Severuse probudilo ranní světlo, proudící dovnitř otevřenými závěsy obývacího pokoje.

To, a naléhavý tlak v močovém měchýři. Severus měl oči pevně zavřené dlouhou chvíli a snažil se dál spát... dokud si neuvědomil, co ta vytrvalá bolest vlastně znamená.

Pořád byl v Potterově těle. Poznal to, protože ho nebolel krk. Pořád byl v Potterově těle a Potterovo tělo se potřebovalo vymočit.

Ne, pomyslel si. Ne, to bylo nepřijatelné. Neudělá to, prostě to neudělá, nebude se dotýkat žádných Potterových intimních partií. Bylo by to příliš velké ponížení, než aby ho unesl.

Od čaje ale uplynula dlouhá doba. Velmi dlouhá, téměř nesnesitelně dlouhá doba.

Severus zaklel a vyhrabal se do stoje. Pokud věděl, mohl v Potterově těle uvíznout na dobu neurčitou, a s tím přicházely jisté nevyhnutelné reálie.

Pak byl Severus nucen čelit další nevyhnutelné realitě, když si uvědomil, že Potterovo tělo mělo i ranní erekci, nepříjemně tlačící na přední díl džínů.

Severus se zhluboka nadechl. No, tohle rozhodně nevyřeší způsobem, jakým by možná zvažoval vyřešit to u vlastního těla.

Vyrazil do koupelny, zamkl dveře, pustil studenou vodu a s pevně zavřenýma očima si na obličej vychrstl pořádnou dávku ledové vody. S očima stále zavřenýma, se studenou vodou stékající po krku a hrudi, se párkrát zhluboka nadechl.

Merline, tohle bylo směšné! Nad čím se to vlastně tak rozrušuje? Nad tělesnou funkcí, kterou provádí s vlastním tělem naprosto běžně. Nad něčím, co dělá každý, a co bude muset v jeho těle udělat i Potter, jakmile se probudí.

Severus přešel k záchodu, oči upřené na zeď nad splachovací nádržkou. Trvalo několik okamžiků, než se cokoli začalo dít, a připadalo mu jako věčnost, než proud ustal.

Nevyhnutelnou činnost dokončil, otočil se zpátky k umyvadlu, aby si umyl ruce, a tentokrát poprvé pořádně zahlédl svůj odraz. Byl to... úplný rozmazaný flek. Se vším tím civěním na zeď a s jasným ranním světlem si ani nevšiml, že si nenasadil Potterovy spropadené brýle.

Severus si otřel mokré ruce, pak vylovil Potterovu hůlku a přiložil si ji ke spánku, mumlaje kouzlo na zlepšení zrak, jemně jí kroužil, dokud se svět nezaostřil. Potter ho asi nepoužívá, pomyslel si Severus jízlivě, protože vyžaduje trpělivost a soustředění.

Pak kouzlo zastavil a podíval se do zrcadla pořádně.

Zpátky na něj hleděl Potter, obličej nahý bez brýlí, oči překvapivě jasné. Potterova tvář byla samá lícní kost a čelist, zároveň mužná i vílí, a jeho příliš velké tričko splývalo přes hladkou hruď a klíční kost. Severusovo obranné shrbení na Potterovi nedělalo nic jiného, než že vystavovalo svaly na jeho štíhlé postavě, napětí zjevné v opálených bicepsech vykukujících z Potterových volných rukávů.

Severus polkl. Pohled na Pottera jako muže, zároveň povědomý i nový, mu vyslal mráz po zádech. A ten přitažlivý ruměnec, který se rozléval po Potterových tvářích, Potterovy rozšířené zorničky –

Ach, bože, pomyslel si Severus a odvrátil pohled. Jak naprosto, naprosto kruté.

Musí se dostat z tohohle těla. Jeho vnitřní Zmijozel by možná zvažoval, jestli by nebylo dobré zůstat mladým, zdravým a všeobecně zbožňovaným mužem, ale Severus věděl, že kdyby se musel dívat na dokonalou podobu svého největšího žijícího nepřítele v zrcadle o mnoho déle, přišel by o rozum.

Vyšel do Potterova salonku a posadil se k jeho stolu, přivolal si brk a pergamen. Musel naplánovat bádání.

 

***

 

Harrymu se zdálo o Snapeovi, to věděl, ale na rozdíl od Snapea z Harryho nočních můr se nad ním tentokrát netyčil ani neumíral na podlaze; ve skutečnosti ho vůbec neviděl, neviděl nic než tmu. Mohl ho jen cítit, cítit jeho magii a jeho přítomnost, jako přikrývku přes sebe, jako by byl celý Snape přitisknutý na něj, teplý a těžký... skoro dusivý, a měl ruku sevřenou kolem jeho krku, ale bylo to dobré, tak dobré, tak strašně...

Harrymu se prudce otevřely oči. Krk mu nepříjemně tepal a peřina byla těžká a tíživě horká. Odstrčil ji ze sebe, snažil se setřást neklidné pocity ze snu, a podíval se dolů na své tělo.

Ne na své tělo. Ne, vůbec ne na své tělo. Tohle tělo, pořád ve včerejším hábitu, bylo dlouhé a štíhlé, černá látka klouzající po kostnatých kolenou, a výš byla mírně nadzvednutá... čím...

Erekcí Severuse Snapea.

Harry na ni hleděl. Věděl, na nějaké úrovni, že by to měl považovat za odpudivé – že by mu mělo být odporné celé Snapeovo tělo. Ale nějak, teď, když byl v něm, teď, když cítil škrábání bavlny na sobě, jak dýchal, teď, když cítil bolavý krk a slabé svědění u kotníku a, a to vytrvalé škubání toho penisu –

Nebylo to... hrozné.

Samozřejmě že ne, pomyslel si Harry netrpělivě. Ať už ho nazýval mastným hajzlem sebevíc, Snapeovo tělo bylo prostě tělo, jako každé jiné, zanedbané a trochu neobvyklé, ale nic, co by si zasloužilo odpor. Ne, byla to Snapeova povaha, co vzbuzovalo odpor, a myslet si něco jiného byl dětinský pohled.

Snapeovo tělo teď svědilo touhou po dotyku. Ale to byla hranice, kterou Harry nehodlal překročit.

V dané oblasti byl ale ještě jeden pocit. Povědomé, tísnivé nutkání...

Sakra, pomyslel si Harry. Potřeboval na záchod.

Po minutě zoufalství otevřel oči a zahleděl se na strop. Vzchop se, Pottere, děláme, co musíme, řekl si sám sobě, tónem, který mu připomínal vrchního bystrozora Robardse.

Harry natáhl ruku k nočnímu stolku po brýle, které tam samozřejmě nebyly. No, aspoň jedna hezká věc na tom, být v Snapeově těle.

Zaťal zuby, vylezl z postele a zamířil do salonku. Rád by si myslel, že neváhal, než dveře otevřel. A že se je nepokoušel otevřít co nejtišeji.

Snape-v-Harrym k Harryho překvapení seděl u jeho psacího stolu. Přesunul všechny Harryho věci na podlahu a čmáral cosi na pergamen, další kusy byly rozházené po ploše stolu. Harrymu to připomnělo mladého Snapea, jak se skláněl tak blízko nad zkouškovým papírem, že se ho jeho nos málem dotýkal. Harry uvažoval, jaké to je, být tak... vášnivě zaujatý něčím takovým. Harry měl nadšení na rozdávání, ale pro věci jako famfrpál, první den nové třídy, líbání, příslib dobrodružství, pro věci, které mohl dělat. Ale nikdy nepocítil pohlcující vášeň pro nic konkrétního, a už vůbec ne akademickou činnost, nikdy neměl posedlost, která by ho udržovala vzhůru v noci – pokud se nepočítalo škrcení Malfoye nebo poražení Pána zla.

Nebo škodolibost vůči Snapeovi, na to se nesmí zapomenout.

„Prostě to udělejte, ať to máme rychle za sebou, Pottere," štěkl Snape-v-Harrym, aniž by zvedl hlavu. „Kvůli vám vypadám jako naprostý pitomec."

„Jen si vychutnávám tu absurditu celé situace," řekl Harry suše, pak se v duchu zasmál, jak snapeovsky to znělo, Snapeovým hlasem. Snape v tu chvíli vzhlédl od pergamenu, jako by si toho taky všiml. Harry na něj shlédl svrchu a zvedl jedno obočí. Snape na chvíli vypadal skoro pobaveně. Možná to bylo prostě něco na Harryho tváři.

Pak si Harry vzpomněl, co dělá, a jeho pobavení uvadlo. „Ehm, uvidíme se za chvíli," řekl a vklouzl do koupelny.

 

***

 

Potter byl v koupelně znepokojivě dlouho. Severusova koncentrace byla úplně v tahu. Co tam sakra dělal? Prohlížel si jeho tělo? Padl mrtev hrůzou? Snad se přece nevěnuje tomu, čeho se Severus odhodlaně zřekl...

Ta myšlenka ho nerozrušila tolik, jak by možná čekal, myšlenka na Pottera, jak se dotýká sám sebe v Severusově těle. Spíš ho... podráždila. Bylo to přece jeho tělo, měl by z toho mít potěšení on... Severuse zaplavila studená hrůza. Touhle myšlenkovou linkou se nehodlal dál zabývat.

Potter se konečně vynořil, s provinilým výrazem. Severusovy vlasy si stáhl dozadu do culíku.

Severus na něj zíral.

„Byl jste tam... dlouho, Pottere."

„Promiňte," řekl. „Je to fuška, dělat věci v koupelně se zavřenýma očima."

A zazubil se, na Severusově tváři výraz nesourodý a zvláštní. Severus na něj jen dál hleděl.

„Dělám si legraci," řekl Potter. „Nedržel jsem oči doopravdy zavřené, jen mi chvíli trvalo dostat vaše vlasy ze svých – vašich – očí. Ne že bych se díval na... ehm..."

„Pottere," řekl Severus, s pomalou, hlubokou naléhavostí, „prosím, přestaňte mluvit."

„Myslím, že bych neměl," řekl Harry a zastrčil si vlasy za ucho. „Myslím, že tohle je potřeba říct. Ehm, ať budete muset v mém těle udělat cokoli... ať uvidíte cokoli... eehm... je to v pořádku. Prostě se tomu nedá vyhnout.“

Severus si povzdechl. „Jak velkorysé, Pottere. Já ovšem žádný takový souhlas neposkytuji.“

Severus nemohl říct, že by ho těšilo sledovat vlastní tvář zkroucenou do toho zmateně-vyděšeně-frustrovaného výrazu, ale vědomí, že tu paniku ve skutečnosti prožívá Potter, mu přece jen přinášelo jisté zadostiučinění.

Pak na Severuse vrhl temný pohled. Mnohem lepší. „Ano... chápu, kam tím míříte,“ řekl Potter.

To bylo zajímavé; Potter ještě nikdy předtím neprojevil ani nejmenší schopnost rozpoznat, kdy Severus něco naznačuje. „Ale stejně to aspoň něco mění. Víte, že já vám to nemám za zlé.“

„Jak myslíte," řekl Severus. Potter vypadal úzkostně, a on nad tou otázkou uvažoval. Škoda už byla napáchaná, jeho tělo a soukromí bylo porušeno, ale usoudil, že to nic neznamená ve srovnání s tím, co už Potter viděl ze Severuse. Věděl toho příliš mnoho. Znal téměř každé Severusovo tajemství. Viděl nebo zahlédl všechny nejhorší okamžiky jeho života, viděl všechnu tu slabost, bolest, žal a neustávající hanbu.

Kdysi by o tom Severus přemýšlel se vztekem, s ponížením. Kdysi by kvůli tomu všemu možná Pottera napadl, nakřičel by na něj za to jako by to byla jeho vina, a později by si to zdůvodnil tím, že to bylo součástí jeho role špeha a že si to ten arogantní kluk stejně zasloužil.

Dnes to působilo zbytečně.

„Pokud vám to pomůže," řekl, „je mi celkem lhostejné, co uvidíte z mého těla, a nepochybně to bude mnohem větší muka pro vás než pro mě."

Potter na něj zíral, zjevně překvapený, a pak se kousl do rtu, jako by chtěl dodat ještě něco. Severuse popudilo vidět takovou nejistotu na vlastní tváři.

„Dobře... tak jaký je plán?" zeptal se Potter nakonec a odtlačil se od blízké pohovky směrem ke stolu. Podíval se dolů na Severuse, pak dolů na sebe, a slabý úsměv mu zacukal na ukradených ústech, než se narovnal, zamračil se a řekl tlumeným hlasem: „Deset bodů z Nebelvíru, pane Pottere. Za to, jak otravně se tváříte." A pak se rozesmál. Severus jen zíral.

„To měla být imitace?" zeptal se. „Uvědomujete si, že v tuto chvíli nemáte potřebu napodobovat můj hlas?"

Potter-v-Severusovi se na něj podíval, s viditelnou snahou přestat se smát, ale neuspěl.

„Vy jste zjevně nepochopil vážnost situace," zavrčel Severus.

„Fakt jsem to pochopil," řekl Potter, znovu se natáhl rukou k vlasům, a znovu se zarazil, se špatně skrytým výrazem odporu. „Je to prostě... tak absurdní. Myslím, že jsem trochu hysterický."

„Laskavě přestaňte být hysterický v mém těle," řekl Severus a založil ruce na hrudi. „Vypadá to nedůstojně."

Potter zvedl obočí. „No, když jsme u toho, měl byste vědět, že veškeré to mračení se a zakládání rukou taky vypadá v mém těle podstatně méně důstojně," řekl.

„Za to sotva můžu já," řekl Severus a pokusil se pohlédnout dolů Potterovým hloupě drobným nosem. Potter se zjevně snažil potlačit další úsměv.

„Tak jaký je plán?" zopakoval a natáhl se pro kus pergamenu ze stolu.

„Plán, Pottere, je průskum," řekl. „Tohle je seznam knih z bradavické knihovny, které by mohly být užitečné– tohle jsou seznamy dalších knih a záznamů, jež v Bradavicích nebudou dostupné. A tohle je záznam všeho, co o té kletbě zatím víme."

„To znamená ne mnoho," řekl Potter, hledíc na seznam knih ve své ruce se skleslým výrazem. „Určitě neexistuje nic... praktičtějšího, co bychom mohli zkusit?"

Severus obrátil oči v sloup. „Nakonec jistě, až budeme vědět víc," řekl.

„Tak co už víme?" zeptal se Potter a přejel pohledem Severusovy poznámky.

„Nic povzbudivého," řekl Severus a přejel si rukou po čele, pak znovu, tentokrát zvědavěji, když si uvědomil, že cítí slabé svraštění Potterovy jizvy. „Víme, že ta výměna je impozantní," řekl. „Naše těla obelstí naše obranná kouzla i naše vlastní hůlky. Za sebe mohu říct, že fyzický prožitek je zcela pohlcující. A na rozdíl od jiných proměn, jako je mnoholičný lektvar, k výměně došlo okamžitě, bezbolestně, a fungovala na obrovskou vzdálenost."

„Mocná záležitost," řekl Potter a s obnoveným zájmem si prohlížel své vypůjčené ruce. „Myslíte, že je to starobylé?"

„Zdá se to pravděpodobné," řekl Severus. „Ve starých dobách byla magie syrová a živelná. Žádné hůlky, jen málo kontroly, jen vůle sesilatele, jež ji řídila. Starodávná magie je... vrtkavá. Prehistorická kouzla, aspoň ta, která jsme objevili, jsou spíš otisky osoby, jež je sesílala, než čímkoli jiným. Mají... silnou osobnost."

Vrhl odsuzující pohled na malý kamenný totem, který v tu chvíli přidržoval Severusovy poznámky.

„A proč myslíte, že zrovna tahle věc?" zeptal se Potter a přejel pohledem osobitý tvar sošky. Severus, který dnes ráno několikrát přestal psát, aby si tu otázku vyhnal z hlavy, pevně sevřel rty.

„Záhada," zamumlal. „Možná je to prostě předmět, který jeho sesilatel někde našel. Nebo je to typické vyobrazení lidské postavy pro tu dobu. Teď to možná vypadá podivně, ale stejně tak by dnes jiné kultuře nebo době připadalo podivné typické paličkové kreslení panáčka."

Vzhlédl k Potterovi, který se na něj díval. K Severusovu překvapení v tom pohledu byla stopa podezření. Potter zjevně poznal, že se rozhodl nezopakovat další, znepokojivější sadu teorií.

Severus vůbec nevěděl, jak si v tomhle těle udržet kamennou tvář. Zamračil se.

„Tak dobrá," řekl Potter. „Myslím, že se s tím nedá nic dělat. Zavolám snídani, a pak se můžeme vydat do bradavické knihovny. Ačkoli si myslím, že bychom se měli nejdřív zastavit v kanceláři profesorky McGonagallové a informovat ji o situaci. A pak poslat sovu Hermioně. Vsadím se, že už na tom pracuje – předpokládám, že jste jí řekl, co se stalo?"

Severus zvedl obočí. „Pottere," řekl, „vy jste se to zatím vůbec nepokusil někomu říct?"

„Vlastně ne, vezmeme-li v úvahu, že neumím francouzsky," řekl. „Proč?"

„Protože první, co jsem se pokusil udělat, bylo informovat Weasleyho," řekl. „A nefungovalo to."

„Nefungovalo?" zeptal se Potter a vypadal zděšeně. „Jak to mohlo nefungovat?"

„Zkuste to sám," řekl Severus a podal mu brk a pergamen. „Pošlete sovu Grangerové."

Potter se sklonil nad stůl.

Milá Hermiono, napsal, pak se zamračil nad tím zvláštním, nepořádným rukopisem.

„Uf, je to, jako by můj mozek chtěl psát jedním způsobem a ruka druhým," řekl.

„Vskutku," souhlasil Severus. „Narazil jsem na podobný problém."

Potter na chvíli mlčel. „Víte," řekl, a jeho hlas byl tichý a chraplavý, „mohl by to být pád do pořádně hluboké králíčí nory, kdybych o tom moc přemýšlel. Chci říct... kde vlastně zůstává moje podstata, chápete, moje já?"

„Vskutku," zopakoval Severus suše, který strávil část dopoledne obcházením právě téhle propasti. „Otázka pro Odbor záhad, o tom jsem přesvědčen."

„Jo," řekl Potter, povzdechl si a otočil se zpátky k pergamenu. Dotkl se brkem papíru, ale nevytvořil nic víc než pomalu se rozšiřující inkoustovou skvrnu. Zamračil se, zvedl ruku, napsal 'J', pak se mu ruka začala nekontrolovatelně třást, tvář zrudla a zkřivila se, a pak brk v ruce s prasknutím povolil.

„Hm," řekl Potter po chvíli.

„Zkusil jsem to obejít," řekl Severus, „s pramalým úspěchem."

„Hm," zopakoval Potter, narovnal se a trhl sebou bolestí. „Tak tedy ke knihám, myslím... ale nejdřív snídaně."

Severus se zamračil, ale musel uznat, že Potterovi kručelo v žaludku.

 

***

 

Harry se nemohl vynadívat na Snapea, jak chodí po pokoji v jeho těle. V tomto bodě svého poněkud podivného života byl už zvyklý dívat se na sebe z vnějšího pohledu, ale bylo něco zvlášť zajímavého na tom, jak z něj teď v každém gestu a zamumlání prosakovala Snapeovská podstata.

Snape neseděl dlouho poté, co vstal od stolu, aby se najedl snídaně, místo toho si zvolil chození po Harryho obývacím pokoji s topinkou a marmeládou v ruce. Harry byl zvyklý na přecházení a rázování z hodin lektvarů, ale zdálo se, že Snape teď bzučí nevyžitou energií.

Harry se podíval na vlastní topinku. Bylo překvapivě těžké ji sníst, každé sousto se muselo protlačit skrz stažené, bolavé zjizvené tkáně Snapeova hrdla. V polovině topinky se už cítil sytý.

Nehodlal ale skončit. Snape potřeboval nabrat.

Náhle si uvědomil, co Snapea tolik znervózňovalo, vzdal to a obrátil se k uklidňujícímu čaji, impulzivně si přidal ještě jeden cukr.

„Musíte si zaběhat," řekl Harry.

„Cože?" štěkl Snape, vytržený z myšlenek.

„Poskakujete tady jako štěně. To se mi teď stává, když nedostanu svou dávku pohybu. Zlozvyk z bystrozorů."

„Já běhat nebudu," řekl Snape odmítavě.

„No, aspoň navenek to budu běhat já," řekl Harry. Snape se na něj zamračil. Bylo to zvláštní, Snape byl starší než on, ale výrazy, které předváděl v Harryho těle, ho dělaly podobnějším Harrymu Potterovi z pátého nebo šestého ročníku.

„Bude vám to dělat dobře," řekl s optimismem, a pak si povzdechl. „A taky, jestli se nebudete starat o mé tělo, možná nebudu mít chuť starat se o to vaše."

Snape se na něj podíval, výraz mu zaplavil vztek.

„Klidně se naštvěte, ale to je přesně to, co by řekl Zmijozel," řekl Harry rychle. „Kromě toho, s jistotou vím, že pokud se dnes chcete soustředit, budete potřebovat cvičení."

Snape viditelně splaskl. Harry se neubránil pocitu spokojenosti.

„Dobrá," řekl. „Snad procházka."

„Přinesu nám nějaké oblečení," řekl Harry a zazubil se přes rameno, jak mířil do ložnice. Beztak by se rád převlékl z toho zatuchlého Snapeova hábitu. U prádelníku vytáhl měkké šedé teplákové kalhoty a tričko na cvičení. Nic černého pro Snapea neměl – copak nikdy nenosil nic jiného?

Harry se rozhodl obléct si vlastní kalhoty na turistiku, částečně proto, že se víc podobaly obyčejným kalhotám, a tedy byly snapeovsky vhodnější, a částečně proto, že bude snazší je magicky prodloužit než jeho tepláky s gumou. Prohrabával zásuvky, dokud nenašel přiměřeně obnošené zelené tričko.

Harry zaváhal u zásuvky s prádlem, přemítaje nad hanebným množstvím vzorovaných trenýrek s nápisy. Harry nesnášel nakupování oblečení a spoléhal se hlavně na vánoční dárky – to, a dvě sady důstojných černých učitelských hábitů. Dokonce mu tam pořád ještě viselo pár Dudleyho odložených kousků, zastrčených kdesi v zásuvce. Vyhrabal svůj nejlepší pár trenýrek, aby ho dal Snapeovi, o něco starší pár pro sebe a dva páry ponožek, rozložil obě soupravy na postel a začal se svlékat, snažil se nedívat dolů ani nad tím moc nepřemýšlet. Byl, řečeno na rovinu, mixem zděšení a zvědavosti, moci vidět Snapea v jakémkoli stavu neoblečenosti... Tak na sebe rychle navlékl trenýrky a kalhoty dřív, než by druhé stihlo porazit to první.

Podíval se dolů, když si zapínal poklopec u kalhot, a byl zděšen, jak je Harryho pas příliš volný. Téměř nevědomky si přejel palcem po vystupujících kyčelních kostech, nějak zaskočen tím lechtivým mrazením, jež jím projelo.

Harry bude muset v tomhle těle rozhodně dobře jíst. A taky cvičit; Harrymu chyběla jeho stará energie.

Harry si natáhl tričko, pak ponožky, prodloužil kalhoty hůlkou a pak zamířil k zrcadlu.

A zůstal zírat.

Věděl, jak v tomhle oblečení vypadá on sám, ve svém obvyklém těle – trochu hubený, neupravený, ležérní, ne odpudivý, ale ani nijak nápadný. Snape ale... jeho vysoká, štíhlá postava zkroucená do Harryho typického otevřeného ochablého postoje, vybledlé tričko volně visící a na něj trochu krátké, a roztřepené kalhoty nízko na bocích... s vyblednutým Znamením zla vystaveném na odiv, a kroutícím se okrajem staré jizvy po kletbě táhnoucím se dolů po druhé paži... a samozřejmě dlouhé vlasy vymykající se z culíku, a náznak ranního strniště na bradě...

Snape vypadal jako zpěvák nějaké rockové kapely. Harry, který čekal, že Snape bude vypadat divně nebo dokonce směšně, ale ne takhle, se dal do smíchu. Přispělo to jen k neskutečnosti celého obrazu.

Upokojil se a podíval se znovu. Ačkoli by 'metalový fanoušek' nebyl jeho první volbou stylu proměny pro Snapea, dělalo ho to... mladším. Harry nikdy nepřemýšlel nad tím, jak by vysoká postava a silná, výrazná tvář jako Snapeova dokázaly proměnit něco tak obyčejného jako Harryho náhradní cvičební oblečení. Harry se obvykle spoléhal na anonymitu toho, že je podprůměrně vysoký a nosí nevýrazné oblečení, ale k svému překvapení pocítil bodnutí závisti nad nevyhnutelnou impozantností Snapeovy postavy. Náhle byl šíleně zvědavý, jaké by to bylo vyzkoušet si jiné styly.

Harry protáhl ramena, pořád se dívaje do zrcadla, a pak ztuhl. Ten pohyb nadzvedl tričko a odhalil pruh bledého, hladkého břicha. Harry na to hleděl, na V Snapeových ostře řezaných boků, na bledost jeho kůže a na tmavou stopu chloupků, vedoucí jeho pohled dolů k...

Harry zavřel oči. Slyšel, jak mu tepe puls v uších, horký ruměnec mu stoupal po krku. Snažil se opravdu usilovně na to nemyslet.

Po chvíli a několika hlubokých nádeších Harry vyšel ven, aby předal Snapeovi jeho oblečení. Snape jedl na Harryho pohovce třetí kus topinky, když se Harry objevil, s naštvaným výrazem a poklepávajícím chodidlem.

Severus vzhlédl a oči se mu rozšířily. „Ne," řekl. „Ne, Pottere, takhle oblečený ven nepůjdete."

„Proč ne?" zeptal se Harry a zazubil se. „Docela se mi to líbí. Cítím se... drsně."

Snape přejel pohledem po oblečení, výraz upřímně vyděšený.

„Můžu to začarovat na černo, jestli to pomůže?" zeptal se Harry a v duchu si myslel, že by to jen přidalo na aktuálním rockovém vibu.

Snape pořád zíral. Oči mu na chvíli spočinuly na Znamení zla.

„Aspoň něco s rukávy," řekl nakonec, skrz zaťaté zuby. „Jsme právě uprostřed zimy."

„Dobře," řekl Harry. „Tumáte, tady máte svoje věci."

Usmál se nad pohledem na, no, na sebe sama, jak zíral na své šedé tepláky, jako by to byli obzvlášť odporní červy. Vrátil se do ložnice, aby si našel triko s dlouhým rukávem.

V duchu si přitom myslel, že Dudleyho příliš velké skejťácké triko posouvá vzhled spíš od rocku ke grunge, Harry znovu vyšel z ložnice a našel Snapea, jak už je oblečený, vypadá naprosto obyčejně v Harryho teplácích, jen se stuhlým postojem a výrazem odporu.

„Utěšuje mě fakt, že veškerá zásluha za tento ubohý vzhled patří vám," řekl a zatahal za volné tričko.

„Dobře, pane Módní Návrhář," řekl Harry a zazubil se. „Nevěděl jsem, že je pro vás móda tak důležitá."

Snape se zamračil. „Pottere..." řekl, a Harry si přečetl celou barevnou škálu frustrovaných výrazů, jež následovaly, jako pokus vymyslet, čím by Harrymu mohl rozumně pohrozit, vzhledem k jejich současné svízeli.

„Dobře, prostě ať to už máme za sebou," řekl Harry. Snape neodpověděl, ale zdálo se, že je poražen.

„Proč taky ne," zamumlal, když opouštěli Harryho pokoje.

Hrad byl tak krátce po rozbřesku tichý, obzvlášť v neděli, a Snape vypadal viditelně úlevně, když dorazili na pozemky, aniž by kohokoli potkali. Než dorazili k okraji jezera, Harryho už chůze omrzela a rozhodl se, že je čas zkusit běh, s nadějí, že Snape bude následovat jeho příkladu.

V tomhle těle to bylo neznámé, a jak rychle zjistil, hluboce nepříjemné. Klouby ho bolely při každém dopadu; končetiny se zdály příliš dlouhé a nemotorné; cítil se, jako by se pohyboval melasou, a země se zdála příliš vzdálená. Přesto vytrval, vzdal se sprintu a přešel do belhavého klusu. Ohlédl se, nemotorně, tak, jak doufal, že to bude vypadat vyzývavě.

Snape měl založené ruce; mračil se a nehýbal se. Harry vrhl pohled dopředu a pak zpátky na něj; Snape si povzdechl, spustil ruce a začal běžet.

Harry pozoroval, jak se jeho vlastní zelené oči rozšířily překvapením, když si Snape uvědomil fyzickou sílu, jež má k dispozici, a lehce dohnal Harryho nemotorný klus.

Chvíli běželi mlčky, ledový vzduch pálil v Harryho plicích, sledoval, jak ruměnec stoupá po krku Snapea-v-Harrym, zatímco Snape s ním udržoval lehké tempo, vypadal odtažitě a soustředěně. Harry se snažil ignorovat pálení v končetinách, s vědomím, že si Snape pravděpodobně užívá nával endorfinů, ale sám tentýž pocit nemohl cítit skrz bolest a námahu. Po deseti dlouhých, bolestivých minutách to Harry vzdal a přešel zpátky do chůze. Snape se na něj ohlédl, usmál se pobaveně, a pokračoval v běhu.

Harryho náhle přepadla obava, že by Snape mohl s Harryho tělem utéct nadobro. Vážně, vážně bral svoje zdraví a mládí za samozřejmost. Nejpřekvapivější, a v tuto chvíli bolestivé, bylo přetrvávající nepohodlí v Snapeově hrdle, tupá bolest, jež teď byla mnohem vtíravější, spíš pulzující.

Harry udělal na místě pár protahovacích cviků, neochoten úplně zastavit ze strachu, že do něj zaleze zima, a znovu se zamyslel nad tím, jak se Snape o sebe nestará. Vyvolalo to v něm ostré bodnutí bolesti a frustrace, ale zarazil ho dřív, než se to mohlo proměnit ve vztek na Snapea. Harry sám ostatně nebyl v péči o sebe žádný mistr.

A samozřejmě byl Harry v jedinečné pozici, aby pochopil Snapeovy špatné návyky. Harry důvěrně znal, jak toxický domácí život dokáže s člověkem udělat podivné věci. Věděl, co to znamená, mít péči o sebe na posledním místě seznamu. Harry byl u Dursleyových trénován krutostí, naučen podceňovat vlastní zdraví a štěstí, naučen, že je a vždycky bude na dně žebříčku. Harry teď dokonale věděl, že to není pravda ani spravedlivé, ale takový druh zkušenosti se hluboko zavrtá do kostí člověka.

A samozřejmě mnoho z toho, co zažil v Bradavicích, ho nikdy nepřimělo zpochybnit identitu, kterou přijal – identitu obětního beránka, někoho, jehož potřeby se nepočítají. Stálo ho každodenní úsilí to ze sebe setřást, myslet na úžasné, milující lidi ve svém životě a připomínat si, že se počítá stejně jako každý z nich. Jejich očima se viděl jako hodný lásky. Jeho přátelé ho zachraňovali, každý den, před hořkým, hněvivým životem, jaký vedl Snape.

Kdyby je ztratil, nebo si vybral ty nesprávné, možná by se Harry stal jím.

Harry si strčil ruce do kapes a nenápadně sesílil zahřívací kouzlo, palcem přejížděl neznámé, ale mravenčící dřevo Snapeovy hůlky. Bylo to působivé, ačkoli trochu znepokojivé, jak ani jejich hůlky tu výměnu nerozpoznaly.

Voda před ním se leskla v ranním světle, jiskřivá přikrývka bíle-zlaté barvy, lemovaná mechem porostlým kamením a ostře vonícími borovicemi. Bylo docela teplo na zimní ráno, ale Harryho nos přesto štípal, jak dýchal svěží, ostrý vzduch.

Péče o sebe, aspoň ta fyzická, mu na chvíli byla mimo dosah. Ale pokud se měl na chvíli starat o tělo někoho jiného, bylo aspoň Snapeovo tělo hodnou volbou.

Zahlédl Snapea u okraje jezera kousek před sebou, na cestě zpátky k Harrymu a stále v běhu. Harry šoupal nohama, otíral si přitom bystrozorské boty, a sledoval, jak se přibližuje. Jeho forma vypadala dobře, aspoň to... naštval by se, kdyby Snape běžel divně a vymkl Harrymu kotník. Snape-v-Harrym byl zardělý, dýchal namáhavě, ale plynule, a na tváři měl náznak úsměvu. Harry si pomyslel, že to musí být hra světla.

Snape se zastavil pár kroků od Harryho, a chvíli na sebe hleděli. Harry přemítal, jestli i Snape uvažuje nad neskutečností té scény.

„Nezvykejte si na moje tělo," řekl Harry nakonec a založil ruce na hrudi. Snape se, k jeho podráždění, usmál pobaveně.

„A pročpak, Pottere, co s tím hodláte dělat?"

Harry se zamračil. „Průzkum, jak jsem slyšel," řekl. „Asi je čas vrátit se. Jestli si pospíšíme, vyhneme se ranním ptáčatům."

Snape se ohlédl na hrad a udělal grimasu. „Dobrá," řekl. „Po vás."

 

***

 

Navzdory Potterovým slibům se jim nepodařilo dostat se zpátky do jeho pokojů nepozorovaně; tři dívky v mudlovských kabátech a havraspárských šálách sestupovaly po schodech, právě když vcházeli dovnitř.

„Dobré ráno, profesore Pottere!" zavolala jedna z nich, hodila si vlasy a rozzářila se úsměvem. Ostatní dvě ji chytily za paži; jedna se zachichotala, druhá zamávala.

„Buďte hodný!" řekl Potter ostře přímo do jeho ucha a přidal loket pro zdůraznění. Severus obrátil oči v sloup.

„Dobré ráno," řekl a dívkám přikývl. Stálo ho jisté úsilí připomenout si, že tohle není čas k útěku zpátky do sklepení.

„Pojďte," zamumlal Potter a chytil ho za loket, „musí být později, než jsem myslel. Jestli vylezeme po těchhle schodech, znám zkratku, kde bude klid."

Potter vyrazil vzhůru po schodech směrem k dívkám a Severus ho následoval, pořád úplně vyvedený z míry pohledem na sebe sama v Potterově podivném mudlovském oblečení.

„Dobré ráno," řekl Potter, když míjeli dívky, zjevně bez obav z toho, jak se drží role. Dívky na něj zíraly zmateně, a ta, co promluvila jako první, řekla nesměle: „Ahoj."

Potter se nezdržoval s představováním; Severus se chystal ho následovat, ale dívka, jež promluvila, ho zatahala za rukáv. Zíral dolů na tu drzost; dívka provinile stáhla ruku.

„Kdo je to, pane?" zeptala se tiše, oči plné zvědavosti. Severus zvedl obočí, překvapen. Nenapadlo ho, že by v Bradavicích byli žáci, kteří by ho nepoznali na první pohled. Jeho sláva zjevně nedosahovala té Potterovy... ačkoli v takovém oblečení jeho tělo sotva vypadalo jako ten v černém oděný, hrozivý muž, jenž se proti své vůli objevoval v Denním věštci.

„Nikdo důležitý," řekl. Potter se ohlédl, zaslechl tu poznámku, a zdálo se, že je rozpolcen mezi pobavením a podrážděním.

Havraspárky vypadaly nedůvěřivě.

„Pojďme, pane Pottere," řekl Potter, kousl se do rtu, aby zakryl úsměv. „Žádné poflakování na chodbách. Máme důležité záležitosti."

Severus, protože se to hodilo do jeho aktuální role a protože mohl, obrátil oči v sloup.

„Na shledanou, pane!" řekly dívky a spěchaly dolů po zbytku schodů, hihňajíce se celou cestu.

„Tak," řekl Potter tiše, když dorazili na první patro. „Tam, za tím gobelínem, je schodiště až do pátého patra, pak můžeme jít chodbou za kouzelnickými formulemi a nahoru po schodech."

„Dobrá," řekl Severus. „Veďte." Severuse trochu bolelo tělo po tom běhu, a vyjít po točitém schodišti čtyři patra byla značná námaha, ale Potter to měl mnohem těžší. Nebylo divu, protože v maringotce nebylo zrovna moc schodišť, a Severusovými hlavními fyzickými aktivitami v poslední době byly procházky lesem a lety na koštěti do vesnice.

Bylo to příjemnější, než čekal, být v atletickém těle. Až se vrátí do normálu, bude si muset dát na sebe trochu víc záležet.

„Myslím, že ten běh vašemu tělu spíš uškodil, než pomohl," řekl Potter, když dorazili na vrchol posledního schodiště. Mnul si Severusova kolena.

„To jsem vám mohl klidně říct sám, Pottere. Mám špatné klouby už dlouho," řekl Severus. Cruciatus mu potrhal vazy víckrát, než kolik jich magie dokázala pořádně zahojit.

„Budeme muset vymyslet něco šetrnějšího," řekl Potter. „Plavání?"

„Pottere, já nebudu –" Severus nevěděl, proč se brání, když právě před chvílí přemýšlel o tom, že by si měl dát víc práce.

„Nebo létání," pokračoval Potter a ignoroval ho. „Vzal jsem vaše koště. Ačkoli se zdá, že ho vlastně ani nepotřebujete, pokud si dobře vzpomínám..."

Severus se pobaveně usmál. „Pouhý salonní trik, ne praktický způsob dopravy," řekl. Pak si povzdechl. „Létání je přijatelné."

Potter vypadal překvapeně, jako by nečekal, že na to přistoupí. Ale Severus neměl energii se s ním hádat.

Potter se pokusil otevřít dveře svých pokojů, zamračil se na kliku, když se nehnula, a pak ustoupil, aby to udělal Severus, s poraženeckým výrazem. Severus dveře otevřel, pak ustoupil, aby vešel první Potter.

„Potřebuji sprchu," řekl Potter, prošel kolem a svalil se do křesla, a pak vypadal zděšeně, když si uvědomil implikace toho výroku.

„Já taky," řekl Severus temně. „Vesmír je krutým místem."

Potter vypadal mírně uraženě, což bylo absurdní.

„Já půjdu první," řekl Severus, jako by tím chtěl zmírnit tu neúmyslnou urážku, což bylo ještě absurdnější.

„Dobře," řekl Potter. „Všechno je tam, kde byste to čekal, ručníky jsou na polici, klidně použijte mýdlo a co potřebujete."

„Myslíte moje mýdlo?" zeptal se Snape a pobaveně se usmál.

„Nezvykejte si," řekl Potter a vypadal, že se snaží nesmát se. Viděl už ten výraz párkrát; nebyl to jeden z jeho vlastních výrazů, protože sám inklinoval spíš k ovládanému úšklebku, ale bylo na něm něco, co se mu líbilo, něco vágně lichotivého, co dělal s jeho tváří. Až dostane své tělo zpátky, mohl by to zkusit.

Cítíc se náhle rozpačitě, se Severus odpochodoval do koupelny. Otravovalo ho, že to nemá stejný účinek v Potterově těle.

Potterova koupelna byla podobná koupelně v jeho starých pokojích, ačkoli armatury byly mosazné místo stříbrných, a velké, nadýchané ručníky složené na vysoké polici u vany měly urážlivě nebelvírský červeno-zlatý lem. Dnes ráno tomu moc pozornosti nevěnoval, ale vana byla také hezčí, než měl on, obrovská věc na drápovitých nožkách s mosaznou sprchovou hlavicí nad ní a čtyřmi pěnovými kohoutky. Přepadlo ho pokušení dát si spíš koupel než sprchu, ale Potter by se mohl divit, proč mu to tak dlouho trvá... Merlin ví, co by si mohl pomyslet...

Proklínal se za to, že nechal svou mysl zabloudit takovým směrem, těsně předtím, než se od něj čekalo, že se – osprchuje, posadil se na zavřené víko záchodu a začal si zouvat Potterovy tenisky. Odhalit nohy chladnému vzduchu byl vítaný pocit. S povzdechem si přetáhl tričko přes hlavu a pak pustil sprchu, důsledně ignoroval zrcadlo a místo toho se díval na Potterovy lahvičky mýdla a šamponu, naskládané neuspořádaně v mosazném koši na okraji vany. Všechny vypadaly příšerně a že budou páchnout.

Zbytek oblečení sundal rázným, věcným způsobem, aniž by se díval dolů, a pak vstoupil pod horký proud vody. Když zavřel oči, nebylo na tom prožitku spalující vody na téhle kůži nic tak divoce odlišného, nic obzvlášť cizího na těle, jež drhl svižně kouskem mýdla. A dokonce i pocit napjatých břišních svalů pod dlaní nebyl tak drtivý, ne tak odlišný od nedbalého dotyku vlastního hubeného těla.

Byla místa, kterým se Severus nedokázal postavit čelem při mytí; proud mýdlové vody, stékající po něm, musel stačit.

Teplo sprchy zmírnilo bolest ve svalech z toho běhu, ale Severus se nezdržel déle, než musel. Vypnul vodu a omotal si ručník kolem pasu, právě začínal pociťovat triumf, hrdost, že úplně nepřišel o rozum, když se pára trochu rozptýlila a on zahlédl Potterovo tělo v zrcadle.

Potter se leskl, voda mu stékala z už kudrnatějících vlasů v pramíncích po krku, jiskřila na zaoblení jeho ramen. Hrudník měl hladký a zlatavý, napjaté svaly toho druhu, jaké se nedají dosáhnout v posilovně ani kouzlem, svaly, které vypovídaly o běhu lesem a plavání v jezeře a rychlém létání. Tenká linka tmavých chloupků se táhla od jeho pupku dolů, dolů, dokud nezmizela pod ostrou bílou linií ručníku.

Severus zalapal po dechu, a Potterův výraz byl temně vzrušený. Ale ten výraz byl jeho vlastní, a Severus si myslel, že neunese to horké, sevřené klubko ponížení v žaludku, ponížení a ještě něco jiného, čemu nebyl ochoten dát jméno.

Proklínám tě, Pottere, pomyslel si.

Nenapadlo ho vzít si oblečení do koupelny; jen s okamžikem zaváhání se odplížil do předního pokoje. Potter si zjevně toho opomenutí všiml a přinesl čerstvou sadu oblečení, v podobě jakýchsi příšerných džínů a obnošeného modrého trička. Potterovo oblečení bylo staré a nevysvětlitelné, a proč se sakra Potter tak mizerně obléká?

Potter vešel do koupelny, aniž by se na něj podíval.

 

***

 

Harry se ve svých pokojích sprchoval milionkrát, takže bylo snadné pustit sprchu a svléknout se, snadné nevšímat si, že kůže, kterou odhalil, je bledá a cizí, končetiny delší.

Harry vstoupil do vany a strčil hlavu pod horký proud, tvář zakloněnou a oči zavřené. Voda byla blaženým tlakem na hlavě, horká voda stékající po jeho bolavých zádech. Zhluboka se nadechl, nechal ramena klesnout, a vydal ze sebe mimovolný sten.

Pak znovu ztuhl, když ten sten dolehl k jeho uším. Bylo v tom něco tak... zakázaného, v tom zvuku, ve zvuku Snapea vydávajícího zvuk potěšení. Vystřelil mu adrenalin až do konečků prstů na nohou, vyslal horký nával po jeho už tak rozpálené kůži, vyslal horký pocit dolů k...

Nikam, pomyslel si Harry tvrdohlavě. Žádné pocity nikde. A nehodlal se podívat dolů, aby to ověřil.

Nevěděl, co je s ním v nepořádku.

Zíral na obklady, viděl ostré linie kachliček a rýhy spár místo obvyklé hlučné rozmazanosti. Sprchování byla příjemná smyslová aktivita. Jeho tělo reagovalo stejně jako každé jiné tělo. Nemělo to nic společného s ním – s ani jedním z nich.

S bezradným úsměvem sáhl Harry po šamponu. Mytí Snapeových vlasů mu trochu otupilo neklidné, napjaté myšlenky. Snapeovy vlasy byly delší, než kdy předtím, zjevně dlouho nestříhané, a stálo trochu úsilí vyčesat zauzlení vzadu. Bylo to příjemné, pokožka hlavy trochu citlivá. Pocit vlasů mezi prsty byl vítaný, uklidňující. Možná by potřebovaly i kondicionér, uvědomil si Harry, pokud chce, aby zůstaly nezacuchané po celý den.

Harry se u mýdla nezdržoval dlouho. Oholil se kouzlem místo obvyklé břitvy, pak se osušil a oblékl tak rychle, jak jen dokázal. Držel oči zavřené, kdykoli to šlo, ne však ze zdvořilosti nebo rozpaků; spíš proto, že se bál vlastních myšlenek. Toho, jak se v něm něco vzrušeně chvělo při každém zakázaném záblesku kůže. Při citlivém dotyku neznámého těla.

Harry si vlasy vyčesal nahoru, ale nemohl se jich přestat dotýkat, odhrnovat zbloudilé prameny z obličeje. Byly teď tak měkké, neuvěřitelně měkké, a vymykaly se zpoza Snapeova ucha až příliš snadno.

Ti dva spolu nemluvili, když opouštěli Harryho pokoje a vydali se ke knihovně.

Když se zdrželi u dveří knihovny, Harry si všiml, že Snape zdráhavě váhá vejít dovnitř. Harry byl přesvědčen, že tam v neděli ráno v prosinci bude jen hrstka havraspárských sedmáků, a Snape to musel vědět taky. Koho se to bál?

„Ty se ve skutečnosti bojíš Pinceové," řekl Harry a zíral na Snapea, který podezřívavě zíral na dveře. „Bojíš, viď? Chci říct, jasně, je děsivá, ale... ach. Ach bože. Vy dva ste spolu něco měli?"

Snape na něj zíral, ústa komicky doširoka otevřená.

„Uvědomujete si, že mi musíte říct pravdu," řekl rychle Harry, „ať nešlápnu vedle."

„Pottere," řekl Snape nakonec. „Vy jste naprosto odporný."

„Hele," řekl Harry, s koutkem úst cukajícím se úsměvem, „je to mocná žena. Nesoudil bych."

Ale Snapeův zděšený výraz byl dost přesvědčivý.

„Pojďte, Pottere," řekl. „Ať to máme za sebou." Krátká odmlka. „A já se madam Pinceové nebojím. To by bylo absurdní."

Na tak lstivého, dobře se chránícího Zmijozela dokázal být Snape občas příšerně průhledný. Harry se neubránil úsměvu.

 

***

 

Zpátky v relativním bezpečí Potterových pokojů, obklopeni impozantním úlovkem bradavických knih, si Severus uvědomil, že by měl stát na pevnější půdě. Severus nikdy v životě neměl tolik potíží se studiem.

Většinou za to mohl Potter - seděl jako dítě, nohy zkřížené v křesle nebo natažené na konferenčním stolku, nebo s koleny přitaženými k bradě. Neustále se vrtěl, rozhlížel a pohrával si s věcmi, dotýkal se dlouhých vlasů, jež mu padaly kolem ukradené tváře, nebo si tlačil ukazovák na kořen nosu a pak na něj zíral, překvapen. Bylo to... rozptylující.

Zčásti to bylo tím, že je Potterem. Potterovo tělo jako by bzučelo energií a Severus se cítil neklidný a neurčitě frustrovaný. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by Potterova nepozornost při hodinách mohla být zabudovaná přímo do jeho těla.

Zčásti to bylo přetrvávajícím vpádem vzpomínky na Potterovo tělo v koupelnovém zrcadle.

Bylo to naprosto nespravedlivé. Severusův život byl kosmický vtip. Nemohl obdivovat Potterovo tělo. Musel ho nenávidět, jako každou jinou jeho část. Kdyby se skrz jeho obranu proplížila právě tahle konkrétní stránka Pottera...

Severus si přitiskl k sobě Příběhy neobyčejné magie a odmítl si to dovolit myslet dál.

 

***

 

Harry si byl celkem jistý, že ho Snape pozoruje.

Byl si tím jistý, protože už hodinu jen předstíral, že čte, oči mu neúprosně sklouzávaly zpátky k muži, jenž na sobě nosil jeho obličej. Jak se asi měl soustředit, když někdo takhle nakládal s jeho tělem, jako to dělal Snape?

Snape vůbec nebyl uvolněný. Zdálo se, že se snaží sedět úhledně, dokonce elegantně, ale Harryho tělo evidentně nechtělo spolupracovat. Noha mu poklepávala a ruka, jež nedržela knihu, si nevědomky pohrávala s roztřepeným okrajem pohovky. Harry věděl, jaké to je – věděl, jaké je to cítit ty hrubé, roztřepené vlákna pod konečky prstů, jak ten pohyb uklidňuje, když se snaží přemýšlet.

Jednou dokonce Harry viděl, jak Snape zvedl ruku, aby si projel vlasy jako to dělal Harry, ačkoli se zarazil, dřív než ten pohyb dokončil, a zíral na tu končetinu s výrazem zrazené hrůzy.

Harry žádnou takovou touhu potlačit ten impulz neměl, se Snapeovými vlasy teď měkkými a čistými. Vlastně měl velký problém se jich nedotýkat. Na prstech je cítil báječně, byli dlouhé, měkké a hedvábné, a hlazení mu příjemně mravenčilo na hlavě. Harry se dokonce přistihl, jak si je trochu natáčí kolem prstu.

Harry si povzdechl a snažil se soustředit na knihu. Bylo to nesmírně neužitečné. Suchá próza a Snapeovo hmatatelné napětí mu už začínaly způsobovat bolest hlavy.

Co by bylo potřeba, přemítal Harry, aby se Severus Snape uvolnil?

V hlavě se mu vynořilo pár odpovědí, nezvaně. Uhnul před těmi myšlenkami. Bože, vážně mu přeskakovalo.

Harry a Snape prohledávali knihy kvůli příběhům o výměně těla dlouhé hodiny, aniž by si vyměnili jediné slovo. Snape si příležitostně poznamenal cosi, ale jinak si okolní svět skoro vůbec nevšímal. K obědu si dali sendviče, Snape se přitom neobtěžoval odložit knihu, a Harry už skoro usínal nad svým textem o devatenáctém století kouzelnické archeologie, když nastal večer.

V knize byla obsáhlá diskuze o slavné kariéře Olivera McNeilla, a pár odstavců o prasinkové vykopávce. Zmínka o té sošce, jež byla jen o něco víc než stručná reprodukce popisové kartičky, a pak přeskočila rovnou k vykopávce v Egyptě, kde playboy McNeill oznámil zasnoubení se svou tehdejší asistentkou Clarissou. Byl to šok, psalo se v knize, protože Clarissa ho veřejně několikrát odmítla kvůli jeho zvyku vynechávat její jméno ze seznamů autorů za objevy, jež spolu učinili. McNeill se zjevně polepšil, jak se zdálo, protože v následujících desetiletích měli společné jména uvedeny v knihách v hojnosti. McNeillovi skutečně cestovali společně po světě celé století a objevovali škálu ohromujících a nesmírně cenných artefaktů, díky nimž ta malá soška vypadala poněkud nevýrazně. V současnosti byli nezvěstní, pravdepodobně mrtví, v hlubinách amazonského deštného pralesa, ve věku stopětatřiceti let.

Harry knihu odložil. Ať byla sebezajímavější, měl už čtení plné zuby a byl hladový. Přemítal, jestli by dokázal přesvědčit Krátura, aby jim přinesl něco teplého. Věděl, že domácí skřítkové obecně neschvalují učitele vyhýbající se večeři ve Velké síni a přinesou pořádné jídlo jen za zvláštních okolností. Ale možná jen kousek melasového koláče...

Harry sáhl po další knize, ale nebylo to k ničemu. Myšlenky mu sklouzávaly, jako celý večer, zpátky ke Snapeovi, a upadl do toho druhu bolestivého snění, o kterém doufal, že už má za sebou. Myšlenky na matku, pak nevyhnutelně na otce, nekonečné a povědomé uvažování, kdo byli, a kdo mohli být. A pak Sirius, a Remus, a Tonksová – a to prázdné místo v jeho hrudi, jež ho vedlo k Fredovi. Ustoupil od těch myšlenek, pořád příliš bolestivých i po pěti letech – místo toho přemýšlel, jak se daří Teddymu. Vzpomínal, jak poznal Andromedu, jak moc vypadala jako Blacková, ale jak byla jiná než její sestry. Přemýšlel o jejím nedávném znovunavázání kontaktu s Narcissou, a to ho zavedlo k myšlence, co asi teď dělá Draco Malfoy... což ho zase pěkně zavedlo zpátky ke Snapeovi. Přemítal, jestli spolu byli v kontaktu. Přemítal, co si Malfoyovi mysleli o Snapeově dvojaké roli.

Harry se podíval na Snapea, jenž si šel sednout ke stolu, čmáral poznámky pravou rukou, zatímco levou listoval v knihách. Zjevně byl úplně nepřítomný okolnímu světu. Harrymu ten obraz připadal podivně roztomilý, snadno si dokázal představit mladého Snapea místo Harryho vlastního těla, sedícího za tím stolem.

„Snape," řekl Harry, když bylo světlo slabé a Snape byl tak blízko papíru, že se i Harryho menší nos málem měl co nevidět promáčknout, „myslím, že vám vyprchává zrakové kouzlo."

Snape na něj přimhouřenýma očima vzhlédl, zaskočen. Harry k němu levitoval odložené brýle. Snape si je nasadil, vypadal mírně překvapeně, jak moc změnily jeho vidění, zamračil se na Harryho, a pak se vrátil ke knize. Harry si povzdechl a chvíli se díval na vlastní knihu, než mu oči neúprosně sklouzly zpátky ke stolu.

Harryho oči zachytily hromádku studentských esejů, jež Snape naházel na podlahu. Bože, byla neděle, den, jenž obvykle trávil dohanáním opravování. Díky Merlinovi, že se rozhodl to udělat v pátek večer – doufal, že se k němu Ron a Hermiona v sobotu večer po muzeu přidají na skleničku nebo dvě, a nerad opravoval s kocovinou.

Zauvažoval nad Snapem a přemítal, jestli je vhodná chvíle nastolit téma jeho hodin.

 

***

 

„Uvědomujete si, že zítra budete muset převzít moje hodiny," řekl Potter, probodl Severusovu koncentraci jako nůž.

„Rozhodně ne," řekl a vzhlédl k němu s upřímnou hrůzou. Potter to z nějakého důvodu zjevně považoval za vtipné.

„No tak," řekl Potter, „myslím, že jsem někde slyšel, že jste byl docela dychtivý učit obranu proti černé magii..."

„Pottere, nesnáším učení. Obranu proti černé magii nebo cokoli jiného."

„Vážně?" řekl Potter, vypadal překvapeně, ale nenechal se dlouho rozptylovat. „Každopádně, o to teď nejde, jde o to, že nikomu nemůžeme říct, co se stalo, a docela bych si rád udržel tuhle práci, takže..."

„Pottere, nebudu učit vaše hodiny. Nebudu předstírat, že jsem vy. Ostatně, Pottere, i kdybych chtěl, jsem k tomu ústavně neschopný. Budete si muset vymyslet nějakou výmluvu, jsem si jistý, že dokážete skvěle předstírat nemoc."

Severus si uvědomil, že si věci popletl ještě dřív, než Potter vůbec otevřel ústa k odpovědi.

„Ne, vy si vymyslíte výmluvu," řekl Potter. „A řeknete ji McGonagallové v osm hodin večer v neděli."

Severus si odfrkl. Přesně to udělá, jistěže ano, byl vynikající lhář, a Minervy McGonagallové se vůbec nebál.

„Ale upřímně," pokračoval Potter a založil ruce, „myslel jsem, že by vás mohlo bavit předstírat, že jste já. Vidět, jak žije slavný Harry Potter."

Severus se na něj ušklíbl. „A nechat se zasypávat vašimi milostnými dopisy? To sotva."

„Mohlo by vám prospět mít žáky, kteří vás mají fakt rádi."

„Jsem naprosto spokojen, že se se žáky nikdy víc neuvidím," řekl Snape.

„Jasně," řekl Potter opovržlivě a odvrátil se, a v Severusově žaludku se cosi sevřelo.

Ale Potter se lehce nevzdával. Po chvíli zírání na zeď se znovu podíval na Severuse.

„Víte," řekl ledabyle, ten potlačovaný úsměv se mu znovu vkrádal do tváře, „přemýšlel jsem, že bych zítra zaskočil do Prasinek. Mám takovou zvláštní touhu udělat si tetování... třeba 'Ať žije Nebelvír'? Někde... pěkně na očích."

Zamyslel se nad hřbety Severusových bledých rukou, pak se na něj zazubil. Severus si přál, aby to nedělal; otřásl se nad stavem svých zubů.

Zatracení Nebelvíři, pomyslel si. Jediný rozdíl mezi Nebelvírem a Zmijozelem, pokud šlo o něj, byl ten, že Nebelvíři vás rádi manipulovali s úsměvem.

„Máte pořádnou drzost, Pottere," řekl, doufaje, že jeho tón bude hrozbou sám o sobě.

„To už jsem slyšel," řekl Potter, pořád se usmíval.

Severus ho pečlivě zvažoval. Potterova hrozba byla rozhodně prázdná; pokud šlo o to, kdo dokáže napáchat víc škody na životě toho druhého, Potter by prohrál. Měl toho víc, co ztratit.

„Uvědomujete si," řekl nakonec, rozhodnut přizpůsobit se Potterovu ledabylému tónu, „že jestli budu venku učit, zůstanete na bádání sám."

Potter si povzdechl. „Jo," řekl a zasmušile se podíval na knihy. „Nedá se nic dělat."

„A nemůžete mě donutit, abych byl milý, Pottere."

„Spokojím se s 'aktivně nezneužívám svoje žáky'," řekl Potter suše.

Severus se právě chystal ustoupit, právě se chystal vysoukat ze sebe souhlas a mít to za sebou, když je přerušilo ostré zaklepání na Potterovy dveře. Trhl sebou, ale bylo to v pořádku, protože Potter taky nadskočil.

„Vsadím se, že je to McGonagallová," řekl Potter s vyhýbavým pohledem na dveře, a Severuse to bolestně upomnělo na jeho mladší já, vždy čekající, až bude přistižen při něčem, co by dělat neměl. „Musela si všimnout, že jsem celý den nebyl ve Velké síni. Radši jděte vy."

Severus ucítil v žaludku olovnatou tíhu. Neviděl Minervu McGonagallovou od procesu. Bylo to... obtížné setkání. Náhle byl vděčný, že je skrytý za maskou Potterova těla.

Vstal, podíval se dolů na poznámky a přemítal, jestli by je mohl nechat venku... snad by je Minerva viděla –

Přepadlo ho neodolatelné nutkání seslat na poznámky a knihy kouzlo, a byl nesmírně otráven, když jeho ruka s hůlkou sama, bez konzultace, seslala Zneviditelňovací kouzlo. Neurčitě přemítal, jestli ta kletba zachytila jeho záměr. Možná, kdyby na poznámky zapomněl, neschoval by je.  

Přešel ke dveřím a pootevřel je, snažil se nezamračit způsobem, jenž by nebyl potterovský.

„Ach, Harry," řekla Minerva, „ráda vidím, že jsi v pořádku. Nemohla jsem si nevšimnout, že jsi nebyl u nedělního čaje, a tak jsem se rozhodla se za tebou zastavit a zkontrolovat tě."

„To je neobvyklé?" zeptal se Severus, snažil se znít ledabyle.

„No... ne úplně," řekla Minerva, vypadala překvapeně, že je vyzvána, a trochu vyhýbavě. „Ale dnes odpoledne jsem zaslechla studentskou fámu o tobě a zaujalo mě to. Můžu dál?"

„Samozřejmě," řekl a pokusil se usmát, ustoupil dozadu, vrhl přitom pohled zpátky na Pottera. Potter se naštěstí narovnal, kniha otevřená na klíně. K Severusově mrzutosti si nesundal vlasy z culíku.

„Severusi?" řekla McGonagallová, znělo to ohromeně, a Severuse to skoro pobavilo, ten její výraz. Ať čekala cokoli, tohle to zjevně nebylo.

„Zdravím, paní ředitelko," řekl Potter, a proklel ho, ten výraz snažící se nesmát se byl zpátky.

„Žádné takové věci, Severusi, tohle jsme si už probrali, člověk nemusí projít tím, čím jsme prošli my, aby trval na titulech," řekla. „No, myslím, že to vysvětluje toho záhadného vysokého tmavého cizince Harryho Pottera." Bleskla po něm ostrýma očima. „A proč přesně se o tvém příjezdu dozvídám od studentů?"

Severus věděl, že kdyby se Potter postavil, byl by vyšší než Minerva, ale Potter vypadal velmi malý, jak se k němu přiblížila nad pohovkou. Severus mu to nemohl mít za zlé. Tiše zavřel dveře, snažil se zabránit tomu, aby Minervina pozornost sklouzla zpátky k němu.

„Já –" řekl Potter, a Severus si náhle vzpomněl, jak strašný je ten kluk lhář. „Musel jsem s Potterem probrat jednu záležitost. Bylo to poněkud naléhavé."

„Ach ano?" řekla Minerva a zvedla obočí. „A co proboha může být tak naléhavé?"

„Obávám se, že vám to nemůžeme prozradit," řekl Severus rychle, dřív než by Potter mohl říct nějakou pitomost a nechat ho vypadat jako hlupáka. „Pustili jsme se do... projektu. Jistého významu a nevyhnutelné utajenosti."

Minerva přimhouřila oči.

„Jste... v pořádku, pane Pottere?" řekla tiše, zaskočila ho.

„Ano," řekl pevně. „Naprosto v pořádku. Žádné starosti."

„Upřímně, Minervo, kdybychom mohli, řekli bychom ti to hned," vstoupil do toho Potter, s trochu větší upřímností, než by si Severus přál. „Slova nemohou vyjádřit, jak moc bych si přál získat tvoji pomoc."

K Severusově mrzutosti to jako by tu ženu rozehřálo.

„Jsi taky v pořádku, Severusi?" zeptala se jemně.

„Přijatelně," řekl Potter a koutek úst mu zacukal.

„No," řekla Minerva a uhladila kostkovaný přední panel svého slavnostního hábitu. „To je dobře. Ale ať je to tajný projekt nebo ne, to není žádná omluva! Byl jsi úplně mimo mapu celé tři roky, ani slovo, ani jediná odpověď na moje sovy –"

Potter měl tu drzost vrhnout na Severuse pobouřený pohled, ten jen nesvůj pokrčil rameny.

„Byl jsem... poněkud vzdálený," řekl Potter slabě, „musely se mi ztratit."

Severus si přiložil ruku na oči. Bože, tohle bylo bolestné.

„Ale opravdu," řekla Minerva, a Severus vágně přemítal, jestli by opravdu sáhla po hůlce. Kromě jejich napjatého rozhovoru v ministerské návštěvní místnosti ji naposledy viděl, když se snažil odrážet příval jejích kouzel, aniž by cokoli nebezpečného vystřelil zpátky.

„Ano," řekl Potter slabě, zatímco Severus si vroucně přál, aby jednou konečně držel jazyk za zuby. Pak k ní vzhlédl a řekl: „Minervo, mrzí mě to. Je mi to líto víc, než dokážu vyjádřit slovy. Skrýval jsem se. Měl jsem k tomu dobré důvody, ale to vůči tobě nebylo fér. Slibuji," ostrý pohled směrem k Severusovi, „že ti od teď budu psát. Jako normální slušný člověk."

Severus na Pottera zíral, ohromen a rozzuřen. Jak se opovažuje? Jak se opovažuje dělat sliby jeho ústy, opovažuje se předpokládat, že zná jeho pocity a motivace? Ze všech arogantních, manipulativních, mstivých, samolibých, samozvaných –

„Ach, Severusi," řekla Minerva, a její tón prorazil rovnou skrz veškerý ten vztek žhnoucí v jeho hrudi. „Bůh ti žehnej, ty pošetilý muži. Vím, že jsi přesvědčen, že vůči tobě chovám zášť, a jistěže jsem jich měla několik set, ale všechno, co jsem se ti snažila říct, je, že to chápu, že jsem rozzuřená a raněná a znechucená tebou a zároveň tak hrdá, a tak ráda, že jsi přežil útok tím prokletým hadem, a za všechna ta ošklivá slova a činy toho roku v Bradavicích ti odpouštím, ty beznadějný, ubohý muži."

Potter k ní vzhlédl, a Severus ho v duchu proklínal všemi způsoby, jaké znal; ten měkký, láskyplný výraz na jeho tváři ho dělal mladším, lepším, a ačkoli si byl Severus dokonale vědom, že sám dobrým člověkem není, ani zvlášť dobrý v tom, jak být člověkem, bylo pobuřující, že to Potter dokázal mnohem lépe.

„Možná," řekl Potter tiše, „nevěřím, že si to zasloužím."

A jeho oči sklouzly k Severusovi. Proklel ho, proklel ho do pekla. Jak dobře znal Severusovu slabost, jak snadno ho Potter dokázal obnažit. Vždycky si namlouval, že za to mohou Lilyiny oči; teď takovou výmluvu neměl.

Minerva sledovala jeho pohled se zájmem. Když se setkala se Severusovýma očima, Severus byl zděšen, když viděl, že se lesknou.

Potter za jejími zády rychle udělal gesto. Pijící gesto rukou, jeden prst natažený.

„Dáte si šálek čaje?" řekl Severus slabě. Minerva se usmála.

„Děkuji, Harry, to by bylo příjemné," řekla a zhluboka, uklidňujícím způsobem se nadechla. Elegantně se posadila do křesla a Severus přešel ke zvonku, aby se vyhnul nutnosti sedět vedle Pottera. Podruhé od momentu, co dorazil do téhle zatracené podoby, uvažoval o možnosti Pottera uškrtit, ať si vlastní tělo klidně jde k čertu.

Zbytek konverzace byl mučivý. Minerva ho vyplísnila, že jí nepřišel říct, že Severus je na návštěvě, obzvlášť když bylo proti školnímu řádu, aby učitelé měli hosty, jež nebyli předem schváleni. Severus se pokusil o ten druh upřímné omluvy, jaký Potter zjevně tak ochotně rozdával. Minerva vypadala spokojeně a pustila se do vyptávání se Pottera na to, kde se Severus zdržoval poslední roky. Potter dával vágní, opatrné odpovědi, jež byly aspoň v souladu s jeho rolí. Minerva nabídla pár postřehů o dění v Bradavicích od jeho odchodu, kterým naslouchal se zvědavostí. A celou dobu se dívala mezi ně dva, sedícími neistě na pohovce vedle sebe a vyhýbajíc se pohledům jeden na druhého, ale nic se neptala.

„No," řekla nakonec, „už bych měla jít, mám tu na starost školu. Jsi vítán zůstat v Bradavicích tak dlouho, jak bude potřeba, Severusi, a nedovol si ani pomyslet na odchod, aniž bys přišel do mé kancelář se rozloučit. Doufám, že vás oba uvidím u snídaně, nebo aspoň u večeře, a zajistím, aby bylo u hlavního stolu extra místo. Prosím, přijďte za mnou, oba, kdybyste potřebovali moji pomoc."

„Děkuji, Minervo," řekl Severus, protože by to řekl Potter.

„Za všechno," dodal Potter, ačkoli to řekl hladce, bez svého charakteristického syrového zápalu tentokrát. Severus usoudil, že to je to, co u Pottera znamená snahu.

Severus ji vyprovodil; Minerva se přes rameno významně ohlédla, jak to dělala, a pak na něj vrhla pronikavý tázavý pohled. Pokrčil rameny. Kdyby dokázal vykouzlit úsměv, udělal by to, ale byl příliš vyčerpaný.

„Ach, Minervo," řekl náhle Potter, a Severus se otočil, aby se zamračil. „Profesor Potter zde souhlasil, s vaším svolením, poskytnout mi, ehm, tu čest, dovolit mi sledovat pár jeho hodin."

„Vážně?" řekla Minerva