Severus byl pořád ještě rozjitřený a nešťastný, když ho probudilo ranní světlo. Přeměněná postel mu začínala působit bolest. Jít do nějaké ubohé třídy k příšerným puberťákům a snažit se být Potterem bylo naprosto to poslední, co dnes chtěl dělat. Bylo to nesnesitelné.

Zůstal v posteli tak dlouho, dokud Potter nevyšel ze své ložnice, oblečený do včerejších kalhot na turistiku a trička. Hodil zatracené tepláky Snapeovi na hlavu.

„Tumáš," řekl. „Pojď, půl hodiny poletíme, vrátíme se na sprchu a pak na snídani do Velké síně. Cestou si můžeme popovídat o dnešním plánu útoku."

„Nebo bychom mohli zůstat tady a dát si k snídani sendviče," zamumlal Severus a přikryl se přikrývkou. Potter se skutečně zasmál, a ten zvuk byl hluboký a plný a... neznámý.

Copak Severus doopravdy neznal zvuk vlastního smíchu?

„Jestli nepůjdeme, žáci budou mluvit," řekl Potter.

„Žáci budou mluvit tak jako tak, až tě uvidí."

„Budeme mít problém s Minervou, a já nebudu ani na okamžik váhat tě z toho obvinit. Tak pojď, vstávej."

Potter vyšel ven. Se zamračením a mžouráním proti rannímu světlu se Severus vzdal. Vtáhl si tepláky pod teplo peřiny a natáhl si je, ignoroval nepříjemné počátky bolesti hlavy. Merline, nebyl takhle poslušný nikomu od dob Brumbála...

Brumbálův muž, tak ho na procesech nazval Potter. Znamenalo to teď, že je Potterovým mužem?

Severus se potřeboval pořádně probrat. Mozek mu utíkal.

Severus se ranní mlhy nezbavil úplně ani po příchodu na famfrpálové hřiště, i navzdory ledovému rannímu chladu. Ale probudil se docela, když spatřil sám sebe, jak skáče na koště a vznáší se do vzduchu v divoké spirále.

Podíval se dolů na vlastní koště. Navzdory sobě samému, navzdory přetrvávající nenávisti k famfrpálovým hráčům a pohrdání neakademickými zálibami, měl létání rád. Byl důvod, proč se obtěžoval naučit se ho i bez koštěte.

S povzdechem si přivolal koště do ruky a následoval Pottera do vzduchu.

 

***

 

Harry nemohl uvěřit, jak báječné to je, létat se Snapem. Smál se, potěšen tím zvukem, a předháněl toho muže kolem obvodu famfrpálového hřiště, než přešli do známých tréninkových cvičení. Cvičení rovnováhy, ostré zatáčky, nácvik střemhlavého letu a různé opakující se pohyby určené k procvičení, jak se dostat z visu, ať už za nohy, za ruce, hlavou dolů. Snapeova síla trupu byla přijatelná, nohy silné, ale Harry se nedokázal vytáhnout z visu na rukou; Harry si poznamenal, že na tom bude muset zapracovat, jakmile bude moct. Snape ho chvíli pozoroval, s vágně znechuceným výrazem nad celou tou záležitostí, ale nakonec se přidal k pár cvičením, s iracionálně samolibým výrazem, když si uvědomil, že mu to jde mnohem lépe než Harrymu v jeho aktuálním stavu.

Tu a tam si všiml, jak si Snape uvědomil, že se baví. Ta myšlenka ho zjevně přiměla se zamračit. Harry přemítal, jaké to musí být, tak zvyklý na neštěstí, že člověk přestane chtít prožívat radost. Nebo se jí snad bát.

Harry si po dalším okruhu kolem hřiště uvědomil, že tomu skutečně rozumí. Protože Dursleyovi mu záměrně všechno dobré vzali. V prvním ročníku v Bradavicích se v noci probouzel, vyděšený, že je zpátky ve své komoře. Přes prázdniny si opakoval, že jeho přátelům na něm nezáleží, opakoval si, že všechno dobré je pryč. Protože se naučil, že jeho radost je pomíjivá, že jeho štěstí s sebou přináší trest, že si nemůže nic přát příliš silně, jinak mu to bude vyrváno.

Jen další věc, se kterou mu pomohli vyrovnat se jeho přátelé.

Přemítal, jestli má Snape v sobě taky schopnost se z toho zotavit.

 

***

 

Severus by byl raději upřednostnil místo sprchy rychlé očistné kouzlo, ale Potter mu to nedovolil.

„Je to jen spravedlivé," řekl ten muž. „Měli bychom oba čelit tomu trapasu."

Nebyl to prostý trapas, jenž ho trápil, ale to Severus Potterovi jen stěží mohl vysvětlit.

Vstoupit do Velké síně jako profesor Potter bylo mnohem méně traumatizující, než by bylo vstoupit jako Severus Snape, ale pořád to bylo nepříjemné. Většina žáků na něj vůbec podruhé nepohlédla, kromě pár prvňáků, kteří ještě nepřenesli nad nový pocit mít slavného učitele. Ale jak procházeli místností, dav si začal všímat toho cizince – nebo, pro starší žáky, přízraku z jejich mladistvých nočních můr. Konverzace utichla; starší ročníky začaly šeptat těm mladším.

Potter se na něj ohlédl, zděšeně. Zjevně ho nenapadlo, že by Severus Snape, zpátky v Bradavicích, mohl vyvolat rozruch.

Potter nebyl v Bradavicích ten poslední rok. Nevěděl. Strach visící ve vzduchu, Snapeovo úsilí vypadat rázně, prosazovat pořádek, působit ovládajícím dojmem, přitom se vší snahou zabránit tomu, aby děti byly mučeny Carrowovými nebo ještě hůř, to vše zmizelo. Nebelvíři, ať jsou prokletí, dělali celou tu práci naprosto nemožnou, odmítali se podřídit jeho autoritě dokonce i kvůli vlastní bezpečnosti. Brumbálova armáda, odmítající si uznat, že jsou to děti, děti, které by měly zatraceně sklonit hlavy a počkat, až se to celé vyřeší. Tak či onak. Ten školní rok byl pomalým a nevyhnutelným pádem z místa, které už dávno přestalo být skutečnou školou, na bojiště podivné partyzánské války, a Severus byl tehdy málem rád, že to všechno skončilo v čelistech toho prokletého hada.

McGonagallová si samozřejmě všimla jejich vstupu; ukázala na dvě prázdná místa po své pravici. Bylo to jasné prohlášení z její strany, že žáci se mohou uklidnit, že Severus Snape sedí v této síni jako přítel. Severus by nerad přiznal, jak moc to pro něj znamenalo.

„Na tuhle část jsme se měli taky připravit," řekl Potter, přistoupil trochu blíž k Severusovi, čelist napjatou. „Nevím, o čem se vy a McGonagallová bavíte."

„Nebojte se, Pottere," zamumlal Snape. „Pět let jsme spolu skoro nemluvili. Předtím většinou křičeli. Občas házeli věcmi. Nebylo to příjemné, a je milosrdenstvím, že měla dost rozumu udržet to v mých soukromých kancelářích. Občas jsem přemítal, jestli to věděla –" Severus se přerušil, neúmyslně zabloudil do přílišné otevřenosti. „Kromě toho, jestli si myslí, že se chováte mimo charakter, tím lépe. Možná na to přijde."

„Mám pocit, že se to tomu kouzlu nebude líbit."

„Není tak mocné," řekl Snape opovržlivě. „Jsem si jistý, že funguje především na základě záměru. Nemůže přece vědět, jestli náhodou řekneme něco mimo charakter."

„To je... pozoruhodně neužitečné," řekl Potter suše.

Než dorazili k hlavnímu stolu, síň byla velmi tichá. Potter, vždy Nebelvír, kráčel k místu vedle McGonagallové s hlavou vztyčenou, a když se na něj usmála a natáhla ruku, potřásl si s ní.

„Severusi," řekla, hlasitěji, než bylo nezbytně nutné. „Jak milé tě vidět. Doufám, že ti ubytování vyhovuje?"

„Velmi," řekl Potter, s lehkým úsměvem, jenž vypadal, jako by chtěl být širší. „Děkuji za pohostinnost, Minervo."

A pak, s lehkým úšklebkem směrem k Severusovi, se Potter uklonil a s okázalostí vytáhl ředitelce McGonagallové židli.

Místnost propukla v hlasitý šepot. Severus si všiml, že Minerva zjevně neinformovala ani personál, že tady bude, protože všichni vypadali ohromeně. Nepochybně chtěla Minerva Severuse mučit scénou. Což, uznával, byla fair play.

Dnes bylo vlastně až překvapivě poklidné být Potterem.

„No podívejme, dneska ale vypadáš svěže, Severusi," řekla Minerva tiše, ale s uznáním, když se Potter usadil vedle ní.

„Musí to být čerstvý skotský vzduch," řekl Potter, snažil se příliš se neusmívat.

„Dobré ráno, profesore Pottere," řekla Minerva, s malým, ale vřelým úsměvem směrem k němu. Severus se vzpamatoval a posadil se na Potterovu druhou stranu. Kratiknot se k němu okamžitě otočil, obočí zvednuté.

„Dobré ráno, Harry," řekl. „A jakou lotrovinu dnes chystáš?"

„Žádnou lotrovinu," řekl Severus. „Pozval jsem Snapea, aby zůstal na chvíli v Bradavicích, zatímco spolu pracujeme na malém projektu."

Kratiknot zvedl huňaté šedé obočí a zazubil se. „No, vy tedy umíte vyvolat rozruch, pane Pottere, to teda jo," řekl. „Jsem ale překvapen, že jste dokázal přesvědčit Severuse, aby ukázal svou tvář u hlavního stolu, vzhledem k okolnostem."

„Vzhledem k čemu?" řekl Severus, protože to by Potter řekl. Dobře věděl, co má Kratiknot na mysli.

„Vzhledem k tomu peklu, kterým provedl tuhle školu jako ředitel, chlapče! Teď dobře vím, že to všechno bylo pro dobrou věc, ale nemyslím, že přijde den, kdy uvidím jeho tvář a nebudu ji chtít proklít," řekl Kratiknot.

„Nikoli nerozumné, vzhledem k okolnostem," řekl Severus. Kratiknot vypadal překvapeně, jako by čekal nějakou obhajobu, což bylo bizarní, vzhledem k tomu, že si myslel, že mluví s Potterem.

„No," řekl Kratiknot, a jeho oči sklouzly k místu, kde Potter zdvořile přijímal máslo, „snad tahle malá návštěva zahojí staré rány. Za předpokladu, samozřejmě, že se od války vůbec nějak změnil?"

„Troufám si tvrdit, že ano," řekl Snape suše.

„Hm," řekl Kratiknot zamyšleně, pořád hleděl na Pottera-v-Severusovi, a pak se otočil k Sinistrové, nepochybně, aby šířil zprávu dál.

Severus se začínal cítit nesmírně lépe, při pomyšlení, že se nebude muset přímo vypořádávat se svými rozmrzelými bývalými kolegy. Naložil si na talíř klobásy a vejce a pustil se do snídaně s vervou, jakou by ve vlastním těle neměl.

Ale samozřejmě po snídani přišly hodiny. Prsty si přejel po pergamenu s rozvrhem v kapse, vrhl pohled na Pottera, vstal a pak vykročil ledabyle směrem ke vstupní hale. První hodina byli havraspárští a zmijozelští prvňáci. Ačkoli by si sám nevybral prvňáky, Havraspár a Zmijozel byla jeho oblíbená kombinace – celkově ne nejhorší začátek týdne. A samozřejmě mu asi odpustí, kdyby si nepamatoval jejich jména, protože se navzájem znali jen pár měsíců. Ne že by nutně zapomněl jejich jména, jednou představená; považoval to za svou zvláštní dovednost.

Severus se zastavil u dveří do vstupní haly, aby se podíval, jestli ho Potter následuje. Byl trochu pozadu, kráčel mezi nebelvírským a havraspárským stolem s očima upřenýma na Severuse, ale Severus zahlédl, jak se před ním od stolu zvedá nebelvírský sedmák. Severus zahlédl chlapcův profil a přečetl v něm potíž. Vklouzl rukama do kapes Potterových učitelských hábitů, gesto potterovské, jež pohodlně skrylo, jak se Severusova ruka sevřela kolem hůlky. Nebelvírský sedmák se zášti... mohl by způsobit nějakou škodu.

„Profesore Snape," řekl chlapec hlasitě. Potter sebou trhl.

„Ano?" řekl Potter, ruce mu sklouzly po bocích, jako by taky chtěly zamířit do kapes, ale místo toho spočinuly v pěstích proti látce.

„Možná si mě nepamatujete," řekl chlapec. Potter mírně mrkl na Severuse; Severus dal maličké přikývnutí. Teď toho chlapce poznal, ačkoli při jejich posledním setkání byl mnohem menší.

„Ano, pane Callistere, pamatuji si vás," řekl Potter, s přiměřenou ostražitostí.

„Vážně?" řekl chlapec a vypadal překvapeně. „No, tak si asi pamatujete tu noc, kdy jste přistihl Nevilla Longbottoma, jak se mě snaží propašovat do Místnosti nejvyšší potřeby, poté, co se Carrowovi dozvěděli o dědečkovi," řekl.

Potterovo obočí vylétlo. Další zamrkání jeho směrem, a Severus znovu přikývl. Ten zatracený Neville Longbottom. Trn v boku, absolutní ztělesnění Nebelvíra.

„Ano," řekl Potter.

„Trefil vás netopýří uřknutí. Pořádně dobré. Nos vám třikrát narostl a byl plný netopýrů, a to už něco znamená."

Severus byl znovu nesmírně vděčný, že je v Potterově těle, protože jen skutečnost, že předstíral, že je Potter, mu zabránila vzplanout na toho spratka. Ale ten spratek nebyl spratek, byl to téměř dospělý, a Severus věděl, kam ten rozhovor směřuje.

Potter samozřejmě nebyl rozhorlen touto nestydatou neúctou. Vlastně to vypadalo, že má potíž se neusmívat.

„No jistě," řekl s napětím, a navenek to možná vypadalo jako snaha potlačit vztek. Malý Toby Callister nebyl vůbec zastrašen, jen se na Pottera zazubil, zatímco místnost kolem něj propukla v hihňavý šepot.

„No," řekl Callister. „Vždycky jsem si myslel, že jste ho mohl zastavit. Vždycky mi přišlo, že jste... zaváhal."

Temná chodba. Jedno vyděšené dítě, jeden nekonečně vzdorovitý mladý muž. Longbottomova tvář byla schovaná za kapucí, ale Severus věděl, že je to on. Vždycky to byl on.

Oba byli tak blízko svého cíle úniku. Severus tu noc dokonce ani nehledal potíže. Samozřejmě, že zaváhal.

„Špatný den, jistě," řekl Potter a nechal svůj úšklebek volně proniknout na povrch. Toby na něj dlouho hleděl, pak si přiložil ruku na ústa, aby zkrotil nervózní chichotání, jež z nich vytrysklo. Nebelvíři kolem něj se také rozesmáli. Potter na ně vrhl benevolentní pohled, koutky úst pořád vytažené vzhůru.

Severus ho proklel. Zaváděl tady precedent, jaký Severus nedokáže napodobit. Usmívat se na Nebelvíry, no vskutku.

„Doslova jste strašil v mých nočních můrách," řekl Toby, náhle vážný. „Ale asi jste podle mě teď v pohodě."

A natáhl ruku na podání.

Severus v duchu obrátil oči v sloup. Ó, jak jsem potěšen, že jsem si vysloužil souhlas takového typického ctnostného Nebelvíra, jako jste vy, Callistere, pomyslel si. Co bych si bez toho počal? Neudělal jsem to pro tebe, pitomý chlapče, a byl bych rád, kdybys projevil trochu úcty...

Potter samozřejmě nic takového neřekl. Přijal ruku a potřásl si s ním.

„Neudělal jsem to pro vás, pane Callistere," řekl Potter, což ho zaskočilo, ale ten úšklebek měl pořád na tváři.

„Ne. Udělal jste to pro nás všechny," řekl Toby, neodrazen tím ironickým odseknutím. Zvedl svou sklenici dýňové šťávy ze stolu. „Na Snapea," řekl.

„Na Snapea!" ozvěnou zopakovali jeho přátelé, a přípitek se rozšířil jako vlna, šepot a výkřiky, pár šesťáckých vtipálků od nebelvírského stolu vykřiklo „Na toho mastného parchanta!", ale s úsměvy na tvářích, celá síň zvedla sklenice, dokud ten pokřik nedosáhl Zmijozelu, jenž se pustil do zuřivého tleskání. Několik žáků vstalo.

Potter vypadal ohromeně a tiše nadšeně. Minerva sledovala tu scénu se složitým výrazem, zamyšleným i pobaveným. Severus... Severus nevěděl, co si má myslet. Takový jeho život zkrátka nebyl. Nestávalo se, aby protivní zatracení Nebelvíři vstávali a pronášeli na jeho počest upřímné přípitky. Nestávalo se, aby mu tleskaly celé sály. Po procesu nepřišlo žádné uznání – jen nekonečné podezírání, únavné morální debaty a hodiny a hodiny čekání. Byl přesvědčený, že kdyby tehdy zemřel, všechno by se odbylo posmrtným Merlinovým řádem a několika procítěnými řečmi o ušlechtilé oběti. Jenže tím, že přežil, jim tenhle pohodlný scénář dokonale překazil.

„Děkuji," řekl Potter tiše, přímo k Tobymu Callisterovi, jenž se zazubil a posadil se. Jako na povel se zbytek místnosti utišil, otočili se k sobě, aby ten podivný incident rozebrali hlasitým šepotem. Potter se podíval na Severuse.

„Netleskali jste," řekl, s náznakem škodolibosti v očích. Severus na něj jen dlouze pohlédl a pak se otočil, aby vypadl z toho šíleného místa.

Potter ho pospíchal dohnat, a pak kráčeli rychlým krokem směrem k Potterově třídě ve čtvrtém patře. Severus měl pocit, že mu sevřeli krk.

„No, to bylo docela něco," řekl Harry nakonec, když byli sami.

„Ze všech nafoukaných, egocentrických, namyšlených malých–"

„Ále nechte toho, Snape, oba dobře víme, že jste po tomhle vždycky toužil," řekl Potter netrpělivě.

„Já–" Severus věděl, že je to pravda. Nebo aspoň kdysi bývala. Nedokázal spočítat, kolikrát seděl v té síni a sledoval, jak se na něj děti dívají se strachem nebo hněvem, ve své hlavě křičel, že by se měly plazit po podlaze vděčností, že celé Severusovo bytí je oddáno tomu, aby zabránilo jejich utrpení, že sám trpí, a co bylo nejhorší, možná to všechno bude zbytečné, protože kdykoli by mohl přijít zpráva, že Potter selhal...

Teď měl jejich vděčnost, ale nevěděl, jak se s ní vyrovnat. Absurdně netoužil po ničem víc, než ji zcela odmítnout.

„Vy jste vážně jeden úplně rozbitý člověk, viďte?"řekl Potter, jenž s jistým pobavením sledoval jeho zkroušený výraz.

Severus Pottera nezavraždí. Vynaložil tolik úsilí, aby ho nezavraždil za ta léta, teď to nemohl vzdát.

Ale pak se Potter usmál, a ačkoli Severus nenáviděl, co to udělalo s jeho vlastní tváří, ten pohled v jeho očích obrátil jeho vztek zpátky na něj samotného. Potter, ten hlupák, se na něj díval, jako by viděl Severusovu beznadějnou slabost a měl ho kvůli ní radši, ne méně.

„Sklapněte, Pottere," řekl, a Potter od něj odvrátil pohled, aby skryl rozšiřující se úsměv.

 

***

 

Harry prožíval snad nejpodivnější ráno v celém svém životě.

Ale bylo to, do velké míry, taky jedno z nejlepších. Protože si myslel, že nemůže existovat nic fascinujícího – a potěšujícího – než pohled na Severuse Snapea, uvězněného v Harryho těle, vyděšeného a zděšeného pohledem na to, jak se jeho vlastní sny stávají skutečností.

Měl pocit, že si zbytek dne užije.

 

***

 

Potterova třída se vůbec nepodobala třídě lektvarů. Byla velká, prosvětlená a otevřená, a dnes v ní nebyla vidět jediná lavice. Místo toho lemoval místnost kruh židlí. Tři žáci už v kruhu seděli, blízko okna, tiše si četli učebnice. Havraspárové, Severus si je nemohl nevšimnout jako žáky – ačkoli Merlin s vámi, když se začnou nudit.

Severus se podíval na židle a pak zpátky na Pottera, jenž pokrčil rameny, i když se mu koutek úst pohnul.

„Vidím, že se soustředíte víc na praxi a skupinovou interakci než na práci u lavice, pane Pottre," řekl Potter-v-Severusovi.

„Ano, tak to vypadá," souhlasil Severus, skepticky. Preferoval lavice. Udržovaly věci... systematicky. A stavěly něco mezi něj a jeho žáky, což bylo v kouzelnické škole vždy uklidňující.

Přicházející žáci si Pottera začali zvědavě prohlížet.

„Dobré ráno," řekl Severus a přitáhl jejich pozornost zpátky k sobě. „Pan Snape laskavě souhlasil, že se zúčastní pár hodin tento týden. Jak jistě někteří z vás vědí, pan Snape má jisté zkušenosti s obranou proti černé magii."

Potter se nad tím pobaveně usmál a vrhl na něj pohled, jak Severus doufal, že udělá. Žáci na ně jen zírali.

Potter-v-Severusovi se posadil a pohlédl na to místo vedle sebe. Severus se posadil, hluboce nesvůj z toho uspořádání. Začínal podezírat, že Potterovy vyučovací metody jsou založené na principu 'Co by neudělal Snape?'.

Ne že by mu to mohl vyčítat.

Vytáhl rozvrh, jenž pro něj Potter napsal. Potter přidal poznámky pod každou hodinu: plány hodin, schopnosti třídy, problémové žáky, na co si dát pozor. Domluvili se, že se následující dva týdny mírně odchýlí od Potterova obvyklého přístupu, částečně kvůli tomu, aby přizpůsobili jeho přítomnost ve třídě, a částečně proto, že Severus nechtěl zkoušet učit Potterovy velmi osobní, velmi prakticky zaměřené osnovy.

Zbývající žáci prosakovali do třídy, zaplňovali všechna místa kromě jednoho. Severus na to místo pohlédl, přemýšlel, kdo chybí; zmijozelské dívky po obou stranách té mezery vypadaly naštvaně i podezřele.

Dvě minuty po deváté vpadla do místnosti drobná tečka dívky, zmijozelská šála se za ní vlekla po zemi. Všichni se otočili, aby se na ni podívali; ona zvedla bradu. Severus by bez váhání odečetl pět bodů, ale Potter byl asi měkký jak máslo.

Potter ho šťouchl do žeber a zamumlal:

„Podívej se na zadní stranu rozvrhu."

Severus ho otočil. Na zadní straně byl seznam. První položka zněla:

Pozdní příchod, méně než pět minut: 1 bod

„Mám systém," řekl mu Potter do ucha.

„To vidím," řekl Severus.

„Takže je to spravedlivé."

„Ano, chápu ten princip," řekl Severus suše. „Bod dolů Zmijozelu," řekl hlasitě, pořád ledabyle hledě na Potterovy poznámky.

„Ale pane," řekla dívka. „Přišla jsem pozdě z opravdu dobrého důvodu, víte, byla tam jedna mrzimorka, a ona plakala, a protože jsem tak dobrý občan, prostě jsem musela–"

Severus na ni tehdy pohlédl, ale jen aby na ni vrhl skeptické obočí. Bradu dívky znovu zvedla, ale zavřela ústa a posadila se na své místo.

„Uklidněte se, třído," řekl Severus, poněkud zbytečně, protože celá třída mlčky sledovala tuhle výměnu. „Nuže. Jsem si jistý, že jste si nemohli nevšimnout, že máme hosta. Někteří z vás možná znají jméno Severus Snape." Několik upřímných přikývnutí na to. „Protože už není profesorem v Bradavicích, můžete ho oslovovat pane Snape, nebo pane. Věřím, že by pan Snape ocenil představení, takže projdeme kruh po směru hodinových ručiček a řekneme svá jména a kolej. Mě samozřejmě všichni znáte jako profesora Pottera."

Podíval se na dítě po své levici, jenž zakoktal:

„H-Hepzibah Mastersová. Havraspár."

Severus pozorně naslouchal každému jménu postupně. Trik byl seskupit je, Mastersová-Jensen-Rowan-Smithová-Bonesová, pak nahlas vyslovit jméno každého z nich aspoň jednou během první hodiny. Byl trochu ze cviku, ale cítil se sebejistě, že to zvládne. Ačkoli by tentokrát neohromil nikoho jiného než Pottera.

Když poslední žáci řekli svá jména – Goldstein Asante Williamsová Burke – Severus si trochu prohrábl papíry a zeptal se:

„Je v místnosti někdo, kdo pana Snapea nezná?"

Pár nejistých rukou, méně, než by čekal ve třídě prvňáků, ale usoudil, že to může být jinak v místnosti plné Nebelvírů nebo Mrzimorů.

„Chtěl by někdo vysvětlit, čím byl profesor Snape tak významný?"

Rukou se zvedlo o dost víc. Potter ho jemně šťouchl nohou a pak se podíval na vážně vypadajícího chlapce po jejich levici.

„Jensene," řekl Snape. Potter mezi nimi přejížděl pohledem, a ačkoli byl jeho obličej strnulý, Severus byl celkem přesvědčen, že je ohromen.

„Profesor Snape byl špionem ve válce," řekl chlapec a ruku spustil. „Byl klíčovým prvkem porážky Voldemorta."

Severus úspěšně ovládl trhnutí. Žádné z dětí sebou necuklo, ale všichni v místnosti náhle vypadali vážně. Žáci, kteří zvedli ruce, pravděpodobně mudlorození, vypadali dost úzkostně.

„Správně," řekl Severus, pak s pohledem na svůj papír, „jeden bod."

Nevěděl, proč se mu při poslouchání studentů, kteří mluvili o jeho skutečných zásluhách, nepříjemně svíral žaludek.

„Nuže, dnešní hodina nebude o válce, ale bylo by nerozumné čekat, že přítomnost pana Snapea budete ignorovat a soustředit se na skřítky a šotky, takže prvních dvacet minut budete mít volnost položit jakoukoli otázku, kterou máte. Nemohu slíbit, že pan Snape odpoví, varuji vás, a má na to právo."

Moře jedenáctiletých tváří přikývlo, každá velmi vážně.

„Dobře," řekl Severus. „Otázky?"

Nedochvilná blonďatá zmijozelská dívka – Smithová – zvedla ruku první. Severus byl trochu ostražitý, aby ji nechal určovat tón otázek pro skupinu, ale přesto na ni kývl.

„Je to trochu pro oba, ale hlavně pro pana Snapea," řekla. „Jaký byl?"

Potter na něj mrkl. Na okamžik byly jejich tváře komplikovaným, nesnadným zrcadlovým obrazem.

„Voldemort, myslíte?" řekl Potter nakonec a otočil se zpátky. Severus ho v duchu proklel; nejspíš to bude muset říct taky, jako by to slovo v něm neotvíralo odporně sevřenou jámu.

„Ano," řekla Merida, hledíc mu do očí. Potter si povzdechl a zamyslel se nad tou otázkou.

„Bez nosu," řekl nakonec, a napětí se rozpustilo ve vlně chichotání.

„No, to ví každý," řekla Merida po chvíli, se zazubením. „Myslela jsem předtím."

„Moudrá otázka," řekl Potter. „Než byl Voldemort, jmenoval se Tom."

„Ach ne," zašeptal jeden chlapec, „já se jmenuji Tom!"

„Pšt, Voldemorte, posloucháme Snapea," řekl jeho soused, a oba dva schovali chichotání za ruce. Severus byl mírně zděšen.

„Chodil do Bradavic, stejně jako vy. Byl chytrý, okouzlující a hezký. Ale i od útlého věku mu chybělo něco velmi důležitého. Neviděl ostatní jako lidi. Žil ve světě, kde byl každý člověk objektem. A i když to samo o sobě nedělá z nikoho Pána zla, měl i určité temné posedlosti. Užíval si moc nad druhými. Byl posedlý přemoci smrt. A byl přesvědčen, že si mudlové zaslouží podléhat jeho vládě."

„Tak proč?" zeptal se havraspárský chlapec. „Proč jste ho vůbec následoval?"

Potter vrhl na Severuse lehce úzkostný pohled.

„Zajímavé cvičení pro nás všechny," řekl Severus a zachránil ho. „Jakými metodami myslíte, že mladý Tom Raddle získal své přívržence?"

Třída se zamyslela.

„Strach," řekla Asante. To byli dva žáci, kteří promluvili bez zvednutí ruky, ale na Potterově papíře o tom nebylo nic, tak to nechal být.

„Rozhodně si tak udržel přívržence," řekl Potter. „A možná se pár lidí chtělo skrýt za jeho rostoucí moc."

„Ale to není váš důvod," řekla malá Merida Smithová. Rychlý pohled na Severuse, pak Potter-v-Severusovi řekl:

„Ne."

„Řekl jste, že byl okouzlující," řekl chlapec jménem Tom. „Takže, přesvědčil lidi, že má pravdu."

„Řekl jste taky, že byl hezký," zažertoval chlapec, jenž ho nazval Voldemortem.

„Vskutku, pane Goldsteine. A není důvod předstírat, že jeho vzhled neměl vliv na jeho přesvědčovací schopnosti," řekl Severus.

„Jeden z mnoha důvodů, proč lidi nesoudíme podle jejich fyzických vlastností," souhlasil Potter a přísně se podíval na Goldsteina.

„Tak co ještě?" řekla Williamsová, prohrábla si vlasy rukou a intenzivně hleděla na Pottera uvězněného v Severusově těle.

„Rasismus," řekl jeden z chlapců, jenž zvedl ruku, aby naznačil svou neznalost Snapea. Všichni na něj pohlédli.

„O Snapeovi toho moc nevím," řekl chlapec vášnivě, začervenal se, „ale vím, jaký byl Voldemort. Utlačoval lidi, kteří nebyli kouzelníci, nebo se nenarodili kouzelnickým rodičům."

„Rasismus má trochu jiný význam než čistokrevná nadřazenost, a myslím to upřímně, když říkám, že je to téma, o kterém si promluvíme jindy," řekl Potter a na okamžik zapomněl, že by neměl vést hodinu. „Ale máte pravdu. Voldemort přitahoval starobylé čistokrevné rodiny tím, že se opíral o jejich strach z pokroku a strach z mudlů. Slibem, že jim navrátí jejich právoplatné postavení nadřazenosti."

Několik zmijozelských dětí vypadalo při tom podezřele. Severus si vzpomněl na Draca, čistokrevného v nemožné pozici, nuceného vybrat si mezi rodinnými hodnotami a vlastním, byť slabým, morálním kompasem.

„Má na to někdo nějaký názor?" zeptal se Severus. Nikdo nic neřekl. „Vy, pane Blythe?" Podíval se na chlapce, jenž zmínil rasismus.

„Máme magii," řekl chlapec pomalu. „Ale... nejsme lepší. Neřekli byste, že Voldemort byl lepší než Gándhí, jen proto, že jeden z nich měl magii. Neřekli byste, že byl lepší než jakýkoli mudla. Tedy... možná pár opravdu zlých."

„Vskutku," souhlasil Severus.

„Chci říct, mohli byste dokonce tvrdit, že naše schopnosti nám dávají odpovědnost chránit mudly," řekl chlapec a nadchl se pro to téma. „Jako Avengers."

„Mudlové by nás všechny mohli rozmetat na kusy atomovou bombou," řekla ostře jedna z neklidných zmijozelských dívek. „Nepotřebují, aby se o ně někdo staral."

„Mají technologii a zbraně, to je pravda," souhlasil Potter. „Ministerstvo takové věci sleduje, stejně jako Mezinárodní konfederace kouzelníků, ale je to velmi složitá rovnováha. Neexistuje jedna správná odpověď. Dejte si pozor na kohokoli, kdo tvrdí, že jednu odpověď má."

Tohle byla lekce, jež zjevně u posluchačstva zarezonovala. Nastal okamžik ticha a Severus se na chvíli odvážil doufat, že jim zadá čtení a zůstane v klidu. Malá Merida Smithová měla samozřejmě jiné plány.

„Vy jste poloviční krve," řekla a ostře pohlédla na Pottera-v-Snapeovi. „Tomu jste přece nemohl uvěřit, ne?"

Severus si udržel tvář odvrácenou od Pottera. Žáci byli lepší vyšetřovatelé než Starostolec.

„Zajímavá otázka, slečno Smithová," řekl Potter tiše. „Snad ji zase můžeme položit celé skupině. Proč by nečistokrevný kouzelník volil následovat Voldemorta?"

„Protože nenáviděli své rodiče," řekl tmavooký chlapec, Rowan Jones, hledě si do klína. Severus vrhl na Pottera znepokojený pohled. Potter zachytil jeho pohled, zamračil se.

Ostatní žáci pohlédli na Pottera-v-Snapeovi s náhlým uvědoměním, různé úrovně nesnadné empatie procházely jejich tvářemi. Ne, poloviční s milujícími rodiči by asi Voldemorta nenásledoval, že ne?

„Ano," řekl Potter jemně. „To byla část toho. Rodiny nejsou vždy... tím, čím by měly být. Byl jsem naštvaný. Byl jsem ublížený. Voldemort takové lidi vyhledával a využíval je pro své vlastní cíle."

„Existuje ještě jeden motiv, jenž jsme neprobrali," řekl Severus-v-Potterovi, jakmile to zapadlo a bylo jasné, že žádné další otázky nepřijdou. „Samotná temná magie. Jsem přesvědčený, že každý v téhle místnosti je dost inteligentní na to, aby dokázal ocenit, jak náročné a složité je ovládání černé magie a kolik vyžaduje tvořivosti i magické síly. Lord Voldemort věřil, že by na magii neměla platit žádná omezení, žádné limity – jsem si jistý, že si i vy dovedete tuhle přitažlivost představit. Ale temná magie je temná proto, že zahrnuje utrpení druhých. Buď v procesu sesílání, nebo jako svůj účel. Voldemort se snažil přimět své poddané, aby na to zapomněli: aby dělali z lidí a zvířat objekty, přesně tak, jak je viděl on. Je snazší, než si myslíte, upadnout do takového vzorce myšlení. V Obraně proti černé magii není nic důležitějšího než chránit vlastní mysl před vlivem těch, kteří by s vámi chtěli manipulovat. Mějte se na pozoru před lži, jimiž se vás snaží přimět dívat se na jinou myslící bytost jen jako na věc nebo na někoho jiného.“

Potter na něj hleděl, věděl to. Severus, pořád ještě křehký po dnešní ranní nečekané oslavě svých pochybných ctností, se na něj nedíval.

Žáci vypadali fascinovaně.

„Dobře řečeno," řekl Potter tiše. Ruce Asante se pohnuly, jako by chtěla zatleskat, ale milosrdně se ovládla.

„Děkuji," řekl Snape stroze. „Nuže, myslím, že toho na dnešek stačilo. Pokud máte v návaznosti na tuto diskuzi nějaké otázky, můžete se mnou mluvit po hodině. Zbytek hodiny bude tiché čtení. Vytáhněte prosím své knihy a přečtěte si dvanáctou kapitolu."

Několik rukou vylétlo.

„Pokud jste ji už četli, dělejte si prosím poznámky."

Dvě ruce klesly.

„Pokud jste si poznámky už udělali," řekl Severus a v duchu proklel Havraspáry, „můžete si vytvořit shrnutí na téma dle vlastního výběru – skřítci, šotci, nebo jakékoli jiné téma, jaké jsme dosud probrali. Nejlepší přehledy budou sdíleny se zbytkem ročníku v době zkoušek jako opakovací materiály a obdrží pět bodů pro kolej."

Zbylé ruce klesly, jejich majitelé vypadali dost potěšeně, a i pár Zmijozelů vypadalo docela potěšeně, že si nebudou muset vytvářet vlastní opakovací poznámky.

Severus se vždy trochu obával, když se Havraspárové a Zmijozelové spojili.

Severus se opřel zpátky do křesla, vytlačil ho z kruhu a vytáhl Příběhy neobyčejné magie. Potter ho následoval a vytáhl vlastní knihu s podstatně menším nadšením.

 

***

 

Rozhodně nebylo Harryho nápadem přinášet jejich bádání do hodin, a nedokázal se soustředit ani na okamžik. Místo toho se přistihl, jak zírá na Snapea, jenž vypadal pohroužen do čtení, jako by právě neprošli intenzivní filozofickou diskusí s partou příliš chytrých jedenáctiletých dětí. Ty věci, co řekl – Harry si neuvědomil, jak moc je potřeboval slyšet od Snapea. Protože ať Harry věřil sebevíc, že je Snape dobrý muž, nebo aspoň muž s potenciálem k dobru, nebylo v jeho tajemstvích v Myslánce žádné obzvlášť přesvědčivé svědectví, že špehoval Voldemorta z jiného důvodu než viny a pomsty. Harry přemítal, v jaké chvíli se Snapeovy hodnoty proměnily.

Zkoumání vlastní tváře Harrymu neposkytovalo žádné další vhledy, tak se místo toho podíval na Rowana Jonese. Ten chlapec na něj předtím moc nezapůsobil, tiché dítě, ale teď se na jeho tmavé oči a vážný výraz díval v novém světle. Bude si muset o něm promluvit s Kratiknotem. Nebo spíš, Snape.

Zbytek dne probíhal podobně jako první hodina. Harry zjistil, že si ten den nesmírně užívá, užíval si, jak se každá nová věková a kolejní skupina vypořádávala s nastolenými otázkami, otázkami, jaké je napadaly. Konec dne patřil sedmákům, malé skupině bystrozorsky zaměřených žáků ze všech čtyř kolejí; musel odpovědět jen na pár jejich otázek další otázkou a pak se opřít a sledovat, jak se rozvíjí zajímavá a hluboce zapálená diskuse o politice druhé války. Harry byl velmi pyšný na své žáky. Někdy si nemohl pomoct a myslel si, že jsou všichni mnohem, mnohem chytřejší než on.

Harryho překvapilo, jak snadno se Severus po první vydařené hodině přizpůsobil jeho způsobu práce.

„Víte, tvoříme docela dobrý tým," řekl Harry, když se vraceli do svých pokojů.

„Hm," řekl Snape, což byl u něj prakticky nadšený souhlas.

„Za to Vám děkuji," řekl Harry po chvíli.

„Pottere," řekl Snape unaveně. „Prosím pochopte, co tím myslím, když říkám, sklapněte."

Harry se usmál. Myslel si, že asi opravdu chápe.

 

***

 

Zhruba v polovině týdne Harrymu trpělivost na bádání konečně došla. „To stačí!," řekl a vstal. „Musíme něco zkusit. Cokoli! Finite Incantatem!"

Vystřelil kouzlo kolem Snapeova ramene, zasáhlo totem přímo doprostřed. Kouzlo se odrazilo a zasáhlo stropní osvětlení, jenž okamžitě zhaslo.

Snape si povzdechl do tmy. Harry se zamračil a znovu rozsvítil lampu hůlkou.

„Nějaké jiné nápady?" řekl Snape, tón okapávající sarkasmem.

„Mohli bychom zkusit... dotknout se ho znovu?"

„Dobrá," řekl Snape. „Vy první."

Harry se naklonil přes Snapea, zvedl totem, zamračil se na něj, a pak ho hodil zpátky Snapeovi. Nic se nestalo.

„Co kdyby jsme se zaměřili na nás? Nějaké magické vyšetření... Nejde nějakým kouzlem prozkoumat náš mozek?"

Snape zvedl obočí.

„Aha," řekl Harry, okamžitě mu význam došel. „Nemyslel jsem nitrozpyt, ale stojí to za pokus, ne?"

Snape ho zvažoval.

„Dobrá. Ale tentokrát nechci, aby jste mi vzdorovali, Potter. Mám dost vaších mimovolných uřknutí."

Harry zvedl obočí. „Krucinál, Snape, vy jsi právě uznal, že jsem v nitrobraně nebyl mizerný schválně?"

„Ano, Pottere," řekl Snape hedvábně. „Dospěl jsem k závěru, že vaše neschopnost je neměnná."

Harry se zamračil. „Prostě to udělejte," řekl.

Snape přikývl a sáhl po hůlce. „Legilimens!" řekl, mával hůlkou s nadbytečnou dávkou potěšení. Kouzlo zasáhlo Harryho. Na nekonečný zlomek vteřiny se zdálo, jako by se svět smrštil dovnitř jako natažená žvýkačka, a pak Snapeova ruka s hůlkou i celé Harryho půjčené tělo odlétly dozadu s nepříjemným mlasknutím.

„Au," řekl Harry, hledě na Snapea z podlahy. „Ehm... zjistil jste něco?"

„Pocit nepodobný pádu po hlavě do nekonečného zrcadla," řekl Snape, vypadal mírně zeleně. „Považuji experiment za neúspěšný."

Harry si povzdechl. „Dobrá," řekl, pořád na podlaze. „Tak zpátky ke knihám."

Snape k němu rázně přešel a nabídl mu ruku. Harry na ni zůstal zírat. Snape mu nikdy předtím nepomohl na nohy, ani jednou z těch mnoha případů, kdy se ocitl u jeho nohou na zemi.

Snape jeho zaváhání postřehl, ztuhl, ale ruku nestáhl. Harry ji přijal. Prsty měl teplé a Harry zavřel oči, jako by si mohl namluvit, že si ten okamžik nevychutnává.

Snape ho vytáhl na nohy. Harry otevřel oči a usmál se.

Snape vypadal... znepokojeně.

Harryho to přimělo usmát se ještě o něco víc a sáhnout po další knize.

 

***

 

Severus to stále viděl, kdykoli zavřel oči. Tu nekonečnou dálku, natažení, záblesky vlastních myšlenek a Potterových pocitů, pak znovu svých, odrážejících se sem a tam v čím dál zběsilejším chaosu, který se bez konce natahoval do nekonečna. Připadalo mu, jako by to trvalo celou věčnost, jako by uvázl ve smyčce, která se nikdy nepřetrhne, jako by padal milion let—

Potter se na něj usmíval a jejich ruce byly stále propletené. Pošetilé. Tak pošetilé. Na co jen myslel? Znal nebezpečí lidské mysli – proč se nechal strhnout tím dobrodružstvím, tou divokou zvědavostí, co se skrývá za těma podivně povědomýma očima?

Severus začínal mít pocit, že Potter pro něj možná není zrovna to nejlepší.

 

***

 

Harry skoro nemohl uvěřit, když nastala sobota. Vlastně strávil týden životem se Severusem Snapem bez krveprolití. Žil s ním, a nechal ho učit jeho hodiny.

Kdyby byl k sobě sám naprosto upřímný,... on si to skoro užíval. Snape byl jiný muž, než jakého si pamatoval. Tenhle Snape, zdálo se, byl muž, jenž už neměl moc ho trápit, a zdálo se, že k tomu už skoro nemá ani sklon. Byl dokonce tak vstřícný na hodinách, že ho Harry nechal půl čtvrtku a pátku bez dozoru.

Výměnou za tohle dobré chování se Harry snažil jak věnovat týdennímu bádání, tak zpříjemnit mu pobyt, jak jen mohl. Ujistil se, že se najedl, dodával čaj a sušenky, kladl tiché otázky o bádání, a záměrně se ho neptal na nic jiného.

Snapeova ramena celý týden postupně klesala. Dnešek byl obzvlášť uklidňující; bez tlaku hodin strávili v chladném zimním vzduchu déle než obvykle, a Snape se zúčastnil famfrpálových cvičení s minimálním odporem nebo posměchem. Aby projevil svou vděčnost, Harry přijal celý den tichého čtení jen s minimem vrtění se. Dokonce nechal Snapea vynechat oběd ve Velké síni, ačkoli naprosto odmítl přijít o nedělní večeři.

Teď vypadal Snape téměř uvolněně, tvář ozářená teplou září ohně a hluboce ponořená do knihy o záhadách kouzelnického vědomí. Harry ho sledoval přes týdenní opravování, spokojený a příjemně sytý nedělní večeře. Bylo to... příjemné, uvědomil si Harry, mít jednoduše společnost. Neuvědomil si, se vším tím shonem svých pracovních dnů, kolik večerů strávil tiše osamělý.

Snape zívl a pak vypadal podrážděně, jako by mu vadilo, že podléhá potřebě spánku. Snape zjevně považoval za slabost prakticky cokoli, co nebyla nemilosrdná logika, což bylo absurdní, vzhledem k tomu, že byl Snape tak často vroucím kotlíkem emocí. Pokud šlo konkrétně o spánek, byl Snape roztomile umíněný, jako vyčerpané dítě.

Samozřejmě, i Harry vzdoroval spánku. Ale to bylo do jisté míry kvůli horečnatým snům, jenž ho pronásledovaly celý týden. Byly živé, tělesné, a velice o Snapeovi.

Harry to přisuzoval příznaku výměny těl, a pravděpodobně jeho odhodlání, že se v Snapeově těle nebude sám sebe dotýkat. Snažil se velmi usilovně nepřemýšlet o tom, jak moc dobré ty sny byly, jak moc chtěl... úlevu. Nebo jak se cítil, když se náhodou zahlédl v zrcadle v ložnici, Snapeova tvář méně vpadlá, jeho postoj lepší, vlasy zářivější, paže a ramena už znatelně plnší... Ústa lehce pootevřená, zorničky rozšířené, oči temné jezírka...

Harry hleděl na Snapea-v-Harrym, přál si, aby mohl vidět dovnitř jeho hlavy. Přemítal, jestli vzdoruje spánku ze stejného důvodu jako Harry. Tohle napětí... to byl rozhodně příznak. Musel být. Odváží se zeptat?

Ale Snape se nezdál, že by trpěl, ne tak jako Harry, prostě byl pohroužen do knihy. Možná to byla ta přeměněná postel, jenž ho odrazovala. Ať jste sebedovednější v přeměňování, nikdy to nebylo úplně totéž.

„Víte," řekl Harry a usmál se na Snapea, protože ten muž měl hlavu příliš skloněnou a brýle mu sklouzávaly z nosu. „Dnes v noci můžete spát v mé posteli, jestli chcete."

Snape sebou trhl, pak na něj vzhlédl podivným, štvaným pohledem. Harry ten pohled na chvíli udržel, dokud si s jakýmsi plíživým zděšením neuvědomil, že si Snape musel myslet – co si myslel? Že by se mohli o postel podělit?

„Já si vezmu pohovku," dodal bez dechu, ruměnec mu stoupal po tvářích, a Snape stále vypadal štvaně, a teď se v jeho tváři objevilo ještě něco jiného, něco temného a vyděšeného a snad i... provinilého.

Intenzita toho výrazu vyslala Harrymu po zádech mráz. Napadla ho náhlá, nezáměrná myšlenka, že teplé tělo vedle něj by bylo... dobré.

Snape promluvil dřív, než mohl nad tím dál přemítat. „To není nutné," řekl.

„Upřímně, doteď jsem to nenabídl jenom ze zlomyslnosti," řekl, protože věděl, že se Snape pravděpodobně cítí pohodlněji s malicherností než s laskavostí. „Ale to není zrovna dobré hostitelské chování, ne? Ačkoli asi teď zrovna nejsem přesně hostitel. Měl bych se asi zeptat Minervy na pokoj..."

„Merlin ví, co si myslí o našem aktuálním spánkovém uspořádání," zamumlal Snape, a Harryho ruměnec se vrátil v plné síle, doprovázen ostrým, horkým bodnutím studu. Jenom pomyšlení, že by si někdo jiný mohl myslet, že jsou–

Harry se snažil si namluvit, že ten celotělový nával horka, jenž cítil, není nic jiného než hrůza.

Pak Snape zvýšil hlas a dodal: „Tohle jsou tvoje pokoje. Chápu, proč bys z nich nechtěl vystěhovat. A možná by to vypadalo trochu podivně, kdybych to udělal já."

„To je docela pravda," řekl Harry. „Ale zeptám se aspoň domácích skřítků, jestli bychom mohli sehnat pořádnou postel."

„To by bylo dobré," řekl Snape. Krátká odmlka, sevření rukou kolem knihy. „Děkuji."

Harry se na Snapea dlouho díval, snažil se neusmívat. Snape pokračoval ve studiu své knihy, ačkoli mu oči po stránce nepohybovaly.

Snape, zdálo se, se snažil. Bylo vtipné, pomyslel si Harry, jak zatáhl za zvonek, co se může udít za pouhý týden.

 

***

 

Severus se nedokázal rozhodnout, co je horší.

Byly dny, kdy zadal kapitoly ke čtení, snažil se mluvit co nejméně, a ignoroval víc menších prohřešků za jeden den, než za celou svou kariéru mistra lektvarů. Bylo to... snesitelné, jako léta předtím, než Potter přišel do Bradavic. Jako léta, kdy se neměl čeho obávat kromě dohledu nad Zmijozely, sázek na famfrpál, a usazování se do vysávající beznaděje svého vlastního života.

Studenti zdaleka nebyli tak přehnaně nadšení a podlézaví, jak očekával; Potterovy hodiny byly naopak velmi ukázněné, dokonce až trochu ostražité, a studenti se do diskusí zapojovali s nadšením a překvapivou hloubkou postřehů. Pořád se ale našly chvíle, které byly k nepřežití: několik popletených idiotů, kteří místo zaslouženého opovržení očekávali útěchu a povzbuzení; trapný výlev upřímné vděčnosti od několika sedmáků z Havraspáru, kteří jeho náhlý důraz na knihy místo praktických cvičení považovali za osobní laskavost; a několik zcela zjevných zamilovaností do Pottrovi osoby, při nichž se Severusovi zvedal žaludek a které se snažil vymýtit silou svého neschvalujícího pohledu.

A pak tu byli studenti, kteří byli výjimečně nadaní a bylo radost být v jejich společnosti, což bylo snad ještě horší, protože Severus si nepřál oblíbit si ani jednoho z nich. Všichni patřili Potterovi, a pokud si cenili jeho postřehů, pokud pod jeho vedením rozkvétali, byla to výhradně Potterova zásluha.

Pak tu byly večery, kdy ho Potter vítal čajem a úsměvem, jako by to bylo normální, jako by se navzájem měli rádi. Severus mu podal poznámky o dění za den, a Potter si je přečetl a odfrkl se u jízlivých částí. Pak mu Potter řekl všechno, co se ten den naučil (moc toho k užitku nebylo) a přečetl mu úryvky z knih, jenž mu přišly relevantní (nebo, mnohem častěji, zábavné). A Severus měl pocit, jako by mohl padat, dolů, dolů, dolů, do nekonečné studny Potterova tepla.

Bránil se tomu. Rýpal, sarkasticky trousil jedovaté poznámky a předstíral, že si nevšímá, že jeho jízlivosti už nezabírají a že se jim Potter směje – jako by je oceňoval, jako by jeho černý, pokřivený smysl pro humor byl zdrojem upřímného pobavení. Mračil se, potlačoval úsměvy a bojoval s tím, protože kdyby bojovat přestal, úplně by ho to pohltilo.

A pak... pak tu byly noci. Napjaté, plné frustrace a neutuchajícího pnutí. Myslel na Pottera a snažil se na něj nemyslet. Snažil se nemyslet na jeho tělo, ležící vedle ve tmě, naprosto dokonalé. Snažil se odolat nutkání dotknout se ho. Přitiskl dlaň přes látku na zřetelnou bouli své erekce, zasténal a zoufale si přál, aby tohle kruté a neobvyklé utrpení už skončilo. Tu hranici intimity zkrátka nedokázal překročit – podívat se Potterovi na penis, natož ho skutečně vzít do ruky. Bylo to na něj příliš.

Byl si naprosto jistý, že se zblázní.

Byl rád, když jeho druhý týden učení skončil, ale znamenalo to jen, že měl další sobotu, o níž musel přemýšlet. S Potterem.