Harry v neděli do Cat's Brew nezašel. Zůstal doma a jako obvykle ve dnech volna se toulal horními patry domu na Grimmauldově náměstí. Procházel z místnosti do místnosti, zamračeně si prohlížel jejich prázdnotu, průvan a vrstvy prachu. Přemýšlel, co by si chtěl nechat a co naopak vyhodit. V hlavě se mu začaly rodit odvážnější plány – představy zbouraných příček, stržených koberců, nového nábytku a čerstvě vymalovaných stěn.

Jenže to všechno zůstávaly jen plány. Hermiona s Ronem se pokaždé nabídli, že mu pomůžou, kdykoli se o tom zmínil, a občas se dokonce prošel po obchodech s nábytkem nebo stavebninami a v duchu si sčítal ceny. Nikdy se ale nezačalo.

„Nemám čas,“ povzdechl si jako pokaždé, sešel zpátky do přízemí a pomyslel na to, jak brzy musí druhý den vstávat.

Byl prostě příliš zaneprázdněný. Nechtěl se pouštět do projektů, které stejně nikdy nedokončí. To bylo celé.

V pondělí ale po dalším dlouhém dni, během něhož si nechával poroučet od skřetů, nedokázal myslet na nic jiného než na tu zatracenou kávu. Sladkou, horkou a plnou chuti. A navíc bylo zataženo a chladno – úplně ideální počasí na kávu, že?

Když dorazil do Cat's Brew, bylo tam rušněji než kdykoli předtím. Každá kočka měla klín, do kterého se mohla schoulit, nebo ruku, o kterou se mohla otírat. Fronta sahala až ke dveřím. Na okamžik se ho zmocnila úzkost a zvažoval, že se otočí a odejde dřív, než ho někdo pozná. Než to ale stihl udělat, Malfoy za pultem zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly.

Tváře měl rozpálené do sytě růžova, čelo svraštělé soustředěním, zatímco s Bridget sehraně vyřizovali jednu objednávku za druhou v uspěchaném baletu kávy. Do očí mu padaly blond vlasy, a tak jen prudce trhl hlavou, aby je odhodil stranou, a věnoval Harrymu krátký, ale zřetelný úsměv.

„Dobré odpoledne, pane Pottere!“ zavolal přes hlasité syčení parní trysky. „Malou kávu s karamelovým sirupem?“

Harry zrudl, když se celý zástup otočil jeho směrem a otevřeně si ho začal prohlížet. Zavřel oči, pevně stiskl čelist a přinutil se k úsměvu.

„Ano, pane Malfoyi, jestli můžete,“ zavolal nazpět.

Malfoy se znovu ušklíbl a zmizel za vitrínou se zákusky. Než se Harry konečně dostal k pultu, uběhlo několik nekonečných minut. Mezitím musel vést zdvořilé rozhovory, přesvědčit několik lidí, že opravdu nepotřebuje, aby ho pustili před sebe, a věnovat dostatek pozornosti Pepper, která k němu přiběhla hned, jakmile Malfoy vyslovil jeho jméno. Když se konečně dostal na řadu, kavárna už byla o něco klidnější a Malfoy před něj postavil hrnek horké kávy.

„Bylo tohle vážně nutné, Malfoyi?“ zamumlal Harry a podal mu jeden srpec.

„Jsi pro obchod přínosem,“ odpověděl Malfoy tiše. „Jakmile se rozkřikne, že Vyvolený miluje Cat's Brew, všichni zapomenou na toho odporného Smrtijeda, který to tu vlastní.“

Harry si odfrkl. „To je neuvěřitelné. Ty jsi mě přece vždycky obviňoval, že zneužívám svou slávu, abych na sebe strhával pozornost.“

Čekal, že se Malfoy při obvinění z pokrytectví ohradí, místo toho se ale jen krátce, jízlivě zasmál a nos se mu přitom lehce svraštil.

„Ano... časy se změnily a já potřebuju zákazníky.“

„Přitom to vypadá, že se ti daří i bez mojí pomoci.“

„Luna tu v pondělí večer pořádá čtení pro děti.“ Malfoy kývl hlavou ke vzdálenému rohu kavárny.

Harry si jí přes ruch v kavárně předtím vůbec nevšiml, ale teď ji uviděl. Na klíně měla rozevřenou velkou obrázkovou knihu a rukou ověšenou prsteny a náramky živě gestikulovala. Kolem ní seděl v kruhu hlouček dětí, z nichž mnohé držely na klíně kočku, která jejich pozornost snášela s více či méně okázalou trpělivostí. Rodiče postávali opodál, popíjeli kávu a povídali si.

„To je od ní moc hezké. Je něco jako spolumajitelka?“ zeptal se Harry a konečně se napil své kávy.

„Ne.“ Malfoy si prohrábl vlasy a odhrnul si je z očí. „Jen jí na tomhle místě opravdu záleží. To ona mě povzbudila, abych tu kavárnu otevřel, a pomohla mi najít tenhle prostor.“

„Netušil jsem, že jste si... tak blízcí,“ řekl Harry opatrně.

Malfoy ho znovu propíchl tím svým zkoumavým pohledem, jako by v každém jeho slově hledal skrytý význam. „Luna se ke mně od soudů chová opravdu dobře,“ odpověděl stručně a otočil se k vitríně se zákusky. „A tohle je za to, že jsi mi pomohl nalákat zákazníky.“ Na pult položil talířek se sirupovým koláčem a vedle něj přidal pořádnou porci šlehačky. Vypadalo to neodolatelně.

„To nemusíš,“ namítl Harry navzdory vlastnímu úsudku, protože tu zatracenou věc opravdu chtěl sníst.

„Ale prosím tě.“ Malfoy lehkým pohybem hůlky koláč ohřál. „Luna říká, že je to tvůj nejoblíbenější. A kromě toho mě docela pobavilo sledovat, jak ses vypořádával s tím davem.“

„Pak mi to rozhodně dlužíš.“ Harry zvedl talířek a vděčně kývl hlavou. Cítil na sobě Malfoyův pohled, zatímco procházel kavárnou. Ignoroval horko, které mu stoupalo po páteři, vzal si vidličku a usadil se na opotřebovaném pufu dál od kruhu dětí a jejich rodičů. Pepper mu okamžitě vyskočila na klín a začala mu hníst tlapkami stehno. Když se konečně pohodlně uvelebila, Harry si ukrojil první sousto svého poctivě zaslouženého sirupového koláče.

Byl přesně tak božský, jak Luna slibovala.

Snažil se jíst pomalu, aby si ho co nejvíc vychutnal, ale byl příliš dobrý a během několika minut z něj nezbylo nic. Prázdný talířek odložil na nízký stolek vedle sebe a posledním douškem zapil zbytky karamelově sladké kávy. Spokojeně si povzdechl a zaposlouchal se do závěru Lunina příběhu.

Možná má pravdu, pomyslel si a pomalu přejížděl prsty po hebké srsti Pepper. Je to tu vlastně docela uklidňující.

 

 * * *

 

Zdálo se, že měl Malfoy s Harryho vlivem pravdu. Pokaždé, když se v následujících dnech zastavil v Cat's Brew, bylo tam stejně plno jako během Luniných pondělních čtení. Trpělivě snášel zdvořilou konverzaci i občasné, nesmírně trapné žádosti o autogram. I když měla kavárna největší nápor, Draco si vždycky našel chvilku, aby mu věnoval pobavený úsměv nebo mrknutí, a spolu s kávou před něj přes pult nenápadně posouval sirupové koláče, kousky dortů nebo přepychové čokoládové pralinky, o které si Harry neřekl ani za ně nezaplatil. Luna tam bývala častěji než ne a s ubíhajícími týdny Harry začínal potkávat i další známé tváře.

Jednou se zastavila Ginny a nadšeně se rozplývala nad každou kočkou v kavárně. S Harrym si u kávy krátce, ale moc příjemně popovídali, než se omluvila, že raději půjde, než si stihne adoptovat úplně všechny.

Jindy přišli Dean a Seamus během pomalého deštivého odpoledne. Dlouho si s Malfoyem povídali o tom, co všechno obnáší starat se o kočky a jak zvládá péči o všechny najednou. Nakonec se obrátili na Harryho s otázkou, jestli si myslí, že by z nich byli dobří kočičí tátové. Samozřejmě že byli. Dean se beznadějně zamiloval do Olive a prohlásil, že se pro ni brzy určitě vrátí.

Začátkem října, během jasného, ale chladného sobotního dopoledne, našel v kavárně Hermionu. Seděla na podlaze s Křivonožkou a Chowderem. Působila uvolněněji a spokojeněji, než ji Harry viděl už hodně dlouho, a pomalu upíjela svou oblíbenou silnou černou kávu. Byla natolik zabraná do „socializace“ své milované Křivonožky, že si vůbec nevšimla, jak si Harry u pobaveného Malfoye kupuje kávu. Hlavu zvedla teprve ve chvíli, kdy se posadil naproti ní, a její výraz se okamžitě stáhl obavou.

„Harry! Ty... jsi tady!“

Harry se bezstarostně usmál a naklánějíc se dozadu opřel se o jednu ruku, aby Pepper udělal místo na klíně.

„Jsem.“

„Chodíš... sem často?“ zeptala se opatrně a nenápadně pohlédla směrem k pultu, kde Malfoy právě obsluhoval dalšího zákazníka.

„Vlastně ano.“ Harry se neubránil smíchu při pohledu na drobný záchvěv paniky, který jí přeběhl po tváři. „Hermiono, vážně je všechno v pořádku. Mám rád ty kočky a tu jejich kávu úplně zbožňuju. S Malfoyem se navzájem neotravujeme. Tvrdí, že jsem pro jeho podnik přínosem.“

Zdálo se, že se jí to trochu dotklo, a Harry se rozesmál znovu.

„Dobře, dobře. Budu ti věřit.“ Znovu obrátila pozornost ke dvěma napůl maguárům a její tvář se okamžitě uvolnila. „Harry, podívej se na něj. Nikdy předtím jsem Křivonožku neviděla takhle šťastného s jiným zvířetem. Není to nádherné?“

To rozhodně bylo. Chowder s Křivonožkou nedělali vůbec nic. Jen spali, schoulení jeden kolem druhého způsobem, který byl až bolestně roztomilý.

„Měl bych ti účtovat příplatek za to, že používáš Chowdera k převýchově svého divocha,“ ozval se od pultu Malfoy a líně přitom listoval v Týdeníku Čarodějky.

Hermiona se usmála a mezi ní a Malfoyem jako by na okamžik probleskla zvláštní vzájemná náklonnost. Harry se schoval za svůj hrnek s kávou, aby zakryl pobavený úsměv. Byl si skoro jistý, že není jediný, kdo sem začal chodit až příliš často. Kolem poledne začalo v kavárně znovu přibývat lidí a Hermiona Harryho pozvala na oběd. Těsně před odchodem donesla Křivonožku k pultu, kde ho Malfoy navzdory vlastnímu přesvědčení pohladil po zplstnatělé hlavě. Křivonožka hlasitě zapředl.

 

 * * *

 

„Kamaráde, nevím, jak ti to říct, ale... všechny tvoje hábity jsou tak trochu - úplně - obalené kočičími chlupy.“

Harry zvedl hlavu od pracovního stolu a podíval se na Rona, který se rozvaloval na pohovce v jeho kanceláři a jedl jablko. Posledních pár dní byl dočasně zproštěn služby u skřetů, aby konečně dokončil zprávu, kterou už měsíc odkládal. Skoro zapomněl, jak malá a dusná jeho kancelář vlastně je. Sklopil pohled ke svému rezavohnědému hábitu.

„Vážně?“ Pokrčil rameny a znovu se pustil do psaní. „O víkendu je dám do čistírny.“

„To ti stejně moc nepomůže, když tam trávíš tolik času.“ Ron se na něj podíval s pobaveným úsměvem. „Hermiona tě odhadla naprosto přesně.“

„Ty už jsi tam byl? Tu kávu tam dělají vážně skvělou. Proto tam chodím. A ty kočky jsou taky fajn,“ odpověděl Harry, aniž zvedl oči od pergamenu.

„Hele,“ řekl Ron a nasadil ten svůj vážný tón. „Jestli se ti tam líbí, tak dobře. Fajn. Já to sice moc nechápu, ale dokud z toho nezačneš bláznit jako v šestém ročníku a opravdu tě to baví, dělej si, co chceš.“

Harry se na něj dlouhou chvíli díval, než se jemně usmál. „Díky, Rone.“

Ron vážně přikývl, ale vzápětí se mu po tváři rozlil široký úsměv. „Dokud si z tebe můžu dělat srandu, že se z tebe stal potrhlý kočkomil.“

Harry protočil oči a se smíchem se vrátil ke své zprávě.

„Rád vidím, že pilně pracujete, bystrozore Weasley.“

Harryho smích přešel v hlasité odfrknutí, zatímco Ron vyskočil na nohy tak prudce, až mu z ruky vypadlo jablko. Ve dveřích Harryho kanceláře stál Kingsley s tlustou složkou v ruce a pobaveně pozvednutým obočím.

„Ehm... promiňte, pane ministře, promiňte,“ vykoktal Ron, neohrabaně se shýbl pro jablko a rychle zamířil ke dveřím. „Já... se vrátím do své kanceláře.“

Harry se marně snažil potlačit úsměv, když Ron téměř vyběhl na chodbu. Dokonce i Kingsley se shovívavě pousmál.

„Ano, pane ministře?“

„Bystrozore Pottere, už nějakou dobu sloužíte u Gringottových. Vaše přítomnost je pro vyšetřování velmi cenná, ale vím, že to není místo, na kterém byste chtěl zůstat. Tým bystrozora Weasleyho dělá výborné pokroky a myslím, že pokud byste se chtěl přesunout zpátky do terénu natrvalo, byl byste pro ně velkým přínosem.“

Harry celé týdny doufal, že za ním Kingsley s podobnou nabídkou přijde. Jenže místo očekávaného nadšení ucítil, jak se mu sevřel žaludek a na hrudi se usadil zvláštní neklid. Poslední dobou trávil polední přestávky v Cat's Brew a představa, že už to nebude mít jen pár minut pěšky, v něm vyvolávala podivnou úzkost.

„A... kdo by mě tam nahradil?“

„To zatím nevím. Jsem si jistý, že najdeme někoho schopného.“

Harry si dlouho nervózně okusoval ret. „Vlastně bych tam ještě nějakou dobu rád zůstal.“ Kingsley překvapeně rozšířil oči a Harry rychle pokračoval. „Totiž... myslím, že začínám chápat, co jste mi tehdy říkal. O tom, že je dobré naučit se i jiné dovednosti. A kromě toho... mám pocit, že si na skřety začínám zvykat.“

Byla to naprostá lež. Harry ale Kingsleymu pohled neuhnul a doufal, že mu to uvěří. Hluboká skeptická vráska mezi ministrovým obočím naznačovala pravý opak, po chvíli se však jeho výraz uvolnil.

„Jsem rád, že jste si to vzal k srdci, bystrozore Pottere. Prozatím vás tedy na vašem místě ponechám.“

Harry si úlevně vydechl a přikývl, zatímco ministr odcházel. Co to proboha děláš? Vždyť nenávidíš každou minutu strávenou v té bance. Harry se zamračil a dlouho hleděl na rozepsanou zprávu, aniž by jediné slovo skutečně vnímal. Přemýšlel, jestli právě neudělal chybu. Po chvíli ho z toho všeho rozbolela hlava, a tak se rozhodl pro dnešek skončit. Tohle všechno vyřeším později. Jen si to potřebuju pořádně promyslet.

 

 * * *

 

Harry si ale ve skutečnosti čas na přemýšlení vůbec nenašel. Kdykoli se začal zamýšlet nad tím, proč odmítl práci v terénu jen proto, aby zůstal blíž Cat's Brew, rozlévalo se mu po celém těle zvláštní horké mravenčení. Bylo to jako nějaká citová vyrážka a nemohl to vystát. Nakonec to prostě připsal vlastní zbrklosti. Na nějakou dobu ale do kavárny přestal chodit. Nemusím tam přece chodit každý den. A kromě toho mám spoustu práce, opakoval si. Nebyla to úplně lež, ale dřív ho práce nikdy nezastavila. Možná bych se měl opravdu soustředit na to, co mě může naučit služba v té bance. Hermiona i Ron si během týdne několikrát všimli jeho „nálady“ a pokaždé se ptali, co se děje.

„Nic. Asi jsem jen unavený. Skřeti jsou dost nároční,“ odpověděl jednoho večera u večeře.

„Přála bych si, aby tam už Kingsley přidělil někoho jiného. Nejsi tam už dost dlouho?“

Harry jen neurčitě zamručel a nezvykle dlouho se napil vína. Doufal, že si Hermiona nevšimne, jak mu zrudly tváře.

„To je v pořádku. Podle toho, co říkáte, ten váš tým ten případ každou chvíli vyřeší.“

Tím se mu podařilo odvrátit pozornost od sebe a po zbytek večeře už jen pomalu jedl, zatímco Ron zabředl do podrobností vyšetřování. Harryho myšlenky mezitím utekly úplně jinam. Přemýšlel, jak se asi mají Malfoy a všechny ty kočky. V břiše ho nepříjemně pálil zvláštní pocit viny. Co když se Pepper po mně stýská? Co když je smutná? Snažil se nedat nic znát, ale v duchu si oddychl, když se Ron s Hermionou rozhodli jít spát dřív. Cestou k místu, odkud se tu přemisťovali, se podíval na hodinky. Cat's Brew ještě nezavíralo. Na zlomek vteřiny se zastavil, aby si to rozmyslel, pak se otočil a zmizel.

Mnoho podniků v Denní uličce vlastnili mladší lidé, což nejspíš vysvětlovalo, proč jich byla dobrá polovina otevřená ještě ve čtvrtek v deset večer. Příčná ulice většinou usínala už kolem osmé, o víkendech nejpozději v devět. Harry s úlevou uviděl, že výloha Cat's Brew stále svítí. Zkusil dveře - bylo otevřeno. Zvonek nade dveřmi zacinkal, ale žádná z koček mu nepřiběhla naproti. Zvědavě se rozhlédl po kavárně. Jediným chlupatým tvorem, kterého zahlédl, byla Solitaire na svém obvyklém polštářku.

„Promiňte, jen jsem uklízel.“ Draco vyšel ze zadní místnosti, utíral si ruce do utěrky a pokračoval: „Co pro vás můžu—“

Zarazil se a na okamžik se na Harryho tiše zadíval s neskrývaným překvapením. Harry si zničehonic připadal zvláštně nesvůj - což nedávalo sebemenší smysl. Pro Merlina, byla to přece jen kavárna. Zatřásl hlavou, zahnal ten pocit a usmál se.

„Promiň. Vím, že už je pozdě.“

Zdálo se, že se Draco také vzpamatoval. Opřel se o pult a v koutku úst se mu objevil pobavený úsměv.

„To nic. Ještě nemáme zavřeno. Co ti můžu připravit?“

„Ale nic. Na kofein už je moc pozdě. I tak mám dost problémů se spaním.“

Draco si odfrkl. „Tak proč jsi tady?“

„No... už jsem se tu nějakou dobu nezastavil a jen jsem... přemýšlel, jak se má Pepper.“

„Stýská se jí po tobě,“ prohlásil Draco dramaticky  a Harryho žaludek se sevřel výčitkami. „Opravdu?“

„Tak trochu.“ Dracův hlas změkl. „Kočkám jsi rozhodně chyběl. Už jsme si říkali, že tě to u nás omrzelo.“

Na okamžik z jeho hlasu zmizela obvyklá lehkost a zůstalo v něm cosi téměř upřímného.

Pak si ale odkašlal a znovu se narovnal. „Chceš je vidět?“

„Ano! Kde jsou?“

„Přes noc nezůstávají v kavárně. Mají svůj pokoj vzadu.“ Prošel kolem vitríny se zákusky a pokynul Harrymu, aby ho následoval krátkou chodbou. „Existuje spousta předpisů, podle kterých musí být jejich toalety a krmení oddělené od prostoru, kde lidé sedí a jedí.“

Zastavili se přede dveřmi s velkými kočičími dvířky a cedulkou: Pouze pro zaměstnance a kočky. Draco vytáhl svazek klíčů a odemkl. Za dveřmi se rozprostírala velká místnost, téměř stejně prostorná jako samotná kavárna. Podél všech stěn vedly police, stály tu vysoké kočičí stromy s množstvím odpočívadel a podlahu pokrývaly nejrůznější hračky. U vzdálenější stěny byla řada kočičích toalet, u té blíž ke dveřím zase misky s krmivem a velká fontánka s vodou.

Kočky ležely schoulené na škrabadlech a polštářích. Mnohé spaly, ale několik jich při otevření dveří zvedlo hlavu.

Zahlédl Pepper, jak leží vedle Calypso na velkém polštáři, a opatrně k nim přešel, aby nenarušil ten téměř posvátný kočičí klid. Harry si klekl a jemně přejel prsty po Pepperině boku. Spokojeně se protáhla, překulila se na záda, nastavila mu bříško a rozvrněla se tak hlasitě, až měl Harry pocit, že tím probudí všechny ostatní kočky. Připadal si ještě provinileji, že se tak dlouho neukázal. Už jen to, že mohl Pepper hladit, v něm vyvolávalo zvláštně příjemný pocit.

Po chvíli se postavil a otočil se zpátky k Dracovi. Zarazil se. Draco se na něj díval zvláštním pohledem, jako by si ho doopravdy prohlížel úplně poprvé. V očích měl cosi měkkého a hřejivého. Pak ale ustoupil stranou, aby Harry mohl projít, a ten okamžik byl pryč. Po zamčení dveří se vrátili do kavárny. Draco pohlédl na hodiny ve tvaru kočičí hlavy visící nade dveřmi. Bylo skoro půl jedenácté.

„Myslím, že už zavřu. Poslední hodinu tu stejně nikdo nebyl.“

„Dobře, tak já půjdu—“

„Klidně ještě zůstaň, jestli chceš.“

Harrymu neuniklo, jak rozvážně a opatrně ta slova Draco pronesl, aniž se na něj otočil. Nezabránil ale tomu malému radostnému poskočení, které ucítil někde hluboko v žaludku.

„Vážně? Nebudu... překážet?“

Draco se na něj podíval a to zvláštní napětí z jeho ramen zmizelo. „Samozřejmě že ne.“

„Můžu ti pomoct uklidit.“

„To nebude potřeba.“ Draco zamkl vchodové dveře na závoru. „Většinu už mám hotovou. Dáš si bábovku? Zítra už nebude dobrá.“

Harry přikývl a posadil se na měkkou pohovku. Být po zavírací době uvnitř obchodu v sobě mělo cosi zakázaného a ta dětská část jeho duše z toho byla nadšená. Nedokázal se přestat usmívat.

„Víš,“ řekl Draco, zatímco ukrajoval pořádný kus bábovky, „jestli máš Pepper opravdu tak rád, můžeš si ji adoptovat. Všechny tyhle kočky hledají domov.“

Harryho něco takového nikdy ani nenapadlo. Věděl, že to nejsou Dracovy kočky, i když o nich tak ve skrytu duše často přemýšlel. Na okamžik si představil Pepper na Grimmauldově náměstí. Jak se mu choulí v oblíbeném křesle před krbem. Na vteřinu to byl krásný obraz. Pak si ale vzpomněl, jak prázdná a studená většina domu je a ten pocit zmizel.

„Ne... Já... na domácího mazlíčka mám moc práce,“ řekl a převzal od Draca talířek.

„Pche. Co máš pro Merlina tak strašně důležitého na práci?“ odfrkl si Draco, odsunul jednu židli od stolu a posadil se naproti Harrymu. Přehodil si nohu přes nohu, odhrnul si vlasy z obličeje a na okamžik zavřel oči. Vypadal unaveně. Harryho napadlo, jestli za sebou nemá náročný den. „Stejně jsi tu pořád. Tedy... býval jsi.“

V jeho hlase znovu zaznělo něco upřímného a Draco zněl skoro smutně.

Harry se škádlivě usmál přes další sousto bábovky, polkl a řekl: „Draco... stýskalo se ti po mně?“

Draco vypadal upřímně pohoršeně a okamžitě se narovnal. „Rozhodně ne. Jak už jsem říkal, stýskalo se po tobě kočkám. A když se jim stýská, jsou nesnesitelné.“

Oba vytrhlo z hovoru tiché, chraplavé zamňoukání. Harry se podíval za Draca právě ve chvíli, kdy se i on otočil k pultu. Solitaire seděla zpříma a svýma velkýma zářivýma očima je oba upřeně pozorovala.

„Co je?“ zamračil se Draco, vstal a přešel k ní. „Je to pravda. Všichni jste mnohem větší potíž, než za kolik stojíte.“

Solitaire znovu vydala ten zvláštní chraplavý zvuk, zatímco ji Draco zvedl do náruče.

„Nikdy předtím jsem ji takhle neslyšel zamňoukat!“ řekl Harry.

„Ví, že pomlouvám ostatní kočky.“ Draco se posadil zpátky naproti Harrymu a usadil Solitaire na klín. „Má pěkně prořízlou pusu.“

„Ona... může chodit? Vždycky jsem ji viděl jen u tebe nebo u Luny v náručí.“

„Může. Ale má hodně těžkou artrózu kyčlí, takže ji chůze bolí, když toho nachodí moc.“ Jemně jí přejel rukou po hřbetě. „Je jí skoro dvacet. Je prostě jednodušší ji přenést, když chce někam jít. Stejně se nikdy nechystá moc daleko. Stačí jí místo, kde je jídlo a někdo, kdo ji bude hladit.“

„Spí v noci vzadu s ostatními?“ zeptal se Harry a odložil prázdný talířek na stolek.

„Ne. Potřebuje spoustu léků a speciální krmivo, takže bydlí nahoře se mnou.“

„A ostatní kočky nežárlí?“

Draco se zasmál a promnul si čelo. „Nemyslím si. Sice si na ně pořád stěžuju, ale jsou to až překvapivě pohodoví společníci. Některé kočky potřebují mnohem víc pozornosti nebo mají různé psychické problémy a podobně. Víš... byly týrané, jsou vážně nemocné nebo mají prostě složitější povahu. Strašně rád bych se ujímal i takových koček, ale nemáme dost místa ani personálu. Sedm je už teď hodně a jsme tu jen Bridget a já.“

Harry se naklonil dopředu a pohladil Solitaire po hlavě. „Nemohl bys zaměstnat víc lidí?“

„To moc nejde. Občas si ani nevyplatím mzdu, jen abych měl jistotu, že Bridget dostane zaplaceno. Obchod se sice začíná rozjíždět, a to z nemalé části díky tobě, ale ještě dlouho potrvá, než si vůbec budu moct dovolit přemýšlet o dalším zaměstnanci. Natož o větších prostorách.“

Harry se opřel zpátky a přemýšlel. Draco Malfoy byl pro něj od chvíle, kdy vstoupil do kouzelnického světa, zosobněním bohatství. Nikdy ho proto nenapadlo, že tahle kavárna je jeho skutečné živobytí. Na okamžik ho napadlo, jestli by nebylo nevhodné zeptat se, jestli by mu rodiče nemohli půjčit peníze.

Než se ale stihl rozhodnout, Draco pokračoval. „Už jen získat tenhle podnik bylo dost těžké. Otevřít něco podobného je otrava i za těch nejlepších okolností, se všemi těmi předpisy a povoleními. Natož když jsi bývalý Smrtijed. Myslím, že někteří byli vážně přesvědčení, že ty kočky chci kvůli nějakým obětem černé magii nebo podobným nesmyslům.“ Draco se tiše zasmál, znovu zavřel oči a opřel si bradu o dlaň. Bílé vlasy mu spadly do obličeje. Měl je delší než za školních let – dost dlouhé na to, aby mu překážely, ale pořád ještě ne natolik, aby se daly svázat. Harrymu se to na něm vlastně líbilo. Draco si zvedl ruku, aby si vlasy odhrnul z očí, a rukáv svetru mu přitom nepatrně sjel dolů. Jen na okamžik. Harry zahlédl tmavý okraj Znamení zla.

Čekal, že ho to zaskočí. Nebo že v něm možná probudí dávno zapomenutý vztek. Nestalo se ani jedno. Věděl, že tam Znamení je. Vždycky to věděl. Věděl, že je to Draco Malfoy. Bývalý Smrtijed. Ten, který přijal Znamení zla a přivedl Smrtijedy do Bradavic. Ten, který málem zabil Rona i Katie Bellovou. Ten, který svému vlastnímu otci zalhal o Harryho totožnosti. Ten, který dnes připravoval výbornou kávu, tiše seděl v kavárně, něžně pohladil Lunu po vlasech, když kolem něj prošla, pošťuchoval se s kočkami, které tolik miloval, nosil příliš dlouhé vlasy a měkké vytahané svetry.

Byl to pořád tentýž člověk. Harrymu se bez varování vybavila Dracova pevná ruka kolem jeho pasu a na jediný okamžik byl znovu uprostřed Ďábelského ohně. Kolem srdce se mu bolestivě sevřelo cosi, co nedokázal pojmenovat. Byl čas odejít. Vstal a doufal, že působí normálně, přestože se cítil podivně.

„Měl bych jít. Zítra musím do práce.“

Draco se také postavil. Solitaire si přehodil přes rameno jako miminko, které se chystá nechat odříhnout. Bylo to tak něžné gesto... To bolestivé sevření v Harryho hrudi se ještě utáhlo. Draco ho doprovodil ke dveřím.

„Příště nenech Pepper čekat tak dlouho,“ řekl, když odsunul závoru a otevřel.

Harry se na něj dlouze zadíval. Jedna část jeho zoufale toužila zmínit se o tom, že oba kdysi stáli tváří v tvář smrti. Na okamžik se bál, že když otevře ústa, už se nedokáže zastavit. Myslíš na to taky? Pamatuješ si to horko? Zdává se ti o tom někdy?

Nakonec to v sobě potlačil. Usmál se a natáhl ruku, aby pohladil Solitaire, schoulenou těsně u Dracovy tváře.

„Nenechám.“