Jasný pruh zimního světla probudil Harryho toho rána ze spánku. Nechal oči pevně zavřené a zachumlal se hlouběji do měkké peřiny, ale nebylo mu to nic platné; jeho tělo nevědělo, že jsou prázdniny, a bylo dokonale připravené vstát a vyrazit si zaběhat.

Protáhl ruce do stran a konečky prstů narazily na teplou pokožku.

Harryho oči se prudce otevřely.

Vedle něj, zády k němu, samozřejmě ležel Severus Snape. Harryho na okamžik zaplavilo zmatení, v němž se všechny ty roky společné historie střetly s pocitem Severusova těla pod jeho rukama a živou vzpomínkou na Severusova ústa na svém těle. Bylo zvláštní, jak se síla jeho citů k němu úplně převrátila.

Zadíval se na Severuse. Záda měl zjizvená, dech klidný a pravidelný, vlasy rozcuchané a volně rozprostřené přes ramena. Harry se ho chtěl dotknout, ale hranice jejich nového vztahu byly ještě příliš čerstvé, příliš neznámé. Možná ho neměl zvát do postele. Možná potřebovali čas—

Vánoce, pomyslel si Harry. Jsou Vánoce. Pozval jsi ho, protože jsou Vánoce a chtěl jsi se probudit a uvidět ho vedle sebe.

Harry se vzdal předstírání zdrženlivosti a přitulil se k teplým zádům před sebou. Snape se zavrtěl, přisunul se k němu ještě blíž a pak se zřejmě probral natolik, aby si uvědomil, že tohle není obyčejné ráno; celé tělo mu ztuhlo o Harryho hruď, zatímco ospale a zmateně natáhl ruku dozadu a nahmatal Harryho stehno. Harry ho konejšivě políbil do zátylku. K jeho překvapení Severus odpověděl tím, že vzal ruku přehozenou přes sebe, propletl s Harryho prsty své a přitáhl jejich spojené ruce ke své hrudi, kde je pevně sevřel.

Harry tak vedle něj ležel dlouhou chvíli a vnímal, jak se oba jejich tepy pomalu uklidňují. Pak Severus jeho ruku jemně pustil a s elegantní lehkostí vyklouzl z postele. V tlumeném ranním světle byl samá dlouhá, ušlechtilá linie, důstojný dokonce i nahý. Podíval se na Harryho a jeho tvář byla napjatá, jako by čekal ránu pěstí.

„Veselé Vánoce,“ usmál se Harry a protáhl se. Měl obrovskou radost, když Severus sklopil víčka a jeho pohled pomalu sklouzl po Harryho nahém trupu. „Nepůjdeme si zalétat?“

„Copak ani na jeden den nemohu uniknout tvému neúnavnému cvičebnímu režimu?“ zamumlal Severus, ale v koutku úst mu pohrával pobavený úsměv.

„Jen rekreační let,“ usmál se Harry. „Nahoru na střechu. Podíváme se, jak slunce vychází nad jezerem.“

Severus přelétl pohledem rozházené oblečení kolem postele a potom nebelvírský župan přehozený přes opěradlo dveří ložnice. Povzdechl si, přešel k němu a oblékl si ho. Harry se jen ušklíbl.

„Dobře,“ řekl Severus tónem člověka, který strašlivě trpí. Harry se tím ale oklamat nenechal.

Severus zamířil nejspíš do koupelny a Harry si natáhl tepláky a tričko, přitom se ještě jednou toužebně ohlédl po své teplé, rozestlané posteli. Pak vyšel do obývacího pokoje přivolat čaj a právě naléval oběma do hrnků, když se Severus vrátil z koupelny.

„A potom,“ pokračoval Harry, jako by se jejich rozhovor vůbec nepřerušil, „můžeme přepadnout kuchyně a dát si nějakou snídani. Musím dát Kráturovi vánoční dárek. A pak vyrazíme k Weasleyovým.“

Severus se na něj přes okraj šálku zadíval a koutky úst se mu nepatrně stáhly.

„Víš,“ řekl, „už nepotřebuješ, abych tam šel s tebou. Můžeš Molly poslat sovu—“

„Ani náhodou,“ skočil mu Harry do řeči. „Jestli mám někdy v životě vůbec šanci říct lidem, které mám rád, o nás, tak nemůžeš zrušit Vánoce u Molly Weasleyové.“

„Pottere,“ namítl Severus, „nikomu to říkat nemusíš. Nepotřebuji žádné veřejné potvrzení ani schvalování—“

„Co si vlastně myslíš, že tohle je?“ zeptal se Harry podrážděně. „Teda... pokud se navzájem nezabijeme nebo něco podobného, jednou bych chtěl být schopný...“

Bože, to je šílené, pomyslel si Harry a pátral v Severusově nečitelném výrazu. Bál se, že jakmile to vysloví, Severus se otočí a uteče.

„...brát to vážně,“ dokončil, protože byl Nebelvír. „Jestli si myslíš, že je to jen nějaký zakázaný románek, který tě časem omrzí—“

„Nevím, co si myslím,“ přerušil ho Severus rychle. „Pottere, nemám nejmenší tušení, co dělám. To jsme si snad už stihli ujasnit, ne?“

Harry se na něj usmál. „Některé věci ti ale očividně jdou.“

V Severusových očích vzplálo něco horkého a Harry ucítil, jak mu stejný žár zahořel nízko v podbřišku. Severus se pohodlně opřel v křesle a jeho pohled pomalu sklouzl po přední straně Harryho trička. Harry se jen usmál.

 

* * *

 

Létání s Harrym bylo vítaným rozptýlením od pocitu naprosté a bezmezné paniky, která Severusovi hrozila každou chvíli přerůst přes hlavu. Byl jen uzlem čistého strachu – strachu a beznadějné touhy. Netoužil po ničem víc než znovu se Harryho dotknout, po ničem víc než říct mu o citech, které se mu rozlévaly hrudí pokaždé, když uviděl ten úsměv. Toužil... a zároveň se zoufale bál, že Harryho ztratí, a ze všeho nejvíc chtěl utéct.

Jenže se snažil být lepší. Musel se snažit, i kdyby celý tenhle vztah nakonec skončil bolestivou, ošklivou hořkostí. Bolelo by to, ale bolest znal až příliš dobře. Přežil ji už tolikrát. Přežil by i tohle. A něco by se z toho naučil.

Tohle už dávno nebylo jen o Harrym, přestože Severus sotva dokázal myslet na cokoli jiného.

V půl desáté se ještě rozcuchaní a s vlasy rozfoukanými větrem zastavili v kuchyni a Harry předal Kráturovi svůj dárek, z kterého se vyklubala čepička na čajník. Krátura vypadal poněkud zmateně, ale zároveň dost spokojeně, a celé to očividně mělo pro Harryho nějaký hlubší význam.

Potom se spolu osprchovali; Severus nechával mýdlo klouzat po dokonalých liniích Harryho pokožky, zatímco Harryho zvědavé prsty zkoumaly jeho vlastní tělo a beze slov přejížděly po jizvách s otázkami, na které si Severus slíbil, že mu jednou odpoví. A Severus si pak klekl před Harryho ve vaně a pomalu, zvolna ho vzal do úst. Po zádech mu stékala horká voda, Harryho prsty se mu zaplétaly do vlasů a Severus dychtivě vstřebával tiché zvuky Harryho přerývaného dechu, zatímco jednou rukou hladil sám sebe, Harry se nad ním chvěl a křečovitě se ho držel a oba společně překročili práh rozkoše za burácení vody v uších.

Po tom všem Severuse bolela kolena, ale Harryho úsměv způsobil, že mu ta bolest připadala naprosto nepodstatná.

Ranní blaženost však skončila ve chvíli, kdy přišlo na oblékání na vánoční oběd u Weasleyových.

„Džíny nepřipadají v úvahu,“ prohlásil Harry zachmuřeně. „Minulý rok jsem udělal tu chybu, že jsem si je vzal, a většinu odpoledne jsem je musel mít pod stolem rozepnuté. A v jednu chvíli jsem na to zapomněl a ukázal Fleur svoje trenky s Chudleyskými kanonýry. Kéž bych si mohl vzít tepláky. Nebo ještě líp pyžamo.“

Harry se zasněně zadíval do prázdna. Severus si odfrkl a sáhl po nejnovějším páru černých učitelských hábitů, které si koupili v Gladrags.

„Ani náhodou,“ řekl Harry. „Na Vánoce si předse nemůžeš vzít učitelský hábit. Buď kalhoty, nebo slavnostní hábit. Jestli trpím já, budeš trpět taky.“

„Nuže, Pottere, když jsou mé slavnostní hábity v karavanu a sotva tam mohu v současném stavu... ehm... nedostatečného odění dojít—“

„Nevím úplně přesně, co to znamená, ale myslím, že se mi to líbí,“ přerušil ho Harry a sjel pohledem k ručníku nízko zavázanému kolem jeho boků. Severus na okamžik ztratil schopnost mluvit. „A všiml sis, že čím sarkastičtější jsi, tím častěji mi říkáš Pottere?“

„Toho jsem si nevšiml,“ odpověděl Severus. „Harry.“

„Tady,“ zazubil se Harry a podal mu ten absurdně drahý černý slavnostní hábit se stříbrným lemováním. „Vezmi si tenhle. Stejně se přizpůsobí postavě. Můžeš si ho nechat, Ty sis ho vybral, je mnohem víc podle tvého vkusu.“

„Děkuji,“ řekl Severus. „To mi připomíná... mám pro tebe dárek. Ve svém kufru.“

„Vážně?“ rozzářil se Harry. „Já mám taky něco pro tebe. Chceš—“ Podíval se na hodiny vedle postele. „Ach ne, na to už není čas. Opravdu bychom se měli obléknout, sakra. Budou to muset zachránit nové džíny - alespoň vypadají slušně. Šedou košili, nebo zelenou?“

„Zelenou,“ rozhodl Severus víceméně náhodně.

„Máš pravdu,“ přikývl Harry, jako by byl uznávaným módním expertem. „Šedá je na Vánoce trochu moc tmavá.“

Severus si natáhl boxerky se Zlatonkami a potom vklouzl do hedvábného slavnostního hábitu. Krejčovské kouzlo jím projelo jako jemné zachvění; švy se přizpůsobily jeho postavě, rukávy se nepatrně prodloužily. Hábit byl očarovaný tak, aby těsně obepínal trup a od boků se elegantně rozléval doširoka, s tradičně širokými rukávy. Třpytivý lem vyšívaný stříbrnou nití se při sebemenším pohybu vlnil a splýval způsobem, jakého byla schopná jen kouzelná látka.

Když byl hotový, zvedl oči k Harrymu; ten právě zapínal knoflíky své košile, ale vzápětí zůstal stát s očima dokořán.

„Páni... ten hábit je... úžasný,“ vydechl Harry. „Ještě že jsme se sprchovali, jinak bych se na tebe vrhnul.“

Severus v duchu proklel vlastní slabost, že přijal pozvání do sprchy, a na okamžik si představil svět, ve kterém ho Harry Potter omluví z trapných společenských povinností výměnou za sexuální laskavosti.

„Ty sám vypadáš překvapivě elegantně,“ řekl. Košile se přitažlivě napínala přes Harryho ramena a Severus by bez váhání prodal duši jakémukoli božstvu, které ho přimělo koupit právě tyto těsné černé džíny.

Podíval se na svůj odraz v zrcadle. Musel uznat, že ten hábit stál za každou utracenou minci. Zvykl si považovat sám sebe za ošklivého člověka - smířil se s tím. Jenže něco se změnilo. Ne... Změnilo se úplně všechno: jeho držení těla, tmavé kruhy pod očima, propadlé tváře, zplihlé vlasy, věčně zamračený výraz a především... způsob, jakým se díval sám na sebe.

Líbilo se mu to. A ještě víc se mu líbilo, jak Harryho oči znovu a znovu sklouzávaly po splývavém hedvábí.

„Pojď,“ řekl Harry. „Už jen vezmu tašku s dárky a můžeme vyrazit.“

Letaxem se přenesli do Tří košťat, což byl nejsnazší způsob, jak se dostat za hranice bradavických ochranných kouzel proti přemisťování. Harry nechtěl letět letaxem přímo do Doupěte, částečně proto, že weasleyovský krb býval o Vánocích neustále přetížený, ale hlavně proto, že se pokaždé praštil hlavou o jejich krbovou římsu. Severus si pevně přitiskl kufr k hrudi, zatímco se řítil svým prvním cílem, kolem něj se v žaludek obracejícím víru míhaly krby celých Prasinek. Jeho už tak napjatým nervům to vůbec nepomohlo. Přemisťování nebylo o mnoho lepší, přesto ho uklidňovala Harryho paže provlečená jeho, když se přemístili bok po boku.

Harry odtáhl ruku a ve chvíli, kdy to udělal, Severuse znovu sevřel pocit neodvratné zkázy, stejně neúprosný jako křivé stěny půvabně rozvrzaného Doupěte.

„Harry! Jdeš později než obvykle, měla jsem strach!“ ozval se hlas zpoza zamlženého otevřeného okna a vzápětí už Hermione Grangerová otevírala vchodové dveře a běžela k nim. „Veselé Vánoce!“ Vypadala elegantně, ale zároveň něžně v jednoduchých modrých šatech a stříbřitém svetříku, který ji před zimou očividně příliš nechránil. Objala Harryho, jako by ho neviděla celé roky.

Severus zahlédl koutkem oka Harryho úsměv ukrytý v jejích tmavých kadeřích. Něco složitého se v něm sevřelo; ignoroval to.

Hermiona ustoupila a se stisknutými rty si Snapea změřila pohledem. Severus se přistihl, že přemýšlí, co by si asi pomyslela o jeho a Harryho dnešním ránu, a našel v sobě sílu se na ni usmát. Připouštěl ovšem, že to možná připomínalo spíš ušklíbnutí, ale jen málokterý člověk dokáže změnit úplně všechno.

„Pane profesore,“ oslovila ho. Pak jí pohled sklouzl ke slavnostnímu hábitu a oči se jí nepatrně rozšířily.

„Už nejsem profesor,“ řekl Severus. „Klidně mi říkejte pane Snape.“ Krátce pohlédl na Harryho. „Nebo Severusi, pokud Vás ta představa příliš nevyděsí.“

Hermiona vypadala překvapeně a navzdory sobě pobaveně.

„Budu jedině ráda, Severusi. A ty mi říkej Hermiono,“ odpověděla, protože byla Nebelvírka. „Veselé Vánoce. Promiňte, že vás tu zdržuju v zimě, pojďte nahoru do domu. Letos nás tu bude opravdu hodně.“

„Ach,“ řekl Severus. „Možná bych měl—“

„Ale kdepak,“ přerušila ho Hermiona, chytila Harryho za paži a táhla ho ke dveřím. „Tak jsem to nemyslela, jednoho člověka navíc bychom sotva poznali. Charlie dokonce někoho přivedl, věřil bys tomu, Harry? A jsou tu Andromeda s Teddym, Percy s Audrey letos slaví taky u Doupěte a Ginny pozvala Lunu, což je podle mě moc hezké. George s Ronem odvedli nádhernou práci s pavilonem.“

„Pavilon?“ zašeptal Severus přes Hermioninu hlavu, no Harry se jen zazubil a pokrčil rameny.

Když vstoupili do domu, okamžitě bylo jasné, proč zůstalo okno otevřené. Z kuchyně se do chodby valily vlny horka a voňavé páry a celý dům se otřásal rachotem hrnců a pánví.

„Molly?“ zavolala Hermiona ode dveří. „Harry je tady. A pan profe— ehm... Severus.“

Molly Weasleyová vzhlédla od sporáku, vlasy měla zkadeřené párou a ruce si utírala do zástěry. Když je uviděla, celá se rozzářila.

„Harry!“ zvolala, aniž by se podívala stáhla pánev z ohně a pospíchala k němu. Přitáhla si ho do drtivého objetí a pak ho držela na délku paží, aby si ho mohla pořádně prohlédnout.

„Podívej se na sebe! Nové oblečení? Nemohla jsem si nevšimnout, jak báječně jsi vypadal v Prorokovi – tedy, ehm, ne že bychom ten příšerný plátek četli, samozřejmě. Máš se dobře? Vypadáš dobře, i když jsi byl vždycky alarmujícím způsobem hubený, drahoušku, Merlin ví, kam se v tobě všechno jídlo ztrácí! Když už o tom mluvíme,“ obrátila se na Severuse s přísným výrazem, „ani netušíš, jakou mám radost, že tě tu konečně můžu pořádně nakrmit, Severusi, po celé té době na Grimmauldově náměstí, kdy jsem se tě mezi vším tím špehováním snažila přimět, abys aspoň na chvíli sedl a něco snědl.“ Slovo špehování vyslovila tónem, jako by šlo o nějakého pošetilého koníčka. „Vypadáš... no, vlastně vypadáš nejlépe, jak jsem tě kdy viděla, a mám z toho obrovskou radost. Teď mě oba omluvte, ale raději se vrátím k zelenině. Arthur nebo děti vám určitě něco nalijí, myslím, že jsou všichni venku a dodělávají poslední úpravy na pavilonu.“

„Děkuji, Molly,“ řekl Severus; po té záplavě slov, po tak samozřejmém přivítání navzdory všem těm dlouhým rokům a strašným událostem, nezvládl říct nic víc.

„Nádherně to tu voní,“ řekl Harry a tvář mu zářila potlačovanou náklonností. Molly se na něj usmála, sotva jeho poznámku zaregistrovala, zatímco hůlkou seslala kouzlo na velký hrnec hlasitě pískající na plotně.

„Pojďte,“ řekla tiše Hermiona. „Na zahradě je šampaňské. Dárky nechte v obýváku, rozbalíme je až po obědě.“

Harry i Severus odložili své tašky vedle vánočního stromku v obývacím pokoji. Když se oba současně sehnuli, Harryho loket zavadil o Severusův. Harry k němu vzhlédl a Severuse náhle zaplavila prudká touha přitlačit ho na weasleyovskou pohovku a líbat ho, jako by měl každou chvíli skončit svět.

„Ach... ano,“ ozvala se Hermiona poněkud zvláštním hlasem, a oba se okamžitě narovnali. Harry vypadal beznadějně podezřele. „Jak pokračuje váš projekt?“

„Dobře,“ odpověděl Harry s úsměvem. „Stejně bys tomu příběhu nevěřila. Ukázalo se totiž, že—“ Zarazil se. Zamyšleně se ohlédl na Severuse. „...že ti o tom stejně pořád nic neřeknu.“

Severus povytáhl obočí. Opravdu o tom stále nemohli mluvit? Jenže Harry se na něj právě díval tím svým hřejivým, lehce rozpustilým úsměvem a Severus se nad tím výrazem zamyslel. Harry jako Severus udělal spoustu věcí, které by se zcela znehodnotily, kdyby vyšlo najevo, že si vyměnili těla. Třeba ta omluva Minervě...

Ne, byl vlastně rád, že zůstane v platnosti, přestože to dobré, co přinesla, nebyla jeho zásluha. Připadalo mu zbytečné omlouvat se podruhé.

„Stačí říct, že se to vyřešilo,“ řekl Severus.

„Opravdu?“ podivila se Hermiona. „No, nutit vás, abyste mi to řekli, nemůžu, ale jsem moc ráda, že všechno dobře dopadlo. Znamená to tedy, že zase odjedete ze země, Severusi?“

„Ach,“ řekl Severus. „Ne, zatím ne.“

„Ale z Bradavic odejdete, předpokládám.“

„Přirozeně,“ odpověděl Severus. „Mám vlastní bydlení, kam se mohu vrátit.“ Nepovažoval to za vyloženou lež, protože Zapovězený les technicky vzato nebyl součástí Bradavic.

„To je škoda,“ řekl Harry. „Tvořili jsme docela dobrý učitelský tým.“

Hermioně se překvapením rozšířily oči. Harry se jen zazubil a znovu jí provlékl paži svou.

„Pojď, ukaž mi to šampaňské,“ řekl a Severus je následoval ven do zahrady.

Zahrada byla, jak se dalo čekat, doslova zaplavená Weasleyovými, kteří všichni přerušili to, co právě dělali, aby Harryho objali, poplácali po zádech nebo si s ním potřásli rukou. Všichni kromě Arthura, který stál uprostřed onoho pavilonu a s veškerou soustředěností levitoval ke stropu obrovský borovicový věnec.

Ukázalo se, že pavilon je velkolepá stavba z plátna a nesourodého, nedokončeného dřeva. Po stranách byl otevřený a po celém obvodu jej zdobily tisíce třpytivých světýlek. Nosné trámy obrůstal živý břečťan, posetý věčnými rampouchy, a ze stropu visely dlouhé girlandy hustého pozlátka spolu s několika otáčejícími se stříbrnými sněhovými vločkami. Uprostřed stál dlouhý dřevěný stůl na kozách, přikrytý červenými papírovými ubrusy a ozdobený třpytkami a cesmínovými větvemi ovázanými stuhami.

Na postranním stolku stály dvě velmi velké láhve prosecca, šampaňského, minerálka a džbán pomerančového džusu a poněkud svérázná sbírka sklenic na šampaňské, z nichž některé byly zcela očividně přeměněny z úplně jiných předmětů.

Severus nechal Harryho napospas přívalu lásky a pozornosti a byl nesmírně vděčný, že je zpátky ve vlastním těle. Místo toho zamířil k Arthurovi, aby mu pomohl. Uvnitř pavilonu panovalo příjemné teplo, provoněné skořicí a udržované zahřívacími kouzly, za což byl Severus stejně vděčný. Jeho slavnostní hábit sice měl podšívku, ale rozhodně nebyl navržený na dlouhé postávání venku uprostřed prosince.

 

„Ach, dobrý den, Severusi,“ pozdravil ho Arthur, když k němu přišel. „Veselé Vánoce.“

Arthur se na okamžik rozptýlil, hůlku spustil o něco níž a věnec se nebezpečně zakymácel. Severus vytáhl svou hůlku, seslal vlastní levitační kouzlo a společně věnec zvedli až k velkému kovovému háku visícímu z vrcholu pavilonu, kde jej bezpečně zavěsili.

„Děkuji, Severusi,“ řekl Arthur, když bylo hotovo. „Všechny moje děti už jsou dospělé, ale ani jedno z nich nevydrží u jedné práce dost dlouho, aby ji dokončilo. Ale co se dá dělat.“ Zasunul hůlku do zadní kapsy kalhot a podal Severusovi ruku. Severus ji přijal. Chvíli tam spolu stáli a mlčky sledovali Harryho, jak se prodírá záplavou objetí.

„Škoda toho článku v Proroku,“ poznamenal Arthur. „Nikdy jsem nepochopil, proč mají potřebu rozebírat něčí milostný život na titulní straně. Nebo údajný milostný život.“

„To skutečně nechápu ani já,“ přikývl Severus.

„Slyšel jsem, že Harry to nesl neobvykle klidně.“

„Ano,“ odpověděl Severus. „Byl sotva vražedně naladěný.“

Arthur se lehce zamračil nad tím, že z Severuse nedostal žádné podrobnosti, ale nevydrželo mu to dlouho; vzápětí už se znovu díval na své děti a tiše se usmíval. Severus na něj pohlédl jen letmo a pokračoval v pozorování celé scény. Harry právě objímal Fleur Delacourovou a přes její rameno dělal rozpačitý obličej kvůli všem těm polibkům.

„Musím říct,“ ozval se Arthur po chvíli, „že vypadáš opravdu dobře. To bude zásluha bradavických kuchyní, jak jsem slyšel?“

„Bezesporu,“ přikývl Severus. A pak, protože si nemohl pomoct, dodal: „A Potterův tréninkový režim tomu také neuškodil.“

Arthur na něj jen zíral ale Severus mlčel. Nu ano, když už se člověk rozhodne nahazovat udici, neměl by být překvapený, že někdy něco zabere.

Když bylo zřejmé, že Severus své pozoruhodné prohlášení nijak nerozvede, Arthur změnil téma. „Už ses seznámil se všemi, Severusi? Moje děti samozřejmě znáš.“

Severus přelétl pohledem přítomné. William Weasley, nejstarší, se od skupinky kolem Harryho stáhl pod pavilon, aby se trochu ohřál. Severus si ho pamatoval jako obtížného studenta, který měl až znepokojivě dobrý odhad na to, jak mladý Severus jako učitel ve skutečnosti byl a jak málo autority tehdy měl. Kolem krku měl omotanou nebelvírskou šálu a jednou rukou objímal Fleur Delacourovou, šampionku z Krásnohůlek, která se usmívala a cosi mu šeptala do ucha. George Weasley, nezvykle vážný, stál poblíž Harryho a Rona a na boku držel drobné, překvapivě plavovlasé děvčátko, kterému mohly být tak čtyři roky. Nemluvil; jen sledoval svou větrem ošlehanou sestru Ginny s kratšími vlasy, jak si povídá s Lunou Láskorádovou, Hermionou a dívkou, kterou Severus poznal jako jednu z nebelvírských hráček famfrpálu. Zjevně se o famfrpálu i bavily, protože Hermiona vypadala zdvořile znuděně.

Severus při pohledu mezi oběma skupinkami nechtěně zachytil Georgův pohled. Rychle se odvrátil. Sotva to udělal, levé ucho mu začalo zvonit. Okamžitě pojal podezření, George Weasley však vypadal naprosto nevinně, když postavil holčičku na zem a obrátil se k Ronovi.

Percy se svou ženou stáli trochu stranou. Percy měl na sobě košili s kravatou a Audrey elegantní hedvábný slavnostní hábit, který splýval přes zřetelně zaoblené těhotenské bříško. Navzdory zahřívacím kouzlům se třásla zimou, přes ramena měla přehozené Percyho sako a výraz v její tváři Severusovi trochu připomínal Petunii Evansovou. Na židli vedle lahví se šampaňským seděla Andromeda Tonksová, znepokojivě podobná své sestře Bellatrix, nebýt světle hnědých vlasů a hlubokých vrásek od úsměvu. Rozhlédl se po jejím vnukovi; právě teď tahal Harryho za ruku, ten se na něj něžne usmíval a vlasy malého chlapce zářily známým, sytě zeleným odstínem. Výraz bezelstné lásky v jejich obou tvářích bolel už jen při pohledu na ně.

Opodál, opřený o stěnu Doupěte a očividně naprosto netečný k prosincovému chladu, stál vysoký, ramenatý muž se snědou pletí a tmavými vlasy, s bicepsy širšími než průměrná mužská hlava, s krátkým čírem a lesklou popáleninou na tváři. Vedle něj stál menší, ale téměř stejně svalnatý Charlie Weasley v kožené bundě, který si od chvíle, kdy ho Severus viděl naposledy, pořídil piercing ve rtu.

„Myslím, že jsem byl představen všem kromě Percivalovy ženy, toho pána s rozsáhlou popáleninou a dětí,“ řekl.

„Ach ano. Malého Teddyho a Victoire ti nechám představit Harryho, s dětmi to opravdu umí,“ odpověděl Arthur a když Severus nedokázal skrýt zděšení, zatvářil se současně vítězoslavně i trochu znepokojeně.

Severus pohlédl na Harryho, který si spokojeně povídal s Lupinovým chlapcem. Tak na tohle se lidé ptají, uvědomil si. Když jsou normální. Když spolu chodí. Chtěl by Harry děti? Severus možná byl ochotný zkusit napůl normální partnerský vztah, ale byly věci, které si prostě nedokázal představit...

„To je Audrey. Není zrovna nejvřelejší, ale snáší Percyho a on vypadá spokojeně, takže je všechno v pořádku. A támhle je s Charliem Marius. To bylo docela překvapení, víš, vidíme ho dnes poprvé; přiletěli teprve včera. Bill mě vždycky ujišťoval, že Charlie v Rumunsku rozhodně není osamělý, ale je to poprvé, co někoho přivedl domů. Zdá se to být moc milý chlapík, velmi tichý a zdvořilý, trochu vážný, ale když z něj člověk dostane víc než pár slov, ukáže se, že má smysl pro humor. Molly má trochu obavy z věkového rozdílu, ale patnáct let mezi dospělými kouzelníky přece není nic nepřekonatelného, nemyslíš?“

Severus se znovu zadíval na vysokého muže. Kvůli tetováním, kalhotám z dračí kůže a výrazné popálenině na tváři si vůbec nevšiml, že je Marius nejspíš starší než on.

Pak se podíval zpátky na Arthura, který působil až podezřele nenuceně. Severus si velmi dobře uvědomoval, že mezi ním a Harrym je ve skutečnosti dvacet let rozdílu, ale měl podezření, že těch pět let navíc nebude tím, co by rozhodovalo o Arthurově souhlasu. Ne, důvodů, proč ho neschválit, by měl víc než dost.

Znovu se podíval na Harryho a nedokázal říct, jestli ho za srdce tahá spíš úzkost, nebo touha. Harry právě klečel vedle plavovlasé holčičky a Lupinova chlapce a se smíchem poslouchal jejich naprosto vážný rozhovor; pak zachytil Severusův pohled a náhle vypadal nervózně, jako by byl přistižen při něčem strašném.

Severuse mimoděk napadlo, že by měl klidně sto dětí, kdyby tím z Harryho tváře zmizel ten výraz. Merline. Bylo vlastně štěstí, že mu Potter neviděl do hlavy. Jinak by utekl, co by mu nohy stačily.

Harry něco pošeptal dětem a všichni tři se vydali jeho směrem. Severus se pokusil tvářit nenuceně.

„Severusi, tohle je Teddy Lupin a Victoire, dcera Billa a Fleur. Teddy je můj kmotřenec. V létě u nich občas pár dní bydlím, abych Andromedě pomohl.“

„Dobrý den,“ pozdravil chlapec Teddy a vzhlédl k němu známýma jantarovýma očima. „Strýček Harry říkal, že jsi chodil do školy s mým tátou.“

Severus se na Harryho zděšeně podíval.

„Neboj,“ řekl Harry. „Řekl jsem mu, že jste... nebyli kamarádi.“

Severus si povzdechl. Ať už by kvůli Harrymu měl třeba sto dětí, bylo nejspíš lepší, aby se Harry o jeho pochybných otcovských předpokladech dozvěděl hned od začátku.

„Ano,“ přikývl vážně a podíval se na chlapce. „Ve škole jsme spolu příliš nevycházeli. A také byla doba, kdy mě málem snědl.“

Teddy s prostotou vlastního věku jen zachichotal. „Opravdu?“ zeptal se.

„Neúmyslně,“ připustil Severus. „Ve skutečnosti za to mohl Harryho kmotr.“

Teddy se pohoršeně otočil k Harrymu. Harry, který na Severuse zíral s naprosto ohromeným výrazem, si jeho pohledu všiml až po chvíli a sklopil oči k chlapci.

„No... ano, když jsme mladí, všichni občas děláme hlouposti,“ řekl nakonec poněkud slabým hlasem.

„Jako když si bratranec Draco nechal udělat to hrozný tetování,“ prohlásil Teddy moudře.

Harry se zasmál téhle lehce pomotané verzi Dracových životních rozhodnutí.

„On tě snědl?“ zeptala se Victoire tónem člověka, který rozuměl všem slovům ve větě, ale vůbec nechápal jejich význam.

„Jo,“ přikývl Teddy a jeho vlasy získaly stejnou jantarovou barvu jako oči. „Táta byl vlkodlak,“ vysvětlil jí, jako by šlo o tu nejúžasnější věc na světě. „To znamená, že když byl úplněk, přestal být hodnej a proměnil se ve vlčí příšeru a byl strašně děsivej a honil lidi takhle... rrrááár!“

Victoire radostně vykřikla a rozběhla se pryč. Teddy se za ní rozběhl a vydával zvuky, které připomínaly spíš lva než vlkodlaka.

Harry si založil ruce na prsou a podíval se na Severuse.

„Má právo znát pravdu,“ pokrčil Severus rameny. „Všimni si, že moje téměř tragická smrt ho očividně nijak nerozhodila.“

„To nebyla Lupinova vina,“ řekl Harry.

„Také sis snad všiml, že jsem to řekl,“ odvětil Severus.

„Nevybíjej si svou nenávist na Teddym,“ řekl Harry a v jeho hlase zaznělo nebezpečí.

„To jsem nedělal,“ odpověděl Severus. „Jen jsem se snažil navázat rozhovor. Zdá se, že je to velmi příjemný chlapec a za svůj poněkud nešťastný původ sotva může.“

Severus velmi dobře věděl, co tahle poznámka s Harrym udělá. Nevěděl jen, proč ji vůbec vyslovil. Harryho tvář planula vztekem. Otevřel ústa, jako by se chtěl rozkřičet, rozhlédl se po všech kolem sebe a pak se beze slova otočil a odešel.

Severusovi znovu zazvonilo v levém uchu. Rozhlédl se po Georgovi, ale ten vypadal, že je hluboce zabraný do hovoru s Ginny.

Severus napočítal do deseti a pak se vydal za Harrym. Odešel až na samý konec zahrady a Severus zahlédl, jak mizí za starou zahradní kůlnou. Harry se opíral o její stěnu, tvář měl pobledlou a ramena se mu třásla. Severus zasunul ruku do kapsy a seslal kolem nich obou zahřívací kouzlo.

Harry od něj o krok ustoupil.

„Nemůžu tvrdit, že jsem měl některého z nich rád,“ řekl Severus, a okamžitě si uvědomil, že to rozhodně nebyla omluva, kterou měl v úmyslu pronést.

„To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkl Harry hlasem napjatým námahou, s jakou se snažil nekřičet. „Mluvit před sirotkem tímhle způsobem, říct mu, že jsi neměl rád jeho tátu, že to byla příšera. A pak mít tu drzost – zrovna ty – prohlašovat, že člověka nesmíš soudit podle jeho rodičů!“

Severus si povzdechl, pěkně si to ustlal. A sám si do té postele ochotně vleze, pomyslel si s trpkým ušklíbnutím. Jenže Harryho tvář byla tak zraněná a on si to určitě nezasloužil. Nikdo z nich si to nezasloužil. Ani James Potter. Ani ten zatracený James Potter, který zemřel ve svých jednadvaceti letech.

„Ano,“ řekl. „To ode mě skutečně vůbec není typické.“ Když se Harry prudce otočil a otevřel ústa, aby mu rozhořčeně skočil do řeči, Severus zvedl obě ruce. „Počkej, Pottere… Harry. Řekl jsem to právě proto, že… protože vím, že to bylo špatně, ty pitomče. Odsuzovat tě kvůli tvým rodičům. Vidět ve tvé tváři jen tvého otce, trestat tě za něj. Měl jsem svoje důvody. Měl jsem svoje výmluvy. Ale ani jedna z nich nestačila, ani jedna z nich neospravedlňuje to, čím sis musel projít. Nezasloužil sis to. Mrzí mne to.“

Harry zaklapl ústa tak prudce, až cvakly zuby.

„Já…“ začal. „Dobře. Dobře. Jen… dej mi chvilku, ano?“

Severus po něm chtěl natáhnout ruku. Chtěl udělat cokoli, úplně cokoli, aby z jeho tváře zmizel ten bolestný, pokřivený výraz. Jenže věděl, že nemůže.

Jestli to má bolet, ať to bolí raději teď než později, pomyslel si. Dřív, než se do toho ponořím tak hluboko, že už nebude cesty zpátky.

„Dobře,“ řekl Severus a odkráčel.

Když se vrátil, lidé už se začínali usazovat ke stolu. Severus se tomu prozatím vyhnul a zamířil raději k baru. Přitom si všiml, že ho Ron s Hermionou pozorují s hlubokou nedůvěrou.

„Ach, Sev'rus!“ ozvala se Fleur Delacourová, která mu naprosto vytrhla nit myšlenek, když ho chytila za paži. „Jak rháda tě zase fidím! V Brhadafisích jsme nikdhy neměli přhíležhitost se pořhádně přhedstafit. Feselé Fánoce!“

„Ach, oui. Joyeux Noël,“ odpověděl Severus nepřítomně.

„Tu parles français?“ vydechla Fleur překvapeně a s očividným nadšením.

„Un peu,“ přikývl Severus.

Fleur však okamžitě spustila záplavu francouzštiny, které Severus jen stěží stačil. Naštěstí se většinou nečekalo, že bude odpovídat; byla to spíš dlouhá řeč o tom, jak jí chybí rodný jazyk, rodina a opravdové francouzské Vánoce, sem tam proložená otázkou, kde se francouzsky naučil, několika lehce pohrdavými poznámkami o Normandii a zvědavým vyptáváním, jak se mu tam líbilo. Přiznal, že se mezitím přestěhoval zpátky do Británie, a zatímco si povídali, uvědomil si, že přibližně polovina přítomných poslouchá jejich nesrozumitelný rozhovor s pobaveným a lehce zmateným zájmem.

Pak se Fleur zmínila o novinovém článku. Jakmile zazněla rozpoznatelná slova Daily Prophet, téměř všichni kolem zbystřili.

„Samozřejmě je to všechno pravda,“ řekl Severus francouzsky. „Je to pohledný muž, to mi jistě dáš za pravdu, a já jsem slabý.“

Fleur se pobaveně rozesmála; Severus nedokázal poznat, jestli ho vzala vážně, nebo jestli jí na tom vůbec záleželo. Polovina osazenstva stolu vypadala, že zvědavostí každou chvíli zemře.

Bill se na něj podíval velmi zvláštním pohledem.

Severus se ohlédl směrem ke kůlně a spatřil Harryho, jak se opírá o sloup pavilonu a pozoruje jejich rozhovor. Kousal se do rtu a upřeně ho sledoval, což byl povzbudivý výraz.

„Pojď, shedni shi k nám,“ vyzvala ho Fleur a vzala ho za paži, aby si přisedl vedle ní na jednom konci stolu; po její druhé straně seděli Bill a malá Victoire. „Už shes shetkal s Marhiushem?“ kývla hlavou k mohutnému muži naproti. „Ne? Ach, tohle je Marhius, Charhlieho...“

„...statný rumunský milenec,“ doplnil Charlie a zadíval se na Severuse, jako by čekal nějakou jízlivou poznámku.

„Statný je opravdu jedno z možných označení,“ přikývl Severus. „Těší mě.“

„Mluvíš rumunsky?“ zeptal se Marius s nadějí.

„Obávám se, že ne,“ odpověděl Severus.

„Ach,“ povzdechl si Marius zklamaně.

„Rhumunština není franc-houzštině úplně nepodobná,“ poznamenala Fleur uznale. „I kdhyž ta fýslovnost...“

Marius se zatvářil, jako by se omlouval za svůj rodný jazyk. Charlie na Fleur obrátil oči v sloup.

„Všichni tvrdí, že je těžká,“ řekl. „Mně ale nepřipadá zas tak strašná.“

„Mluvíš hrozně,“ odfrkl si Marius. „Deset let v Rumunsku. A pořád mluví jako dítě.“

Severus si odfrkl smíchy. Fleur si zdvořile zakryla ústa rukou, aby nebylo vidět, že se směje. Charlie vypadal naprosto bezstarostně a zároveň na Mariuse hleděl s očividnou náklonností.

Pak si vedle něj přisedl Harry a Severusův krátký oddech od šílenství byl rázem u konce.

„To znělo dobře - tvoje francouzština,“ řekl Harry.

„Na to by ses musel zeptat slečny Delacourové,“ odpověděl Severus.

„Nebhylo to fůbec špatné,“ řekla Fleur, což Severus dobře věděl, že je z její strany pochvala. „A je to madhame Weashleyová, Shev'rhus. I kdhyž bych byla mnohem rhaději jen Flheur.“

„Samozřejmě, Fleur,“ přikývl Severus.

Harry si ho podezřívavě změřil pohledem. Severuse napadlo, jestli nehledá známky vílího vlivu, a proto svůj komentář doprovodil drobným úsměvem směrem k Fleur.

Harrymu se oči opravdu podezřívavě zúžily.

Andromeda s Teddym se posadili naproti Harrymu, protože Teddy trval na tom, že chce sedět přímo proti němu. Po Harryho levici usedl Ron a vedle něj Hermiona. Jediní, kdo ještě nestáli u stolu, byli Molly, Arthur a George. O několik okamžiků později se však objevili, každý obklopený asi tuctem levitujících mís, které postupně rozestavěli mezi větvičky cesmíny a třpytky na stole, až se deska uprostřed začala pod jejich vahou nebezpečně prohýbat. Severus nenápadně seslal na nejbližší nohy stolu zpevňovací kouzlo.

„Tak,“ řekl Arthur, když se usadil v čele stolu. „Jsme tu všichni. Než začneme, rád bych pronesl krátký přípitek. Na mou ženu, krásnou uvnitř i navenek, a zatraceně dobrou kuchařku. Na Molly Weasleyovou!“

Ze všech stran se ozvalo hlasité: „Na mámu!“ „Na Molly!“ „Na paní Weasleyovou!“ To poslední bylo od Harryho. Pak se všechno změnilo v příjemný zmatek podávání mís, nabírání jídla, rozhovorů, smíchu a vtípků a Severus raději věnoval plnou pozornost svému talíři, než aby se pokoušel zapojit do hovoru. Fleur zvládala ten příval hlasů ve svém druhém jazyce obdivuhodně dobře; Marius naopak vypadal, že se v tom všem úplně ztrácí, a Severus s ním v duchu soucítil.

Harry byl většinu času tichý. Tu a tam se ozvala nějaká jeho protestní poznámka nebo sarkastická odpověď, ale většinou jen poslouchal. Přesto se usmíval a zdálo se, že má nekonečnou trpělivost s malým Teddym, kterého neustále rozčilovalo, že přes všechen ten hluk nedokáže dopovědět jedinou větu.

Když se Harryho koleno potřetí otřelo o Severusovo, byl si Severus jistý, že to tentokrát nebyla náhoda. Nehodlal to považovat za úplné odpuštění, ale byl to povzbudivý signál.

Nad stolem neustále poletovalo víno a šampaňské a někdo je očaroval tak, že každému dolévali sklenku ve chvíli, kdy se nedíval. Harry už měl tváře lehce zrůžovělé.

Oběd pokračoval ještě několik dlouhých, šťastných hodin, ale když se odpolední slunce začalo opírat do pavilonu, lidé se pomalu začali loučit. Nejprve Percy s Audrey, potom Luna, která odplula pryč ve svých bláznivých růžových hábitech, a nakonec Andromeda odvedla plačícího Teddyho s příslibem, že u tety Narcissy dostane další dárky, když bude hodný. Harry se za vzlykajícím chlapcem díval úplně zdrceně; Severus byl téměř přesvědčený, že Teddy přidal své: „Ale babi, já chci Harryho!“ jen proto, aby ho ještě víc trápil. Harry by byl strašlivě shovívavý rodič, to Severus poznal naprosto bezpečně.

Nakonec, s upřímnou lítostí vepsanou do Billovy tváře a o něco méně přesvědčivou lítostí ve Fleurině, se oba vydali na cestu s ospalou Victoire navštívit tetu Gabrielle. Severus přijal záplavu loučících polibků s povděkem, protože Harrymu to očividně nebylo úplně příjemné. Pak se Molly pokusila pustit do uklízení, zatímco všichni ostatní se jí v tom snažili zabránit, až Arthur nakonec seslal na stůl stázové kouzlo, zhasil všechny svíčky a zahnal je všechny směrem do obývacího pokoje.

Uvnitř, na chodbě, se Severusovi snad posté rozeznělo levé ucho. Prudce se otočil; jistě, stál tam George Weasley, právě si zasouval hůlku do rukávu a nedokázal potlačit pobavený škleb.

„Weasleyi!“ vyštěkl Severus, přičemž si uvědomoval, jak absurdně to zní v domě plném Weasleyových.

„To je jen fér,“ zazubil se George a ukázal na své chybějící ucho. Severus cítil, jak mu definitivně dochází trpělivost. Měl toho dost. Opravdu se snažil být milý, snažil se kvůli Harrymu, a už jednou selhal. Nedokázal to a pokoušet se o to kvůli Harrymu byla od začátku odsouzená pošetilost. A rozhodně si nenechá líbit něco podobného od zatraceného George Weasleyho, člověka, který tu dnes vůbec stál jen díky němu—

Harryho ruka se objevila odnikud a pevně ho chytila za paži. „On to ví,“ řekl Harry prostě.

George povytáhl obočí. „Jo, vím. Dlužím ti to,“ přikývl. „A jsem ti za to vděčný, Snape. Jenže nemám nejmenší úmysl přestat si z tebe utahovat jen proto, že jsi velký válečný hrdina jako tady Potřík.“ Harry si odfrkl smíchy. Severus už věděl, že Harry podobné pošťuchování od svých přátel snáší dobře, i když od nepřátel ho nenáviděl. „Vlastně jsem se v novinách dočetl, že ses prakticky přiženil do rodiny, takže možností na vtípky je teď dvojnásob.“

„Georgi!“ protestoval Harry a Severuse pobavilo, že přitom zrudl.

Severus zhluboka vydechl a cítil, jak z něj vztek pomalu vyprchává. V tu chvíli k nim zezadu přišla Angelina Johnsonová, podezíravě si celou scénu změřila pohledem, Harry se na ni omluvně usmál a zamířil do obývacího pokoje.

Severus se zhluboka nadechl, zastrčil ruce do kapes a zamumlal kletbu, která způsobí, že se Georgovi bude spodní prádlo po zbytek večera neúprosně sunout výš a výš.

Bylo to přece jen spravedlivé.

 

* * *

 

Harry nedokázal rozhodnout, jestli jsou tohle nejlepší, nebo nejhorší Vánoce jeho života. Byly nádherné, protože tu byl Severus Snape a nikdy nekončící objevování toho, jaký vlastně je; Severus mluvící s Fleur francouzsky, Severus samozřejmě pomáhající Arthurovi s výzdobou, Severus říkající úplně všem, aby mu říkali Severus. Severus, který Georgovi neustřelil i druhé ucho.

A pak tu byl Severus mluvící s Teddym. Harry už teď chápal, že Severus Teddyho ani nechtěl, ani nečekal, že rozruší, a že ho dokonce těšily chlapcovy odzbrojující, dětsky prosté reakce na obyčejnou pravdu. Přesto to bolelo.

Teď už byli všichni namačkaní v obývacím pokoji Weasleyových, všech jedenáct. Pan a paní Weasleyovi seděli spolu na jedné pohovce, Ron stáhl Harryho a Hermionu na druhou, Hermiona měla nohy položené přes Ronův klín. Ginny se spokojeně usadila na opěrce vedle Harryho, což Harrymu neuniklo a zároveň si všiml, že Severus při tom nepatrně ztuhl, zatímco Charlie s Mariusem se vtěsnali vedle sebe na lavici pod oknem. George s Angelinou seděli na zemi u krbu a Severus se s jistou opatrností usadil do křesla, které tam, jak se zdálo, zůstalo volné právě pro něj.

Harry byl zklamaný. Bylo to pošetilé, ale tak trochu doufal, že se najde záminka, aby seděli namačkaní vedle sebe.

Weasleyovi si své dárky rozdali už ráno, takže tohle rozbalování bylo hlavně kvůli Harrymu. Rozdal své balíčky a na oplátku dostal malou hromádku dárků. Překvapilo ho, když Snape vytáhl nejen obrovský koš plný normandských pochoutek pro celou rodinu Weasleyových s poděkováním, ale také když se před ním objevil jeden výstředně zabalený balíček.

Severus s lehce zmateným výrazem papír rozbalil a zvedl obsah do výšky. K Harryho obrovské radosti a pobavení to byl weasleyovský svetr. Tmavě lesně zelený, vlastně docela střídmý, ale Harry odtud jasně viděl plastický copánkový vzor táhnoucí se po celé přední straně.

„Ach mami, tos nemusela,“ povzdechl si Charlie, který si mezitím svlékl koženou bundu a odhalil vlastní weasleyovský svetr.

„Snape, jestli si ho oblékneš hned teď a necháš si ho na sobě celý večer, dám ti deset galeonů,“ prohlásil George, který se na podlaze nepohodlně vrtěl navzdory několika polštářům.

Severus se s povytáhnutým obočím podíval na George. Pak na Harryho. A potom si svetr bez jediného slova oblékl.

Harry cítil, jak se z něj rozpustily poslední zbytky hněvu.

„Ach, chlapci,“ pokárala je Molly, „jestli jsou podle vás tak strašné, proč vás v nich pořád vídám, hm?“

„Jsou vlastně docela pohodlné,“ připustila Ginny.

„Všichni chlapi v rezervaci by nějaký chtěli,“ dodal Charlie.

„Je nádherný, Molly, děkuji,“ řekl Severus a Harryho potěšilo, že to znělo naprosto upřímně.

„Na to, že jsem ho pletla na poslední chvíli, se docela povedl,“ usmála se Molly zářivě. „Moc ti sluší. I když se musím přiznat, že jsem ho původně začala plést pro Percyho. Arthur mi poradil, ať vlnou zbytečně neplýtvám, a místo toho mu koupil pěkné pero.“

Severusovi vlastně docela slušel, pomyslel si Harry. Možná by se k němu skvěle hodily džíny a dlouhá šála...

Pak mu Severus beze slova hodil jeho vlastní dárek. K Harryho radosti to byly měkké kožené rukavice na létání a velká dóza něčeho, co podle obrázku na etiketě považoval za prvotřídní leštidlo na závodní košťata. Nápis byl samozřejmě francouzsky.

„Jé, ukaž!“ vyhrkla Ginny a rukavice mu vzala z rukou. „Páni, nádhera, podívej na to šití... a jé, sáhni si na ta zahřívací kouzla!“

Harry ji nechal, ať si je chvíli prohlíží, a usmál se na Snapea. „Děkuju,“ řekl tiše.

Koutkem oka zahlédl, že Ron i Hermiona je oba pozorují s hlubokým podezřením... a tak trochu i s rezignací.

Harry vytáhl svůj dárek pro Severuse a vstal, aby mu ho podal. Když se jejich prsty dotkly, Harry si přál, aby ten dotek trval déle. Všichni přerušili obdivování Harryho dárků a sledovali, jak Severus rozbaluje malou skleněnou lahvičku.

Severus si ji pozorně prohlédl, pak vytáhl zátku a přivoněl si. „Esence z třemdavy?“ zeptal se zvědavě.

„Ale kdepak,“ ušklíbl se Harry při vzpomínce na Severusovy sarkastické poznámky v jeho lektvarovém deníku a Snape vypadal současně překvapeně i pobaveně. „Je to něco příbuzného. Za nic na světě bych ten název nevyslovil správně, ale je to strašně vzácná rostlina, roste na nějaké zvláštní hoře v Himálaji, na prastarém magicky významném místě. Každopádně je prý neuvěřitelně účinná na jizvy. Opravdu neuvěřitelně. Nevím, jestli by se dala použít do nějakého lektvaru, ale Neville říkal, že když si jí trochu potřeš jizvy a zbytek vypiješ, dokáže sama o sobě hotové zázraky.“

Celá místnost se podívala na Severuse. Severus se zadíval na lahvičku.

„Longbottom?“ řekl pochybovačně.

„Jenom nejuznávanější bylinkář kouzelnického světa a tak trochu slavný objevitel,“ odpověděl Harry sarkasticky.

Severus zavrtěl hlavou. Pak přiložil lahvičku ke rtům, zaklonil hlavu a napil se.

„Uf,“ zamumlal, když byla polovina lahvičky pryč, a Arthur mu z římsy nad krbem podal láhev portského a skleničku, aby zapil tu příšernou chuť.

Na okamžik zavládlo ticho. Severus se podíval na Harryho.

„Pottere,“ řekl zkušebně. „Deset bodů pro Nebelvír. Za to, že máš protivný obličej.“

Jeho hlas zněl hladce, sametově, pořád o něco hruběji než kdysi, ale přesto nezpochybnitelně lépe. Harry se rozzářil. Ginny se rozesmála a tím spustila lavinu smíchu všech ostatních. Bylo to vlastně dobře, protože Georgeho hlasité požadavky, aby mu někdo podal portské, odvedly pozornost od skutečnosti, že Severusovy oči se leskly něčím, co až nápadně připomínalo slzy.

 

* * *

 

Po rozdávání dárků následovalo ještě spousta povídání. A také další portské. Severus spokojeně seděl v křesle, přijímal jednu sklenku za druhou, jak mu je nabízeli, pozoroval Harryho, jak se směje, a tu a tam zaslechl své jméno, vyslovené šeptem nebo jen polohlasem v některém z okolních rozhovorů.

Když se pak Harry a Severus loučili a jeden po druhém vstupovali do letaxového krbu, dolehl k Severusovi ještě poslední útržek hovoru.

„Tak jo,“ řekl George. „Čekal jsem, že Vánoce se Snapem budou divný, ale tohle jsem fakt nečekal. Vsadím sto galeonů, že se mezi nima něco děje.“

„Byli bychom blázni, kdybychom tu sázku přijali,“ ozval se Ron, ale jejich reakci už Severus neslyšel, protože Doupě zmizelo v zelených plamenech a roztočilo se kolem něj.

Napadlo ho, jestli si vůbec někdo všiml, že se oba odletaxovali na stejné místo.

V Harryho pokojích panovalo blažené ticho a jediným světlem byl skomírající oheň v krbu. Severus se zadíval na Harryho a přemýšlel, jestli by neměl něco říct. Něco udělat. Nějak zahladit jejich dřívější hádku.

Harry se jen usmál. „Myslím, že to dopadlo dobře,“ řekl.

„Položilo to určité základy, pokud to myslíš vážně s tím... že to řekneme ostatním,“ souhlasil Severus. „V celé rodině Weasleyových teď není jediný člověk, který by u nás v něčem nepodezíral. Nakonec bychom snad měli poděkovat Prorokovi... myslím, že kdyby si ten článek nepřečetli všichni, nevyvozovali by z našeho chování zdaleka tolik.“

Harry vypadal tou představou naprosto nadšeně, jako by ho vůbec nenapadlo, že se něco takového děje.

„Myslíš, že to vezmou dobře?“ zeptal se.

„Pokud se během příštích šesti měsíců navzájem nezavraždíme, myslím, že se s tím smíří,“ odpověděl Severus. Až bolestně si uvědomoval, že se jeden druhého vůbec nedotýkají; prostor mezi jejich těly působil jako rozpálená, pevná překážka.

„Víš,“ řekl Harry, „je tu jedna věc, kterou musíme udělat. Chceš ji udělat hned?“

„Nejspíš ano,“ zavrčel Severus, vzdal to a přitáhl si Harryho pevně k sobě. „O co jde?“

„Přece vrátit ten totem,“ odpověděl Harry s očima rozzářenýma škodolibostí.

Severus se zamračil a místo odpovědi ho vtáhl do polibku; Harry chutnal po víně a vánočním pudinku.

„Je uprostřed noci,“ zamumlal Severus o chvíli později, když oba zůstali zadýchaní.

„Není,“ odporoval Harry. „Ještě ne. Do půlnoci můžeme být zpátky v posteli.“

„Muzeum je zavřené.“

„O to lepší doba se tam vloupat, ne?“ usmál se Harry.

„Nemám nejmenší touhu nechat se na Boží hod vánoční zatknout při vloupání do muzea.“

„Kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství?“ zeptal se Harry.

„A kam se poděl tvůj smysl pro to zalézt do postele a dělat spolu nestoudné věci?“ postěžoval si Severus.

Harry napůl zalapal po dechu, napůl se rozesmál. „To byl velmi zmijozelský tah,“ řekl. „Ale podceňuješ moji tvrdohlavost.“ Vzhlédl k Severusovi skrz dlouhé řasy; v tom pohledu byla z poloviny prosba a z poloviny výzva.

„Dobrá,“ povzdechl si těžce Severus. „Přiznávám, že se docela těším, až se toho zatraceného krámu konečně zbavím.“

„Héj, trochu úcty, měl bys za něj být vděčný,“ rozesmál se Harry a Severus ho lehce plácl.

Vánočně oblečení vyletěli na košťatech do Prasinek, Harry měl na rukou nové rukavice, a oba se ve vzduchu jen nepatrně vlnili. Prolétli kolem vysokých borovic a holých dubů, nad skalními výchozy a zatáčkou cesty do Prasinek, pak se snesli mezi komíny, z nichž stoupal kouř, a míjeli teplé ostrůvky světla a zvuky linoucí se z domů. Severus v dálce zaslechl koledy.

Přistáli ve stínu budovy muzea v Prasinkách. Severus na ledu málem uklouzl a překvapeně vyjekl; Harry ho zachytil a syknutím ho nabádal k tichu, čímž jejich příchod paradoxně udělal ještě hlučnějším.

Chvíli stáli přitisknutí ke dveřím, schoulení před zimou. Harry marně potlačoval smích.

 

„A co teď, ó statečný a mocný Nebelvíre?“ protáhl Severus.

„Strategie je tvoje práce,“ odvětil Harry. „Ale víš co... Alohomora!“

K Severusově nesmírné nelibosti zámek tiše cvakl a dveře se otevřely.

Muzeem se plížili s veškerou nenápadností bývalého bystrozora a bývalého špiona, kteří strávili celý den pitím vánočního vína. Harry málem převrhl napůl sestavené střepy římské myslánky; Severus ho zachytil a přitáhl k sobě a stálo ho veškerou vůli, aby se nezastavil a nepolíbil odlesk měsíčního světla třpytící se na Harryho spodním rtu.

Podstavec, na kterém dřív stál totem, tam pořád byl, zaprášený a prázdný, jako by si prastarý správce muzea jeho zmizení ani nevšiml. Severus položil totem zpátky s okázale vážným výrazem.

„Možná bychom neměli—“ začal Harry, ale vtom se po zaprášené podlaze rozlilo světlo. Na druhé straně dveří někdo rozsvítil lampu. Severus strhl Harryho do stínu a zakryl mu ústa rukou.

Dveře se otevřely. Ve světle, u paty úzkého dřevěného schodiště, stál postarší správce muzea. Zvedl hůlku a rozsvítil její špičku.

„Tak co?“ ozval se z dálky roztřesený ženský hlas.

„Nic nevidím... Ale moment, ten totem je zase zpátky!“ zavolal stařík směrem ke schodišti, když světlo jeho hůlky dopadlo na ten příšerný totem.

„Tentokrát to trvalo déle než obvykle!“ ozval se pobavený hlas shora. „Copak asi zase vyváděl?“

„Pottere,“ zašeptal Severus Harrymu přímo do ucha. „Pojď. I kdyby nás uslyšel, stejně mu utečeme. A navíc máme... jiné věci na práci.“

„Opravdu?“ zamumlal Harry a z tónu jeho hlasu Severusovi připadalo, že všechno nakonec bude v pořádku. Na takové štěstí čekal velmi dlouho a byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby si jej zasloužil.

Zatáhl Harryho směrem k otevřeným dveřím. Harry ho následoval, celý rozechvělý tichým smíchem, a ruku v ruce vyklouzli do noci.

„Pojď už do postele, Olivere,“ ozval se hlas staré paní, ale Harry se Severusem už tam nebyli, aby ho slyšeli. Správce muzea se ještě jednou rozhlédl po místnosti, usmál se sám pro sebe a řekl:

„Už jdu, Clarisso, lásko moje. Nox.”