Harryho nijak zvlášť nepřekvapilo, když toho rána zjistil, že mu na okno ložnice ťuká sova s výtiskem Věštce. Obvykle se tomu plátku vyhýbal, ale měl u Věštce kontakt, jenž mu poslal kopii dřív, než šly hlavní sovy ven, kdykoli usoudil, že by to Harry měl vidět. Harry podezříval, že fotka jeho a Severuse Snapea by se ve slabý den mohla dostat i na titulní stránku.

Sova zjevně nebyla nadšena, že mu má noviny vydat, ale extra sovímu pamlsku a pevnému slibu, že je hned po probuzení donese přímo Harrymu Potterovi, se podařilo uklidnit peří toho ptáka natolik, aby mu je nechal vzít.

Harry si znovu lehl do postele, než si to přečetl. Kolem balíčku byl omotán vzkaz od jeho kontaktu; Harry ho rozvinul, zvědavě.

Ach jo, Harry, moc mě to mrzí. Zastavil bych to, kdybych to věděl, ale nedělám nedělní vydání. Naštěstí mi to Hattie prozradila, jinak bych se to dozvěděl s poštou jako všichni ostatní! Napiš mi sovou, až budeš chtít poskytnout vyjádření, a zajistím, aby odvolání bylo naprosto ponižující.

S pozdravem,
DC

Harry na to zíral, cítil plíživou hrůzu. Co teď zase napsali? Jak zle to Arnold mohl podat?

Rozvinul noviny a přečetl si:

VYVOLENÝ HARRYHO POTTERA?
SEVERUS SNAPE, ŠPION, HRDINA HARRYHO SRDCE?

Harry zaúpěl.

Pod titulkem byla fotka. Na ní oči Harryho Pottera blýskaly vztekem na kameru, ruka mu mířila k hůlce, ale pak tu byl Severus Snape vedle něj, vysoký a strohý a vážný ve svém dlouhém černém plášti. A pak se Snape naklonil, chytil Harryho za ruku, stál příliš blízko a šeptal mu cosi do ucha, a vztek viditelně z Harryho vyprchával a jeho tvář se přibližovala k té Snapeově a oči se mu jemně zavíraly...

Och, pomyslel si Harry. V žaludku měl cosi horkého a nepohodlného, cosi ne úplně nepříjemného, jak sledoval smyčku toho okamžiku intimity.

Přesto ta fotka nebyla nic pozoruhodného – jen okamžik v čase, snadno vysvětlitelný. Snadno odbytý.

Článek byl ale mnohem horší než fotka. Byly to většinou divoké spekulace, samozřejmě – nebyla tam ani zmínka o jejich velmi veřejné a velmi podivné návštěvě Módních hadrů, což byla nedbalá práce i na Věštce. Ale byl tam i nelichotivý souhrn Snapeovy historie, protkaný spoustou takových otázek jako: 'Je známo, že je Severus Snape zběhlý v temné magii. Kolik z těchto pochybných dovedností přináší do tohoto vztahu?' a 'Potter byl Snapeovým žákem teprve před pěti lety – je dvacetiletý věkový rozdíl přehnaný pro našeho čerstvého Vyvoleného?' A ze všeho nejhorší: 'Přenesl Severus Snape svou posedlost Lily Potterovou na jejího zelenookého syna?'

Snape to bude nenávidět. Ublíží mu to. Kruci! Řekl Severusovi přece, že mu nechce ublížit, a přitom mu tady přinášel dárek veřejného ponížení v novinách. Prostě jen tím, že s ním stál.

Neměl na toho fotografa reagovat tak snapeovsky. Sakra, přišlo mu to vtipné.

Ron nebo Hermiona mu určitě zavolají letaxem, jakmile tohle uvidí. Musí to Snapeovi říct teď, dřív než ho zaskočí... jakoukoli reakcí, kterou na to budou mít.

Harry si natáhl svůj domácí plášť a opatrně vešel do salonku. Snape ještě spal, jen rozcuchaná černá hlava ve velké bílé peřině, a Harry si skoro dokázal představit, že jsou zpátky ve vlastních tělech. Nevěděl přesně proč ho to v tu chvíli tolik zasáhlo, ale jak sledoval Snapea spát, chybělo mu vlastní tělo. Chtěl se dívat na Snapea, spícího na jeho nové rozkládací pohovce, a prostě vidět Snapea.

„Dobré ráno," řekl, hlas mu vyšel drsně a chraplavě. Snape na něj vzhlédl, zamžoural ospalýma zelenýma očima.

Pak se prudce posadil, přitiskl si peřinu k tělu, prohledával místnost pohledem po hrozbách. Vrhl zamračený pohled na zataženéné okno. Venku byla pořád tma.

„Kolik je hodin, Pottere?"

„Půl sedmé," řekl. „Promiňte, že jsem vás vzbudil, ale musím vám ukázat něco... naléhavého. Ne až tak naléhavého," dodal, když Snape zahmatal po hůlce. „Prostě... něco, s čím se budeme muset vypořádat."

Snape hůlku znovu odložil, konečně dost probuzen, aby si všiml nedělního Věštce sevřeného v Harryho pěsti.

Pak se rovnou zase svalil do polštářů. „Další hluboce urážlivý profil Severuse Snapea, předpokládám?" zamumlal a zíral na strop. „Nebojte se, Pottere, nejsem na mediálním kolotoči poprvé."

„Noo..." řekl Harry rozpačitě. „Ale taky..."

Snape na něj vzhlédl. „Dejte mi to," štěkl. Harry mu neochotně podal noviny. Sledoval, jak jeho vlastní tvář postupuje od podezření přes hrůzu až po znechucení, jak vstřebával titulek.

„Ach," řekl Snape.

„Jo," řekl Harry. „Oops."

„Oops?"

„Jo," řekl Harry, přál si, aby jeho pyžamo mělo kapsy, do nichž by schoval kroutící se ruce. „Je to moje vina. Neměl jsem se na Arnolda tak snapeovsky vytahovat. To on je k tomuhle poštval."

Snape na něj chvíli zíral. Harrymu se na chvíli ulevilo, že se nezdál být urážen frází 'vytahovat se snapeovsky'. Snape zjevně považoval vyhrožování fotografům za ušlechtilé využití vlastního těla.

„Pottere, nechte si to mučednictví, Věštec by to otiskl tak jako tak," štěkl po chvíli. „Milý Arnold přece tu fotku nezfalšoval."

„Vypadá to zle, viďte?" řekl Harry s falešnou veselostí. Cosi se mu svíjelo v hrudi. „Ehm, kompromitujícně, myslím. Ne zle. Vlastně je to docela lichotivá fotka, hezký záběr, dobré světlo... a měl jste naprostou pravdu ohledně toho kabátu, takže díky. Škoda, že nezachytil to otočení, co?"

Harry si uvědomil, že žvatlá. Ale nechtěl, aby si Snape myslel, že mu přijde ta představa, že by je vyfotili spolu, hrozná. Proč to nechtěl? Dobře, jasně, Snape a Harry byli teď opatrný přátelé, ale kdyby někdo naznačil, že on a, řekněme, Ron jsou spolu v novinách, netancovali by kolem toho tématu ve snaze se navzájem neurazit. Smáli by se, byli by znechuceni, a pak by se zase smáli.

Harry prostě nechtěl Snapeovi ublížit, to bylo celé. Ron mohl občas mít chvilku nejistoty, ale jeho problémy bledly ve srovnání se Snapeovou sebeúctou. Nechtěl, aby si Snape myslel, že si Harry o něm myslí... myslí co? Že je nepřitažlivý? Nevhodný?

Nebyl to ale přesně ono?

Snape na něj hleděl, zmatený a podezíravý. Harry pokrčil rameny.

„Takže, když si Ron a Hermiona tohle přečtou, hned mi zavolají letaxem, aby se ujistili, že se nechystám vypálit budovu Denního věštce nebo tak něco. Museli mě už párkrát odradit od uřknutí reportérů přímo do obličeje, a vědí, že šílím obzvlášť, když tisknou–" – článkům o tobě – „drby s mým jménem vedle nich. Ale mám to teď už nějakou dobu pod kontrolou, nebojte se, vy – nemusíte dělat velké představení z toho, že jste naštvaný nebo zděšený. Prostě jim řeknete fakta. Setřeste to ze sebe."

Snape na něj vrhl vypočítavý pohled. „Takže dobře mířená kletba přes dopis dotěrnému fotografovi by pro vás nebylo mimo charakter, pane Pottere?" zeptal se s pomalým úšklebkem. „Zaznamenáno."

„Nedělejte to," řekl Harry, „kromě toho by to stejně sváděli na vás. Mě. Ehm, Severuse Snapea."

Snape se zamračil. „Dobrá. Zavolejte na čaj, Pottere. Žádná strategie bez kofeinu."

Snape uklidil postel, zatímco Harry mluvil s domácím skřítkem, a oba se posadili na čerstvě sestavenou pohovku s Věštcem mezi sebou. Harryho oči se pořád vracely k fotce, nekonečně se opakující, okamžik zasněžené, vánočně tematické intimity. Vypadalo to...

Vypadalo to jako něco, co chtěl.

„Víte," řekl Harry lehce, odsunul tu absurdní myšlenku stranou. „Viděl jsem o sobě v novinách docela dost divných věcí, ale tahle si rozhodně zaslouží zvláštní zmínku."

„Berete to dobře," řekl Snape.

„Vy taky."

„No, Pottere, jak Věštec tak výstižně poznamenává, spadl jsem na nohy a co to bylo? Polapil nejžádanějšího kouzelnického starého mládence."

Harry se otřásl. Snape ale nevypadal naštvaně ani zle. Vypadal jen... napjatě.

„Špatné zprávy, Snape," řekl a snažil se o žertovný tón. „Vlastně jste polapil trochu nestabilního učitele střední školy s podivnou přítěží."

Snape na něj zíral. Vypadalo to, že chce něco říct. Pevně sevřel ústa.

Harry polkl. „Takže budeme muset za chvíli promluvit s McGonagallovou," řekl. „Nemyslím si, že to bude vážně trápit, mluvili jsme spolu už dřív o tom, jak bychom naložili s mediálním dramatem. Žáci budou mluvit, ale upřímně, mluví tak jako tak, jednou jsem slyšel fámu, že chodím s Kratiknotem. Ne že by na tom bylo něco špatného, kéž bychom všichni měli takové štěstí a ulovili si vlastního Flitwicka.“

Snape si odfrkl.

„Možná je tohle vhodná chvíle vyřešit rozumnější ubytování..." řekl Harry neochotně. „Doufám, že mají něco na tomhle patře. Nelíbí se mi to, ale–"

Přerušil je oheň, jenž vzplanul zeleně. Harry pohlédl na hodinky – za deset sedm, docela neobvyklé pro Rona a Hermionu v neděli, ale přesto tam byla Hermionina tvář, vypadající trochu nemocně v bledě zeleném plameni letaxu, čelo svraštělé.

A Harry pořád ještě nosil svůj nebelvírský župan. No, to rozhodně nebude vypadat divně.

Snape měl na sobě modrý pruhovaný flanel a náhle vypadal, že z toho není příliš šťastný. Harry usoudil, že asi není nepříjemné povídat si v pyžamu, když vidíte jen sami sebe, ale bylo dost jiné být v něm přistižen den poté, co propukl váš sexuální skandál.

Hermiona vypadala překvapeně, že vidí Harryho vzhůru, a pak naprosto ohromeně, že vidí Snapea, jak sedí ledabyle vedle něj v Harryho šarlatovém županu.

„Ehm," řekla, velmi tiše. „Můžeme... ehm... můžeme projít, Harry?"

Harry, pořád ospalý, málem odpověděl, ale zarazil se. Snape se na Harryho podíval a řekl:

„Snad chvilku, abychom se oblékli."

„Ano, to by asi bylo moudré," řekla Hermiona nesmírně tiše a pečlivě se nedívala na Harryho-v-Snapeovi. Oči měla jako talíře, jasně zelené ve světle letaxu. Stáhla hlavu zpátky, zmizela s puknutím.

Harry se tomu nemohl ubránit. Zasmál se.

„Není to vtipné, Pottere," řekl Snape. „Sundejte si tu strašnou věc."

„Dobře, že ji mám na sobě," řekl Harry a zachechtal se. „Jinak by Hermiona měla plnohledný pohled na trenýrky s Chudleyskými kanonýry, co mi koupila loni na Vánoce."

Snape vypadal přiměřeně zděšeně. Harry se vydrápal do stoje, pořád se smál, ačkoli ho to bolelo v krku, a vklouzl do ložnice. Vzal si ze židle včerejší šedé džíny a svetr a rychle si je natáhl, vrátil se do salonku, aniž by si dělal starosti s tím, aby zaklepal – koneckonců to bylo jeho tělo, jaké tam uvidí – a spatřil Snapea taky oblečeného do včerejšího roláku a denimu, tělo srovnané na pohovce co nejledabyleji, jak jen dokázal, mírně skrytý za čerstvým šálkem čaje.

Harry se posadil do křesla. O pár minut později se krb rozzářil, a pak z ohně vystoupila Hermiona. Byla pořád rozcuchaná od spánku, v modrých bavlněných kalhotách zastrčených do bot a dlouhém, velmi nadýchaném modrém svetru. Harry se při tom pohledu zaplavil náklonností. Ron dorazil o chvíli později, měl na sobě pronikavě barevný svetr s Chudleyskými kanonýry, jenž způsobil, že všechno ostatní v místnosti vypadalo tlumeně.

„Ehm," řekl Ron trapně. „Dobré ráno, Snape."

„Dobré ráno, pane Weasley," řekl Harry a snažil se ze všech sil se na ně neusmívat. „Slečno Grangerová. Chápu, že jste asi dnes ráno viděli noviny."

Ron a Hermiona se úzkostně podívali jeden na druhého, pak zpátky na muže, o kterém si mysleli, že je Harry.

„Ano," řekl Ron pomalu. „Docela... překvapení. Ani jsme nevěděli, že jste v zemi. Profesore."

„Už chvíli není profesorem," řekl Snape-v-Harrym. „A ano, měl jsem vám to říct. Snape tu zůstává, zatímco spolu pracujeme na... malém problému. Problému, o kterém... vám nemohu říct."

Hermioniny oči se okamžitě zúžily.

„Jaký druh problému?" zeptala se.

Harry si povzdechl. „No, on to přece nemůže říct, ne?" řekl. „Nic život ohrožujícího, ujišťuji vás."

Harry byl překvapen silou pohledu, jaký na něj Hermiona vrhla.

„Vy... pracujete na problému... se Snapem," řekl Ron pomalu. „A on tu zůstává. U tebe. V tvé... ložnici?"

„Samozřejmě," řekl Snape. Zdálo se, že se snaží potlačit úšklebek.

„Pottere," namítl Harry, protože jen to mohl udělat, aby zabránil Snapeovi pokračovat v tom škádlení.

„Protože je to host," dodal Snape a teď se rozhodně culil. „Spím na rozkládací pohovce." Poplácal nový kus nábytku.

„Dobrá," řekl Ron a vypadal ulehčeně. „Dobrá, jasně. Promiň. Po té fotce... a když Hermiona řekla, že měl Snape na sobě tvůj župan..."

„Ujišťuji vás, nebyla to moje volba," řekl Harry temným tónem, rozehřával se pro svou roli.

„Vskutku," souhlasil Snape s pobaveným pohledem na něj. „Snape sem musel dorazit poněkud narychlo. Přinesl si toho velmi málo. To je vlastně důvod, proč jsme včera byli v Prasinkách – kupovat zásoby."

„A zjevně sis koupil i nové oblečení," řekla Hermiona. „Ten svetr je vážně hezký."

„Jo, kámo, vypadáš mnohem líp v oblečení, co ti padne."

„Díky," řekl Snape opatrně. „Prosím, sedněte si na chvíli. Nalejte si čaj."

Hermiona a Ron se posadili po obou stranách Snapea. Harry viděl, jak se Snape snaží vypadat, že mu ta jejich ležérní blízkost nevadí.

„Tak," řekla Hermiona, když si všichni nalili čaj z konvice. „Ten článek. A, um, fotka."

„Na jednu fotografii, na níž se snažím zabránit Potterovi, aby zavraždil dotěrného fotografa, z toho vykřesali opravdu pozoruhodnou historku,“ řekl Harry.

„Jo, no, asi ses na něj neměl vytahovat tak snapeovsky," řekl Snape, což Harryho bodlo, ale Snape se už zase uculoval.

„Nic takového jsem neudělal," řekl Harry a dramaticky narovnal ramena. „Pane Pottere."

Snape vypadal, jako by v tuhle chvíli i potlačoval smích. Harrymu při tom pohledu poskočilo srdce, i když ten vtip byl trochu na účet jeho přátel.

„Bereš to dobře," řekl Ron a díval se na Snapea-v-Harrym, ale oči mu skoro nepozorovaně sklouzly směrem k Harrymu-v-Snapeovi, jako by se chtěl zeptat obou.

Snape pokrčil rameny. „Trochu šok. Ale už se stalo."

„A neplánuješ... vtrhnout do Denního věštce a někomu rozbít hlavu?" zeptala se Hermiona pochybovačně.

„Ne," řekl Snape.

„Vymluvil jsem mu to," řekl Harry.

„Ačkoli jste navrhoval malý anonymní dopis s kletbou," řekl Snape.

„No, to je zmijozelský způsob," souhlasil Harry. Snape vydal jakýsi odfukující zvuk. Harry přemítal, jestli by to mohl oficiálně počítat jako Snapeův smích.

„Dobrá..." řekla Hermiona, jenž se mezi ně dívala s hluboce znepokojeným výrazem. Ron vypadal... pobaveně.

„Harry," řekla Hermiona tiše. „Myslíš, že bychom si mohli krátce promluvit... o samotě?"

„Ehm," řekl Snape, což bylo velmi harryovské, co říct, ale nezdálo se, že by to bylo ze Snapeovy strany záměrné. „Ano, jistě. Mohli byste nás... omluvit?"

Snape vypadal mírně vyděšeně. Harry mu přikývl, ačkoli jeho pobavení okamžitě uvadlo. Co proboha by od něj Hermiona mohla chtít? Myslela si, že mu Snape něco udělal? Harry si neuvědomil, že je Hermiona ke Snapeovi pořád tak podezřívavá; během procesu byla dost podporující.

Harry si vzal svůj čaj do ložnice a zavřel za sebou dveře. Pak se opřel o dveře a seslal odposlouchávací kouzlo.

„Harry," říkala Hermiona tiše. „Jsi... v pořádku?"

„Ano," řekl Snape pomalu. „Proč bych neměl být?"

„No," řekla Hermiona, „je to prostě divné. Snape u tebe bydlí. Tenhle tajný projekt. Nakupování v Prasinkách. Tvé nové oblečení..."

„Hermiono," řekl Snape, pořád klidně a vyváženě. „Opravdu doufám, že si o mě neděláš starosti kvůli tomu, že jsem si koupil nové oblečení, protože myslím, že se všichni shodneme, že to bylo dlouho potřeba."

„To máš teda pravdu," řekl Ron, což Harrymu přišlo trochu troufalé od někoho, kdo nosí zrovna takový svetr.

„Ne, tak tedy ne oblečení, jen to chování je neobvyklé. Cítíš se dobře?"

„Naprosto v pořádku," řekl Snape. „Nemáte se čeho bát. Jakmile já a Snape dokončíme náš projekt–"

„Jaký projekt?" zeptal se Ron.

„Opravdu bych vám to s nesmírnou radostí prozradil," řekl Snape suše. „Ale nemůžu."

„Přiměl tě Snape k... něčemu se zavázat?"

„Není to snad neporušitelný slib, viď?"

„Proč by sis to myslela?" zeptal se Snape, zněl upřímně zmateně, kam ten rozhovor směřuje.

„No," řekla Hermiona hlasem 'Harry by mohl vybuchnout, když tohle řeknu', „není to úplně bláznivá myšlenka... chci říct, vždycky jsi byl trochu... šílený... pokud šlo o Snapea."

„Protože se nenávidíme," řekl Snape plochým hlasem.

„Před chvílí jste vypadali dost přátelsky," řekl Ron.

„Dobrá," souhlasil. „Protože jsme se nenávidívali. Přiznám, že v tomhle ohledu nastal jistý pokrok."

„Nosil tvůj župan, jako by to nebyla žádná velká věc."

„No, ano. Snape nosí noční oblečení. Fakt, za nějž bychom měli být všichni vděční."

„Víš,“ řekla Hermiona jemně, „když jde o Snapea, jsi až moc měkký, Harry. Od Chroptící chýše se na něj díváš úplně jinak. Chápu proč. Chápu, že tě trápí, žes ho tam nechal zemřít, a vím, že jeho činy zachránily nás všechny. Jenže nic to nemění na tom, že je zlomyslný, myslí především na sebe a lhaní má v malíčku. A kdyby někdy nabyl dojmu, že u tebe má otevřené dveře... no, vůbec nevím, co by s tím udělal.“

Snape nic neřekl. Harry přemítal, co si o Hermionině hodnocení Snapeova charakteru myslí. Harry věděl, co si o tom myslí on sám; věděl, že je to naprosto absurdní. Snape byl, souhlasil by Harry, zlomyslný, ačkoli teď o něco méně, než kdysi býval. Ale pokud Harry mohl posoudit, byly Snapeovy ambice tak vznešené jako u průměrného mrzimora. Žil v maličké maringotce, celý den četl knihy, a topil se ve své prastaré hanbě. Chtěl věci, jako uznání, obdiv, souhlas, ale zdálo se, že spíš sabotuje své šance, než že by si k nim manipuloval cestu. Snapeova ambice byla zlomena už před lety, když vedla k Lilyině smrti.

A dokonce i předtím Harry vůbec nebyl přesvědčen, že by Snape byl vrchol zmijozelské ambice. Vychytralosti, možná, ale ne ambice. Harrymu vždycky přišlo, že to, co vždy Snapea motivovalo dělat, co dělal – a Harry přesně věděl proč – byla prostá touha po lásce. Brumbál to sám řekl; roztřídili je příliš brzy.

„Nemyslím, že je to pravda," řekl Snape nakonec. Harry přemítal, kterou část tím myslel.

„Ano," řekla Hermiona, „já vím. Protože k němu něco cítíš. Jsi si jistý, že tě nějak nemanipuluje?"

„„Hermiono, můžu vás ujistit, že Severus Snape by neměl sebemenší tušení, jak se mnou manipulovat. Jsem tvrdohlavý jako mezek a šílený jako krabice čokoládových žabek.“

Ron se nad tím zachechtal. Harry, na druhé straně dveří, se usmál.

„Má pravdu, Hermiono," řekl Ron.

„A co si myslíš, že se ze mě Snape přesně snaží získat?" zeptal se Snape.

„Nejsem si jistá..." řekla Hermiona. Harry slyšel v jejím hlase lež. „Mohla by to být jen ta prestiž, být spojován s tebou."

„Ach ano, protože Denní věštec zahrnul Snapea slávou za jeho spojení se mnou," řekl Snape suše.

„Dobrá, není to nejlepší teorie," řekla Hermiona. „Ale co když jde o... tvou matku."

Snape byl smrtelně tichý. Harry začal přemýšlet o způsobech, jak zkusit zachránit Snapea, něco, co by nevypadalo, že se Snape snaží zasáhnout do rozhovoru. Nebyl si jistý, kam Hermiona míří.

„Myslíš si..." řekl Snape, protože byl mnohem chytřejší než Harry, „že to Věštec vystihl správně. Že já – že on – že Snape přenesl svou posedlost."

„Jenže,“ řekla Hermiona. „Musíš uznat, že už na to má svou historii. Vždyť byl celé roky zamilovaný do někoho, kdo... kdo zemřel už dávno. A kdo jeho city nikdy neopětoval. Vlastně ho ke konci už ani neměl rád... Vím, že to ve své hlavě považuješ za romantické, ale takhle zdravá láska nevypadá, Harry. A ten způsob, jak se na té fotografii tváří... jak stojí tak blízko tebe..."

Harry polkl. To jsem byl já, Hermiono, ty pitomečku, jestli chceš někoho obvinit z romantické agendy, obviň mě!

Zíral do místnosti před sebou, otřesen tou myšlenkou. Věděl, že má Snapea rád víc, než čekal. Věděl, že má podivné, intenzivní sny. Ale nemohl mít vůči Snapeovi žádné city... Snape miloval jeho matku. Snape byl teprve teď ochotný přiznat, že ho vůbec dokáže snést. Snape ho učil a mučil šest bídných teenagerských let. Mít rád Snapea by byl ten nejhorší druh masochismu. Nemohl.

„Předpokládáš toho hodně," řekl Snape.

„Vážně?" zeptala se Hermiona.

„Ano," řekl Snape velmi tiše. Harry se přistihl, že zadržuje dech, přemítal, co tím Snape myslel. „Předpokládáš hodně o tom, jak se Snape cítil. Jak se cítí teď."

„A ty ho znáš líp, že?"

„Ne," řekl Snape frustrovaným tónem, protože samozřejmě znal líp. Harrymu se chtělo smát, byť trpce.

„Ale chceš to zjistit," řekla Hermiona. „Protože... chceš se dozvědět víc o své matce."

„To mi zní rozumně," řekl Snape. Harry si povzdechl. Nebylo to tak, vůbec ne tak. O svých rodičích samozřejmě přemýšlel, ale nebyla to už ta svíravá bolest, jakou bývala kdysi. Koneckonců s nimi mluvil, cítil jejich lásku, a měl lidi, na které se mohl zeptat, kdyby to potřeboval.

„Ach, Harry," řekla Hermiona. „Je to rozumné. Jen... buď opatrný, dobře? Je tu spousta pocitů, které se dají zranit. A... a já mu nevěřím."

„Nebudu předstírat, že to není hořký, pokřivený a hluboce patetický muž," řekl Snape. „Ale on se... snaží. Být lepší."

Harrymu při těch slovech poskočilo srdce, jasný rozkvétající výbuch radosti... jenž skoro okamžitě zmizel pod tíhou uvědomění.

Harrymu začalo na Snapeově uznání záležet víc, než bylo zdravé nebo rozumné. Toužil trávit s ním čas. Cítil téměř neodolatelné nutkání být v jeho blízkosti. Harry nemohl snést pomyšlení na to, že by ho ztratil, až výměna skončí. Harry... chtěl být Snapeovým důvodem, proč se snažit. A líbilo se mu, jakým člověkem se v jeho přítomnosti stával; Snape ho nutil růst a zároveň ho potřeboval. A bylo příjemné být vyzýván k lepším výkonům. Bylo příjemné být pro někoho potřebný. A...

A celé to bylo naprosto odsouzeno k záhubě.

„Dobrá, tohle je celé mimo mísu," řekl Ron. „Harry, jsi teď velký kluk, a jestli chceš strávit volný čas zjišťováním, jestli má Snape pod všemi vrstvami blbce srdce ze zlata, klidně jdi do toho, radši ty než já. A jestli říkáš, že tenhle super tajný projekt není o čem se znepokojovat, dobře, víš, kde jsme, kdyby jsi nás potřeboval. Ale co uděláme s tím zatraceným Věštcem?"

„Jako obvykle?" řekl Snape hladce, jako by měl jakoukoli představu, co to znamená.

„Cože, ignorovat to? Myslím, že by to tentokrát mohlo zasloužit odpověď, Harry."

„Zaslouží si Denní věštec vteřinu z našeho času? Ten článek není nic, jen řetěz pochybných otázek. Nikdo, kdo nás zná, tomu neuvěří ani slovo. Za týden nebo dva se tomu zasměju v nějakém přihlouplém článku ve Witch Weekly, Denní věštec bude vypadat jako banda amatérů a do Nového roku na to všichni zapomenou.“

„Dobrá," řekla Hermiona. „To... dává smysl."

„Zažili jsme od Věštce horší věci," řekl Ron.

„Vážně?" zeptal se Snape pochybovačně.

„Harry, Denní věštec tě celé tři roky nazýval duševně nemocným lhářem a hrozným člověkem, a jen jeden z těch let ho ovládal starý Voldyblb. Tohle je nedělní ranní zlátanina. Jo, je to divné jak čert, a dostaneme spoustu otázek, ale zvládneme to."

„Dobrá," řekla Hermiona, „tak to je vyřízené. A jsem ráda, že vidím, žes v pořádku. Bereš to velmi klidně a dospěle, Harry."

„Jsem svatý," řekl Snape suše. Harry si odfrkl.

„Dobrá, skvělé," řekl Ron se smíchem v hlase. „Odtáhnu Hermionu zpátky do postele a na celou tu věc zapomeneme. Sedm hodin ráno v neděli by neměl být opravdový čas ke bdění, a nikdy ho už nechci vidět. Pojď, ženská, domů, jsem si jistý, že Harry má co dělat. Uvidíme se na Vánoce? Pokud nemáš čas na drink dřív?"

„Dám vám vědět," řekl Snape. „Díky, že jste přišli."

„Vždycky," řekla Hermiona.

Harry uslyšel první svist letaxu. Nastala krátká odmlka.

„Harry, kámo," řekl Ron tiše, „nechtěl jsem tohle říkat před Mionou, protože jsem ji nechtěl popichovat, ale musím se zeptat. Ty... do něj přece nejsi zamilovaný, že ne, Harry?“

„Cože?" řekl Snape.

„Jo, šílené, promiň, jde jen o to, že si myslím, že Miona vidí na té fotce, co chce vidět, zlého starého Snapea jako predátora, ale nemůžu si pomoct a myslím, že vypadáš tak nějak... no... zaujatě."

„Ehm," řekl Snape.

„A ještě něco," pokračoval Ron rychle, „Ginny viděla Věštce jako první, dostává vydání dřív, aby si přečetla sportovní sekci před tréninkem. Zavolala nám letaxem a mluvil jsem s ní, zatímco Hermiona spala. A řekla," Ron napodobil svou sestru docela obstojně, „'Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Harry má na Snapea slabost. Během soudního procesu kvůli němu úplně šílel a skoro každou noc se mu o něm zdálo..'“

Snape dlouho nic neřekl. Harrymu se... vlastně ulevilo, že to Snape před Ronem nezapřel. Protože Harry opravdu měl se Snapem takovou tu šílenou věc. A ta šílenost v poslední době nabrala dost nečekaný směr... a on už nechtěl nést tíhu toho tajemství. Nechtěl se tím trápit ani se bát, že to někdo odhalí. Chtěl to říct Ronovi. Chtěl se ho zeptat, co je s ním špatně. Chtěl si vyslechnout Hermioniny složité teorie o starších mužích, chybějících rodičovských vzorech a Merlin ví o čem ještě. Chtěl, aby se z toho stalo něco normálního. Něco, co nakonec samo odezní.

Anebo chtěl slyšet, jak mu oba říkají, ať do toho prostě jde. Ať se bezhlavě vrhne Snapeovi kolem krku jako vlna tříštící se o kamenný útes. Což by samozřejmě nikdy neudělali.

„Jsi šílený," řekl Snape nakonec.

„Vážně?" zeptal se Ron. „Fér. Ale kámo, vážně, kdybys se mnou potřeboval mluvit, jsem tady. Protože nebudu kvůli tomu blbnout – někdy jsou zamilovanosti divné, měl jsem docela intenzivní sny o McGonagallové po celý jeden trimestr ve třetím ročníku – ale mít city pro Snapea, příteli, je vopřed prohrana bitva."

Ron se po tomhle prohlášení nezdržoval. Ozvalo se svistnutí, a pak byl ten muž pryč.

Harry uvažoval, jestli by se neměl stáhnout zpátky do postele na zbytek dne.

 

* * *

 

Severus Snape byl naprosto znechucen tím, že je tím zatraceným Harrym Potterem. Byl vyčerpaný, zmatený a citově rozervaný, a ještě ani nebylo osm hodin ráno.

Potterovi přátelé se ovšem mýlili. Je možné, že Pottera Severus přitahoval víc, než si sám uvědomoval, ale že by k němu choval něco jako zamilovanost? To nepřipadalo v úvahu. Jen ta představa by ho traumatizovala. Možná je slyšel... možná právě proto mu tak dlouho trvalo, než vyšel z ložnice. Anebo kvůli Grangerové a jejím ponurým prohlášením o Severusově povaze. Uvěří jí? Začne si myslet, že Severus něco sleduje? Severus skutečně něco sledoval, ale jeho cíle byly až směšně prosté. Chtěl vést tichý, nenápadný život zpátky ve své maringotce, kde by všechna bolest a utrpení prvních čtyřiceti let jeho života mohla zůstat bezpečně pohřbená.

A přesto, navzdory naprostému nedostatku logiky, chtěl... Harryho Pottera. Popírat to už začínalo být zbytečné. Jak řekl Weasley, prostě... do toho spadl. Vždyť to stálo přímo na titulní straně Denního věštce.

Vopřed prohrana bitva.

Severus začínal mít podezření, že Potter schválně neposlouchal za dveřmi a vůbec netuší, že ten rozhovor už skončil.

„Pottere," řekl hlasitě.

Chvilková odmlka, pak Potter otevřel dveře.

„Mám předpokládat, že jsi to slyšel, nebo to musím celé zopakovat znovu?"

„Slyšel jsem," řekl Harry tiše. Severus na něj zíral a toužil po tom, aby ta prokletá výměna konečně skončila. Vidět Pottera stát tam místo sebe, vidět ten měkký, ustaraný pohled v zelených, ne černých očích.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Harry, což nebyla ta navazující otázka, jakou čekal.

„Ano, Pottere, v pořádku," řekl Severus těžce a svalil se zpátky na pohovku, zavřel oči. Potter přešel ke zvonku, aby objednal čerstvý čaj. Druhá konvice se objevila okamžitě, a Harry jim oběma nalil šálek.

„Nemůžu lhát," řekl Potter, „Já... k vám totiž něco... cítím.“

„Pottere," řekl Severus varovně. Potter vůbec netušil, co říká. Netušil, jak v něm jeho slova dokázala rozdmýchat naději dřív, než se do toho stačil vložit rozum.

„Nejspíš je to strašně nezdravé," pokračoval Potter bezstarostně. „Ale... vždycky mě to prostě dohánělo k šílenství, že jste na mě byl tak strašný. Bylo to prostě tak nespravedlivé, nic jsem neudělal, ani jsem nevěděl, kdo jste, a zdálo se, že neexistuje způsob, jak vám dokázat, že jsem si to nezasloužil, nic, co jsem mohl říct, žádný způsob, jak jednat... A pak, když jsem se dozvěděl proč, o mém otci a o mé matce, pomyslel jsem si... no, Snapeova omluva pro nenávist ke mně je nespravedlivá, a i když ji chápu, nedovolím mu, aby mu to prošlo. Trochu jsem tím byl posedlý, o tom jak tvás přiměju se omluvit, jak se propojíme, sblížíme se – přes Lily, nebo prostě přes bolest z války... představoval jsem si tolik různých scénářů, tolik způsobů, jak tohle napravit."

„Dává to smysl," řekl Severus tupě. „Traumatizoval jsem vás jako jedenáctiletého chlapce. Proč by jste se nezaměřil na nápravu?"

Potter na něj zíral. „No, ano," řekl. „Um. Přesně. Uvědomujete si, že jste nikdy předtím ani v nejmenším nenaznačil, že vás to mrzí?"

Severus si odfrkl. „Problém je, Pottere, že i kdybych to býval-," uvědomil si, žes byl naprosto zatraceně dokonalý, uvědomil si, žes byl vším, čím se kdy mohl jakýkoli zdravě uvažující muž toužit se obklopit – „byl ochoten uznat, že jsem k vám byl nespravedlivý, nebyl bych schopen s tím nic udělat. Neočekávám, že by jste dokázal pochopit, jak těžké je být špionem, když vám nepřítel dokáže vidět do hlavy. Měl jsem ty nejsilnější možné motivace udržet nedotčené nejen své chování, ale i svůj názor."

Nefungovalo to ale, že ne, pomyslel si Severus. Už tehdy jeho duše věděla, že je to lež...

„To oceňuji," řekl Harry. „Proto se vůbec snažím. Ale uvědomujete si, že válka skončila, viďte?"

„Co ode mě chcete, Pottere," řekl Severus, a vyšlo to vztekle a vrčivě, ačkoli uvnitř nebylo nic než vír studu. „Omluvu?"

„Ano!" vykřikl Potter a rval si vlasy na jedné straně hlavy jednou rukou. „Očividně ano!"

Severus si odfrkl. Omluvy, prázdná zbytečná slova, opravdu si Potter myslel, že to bude mít nějaký rozdíl?

„A to celé napraví, jo? Všechno bude najednou pohádkově báječné, jestli vyřknu dvouslovnou větu?"

„Ne," řekl Potter a zíral na něj, jako by byl úplně šílený, „ale pomůže to! Kde jste vlastně byl, Snape, když měli lekci o tom, jak se omluvit, když uděláte něco špatného? Chci říct, nejsem v tom taky žádný mistr, ale aspoň si uvědomuji ten princip!"

„Ó, naučil jsem se to, Pottere. Naučil jsem se o tom všechno. Řekněte mi, Pottere, omluvili se vám někdy Dursleyovi?"

Harry vypadal zaskočeně tou zjevnou změnou tématu. „Ne, samozřejmě že ne. Dudley se párkrát skoro přiblížil, teď, když je trochu starší a uvědomil si, jak strašní jeho rodiče vlastně byli... k němu i ke mně. Ale myslí si, že se zachovali správně, a kdyby to museli zpochybnit, jejich malé mozečky by se zhroutily. Vy jste ale chytřejší než oni."

„No, Pottere, dovolte mi vám povědět, jak omluvy fungovaly v mé rodině." Severus pořád vrčel a věděl, že to je směšné, ale vztek byl jediný způsob, jaký znal, jak to ze sebe dostat. „'Ach, promiň, Eileen, drahoušku, už se to nestane, tady, nech mě ti pomoct uklidit. Promiň, Leelee, jsi na mě příliš dobrá, měla bys mě vyhodit, ale prosím, neopouštěj mě, potřebuju tě. Promiň, ale kdybys prostě přestala mě tak štvát, kdybys prostě přestala nechávat ty svoje zasrané boty na chodbě, nemusel bych z toho takhle vybouchnout, kolikrát jsem to sakra řekl?'  Tobias Snape se ani nedostal do konce věty, než se zase vracel od své lítosti, Pottere, takže mi odpusťte, jestli o jejím významu trochu pochybuju."

Harry se na něj dlouho díval, a Severus čekal, jak se jeho tvář zhroutí. Čekal, že jeho vlastní tvář mu ukáže Potterovu nevítanou lítost.

„On to nemyslel vážně," řekl Potter tiše.

„On věřil, že ano, Pottere. Občas byl dokonce lepší. Na týden. Na den."

„Dobrá," řekl Harry. Teď vypadal klidně a mírně smutně. „Tak žádné omluvy tedy."

Severus na něj zíral. Ne, ne, ne, tohle bylo horší, tohle bylo mnohem horší – Potter, jenž házel své city k nohám Severusových problémů, nechal se pošlapat – NE, tohle neudělá, i kdyby měl zůstat sám a nešťastný do konce svého života, i kdyby se musel vrhnout z astronomické věže–

„Ne, to, co mám na mysli, je mnohem těžší," řekl Harry a koutky úst se mu mírně zacukaly. „Budu vás brát za slovo. O tom, že se snažíte být lepší."

Severus měl mysl úplně vyprázdněnou. Nebylo v něm nic, nic než vířivá směs strachu a napůl zformovaných pochybností a ubohé, vířivé naděje.

„Vypijte si čaj," řekl Harry, a Severusovi to násilně připomnělo Brumbála. Potter, sedící klidně naproti němu ve vypůjčeném těle, pil z porcelánového šálku, jako by svět kolem nich nebyl rozbitá spleť chaosu.

Potter byl sice ještě mladý, pořád ještě trochu nejistý sám sebou, ale jednou z něj bude velký muž. A právě takoví přece vždycky byli Severusovou slabostí, ne?

Severus udělal, co mu bylo řečeno.

 

* * *

 

Tichou dohodou Harry a Snape vynechali snídani ve Velké síni a místo toho vyšli ven na famfrpálové hřiště. Dnes potřebovali extra silné zahřívací kouzlo, ale aspoň byla obloha jasná a čistá, nekonečná pláň zimní modři. Harry se dnes nedržel na hřišti, létal vysoko nad hradem, proplétal se kolem věží a nad spletí střech. Přistál v odlehlém koutku uvolněných tašek a střešního mechu, a po chvíli ho Snape následoval, obočí zvednuté. Harry pokrčil rameny, posadil se opřený o tašky, hřáté sluncem navzdory zimnímu vzduchu, a zavřel oči.

Snape se posadil vedle něj. Harry oči neotvíral. Tady, za víčky, mohl předstírat, že je všechno v pořádku. Všechno bylo normální; dokonalá zimní neděle. Kdyby se soustředil, mohl si představit, že teplo vedle něj je Snapeovo dlouhé tělo, ne jeho vlastní.

Ale to se taky nekvalifikovalo jako normální, ne?

Nakonec se, znovu v tichu, oba vrátili do hradu. Sprcha a převléknutí, pak byla první na seznamu kancelář McGonagallové. McGonagallová souhlasila, že ano, samozřejmě tomu nikdo neuvěří, a ne, nemusí to nijak ovlivnit Harryho hodiny, ale pořád mezi nimi přejížděla pohledem se sevřenými rty, vnímala, jak se ti dva muži nevědomky natočili jeden k druhému, prohlížela si netypickou úroveň osobní úpravy Harryho-v-Snapeovi.

Po jejich schůzce následoval oběd ve Velké síni. Harry hodně zvedal obočí a odfrkával nad otázky, jaké dostával od ostatních zaměstnanců, a Snape se to snažil ze všech sil odbýt smíchem.

Nedělní odpoledne zabrala výprava do knihovny pro novou várku knih. Madam Pinceová je celou dobu sledovala, jako by se mohli vkrást za regály a muchlovat se tam, kdyby polevila v bdělosti. Cestou zpátky jim dvě třeťačky pogratulovaly, zardělé a rozzářené. Většina žáků, se zdálo, byla mnohem méně šokovaná, než by Harry čekal, a nikdo zvlášť neřešil příběh o Snapeových skrytých motivech. Zvlášť, podezříval Harry, po tónu jejich společných hodin.

Snape byl překvapivě milý při zdvořilém odmítání dívek.

Do večeře se otázky u učitelského stolu proměnily v jemné popichování. Snape strávil většinu jídla vystavěný na milost Harryho silného reflexu červenat se, a byl z toho zjevně otrávený; Harry, ačkoli podobně zarudlý, se neubránil odseknoutí svým kolegům.

„To by Potter musel mít pořádnou kliku,“ poznamenal Harry, když se Slughorn zeptal, jestli by si měl na svatbu koupit nový klobouk. Snape se nad bramborovou kaší málem udusil.McGonagallová, Harry si všiml, se nezúčastnila a pořád na oba hleděla se zvláštním výrazem.

Harryho pokoje byly ten večer vítaným útočištěm.

„Patrony," řekl Harry, když byli konečně oba sami, schouleni v oddělených křeslech u ohně.

„Cože?" řekl Snape, vytržen ze svého zamyšlení u ohně.

„Patrony," řekl Harry. „Je poslední týden před vánočními prázdninami a jsme středobodem veškerých drbů. Nemá smysl snažit se děti něco nového naučit nebo je přimět soustředit se na čtení. Může to být pro všechny třídy týden patronů."

„Pottere," řekl Snape pomalu, „prvňáci nebudou schopni vyčarovat patrona."

„Ne," souhlasil Harry, „ale rádi by viděli ukázku. A měl jsem docela dobré štěstí se třeťáky v Brumbálově armádě, i když to očividně všem trvalo víc než jednu hodinu. Čtvrťáci, páťáci a šesťáci o tom už měli hodiny, a sedmáci jsou už dobře procvičení. Nejspíš by udělali ukázku pro ty malé, kdybys je požádal."

Snape na něj vrhl pochybovačný pohled. Pak se jeho výraz změnil. „Pottere," řekl, „nemám ponětí, co se stane, když se pokusím vyčarovat patrona."

Harry se na něj podíval s nakloněnou hlavou. Bylo vtipné, jak se věci stávají normálními; skoro už si zvykl na pohled na Snapea ve vlastním těle, jak vypadá jako on, a přece ne, jako by byl jakousi samostatnou entitou, oddělenou od Harryho i od Snapea zároveň.

„Vypadá to, že to stojí za pokus," řekl nakonec se zazubením.

Snape vytáhl hůlku, respektive Harryho hůlku, a zavřel oči. Harry ho sledoval, sledoval slabý úsměv, jenž mu zůstal na rtech, jak vyřkl zaklínadlo, sledoval a přemítal celým svým srdcem, na co Snape myslí.

Z Harryho hůlky vytryskla obrovská, jasná bělost, forma, kterou Harry shledal povědomou. Myslel si, že to bude jelen, na okamžik si tím byl naprosto jistý, ale pak se zformovala laň, na chvíli zavrávorala, než se postavila na nohy a rozdováněně poskakovala po Potterově náhle příliš malém obývacím pokoji.

„Zajímavé," řekl Harry a cítil se mírně bez dechu. Laň se k němu otočila, opatrně ho sledovala; Harry natáhl ruku, věděl, že ucítí jen jakýsi teplý, mravenčivý vzduch, ale chtěl, tolik chtěl cítit to spojení...

Harry laň pohladil. Laň se mu otřela o ruku a pak pomalu vybledla.

Harry vzhlédl. Snape ho sledoval s bolestným výrazem na tváři.

Lily, pomyslel si Harry. Snape samozřejmě myslel na Lily. Ztělesnění Snapeovy duše, tady před ním, svědectví trvalé lásky, kterou Snape choval k Harryho matce. Jeden z mnoha důvodů, proč byly Harryho intenzivní a zjevně nevyhnutelné city vůči Snapeovi naprosto odsouzeny k záhubě.

Chystal se ho zeptat. Harry se ho chystal zeptat, brzy, aby mluvili o jeho matce.

Ale ne dnes.

„Myslím, že půjdu spát," řekl Harry. „Dobrou noc, Snape."

 

* * *

 

Severus zíral za Potterem, cosi beznadějného se v něm vlnilo. Severus věděl, co Potter viděl. Viděl to, co viděl Brumbál, tu bídnou noc, kdy se Snape dozvěděl pravdu o jeho plánech s Potterem.

„Pro něj?" řekl tehdy. Jako by byla ta myšlenka, že by mu na Potterovi mohlo záležet, absurdní. Jako by na Pottera pořád myslel tak, jak na něj myslel v Potterově prvním ročníku.

Laň, byla to pořád laň, a jen Severus věděl, že se změnila. Nevěděl kdy, nechtěl to vědět – déle, než bylo slušné, to bylo jisté. Byl tak dobrý v lhaní sám sobě, že se ani nemusel snažit lhát Brumbálovi. Špehování, pořád špehování, už ani nevěděl, co je pravda...

Kdyby se Potter obtěžoval vyčarovat vlastního patrona... kdyby zůstal jen na okamžik, aby viděl je dva pohromadě, možná by si toho spojení všiml.

Severus si povzdechl. Lily byla, a vždycky bude, jeho součástí. Hluboko v jeho jádru byla jeho vzorem pro všechno, co bylo na člověku správné. Miloval ji, nic tak obyčejného jako romanticky, nic tak otřepaného jako sesterská láska, miloval ji jako slunce na modré obloze. Ale mezi nimi vždycky byla propast, cosi, co by se nikdy nepřeklenulo, ani v jiném životě, i kdyby zůstali nejlepšími přáteli, dokud by oba nezemřeli staří ve svých postelích. Nebyl to jen James Potter; nebyly to jen Severusovy hrozné volby, jeho majetnickost, jeho toxicita. Byl to fakt, že vždycky, vždycky znala lásku. Pan a paní Evansovi milovali svou nejmladší dceru úplně, celistvě, jak by rodiče měli. Lily žila ve světě hojnosti a dávala svou lásku jako někdo, kdo věděl, že láska je nekonečná. Byla zásadně neschopná pochopit, jaké to je žít v domově, kde byly peníze i láska v nedostatku, nevěděla, jaké to je cítit se hladová víc způsoby, než dokážete spočítat.

Jenže Potter tomu rozuměl. Chápal to, a dokázal se přes to povznést, vymanit se z toho – a právě proto, že ten nedostatek sám poznal, stal se lepším člověkem. Jeho Patron měl být fénix... a kdyby jím opravdu byl, pak by tím tvorem, který dnes v noci vytryskl ze Snapeovy hůlky, byl fénix také.

Jenže Potter tomu rozuměl. Rozuměl tomu, a dokázal se nad to povznést, vymanit se z toho. Právě proto, že sám poznal, jaké to je vyrůstat bez lásky, stal se lepším člověkem. Jeho Patronem měl být fénix... a kdyby jím opravdu byl, pak by se dnes večer ze Snapeovy hůlky vynořil fénix také.