„Víte, myslím, že možná plýtváme časem," řekl Harry, nechal Traktáty Margery Greenové, Kouzelnice vypadnout z rukou. Celé odpoledne se snažil interpretovat historickou angličtinu, vyzbrojen jen krátkým referenčním listem a mlhavou vzpomínkou na hodinu profesora Binnse. Bolela ho z toho hlava. „Jestli o tom nemůžeme mluvit ani psát, kdo říká, že by to zvládl někdo jiný? Bylo by lepší najít si vlastní řešení."

Severus zvedl hlavu od opravování. Písemky si teď rozdělili – oba jim přikládali stejnou váhu, ale zároveň si oba dobře uvědomovali, jak smrtelně nudná práce to je. O ty zajímavější práce se pak mezi sebou přeli.

Harry si s pobavením všiml, že se Snapeovi čím dál lépe daří donutit Harryho nespolupracující obličejové svaly zvednout jen jedno obočí.

Harry na něj jen zíral a mlčky ho prosil. Potřebovali pauzu.

„Možná," řekl Snape nakonec, čímž Harryho zaskočil.

„Přemýšlel jsem... mohli bychom jít se studenty zítra do Prasinek," řekl Harry s nadějí. „Třeba znovu navštívit muzeum, zjistit, jestli mají nějaké další informace o exponátech, o dalších nálezech z McNeillovy vykopávky. Možná dokonce existuje nějaký předmět, který to zvrátí. A pokud vezmeme dozor na výlet, uděláme si dobré jméno u Vectorové, má dohlížet na výlet s Trelawneyovou a nemůže tu ženskou vystát. Asi by nás pak nechala – mě, vás... kohokoli – vyvléknout se z toho valentýnského výletu. A nebudeme muset snášet Trelawneyovou, pokud půjdeme oba, ona by taky mohla zůstat doma. Vsadím se, že by radši strávila den ve svých pokojích komunikací s duchy."

„Dobrá tedy," řekl Snape, sotva se nad tím zamyslel. Harry na něj zíral. Začínal se obávat, co se za tou všudypřítomnou ochotou vlastně skrývá.

„Skvěle," řekl. „Hned jim napíšu vzkaz."

Napsal vzkazy rychle, dřív než si to Snape mohl rozmyslet. Oba je složil do hrubých papírových letadélek a pak je kouzlem poslal letět k jejich cílům. Snape ho jen sledoval, vypadal unaveně a tak nějak poraženě. Přinutilo to Harryho cítit se... provinile.

Přesto pomyšlení na zítřejší víkend v Prasinkách způsobilo, že večerní čtení uteklo o to rychleji. A pokud se přistihl, že sleduje Snapea víc než čte... no, i to bylo v pořádku.

 

* * *

 

Prasinky byly při ranním světlem nádherné, přímo jako pohlednice, chaloupky zahnízděné pod jiskřivou přikrývkou sněhu. Zrudlí studenti se choulili ve svých kolejních šálách a vlněných čepicích, smáli se, strkali se a klouzali po místě. Severus je pozoroval, jak pobíhají, bezstarostně a vystaveni riziku, že si každou chvíli zlomí vaz, a cítil, jak se mu nervy napínají.

Potter na sobě nosil výraz špatně skrytého potěšení. Ruměnec mu stoupal do lícních kostí a tmavé oči odrážely jiskřivé světlo sněhu. Vypadal, jako by se sotva zdržoval, aby se nepřipojil k žákům do jejich souboje sněhových koulí.

Severus obýval to tělo přes čtyřicet let, a byl si jistý, že nikdy nevypadal tak nevinně šťastně.

Odvrátil pohled. Potter pro něj představoval neutuchající utrpení; zdálo se, že nikdy nevyčerpá všechny způsoby, jak mu ublížit. Každou chvíli strávenou v jeho společnosti se Severus cítil bezbranný a obnažený, a Potter si toho ani nevšiml. Jen dál zadržoval ten svůj nakažlivý úsměv.

Aby odvedl pozornost jinam, zatahal za vlnu svého směšného svetru. Rozhodnout, kdo z nich si vezme Potterův jediný plášť, byl sám o sobě pěkný oříšek. Severus byl zpočátku rozhodnutý, že si ho vezme on, ale při pohledu na druhou možnost – obrovské vlněné HP přes vlastní hruď – od toho okamžitě upustil. Nedokázal snést pohled na své vlastní tělo ozdobené zatracenou značkou Harryho Pottera. Ne, bude lepší, když ten svetr oblékne on a všichni si budou moct myslet, že Potter je narcistický pitomec s příšerným vkusem.

Aspoň bylo teplý. A překvapivě měkký.

„No tak," řekl Potter, a i jeho tón prozrazoval nadšení. „Kdo prvý doběhne do muzea?"

„Rozhodně ne," řekl Severus, založil ruce a strčil si ledové prsty do podpaží.

„Rozveselte se, Harry," řekl Potter tiše a nenápadně se rozhlédl kolem sebe způsobem, jenž Severuse přiměl přemítat, jak vůbec dokázal být bystrozorem. „Máte přece rád Prasinky o Vánocích, pamatujete?"

Severus si myslel, že slyší slabý zvuk vánočních koled ve vzduchu. Myslel si, že se mu udělá zle.

„Hurá," řekl suše. „Miluji Prasinky o Vánocích."

Aspoň muzeum bylo mimo hlavní trasu, ačkoli malá ulička, jenž k němu vedla, byla zrádně kluzká ledem. Potter párkrát uklouzl. Severus si namlouval, že ta trhavá gesta, jenž udělal, aby toho chlapce zachytil, byla prostě na ochranu stavu vlastního těla.

Severusovy směšné džíny byly zcela promáčené, když dorazili k šedé kamenné budově, a na brýlích se mu rozpouštěl sníh. Kvůli téhle rozčilující překážce si Potter všiml cedulky na dveřích dřív než Severus. Zastavil se náhle a málem do sebe Severuse vrazil.

Muzeum v Prasinkách je zavřeno do Nového roku. Veselé Vánoce!

„Kruci," řekl Potter.

„Vskutku," řekl Severus, frustrovaný nad míru.

„No..." řekl Potter po chvíli. „Nemusíme mrhat výletem. U Zlaté Nitě? Docela by se nám hodilo nové oblečení."

Vrhl pohled na obávaný svetr s úšklebkem. Je to tvůj zatracený svetr, pomyslel si Severus podrážděně.

„Dobrá," řekl Severus. Potter vypadal překvapeně, výraz, jenž si Severus skoro začínal užívat.

Museli obcházet příliš, příliš mnoho lidí, aby se dostali do obchodu U Zlaté Nitě, a Severuse už omrzelo, o kolik méně toho viděl přes dav. Bylo to naprosto klaustrofobní. Potterovi se zdálo, že si užívá aspoň tu výhodu vyšší postavy, ačkoli se zdálo, že si Potter užívá úplně všechno.

Poté, co třetí nakupující do něj vrazil, omluvil se, poznal ho a omluvil se ještě víc, se Severus musel chytit poutek na opasku, aby se nesáhl po hůlce.

Tohle nebylo dobré. Severus už uvažoval o vraždě, a ještě ani nevešli do obchodu.

Přední polovina obchodu vypadala, jako by se Vánoce vyzvracely na regály všude kolem, a ve výloze bylo jakési hrozné zpívající zobrazení. Byla to naprostá noční můra, a Severus si byl celkem jistý, že by radši ještě jednou čelil Nagini, než tady zůstal.

Pak ho Potter chytil za paži a přitáhl blíž.

„Já taky nemám rád davy," řekl mu do ucha. „Ani ty vánočně veselé. Pojďme dozadu, tam to není tak zlé."

Severus se nebránil Potterovu naléhavému tahání za paži, a měl pravdu; tady vzadu, kde přebývaly ty seriózněji vyhlížející pláště a hábity, bylo klidněji. Pár prvňáků se točilo v pár slavnostních hábitech, které rozhodně neměli v úmyslu koupit, ale jeho zvednuté obočí je poslalo pryč v skřípavém duetu chichotání.

„Dobrá," řekl Harry. „Snapovské oblečení. Hm." Přešel ke dlouhé řadě tradičních černých pracovních hábitů, pak pohlédl zpátky na Severuse. „Nosíš vůbec někdy mudlovské oblečení?" zeptal se.

„Ne," řekl Snape a zkřížil ruce.

„Vůbec nikdy?"

„Ne, pokud se tomu dokážu vyhnout."

„Ani pod hábitem?"

„Pottere."

„No tak, Snape, nedělám si z vás legraci."

„Dobrá. Občas jsem nosil kalhoty a tričko pod hábitem, pro případ, že bych se ocitl v situaci, kdy bych musel odněkud uprchnout. Naštěstí jsou takové dny teď vzácné."

Nebylo obvyklé nosit oblečení pod hábitem, to se naučil brzy ve zmijozelských ubikacích. A upřímně, otcův nesouhlas s kouzelnickým oděním jen posílil jeho volání ke kouzelnické tradici. Nadšení Jamese Pottera pro ukradený Levicorpus ho nezastrašilo; kvůli nim se neměl v úmyslu měnit.

Snape se rozhlédl po policích, všiml si mikin, džínů a podezřele potterovsky vyhlížejících svetrů roztroušených mezi hábity a plášti. Povzdechl si. Ačkoli jeho žhoucí nenávist vůči otci byla teď jen hořkou vzpomínkou, pořád nechtěl mít nic společného s mudlovskou kulturou. Od konečného pádu Pána zla se však mudlovská kultura stala poněkud módní; dokonce staré čistokrevné rodiny si dávaly záležet, aby se nechaly vyfotit v oblecích.

Možná by neuškodilo to zkusit. Nebo aby to zkusil Potter. Pokud na tom trval.

Potter nasadil zvláštní výraz, o kterém si Snape myslel, že jde o odpor při přemýšlení nad Severusovým spodním prádlem, ačkoli přesně tak to nevypadalo.

„No dobře," řekl slabě. Pak: „Podívej, řeknu ti co. Já si vezmu pár různých věcí na zkoušku. Ty si vyber oblečení, jenž tě neuráží tolik jako ten svetr. Pak se sejdeme u zkušebních kabinek."

„Dobře," řekl Severus. „Deset minut."

„Dobře," řekl Potter, obrátil oči v sloup, a hned zamířil k řadě barevných košil.

Snape se zamračil. Byl skoro v pokušení vzdorovat vánočnímu oddělení, jen aby našel něco, co by Pottera učinilo opravdu odporným, ale pak, o kolik horší to mohlo být, než ten svetr? Nebo ty potrhané džíny? Nebo ty hrozné tepláky?

Snape zvedl černou košili. Pak další, mírně jinou. Pak zmijozelsky zelenou košili. A pak půlnočně modrou košili a tmavě šedou košili, protože podezříval, že bude Potter ohledně černé dělat potíže. Pak vestu, elegantní černé kalhoty, a mírně jiný střih elegantních černých kalhot, pak úzké černé riflové kalhoty pro případ, že by Potter trval na tom, že bude nosit jen denim, jak naznačoval jeho aktuální šatník. Pak pár poněkud elegantnějších svetrů, prostý černý hábit jen tak pro jistotu, a nehorázně drahý černý slavnostní hábit se stříbrným lemem, jenž Snape slíbil sám sobě, že Pottera přiměje koupit jako neskrývanou, i když slabou pomstu za to, že ho tím vším nechal projít.

Skončil o plné tři minuty dřív než Potter a šel počkat u zkušebních kabinek, seslal jemné a vlastně na hranici nelegální kouzlo, jenž ostatním zákazníkům navrhne, že vlastně nechtějí zkoušet oblečení, ale spíš si dát kousek slavného vánočního dortu madam Puddifootové.

Zdálo se, že si Potter vzal polovinu obchodu, a snažil se většinu toho schovat před zraky. Bylo tam znepokojivé množství barev.

„Dobrá," řekl Potter, když Severus vrhl výmluvný pohled na hodiny nad kabinkami. „Tak jdeme na to."

O dvě minuty později si Severus natáhl dobře padnoucí černé kalhoty a černou košili a úzkostně klepal nohou před Potterovou zataženou zkušební kabinkou.

„Zavřete oči," řekl Harry, a Severus slyšel v jeho hlase smích.

„Ne," řekl Severus rozhodně, a Potter si vydechl a pak rozhrnul svou záclonu.

Potter se rozhodl obléci ho do volného černého tílka, zdobeného zavíracími špendlíky u okraje, jenž k Severusově hrůze odhalovalo příliš mnoho bledých, hranatých ramen a hrudi popsané jizvami. Pravou ruku měl na boku, Znamení zla vystavené všem na odiv, a druhou ruku pozvednutou v jakémsi vágně povědomém gestu s vysunutým malíčkem a ukazovákem. Na zápěstí měl široký černý nýtovaný obojek. Vlasy měl rozpuštěné, a Potter je záměrně rozcuchal.

„Pottere... to jsou... kožené kalhoty?" zeptal se.

Byl naprosto rozzuřen, ale ne z důvodů, jaké čekal. Vypadal směšně, samozřejmě, ale... ne tak směšně, jak by měl vypadat. Něco na Potterově postoji, jeho nedostatku sebeuvědomění – jako by si neuvědomoval, že je v ošklivém těle – jako by to způsobovalo, že všechno, co Severus věděl, že je na něm samém odporné, vypadalo... méně ošklivě.

Potter se statečně snažil se neusmívat.

„Jo," řekl. „Po těch kalhotách na turistiku jsem to prostě musel vědět. Vážně jsem to nemyslel jako doporučenou kombinaci, ačkoli jsem–"

Místo aby tu větu dokončil, vrhl vyhýbavý pohled na zrcadlo za sebou, pak se kousl do rtu a...

Severus nevěděl, co to bylo za výraz.

Jeho oči sklouzly zpátky dolů k směšným kalhotám. Byly úzké a nízko na bocích, přidržované kostkovaným páskem.

"Pane na nebi," zamumlal. Puls mu tepal a nevěděl proč.

„Cos to řekl?" zeptal se Potter.

„Řekl jsem, že vypadáš směšně."

„Já vypadám směšně?" zeptal se rozhořčeně a přiložil Snapeovy ruce na příliš kostnaté boky. „Aspoň nevypadám jako číšník. Nebo teda, vlastně, vypadám."

Snape si povzdechl a podíval se zpátky do zrcadla. Byla to pravda, něco na Potterově mladistvém kouzlu způsobovalo, že elegantní celočerný vzhled vypadal méně hrozivě a formálně, spíš... jako číšník. Což neznamenalo, že by úzký střih košile nebyl lichotivý, hedvábně splývající přes jeho svalnatá ramena a úzký pas...

„Dobrá," zamumlal Snape, „ale jestli z té kabinky ještě jednou vyjdete v něčem podobně směšném, přísahám, že–"

Neměl hrozbu, kterou by tuto větu doplnil, takže s prásknutím zatáhl záclonu kabinky.

Když Potter vyšel příště, měl na sobě bílou košili a černou vestu, dobře ušité černé kalhoty a slušné boty. Vypadal trochu zardělý, a znovu předváděl ten skrytý úsměv. Severusovo tělo v tom působilo... nebezpečně přitažlivě.

„Vy nevypadáte jako číšník," řekl Harry, hleděl na svůj odraz v zrcadle. „Není to fér."

Severusovi se nelíbilo, jak byly vidět všechny linie jeho těla, nelíbilo se mu, že si Potter zase stáhl vlasy dozadu, čímž odhalil jeho drsnou, orlí tvář. Nelíbilo se mu, že se Potter nestaral o to, aby schoval tu ošklivou jizvu na krku, a obzvlášť se mu nelíbilo, že se Potter otáčel a kroutil, dělal falešně přísné obličeje a prohlížel si ho po celé délce.

„Bereme si tohle," řekl Potter.

„Ne," řekl Snape. Bože, chtěl odsud pryč, schovaný někde na temném a teplém míste s knihou, daleko od téhle strašné, nesmyslné zranitelnosti.

Podíval se na sebe, nebo spíš na sebe-v-Potterovi, v zrcadle. Nebylo mu žádnou útěchou, že Potter vypadal dobře v tom smaragdově zeleném svetru s rolákem,  přiléhající k jeho tělu, barva prozařující ty prokleté oči. A černé džíny, džíny, jenž mu skutečně padly a neměly žádné díry, džíny, u nichž cítil, jak se přiléhavě lepí ke svalnatým křivkám Potterova zadku...

Severus byl zaskočen tím horkým, sevřeným stahem v žaludku. Mohl se snažit předstírat, mohl se snažit ignorovat strašné krutosti osudu, ale on chtěl...

„Ten svetr se mi nelíbí," řekl Potter, přerušil tok jeho myšlenek.

„Sluší ti," namítl Severus, pak si přál, aby si mohl ukousnout vlastní jazyk. Bylo to ale pozdě, protože se Potter usmíval, a nenáviděl na tom úsměvu úplně všechno, od toho, jak to dělalo s jeho vlastní žlutavou tváří, po to, jak to způsobilo, že se v jeho prázdné hrudi rozzářila naděje.

„Hm," řekl Potter, pořád se usmíval. „Nevím... vypadá to trochu jako to, co teď nosí Malfoy. Mají to v červené?"

„Ne, ale mají to ve zlaté a plné lvů."

„Vážně?" oči mu pobaveně zajiskřili.

„Ne."

Potter se zamračil, ale vypadalo to trochu slabě. „Dobře," řekl. „Tak si ho tedy nech. Další!"

Severus už byl vyčerpaný.

 

* * *

 

„Pottere, vypadám jako vy.“

Potter jen pokrčil rameny ve své obří mikině. Vypadal v ní jako strašák do zelí, kterého oblékal někdo se zvláštním smyslem pro módu. „Je pohodlná.“

„To hábity také.“

„Ale v tomhle člověk líp zapadne do davu.“

„Snad vy, Pottere. Ne... vlastně ani vy ne. Mám podezření, že jediný důvod, proč U Zlaté Nitě vůbec prodává takhle vytahané svetry, je ten, že se z nich stala vaše poznávací značka.“

Potter měl aspoň tolik slušnosti, že se začervenal. „Ta košile ujde, řekl bych,“ zamumlal a zamířil zpátky do převlékací kabinky.

 

* * *

 

„Snape, už přece černé hábity mám.“

„Černých hábitů není nikdy dost.“

„Jsou nudné.“

„Ne tak nudné jako ten svetr, Pottere. Co vás, u Merlinových vousů, přivedlo na to, že bych nosil pletený svetr s copánkovým vzorem?“

„No... je zelený.“

„Pottere. Tohle není zeleň vznešeného Zmijozelu. Tohle je žlučová zeleň.“

„No, vy budete na žluč nejspíš odborník.“ Zamumlal Potter v Severusově těle.

Něco na Potterově výrazu – ten pobavený úšklebek a zároveň nezvykle laskavé oči – otupilo ostří té jízlivosti. Severus se chtěl rozzlobit, místo toho ale bojoval s úsměvem, který se mu dral na tvář.

Potterova biologie, bezpochyby. Tohle prokleté tělo se zřejmě nedokázalo dočkat, až se začne culit jako nějaký trouba. Jiné vysvětlení neexistovalo.

 

* * *

 

„To je přijatelné."

„Myslel jsem, že to řeknete," řekl Potter a prohlížel si vlastní hruď. Košile, kterou měl na sobě, byla černá lněná, s kříženým šněrováním u krku. Potter nechal tkaničky volné, ale to se dalo snadno napravit.

„A myslím, že tohle taky není špatné," pokračoval Potter, hledě na tmavě fialové triko s dlouhým rukávem a černé džíny. „Trochu... emo."

„Díky Merlinovi," řekl Severus a obrátil oči v sloup. Neměl vůbec žádné ponětí, co znamená emo, a ani ho to zvlášť nezajímalo. „Někam se posouváme."

Potterův odpovídající úsměv byl skoro laskavý.

Severus by potřeboval drink. „Pottere..." řekl pomalu a s beznadějí pohlédl na hromadu oblečení rozházenou po Potterově kabince. „Ať už je to vzrušující sebevíc..."

Harry se ohlédl do vlastní kabinky a udělal grimasu.

„Jo, dobrá. Ještě jednu sadu. A pak... možná do Tří košťat?"

Snape přikývl. „Ještě jednu."

Když se vrátil do své kabinky, Severus si dal chvíli, aby si uspořádal zbývající oblečení. Schválená hromada byla malá, ale funkční. Přesunul do ní drahý slavnostní hábit, už odhodlaný ho Potterovi propašovat, a podezříval, že Potter by povolil i top s dlouhým rukávem v černé i fialové. Většina toho, co mu zbylo na zkoušku, byla taky černá, a měl silné podezření, že Potter by nic z toho neschválil.

Ještě nevyřešili problém svrchního oblečení, tak si Snape natáhl tmavě šedou košili, černou kravatu a černý kabát ke kolenům, dobře padnoucí. Potter takhle vypadal jinak, kabát mu volně visel, vlasy trochu rozcuchané od všeho toho převlékání, oči zastíněné za stříbrnými obroučkami a černými řasami. Severus zvedl obočí na svůj odraz, a temný, elegantně rozevlátý muž mu zvedl obočí zpátky. Pobaveně se usmál, a mužův úšklebek zpátky byl zdrcující, čelist zaostřená a dokonalá, rudá ústa plná příslibu.

Severus se na chvíli zamyslel, jestli Potterův ošuntělý styl nebyl záměrně vypočítaný tak, aby nebyl příliš pohledný, než aby to mohlo být dovoleno. Ale to nesedělo s jeho představou o Potterovi jako arogantním, pozornost vyhledávajícím–

Ale ne, jen to vzdej, přerušila ho vlastní mysl. Víš, že takový není. Je skromný. Je půvabně sebeuvědomělý. Je přesným opakem všeho, co nenávidíš.

„Jste hotový?" zeptal se Potter, zjevně netrpělivý.

„Ano," řekl Severus a odtáhl závěs.

Potter si prohlédl ten oděv s výrazem, jenž nedokázal přečíst. „Vypadám divně," řekl.

„Já taky," řekl Severus. Potter měl na sobě volný tmavě šedý svetr s vodorovným výstřihem a šedé džíny s ohrnutými kraji. Bylo na tom cosi neurčitě trendy, snad příliš dlouhé rukávy nebo způsob, jakým výstřih odhaloval příliš mnoho ramene, nebo možná prostě to, že to bylo doplněné Potterovými bystrozorskými botami z dračí kůže. Ale bylo to nenápadné, dobře padnoucí, a dělalo to Severuse na pohled mladším. Lidštějším. Vypadal jako někdo jiný, možná jako ten, kým mohl být, kdyby se narodil jako mudlorozený. Snad kdyby chodil do školy v Cokeworthu, byl teenagerským punkerem, žil jednoduchý a zajímavý druh mudlovského života.

Zavřel oči. Dávno přes letní prázdniny mezi pátým a šestým ročníkem, kdy jeho otec odjel na celý týden navštívit svou sestru, ten týden Severus procházel kolem obchodu s deskami ve městě, místa plného bot a ohrnutých kalhot, naježených vlasů a kožených bund. Sledoval ty muže, povědomá závist a nevítané cosi se v něm vlnily, a když viděl statného pohledného muže, jak kupuje pronikavě růžovou a žlutou desku s nápisem SEX na obalu, vešel dovnitř a jednu kopii ukradl. A když se vrátil domů, přehrál ji matce v obývacím pokoji, a ona se tomu zasmála a řekla, že je to trochu šílené, ale pak vstala a zatančila divoký tanec, ruce se jí vlnily, oči zavřené, bosá a stále v zástěře. Sledoval ji, příliš sebe-uvědomělý a teenagerský na to, aby se přidal, ale užíval si pohled na její unesenou tvář.

„Líbí se mi to," řekl Harry jemně, zjevně si vědom, že vstupuje do něčeho složitého. „Myslím, že to vypadá... nevím. Prostě se mi to líbí." Strčil si ruce do kapes džínů výrazně potterovským způsobem.

„Dobře," řekl Severus tiše, a Potter vypadal překvapeně, ale moudře to nekomentoval.

„Ten kabát je trochu... formální, myslím?" řekl Potter opatrně po chvíli. „Což, myslím, není úplně špatná věc. Jen prostě nevypadám... jako já."

„Tím myslíte, že vypadáte elegantně?" zeptal se Snape a zvedl obočí.

„Asi jo," řekl Harry a zazubil se. „Fajn, můžete si vzít i ten kabát."

„Dobře," řekl Snape.

„A koupím si i pár dalších černých hábitů," řekl Harry upřímně, jako by se snažil vysloužit si přízeň, ačkoli si Severus nedokázal představit z jakého důvodu. „Neuškodí to."

„Dobře," řekl Snape. Chvíli na sebe zůstali hledět.

„Skvěle," řekl Harry. „Uvidíme se u pokladny."

Severus s nechutí natáhl Potterovy ošuntělé džíny a ručně pletený svetr, levitoval odmítnuté oblečení k přeplněné polici u dveří kabinky a sesbíral schválené oblečení do náruče. Fronta u pokladny byla dlouhá, personál vypadal utrápeně; Severus se na ně netrpělivě zamračil, než si vzpomněl, že to asi není něco, co by Potter dělal. Severus se místo toho přistihl, že zírá na hromady ponožek, spodků a různých doplňků, impulzivně si přidal pár na svou hromadu, jak kolem procházel. Potter se k němu připojil, pohlédl na spodky a ponožky, a zdálo se, že vidí tu moudrost, jak šel obstarat vlastní. Severus nebyl nadšen, že vybrané trenýrky měly na pase drobné zlaté zlatonky, ale aspoň byla to nenápadná sada v šedé, černé a námořnicky modré. Mnohem lepší než Potterova žalostně vzorovaná zásuvka se spodním prádlem.

Merline, kdyby někdo řekl Severusovi před pouhým měsícem, že bude znát Potterovu zásuvku se spodním prádlem...

„Předpokládám, že platíte vy, Pottere, protože veškerý přístup, jaký mám ke svému bankovnímu účtu, jsi nechal v mé maringotce."

„Ano, samozřejmě," řekl Potter ledabyle, jako by utrácet pořádnou hromadu galeonů na zcela nový šatník byla naprosto normální věc. „Dám to na kartu. Nebo teda vy. Vlastně to bude dobrý test, uvidíme, jestli i skřítčí magii to oklame."

Severus na to zvedl obočí. Potter se lehce usmál a podal mu malou černou krabičku.

Když konečně dorazili k pokladně, mladá žena, jenž je obsluhovala, jim úsečně popřála „dobré odpoledne", vzhlédla, setkala se se Severusovýma očima a pak zrudla stejně jako její jiskřivé baňkové náušnice.

„Dobré odpoledne," řekl Potter s povzbudivým úsměvem směrem k ní, a její oči se rozšířily ještě víc. „Všechno dohromady, prosím."

Harry vysypal svou náruč na pult. Ta dáma, zjevně příliš ohromená hvězdnou přítomností, aby promluvila, sečetla jejich zboží v rudém tichu.

„Sto osmdesát devět galeonů, prosím," řekla nakonec. Severus musel skrýt svou hrůzu, ale Potter se jen usmál.

„Tak dělejte," řekl a šťouchl do Severuse. Severus se podíval na černou krabičku ve své ruce. Měla po jednom kraji posuvné tlačítko; pohnul jím, a vysunula se černá karta s pozlacenými okraji, velikosti asi jako vizitka. Vytáhl ji z krabičky a zvědavě si ji prohlédl; zlatým písmem stálo:

Já, Harry James Potter, tímto povoluji, aby byla částka ... převedena z mého účtu na účet ...

„Konečně, nemyslíte?" řekl Potter, „mudlové platí kartami už dávno. Ne přesně takhle, plastovými. Nevím proč vám to říkám, vy to asi víte. Nebo se o to fakt nezajímáte. Nebo obojí..."

Severus ho ignoroval a podal kartu pokladní, jenž vyplnila detaily brkem a pak se dotkla hůlkou papíru. Rozzářil se zlatě a pak zmizel, o čemž se Severus domníval, že to je dobré znamení, protože pak mu předala jeho nákup s roztřeseným:

„Děkujeme za nákup U Zlaté Nitě, pane Pottere!"

„Děkuji," řekl Severus, snažil se nepřevrátit oči v sloup.

„Peklo," zamumlal, jak se vzdalovali od pultu. Bylo mezi nimi a východem příliš mnoho lidí.

„Souhlas," řekl Harry a zazubil se. Severus si na ten pohled pořád ještě nemohl zvyknout. „Vlastně si myslím, že potřebuji drink. Ale nejdřív bych chtěl jít vyzkoušet, jak vypadá pár z těch věcí na nás... co vy na to?"

Severus si povzdechl. Byli tak blízko, tak blízko úniku...

„Dobrá tedy," řekl a vrátil se do kabinky, doufejme naposledy.

 

* * *

 

Tři košťata byli po ledových ulicích jasnou bublinou tepla, vzduch hustý vůní teplého dřeva a Máslového ležáku. Harry na okamžik zavřel oči, obtěžkán nostalgií. V takových chvílích mu chyběli Ron a Hermiona.

Pohlédl na Snapea, jenž se rozhodl obléknout si dlouhý kabát, zelený rolák a úzké černé džíny. Harry musel uznat, že v tom oblečení vypadal víc... dospěle, daleko od hubeného teenagera skrývajícího se za ošumělým obnošeným oblečením.

Podíval se sám na sebe. Nerad si to přiznával, ale Harry si dnes užíval, že je Snapem. Zase si oblékl šedý svetr a džíny s ohrnutými kraji. Nemohl skoro uvěřit, že mu Snape dovolil vyváznout s takovým outfitem, ale zjevně náhodou narazil na něco, co pro Snapea mělo jistý... význam.

Když si sundal plášť, Harry se cítil... impozantně. Nikdy by si nedovedl představit, jaký účinek má být vysoký a zajímavý.

Všechny oči na ně na chvíli spočinuly, jak vstupovali, ačkoli Snape, mírně před Harrym, získával většinu pozornosti. To byla další uspokojivá věc na dnešku; zdálo se, že Snape neví, co s tím neustálým zíráním, koktavými omluvami na rušné ulici, zardělými pokladními. Harry doufal, že si uvědomí, jak vyčerpávající to vlastně je, být slavným Harrym Potterem.

Ne, samozřejmě, že by Snape nebyl slavný, ale většinou se tisku vyhýbal a Harry měl pocit, že by ho poznali jen jeho bývalí studenti, obzvlášť takhle oblečeného.

„Přinesu nám drink," řekl a poplácal se po kapse pláště, rachotily v ní galeony. „Kdyby jste nám mezitím našel místo. Myslím, že tam vzadu je box, ten s tou strašidelnou losí hlavou. Studenti se ho vyhýbají, slyšel jsem fámu, že je prokletý."

Harry loni hlasitě zmínil údajnou kletbu před obzvlášť upovídaným mrzimorem, aby on i ostatní zaměstnanci měli lepší šanci na místo o víkendech v Prasinkách. Ale nechtěl se úplně přiznat k něčemu tak zmijozelskému.

„Dobrá. Ohnivou whisky," řekl Snape a podezíravě se na něj podíval.

„Jen abyste věděl, to tělo moc nesnese," řekl Harry.

„Risknu to," řekl Snape.

Harry pokrčil rameny. „Riskujete i kocovinu."

Harry přistoupil k baru. Madam Rosmerta se opírala o druhý konec, klábosila se starší čarodějkou v obrovském klobouku. Harry ji hned nezavolal, místo toho se opřel o barovou stoličku a obdivoval starožitné koště zdobící zadní stěnu.

„Promiňte," řekl muž a usadil se na sedadlo vedle něj, Harry sebou trhl. „Ach, promiňte za to. Nemohl jsem si pomoct, musím se zeptat – jste vy Severus Snape?"

Harry se otočil, aby se podíval na muže, teplo mu zaplavovalo tvář. Byl to elegantně vyhlížející kouzelník, snad Snapeova věku nebo o něco mladší, s křivým nosem a vřelým, okouzlujícím úsměvem.

„Ehm, ano," řekl. Slavný Severus Snape, jo? Harry si nebyl jistý, co si o tom má myslet.

„Ach, dobře! Myslel jsem si, že jste to vy, ale nepoznal jsem vás bez těch klasicky vlajících hábitů. Ale sluší vám to." Muž to doprovodil vřelým úsměvem.

„Ehm, děkuji," řekl Harry znovu a riskoval mírný úsměv na oplátku.

„Promiňte, ani jsem se nepředstavil. Everett Wiseacre, těší mě. Sledoval jsem váš příběh v novinách."

„Neměl by jste novinám příliš věřit," řekl Harry ostražitě.

„Ach, já taky ne," řekl Everett a poplácal ho po paži. Harry hleděl dolů na mužovu ruku, zmateně. „Ačkoli bych někdy rád slyšel váš pohled na to."

„Možná," řekl Harry a znovu si toho muže prohlédl. Byl přitažlivý, s otevřeným úsměvem, a Harry byl skoro smutný, že je ve Snapeově těle a nemůže flirtovat. Ačkoli, mohl by? Koneckonců, kdyby to bylo trvalé, musel by projít znovu celý coming-out. Říkat, že miloval jeho matku jen jako kamarátku? Uf, jaká to byla šílená myšlenka. Ledaže… začaly by ho ženy přitahovat víc? Kde vlastně sídlí jeho… homosexualita?

Harry na toho muže znovu pohlédl, ucítil, jak se rdí, a pak zíral zpátky na odřený červený lak baru.

Everett byl chvíli tichý. „Odpusťte mi, že se ptám," řekl nakonec, „ale je to pravda? O... Lily Potterové?"

Snape by asi toho muže v tuhle chvíli uřknul. Harry byl ale příliš vyvedený z míry, aby cokoli řekl.

„Je to složité," řekl nakonec a podíval se na Everetta. Ten muž vypadal zřetelně nadějně.

„Promiňte, to bylo nezdvořilé, teď už půjdu," řekl. „Ale tady, vezměte si mou vizitku. Zavolejte mi, kdybyste někdy hledal společnost v Prasinkách."

„Ehm, díky," řekl Harry a přijal nabídnutou vizitku. Everett Wiseacre, soukromý styčný důstojník pro skřítky.

„Co přesně je soukromý styčný důstojník pro skřítky?" zeptal se Harry. Everett se usmál.

„Pomáhám nehorázně bohatým vyjednávat jejich účty s Gringottovic bankou. Většinou staré rodiny, jenž mají, ehm, historické problémy se skřítky. Občas noví zbohatlíci, kteří chtějí vědět, na jakých účtech mít svoje zlato, jak vyjednávat sazby, tyhle věci."

„Aha," řekl Harry. „No, těšilo mě."

„Mě taky," řekl Everett, a pohled, jaký na Harryho vrhl, byl rozhodně flirtovní. „Ne každý den potkáte válečného hrdinu. Přeji hezké odpoledne."

A s tím Everett hladce sklouzl ze stoličky zpátky ke svému stolu. Madam Rosmerta, jenž tu výměnu sledovala s nesmírnou zvědavostí, mu darovala úsměv a mrknutí.

„Ohnivou whisky a jedno pivo, prosím," řekl Harry a snažil se udržet pokerovou tvář.

Nákup nápojů dokončen, zamířil zpátky za Snapem.

„Trvalo vám to," řekl Snape, když si Harry sedal na místo vedle něj, pocítil povědomý tlak tlumícího kouzla, jak to udělal.

„No, byl jsem zaneprázdněn tím, že mě dobýval pohledný účetní," řekl Harry, jenž se neubránil trošce popíchnout Snapea. Snape vypadal šokovaně, a pak z nějakého důvodu rozzlobeně.

„Pottere, vaše vtipy jsou dnes–"

„Ach! Ne, opravdu," řekl Harry rychle a podal mu ohnivou whisky a vizitku. Snape hleděl na vizitku, pak na Harryho, pak na Harryho vypůjčené tělo. Pořád vypadal naštvaně, ale upřímně, Harry byl překvapen, že úplně nevybouchl. Obvykle, když Snape vnímal posměch, čelil mu divokou, plivající jízlivostí.

„Upřímně pochybuji, že by balil mě," řekl. „Vás. Kohokoli."

„Rozhodně balil, vsadil bych se o deset galeonů. A nevidím důvod proč ne," řekl Harry, zazubil se a uhladil si top. „Jste slavný válečný hrdina v nesmírně dobře zvoleném outfitu."

„Jak znepokojivé," řekl Snape tiše, pořád zíral na vizitku. Pak do sebe hodil svou ohnivou whisky.

„Jak to myslíte?" zeptal se Harry, najednou chladně. Uvědomil si něco... předpokládal, že Snape o něm ví. Harry předpokládal, že to všichni vědí, že má rád muže, z novinových zpráv. Snape si toho mohl všimnout ještě dřív než Harry sám, stejně jako Hermiona, ostatně byl přece v jeho hlavě. Musel to vědět, ne?

Harry vůbec nevěděl, jak by to Snape přijal, kdyby to zjistil teď. Kouzelnická Británie, jako relativně malá komunita, neměla moc rozmanitosti myšlení, pokud šlo o sexualitu, nebo cokoli jiného. Čistokrevní kouzelníci byli trochu upjatí, pokud šlo o mluvení o sexu, ne zvlášť progresivní ohledně genderových rolí, a docela vášniví ohledně manželství a kouzelnických dětí, ale poněkud... nejasní, pokud šlo o téma samotného genderu. Což dávalo smysl, když jste mohli mávnutím hůlky změnit svoje fyzické tělo. Nebylo to dokonalé – stereotypy a binární myšlení existovaly, čistokrevná bigotnost přetrvávala, a dobré i špatné z mudlovské kultury prosakovalo taky – ale nebylo to tady děsivé, být gay. Dudley nazýval své nepřátele, i přátele, urážkami, jaké kouzelníci ani neznali. Držet se za ruce na Příčné ulici někdy vyvolávalo pohledy, jako byste nosili neobvyklý klobouk, ale ne odpor nebo hrozbu násilí.

Podle Hermiony ten rozdíl v přístupu pramenil z toho, že mudlovská Británie po staletí považovala sodomity a čarodějnice za v podstatě stejný druh zla. Jakýkoli argument založený na tom, že je něco „nepřirozené“ nebo „morálně zvrhlé“, proto kouzelnická společnost přijímala s pobaveným opovržením nebo jako osobní urážku. A pak tu byl ještě pradávný vynález lektvaru mužského těhotenství, který činil veškeré námitky týkající se zachování kouzelnické populace bezpředmětnými. Přesto, poznamenala Hermiona s vydatným protočením očí, zůstávalo mužské těhotenství u heterosexuálních párů poměrně vzácné.

Ale Snape nebyl čistokrevný, a kdo ví, jaké hodnoty si osvojil jako mladý muž. Mudlovská kultura v šedesátých a sedmdesátých letech byla obtížnou dobou pro práva gayů, Harry to věděl.

A teď na něj Snape zíral, a jeho výraz byl... zvláštní.

„Ehm, napadlo mě, že možná nevíte něco o mně," řekl Harry.

„Šance na to jsou mizivé, Pottere," řekl, a jeho tvář byla... skoro jemná. „Ach, což mi připomíná, je něco, co byste měl vědět vy. Grangerová a Weasley jsou přesvědčeni, že máte... nápadníka... jenž bydlí v Prasinkách. Pokud se nám podaří vyměnit zpátky, připravte se, že vás o tom vyzpovídají."

„Ehm," řekl Harry. „Dobře. A jak přesně k tomu došlo?"

„Chtěli vědět, proč jsem pořádně nejedl. Nechal jsem je hádat, a tohle je, s čím přišli oni sami."

„Ale já teď jím pořádně," řekl Harry, překvapen. Snape zvedl nesouhlasné obočí na to slovo teď, což Harryho přimělo chtít mu ho odkouzlit pryč pro tu čirou pokryteckost. „Proč by si mysleli, že ne?"

„Protože, Pottere, vy jste... omdlel."

Harry zvedl obočí. Snape zrůžověl; bylo to mnohem zřejmější na Harryho tváři, než by bylo na Snapeově, celoobličejová červeň místo dvou vysokých rudých skvrn. Vsadil se, že to Snape nesnáší.

„Vy jste omdlel," opravil ho Harry a pobaveně se usmál.

„Vaše tělo. Vaše podvyživené, nefunkční tělo."

„Vy mi tu budete vykládat. A byl jsem naprosto dobře vyživovaný. Myslím, že jste to byl vy, kdo omdlel. Šokem."

Snape se na něj podíval, s výrazem temně zeleného vzteku. Vidět vlastní tělo zvenčí bylo komplikovaným zážitkem pro sebeúctu, ale Harry vážně měl úžasné oči.

Harry se jen usmál a nepřítomně přejel prsty po škrábanci na stole. „Díky za varování," řekl. „A... jsem rád, že to víte."

Tentokrát byl na řadě Snape, aby vypadal překvapeně, a mírně zmateně.

„Protože to víte už pár týdnů, a nehodili jste mi to na hlavu," vysvětlil Harry. „Vlastně jste mi nehodil na hlavu vůbec nic. Řekl jste mi, že mě nenávidíte za to, komu jsem se narodil a co reprezentuji, ale za celé ty dva týdny jste o mně, o mně samotném, neřekl nic hrozného. A to se mi líbí."

Snapeovo překvapení se přeměnilo v bolestný, štvaný výraz.

„Pottere," řekl, tiše a nízce. „Nedělejte to. Nemůžeme být přátelé."

„Proč ne?"

„Protože já nemůžu."

„Čeho se bojíte?" zeptal se Harry. „Že ztratíte hrdost? Že... by vás to mohlo zranit? Snape, takhle nemůžete žít navěky. Chápu vás, myslím. Mohli bychom být... bože, přátelé ani není to správné slovo. Něco důležitého."

„Zapomněl jste na nějaké věci," řekl Snape a jeho tělo se schoulilo jako umírající pavouk. „Nevidíte mou tvář, tak jste zapomněl, kdo jsem, Pottere. Mučil jsem vás ve své třídě, a bavilo mě to. Vyhledával jsem vaše utrpení mnoho, mnoho let. Nemůžeme být přátelé, nefungovalo by to."

„A kdybych vám to odpustil?" zeptal se Harry.

„Nemůžete mi odpustit, Pottere. Zapomínáte, kdo zabil tvou matku."

Harry sebou trhl. Snape měl samozřejmě pravdu; řekl Pánu zla o proroctví. A co víc, kdyby to nebyla Lily, kdyby se Voldemort zaměřil na nějakou jinou rodinu, Snape by byl pořád jeho služebníkem.

Ale měl čas o tom přemýšlet. A byla to... jen další rozcestí. Rozcestí, jaké by Harry mohl stejně snadno projít jako Snape. Kdyby nepotkal Rona a neoblíbil si ho, nebo Malfoye a neznenáviděl ho, nemusel by nutně mít tu myšlenku, že nechce být Moudrým kloboukem zařazen do Zmijozelu. Mohl by se naučit, co znamená být kouzelníkem, od dětí smrtijedů, jenž by mu řekly, že je speciální, nadřazený, že si zaslouží moc a že si Dursleyovi zaslouží trpět, a že Brumbálovo pletichaření bylo zodpovědné za jeho hrozné dětství. Špatné rozcestí, a jak jinak by věci mohly dopadnout.

Nebyla to spravedlivá cena, smrt jeho matky za Snapeovo vykoupení, ale stalo se to, a nemohl to změnit. Ani Snape, ačkoli Harry věděl, že by za to zaplatil jakoukoli cenu.

A jeho matka, pomyslel si Harry, by byla ráda, že svou obětí zachránila víc než jednu osobu.

„Ano, nezapomněl jsem," řekl Harry, hrdlo sevřené a bolavé. „Byl to Voldemort. Vy jste pomohl, vím to, a to, že jste nevěděl, že to bude ona, Vás nedělá o nic méně odpovědným za to, co jste udělal. Ale změnilo vás to. Vaše ztráta vás změnila. Brumbál vás změnil. Nejste ten chlapec, ne loajální osmnáctiletý smrtijed, a osoba, kterou jste teď, je hodná. Zasloužíte si šanci mít lepší život. Být lepší. Každý si zaslouží tu šanci, pokud je ochotný ji přijmout."

Snape se na něj díval pohledem, který působil až dětsky – zoufalým, bolestným, odzbrojujícím ve své otevřenosti a... a bylo v něm ještě něco. Snad naděje.

„Pottere," řekl Snape, hlas se mu lámal. „Pottere... nenávidím vás."

Harry věděl, že Snape myslí něco jiného. Nebyl si přesně jistý čím, ale věděl, že je to důležité, a že Snape ještě neměl slova, aby to vyjádřil. Možná je nikdy mít nebude.

Stačilo, že to cítil. Harry natáhl ruku, a Snape na ni zíral jako zahnané zvíře, s vytřeštěnýma očima a vyděšený, jak se ta ruka usadila na jeho. Byl to surreálný pocit, dotýkat se vlastní ruky, vidět, jak se to děje, ale necítit to tak, jak to vypadalo. Snape se nehnul, ztuhlý na místě, hleděl na bod, kde se jejich ruce dotýkaly. Harry mu stiskl prsty, a pak ruku odtáhl.

Harry si uvědomil, že tohle byl ten rozhovor, v který doufal. Usmíření. Nevypadalo to tak, jak si to představoval – bylo to nepořádné, křehké, a vůbec ne na místě, jaké čekal – ale byl to první krok.

A přesto si uvědomil, že jsou stále uvězněni ve špatných tělech. No, tak tady je s teorií konec... snad museli udělat něco zvláštního? Oba říct, vidím tě, nebo tak něco?

Možná v tom bylo víc. Možná musel Snape přijmout své pocity. Možná... měl ještě sám Harry nějakou zátěž, kterou musel vyřešit, pokud šlo o Snapea? Přenesl se už vážne přes všechny ty hrozné způsoby, jimiž s ním Snape zacházel? Nepotřeboval aspoň omluvu, než to nechá být?

Harry si nebyl jistý, ale byl ochotný na to počkat, dokud to nezjistí. Nebylo to tak zlé, být na chvíli Snapem, a ty poslední dva týdny učení, tiché společnosti a opatrného škádlení byly... příjemné.

Snape na něj pořád zíral. Sevřelo mu to hruď. Harrymu to připomnělo nitrobranu; přál si, aby ji mohl použít, ale beztak už věděli, že nefunguje...

Harry odvrátil pohled, hledal cokoli, co by tu napjatou atmosféru přerušilo. Jeho oči padly na věnec nad dveřmi. Bože, Vánoce.

„Snape," řekl náhle naléhavě. „Vánoce."

Snape se hladce vzpamatoval z toho okamžiku syrových emocí. Zvedl obočí; Harry doufal, že to bude ještě umět, jakmile se vymění zpátky.

„Ano," řekl suše. „Skoro."

„Mám jít na Vánoce do Doupěte. Ne... nechci to zmeškat."

Druhé obočí se zvedlo, aby se přidalo k prvnímu.

„Co navrhujete, Pottere? Že bych šel já, a přivedl bych vás jako svůj doprovod?"

Harry se na něj podíval.

„Nechápete to. Vy tam beztak budete muset jít. Nejsem si jistý, že by Molly vzala jakoukoli výmluvu, a kromě toho by jí to zlomilo srdce. Budete tam muset jít, a já... myslím..."

Bylo by nevýslovně divné, aby se Harry Potter zeptal Molly Weasleyové, jestli by Severus Snape mohl přijít na Vánoce. Ale Harry to nedokázal snést... nedokázal snést sedět sám na hradě o vánoční noci, s vědomím, že pár set mil odsud sedí každý, koho na světě miloval, kolem ohně s Molliným kakaem.

„Myslím, že by jste mohl požádat, jestli bych mohl přijít taky? Mohli bychom to svést na náš Záhadný projekt. Molly neřekne ne."

Snape vypadal, jako by opravdu chtěl říct ne. Ret se mu zkroutil tím způsobem, jakým to dělal, když se chystal Harrymu říct něco hrozného. Ten výraz byl povědomý, dokonce i na jeho vypůjčené tváři.

„Dobrá," řekl místo toho. Harry na něj zíral.

„Vážně?"

„Pottere, netlačte na to."

„Vážně se vám do toho nechce, viďte?"

„Koupat se ve vašem zbožňování z druhé ruky? Být obklopen partou hlučných a otravných bývalých studentů? Muset vysvětlovat, proč jsem na tu párty přivedl toho umaštěného parchanta? Ne, Pottere, nechce."

Harry se zhluboka nadechl. Bylo mu z toho smutno, ale zároveň to chtěl vzít zpátky, říct, že to Snape nemusí. Obětovat svou radost. Ale to byl zlozvyk, jenž se snažil odbourat, a kromě toho... bylo to velké, že se Snape na tohle uvolil. Bylo to důležité. Byl to „dobrovolný“ kompromis, a pokud to dobře dopadne, možná se Snape naučí to dělat častěji.

„Děkuji Vám," řekl. „Znamená to... hodně."

„Budete mi za to dlužit," řekl Snape odmítavě, ale Harry viděl záblesk potěšení, jenž Snape nedokázal úplně potlačit. Ten muž byl nekonečným divem; Harry přemítal, jestli ho vůbec kdy plně pochopí.

„Taky," řekl Harry, kroutil kousek Snapeových vlasů mezi prsty a věnoval mu vychytralý úsměv. „Všimnete si, že v tuhle chvíli vlastně nejste umaštěný parchant."

„Merline, pomoz mi, Pottere, jestli mi ještě někdy budete na veřejnosti kroutit vlasy–"

Harry vybuchl smíchy a dlouho se nedokázal přestat smát.

 

* * *

 

Severus si vzal a vypil druhou ohnivou whisky dřív, než Potter stihl dopít pivo, a svět kolem něj se příjemně rozmazal. Svíčky měly kolem sebe svatozář, prostor za jejich boxem se vytrácel, a světlo divoce jiskřilo z černých očí muže před ním. Jeho vlastní tvář, zároveň povědomá i cizí, se mu smála.

Smála se s ním. Trochu i jemu, ale hlavně s ním.

Bylo to příliš dobré. Bylo to nesnesitelné. Nechtěl tohle. Byla to jen další věc, jakou mohl ztratit.

Přesto tu byl, bez ohledu na to.

Byl skoro čas jít, a Severus chtěl další drink. Vlastně celou láhev. Pokud měl ztratit veškerou kontrolu, kterou měl, chtěl to udělat se stylem.

Potter samozřejmě do těch plánů hodil vidle.

„Pojď, čas na krocení studentů," řekl Potter. „Nezapomeň na bundu."

Severus následoval Pottera ke dveřím. Cítil se, jako by opouštěl tohle místo jako jiný muž, než jaký sem vstoupil.

Ozvalo se jasné zablesknutí světla, jak procházel prahem, a Snape leknutím vymrštil paži. Bylo to ono – vyměnili se zpátky?

Zamrkal, aby si vyčistil zrak. Před ním, se širokým úsměvem, stál podsaditý muž s velkým fotoaparátem, blesk pořád ještě slabě zářil.

„Úsměv, pane Pottere!" řekl vesele a znovu zvedl fotoaparát. Skoro stejně rychle sáhl Snape po hůlce. Potter ho chytil za paži.

„Nedělej to," zašeptal mu do ucha, a blesk je znovu oslnil. „Buď milý, jinak vytisknou něco hrozného, jako pomstu."

Severus na něj zíral, zděšeně. Potter pokrčil rameny.

„Dobré odpoledne, Arnolde," řekl a otočil se k fotografovi. „Jsem si jistý, že bychom tu rádi zůstali a zapózovali, ale teď opravdu není nejlepší chvíle. Pan Potter oficiálně pracuje, a věřím, že platí přísný zákaz rušit pana Pottera, dokud vykonává bradavické záležitosti, není-liž pravda?"

„Setkali jsme se už?" zeptal se Arnold a zvedl obočí.

„Ne," řekl Harry, narovnal se do plné výšky, zvedl bradu, díval se svrchu dolů. „A doufám, kvůli vám, že se ani nesetkáme. Veselé Vánoce."

To otočení bylo trochu přehnané, pomyslel si Severus, ale za to odkráčení by dal nejvyšší body. Vrhl na Arnolda zdrcující pohled a následoval ho.

„Ach, bylo zábavné být na chvíli tebou," řekl Potter, když byli dost daleko. „Jak jsem si vedl?"

„Trochu teatrální,“ řekl Severus suše.

A Potter se jen zasmál.