato se ale tu myšlenku pokusil zahnat. Jestli tohle byla jeho poslední příležitost si s Harrym promluvit, chtěl z ní vytěžit co nejvíc.

„Myslím, že to mám pod kontrolou,“ odpověděl Severus a s překvapením si uvědomil, že je to vlastně pravda. Harry během posledních dvou týdnů neudělal jen to, že ho poznal. Opravdu ho naučil pracovat s tou zatracenou tabulí.

„Můžu se podívat?“ zeptal se Harry a posadil se do první lavice.

Severus se lehce zamračil. „Na co? Chceš důkaz, že vím, co dělám?“

„Ale vůbec ne!“ vyhrkl Harry a rychle zavrtěl hlavou, přitom odmítavě zamával rukama. „Samozřejmě že víš, co děláš. Jen mě napadlo... jestli bych nemohl vidět kousek toho, jaké to je být v tvé hodině. Chemie mi nikdy moc nešla, ale zajímá mě, jak učíš.“

„Varuji tě, že při tom mnohem víc křičím, než jsi u mě zvyklý.“

Harry se zasmál. Bude mi ten smích chybět.

„Nemusíš předstírat, že jsem student,“ řekl Harry a stále se usmíval. „Vlastně nemusíš dělat vůbec nic. Jen jsem si říkal... že by bylo hezké dozvědět se něco o tom, co máš rád. O technologiích už toho teď víš spoustu. Já o chemii vím jen to, že sůl je NaCl, a ani si vlastně nepamatuju, co ta zkratka znamená.“

Severuse zaplavil hřejivý pocit. Harry se chtěl dozvědět něco o tom, co měl rád. Kdyby už se s ním nikdy nechtěl vidět, přece by to nedělal... nebo ano?

„Jestli je to všechno, co víš, obávám se, že moje hodiny jsou na tebe příliš pokročilé,“ řekl Severus. „Ale vzhledem k tomu, že jsi byl tak štědrý a poskytl mi doučování práce s interaktivní tabulí, předpokládám, že ti mohu oplatit laskavost doučováním chemie.“

„Výborně,“ rozzářil se Harry. „A můžeš mě učit přímo s využitím interaktivní tabule. Víš... jen abych se ujistil, že už tvoje dovednosti jsou tam, kde mají být.“

„Takže mi vlastně zadáváš domácí úkol, pane Pottere?“

„Spíš jsem myslel neohlášené zkoušení. Ledaže bys někam spěchal. V tom případě z toho může být domácí úkol.“

Severus si nebyl jistý, co zvolit. Delší čas strávený s Harrym teď... nebo příslib další návštěvy v budoucnu.

„Nejsem člověk, který by ustupoval před výzvou. Mohu tě učit hned. Ale nic neslibuji ohledně domácích úkolů. Samozřejmě jen proto, abych měl jistotu, že jsi skutečně dával pozor.“

„Samozřejmě. To je jedině fér. Nemáš nějaký papír, na který bych si mohl psát poznámky? Telefon jsem si nechal v kanceláři.“

„Ještě že se někteří z nás pořád drží starých pořádků,“ poznamenal Severus, když mu z pracovního stolu podal propisku a několik listů papíru, přestože si byl téměř jistý, že si z něj Harry jen utahuje.

Už byly roky, co učil úplné začátečníky, a chvíli nevěděl, kde vlastně začít. Nakonec se rozhodl vysvětlit stavbu atomu. Harry pozorně sledoval každé jeho slovo a ve tváři měl nadšený výraz. Dokonce si opravdu zapisoval na papír, který mu Severus dal. Severus se na oplátku snažil co nejlépe využít možnosti interaktivní tabule a spojit své znalosti chemie s funkcemi, které mu Harry ukázal, aby byla hodina co nejzajímavější – něco, čím se u svých skutečných studentů nikdy příliš nezabýval.

Nevěděl, proč ho překvapovalo, když ho Harry občas přerušil otázkou, ale musel uznat, že bylo krásné sledovat, s jakým opravdovým zájmem poslouchá. A pomyšlení, že se chtěl učit jen proto, že věděl, jak moc Severusovi na chemii záleží... ne, nad tím raději nesměl příliš přemýšlet. To bylo nejspíš něco, co mezi sebou dělají přátelé, a Severus měl s přátelstvím příliš málo zkušeností na to, aby to dokázal posoudit.

Zatímco vykládal, blesky venku sílily, hromy duněly stále hlasitěji a zdálo se, že se bouřka přibližuje. Severusovi bouřky nikdy nevadily – naopak, pokud byl bezpečně uvnitř jako teď, většinou mu připadaly uklidňující – všiml si ale, že Harryho úsměv pomalu pohasíná a že při každém zahřmění sebou trhne. Neustále také pokukoval po oknech, přestože Severus vždy nechával žaluzie zatažené, aby studenty nic venku nerozptylovalo.

„Nechceš v tom pokračovat jindy?“ zeptal se Severus starostlivě.

„Promiň,“ řekl Harry a rozpačitě se na něj podíval. „Nemám bouřky moc rád. Slibuju, že dávám pozor.“

„O tvoji pozornost se nebojím,“ odpověděl Severus tiše a udělal k Harrymu několik kroků. „Řekl bych ti, ať jedeš domů, ale myslím, že bys v tomhle počasí neměl řídit, když tě to tolik znervózňuje. Jestli chceš, rád tě odvezu.“

Harry zavrtěl hlavou a při dalším hlasitém zahřmění znovu sebou trhl. „Radši počkám uvnitř, až to přejde... pokud to přejde. Tedy... samozřejmě že přejde, dřív nebo později. Ale jestli chceš jet domů, úplně to chápu. Můžu počkat ve své kanceláři...“

„Klidně tu zůstanu tak dlouho jako ty,“ řekl Severus. „Nenechám tě samotného v bouřce, když je očividné, jak moc tě rozrušuje.“

„Jo, ale nemělo by mě to rozrušovat,“ řekl Harry. Vstal, opřel se bokem o svou lavici a objal se pažemi. Napůl byl otočený k Severusovi, napůl k nejbližšímu oknu. „Dospělí přece nemají mít z bouřek strach.“

Ta slova pronesl sotva slyšitelně, přesto je Severus zaslechl a zatoužil vymazat z jeho hlasu všechnu tu sebelítost a stud. „Nepamatuji si, že bych takové pravidlo četl v bradavickém školním řádu,“ poznamenal.

Harry se slabě usmál, ale stále vypadal nešťastně. „Některá pravidla jsou tak samozřejmá, že se ani nemusí psát.“

„Dospělí mají strach stejně jako kdokoli jiný,“ řekl Severus.

„Ty rozhodně nevypadáš jako člověk, který by se bál úplně čehokoli,“ odpověděl Harry tiše.

Severus si odfrkl. V tu chvíli se bál tolika věcí. Bál se, že když se pokusí Harryho utěšit, prozradí tím své skutečné city. Bál se, že kdyby je prozradil, Harry navždy zmizí z jeho života. Bál se, že už ho nikdy neuvidí. Bál se, že Harry v jeho životě zůstane a on bude muset přihlížet tomu, jak se zamiluje do někoho jiného. Bál se, že už se nikdy nebude cítit tak šťastný a tak úplný jako ve chvílích, kdy si s Harrym povídal.

„Pouťových atrakcí,“ řekl místo toho, protože věděl, že citové obavy nejsou tím, o čem by Harry chtěl slyšet, i kdyby se netýkaly právě jeho.

Harry na něj překvapeně pohlédl. „Vážně?“

Severus přikývl. „Jednou jsem tam byl s tvou matkou, když jsme byli mladší. Vůbec se mi tam nechtělo, ale ona si myslela, že by mi to prospělo. Že to bude zábava. Tak jsem šel. Ruské kolo ještě ušlo, ale všechny ostatní atrakce jezdily tak strašně rychle. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak málo času asi měli na jejich postavení a jak nestabilní musí být, když je převážejí po celé zemi a znovu skládají. Pořád jsem si představoval, že se rozpadnou a já z nich vyletím vstříc smrti. Tvoje matka viděla, jak moc jsem vyděšený, a snažila se přimět obsluhu, aby atrakci zastavila dřív, jenže ji neslyšeli, takže jsem tam zůstal uvězněný po dobu, co mi připadala jako celé hodiny, i když ve skutečnosti to muselo být jen pár minut. Od té doby jsem na žádnou atrakci nevkročil a ani teď, jako dospělý, se k některým z nich nedokážu ani přiblížit, aniž bych měl pocit, že jsem zase zpátky tam. Proto na poutě prostě nechodím.“

Ne že by měl s kým na nějakou chodit, ale to byla jiná věc.

„To mě mrzí,“ řekl Harry a natáhl ruku, aby položil dlaň na Severusovo rameno. „Jak kvůli tomu, co se ti tehdy stalo, tak kvůli tomu, že můj hloupý komentář způsobil, že jsi měl pocit, že o tom musíš mluvit, i když je to pro tebe očividně pořád bolestivé.“

Severus věděl, že ta ruka na jeho rameni nic neznamená – bylo to stejné gesto, jaké občas používal Albus – přesto cítil, jak se mu trochu zrychlil tep. Harry byl tak blízko... a zároveň tak strašně daleko.

„I když ten příběh nevyprávím často, není to něco, za co bych se styděl,“ řekl Severus. „Jak jsem říkal... dospělí mají právo mít strach také.“

„Děkuju, Severusi,“ řekl Harry tiše a usmál se na něj.

Byl tak blízko... A přibližoval se snad ještě víc, nebo si to Severus jen namlouval?

A pak se ozvalo ohlušující zahřmění, mnohem hlasitější než všechna předchozí, a v celé budově vypadl proud, takže zůstali stát sami ve tmě.