Pozdně letní vánek po celý den hnal nad Příčnou ulicí tmavě šedá mračna. Když Harry vyjde z Gringottovy banky a uvidí vytrvalý déšť, tiše zakleje. Kouzlo Impervius mu nikdy moc nešlo a deštník si samozřejmě zapomněl. Stiskne si kořen nosu a povzdechne si. Samozřejmě. Důstojná tečka za tímhle týdnem. Poté, co Gringottova banka obdržela několik teroristických výhrůžek, zařadilo Oddělení pro prosazování kouzelnického práva tento případ mezi své nejvyšší priority. Harry téměř žadonil, aby ho zařadili do terénního týmu, ale Kingsley to zamítl.

„V poslední době trávíš v terénu až příliš času, Harry,“ řekl Kingsley přísně, aniž zvedl oči od papírů. „Každý dobrý bystrozor potřebuje zkušenosti i s jinými druhy práce.“

Harry přimhouřil oči. Věděl naprosto jistě, že byl Kingsley nedávno na večeři v Doupěti a nejspíš si tam od Molly znovu vyslechl obavy, že je Harry z práce v terénu „ve stresu“. Takže zatímco Ron a jeho tým analyzují vzorky rukopisu, magické otisky a sledují stopy po celém Londýně, Harry je přidělený ke střežení Gringottovy banky.

Ne že by nesnášel práci se skřety nebo něco podobného. Vztahy mezi kouzelníky a skřety jsou alespoň po politické stránce nejlepší za poslední desetiletí. Jenže pracovat se skřety nikdy není zrovna příjemný zážitek. Jak se Harry naučil už během války díky Griphookovi, spousta skřetů je prostě... protivná. Celé dny jen stojí, poslouchá, jak po něm štěkají rozkazy, a smrtelně se nudí. A protože Ronův tým stále nemá jedinou pořádnou stopu, vypadá to, že příští týden nebude o nic lepší.

Znovu si povzdechne, seběhne po schodech před bankou a přetáhne si přes hlavu rudý bystrozorský plášť. Nejradši by se prostě přemístil rovnou domů. Jenže dobře ví, že kdyby to udělal, bude večer tak unavený, že si zvládne připravit nanejvýš topinky. Buď proaktivní jestli čelíš vyčerpání, zazní mu v hlavě Hermionin káravý hlas. Tak tedy jídlo s sebou. O několik bloků za Obrtlou ulicí zahne doleva do Denní ulice. Krátce po válce tam na podporu místní ekonomiky vyrostla nová ulice plná prázdných budov. Během posledních pěti let se postupně zaplnila živými, barevnými obchůdky a restauracemi, které jako by celé Příčné ulici vlily novou energii do žil. Před pár týdny tam otevřeli indickou restauraci, kterou už dlouho chce vyzkoušet. Deštivý páteční večer po mizerném týdnu se zdá být ideální příležitostí.

Poslední opozdilci na ulici se spěchají schovat do obchodů, do Děravého kotle, domů... kamkoli, jen ne zůstávat v dešti. Harry zvedne hlavu k vývěsním štítům, aby restauraci náhodou neminul, když ho vtom něco tvrdě narazí do holeně. Co to sakra...? Podívá se dolů právě včas, aby zahlédl šedou šmouhu, která se v dešti řítí k odpadkovému koši a s rachotem se protáhne mezi popelnicí a cihlovou zdí domu. Déšť sílí, ale Harry se zastaví a otočí se tím směrem. Když přijde blíž, zjistí, že tou šedou šmouhou je schoulená kočka. Dlouhou srst má kolem obličeje úplně promočenou, takže působí zuboženě a ošuntěle, zatímco na něj hledí velkýma jantarovýma očima.

„A copak děláš tady venku v takovém nečasu?“ řekne Harry a přidřepne si. Kočka se ještě víc stáhne dozadu, vystrašená. „Hej, to je dobrý,“ promlouvá na ni laskavě.

Harry k ní opatrně natáhne ruku, aby si ji mohla očichat. Nevypadá jako toulavá; mokrá srst přilepená k tělu neodhaluje žádná žebra, nemá zacuchané chlupy ani žádná zranění a kolem krku zahlédne obojek. Vypadá, že se o ni někdo dobře stará. Jen je strašně ztracená. Po dlouhé chvíli plné nedůvěry, která Harrymu připomene klanění Klofanovi, si kočka konečně očichá jeho ruku. Když usoudí, že jeho pach je důvěryhodný, otře se mu hlavou o prsty.

„Víš, že jsi mě tam vzadu málem porazila?“ usměje se Harry, pohladí ji po hlavě a opatrně ji vezme do náruče. Čeká, že se začne zmítat a pokusí se utéct, místo toho se však jen zachvěje a schoulí se mu na hrudi. „Kde bydlíš? Kéž bys jenom byla had, to bys mi to mohla říct.“

Jemně jí nadzvedne hlavu a vezme do prstů stříbrný přívěsek visící na obojku.

Pepper. Denní ulice, č.18.

Rozhlédne se kolem. Nejbližší dům má číslo dvacet tři. Takže to nebude daleko. Hej, ztracené kočky přece nejsou záležitostí Oddělení pro prosazování kouzelnického práva, zavrčí ta unavená, hladová a protivná část jeho mozku. Jenže teď už ji prostě nemůže nechat venku v dešti, když se o něj tak žalostně otřela hlavičkou. Nikdy neměl ke kočkám zvlášť blízko; většina jeho zkušeností s nimi byla neutrální nebo spíš špatná. Ale jsou docela roztomilé a navíc to není nijak zvlášť z cesty. Déšť se mezitím změnil v pořádný liják, a tak přebíhá od jednoho domu ke druhému a mhouří oči na čísla. Konečně spatří kovovou osmnáctku a rychle vběhne dovnitř, aniž by se vůbec podíval na vývěsní štít.

Když si stáhne plášť z hlavy a vytřepe z vlasů dešťovou vodu, rozhlédne se kolem sebe. V tomhle podniku ještě nikdy nebyl; vlastně má pocit, že bude nejspíš nový. Prostornou místnost zaplňují pohodlná křesla a pohovky, kulaté dřevěné stolky a po jedné straně se táhne dlouhý pult se skleněnou vitrínou plnou malých dortíků a zákusků, zatímco po celé zdi za ním visí velká tabule s nabídkou psanou křídou. Harry si to všechno stihne prohlédnout sotva letmo, než jeho pozornost upoutá sbor mňoukání. Otočí se zpátky ke křeslům a pohovkám a uvidí asi půl tuctu koček, které se právě probudily, protáhly se, seskočily na zem a začaly se k němu pomalu scházet. Na okamžik zmateně ustoupí o krok směrem k pultu.

„Ale no tak, vy všichni. Vždyť já vím, že máme zákazníka.“

Harry se prudce otočí za hlasem přicházejícím ze zadní místnosti a mimoděk přitiskne kočku v náručí o něco pevněji. Zavrčí a pořádně ho kousne do paže.

„Au!“ Harry uskočí, zatímco kočka vyskočí z jeho náruče a přidá se ke svým kočičím společníkům na podlaze. Drží se za bolavou ruku a znovu zvedne hlavu. Za pultem na něj se svraštělým čelem zírá Draco Malfoy. Draco Malfoy s malou černou kočkou v náručí. Draco Malfoy v mudlovském svetru a džínách.

„Pottere? Co tady—?“ Malfoy sklopí pohled k promočené kočce, která si právě s veškerou důstojností začala olizovat tlapku. Povzdechne si a položí černou kočku na kulatý sametový polštář na pultě. „Ale no tak, Pepper. Zase ses dostala ven?“

Harry s naprostým úžasem sleduje, jak Malfoy obejde pult a přidřepne si vedle Pepper.

„Ty jedna potvůrko,“ pronese něžně a namíří na ni hůlku. Harry na okamžik ztuhne; kočka protestně zamňouká, když jí kouzelnické teplo začne vysoušet srst, ale nijak jí neublíží. „Doufám, že tě tahle procházka v dešti konečně naučila přestat utíkat ven.“

Malfoy ji jednou pohladí po hlavě, nyní už zjevně otrávenou, a pak se narovná a obrátí se k Harrymu. Jeho tvář zůstává pečlivě bezvýrazná, když se jejich pohledy střetnou, ale Harry by přísahal, že koutkem úst nepatrně cukl. Není divu; Harry nejspíš vypadá směšně, promočený skrz naskrz, rozcuchaný větrem a svírající paži, do které se Pepper zakousla. Horečně se snaží přijít na cokoli, co by mohl říct, zatímco mezi nimi narůstá ticho. Bože. Od jejich posledního setkání už muselo uplynout šest nebo sedm let. Neviděli se od soudních procesů.

„Tak tedy,“ prolomí Malfoy pomalu ticho a udělá několik kroků zpátky za pult. „Vítej v Cat's Brew Café.“

„Ty... tohle vlastníš?“ vypraví ze sebe Harry konečně.

Zdá se mu, že Malfoyův pohled trochu zostří. „Ano. Tak těžko se tomu věří?“

„Ne, jen... prostě jsem nečekal, že tě tady uvidím. Přes Denní ulici chodím docela často.“

Malfoy na něj ještě okamžik hledí, jako by zvažoval, jestli jeho slovům věřit. „Máme otevřeno teprve asi tři týdny. Zatím to jde docela dobře, ale žádný nával to není. Překvapuje mě ale, že o nás nevíš. Grangerová už tu byla několikrát.“

„Cože?“ Harry překvapeně vytřeští oči. „Vážně?“

„Ale jistě. Vodí sem toho svého napůl maguářího kocoura. Prý aby se naučil být víc společenský nebo co. Podle mě zbytečná snaha. Ještě jsem neviděl méně společenské zvíře.“

Harry sklopí pohled, když se mu kolem nohou začne otírat další kočka, zářivě zrzavý mourek. Ohlédne se a zjistí, že většina ostatních koček už se mezitím vrátila na svá místa na pohovkách a křeslech. Lehce zavrtí hlavou a přemýšlí, jestli náhodou nehalucinuje. Malfoy vlastní kočičí kavárnu. To je snad to poslední, co by od něj kdy čekal. A Hermiona o tom věděla a ani slovem se nezmínila.

„Dáš si něco k pití?“ zeptá se Malfoy, když se vrátí za pult ke kase. Jednou bledou rukou přitom nepřestává hladit po hlavě černou kočku schoulenou na polštářku.

Harry ví, že je neslušné na něj dál jen zírat, ale ten den byl dlouhý a on je opravdu, upřímně v šoku. „Ehm... ne, myslím, že budu muset jít.“

Malfoy povytáhne obočí a přejede prsty po hřbetě černé kočky. Ta se protáhne a spokojeně zatne drápky. „Na účet podniku. Za to, že jsi přivedl naši malou uprchlici domů.“

Harry pohlédne z okna. Déšť rozhodně nevypadá, že by měl brzy přestat, a žaludek mu hlasitě kručí. Ale kdy jindy mu Draco Malfoy nabídne kávu zdarma? „Dobře... ale mohl bych si ji vzít s sebou?“

„Samozřejmě.“ Malfoy se pousměje a opře se o pult. „Co to bude?“

„Ehm,“ Harry přejede pohledem úhledné písmo na tabuli s nabídkou. Zrzavý mourek se mu stále motá kolem nohou a tichým mňoukáním se dožaduje pozornosti. „Prostě jen malou kávu... s dávkou karamelového sirupu?“

„Se smetanou a cukrem?“

Harry přikývne a Malfoy se vrátí ke kávovarům. „Raději pohlaď Sendviče, nebo budeš mít kousanec do nohy, aby ladil s tím na ruce.“

Harry se zamračí a podívá se na zrzavého kocoura u svých nohou. „Sendvič? To je teda jméno pro kočku.“

Přidřepne si a začne ho drbat pod krkem. Sendvič hlasitě přede a spokojeně se tiskne k jeho prstům.

„To jméno už měl, když se ke mně dostal. Předpokládám, že ho vymyslelo nějaké dítě.“

Harry se znovu narovná a lehce se předkloní, aby sledoval, jak Malfoy lije do horké kávy karamelový sirup. Když položí ruku na pult, černá kočka na polštářku se nepatrně pohne. Když se na ni zadívá pozorněji, uvědomí si, že to, co zprvu považoval za kotě, je ve skutečnosti mnohem starší kočka. Srst kolem čenichu má prošedivělou a působí ospale, přesto si jeho ruku opatrně očichá. Tolik koček kolem sebe Harry nezažil od dob, kdy ho občas hlídala paní Figgová.

„Jak se jmenuje tahle?“

„To je Solitaire,“ odpoví Malfoy, vrátí se a postaví před Harryho hrnek s kávou. „Naše stará dáma.“

Harry sleduje, jak ji Malfoy podrbe za ušima, a pak k němu znovu zvedne pohled.

„Tak tady to máš. A ještě jednou díky, že jsi Pepper přivedl domů. Až potkáš své přátele, kteří mají rádi kočky, pošli je za námi.“

„Jo... jasně. Ehm... díky. Bylo... fajn tě zase vidět?“

Malfoy lehce přimhouří oči a sleduje, jak Harry couvá ke dveřím a pečlivě se vyhýbá Sendvičovi. „Tebe taky, Pottere. Zase se někdy zastav.“

Jakmile se za ním zavřou dveře, Harry zůstane stát pod stříškou před kavárnou a zhluboka se nadechne. To se opravdu právě stalo? Zadívá se do stále hustě padajícího deště a opatrně upije z kelímku. Jen stěží může uvěřit, že úplně dobrovolně pije kávu, kterou mu připravil Draco Malfoy. Ale je dobrá. Opravdu dobrá. Dokonce výborná. Příjemné teplo mu vlije do těla trochu energie, a tak se znovu rozběhne do deště směrem k indické restauraci. Tam si objedná jídlo s sebou pro tři; s Hermionou si totiž potřebuje něco vyřídit.

 

 * * *

 

„Takže, dnes se v Obrtlé uličce stalo něco divného.“

Harry dorazil s jídlem právě ve chvíli, kdy Ron s Hermionou přemýšleli, co budou k večeři. Většinu jídla strávili povídáním o práci a dalších věcech, než to Harry už nedokázal vydržet. Oba k němu vzhlédli.

„Věděli jste, že si tam Malfoy otevřel kočičí kavárnu?“

Ron překvapeně vytřeštil oči, ale Harry si všiml, že Hermiona úplně znehybněla. Když Ron zaznamenal, že na ni Harry zírá, otočil se k ní také.

„Ty jsi to věděla?“ zeptal se Ron.

„No...“ Nervózně otáčela stopkou skleničky na víno mezi prsty a sklopila pohled ke svému téměř dojedenému Palak paneeru. „Ano, už jsem tam párkrát byla. Vzala jsem Křivonožku, aby se seznámil s ostatními napůl maguári. Jeden z nich se jmenuje Chowder a je strašně—“

„Dobře, ale proč jsi mi o tom neřekla?“ přerušil ji Harry a zvedl ruku.

„O čem? Že chodím se svou kočkou na kávu?“

„Ale no tak, Hermiono!“

Hermiona prudce zvedla hlavu a Harry pod jejím přísným pohledem okamžitě zmlkl.

„Jestli chceš znát pravdu,“ řekla klidně, „neřekla jsem ti to právě proto, že jsem věděla, že budeš reagovat takhle.“

„Jak takhle?“ zamračil se Harry.

„Kvůli Malfoyovi se občas chováš trochu divně, kamaráde,“ poznamenal zamyšleně Ron a zaklonil se i se židlí dozadu.

Harry po něm střelil pohledem. Zrádce. „To teda nechovám!“

„Pamatuješ, když Prorok oznámil jeho zasnoubení? Nemluvil jsi o ničem jiném celé týdny,“ připomněla Hermiona, vstala a začala sklízet nádobí.

Harry otevřel ústa a ucítil, jak mu do tváří stoupá horko. „Možná jsem se o tom zmínil párkrát...“

„Rozhodně víckrát než párkrát.“ Ron se usmál, židle zaduněla o podlahu, když se zase naklonil ke stolu. „Vždycky tě úplně pohltí, co má zrovna za lubem. Stejně jako v šestém ročníku.“

Harry na okamžik zavřel oči. Ron si ho kvůli tomu dodnes rád dobíral. „Jenže tehdy měl něco za lubem, pamatuješ?“

„Ano, jenže teď nic za lubem nemá,“ řekla Hermiona, když se vrátila do jídelny. Povzdechla si a podívala se na něj laskavým pohledem. „Vím, že to nemyslíš zle, ale nechci, abys... abyste se navzájem obtěžovali. S Dracem jsme si párkrát povídali a mám pocit, že posledních několik let pro něj nebylo vůbec lehkých. Vy dva dohromady jste jen drama čekající, až vypukne. Proto jsem ti to neřekla.“

Harry se opřel v židli a vzdorovitě našpulil rty. Pro Merlinovy vousy, vždyť je dospělý. Zvládne přece informaci, že Draco zatracený Malfoy pracuje v kavárně v Příčné ulici. Jen by býval ocenil, kdyby o tom věděl předem. Nebyl by pak tak v šoku, když ho tam zničehonic uviděl. Vzpomněl si na jejich poslední setkání, krátce po skončení soudů. Poté, co čekal na proces nějaký čas v Azkabanu, byl vyhublý, pod očima měl hluboké stíny a tvář samé ostré rysy. Harry si dodnes pamatoval, jak sledoval bystrozory, kteří ho odváděli ze soudní síně, a tím to skončilo.

Draco Malfoy z Cat's Brew Cafe se od toho obrazu lišil natolik, že tomu Harry pořád nemohl uvěřit. V pohodlném mudlovském svetru, obklopený kočkami a vůní horké kávy působil jako někdo úplně jiný. Co ho proboha mohlo přimět vydat se zrovna touto cestou? Peníze přece nepotřebuje. Malfoyovi sice po válce zaplatili vysoké pokuty, ale pořád patřili k nejbohatším kouzelnickým rodinám v Evropě. Harry nad tím přemýšlel ještě dlouho poté, co pomohl Ronovi a Hermioně umýt nádobí a přemístil se domů.

Déšť stále bušil do oken Grimmauldova náměstí, když se Harry s pohárem vína v ruce znovu uvelebil ve svém oblíbeném křesle u krbu. Vytí větru se neslo prázdnými místnostmi v patře, a tak si přetáhl přes kolena deku. Povzdechl si a zakroužil vínem ve sklenici. Dobře. Tak možná mám opravdu sklony až příliš se zajímat o to, co dělá Draco Malfoy. Staré zvyky umírají těžko. Tentokrát ale ne, pomyslel si a sledoval plameny tančící v krbu. Je mi úplně jedno, co Malfoy vyvádí se svými kočkami.

 

 * * *

 

- Dochází ti, že tím Hermioně jen dáváš za pravdu, že? - Harry se zamračil, když odbočil do Obrtlé uličky. Dláždění bylo po noční bouřce stále mokré a obloha měla barvu olova. Jako by přes noc dorazil podzim.

- Ale nedávám. Jen mám prostě chuť na další hrnek té kávy. - Nebylo to úplně daleko od pravdy. Když si toho rána popíjel svou vlastní kávu – připravenou z instantního prášku, protože si pořád nenašel čas koupit pořádný kávovar – vzpomněl si na kávu, kterou mu připravil Malfoy. Ve srovnání s ní chutnalo to, co právě pil, přesně tak, jaké to bylo: horká hnědá voda z kohoutku.

- V Denní uličce stejně žádnou jinou dobrou kavárnu nemají. Proto jdu tam. - Ani s tímto naprosto rozumným vysvětlením ale Harry nepřestal váhat přede dveřmi. V pošmourném poledním světle si teď mohl dobře prohlédnout dřevěnou ceduli zavěšenou nad vchodem. Nad kulatým hrnkem, z jehož okraje vykukovala kočka, byl do oblouku vypálený nápis Cat's Brew Cafe. Stejný motiv zdobil i velkou skleněnou výlohu. Když nahlédl dovnitř, uviděl několik koček, které se volně potulovaly po kavárně, ale za pultem nikdo nestál. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.

Nad jeho hlavou zazvonil zvonek a všechny kočky okamžitě zbystřily. Harry poznal Pepper i Sendviče, jak k němu klusají. Když si k nim dřepl, aby je pohladil, snažil se vzpomenout, jestli některá z koček paní Figgové bývala stejně přítulná jako tyhle. Možná to bylo tím, že, jak zjistil až mnohem později, většina z nich byli čistí nebo napůl maguáři. Před několika lety se nečekaně vrátil do minulosti, když Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory povolal bystrozory k Arabelle Figgové na Zobí ulici. Pořád tam bydlela a přistihli ji při nelegálním obchodování s maguári poté, co jí propadla licence. Prosila, aby mohla mluvit s Harrym, a on udělal všechno pro to, aby celou situaci co nejvíc urovnal. Považoval to za malé poděkování za to, že svědčila u jeho soudu, když mu bylo patnáct.

„Hned jsem u vás!“

Harry zvedl hlavu za neznámým hlasem; ten rozhodně nepatřil Malfoyovi. To, že v obchodě pracuje víc než jeden člověk, tě snad mohlo napadnout, okřikl se v duchu.

„Bez problému,“ zavolal a postavil se. Pepper nespokojeně zamňoukala, že už není středem jeho pozornosti.

Na svém polštářku na pultě spatřil Solitaire. Se zájmem zvedla hlavu a lehce přimhouřila zelené oči, když se přiblížil. Srst kolem krku a hrudi měla načepýřenou jako lví hřívu, takže působila skoro královsky. Harry ji jemně pohladil po hlavě a ucítil, jak se jí drobné tělíčko chvěje hlasitým předením.

„Promiňte!“

Harry zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy z zadní místnosti vyšla drobná baculatá dívka a zamířila rovnou k umyvadlu, aby si umyla ruce. Byla přibližně ve věku studentů Bradavic, měla kulaté tváře poseté pihami a krátké hnědé vlasy ostříhané na skřítčí mikádo. I ona měla na sobě mudlovské oblečení – obnošené džínové lacláče přes opranou zelenou halenku s dlouhými rukávy. Když se na něj široce usmála, Harry si všiml roztomilé mezírky mezi předními zuby.

„To nic.“ Harry jí úsměv oplatil a podrbal Solitaire za ušima.

„Jmenuju se Bridget. Co vám můžu nabídnout, pane Pottere?“

Harry si ji zkoumavě prohlédl. Neudělala nic z toho, co lidé obvykle dělávali, když ho poznali – ani jediný pohled na jeho jizvu, ani lehce rozšířené oči, ani náhlé napětí v postoji. Po tolika letech už byl na ty drobné změny v chování lidí vůči němu citlivý, ale ona se jim úplně vyhnula. Okamžitě si ji oblíbil.

„Jen malou kávu... s karamelovým sirupem, prosím.“

„Se smetanou a cukrem?“

Přikývl a Bridget objednávku namarkovala.

„Už jste tu někdy byl?“ zeptala se, zatímco připravovala kávu.

Harry opatrně vyprostil nohy ze změti dvou koček, které se mu dál motaly kolem kotníků. „Jak jste to poznala?“

„Solitaire vás má ráda. Cizími lidmi se jen tak pohladit nenechá.“ Postavila před něj hrnek s kávou. „Jeden srpec, prosím.“

„Ještě chodíte do Bradavic?“ zeptal se, když jí podával mince.

„Odmaturovala jsem v červnu.“ Trochu se hrdě napřímila. „Pracuju tady na částečný úvazek, zatímco jsem na praxi u svatého Munga.“

„To je skvělé.“ Harry se usmál a napil se kávy. Znovu byla dokonalá – a ne vařící jako ta, kterou si připravoval doma. „A... majitel mívá v sobotu volno?“

Harry rychle zaplašil představu Hermionina samolibého výrazu, když se Bridget pobaveně uchechtla.

„Draco a volno? Už jsem se ho několikrát snažila přimět, aby si nějaké vzal, ale bez úspěchu.“ Znovu se usmála a opřela se lokty o pult. Harrymu se vůbec nelíbil ten vědoucí záblesk v jejích očích. „Proč? Přišel jste za ním, pane Pottere?“

„Ale ne,“ vyhrkl Harry a znovu se opatrně snažil vykročit, aniž by šlápl na Pepper, která mu právě tlapkou šťouchala do nohy a dožadovala se pozornosti. „Jen mě zajímalo—“

„Každou sobotu chodí s přítelkyní na brunch. Měl by být zpátky každou chvíli!“

„Ne, ne, to je—“

Pozdě. Právě když se Harry otočil ke dveřím, otevřely se, zvonek zacinkal a všechny kočky znovu ožily. Malfoy při pohledu na něj jen lehce pozvedl obočí, ale Harryho pozornost okamžitě upoutal někdo, kdo vstoupil hned za ním.

„Luno!“

Její velké modré oči se rozzářily. Prohnala se kolem Draca, přitom do něj pořádně vrazila ramenem, za což si vysloužila jeho otrávený pohled. Dlouhé světlé vlasy měla stažené do vysokého culíku a množství náhrdelníků jí při chůzi cinkalo jako vánoční zvonečky, čímž kočky ještě víc rozrušila. Vzápětí Harryho pevně objala.

„Harry! Mám takovou radost, že jsi sem konečně našel cestu! Není to tu ten nejklidnější podnik na světě?“

Harry se zatím ani na okamžik necítil nijak zvlášť uvolněně, přesto se na ni široce usmál. Koutkem oka zahlédl, jak Malfoy zamířil za pult, něco tiše řekl Bridget a dlouhou rukou přejel Solitaire po hřbetě.

„Je to... rozhodně zajímavé místo,“ odpověděl Harry, upil kávy a raději od Malfoye odvrátil pohled. „A mají výbornou kávu.“

„Draco to tu vybudoval opravdu nádherně, viď?“ Luna se na Malfoye zářivě usmála a Harry se neubránil pobavenému pousmání, když viděl, jak Draco lehce zrůžověl a rychle uhnul očima. Luna propletla své prsty s Harryho a odvedla ho zpátky k pultu. Solitaire už seděla vzpřímeně na svém polštářku a působila mnohem čileji než před chvílí.

„Ahoj, moje prastará krásko,“ pozdravila ji Luna, vzala Solitaire do náruče a přitiskla si ji k hrudi. Pak zvedla oči k Harrymu a začala se s kočkou pomalu pohupovat ze strany na stranu, jako by spolu tančily. „Máš už nějakého oblíbence, Harry?“

Harry vyděšeně přelétl pohledem všechny kočky v kavárně. Malfoy také zvedl hlavu a úzce přimhouřenýma očima ho sledoval, což Harryho z nějakého důvodu ještě víc znervóznilo.

„Ehm... no...“ Harry sklopil pohled, když mu Pepper šťouchla hlavou do nohy, jako by věděla, že si má právě vybrat. „Vlastně jsem... ještě všechny pořádně nepoznal.“

Luna se usmála, znovu ho vzala za ruku a odvedla ke staré proleželé pohovce. Harrym projela vlna paniky; neměl v úmyslu zdržet se déle, než bylo potřeba na koupi kávy. Jenže Luna už se pohodlně usazovala a ukládala si Solitaire na klín způsobem, který jasně říkal: Teď tu nějakou dobu zůstaneme.

„Jsou všechny úžasné,“ řekla a jemně hladila Solitaire po srsti. „Pepper už znáš. A Sendviče taky?“

Harry přikývl, zatímco mu Pepper vyskočila na klín. Přivřela jantarové oči a celé její tělíčko se rozechvělo spokojeným předením, když jí začal drbat na krku. Luna přejela prstem ověšeným prsteny Solitaire po hřbetě. S úsměvem začala představovat ostatní.

„Tohle je Chowder, napůl maguár. Největší a nejhladovější z celé smečky. Je převážně bílý, jen na hřbetě má hnědé skvrny. Je až nebezpečně přítulný a udělá cokoli, aby ti mohl ukrást jídlo z talíře. Olive je odtažitá bezsrstá sphynxka, která se tváří skoro stejně důstojně jako profesorka McGonagallová ve své kočičí podobě. Většinu času tráví na tom nejvyšším místě, které najde, odkud může všechno pozorovat. Cracker je plachá a nesmírně milá dlouhosrstá perská kočka. Když ji vezmeš do náruče, je to, jako bys držel obláček. Celé dopoledne putuje za slunečními paprsky po podlaze, aby si vždycky našla to nejteplejší místo na spaní. A Calypso je střapatá želvičkovaná kočka, která je jedna velká záhada. Chybí jí pravá zadní noha a pořád působí trochu ustrašeně a rozcuchaně. Zpočátku je plachá, ale ve skutečnosti zbožňuje sedět někomu na klíne. A samozřejmě Solitaire, nejstarší ze všech,“ zakončila Luna s rozmáchlým gestem právě ve chvíli, kdy k nim Malfoy přistoupil s šálkem na podšálku.

„Tvá bezkofeinová břečka, drahoušku,“ pronesl, vzal Solitaire z její náruče a počkal, až si Luna převezme svůj nápoj.

„Draco si myslí, že káva bez kofeinu nemá žádný smysl,“ usmála se Luna na Harryho a přiložila šálek ke rtům.

„Kdyby nebylo tebe, vůbec bych ji do nabídky nezařadil.“ Malfoy opatrně položil Solitaire zpátky na její polštářek a obrátil se k nim, opřel se o pult. „Můžu ti nabídnout ještě něco, Pottere? Něco k jídlu?“

„Ale ne, já už—“

„Harry, musíš ochutnat Sirupový koláč! Je naprosto božský!“ vyhrkla Luna, odhánějíc Cracker, aby mohla vstát.

„Možná někdy příště,“ odpověděl Harry rozhodně a také se postavil. Pod Malfoyovým pohledem ho nepříjemně zamrazilo a měl pocit, že už se zdržel déle, než bylo vhodné.

„Mám tě čekat zítra?“ zeptal se Malfoy, stále opřený o pult.

V lehce pozvednutém obočí měl výzvu a Harry v hrudi ucítil stejně rychlé a silné nutkání ji přijmout, jako když jim bylo dvanáct.

„Možná,“ odpověděl, otočil se ke dveřím. „Ale spíš ne.“

Pepper za ním zamňoukala právě ve chvíli, kdy nade dveřmi zacinkal zvonek a dveře se za ním zavřely.