„Smrtijedskú špínu tu neobsluhujeme!“ vyštěkl obchodník a práskl dveřmi.

Harry se za tím zvukem otočil a srdce se mu podivně sevřelo.

Draco Malfoy klidně ustoupil od zabouchnutých dveří, zatímco jeho ruku svírala drobná chlapecká dlaň.

„Promiň, zlato,“ řekl Malfoy chlapci.

„To nevadí,“ odpověděl chlapec až příliš rychle.

Malfoy si ho přitáhl do náruče. „Čím jsem si tě zasloužil?“ zeptal se.

Harry od nich nedokázal odtrhnout oči.

Malfoy byl vždycky pohledný, ale Harry zapomněl, jak drtivě jeho krása působila. Bylo to, jako když člověka někdo praští přes hlavu čistou estetikou. Malfoy dokázal, že všechno vypadalo snadně, dokonce i to, když vás někdo urážel. Ledově plavé vlasy se mu vlnily kolem uší. Na sobě měl staré hábity, přesto v nich vypadal elegantněji a upraveněji než Harry ve všem svém drahém oblečení.

Malý chlapec byl jemný a světlovlasý. Zavřel oči, když ho Malfoy objal. Neodtahoval se, přestože už vypadal na věk, kdy se děti začínají bránit dospěláckým projevům náklonnosti. Spíš se zdálo, že se snaží přitisknout k Malfoyovi ještě blíž.

„Radši zajdi k Ollivanderovi sám, zlato,“ řekl Malfoy.

„Och,“ odpověděl chlapec zklamaně.

„Promiň.“

„Ne, ne, to je v pořádku.“

„Ty malý lháři. Tady, vezmi si nějaké galeony. A potom se uvidí, jestli si budeme moct dát zmrzlinu.“

„U Floriana?“

„Jestli nám ji prodá, zlato. A když ne, najdeme něco jiného, slibuju.“

„Dobře,“ řekl chlapec, narovnal ramena a odhodlaně vešel do Ollivanderova obchodu sám. Malfoyovy ruce po stranách těla neklidně zacukaly a bylo vidět, že se musí přemáhat, aby nešel za ním. Opřel se zády o výlohu a čekal.

„Malfoyi,“ oslovil ho Harry.

Malfoy prudce zvedl hlavu. „Pottere,“ odpověděl. Chladný a neproniknutelný muž před ním byl úplně jiný než ten, který se ještě před chvílí otevřeně projevoval svými emocemi.

„Jak se máš?“ zeptal se Harry.

„Dobře, děkuji. A ty?“

Harry se zamračil. Zdvořilý Malfoy ho úplně zaskočil. Vlastně si ani nebyl jistý, proč za ním vůbec přišel. Zdálo se, že Malfoy přemýšlí nad úplně stejnou otázkou.

„To je tvůj syn?“ zeptal se Harry.

Malfoy se podíval směrem k výloze, ale hromady krabic s hůlkami jim bránily nahlédnout dovnitř. Harry věděl, že vybrat si vlastní hůlku je důležitý okamžik. Takový, který si rodiče fotí a dávají do rodinných alb. Zachytil krátký bolestný výraz, který Malfoyovi na okamžik přelétl přes tvář.

„Ano,“ odpověděl Malfoy. „Scorpius. V září nastupuje do Bradavic.“

„Kriste... měl jsi ho dost brzo.“

Malfoy se zasmál. „V sedmnácti. Nebylo to zrovna v plánu.“

„Je roztomilej.“

Malfoyovi se ve tváři objevil zvláštně zasněný výraz. „Naštěstí je celý po své matce.“

Po své matce. Malfoyova žena. Harry si matně vzpomínal, že o ní kdysi někdo mluvil. No, aspoň je to jednodušší, pomyslel si, aby se vzápětí zarazil nad tím, proč by mu vůbec mělo záležet na tom, jestli je Malfoy ženatý.

Dveře se otevřely a Scorpius z nich vyrazil ven.

„Tati! Tati! Podívej!“ mával nadšeně hůlkou. „Hloh a fénixovo pero!“

„To je úžasné, zlato! A tak rychle!“

„Mně trvalo hodiny, než jsem našel svou hůlku,“ poznamenal Harry.

Scorpius ztuhl a polekaně k němu vzhlédl.

„Scorpiusi, tohle je Harry Potter. Pottere, tohle je můj syn Scorpius.“

Scorpius mu vážně potřásl rukou. „Těší mě,“ zamumlal.

„Taky mě těší, Scorpiusi,“ usmál se Harry.

Chlapec se zhluboka nadechl, sepjal ruce před sebou vážně se na Harryho zadíval. „Děkuji vám, že jste zachránil život mému otci,“ pronesl slavnostně.

Harry se musel hodně přemáhat, aby se nerozesmál. „To je v pořádku. On zachránil mně život taky.“

„Opravdu? To jsem nevěděl!“ Scorpiovi se rozšířily oči a rozzářily se.

Harryho najednou napadlo, jestli ten kluk vůbec někdy slyší o svém otci něco hezkého. Nepůsobil totiž ani trochu překvapeně, když obchodník Malfoyovi před chvílí řekl, že je „smrtijedská špína“.

„Ano,“ přikývl Harry. „Tvůj táta byl velmi statečný.“

„Pottere, prosím tě, ne. On ti to uvěří,“ řekl Malfoy s pevně sevřenou čelistí.

Scorpius jako by se celý sesypal. „Aha,“ zašeptal nešťastně. „Takže jste si dělal legraci.“

„Ne,“ namítl Harry a zamračil se na Malfoye. „Opravdu mi zachránil život.“

„To je velmi velkorysý výklad tehdejších událostí.“

„Nemyslím si.“

Malfoy už nic neřekl. Jen hleděl někam do dálky a mezi světlým obočím se mu vytvořila drobná vráska.

„Tati,“ zatahal ho Scorpius za ruku. „Jsi v Příčné ulici. To jsem já, Scorpius. Tati. Tati...“

Malfoy sebou trhl, zavrtěl hlavou a usmál se na syna. Vypadal unaveně. Jak může i únava vypadat na Malfoyovi tak dobře?

„Promiň, zlato.“

„Táta se někdy ztratí ve vlastních myšlenkách,“ vysvětlil Scorpius.

„Aha,“ řekl Harry, ale než stačil cokoli dodat, přistoupila k němu mladá čarodějka a požádala ho o autogram.

„Pojď, Scorpiusi. Nebudeme pana Pottera dál zdržovat,“ řekl Malfoy.

„Na shledanou,“ rozloučil se Scorpius.

„Počkej, Malfoyi—“

Jenže Malfoy už vzal Scorpiuse za ruku a odešel. Harryho zdržela mladá čarodějka, která měla spoustu řečí o nějakém článku, který o něm četla v týdenníku Čarodějka. Když konečně odešla, Scorpius se vrátil, celý udýchaný.

„Pane Pottere,“ řekl.

„Můžeš mi říkat Harry.“ Harry se rozhlédl po Malfoyovi, ale nikde ho neviděl.

„Mohl bych vám napsat dopis? Nechci vás obtěžovat. Nemusel byste mi odpovídat. Mohl bych? Prosím?“

„Ehm,“ řekl Harry zmateně. „Ale proč mi chceš psát?“

„Abych vám poděkoval, samozřejmě,“ odpověděl Scorpius, jako by Harry schválně nechápal.

„Za to, že jsem zachránil Mal... totiž tvému tátovi život?“

„Ne... za dnešek.“

„Nerozumím,“ řekl Harry.

Scorpius se úzkostlivě ohlédl přes rameno směrem, odkud Malfoy spěchal z knihkupectví a očima pročesával dav. „Prosím, řekněte, že vám můžu napsat. Prosím. Nebudu vás obtěžovat, slibuju. Nemusíte mi odpovídat.“

„Já...“ řekl Harry, našel kus pergamenu a brk. Scorpius vypadal, že se každou chvíli rozpláče, kdyby ho odmítl. Harry rychle načmáral svou adresu a podal mu pergamen. „Tady.“

„Děkuju,“ vydechl Scorpius vroucně.

„Scorpiusi!“ Malfoy mu položil ruku na rameno. „Pottere, omlouvám se. Scorpiusi, co to mělo znamenat?“

„Já... chtěl jsem autogram,“ zalhal Scorpius.

„Jak tě vůbec napadlo obtěžovat pana Pottera?!“

„Vůbec mě neobtěžoval,“ řekl Harry.

Scorpius mu hodil ruce kolem krku. „Jste přesně takový, jak říkal táta,“ zašeptal mu do ucha.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Harry.

„Úžasný,“ odpověděl Scorpius, zatímco ho Malfoy jemně odtahoval. „Úžasný.“

„Promiň, Pottere,“ řekl Malfoy. „Opravdu mě to mrzí. Pojď, Scorpiusi, jdeme domů.“

„Ale říkal jsi, že půjdeme na zmrzlinu!“

„Jestli si myslíš, že po tomhle nějakou dostaneš...!“ A pak byli pryč, ztraceni v davu.

 

* * *

 

Harry si vlastně nedokázal vysvětlit, proč na Malfoye a Scorpiuse celé odpoledne myslel. Nejspíš proto, že na bývalé Smrtijedy nenarážel příliš často. Od války uběhlo víc než deset let a většina z nich zmizela — byli buď mrtví, v Azkabanu nebo v zahraničí. Harrymu nejspíš vadilo, že mu Malfoy připomněl Voldemorta, Luciuse a... ano, to bude ono. A jestli se mu stále vracel obraz Malfoye, jak si přitahuje syna do náruče a ptá se: „Čím jsem si tě zasloužil?“, bylo to jen proto, že mu připomínal Luciuse Malfoye.

Až na to, že vlastně nepřipomínal.

Lucius Malfoy svému synovi vždycky koupil všechno, co si přál, ale Harry si nepamatoval, že by mu kdy projevil takovou náklonnost.

Vzpomněl si, jak se Scorpiusovi rozzářily oči, když označil Malfoye za statečného, jako by vyslovil nějaké kouzlo.

Harry děti chtěl. Strašně moc. Tak moc, že když se s ním Ginny rozcházela, dokonce jí navrhl, aby uzavřeli manželství z rozumu a založili rodinu. Ten návrh nedopadl zrovna dobře.

Žárlil Harry na Malfoye?

Nemohl popřít, že Scorpius byl rozkošný. A Harry toužil po někom, koho by mohl zahrnovat láskou stejně samozřejmě, jako Malfoy zahrnoval Scorpiuse.

Jenže zároveň měl pocit, že Scorpius pečuje o Malfoye úplně stejně, jako Malfoy pečuje o něj. Viděl, jak moc oba mrzelo, že Malfoy nemohl jít se Scorpiusem vybrat hůlku (protože Malfoy celé měsíce držel Ollivandera zavřeného ve sklepení, připomněl si Harry), ale Scorpius se své zklamání snažil skrýt. A právě Scorpius přivedl Malfoye zpátky do přítomnosti, když se na chvíli ztratil ve vlastních myšlenkách.

Bylo to všechno strašně matoucí a Harrymu se ulevilo, když uprostřed noci dorazil Scorpiusův dopis.

 

Milý pane Pottere, vlastně Harry,

táta říká, že jste o něm mluvil jako o statečném člověku a že vám zachránil život jen proto, abyste byl na mě hodný. Myslím, že jste ten nejhodnější kouzelník, jakého jsem kdy poznal, hned po tátovi samozřejmě. Vím, že byl táta během války zlý, že byl Smrtijed a dělal spoustu špatných věcí, a proto mu lidé nedokážou odpustit. Vyprávěl mi o tom úplně všechno, o každé špatné věci, ale nebudu vám je opakovat, kdybyste o nich náhodou nevěděl. I když se zdá, že je stejně zná úplně každý.

Každopádně kvůli všem těm špatným věcem, které se prý nedají nikdy odpustit, jsou na nás lidé hodně zlí. Mně to tolik nevadí, až na chvíle, kdy říkají něco o mně, protože to tátu zarmoutí víc než cokoliv jiného. Říká, že hříchy otců dopadají na syny, a je mu to líto. Ale vy jste na nás byl tak hodný, přestože jste Harry Potter a nenávidíte nás. Já si ale myslím, že být hodný na lidi, které nenávidíte, je něco úžasného a ušlechtilého. A i když jste si myslel, že jste lhal, ve skutečnosti jste říkal pravdu, protože můj táta je statečnější než kdokoliv jiný a nikdy nedovolí, aby mě našli ti rozzlobení muži, když přijdou, i když mu někdy strašlivě ublíží.

Vím, že mi neodpovíte, ale chtěl jsem vám jen poděkovat. Opravdu jste statečný a dobrý, přesně jak říká táta.

S pozdravem

Scorpius Malfoy

 

Harry odepsal okamžitě, přestože byla hluboká noc.

 

Milý Scorpiusi,

děkuju ti za tvůj krásný dopis. Samozřejmě že není pravda, že vás nenenávidím. Tvůj táta mi opravdu zachránil život, i když je pravda i to, že udělal také mnoho špatných věcí. Jenže lidé se mohou změnit a já jsem mu odpustil už dávno. Mohl bys mi napsat něco víc o těch rozzlobených mužích?

Tvůj přítel

Harry Potter

 

Scorpius neodepsal. Zato následující den přišel dopis od Malfoye. Byl napsaný na kvalitním dopisním papíře a dorazil na Harryho ministerskou adresu, tu veřejně dostupnou. Ačkoliv Malfoy znal jeho domácí adresu, zjevně nepovažoval za vhodné ji použít.

 

Pottere,

moc se omlouvám, že tě můj syn obtěžoval. Bylo od tebe laskavé, že jsi mu odepsal. Řekl jsem mu, aby tě nechal na pokoji. Obávám se, že si tě poněkud oblíbil.

Chtěl bych ti také poděkovat za tvou laskavost v Příčné ulici. Bylo od tebe velkorysé, že jsi mě před Scorpiusem nestrapnil.

S vděčností

L. Malfoy

 

Harry nevěděl, co si o tom dopise myslet. Zdálo se, že Malfoy i Scorpius jsou doslova alergičtí na představu, že by ho mohli obtěžovat, což Harrymu připadalo zvláštní, protože jemu to vůbec nevadilo. Ba právě naopak. Scorpius se mu opravdu líbil. Připomínal mu mnohem méně jedenáctiletého Malfoye než jedenáctiletého Harryho. Bylo příjemné dostat od něj dopis a odepsat mu. Harry vlastně neměl moc lidí, kterým by mohl psát. Posílal dopisy Teddymu do Bradavic, ale Teddy byl oblíbený, pořád měl něco na práci a jen málokdy si našel čas odpovědět.

 

Malfoyi,

rád bych si se Scorpiusem dopisoval. Je s ním radost si psát. Vyřiď mu prosím, že budu rád, když se mi ozve kdykoliv.

Harry

 

* * * 

 

Milý pane Pottere,

Táta právě řekl, že vám můžu napsat. Říkal, že jste ke mě jen zdvořilý, ale mně to nevadí. Je pravda, že jste ukradl draka z Gringottovy banky? A opravdu máte neviditelný plášť? V září nastupuju do Bradavic a jsem strašně nervózní. Táta říká, že to ze začátku možná bude těžké, protože jsem Malfoy. Někdy bych si přál, abych Malfoy nebyl, ale tátovi to neříkejte, protože jsme už zůstali jen my dva a myslím, že by ho to zarmoutilo. A já se snažím ho netrápit.

Myslím, že až odjedu, bude mu smutno.

Táta říká, že vaši rodiče zemřeli, když jste byl ještě miminko, a že se vám kvůli tomu dřív posmíval. Je těžké uvěřit, že to opravdu dělal.

Moje maminka mi moc chybí. Chyběla vám taky vaše maminka? Přemýšlím, jestli to bylo jiné, když jste ji vlastně nepoznal. Moje mamka zemřela, když mi bylo pět. Vzala si život, říká táta. Kéž by to neudělala.

Zítra máme filmový večer. Filmový večer je nejlepší večer v celém týdnu, protože přijdou moji kamarádi Andy a Fran a taky tátovi kamarádi Eve, Nick a Flora. Pijí víno, škádlí tátu a pak se díváme na film a pokřikujeme na obrazovku.

Táta říká, že kouzelníci se na filmy moc nedívají. Ptal jsem se ho, jestli bych nemohl chodit místo do Bradavic na mudlovskou školu, ale řekl, že ne. Mudlové jsou mnohem milejší než kouzelníci. Táta říká, že lidé jsou prostě lidé, ale mně to tak nepřipadá.

S pozdravem,

Scorpius

 

* * *

 

Milý Scorpiusi,

Obávám se, že je to pravda. Jak s neviditelným pláštěm, tak s vloupáním do Gringottovy banky. Ale slibuju, že jsem k tomu měl opravdu dobrý důvod. Jsem si jistý, že se ti v Bradavicích bude líbit, i když může chvíli trvat, než si zvykneš. Chtěl bys, abych poprosil tvého bratrance Teddyho, aby na tebe dohlédl? Bude o ročník výš a mohl by ti pomoct se tam zorientovat.

Moje maminka mi chybí pořád. Je mi moc líto, že jsi přišel o tu svou.

Filmový večer zní báječně. Moji přátelé už na společná setkání nemají moc času, takže vám trochu závidím.

Pořád jsi mi ale neřekl o těch rozzlobených mužích, které jsi zmiňoval.

Tvůj přítel

Harry

 

* * *

 

 Milý pane Pottere,

táta říká, že nezáleží na tom, jestli má člověk pro špatné věci dobrý důvod. „Zlo nejde odčinit,“ říká. Ale já nevím, jestli je vloupání do Gringottovy banky zlé. Možná by bylo, kdyby to udělal táta.

Nechci, aby si Teddy myslel, že jsem malé dítě. Vsadím se, že je hrozně oblíbený. Asi nebude chtít trávit čas se mnou. Táta říká, že je důležité kouzelníky neobtěžovat. U mudlů to nevadí, protože u nich neplatí, že nás nenávidí. Táta říká, že je to ironie.

Zítra jedeme znovu do Příčné ulice koupit mi školní hábity. Jsem nervózní. Přál bych si, abych mohl chodit do mudlovské školy, kde jsou na sebe lidé hodní.

Ti rozzlobení muži přijdou, když zjistí, kde bydlíme. Nosí masky, vloupají se dovnitř a ublíží tátovi, a když odejdou, musíme se zase přestěhovat. Táta říká, že bych je neměl nenávidět. Pomstou se pomsta nespraví, říká. Jsou jen rozzlobení kvůli válce a to se prí dá pochopit. Snažím se je ne-nenávidět. Je to těžké.

S pozdravem

Scorpius

 

Harrymu se při čtení dopisu roztřásly ruce. Nosí masky, vloupají se dovnitř a ublíží tátovi. A Draco zatracený Malfoy svému synovi namluvil, že je to pochopitelné! Co je to sakra za otce?! Jak se opovažuje nechat Scorpiuse věřit, že je to správné?! Že je v pořádku žít ve strachu, že mu doma zavraždí tátu?!

Bylo zvláštní číst Scorpiusovy dopisy a poznávat Malfoye jeho očima. Scorpius svého tátu očividně obdivoval stejně bezvýhradně, jako Malfoy kdysi zbožňoval svého otce. Co to ti Malfoyovi mají s rodinou? Malfoy se doslova stal Smrtijedem jen proto, aby potěšil svého otce — copak neviděl, že Scorpius taky bere každé jeho slovo jako posvátnou pravdu?

A přece... malá část Harryho Malfoye nemohla nelitovat a zároveň neobdivovat jeho vlastní lítost. Jednou mu Brumbál řekl, že opravdová lítost nesmírně bolí. Tak strašlivě, že by jí Voldemort nikdy nebyl schopen, ani kvůli záchraně vlastní duše. Jenže Draco Malfoy lítost cítil. Draco Malfoy snášel nenávist kouzelnického světa se stoickým klidem a trpělivostí, protože byl přesvědčený, že je to spravedlivý trest za chyby, kterých se dopustil v šestnácti letech.

Druhý den Harry své rozhodnutí nijak zvlášť nerozebíral. Prostě se vydal do Příčné ulice. Chtěl se jen zastavit za Georgem. Z žádného jiného důvodu tam samozřejmě nešel.

„Harry! Jak to zvládáš?“ zavolal na něj George.

„Dobře. Jo... dobře.“

„Dostáváš vůbec naše sovy?“

„Ehm... jo.“

„Jsou to už měsíce, kámo. Měli jsme o tebe vážně strach.“

„Jen jsem měl hodně práce,“ zalhal Harry a začal se vyptávat na novou řadu výrobků proti trapným situacím. („Ruměncový pudr proti ruměnci! Pozvi ji na rande, aniž bys přitom zrudl jako rajče!“) Naštěstí tím Georgeovou pozornost odvedl od Harryho a přestal se vyptávat na jeho prakticky neexistující osobní život, takže Harry mohl dál nenápadně sledovat výlohu a vyhlížet... vlastně ani nevěděl co.

A pak je uviděl. Záblesk světlých vlasů. Vlastně dva záblesky světlých vlasů. Kolem nich se začal shromažďovat dav a Harry vyrazil z obchodu ještě uprostřed věty.

„Harry, počkej, nechoď—“ volal za ním George, ale Harry ho už nevnímal.

Ve chvíli, kdy rozrazil dveře, udeřil nějaký muž Malfoye pěstí.

„Nechte mého tátu na pokoji!“ vykřikl Scorpius pronikavým hlasem.

„Scorpiusi,“ ozval se Malfoy.

„Drž hubu, ty usmrkaný spratku. Víš vůbec, že tvůj otec mučil lidi? Měl by ses za něj stydět.“

Muž se sklonil ke Scorpiusovi, jako by si ho chtěl pořádně prohlédnout, ale Malfoy mu okamžitě vstoupil do cesty. „Jeho se to netýká,“ řekl klidně. „V té době ještě ani nebyl na světe.“

Harry se k nim rozběhl, ale nestihl to včas.

„Diffindo.“

Přes Malfoyův obličej se okamžitě otevřela dlouhá, hluboká rána.

„Táto!“ vykřikl Scorpius.

Dav se rozestoupil, když se jím Harry protlačil. Malfoy pustil Scorpiusovu ruku a sevřel si tvář, mezi prsty mu proudila krev.

„Harry Potter!“ zvolal muž, který Malfoye napadl. „Je pro mě obrovská čest vás poznat!“

„Jdi do prdele,“ odsekl Harry.

Jednou rukou popadl Scorpiuse, druhou Malfoye za loket a přemístil je na Grimmauldovo náměstí. Malfoy se zhroutil na kuchyňskou židli a stále si tiskl dlaň k poraněné tváři.

„Táto,“ vydechl Scorpius. „Táto—“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Malfoy. Přes dlaň přitisknutou k tváři mu bylo sotva rozumět. „Jsem v pořádku, jsem v pořádku. Zavolám na tísňovou linku.“

Tísňovou linku? Copak Malfoyovi využívali mudlovské zdravotnictví?

Zřejmě ano. Scorpius vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo. Samozřejmě to nefungovalo. V domě bylo příliš mnoho magie.

„To bude dobré,“ uklidňoval ho Harry. „Dokážu ho vyléčit. Accio třemdava!“

Jenže Scorpiuse to zjevně vůbec neuklidnilo. Okamžitě se vyšplhal Malfoyovi na klín. Malfoy ho kolem sebe instinktivně objal a Scorpius přitiskl tvář k jeho. Jeho ledově světlé vlasy se zbarvily od krve.

„Ani se ho nedotýkejte! Ublížíte mu! Chci Nicka a Eve a Floru! Vy mu chcete jen ublížit!“

„Zlato,“ zašeptal Malfoy vyčerpaně. „On mi neublíží. Neplač.“

„Jak to víš?“ vzlykl Scorpius.

„Pottere… ta třemdava… jestli ti to nevadí… jen mám trochu obavy, aby mi nezůstala jizva. Ne každému sluší zjizvený obličej…“

„Jasně! Promiň,“ vyhrkl Harry. Podal Malfoyovi lahvičku a čistou utěrku. Malfoyovi se třásly ruce a přes krev, která mu stékala do očí, skoro nic neviděl.

„Tady, zlato,“ řekl, odšrouboval lahvičku a nakapal tekutinu na utěrku. „Můžeš to opatrně přikládat na tu ránu?“

Scorpius si k látce přičichl a podezíravě se podíval na Harryho. „Je to třemdava,“ prohlásil.

Malfoy se usmál. „Jak to poznáš?“ zeptal se, jako by ho zkoušel.

Scorpius jemně přiložil utěrku k tátově tváři. Harry věděl, jak třemdava pálí, když se dotkne otevřené rány, ale Malfoy nevydal ani hlásku. Sotva neznatelně sebou trhl.

„Podle hořké vůně v kombinaci s barvou a konzistencí. A taky proto, že zabírá.“

„Správně,“ přikývl Malfoy. „Deset bodů pro vaši kolej, pane Malfoyi.“

Harry si všiml, že neřekl Zmijozel.

Scorpius se usmál. „Jsem úplná Hermiona Grangerová.“

Malfoy si rozpačitě odkašlal. „Myslím, že už je to hotové, zlato,“ řekl a jemně odsunul utěrku. Hůlkou si očistil krev z obličeje. Na lícní kosti se mu už začínala rýsovat ošklivá modřina. „Výborně. Byl jsi moc statečný.“

„Nechci do Bradavic,“ zašeptal Scorpius.

„Scorpiusi…“

„Já vím,“ odpověděl sklíčeně.

„Potřeboval bych si promluvit s tvým tátou o samotě,“ řekl Harry.

Scorpius nejistě vzhlédl. „Neublížíte mu?“

Nebyla to otázka, spíš nesmělá prosba. Nedokázal se Harrymu ani podívat do očí.

Harry zavrtěl hlavou. V krku ho nepříjemně sevřelo. Bylo až absurdní, jak moc Malfoyovi záviděl. Anebo Scorpiusovi. Upřímně řečeno už sám nedokázal poznat, kterému z nich vlastně závidí víc.

„Je důležité vědět, komu můžeš věřit,“ řekl Malfoy Scorpiusovi.

„Ano,“ přikývl Scorpius tiše. „Já vím.“ Pak se konečně podíval Harrymu do očí. Jeho velké šedé oči byly úplně vážné. „Já vám věřím.“

Harry chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat ani slovo.

Scorpius seskočil z tátova klína a tiše odešel z kuchyně.

Malfoy zamračeně hleděl do svých kolen. „Pottere,“ začal.

„Dáš si čaj?“ přerušil ho Harry.

Malfoy překvapeně zamrkal. „Já… ano. Děkuju.“

Zatímco Harry zaměstnával ruce přípravou čaje, oba mlčeli. Teprve teď si uvědomil, že si pořád pamatuje, jak Malfoy pil čaj v Bradavicích.

„Silný, trochu mléka, bez cukru?“ řekl. „Přesně tak sis ho dával ve škole.“

„Vždycky jsem věděl, že mě pozoruješ,“ poznamenal Malfoy.

„Ty jsi pozoroval mě taky,“ ohradil se Harry.

„Tebe pozorovali všichni.“

Harry postavil oba hrnky na stůl a posadil se naproti Malfoyovi. Dokonce i s modřinou, která se mu rozlévala po tváři, byl tím nejkrásnějším člověkem, jakého kdy Harry viděl. Není divu, že jím byl šest let doslova posedlý. Jaké štěstí, že se nakonec opravdu ukázalo, že Malfoy něco provádí — jinak by z Harryho byl obyčejný, regulérní stalker.

„Pottere,“ začal Malfoy znovu, ale Harry ho nenechal domluvit.

„Co to sakra vyvádíš, Malfoyi? Jak můžeš Scorpiusovi namlouvat, že je tohle normální? Že si zasloužíš, aby se k tobě takhle chovali? Uvědomuješ si vůbec, jaký v něm tím vytváříš pocit viny?“

„O čem to mluvíš?“

„Má strach, Malfoyi!“

Malfoy prudce udeřil dlaní do stolu. „Myslíš, že to nevím? Myslíš, že bys to na mém místě zvládl líp?“

Harry najednou spatřil výraz, který dobře znal. Když Malfoye napadli v Příčné ulici, na tváři ho neměl. Teď ale ano. Čirou hrůzu. Tu stejnou hrůzu, kterou Harry viděl v Komnatě nejvyšší potřeby, když kolem nich všechno pohlcovaly plameny.

„Bože… ty mi ho chceš vzít, že ano?“

„Cože?“

„Ministerstvo… když mě pustili z Azkabanu… vyhrožovali mi… ale já jsem nikdy… samozřejmě že nikdy… jestli si myslíš, že bych někdy—“

„Malfoyi, o čem to sakra mluvíš?“

„Nevychovávám z něj Smrtijeda!“

„Cože? To si přece vůbec nemyslím,“ řekl Harry, ale Malfoy jako by ho vůbec neslyšel.

„Já… prosím… nedělej to… opravdu se snažím, Pottere, a nikdy bych mu neudělal to, co můj otec udělal mně. Nikdy. Prosím, neber mi ho—“

„Malfoyi! Proboha! Já se ti přece nesnažím Scorpiuse vzít!“

Malfoy zmlkl. Pomalu zvedl oči a zadíval se na Harryho svýma stříbřitě šedýma očima. „Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Já jen… sakra. Scorpius má z Bradavic úplnou hrůzu.“

„To vím,“ odpověděl Malfoy strnule.

„Nakonec ste koupili ty školní hábity?“

Malfoy zavrtěl hlavou. „Ušiju mu je sám. Jak těžké to může být?“

Harrymu se v hlavě živě vybavil obraz Scorpiuse před Moudrým kloboukem. Nepřehlédnutelné malfoyovské světlé vlasy, příjmení, které všichni nenáviděli, otec bývalý Smrtijed a aby toho nebylo málo, ještě laciné doma šité hábity.

„Vezmu ho do Příčné ulice já,“ rozhodl se Harry.

Malfoy se zamračil. „Ty… ty bys to udělal?“

Harryho to překvapilo. Čekal, že ho Malfoy pošle k čertu. Zřejmě mu ale došlo totéž co Harrymu — že by se Scorpius v doma ušitých hábitech stal snadným terčem posměchu.

„Vždyť je Teddyho bratranec,“ řekl Harry. „Teddy určitě nebude chtít, aby mu klesla společenská prestiž. A promiň, Malfoyi, ale myslím, že šití ti vážně nejde. Ani s pomocí kouzel.“

„Mně jde dobře úplně všechno, Pottere,“ odvětil Malfoy tónem, jako by odříkával naučenou repliku. Upil trochu čaje. „Ale… děkuju. Upřímně řečeno se mi dost uleví. Pro všechny ostatní věci jsem chodil sám, ale kvůli hůlce a hábitům tam Scorpius musel být osobně.“

„Zajdu tam s ním zítra.“

Malfoy přikývl. Vypadal o něco uvolněněji. Rozhlédl se po Harryho kuchyni a Harry ji najednou uviděl jeho očima.

Harry si na tuhle díru už zvykl. Byla to nakonec jeho díra. Vyrůstal tady i Sirius, a právě proto pro Harryho tolik tohle místo znamenalo. Dům přece nemohl za to, že se spáry mezi dlaždicemi nedaly nikdy pořádně vyčistit, že v něm bylo málo světla, že okna drnčela při každém poryvu větru, že v něm byla zima, špína a vůbec působil ponurým dojmem. Ale když se na něj díval Malfoy, Harry si až bolestně uvědomoval, jak patetické je být pohádkově bohatý a přitom žít na takovém místě. Byl si jistý, že ať už Malfoy bydlel kdekoliv — po válce ministerstvo zabavilo Malfoy Manor i celý rodinný majetek — měl domov čistý, útulný a pečlivě upravený.

„Dobrá,“ řekl Malfoy. „Teď udělám něco, a přísahám, že tím nechci být za kreténa. I když to tak bude vypadat.“

„Ehm,“ zamrkal Harry. „Dobře. Mám zavolat Scorpiuse zpátky sem, nebo ne?“

„Nech ho být, čte si,“ odpověděl Malfoy a začal se přehrabovat po kapsách.

„Jak to víš? Máš na něm snad nějaké sledovací kouzlo?“

„Cože? Ne. Prostě ho znám. Teď si čte. Aha, tady to je.“

Vytáhl kus pergamenu a brk, významně na Harryho povytáhl obočí a začal psát.

 

Já, Draco Lucius Malfoy z rodu Blacků, tímto přenechávám dům na adrese Grimmauldovo náměstí 12 Harrymu Jamesi Potterovi jako odměnu za záchranu svého života. On je jeho právoplatným vlastníkem a já se vzdávám veškerých nároků na dědictví rodu Blacků.

Podepsán: Draco Lucius Malfoy

 

„Co to, sakra, děláš, Malfoyi?“

„Nechovám se jako kretén.“

„Nemůžeš mi jen tak darovat můj vlastní dům! Vždyť je můj!“

„Teď už ano.“

Harry si uvědomil, že se s domem něco změnilo. Působil útulněji. Na židli, na které seděl, se objevil polštář. Deska stolu už nebyla samý vryp a důlek. Okna byla čistá a kuchyň se zdála prostornější.

„Co jsi to sakra udělal?“

„Dům si myslel, že patří mně. Poznal jsem to hned, jak jsem přišel. Copak se ti nebránil?“

„Jak jako bránil?“

„Však víš. Zůstával špinavý, i když jsi ho uklidil. Odmítal se vytopit. Takové věci.“

„Aha. To ano.“ Harry si až dosud myslel, že je to prostě tím, že jde o příšerný dům plný černé magie.

„Teď už ví, že souhlasím s tím, abys byl jeho majitelem, takže bude nejspíš spolupracovat ochotněji.“ Malfoy se zatvářil skoro omluvně. „Říkal jsem ti, že to bude vypadat, jako bych byl za kreténa.“

„Stejně nemůžu uvěřit, že nevěděl, že ten dům patří mně.“

„No, vždyť ti ho odkázal můj bratranec Sirius, ne?“

Můj bratranec Sirius.

Ta dvě slova vedle sebe v Harrym probudila zvláštní pocity. Představa, že Malfoy je nějak spojený s lidmi, které Harry miloval, byla matoucí.

„Jo,“ přikývl Harry.

„Dům Siriuse neschvaloval. Ne potom, co ho prateta Walburga nechala vyškrtnout z rodokmenu.“

„Jak ty—“

„Jako dítě jsem sem často jezdil. Tenkrát to tu bylo nádherné. Tedy až na ty hlavy domácích skřítků. Ty sis je nenechal, že ne?“

Harry zavrtěl hlavou. Malfoy vstal a uhladil si hábit.

„Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ řekl. „Zítra v deset ráno pošlu Scorpiuse letaxem. Bude si potřebovat vyměnit nějaké mudlovské peníze za galeony. Pustí tě po tom všem ještě do Gringottovy banky?“

„Nemají mě zrovna v lásce, ale jo.“

„To mě nepřekvapuje,“ poznamenal Malfoy.

Otevřel dveře do kuchyně. Scorpius seděl na schodech – které byly najednou dokonale čisté – a byl úplně ponořený do tlustého románu.

„Scorpiusi, pan Potter tě zítra vezme do Příčné ulice. Není to od něj milé?“

Scorpius vyskočil na nohy. „Opravdu?“

Podíval se na svého tátu a z jeho tváře pomalu mizelo nadšení. „Změní to… něco?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl Malfoy tiše. „Myslím, že si to užiješ.“ Nevyslovené beze mě se vznášelo ve vzduchu.

„Nechci vás obtěžovat, pane Pottere,“ řekl Scorpius.

„Prosím, říkej mi Harry. A vážně budu rád. Koupíme ti hábity a pak zajdeme k Florianovi.“

„Och!“ vydechl Scorpius. „Já jsem tam vždycky chtěl jít, ale on nikdy—“

Prudce zmlkl. Malfoy se zatvářil, jako by ho to zabolelo.

„Ještě jednou děkuju, Pottere. Za třemdavu a… za všechno. Pojď, Scorpiusi.“

Odešli Letaxem – Malfoy vyslovil adresu, kterou Harry neznal, a Scorpius mu ještě vesele zamával, než oba zmizeli v zelených plamenech.

Dům byl najednou obrovský. A strašlivě prázdný.