Kapitola 4.

„Pokud přijdeš s planoucími hůlkami zabíjet nevinné děti jen proto, že ti stojí v cestě, budu tě pronásledovat a zabiju tě, stejně jako jsem zabil tvého mazlíčka, vlkodlaka Fenrira Šedohřbeta. Byl jsi varován.“

Lord Voldemort se vztekal, zatímco poslouchal Potterovu řeč. Odkdy se ten kluk stal takovým odvážlivcem? Harry Potter, kterého znal, nebyl tak sebevědomý, že by ho dokázal porazit! Tohle byl bod zlomu. Dokonce ani Brumbál se se všemi svými vměšujícími se intrikami neodvážil veřejně oznámit Voldemortův původ. Starý muž to samozřejmě zkusil, ale byl zmařen brutálními útoky Temného pána na nevinné. Potter byl odvážný, že se o to pokusil, ale bylo pošetilé si myslet, že mu někdo uvěří.

„Jak se ten špinavý polokrevný míšenec opovažuje lhát o našem Pánovi!“ zaječela Bellatrix, s jasně viditelnou zuřivostí ve tváři a šílenými očima, v nichž se lesknul vztek.

Mnozí se na ni unaveně podívali. Nikdo se s ní nechtěl dostat do křížku, když byla rozzlobená, ani její manžel. Ve skutečnosti to bylo během jejího posledního záchvatu vzteku, kdy odešla a zabila svou sestru Andromedu za to, že „zradila“ svou rodinu tím, že se provdala za mudlovského šmejda.

„Ale…“ řekl jeden Smrtijed nejistě, ale to bylo poslední slovo, které pronesl, než z Bellatrixiny hůlky vylétl paprsek zeleného světla a zasáhl ho do hrudi. Spadl na zem, mrtvý.

„Má ještě někdo něco na srdci?“ zasyčela Bellatrix.

Mnozí Smrtijedi naprázdno polkli, ale věděli, že je lepší té šílené čarodějnici nic neříkat. Byla absolutní oblíbenkyní Temného pána, nemluvě o tom, že byla úplně šílená. Nikdo si s ní nechtěl zahrávat.

„Harry Potter lže, přátelé,“ řekl Voldemort sametovým hlasem. „Není to nic jiného než lstivý lhář, který se snaží destabilizovat to, čeho jsme dosáhli za poslední rok a půl. Myslete na naše velké úspěchy. Odstranili jsme z naší společnosti špinavé mudlovské šmejdy! Mudlové mezi námi nemají místo. Brzy, celá Británie bude osvobozena od kontaminace mudlů a čistokrevní jedinci povstanou jako vůdci nového řádu. Jakmile mezinárodní magická komunita uvidí, čeho jsme dosáhli, můžeme ovládnout svět! Ukážeme mudlům jejich místo a vyhubíme je, ale k tomu musíme zabít Harryho Pottera. On je pro ně všechny majákem světla. Jakmile bude mrtvý, válka skončí a my budeme mít mír! Já, Lord Voldemort, dědic Salazara Zmijozela, největšího ze zakladatelů Bradavic, to takto prohlašuji!“

Voldemortův projev provázely bouřlivé ovace a potlesk, zatímco Smrtijedi se v poslušnosti klaněli svému Pánovi.

„ÚTOK!“ vykřikla Bellatrix, když stovky Smrtijedů vtrhly na pozemek a začaly na hrad vrhat brutální kouzla, aby zničily různá ochranná kouzla, která obránci Bradavic okolo nich vztyčili.

Voldemort si poklepal hůlkou na hlavu a seslal zastírací kouzlo tak silné, že ho nikdo nemohl vidět. Šel k cíli s úsměvem na ústech bez rtů. Pocit euforie rozproudil vzduch, jeho mysl zaplavil pocit smysluplnosti. Potterova slova nebudou mít takový účinek, jaký si ten chlapec myslel, že budou. Jeho armáda ho nezradí. Nebylo možné, aby ho zradili. Bellatrix odvedla dobrou práci, když jim ukázala, co přesně se stane se zrádci.

Celá situace ho jen velmi pobavila. Měl v plánu zaútočit na Bradavice, aby sem přilákal Pottera, ale místo toho to ten kluk udělal sám! Byla jen škoda, že si nemohl zkontrolovat své viteály. V době, kdy opustil Godrikův důl poté, co si ověřil Grindelwaldovu totožnost pomocí fotografií, které vlastnila Bathilda Bagshotová, už se k němu prostřednictvím Snapea donesla zpráva, že Potter byl spatřen v Prasinkách a brzy se vydá do Bradavic. Nebyl čas jít do Gauntovic chatrče v Malém Visánku, protože potřeboval zmobilizovat své Smrtijedy a naplánovat strategii útoku. Koneckonců, nebyl blázen jako Potter, který by se pustil do boje s nepřítelem bez plánu.

Uvažoval, jestli by se neměl přidat ke svým služebníkům.

Ne, počkal by. Po prolití nevinné krve za ním Potter přijde. Tím si byl jistý. Ten kluk by to nevydržel, kdyby kvůli němu zemřeli jeho přátelé. Brzy bude mít Pottera ve svých rukou. Do té doby by jeho Smrtijedi zabíjeli. Byl si jistý, že ti idioti z Bradavic nikdy nepoužijí smrtící kouzla. Členové nechvalně známé studentské organizace Brumbálova armáda a také Fénixův řád bude omračovat lidi nalevo, napravo i uprostřed. Než vstoupí do bitvy, budou obránci Bradavic oslabení, zatímco Smrtijedi budou stále početní. Voldemort se tiše zasmál. Brumbálova filozofie dávat druhé šance byla pošetilá a ať už Potter říkal cokoli, byl skrz naskrz Brumbálovým oblíbencem. Ten kluk by pouze odzbrojil nebo omráčil; jak pošetilé.

Když dorazil na místo, byl naštvaný. Mramorová hrobka byla skvrnou na krásném pozemku Bradavic. Zvedl svou tisovou hůlku. Jak příhodné, že to bude její poslední, velkolepý čin. Hrobka se rozlomila a kámen se rozpadl. Téměř cítil chuť svého vítězství…

Bezová hůlka tam ale bohužel nebyla.

Křičel vzteky. V žilách mu koloval bílý žhavý vztek. Brumbál musel vědět, že bude hledat Bezovou hůlku, a přijal příslušná opatření, aby ji střežil. Stařec mu byl trnem v oku i po smrti!

Během několika minut byl v Chroptící chýši s Macnairem u nohou.

„Okamžitě zavolejte obry a mozkomory!“ přikázal Voldemort smrtícím, chladným hlasem.

„Ano, můj pane. Okamžitě!“

Voldemort se vztekal. Všichni by zaplatili za to, že mu upřeli Hůlku smrti. Všechny je zabije! Přemýšlel, jak mohou jeho nepřátelé doufat, že zastaví obry pod jeho velením a odeženou stovky mozkomorů. Temný pán se spokojeně usmál.

Harry Potter už bitvu prohrál; ten kluk to ještě nevěděl.

*** *** *** *** ***

„Harry, proč jsi přišel do Bradavic?“ vykřikla Hermiona. „Víš přece, že jsme nezničili ani jeden z viteálů. Měl jsi…“

„Přestaň, prostě přestaň!“ přerušil ji Harry stroze. „Jsem zaneprázdněný od té doby, co jste se vy dva rozhodli mě opustit.“

„Harry, kámo…“ začal Ron, ale mladší chlapec ho ignoroval.

„Mám stopu k dalšímu, a proto jsem tady. Jestli chcete pomoct, poslužte si, ale jestli chcete dělat potíže, nechte mě na pokoji.“

Ronovy uši pomalu zrudly hněvem, ale jediný pohled od Hermiony ho umlčel. Harry třikrát přešel před zdí a objevila se kovová brána. Zespodu se ozval hlasitý výbuch; bitva o Bradavice začala. Právě když vstoupil do místnosti, která připomínala smetiště, všiml si, že Ron a Hermiona ho následují. Vzpomněl si na diadém, kde na konci minulého školního roku schoval Snapeovu starou učebnici lektvarů. Požádal je, aby se rozdělili.

„Někde tady to je,“ zašeptal naléhavě, zatímco světlo z jeho hůlky osvětlovalo cestu.

Po několika minutách hledání to našel; busta bez tváře s nevinně vyhlížejícím diadémem nahoře. Usmál se na viteál a neztrácel čas, aby ho popadl. Právě když se chystal vložit diadém do své rozšířené kapsy, uslyšel zleva zvuk. Jednal rychle a tiše vrhl kouzlo.

„Homenum Revelio!“

V okamžiku, kdy se na zemi objevily tři stíny a kouzlo odhalilo jejich přítomnost, uviděl, jak se k němu řítí paprsek červeného světla. Uhnul mu a vystřelil na protivníka Řezací kletbu. Ozval se příšerný výkřik. Zastírací kouzlo bylo zrušeno a on spatřil Gregoryho Goyla, jak se svíjí na zemi se zakrváceným obličejem; Harryho kletba ho zasáhla do oka. Byli tam také dva další vetřelci: Draco Malfoy a Vincent Crabbe.

„Počkej, Pottere,“ řekl Malfoy posměšně. „Nemysli si, že odtud můžeš odejít.“

„Přišli jsme, abychom tě vzali k Temnému pánovi,“ vyprskl Crabbe, čímž Harryho překvapil. Šest let měl dojem, že Crabbe a Goyle jsou příliš hloupí, než aby mohli mluvit. Nenechal se však situací rozhodit. Diadém měl pevně v ruce a plánoval, že se po zničení viteálu vydá hledat Draca. Možná na něj dnes v noci dohlíží Matka magie, když ho přišel hledat právě Malfoyův potomek!

„Nikdy bych neřekl, že budu tak rád, že tě vidím, Draco,“ usmál se Harry, čímž Zmijozela znervóznil. Oba se pohnuli současně. Harry a Malfoy mávli svými hůlkami ve vzduchu a paprsky světla vyletěly do všech směrů. Chlapec, který přežil, bojoval proti dvěma najednou a využíval k tomu harampádí v Komnatě skrytých věcí ve svůj prospěch.

„Avada Kedavra!“ zakřičel Crabbe. Harry věděl, že kletba míří přímo na něj, a tak Harry poslal diadém do cesty kletbě. Smrtící kletba zasáhla artefakt, a přitom zničila viteál. Místností se rozlehl skřípavý zvuk, který se nepodobal ničemu, co Malfoy, Crabbe a Goyle předtím slyšeli.

„Harry! Pozor!“ vykřikla Hermiona a vynořila se zpoza rozbité Rozplývavé skříně. J Její náhlý příchod Harryho vylekal, právě když se ocitl v dráze Řezací kletbě. Zabolelo ho to a vydechl bolestí, zatímco se jeho bílá košile pomalu zčervenala krví. Harry naštvaně zavrčel. Vážně, proč musela tak ječet? Copak Hermiona nevěděla, že to během souboje vůbec nepomáhá?

Harry chtěl rychle ukončit souboj, a tak seslal rychlý řetěz kouzel. Goyle už byl neschopný dalšího boje. Crabbea zasáhl krve vroucí kletbou. Dvě kletby drtící kosti roztříštily Malfoyovu ruku s hůlkou a levou nohu. Malfoy křičel bolestí, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co prožíval Crabbe. Chlapcova krev byla tak horká, že se v jeho těle doslova vařila. Jeho kůže zčernala a on zemřel krutou a bolestivou smrtí.

„H-Harry, t-ty jsi seslal t-to…“ koktal Ron, tvář mu zbledla strachem a oči nespouštěl z Crabbeovo mrtvoly.

„T-Ty jsi ho zabil, Harry!“ zašeptala Hermiona vyděšeně.

„Rozhodli se zaútočit jako první na mě,“ odpověděl Harry a těžce lapal po dechu. „Slyšela jsi ho, Hermiono, seslal smrtící kletbu. Čekala jsi, že ho místo toho odzbrojím?“

„Vlastně ano!“

Harry si pohrdavě odfrkl. Možná by to udělal před několika měsíci, ale teď už ne. Realita války ho zocelila. Nyní pochopil, co mu Remus řekl v Doupěti, těsně poté, co byl přemístěn ze Zobí ulice. Bylo nezbytně nutné, aby byli jejich nepřátelé rozdrceni, aby znovu nevstali a nepokračovali v boji. Harry si tuto radu vzal k srdci, což byl důvod, proč nařídil obráncům Bradavic, aby používali smrtící kouzla, a nevrhali na Smrtijedy jen omračovací kouzla.

Harry levitoval tři zmijozelské z místnosti, zatímco opatrně vložil diadém do svého scvrččího váčku. Rychle odešli, přičemž Ron a Hermiona byli stále zmatení z Harryho chování. Když došli k ústí chodby vedoucí do místnosti, viděli Percyho a Freda, jak bojují s několika Smrtijedy. Harry využil příležitosti a ze strany na ně vypálil kletby Reducto. Smrtijedi ani neměli šanci uhnout, když kletba prorazila jejich těla a okamžitě je zabila.

Rychle se pohyboval a použil Bezovou hůlku k vypálení několika kouzel na nepřítele a srážel jednoho Smrtijeda za druhým. Harry byl nyní pánem Bezové hůlky a bylo to vidět. K jeho velké radosti viděl, že obránci Bradavic skutečně plní jeho rozkazy a že na Smrtijedy střílejí smrtonosná kouzla. Když zahnul za roh, uviděl mezerou ve velkém okně stovky mozkomorů, jak se blíží k pozemku. Teplota prudce klesla a obloha potemněla. I když mozkomorové byli stovky stop daleko, Harry slyšel ozvěnu matčiných výkřiků.

„EXPECTO PATRONUM!“

Ze špičky bezové hůlky vytrysklo něco obrovského a stříbřitého, ale nebyl to jelen. Objevil se dvanáct stop vysoký maďarský Trnoocasý drak, který získal podobu patrona, když letěl směrem k mozkomorům a zatlačil je zpět s pomocí několika dalších patronů, kteří se k drakovi připojili. Bitva pokračovala. I když byla hrozba těchto duše vysávajících tvorů zneškodněna, šlo jen o malé vítězství. Koneckonců, většina bojujících byli teenageři, kteří čelili armádě dospělých čarodějek a kouzelníků. Bitva se ukázala být velmi nákladná, uvědomil si Harry.

Když Harry vstoupil na pozemek, zuřivě bojoval proti Voldemortovým silám. Přemýšlel, proč ho Temný pán aktivně nevyhledal. Najednou se z okraje Zapovězeného lesa ozval mohutný pohyb. Než stačil vůbec uvažovat o tom, co se děje, zaútočila na něj velká Akromantule, přišpendlila ho k zemi a chystala se ho kousnout do krku. Harry zoufale pohnul napnutou paží, namířil Bezovou hůlku na spodní část těla netvora a zakřičel.

„Confringo!“

Výbušná kletba splnila svůj účel. Pavouk zaskřípal bolestí, když byl rozsekán na kusy, kusy jeho těla létaly všude, takže Harry zůstal volný.

Harry ztěžka oddechoval, jeho šaty byly na několika místech roztrhané a na těle měl několik řezných ran, Harry kroužil hůlkou nad hlavou. Všude kolem něj vybuchl oheň a on ho použil jako bič, stejně jako to udělal Brumbál před několika měsíci, aby zahnal Neživé. Členové BA a Fénixova řádu také sesílali ohnivá kouzla a zapálili velké pavouky. Tato taktika se ukázala jako užitečná, mnoho z nich pomocí kouzel vyhnalo hořící nestvůry směrem ke Smrtijedům.

Bohužel jejich problémy ještě zdaleka neskončily.

Obři.

Třicet stop vysocí obři se k nim blížili, mávali svými mohutnými palicemi a Harry zbledl a třásl se hrůzou. Tahle stvoření měly potenciál zcela změnit průběh války, pokud by se situace nechala eskalovat, aniž by byla ukončena. Pokud by obři nebyli zabiti, ztráty na životech by byly katastrofální.

Jak se dá zastavit skupina obrů? Jejich kůže byla odolná vůči magii, že?

Ale byli odolní vůči baziliščímu jedu?

Rychle se vřítil do hradu a po schodech nahoru do ředitelny. Chrlič ustoupil stranou, jakmile ho uviděl. Když otevřel dubové dveře, všiml si, že všechny portréty spí. Nevšímal si jich a zamířil k Brumbálovu portrétu a trhnutím ho otevřel. Portrét se vyklopil dopředu a odhalil skrýš, v níž byl ukrytý pravý Nebelvírský meč. Vytáhl ho a pod osvětlovacími kouzly se meč leskl. Hrubě portrét zavřel, aniž by se podíval na vyděšený výraz ve tváři namalovaného Albuse Brumbála, když odcházel z místnosti.

„Jak věděl, že tam je?“ zeptal se Brumbálův portrét znepokojeně. „Prozradil mu to Severus? Ví Harry o kusu duše v jeho jizvě? Co to dělá?“

*** *** *** *** ***

Harry vyšel z ředitelny a zvedl jedno z odhozených košťat, které zůstalo ležet na podlaze. Vyrazil do vzduchu a přiblížil se k obrovi, který ničil vše, co mu stálo v cestě, a postupoval směrem k davu bojujících čarodějnic a kouzelníků.

„Co je to?“ zeptal se nevěřícně Ernie Macmillan a díval se na rychle se pohybující postavu na obloze.

„To je – to je Harry!“ vykřikla Susan Bonesová v úžasu.

Harry se prudce vrhl dolů, otočil se a začal kroužit kolem obra, aby odvedl jeho pozornost od lidí na zemi. Harry letěl směrem k jeho hrudi a zabodl meč hluboko do jeho srdce; zatímco normální kov by nedokázal prorazit houževnatou kůži obra, speciálně vyrobená čepel ze skřetího stříbra, napuštěná baziliščím jedem, to dokázala. Obr zařval bolestí a udeřil Harryho svou obrovskou rukou. I když byl vynikající letec, bývalý chytač nebelvírského famfrpálového týmu ztratil kontrolu nad svým koštětem, a bolestivě dopadl na zem, z ran, které utrpěl po celém těle, mu kapala krev. Susan, Lenka a Ernie k němu přišli, aby mu pomohli vstát, právě když obr padl mrtvý na záda. Baziliščí jed vstříknutý přímo do srdce měl téměř okamžitý účinek.

„Dobrá práce, Pottere,“ pochválil ho jeden z ministerských zásahových čarodějů, který bojoval na jejich straně.

„My rozptýlíme pozornost ostatních dvou obrů; myslíš, že se ti podaří je také probodnout?“

Harry plival krev na zem a pokusil se zklidnit dech.

„Udělám, co bude v mých silách,“ odpověděl chraplavým hlasem.

Zvedl své koště a meč a vyletěl směrem k druhému obrovi. S pomocí několika čarodějnic a kouzelníků se mu podařilo bodnout tvory do hrudi, aniž by ho srazili z koštěte.

Za necelých dvacet minut byli dva zbývající obři mrtvý.

Ale Harry byl v tuto chvíli vážně zraněný; sotva dokázal chodit. Po celém těle měl několik řezných ran a zlomených kostí a byl rád, že už nemá brýle. Merlin ví, co by se stalo, kdyby je ztratil během bitvy. Chtěl vstoupit do hradu, aby vyhledal lékařskou pomoc, a tak si oblékl neviditelný plášť a kulhal k bráně. Najednou ztuhl, když se ozval hlas jeho nepřítele. Všude kolem něj lidé přestali bojovat.

„Bojovali jste,“ řekl vysoký, chladný hlas, „statečně. Lord Voldemort umí ocenit statečnost. Utrpěli jste však těžké ztráty. Pokud mi budete i nadále klást odpor, všichni zemřete, jeden po druhém. Nechci, aby k tomu došlo. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratností.“

„Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji své armádě, aby se okamžitě stáhly.“

„Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé. Ošetřete své zraněné.“

„Harry Pottere, teď mluvím, přímo k tobě. Dovolil jsi svým přátelům, aby za tebe zemřeli, místo aby ses mi postavil sám. Počkám jednu hodinu v Zapovězeném lese. Pokud na konci této hodiny ke mně nepřijdeš, a nevzdáš se mi, bitva začne znovu. Tentokrát se do boje zapojím osobně, Harry Pottere, najdu tě a zabiju každého muže, ženu a dítě, které se tě přede mnou pokusili ukrýt. Jednu hodinu.“

Smrtijedi rychle ustoupili. Harry usoudil, že je čas zmobilizovat síly a zjistit, jak přesně na tom jsou. Těsně předtím, než vstoupil do Velké síně, uslyšel prásknutí přemístění.

„Dobby, hlášení,“ vypravil ze sebe Harry chraplavým hlasem.

„Dobby a ostatní skřítkové osvobodili mudlorozené, mistře Harry,“ usmál se Dobby. „Všichni jsou v bezpečí na farmách rodiny Potterových a Blackových.“

„Kolik jich bylo zabito, Dobby?“

„Dobby nevěří, že by je zabilo zlé ministerstvo, mistře Harry. Mudlorození byli pouze zavření a vyhladovělí. Několik desítek jich zemřelo, když je mučili čarodějové jako Dobbyho špatný pán, ale ostatní jsou naživu,“ řekl Dobby a zavrtěl hlavou. „Ti v táborech jsou velmi nemocní a hladoví. Postaráme se o ně. Je jich mnoho tisíc, pane Harry.“

Díky Merlinovi za malé milosrdenství. Tisíce mudlorozených, které ministerstvo zatklo, nebyli zabiti. Byl si však jistý, že byli mučeni, což nebylo o nic lepší.

„Děkuju, Dobby. Všichni jste odvedli skvělou práci,“ řekl Harry tiše a poplácal skřítka po hlavě. „Musím už jít. Potřebuju se vyléčit, než uplyne hodina.“

Když Harry vstoupil do Velké síně, všechny oči se obrátily k němu a někteří při jeho vzhledu zalapali po dechu. Byl zakrvácený a zbitý, měl oteklý obličej a po celém těle několik řezných ran. Jeho košile byla nasáklá krví a kulhal. První věc, která upoutala jeho pozornost, byla těla; tolik těl. Někteří mrtví, jiní zraněni. Vina ho naplnila až do morku kostí, ale Harry ty negativní myšlenky zatlačil do zadní části své mysli. Když pomalu kulhal vpřed, uviděl chlapce z prvního ročníku ze Zmijozelu, jak se chvěje v rohu a tiše pláče, obklopený několika dalšími jedenáctiletými dětmi. Chlapec měl řeznou ránu na tváři.

„Ahoj, kamaráde,“ řekl Harry tiše a pomalu si před ním klekl.

„Co tady děláš? Proč jsi nešel domů?“

Chlapec zavrtěl hlavou a po tváři mu stékaly další slzy. „Nechci jít domů,“ zašeptal.

„Můj otec a starší bratr bojují po boku těch lidí. Nechci být s nimi. Chci svou maminku, ale ona – ona – byla zabita Temným pánem!“

Harry polkl, když držel vzlykajícího chlapce, který se mu náhle vrhl do náruče, aniž by si uvědomil, že je mnoho lidí sleduje. „Jak se jmenuješ?“

„T-T-Tadeus Nott,“ vzlykl chlapec. „Je mi to líto, moc líto, ale prosím, neposílejte mě zpátky k mému otci! On a Temný pán mě zabijou, stejně jako zabili mou matku! Prosím!“

„Neboj, nepošleme tě zpátky,“ uklidnil Harry chlapce. „Ale musím tebe a tvoje kamarády požádat, abyste se neúčastnili boje. Můžeš to pro mě udělat?“

„Ale kam potom půjdeme?“

Než mohl Harry odpovědět, laskavá profesorka Prýtová se ujala vedení a odvedla několik zbývajících prvních ročníků do kuchyně, kde se o ně mohli postarat domácí skřítci.

Když se o to postaral, Harry kulhal k jednomu ze studentů-léčitelů, kteří právě dokončili ošetření Susan Bonesové.

„Ahoj Susan, jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem v pořádku, Harry,“ usmála se. „Dobrá práce s těmi obry. Byl to geniální nápad. Je to Nebelvírský meč?“ zeptala se při pohledu na meč, který se leskl na Harryho opasku.

„Ano, au!“

„Pottere, prosím zůstaň v klidu. Jsi těžce zraněný,“ řekla tiše Dafné Greengrassová a namířila hůlku na jeho pravé koleno. „Bude to trvat několik minut, než tě vyléčím.“

*** *** *** *** ***

O patnáct minut později, když mu ošetřila rány, se Harry postavil na nohy, jen aby bolestivě dopadl na kamennou podlahu, když ho někdo udeřil pěstí do obličeje.

Celá Velká síň kolektivně šokovaně zalapala po dechu, když Harry spadl na zadek, svíral si nos a vzhlížel na svého útočníka s ohněm v zelených očích.

Ron Weasley zíral na svého nejlepšího přítele s vrčením vepsaným v obličeji.

„TY!“ křičel vztekle. „To kvůli tobě je můj otec mrtvý! Ty zatracený bastarde, já – já…“

Ron nedokázal vytvořit žádná souvislá slova kvůli bolesti, kterou prožíval ze ztráty jednoho ze svých rodičů, místo toho se Ron rozhodl ho znovu praštit, jenže Harry mávl hůlkou ve vzduchu a odhodil zrzka na kamennou podlahu. Lidé to pozorně sledovali a přemýšleli, co se stalo s přátelstvím, které kdysi sdíleli Chlapec-který-přežil a nejmladší Weasleyovic syn.

„Jak za to můžu já, Rone?“ zasyčel Harry naštvaně. „Myslíš si snad, že jsem celou dobu seděl na zadku? Taky jsem bojoval!“

„A to nám fakt hodně pomohlo!“ zařval Ron. „Kde jsi sakra byl, když napadli mého tátu?“

„Byl jsem na pozemku a zabíjel ty tři zkurvené třicet stop vysoké obry,“ odsekl Harry. „Tohle je válka, Rone! Ani jsem nevěděl, kde je tvůj otec! Jak jsem mu mohl pomoct? Ty jsi jeho syn; byl jsi to ty, kdo s ním měl být a chránit ho!“

„Ronalde, možná bychom si měli promluvit někde v soukromí,“ přerušila je Hermiona, ale zrzek ji přerušil.

„Kdyby nebylo tebe, tahle bitva by se nikdy nestala! Ty víš, že ho nejde zabít. Nesplnil jsi úkol, který ti dal Brumbál, a místo toho zabíjíš nevinné lidi tím, že jsi rozpoutal tuhle bitvu. Jsi stejně špatný jako Ty-víš-kdo!“

Znovu zavládlo ticho, když Harry šokovaně zíral na Rona a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Během chvilky se vzpamatoval a přistoupil blíž k zrzkovi, takže stáli tváří v tvář.

„Opravdu?“ řekl a z hlasu mu kapal jed. „Myslíš si, že jsem stejný jako Voldemort? Jestli tomu věříš, Ronalde, pak to dokazuje, že jsi celé ty roky nikdy nebyl můj přítel. Mohu tě ujistit, že důvod, proč jsem se dnes večer postavil na odpor, je ten, že mám v úmyslu ho zabít. Jsem ochoten ti odpustit, protože tvůj zármutek ti zatemňuje úsudek, ale nečekej, že po dnešní noci budu ještě někdy tvůj přítel.“

S tímto prohlášením na rozloučenou se Harry od Rona odvrátil, který na něj stále upřeně zíral. Hermioně se při pohledu na další trhlinu v jejich přátelství a při pocitu bezmoci, kdy nevěděla, co se vlastně děje, nahrnuly slzy do očí. Zbytek Weasleyových si toho nevšiml, byli příliš rozrušený smrtí svého otce.

Harry byl smutný, že zemřel dobrý člověk, ale Arthurova smrt ho ve skutečnosti nezranila. Vraždy Cedrika, Siriuse a Brumbála jím příliš otřásly a každá další smrt ho zanechala znecitlivělého. Harry se zastavil před těly Remuse a Tonksové.

Harry nikdy nemluvil se svým bývalým profesorem poté, co se v srpnu v kuchyni na Grimmauldově náměstí ostře pohádali. Remus jim sdělil, že se rozhodl opustit svou těhotnou manželku, protože nedokázal unést pocit viny z toho, že by se jejich nenarozené dítě mohlo narodit jako vlkodlak. Harry byl znechucený a rozzuřený, zašel dokonce tak daleko, že Remuse slovně napadl a srovnal ho k Jamesem Potterem který se obětavě vydal na cestu smrti v naději, že dá své ženě a synovi čas na útěk, zatímco Remus opustil svou těhotnou ženu a nenarozené dítě v době války a zvolil cestu zbabělce. Kdyby Hermiona nezasáhla, pravděpodobně by se ti dva v kuchyni utkali v souboji. Ačkoli se Harry za tu konfrontaci necítil provinile, mrzelo ho, že se nikdy neusmířil s posledním nejlepším přítelem svého otce.

V náhlém uvědomění mu došlo, že Teddy je sirotek. Chlapcovi rodiče i prarodiče byli všichni mrtví. Harry byl jediná rodina, která mu zbyla. Pokud přežije dnešní bitvu, jeho kmotřenec bude jeho nejvyšší prioritou. Nebude opakovat Siriusovo chyby.

Harry si klekl, zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby si šetřil energii. Věděl, že jedním z důvodů, proč dokázal zneškodnit tolik Smrtijedů, byla právě síla Bezové hůlky. Voldemort musel být naštvaný, že hůlku nenašel v Brumbálově hrobě.

Různí léčitelé pracovali tiše a efektivně, zatímco ošetřovali lidi. Mnozí ve Velké síni občas pokukovali po Harrym, jak medituje, a doufali, že nepodlehne tlaku a nevydá se Voldemortovi. Naštěstí, jak minuty plynuly, bylo jasné, že se je jejich zachránce nechystá opustit. Zjevně se rozhodl bojovat, ne se vzdát, a to jen dodalo sílu mnoha čarodějkám a kouzelníkům přítomným ve Velké síni.

Když se hodina chýlila ke konci, Harry otevřel oči a vstal.

„Prosím všechny o pozornost,“ řekl hlasitě. Stovky hlav se k němu otočily.

„Je to tady. Máme šanci ukončit tuhle válku tady a teď. Tahle válka trvá po celá desetiletí a ničí Kouzelnickou Británii. Pamatujte si, co jsme ztratili a co můžeme doufat, že znovu získáme, až bude po všem. Vzpomeňte si na všechny, kteří obětovali své životy za svobodu. Vzpomínáte si, co Raddle řekl? Řekl, že zničí každého muže, ženu a dítě, kteří se mu postaví do cesty. To jsou slova šíleného monstra, ne slova vizionáře. Ať už věříte čemukoli, věřte mi, když říkám, že on není neporazitelný! Dokážeme ho jednou provždy porazit! Tak vás prosím, teď to nevzdávejte. Ne, když jsme tak blízko! Tohle šílené monstrum se nestará o nikoho jiného než o sebe! Je ochoten zabíjet nevinné děti! Pokud to necháme být, nezůstane žádná Kouzelnická Británie, kterou bychom mohli bránit. Tohle je naše poslední šance. Nesmíme jí promarnit!“

„Souhlasím,“ zvolal Neville hlasitě, když vstal. „Ukončíme to jednou provždy. Za vítězství!“ zakřičel a zvedl pěst vysoko do vzduchu.

„ZA VÍTĚZSTVÍ!“

Odhodlaný výkřik všech se rozléhal po celém hradu i po jeho okolních pozemcích.

*** *** *** *** ***

Bitva pokračovala. Harry, skrytý pod neviditelným pláštěm, využil své neviditelnosti na maximum a likvidoval Smrtijedy, o kterých věděl, že jsou nebezpeční a notoricky známí. Bez ohledu na to, jak vášniví byli obránci Bradavic při dosahování vítězství nad svými nepřáteli, smutnou pravdou bylo, že teenageři prostě neměli dostatek zkušeností na to, aby porazili členy vnitřního kruhu Voldemortovy armády.

Voldemort bojoval se třemi najednou – s McGonagallovou, Kingsleym a Křiklanem, kteří mu nedokázali způsobit ani škrábnutí. Bellatrix také bojovala s několika protivníky, a právě když se Harry chystal seslat kletbu ze své neviditelné pozice, proud oranžového světla proletěl její obranou a zasáhl Bellatrix do hrudi. Křičela a svíjela se bolestí, zatímco se orgány v jejím těle zkapalnily, což šílené čarodějnici způsobovalo nepředstavitelnou bolest. Útočník ji následoval Řezací kletbou, která jí oddělila krk od těla.

Voldemort zařval vzteky nad ztrátou své nejdůvěryhodnější poručice. Namířil hůlkou na dotyčnou osobu, Nevilla Longbottoma, jen aby blok mramoru odrazil smrtící kletbu. Divoce se rozhlédl kolem sebe, jen aby naštvaně zavrčel.

„Pottere!“ když Harry konečně sundal neviditelný plášť a odhalil se Temnému pánovi.

Lidé teď přestali bojovat. Sledovali, jak Harry a Voldemort krouží kolem sebe jako pár vlků, připraveni roztrhat toho druhého na kusy.

„Je konec, Tome,“ zasyčel Harry hadím jazykem.

Záměrně se rozhodl nemluvit anglicky. To byl jediný způsob, jak mohl komunikovat s Temným pánem, aniž by někdo další rozuměl tomu, co říká. Informace o viteálech by koneckonců nikdy nemohly být odhaleny široké veřejnosti. Nedalo se odhadnout, co by s tím, kdo mohl udělat. Vědomosti o viteálech bylo lepší nechat zapomenuté, aby je nikdy neobjevili obyčejní čarodějnice a kouzelníci.

„Už žádné viteály nejsou. Teď jsi smrtelný!“

Lidé byli zvědaví, co Harry právě řekl, když se Voldemort šíleně zasmál a zasyčel v odpověď.

„Myslíš, že bys je všechny mohl najít, Pottere? Já jsem Lord Voldemort! Posunul jsem hranice magie víc než kdokoli v historii! Nemůžeš je najít všechny a ubohý čaroděj, jako jsi ty, nikdy nemůže doufat, že prolomí kouzla, která jsem kolem nich vytvořil! Přiznej se, Pottere, jsem nesmrtelný a také vždy budu nesmrtelný!“

Harry se slabě ušklíbl, pevněji sevřel rukojeť Bezové hůlky, aby se připravil na souboj, který měl začít během několika vteřin.

„Pořád jsi ten ubohý šestiletý chlapec, který se bojí smrti, že Tome? Deník, který dostal Lucius Malfoy; Pohár Helgy z Mrzimoru v trezoru Bellatrix Lestrangeové u Gringottových; prsten Rojvola Gaunta v chatrči v Malém Visánku; diadém Roweny z Havraspáru v Komnatě nejvyšší potřeby zde v Bradavicích; medailon Salazara Zmijozela v jeskyni u moře, kde jsi mučil své kolegy sirotky; a samozřejmě tvůj had Nagini – tyhle všechny už byly zničeny!“

Voldemorta zachvátil strach jako nikdy předtím. Jak? Jak ten kluk odhalil jeho největší tajemství? Mluvil pravdu? Oslepující nenávist mu zaútočila na jeho zrak, když mávl hůlkou ve vzduchu. Paprsky světla létaly všemi směry, zatímco Harry a Voldemort bojovali o nadvládu. Harry se bohužel nemohl vyrovnat znalostem Temného pána v magii a rychle prohrával. Voldemort vycítil slabost a rozhodl se s tím jednou provždy skoncovat, když namířil svou tisovou hůlku na svého největšího nepřítele.

„Avada Kedavra!“

Harry využil příležitosti, protože věděl, že to, protože je pánem Bezové hůlky by mu v tomto souboji zajistilo vítězství, mávl hůlkou po muži, který zavraždil jeho rodiče, čímž mu zničil život. S tichou modlitbou k Matce magii on také zakřičel.

„Avada Kedavra!“

Z konců obou hůlek vylétly dva paprsky zeleného světla, když se srazily. Byly vidět záblesky světla, ale Harry zatlačil a brzy se Voldemort ocitl v defenzivě, neschopný zaútočit. Voldemort se snažil, jak mohl, ale síle Bezové hůlky se vyrovnat nedokázal. Harryho smrtící kletba zasáhla Voldemorta a zničila přitom hůlku Temného pána. S šokem stále vrytým do jeho hadí tváři se jeho tělo při dopadu na zem scvrklo do bezvládné hromady.

Tom Rojvol Raddle byl mrtvý, zabil ho chlapec, o kterém proroctví předpovědělo, že ho porazí.

Harry tam stál a těžce dýchal, ale když uviděl, jak se lidé chystají oslavovat, namířil hůlku na zbývající Smrtijedy a začal je omračovat. Ostatní to pochopili a začali omračovat a svazovat členy armády zesnulého Temného pána, kteří byli stále v šoku z náhlé porážky svého pána.

Tentokrát nikdo trestu neunikne.

Když skončili, kolem Harryho vypukl obrovský jásot, když vzduch rozřízly výkřiky, ovace a řev diváků. Ostře zářící slunce zalévalo okna, zatímco se k němu hnali, všichni s touhou potřást mu rukou a dotknout se Chlapce, který přežil; svého milovaného spasitele.

Jakmile se mu podařilo dostat pryč z davu, informoval Harry Kingsleyho, že mudlorození, kteří byli posláni do táborů, byli zachráněni, a v současné době jsou v bezpečí na farmách jeho rodiny. S úlevou v očích bývalý bystrozor odešel, aby se ujal vedení na ministerstvu.

Jakmile se situace alespoň trochu uklidnila, Harry a několik dalších členů BA strávili půl hodiny ujišťováním, že byli všichni přítomní Smrtijedi zadrženi. Tehdy narazil na omráčeného a svázaného Severuse Snapea. Ten muž se k nim připojil až v poslední fázi bitvy, jako zbabělec, kterým byl. Harry si v duchu přísahal, že Snape dostane, co si zaslouží.

Kolejní stoly byly opět na svém místě a lidé seděli, jedli a bavili se. Harry neměl zrovna náladu na oslavu, opustil Velkou síň a zamířil do ředitelny. I když přivolal ducha a donutil Brumbála, aby řekl pravdu, stále si chtěl promluvit s tím prokletým portrétem. Cestou se mu sevřely rty, když uviděl Rona a Hermionu, jak k němu spěchají.

„Harry – kámo – zpomal,“ lapal po dechu Ron, když k němu přiběhl, aby si s ním promluvil. „Harry, promiň, že jsem na tebe křičel. Byl jsem naštvaný a táta právě zemřel a …“

„To je v pořádku,“ řekl Harry stroze, ačkoli jeho tón jasně naznačoval, že tomu chlapci nehodlá odpustit.

„Harry, jak jsi našel zbytek viteálů?“ zeptala se Hermiona šokovaně a s určitou dávkou rozhořčení. „Co se stalo s tvými brýlemi? Najednou jsi vyrostl a tvoje rysy se nějak změnily!“

Harry jí neodpověděl a klidně je vedl do ředitelny. Když otevřel dveře, ozvaly se oslavné hlasy, když ho portréty přivítaly. Podíval se na portrét přímo za ředitelským stolem. Slzy mu tekly z očí do dlouhého stříbrného vousu.

„Proč pláčeš, Brumbále?“ zeptal se Harry tiše. „Jsi rozrušený, že tvůj plán vyletěl komínem a že nejsem mrtvý?“

Jeho zelené oči zářily nefalšovaným vztekem.

Brumbálův portrét zpanikařil a dospěl ke špatnému závěru. „Slečno Grangerová, pane Weasley! Voldemort není mrtvý! On …“

„Ach, sklapni, Brumbále,“ odsekl Harry. Mávnutím hůlky kolem sebe a portrétu vytvořil ochranné kouzlo soukromí, které odřízlo všechny zvuky od Rona a Hermiony. „Už jsem se toho zatraceného kousku duše zbavil. Myslel sis, že tvůj hloupý plán je jediná věc, která může fungovat? Opravdu jsi věřil, že obětovat se na oltáři vyššího dobra je jediný způsob, jak zabít Voldemorta?“

Brumbálův portrét na Harryho zíral s otevřenou pusou.

„Je-je to pryč?“ zvolal. „Jsi to opravdu ty, Harry?“

„I kdybych byl Voldemortem, řekl bych ano. Ale abych odpověděl na tvou otázku, toho viteálu ve své jizvě jsem se zbavil. A jen pro pořádek, nenechal jsem Voldemorta, aby mě zasáhl zkurvenou smrtící kletbou, jen abych ho odstranil!“

„Pak ten kousek duše není zničený!“ vykřikl Brumbálův portrét. „Můj chlapče, udělal jsi vážnou chybu! Pokud jsi nepostupoval podle mých pokynů, pak je Voldemort naživu a stále někde venku!“

„Voldemort je mrtvý,“ prohlásil Harry rázně. „On se nevrátí. Všechny jeho viteály byly zničeny, osobně jsem se o to postaral. Co se týče mé jizvy, pomohli mi skřeti, Brumbále. Našli způsob, jak ten úlomek zničit, aniž by mě zabili. Jsi zklamaný, že nejsem mrtvý? Koneckonců, vychoval jsi mě jako zbraň, připravenou k nasazení a zničení ve správný čas.“

„Harry, udělal jsem jen to, co jsem považoval za nejlepší. Voldemort musel být zabit.“

„A já s ním,“ řekl Harry hořce. „Několikrát jsi mě podrazil, Brumbále. Nejen mě, ale i všechny ostatní. Snažil jsi se vykoupit bezcennou špínu jako je Draco Malfoy, zatímco jsi ohrozil nevinné lidi. Tvoje sobecké a pošetilé činy způsobily smrt tisíců lidí! No, tvůj velkolepý plán šel do háje. Tvoje zbraň je stále naživu a Snape je ve vazbě. Postarám se o to, aby každá čarodějnice a kouzelník v kouzelnickém světě věděli o tvých zvěrstvech.“

Brumbálův portrét poraženě sklopil oči v rezignaci. Věděl, že jeho vysvětlení pro jeho činy nebude stačit k tomu, aby Harryho přesvědčil.

Přemožitel Temného pána Voldemorta se otočil k odchodu, ale uprostřed kroku se zastavil. Podíval se na Brumbálův portrét se stěží skrývaným znechucením, a než se Ron a Hermiona stačili vzpamatovat, byl Nebelvírův meč zabodnutý v plátně.

„HARRY!“ zakřičel Ron, právě když bylo zrušeno diskrétní kouzlo.

„Co to děláš, Harry?“ zaječela Hermiona. „To je Brumbálův portrét! To je Brumbál! Co je to s tebou?“

Ostatní portréty ředitelů a ředitelek na něj také vulgárně křičely, protože zničil jediný portrét velkého Albuse Brumbála, ale Harry je všechny ignoroval a prostě bez jediného ohlédnutí vyšel z místnosti.

Pochyboval, že se věci mezi ním, Ronem a Hermionou ještě někdy vrátí do starých kolejí. Válka, objev viteálu v jeho jizvě a Brumbálova zrada ho změnily. Možná kdyby nebyl tak hluboce zraněný a poznamenaný Brumbálovými činy, pokusil by se napravit své přátelství s Ronem a Hermionou, ale teď, po tom všem, co se stalo, se k tomu prostě nedokázal přimět. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, jak moc se nutil vzpomínat na posledních šest let přátelství, nedokázal Ronovi odpustit jeho činy a zraňující slova.

Pak tu byla Hermiona. Harry si kladl otázku, zda by měl být na Hermionu stejně naštvaný jako na Rona, ale na druhou stranu i ona věřila v Brumbálovu neomylnost a nikdy by nesnesla ani slovo proti němu. Nezapomněl na její neustálé, povýšené kritizování a na to, jak se na něj dívala, jako by on byl viníkem, kdykoli jeho jizva pulzovala. Přemýšlel, jak by se jí dařilo pod Snapeovým vedením, kdyby ji učil nitrobranu. Harry si byl jistý, že by se Hermiona z té mučivé výuky nakonec zbláznila.

Prostě neměl náladu se s ní zabývat a poslouchat ty nekonečné otázky o viteálech, které by jistě následovaly. Ne teď. Byl vyčerpaný; fyzicky, psychicky i emocionálně. Možná si s ní promluví později, až si odpočine a bude mít jasnější hlavu, ale Ronovi nikdy neodpustí. Nikdy. Také nikdy neprozradí pravdu o existenci Bezové hůlky a o tom, že je jejím pánem, ani o tom, že v jeho jizvě kdysi byla část Voldemortovy duše. Tyto informace si uchová jako tajemství navždy pro sebe.

*** *** *** *** ***

Harry vyšel z brány hradu a se znechuceným výrazem si prohlížel zkázu, kterou bitva způsobila. Napravit škody napáchané v Bradavicích bude vyžadovat spoustu času a úsilí. Zhluboka se nadechl, užíval si své samoty, už nebyl obklopen lidmi, kteří ho neustále chválili. Během svého života si uvědomil, že sláva je velmi vrtkavá. Když v roce 1981 poprvé porazil Voldemorta, lidé slavili, ale nikoho nezajímalo, že ho Albus Brumbál nechal hnít u Dursleyových, aby byl po následující roky týraný a ponižovaní.

Vzpomínka na ten den Harrymu připomněla dalšího sirotka, jehož rodinu zničili Smrtijedi.

„Winky!“

Před ním se objevila skřítka. Zářivě se usmála a zeptala se: „Co může Winky udělat pro mistra Harryho?“

„Winky, chci, abys šla do Doupěte, domova Weasleyových, a přivedla mi mého kmotřence.“

Harry se pak na chvíli odmlčel. Paní Weasleyová nepřijela do Bradavic na poslední bitvu a on si nebyl jistý, jestli byla informována o smrti svého manžela. Podle všeho, co věděl, už mohla být v Bradavicích, kam ji zavolaly její děti.

„Je s paní Weasleyovou,“ pokračoval, „ale pro případ, že by nebyla doma, zkontroluj Velkou síň tady v Bradavicích. Nechci znovu vstupovat do hradu. Ať už je kdekoli, řekni paní Weasleyové, že jsi moje domácí skřítka a že se odteď o Teddyho postarám já.“

Winky přikývla a o pár minut později mu přinesla plačící miminko. Tříměsíční dítě bylo pečlivě zabalené do světle modré přikrývky. Jeho tvář byla nafouklá a slzné skvrny na jeho malých tvářích Harrymu prozradily, že jeho kmotřenec mohl plakat už nějakou dobu.

Polkl a zamumlal: „Nějaké problémy?“

Skřítka zavrtěla hlavou.

„Ne, mistře Harry,“ odpověděla. „Billy Weasley měl malého pána u sebe ve Velké síni. Jakmile mu Winky vysvětlila, kdo je a že se pán Harry chce starat o malého pána, nestěžoval si.“

Pokud měl Bill Teddyho, znamenalo to, že tu byla paní Weasleyová, která byla informována o Arthurově smrti. Trápily ho výčitky svědomí, že odchází, ale už tu nemohl zůstat.

Harry jemně vzal dítě od Winky a opatrně hlavu dítěte podepřel rukou. Teddy dál vzlykal, ale už neplakal; byl pravděpodobně unavený a ospalý. S Teddym v jedné ruce vytáhl z opasku Nebelvírský meč, kde ho měl zastrčený, a podal ho Winky s pokynem, aby ho v Potter manor uchovala v bezpečí.

„Neboj se, Teddy,“ zašeptal Harry dítěti a jemně ho kolébal, aby usnulo. Dítěti se při uklidňujícím pohybu pomalu zavíraly oči.

„Nenechám tě vyrůstat samotného a nemilovaného jako jsem byl já. Nebudu dělat stejné chyby, které udělali všichni dospělí v mém životě, když jsem byl dítě. Možná ti nedokážu vrátit rodiče, ale můžu zajistit, abys nebyl sirotek. Udělám všechno, co bude v mých silách, abys byl v bezpečí a šťastný, to ti slibuju.“

Políbil svého kmotřence na čelo. S téměř tichým prásknutím se Harry z brány Bradavic přenesl pryč.

*** *** *** *** ***

„Je to možné?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Ragnok. „Krevní adopce se obvykle provádí u kojenců, kteří mají méně než jeden rok. Váš rituál byl jediný, který jsme provedli, kdy adoptovaná osoba byla už dospělá.“

„Dobrá,“ řekl Harry tiše.

Věděl, že to někomu bude připadat nevhodné, ale pro Teddyho by bylo lepší, kdyby se nemusel potýkat s Remusovým stigmatem vlkodlaka. Rozhodl se, že nikomu neprozradí původ dítěte, dokonce ani skřetům. Členové Fénixova řádu by to věděli; tomu se nedalo zabránit, ale nikdo jiný mimo Řád nesměl vědět, že Teddy je dítě Remuse a Tonksové. Jednoduše řekl skřetům, že je kmotrem toho dítěte a že Teddy je synem rodinného přítele, který zemřel během bitvy o Bradavice.

Přerušil je podřízený skřet, který si tiše promluvil s Ragnokem. Starý skřet se zamračil.

„Zdá se, že narození tohoto dítěte nebylo zaregistrováno Ministerstvem kouzel, pane Potter-Blacku.“

„Já vím,“ přikývl Harry. „Ministerstvo už bylo ve chvíli jeho narození kompromitované a jeho rodiče nechtěli přitahovat nežádoucí pozornost tím, že by jeho existenci zveřejnili. Je možné jeho narození zaregistrovat teď? S tím, že budu uveden jako otec?“

Ragnok se zamyslel.

„Mohl byste mít potíže s ministerstvem, pokud ho chcete adoptovat, aniž byste uvedli totožnost jeho biologických rodičů.“

Harry zavrtěl hlavou.

„To nebude problém,“ řekl. Vždycky mohl požádat o pomoc Kingsleyho, který byl v současnosti prozatímním ministrem kouzel.

„Tak můžeme pokračovat,“ řekl skřet. „Jen si co nejdřív vyberte jméno, protože než budete moci opustit banku, musí být dokončen registrační proces.“

Harry přikývl. Trvalo by několik hodin, než bude Teddy plně adoptovaný, a to byl dostatek času na vymyšlení jména. Nechal skřety odebrat mu trochu krve a následoval je do rituální komnaty. Po celou dobu rituálu zůstal s Teddym a tiše přemýšlel.

Už se rozhodl, že svému kmotřenci změní jméno z „Ted“, ale na jaké? Muselo to být něco, co by se dalo zkrátit na Teddy, protože dítě už na toto jméno reagovalo. Jediné možnosti, které ho napadaly, byly Theodore, Edmund a Edward. Hodinu o těch jménech přemýšlel, než se rozhodl pro to, které se mu nejvíce líbilo.

Harry váhal, zda změnit Teddyho prostřední jméno z „Remus“, ale paranoidní část jeho mysli si stále říkala, že jméno mrtvého by pravdu prozradilo, zvláště když by bylo veřejným záznamem, že je Teddy adoptovaný. Co kdyby si to někdo dal dohromady? Po dlouhém zvažování se rozhodl.

Edmund Harrison Potter-Black. Tak se bude jeho syn jmenovat.