Severus ucítil, jak Harry ucukl, a v duchu bouřku proklel za její mizerné načasování. Srdce mu bušilo jako o závod. Na okamžik to opravdu vypadalo, že se Harry chystal... Ale ne. Určitě se spletl. Možná ta bouřka přišla právě včas. Možná ho právě zachránila před tím, aby si Harryho chování špatně vyložil a udělal něco, co by jejich přátelství navždy zničilo.

„Předpokládám, že to tvému strachu z bouřek zrovna nepomáhá,“ poznamenal Severus.

„J-jo,“ odpověděl Harry, ale zněl zvláštně. Jako by se mu špatně dýchalo.

Severus udělal krok vpřed a natáhl ve tmě ruce. „Harry? Jsi v pořádku?“ Nahmatal Harryho ramena a mladík se očividně třásl, zatímco jeho dech byl mnohem mělčí, než by měl být.

„J-jo... jsem... v pohodě,“ dostal ze sebe. „N-nejsem... velký fanoušek... tmy...“

„Roztáhnu žaluzie.“ Severus se okamžitě otočil a po hmatu zamířil k nejbližšímu oknu. Cestou několikrát narazil do lavic, ale nakonec se mu podařilo žaluzie vytáhnout. Kvůli bouřce venku stejně nebylo o moc světleji než uvnitř, přesto doufal, že to alespoň trochu pomůže. Rychle otevřel i zbývající žaluzie a pak se vrátil k Harrymu, který se ani nepohnul.

„Pojď, tady u oken je o něco víc světla,“ řekl Severus, jemně položil ruce Harrymu na ramena a pokusil se ho navést ke stěně s okny. Harry se třásl tak silně, že měl potíže vůbec jít, ale nakonec se tam společně dostali.

„Mobil?“ zeptal se Harry, když dorazili k oknům.

„Nemám.“

Harry vydal zvuk, který měl nejspíš připomínat smích. „To se dalo čekat... svůj jsem nechal... v kanceláři.“

„Můžu ti pro něj dojít, jestli myslíš, že by ti pomohl,“ nabídl Severus. „Nevím, jak dlouho bude elektřina mimo provoz.“

„Venku je moc tma,“ řekl Harry a stále se třásl.

„Zvládnu to.“

Ve slabém světle rozeznal, jak Harry zavrtěl hlavou. „Neodcházej... prosím...“

Severusovi se sevřelo srdce. Nenáviděl pohled na vystrašeného Harryho, ale netušil, jak mu pomoct. „Co kdybych se jen podíval, jestli ještě někdo není v okolních učebnách? Je sice pozdě, ale spousta kolegů určitě zůstala kvůli posledním přípravám před začátkem školního roku. Budu pryč jen chvilku. A pokud nikdo nebude mít nic, co by nám pomohlo, hned se vrátím.“

„D-dobře.“

Severus natáhl ruku, vzal Harryho za dlaň a jemně ji stiskl. „Slibuju, že budu hned zpátky.“

Harry mu stisk oplatil.

Severus se co nejrychleji vydal ke dveřím. Byl rád, že nepatřil k učitelům, kteří neustále přestavovali učebnu. Přesně věděl, kudy jít, i kde jsou dveře. Sáhl po klice a přemýšlel, ke kterému kolegovi zamíří nejdřív, když si uvědomil, že mají nový problém.

Dveře se neotevřely.

Zkusil to znovu.

Nic.

Byli zamčení uvnitř.

„S-Severusi?“ Harryho hlas byl vyšší a mnohem vyděšenější než předtím.

„Jsem tady,“ odpověděl Severus a znovu zabral za kliku. Ani se nepohnula. Začal do dveří bušit v naději, že ten hluk někdo na chodbě uslyší.

„Seve?“

Za jakýchkoli jiných okolností by ho potěšilo slyšet své jméno takhle zkrácené. Teď ale slyšel jen paniku v Harryho hlase.

„Jsem tady, Harry.“ Otočil se a rychle se vrátil k Harrymu, zatímco si jeho oči pomalu zvykaly na tmu.

Harry dýchal stále nepravidelně a mnohem hlasitěji, jak se zoufale snažil popadnout dech. Zády se tiskl ke zdi a i v šeru Severus viděl, že se třese víc než kdy předtím. Rychle k němu přiklekl a natáhl se po jeho rukou právě ve chvíli, kdy se Harry sesunul na podlahu. Severus si klekl před něj.

„Harry. Jsem tady. To je dobré. Jsme v bezpečí. Ty jsi v bezpečí.“

„Zamčení... uvnitř...“ dostal ze sebe Harry. Severus si ale nebyl jistý, jestli to byla otázka, nebo jen konstatování.

Severus se znovu natáhl po Harryho rukou a tentokrát je dokázal pevně sevřít. Harry se pořád třásl, ale nesnažil se mu vytrhnout, a tak Severus jeho ruce dál držel a palci jemně přejížděl po jejich hřbetech.

„Ano, zdá se, že když vypadl proud, dveře se zablokovaly. Ale to je v pořádku. Nic se nestalo. Jsem si jistý, že jakmile elektřina znovu naskočí, půjdou otevřít. Do té doby jsem tady s tebou a nedovolím, aby se ti cokoli stalo. Dobře? Poslouchej mě, Harry. Jsi v bezpečí.“

Severus nikdy neprošel žádným školením, jak pomoci člověku, který právě zjevně prožívá panickou ataku, a tak se jednoduše snažil udělat pro Harryho totéž, co kdysi Lily udělala pro něj.

„Uvězněný... sám... špatné...“

Harry jako by se snažil schoulit sám do sebe. Severus nevěděl, jestli mu to má dovolit, aby se cítil alespoň trochu v bezpečí a měl pocit kontroly, nebo jestli by to všechno jen zhoršilo. Chvíli váhal, pak se přesunul tak, aby neseděl naproti němu, ale vedle něj. Jednou rukou stále držel Harryho dlaň, druhou mu položil na záda a začal po nich jemně kroužit, protože si vzpomněl, jak moc to pomáhalo jemu, když to kdysi dělala Lily.

„Nejsi sám,“ řekl Severus. „Jsem tady s tebou. Jsi v bezpečí. Slyšíš mě, Harry? To jsem já. Severus.“

Harry neodpověděl hned, ale ani se od Severuse neodtáhl. „V bezpečí?“

Severus přikývl, přestože věděl, že ho Harry ve tmě nemůže vidět. „Ano, Harry. V bezpečí. Je tma, ale nic se neděje. Jsem tady s tebou. Poslouchej můj hlas. Víš, kde jsi?“

„V-v tvé... učebně...“ Harry měl pořád potíže s dechem, ale pootočil ruce tak, aby tentokrát mohl on pevně sevřít Severusovu. Severus mu stisk oplatil a druhou rukou dál pomalu kroužil po jeho zádech.

„Přesně tak,“ řekl Severus povzbuzeně, když si uvědomil, že Harry ví, kde je, a sám ho drží za ruku. „Jsi v mé učebně v Bradavicích. Jsme tu úplně v bezpečí.“

Pořád dokola opakoval různými slovy totéž a čekal, až se Harryho dech vrátí do normálu. Naštěstí to netrvalo tak dlouho, jak se obával. Když se to konečně stalo, Harry se uvolnil... ale jen na pár vteřin. Pak se od Severuse úplně odtáhl, přitáhl si kolena k hrudi a objal je rukama.

„Promiň,“ zamumlal do kolen.

Severus nenáviděl tu bolest, kterou v Harryho hlase slyšel. Chvíli váhal, pak se posunul o něco blíž, tentokrát se ho ale nedotkl.

„Nemáš se za co omlouvat. Copak jsme před chvílí nemluvili o tom, že i dospělí mají právo se něčeho bát?“

„Je rozdíl mezi tím, když se člověk trochu lekne... a tímhle.“ Harry mluvil stále tlumeně, protože měl hlavu schovanou mezi koleny. „Věděl jsem, že jsi tady. Věděl jsem, že bys mi nikdy neublížil. Ale stejně jsem...“

„Spousta lidí zažívá panické ataky,“ řekl Severus. „Není to nic, za co by ses měl stydět.“

„Znamená to, že jsem slabý a ubohý,“ zamumlal Harry.

„Ne. Znamená to jen, že jsi právě prodělal panickou ataku.“ Severus si nedokázal pomoct. Natáhl ruku a položil ji Harrymu na rameno v naději, že mu tím poskytne útěchu, ne že jeho stav ještě zhorší. „Spousta lidí je mívá z nejrůznějších důvodů. Neznamená to, že je s tebou něco špatně nebo že jsi slabý. Jen to znamená, že se musíš vyrovnávat s překážkou, kterou jiní lidé řešit nemusí. Stejně jako já se musím vyrovnávat se svou nenávistí k technologiím ve světě, kde chce být každý čím dál modernější.“

Harry se tiše zasmál. „Není to úplně totéž... ale děkuju.“ Otočil hlavu k Severusovi a Severus doufal, že slabé světlo od oken pomáhá Harrymu stejně jako jemu. „Ty... ty si o mně kvůli tomu nemyslíš nic zlého?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Severus. Nejraději by Harryho objal a ujistil ho i tím způsobem, ale pochyboval, že by to bylo vhodné. Místo toho jen jemně stiskl jeho rameno, protože se nezdálo, že by Harrymu ten dotek vadil.

„Tohle vlastně bylo docela mírné ve srovnání s tím, jak někdy moje panické ataky vypadají.“

„Míváš je často?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. A obecně se tmy nebojím. Když jdu spát, normálně zhasnu. Jen... když světla zhasnou úplně bez varování, jako teď. A ten hrom tomu taky moc nepomohl. Byl strašně hlasitý. A pak ještě to, že jsme zůstali zavření v místnosti bez možnosti dostat se ven... zvlášť když je tma. Strašně moc mi to připomnělo...“

Odmlčel se, ale Severus už věděl dost. Harry mu o svém dětství vyprávěl tolik, že si zbytek dokázal domyslet. „Tetu a strýce?“

Harry přikývl. „Po většinu dětství jsem měl ložnici ve skříni pod schody. Spát tam mi vlastně nevadilo. Nejhorší bylo, když mě tam zamykali za trest. To bylo úplně nejhorší. Někdy mě tam nechali zavřeného celé dny. Ze začátku jsem se uměl dostat ven, ale jednou mě při tom chytili a zařídili to tak, abych se odtamtud už nedostal, dokud mě sami nepustí. Bylo to strašné.“

Severus nikdy v životě netoužil někoho zabít tolik jako právě Harryho příbuzné. Ruce se mu instinktivně sevřely v pěsti, což nebylo zrovna šťastné, protože jedna z nich stále spočívala na Harryho rameni. Naštěstí se zarazil dřív, než mu mohl nechtěně ublížit, a raději obě ruce stáhl.

„Přál bych si, abych tam tehdy mohl být a zastavit je,“ řekl Severus a doufal, že se mu podařilo udržet hněv mimo hlas. Nechtěl Harryho znovu vyděsit.

„Já bych si jen přál, aby mě to ještě pořád neovlivňovalo,“ řekl Harry. „Už na to většinou nemyslím. Jen když se stane něco takového.“

„Stalo se ti něco strašného. Máš plné právo, aby tě to trápilo. Ostatně sám jsi viděl, jak dlouho v sobě dokážu nosit staré křivdy já sám.“

Harry se znovu tiše zasmál. Nebyl to ani zdaleka ten smích, kterým se smál, když byl opravdu šťastný, ale už jen vědomí, že ho dokázal rozesmát alespoň trochu i v takovém stavu, naplňovalo Severuse větší hrdostí než kterýkoli jiný úspěch v jeho životě. „Jak to děláš?“ zamumlal Harry tiše.

„Co jak dělám?“

„Jak dokážeš zařídit, že mám pocit, jako by bylo v pořádku být prostě sám sebou... se všemi svými chybami.“ Ta slova sotva zašeptal, ale Severus slyšel každé jedno z nich. „Sirius a Remus se o to snaží, ale poznám, že nejsem tím, koho čekali. Kamarádi se mě po příchodu sem snažili podporovat, jenže tomu nerozuměli, a nakonec jsem měl vždycky pocit, že musím být silný i za ně, aby jim to nebylo nepříjemné nebo aby se netrápili. Nakonec bylo jednodušší pořád předstírat, že jsem šťastný, protože přesně takového mě všichni chtěli... Ale s tebou je to jiné. Nemám pocit, že bych si musel na něco hrát. Dokonce i teď, když jsem na tom nejhůř, ve mně nějakým způsobem dokážeš vyvolat pocit, že je to vlastně v pořádku.“

Severusovi se při Harryho slovech rozlilo po hrudi příjemné teplo. „A ty jsi během pouhých dvou týdnů dokázal přimět starého muže, jako jsem já, aby znovu uvěřil, že na světě ještě existuje něco dobrého – něco, čemu jsem už dávno přestal věřit. Je pro mě ctí, že jsem ti alespoň malou část toho pocitu mohl vrátit.“

„Nejsi starý,“ namítl Harry. Jeho hlas zněl mnohem silněji než kdykoli od chvíle, kdy zhasla světla. Posunul se blíž a položil ruku na Severusovu paži. „To jen tvoje nenávist k technologiím v tobě vyvolává pocit, že jsi starý. Ale na tom přece pracujeme.“

Severus se rozesmál hlasitěji, než čekal. Smál se úlevou, že Harry je zase schopný vtipkovat, překvapením, že ho Harry za starého nepovažuje, i radostí z toho, že tentokrát byl právě Harry tím, kdo se k němu natáhl. „Tak takhle člověk zestárne?“

Harry přikývl. „Máš štěstí, že jsem přišel právě včas a stihl tomu zabránit.“

„Co bych si bez tebe jen počal?“ Mělo to být jen další škádlení, ale ta slova vyzněla mnohem upřímněji, než zamýšlel.

Harrymu to očividně nevadilo. Přiložil i druhou ruku k té první na Severusově paži a tiše řekl: „Kdyby to záleželo na mně, nikdy by ses to nemusel dozvědět.“

Severusovi se srdce rozbušilo až v uších a najednou měl potíže s dechem on. Určitě si Harryho chování zase špatně vykládal. A přesto už to dnes bylo podruhé, co se zdálo, že se Harry přibližuje. „To zní... přijatelně.“

Harry se rozhodně přibližoval. Posunul se tak, že seděl bokem k Severusovi, jedno koleno měl pokrčené a přitisknuté k jeho noze. Pak zvedl pravou ruku, něžně ji položil na Severusovu tvář a lehce mu otočil hlavu tak, aby se na něj díval. „Je to takhle v pořádku?“ zašeptal Harry a zněl stejně nervózně, jako se Severus cítil.

„Ano,“ zašeptal Severus v odpověď a bál se udělat cokoli, čím by ten okamžik pokazil.

A pak Harry přitiskl své rty na jeho... a Severus přestal být schopen myslet.