Ve skutečnosti už Harry moc z domu nevycházel. Alespoň ne bez svého neviditelného pláště. Sotva se Scorpiusem dorazili do Příčné ulice, začali je lidé zastavovat. Scorpius se nervózně držel Harryho za ruku a pokaždé, když si ho někdo všiml, se schoval trochu víc za něj.

„To je ale roztomilý kluk!“ zvolala starší čarodějka, naklonila se k němu a chtěla ho pohladit po tváři. „Nechceš bonbón?“

„Ne, děkuju,“ odpověděl Scorpius zdvořile.

„To musí být váš kmotřenec Teddy Lupin,“ prohlásila sebejistě. „Četla jsem o něm v novinách. Tvoji rodiče byli váleční hrdinové, chlapečku.“

„Ne, tohle je můj kamarád Scorpius,“ opravil ji Harry. „Promiňte, ale už musíme jít.“

Udělal tu chybu, že nechal Scorpiuse vejít do obchodu madam Malkinové jako prvního.

„Váš otec přece dobře ví, že lidi vašeho druhu neobsluhuji, pane Malfoyi—“ začala, ale pak spatřila Harryho. „Ale! Pane Pottere! Jak ráda vás vidím. Odejděte, pane Malfoyi! Nebudu to opakovat!“

Scorpius se okamžitě otočil k odchodu. Harry mu položil ruce na ramena.

„Ve skutečnosti jsem přišel koupit Scorpiusovi školní hábity,“ řekl.

Madam Malkinová překvapeně vytřeštila oči.

„Ach...“ vydechla. „To je... to je od vás nesmírně velkorysé, pane Pottere. Ale vlastně mě to nepřekvapuje. Vždycky jste byl tak ušlechtilý.“

Harry rozpačitě pokrčil rameny. Scorpius měl úplně prázdný výraz ve tváři, stejný, jaký měl Malfoy, když na něj Harry posledně narazil v Příčné ulici. Neřekl jediné slovo, zatímco mu madam Malkinová zkoušela hábity. Neozval se ani tehdy, když ho schválně píchala špendlíkem.

„Myslím, že mu ubližujete,“ řekl Harry chladně.

„Ale jejda, pane Malfoyi, měl jste něco říct,“ odpověděla madam Malkinová a vytáhla špendlík.

Harry trval na tom, aby Scorpius dostal ty nejdražší a nejkvalitnější hábity, jaké nabízela. Pamatoval si, jak bezchybně byl Malfoy ve škole vždycky oblečený, a chtěl, aby tak vypadal i Scorpius. Malfoy mu dal peníze jen na úplně obyčejnou sadu hábitů, takže Harry bez váhání doplatil rozdíl. Věděl, že to Malfoye naštve, ale bylo mu to jedno.

Čekal, že Scorpius bude nadšený a ukecaný, jenže s každým dalším cizím člověkem, který je zastavil a rozplýval se nad tím, jaký je to milý chlapec, byl Scorpius tišší a uzavřenější. Čím víc ho lidé chválili, tím méně emocí bylo na jeho tváři znát. Ožil až ve chvíli, kdy míjeli obchod se zvířaty.

„Už máš nějaké zvíře?“ zeptal se Harry.

„Ne. Je to luxus,“ vysvětlil Scorpius. „Ke štěstí luxus nepotřebuju.“

Neřekl Táta říká. Ani nemusel.

„Hagrid mi k jedenáctým narozeninám koupil sovu,“ usmál se Harry. „Jako dárek.“

„Hedviku,“ řekl Scorpius nečekaně.

„Ano. A já bych ten dárek rád poslal dál. Co bys říkal na sovu?“

„Ach!“ Scorpius k němu vzhlédl s rozzářenýma očima, ale vzápětí se zase ovládl. „Ale... nemůžete mi koupit sovu.“

„A proč ne?“

„Protože...“ Scorpius se smutně zadíval na sovy za výlohou. „Tátovi by se to nelíbilo. Výslovně mi řekl, že od vás nemám nic chtít.“

„Jenže tys nic nechtěl. Já ti ji chci koupit sám. Tuhle.“

Ukázal na nádhernou sněhobílou sovu, která mu bolestně připomněla Hedviku.

„Je nádherná,“ zašeptal Scorpius. „Ale...“

„Žádné ale,“ usmál se Harry.

Scorpius fascinovaně sledoval bílou sovu, zatímco Harry platil, podepisoval další autogramy a vysvětloval zvědavcům, že Scorpius rozhodně není jeho dávno ztracený syn.

„Jak se bude jmenovat?“

„Hogarth,“ odpověděl Scorpius téměř posvátně.

„To je hezké jméno.“

„Je to můj nejoblíbenější karikaturista z osmnáctého století.“

Harry se zasmál. „Ty jsi ale zvláštní dítě.“

Okamžitě toho zalitoval, protože Scorpiusův výraz zase ztvrdl. „Je to hloupé jméno.“

„Ne! Mně se líbí. Hogarth. Je dokonalé. Pojď, zajdeme na zmrzlinu.“

Scorpius se celou cestu k Florianovi loudal a když dorazili, upřeně se díval do země.

„Harry, chlapče můj! A kdo je tenhle pohledný mladý muž—?“ Florian se zarazil, jakmile poznal malfoyovské světlé vlasy.

Kéž by nevypadal úplně stejně jako jeho táta, pomyslel si Harry. Ale na druhou stranu to bylo vlastně štěstí, že po něm zdědil i jeho krásný vzhled. Ani Malfoy, ani Scorpius rozhodně nebyli z těch, na které by se člověk díval nerad.

„Tohle je můj kamarád Scorpius,“ představil ho Harry. „Co by sis dal?“

Scorpius jen pokrčil rameny, a tak mu Harry objednal velký zmrzlinový pohár.

„Je od tebe hezké, že ses slitoval nad dítětem Smrtijeda,“ poznamenal Florian dost hlasitě na to, aby to oba slyšeli.

Harry cítil, jak mu do tváří stoupá horko. Scorpius mezitím úplně znehybněl, narovnal záda a nasadil bezvýrazný výraz malé mramorové sochy.

„Neslitovávám se nad ním,“ řekl Harry. „Mám ho rád, je to skvělý kluk. A není to žádné dítě Smrtijeda. Je to prostě dítě.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ zamumlal Florian rozpačitě, ale tentokrát se na Scorpiuse zadíval s opravdovým zájmem a přidal mu do poháru čokoládovou oplatku, za kterou Harry vůbec neplatil.

Se zmrzlinou se usadili v prázdném zadním salónku a Scorpius se poprvé od rána viditelně uvolnil.

„Je mi líto kvůli… všem,“ řekl Harry rozpačitě.

„Kouzelníci na mě ještě nikdy nebyli hodní,“ odpověděl Scorpius. „Tedy kromě vás.“

Harry musel vynaložit veškerou vůli, aby ho prostě neobjal a neslíbil mu, že všechny přinutí, aby se k němu chovali hezky. Scorpius zamyšleně míchal lžičkou zmrzlinu a vůbec netušil, jaký tísnivý, ochranitelský zmatek Harry právě prožíval.

„To po vás lidé chtějí autogram pokaždé, když někam jdete?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývl Harry. „Většinou proto chodím ven pod neviditelným pláštěm.“

„Ach!“

„Někdy ti ho půjčím, abys ho mohl vyzkoušet.“

Scorpius se rozzářil a nabral si pořádnou lžíci zmrzliny. „A co vlastně děláte za práci?“

Harry se málem zadusil. „Ehm…“ zamumlal a otřel si ústa ubrouskem. „Žádnou nemám.“

„Proč?“

Proč?

Přesně tuhle otázku mu pokládala Hermiona jemně, Ron přímočaře, paní Weasleyová se jí raději vyhýbala a Lenka Láskorádová nad ní jen zamyšleně přemítala. Proč si Harry po válce nenašel nic, čím by naplnil svůj život? Obvykle to odbyl nějakým vtipem a rychle změnil téma, ale pod pohledem tohohle malého jedenáctiletého Malfoye měl najednou chuť říct pravdu.

„Víš… několik let po válce jsem byl příliš nešťastný na to, abych vůbec něco dělal. A když mi konečně bylo líp, všichni moji kamarádi už měli svou práci a kariéru. Já pořád nevěděl, co vlastně chci dělat, a připadal jsem si, jako bych za všemi strašně zaostal. A… byl na mě vyvýjen velký tlak - lidé mě pořád sledovali, takže jsem se bál, že v něčem selžu. Že zkusím něco nového a nebude se mi v tom dařit. Tak jsem jen váhal… a najednou uběhlo deset let a teď už je mi trapné začínat úplně od začátku.“

Scorpius přikývl, jako by to všechno dávalo dokonalý smysl.

„To je jako s tátou, když se vrátil z Azkabanu.“

„Ani ne,“ zamračil se Harry.

„Ale ano,“ trval na svém Scorpius. „Styděl se, nikdo ho nechtěl zaměstnat, tak si musel najít práci u mudlů, přestože o tom vůbec nic nevěděl.“

„A co tvůj táta dělá?“

„Má antikvariát v Islingtonu.“

Harry na okamžik oněměl. Snažil se představit si Malfoye v malém knihkupectví à la Hugh Grant, jak mudlům doporučuje romány. Bylo to naprosto nepředstavitelné.

„Proto už se moc nevídáte se svými kamarády?“ zeptal se Scorpius.

„Prosím?“

„Psal jste mi přece, že už se moc nescházíte.“

Harry zčervenal. Nad tím, co Scorpiusovi psal, nikdy moc nepřemýšlel. Rozhodně nečekal, že si bude každé jeho slovo pamatovat.

„No… jo, asi máš pravdu. Občas si připadám trochu… k ničemu. Po tom, co člověk v sedmnácti porazí Voldemorta, se všechno ostatní zdá malicherné, tamto se už překonává dost těžko.“

Scorpius soucitně našpulil rty a Harry dostal náhlou chuť se rozesmát. Syn Draca Malfoye ho právě litoval.

„Nemůžu si ale moc stěžovat,“ dodal Harry rychle. „Ve většině ohledů mám vlastně velké štěstí.“

„Měl by jste někdy přijít na náš filmový večer,“ řekl Scorpius.

„Ehm… nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Proč ne? Kvůli tomu, že je můj táta Smrtijed?“

„Byl Smrtijed. A ne, jen si nemyslím, že by mě tam chtěl.“

Scorpius se zatvářil pochybovačně.

„Já bych přišel rád,“ přistihl se Harry, že říká. „Kdybych věděl, že mu to nebude vadit.“

„Nebude,“ odpověděl Scorpius. „Ve škole se s vámi vždycky chtěl kamarádit.“

Harry si odfrkl. „Ne, nechtěl. Chtěl mě zabít. Šest let mě proklínal při každé příležitosti.“

Scorpius úplně znehybněl.

„Ach…“ Harry si povzdechl. „Scorpiusi… tak jsem to nemyslel. Říká ti vůbec někdo o tvém tátovi něco hezkého?“

„Nick, Eve a Flora. Ale táta říká, že se to nepočítá, protože o válce vlastně nic nevědí.“

„Aha… no…“ Harry si prohrábl vlasy. „Tvůj táta byl … ve škole vždycky výborně oblečený. Vždy vypadal skvěle. Byl opravdu moc hezký. Holky se za ním mohly utlouct.“

Scorpius zavrtěl hlavou. „Ale nebyl dobrý.“

„Tvůj děda měl opravdu ošklivé názory a Malfoy… totiž tvůj táta… jim věřil, protože byl své rodině bezvýhradně oddaný. A to je ve své podstatě dobrá věc. Jen měl strašnou smůlu, že jeho táta byl otrasný člověk.“

Scorpius znovu zavrtěl hlavou. „Nezáleží na tom, jestli má člověk pro špatné věci dobrý důvod. Zlo nejde odčinit.“

Harry se pousmál. „To říká tvůj táta.“

„Ano.“

„Podívej…“ Harry si vůbec nebyl jistý, jak se do téhle situace dostal. Seděl tu a obhajoval Draca Malfoye před jeho vlastním synem. Připadal si naprosto bezradný. Jak měl Scorpiusovi pomoct cítit se lépe kvůli jeho pitomému tátovi, když jeho táta opravdu býval pitomec? K jeho vlastnímu překvapení se však slova dostavila sama. „Samozřejmě že se měl tvůj táta svému otci postavit. Mnohem dřív. Nebo prostě vůbec někdy. Jenže během války dostal spoustu příležitostí udělat skutečně zlé věci, Scorpiusi. Opravdu zlé věci. A nedokázal to. Prostě toho nebyl schopný. Protože ve své podstatě nebyl špatný člověk.“

Scorpius pomalu zamíchal lžičkou ve zmrzlině.

„Myslím to vážně, Scorpiusi.“

„Já vím, že není špatný člověk,“ odpověděl Scorpius tiše. „Je to ten nejlepší člověk na celém světě.“

Harry se usmál. „Byl nápaditý. Vynalézavý. Neuvěřitelně vytrvalý. Myslím, že byl i vtipný. Alespoň Zmijozelští si to mysleli. A taky byl pohledný.“

Scorpius se konečně usmál. „To už jste říkal.“

Harry zrudl. „No… ehm…“

Scorpius se na něj chvíli mlčky díval. „Nenávidíte mého tátu?“

„Ne,“ odpověděl Harry automaticky. Pak si uvědomil, že je to pravda. „Opravdu ne. A jestli je aspoň trochu takový jako ty, pak bych řekl, že je to vlastně docela fajn chlap.“

Scorpius se rozesmál. „Docela fajn chlap,“ zopakoval pobaveně.

„Tak dost o válce. Hraješ famfrpál?“

Scorpius se celý rozzářil. Najednou vypadal tak samolibě a spokojeně, že Harrymu bolestně připomněl Malfoye v prvním ročníku. Vyvolalo to v něm zvláštní, melancholický pocit.

„Ano! A jsem opravdu dobrý. Táta říká, že by byl zločin, kdybych se nedostal do kolejního týmu. Hrajeme spolu na chytače a skoro vždycky ho porazím. Ale myslím, že bych chtěl být střelec. Dát gól je přece mnohem lepší než chytit nějakou pitomou Zlatonku, nemyslíte? Táta mi příští rok koupí koště. Teď létáme jen na Zametácích, ty jsou docela dobré, ale koupí mi Nimbus. Tedy, slíbil mi to. A…“

Scorpius pak dalších pět minut nadšeně mluvil o famfrpálu, aniž Harry stihl pronést jediné slovo. Ten kluk famfrpálem doslova žil. Harryho z toho zvláštně zabolelo u srdce. On sám už vlastně skoro nelétal. Vlastně on už nedělal skoro vůbec nic.

 

* * *

 

Tu noc Harry znovu strávil sám na Grimmauldově náměstí. A znovu si uvědomil, že od chvíle, kdy do jeho života vstoupil Scorpius Malfoy, už mu samota nepřipadá tak samozřejmá jako dřív.

Bylo nečekaně krásné sedět se Scorpiusem nad zmrzlinou. Ujišťovat ho, že jeho táta není špatný člověk. Vidět, jak se mu díky tomu alespoň trochu ulevilo.

„Ve škole se s tebou vždycky chtěl kamarádit.“

Scorpius to nejspíš pochopil špatně, tím si byl Harry téměř jistý. Jenže ta věta se mu pořád vracela na mysl.

Bylo zvláštní dozvídat se o Malfoyovi tolik nových věcí, aniž by s ním ve skutečnosti trávil čas.

Druhý den dorazil na Grimmauldovo náměstí dopis od Malfoye. Tentokrát už ne na ministerstvo. Jen papír zůstal stejně nepříjemně silný a luxusní jako vždy.

 

Pottere,

ty hábity, které jsi objednal, jsou naprosto absurdní zbytečný přepych. A o té sově raději ani nemluvím.

Scorpius tvrdí, že prý zoufale toužíš po pozvání na náš zítřejší filmový večer. Sdělil jsem mu, že se určitě mýlí, ale byl... neúnavně přesvědčivý.

Takže se považuj za pozvaného. Podrobnosti najdeš na druhé straně.

Rozmazluješ mého syna a ničíš mi roky pečlivé výchovy.

S vděčností

D. Malfoy

 

Byl Malfoy kvůli těm hábitům a sově opravdu naštvaný?

Podepsal se přece S vděčností.

Harry se nakonec rozhodl, že na filmový večer půjde, už jen proto, aby zjistil, jestli Malfoye skutečně vyvedl z míry.

Né že by měl Malfoy právo být na něho naštvaný, pomyslel si Harry.

 

Malfoyi,

přijdu.

H. Potter

 

Druhý den byl Harry překvapivě nervózní. Třikrát se převlékl, než nakonec skončil u svetru, který nosil nejčastěj - namluvil si, že jen nechce před Scorpiusem vypadat hloupě. Scorpius byl napokon prěce jen Malfoy. Určitě mu záleželo na tom, jak lidé vypadají, když měl za tátu v podstatě chodícího modela.

Harry pak ještě velmi dlouho přemýšlel, co si asi vezme na sebe Malfoy. Nakonec si vynadal do hlupáků.

Chtěl přinést nějaký dárek, jenže nakupování pro něj bylo utrpení. Lidé ho neustále zastavovali a pod neviditelným pláštěm se platilo opravdu špatně. Krátura sice jednou týdně nakupoval jídlo, ale nic z toho se jako dárek nehodilo.

Nakonec nepřinesl vůbec nic.

Malfoy bydlel v obyčejném činžovním domě na poměrně rušné ulici. Harry se přemístil do nedaleké uličky, našel správný vchod a zazvonil.

Dveře mu otevřel Scorpius a bez váhání se mu vrhl kolem krku. „Přišli jste!“

„Ehm...“ Harryho to překvapilo. A vlastně to bylo moc příjemné.

Lidé Harryho už dávno skoro vůbec neobjímali. Paní Weasleyová ano, kdykoliv se viděli. Jenže vídali se čím dál méně.

„Prosím tě, Scorpiusi, vážně  mi můžeš tykat,“ řekl mu Harry možná už po třetí. A Scorpius cestou do bytu celou dobu nadšeně povídal. Jejích byt byl přesně takový, jaký si Harry představoval. A zároveň úplně jiný. Byl malý, čistý a doslova přecpaný knihami, což Harry od Malfoye tak nějak čekal. Jenže byl také útulný, skromný a působil dojmem opravdového domova.

A právě teď se v něm rozléhal smích a živý hovor.

Malfoy vstal, aby ho přivítal, se skleničkou v ruce. Měl na sobě mudlovské oblečení a vypadal, jak jinak, zatraceně přitažlivě, přestože mu tvář stále zdobila nachově zbarvená modřina.

„Přišel jsi,“ řekl skoro to stejný co Scorpius,  jen s podstatně menším nadšením.

„No... jo. Doufám, že to... nevadí.“

„Ty musíš být Harry,“ ozvala se žena s růžovými vlasy a piercingem v nose. „Já jsem Eve. A ti dva tamhle, co se na sebe dívají, jako by byli z nějakého přeslazeného romantického filmu, jsou Nick a Flora.“ Pár skutečně působil beznadějně zamilovaně. Měli s sebou i dvě děti, Andyho a Fran, o kterých se Scorpius zmiňoval v jednom z dopisů. Všechny tři děti okamžitě zmizely ve Scorpiusově pokoji, aby si hrály s Hogarthem.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mu pořídil sovu, Draco,“ řekla Flora.

„Já ne,“ opravil ji Malfoy. „To tady Potter.“

„To byl tvůj nápad?“ podivila se Eve. „Proč?“

„Když jsem byl malý, taky jsem jednu dostal,“ odpověděl Harry.

Eve ho zavedla ke gauči a podala mu misku preclíků. „Ty jsi chodil do té stejné školy pro nóbl podivíny jako Draco, že jo?“

Harry při slově podivíni nepatrně ucukl. Připomnělo mu tetu Petunii.

„Jen pro podivíny, Eve,“ poznamenal Malfoy klidně z místa, kde se pohodlně rozvaloval s hlavou položenou ve Floře na klíně. Ta mu nepřítomně projížděla prsty vlasy a Nickovi to očividně vůbec nevadilo. „Nemusel jsi být nóbl. Zrovna třídní původ tam nikoho nezajímal.“

Eve si odfrkla. „Byla to internátní škola. Samozřejmě že tam na třídním původu záleželo.“

„Spíš na čistotě krve,“ zamumlal Harry.

Malfoy po něm vrhl zvláštní, těžko čitelný pohled.

„Ale v tomhle má Malfoy pravdu. Já rozhodně žádný nóbl nejsem.“

„To tedy nejsi,“ usmála se Eve.

Harry si uvědomil, že si Malfoyovy mudlovské přátele představoval úplně jinak. Čekal někoho podobného klukům, které si Dudley vodil domů ze Smeltings, nebo mudlovské verze Pansy Parkinsonové. Jenže Nick, Eve i Flora působili naprosto obyčejně. Vlastně mu ze všeho nejvíc připomínali Tonksovou.

„Ještě jsme nikdy nepotkali nikoho, kdo s Dracem chodil do školy,“ poznamenal Nick.

„Nebyli jsme kamarádi,“ řekl Malfoy rychle.

„Nikdy není pozdě se spřátelit,“ usmála se Flora.

„Potter je tady kvůli Scorpiusovi,“ odvětil Malfoy.

„Ani se mu nedivím,“ obrátila se Eve k Harrymu. „Já sama nemám Draca zrovna dvakrát v oblibě. Nemůžu vystát všechny ty jeho nesmysly o tichém utrpení a tom, jak musí pořád dělat správnou věc.“

Harry se zakuckal preclíkem. Nick ho několikrát poplácal po zádech. „Tak… ehm… znáte… Draca… dlouho?“ zeptal se Harry.

Nemohl uvěřit, jaké riziko Malfoy podstupuje, když ho sem pozval. Zjevně svým mudlovským přátelům navykládal všechno možné o tom, jak je nešťastnou obětí okolností. Musí být pohodlné, pomyslel si kysele, mít přátelé, kteří netuší, že jsi býval v podstatě kouzelnický nacista.

„Vlastně od té doby, co se vrátil z vězení,“ odpověděla Flora a dál mu něžně hladila vlasy. Malfoy zavřel oči.

„Z vězení…?“

„Do háje,“ vydechla Flora. „Tys mu to neřekl, Draco? Vždyť ty přece každému vykládáš—“

„Věděl to,“ přerušil ji Malfoy suše. „Jen ho překvapilo, že jsem to netajil ani před vámi.“

Nick, Flora i Eve se rozesmáli.

„Proboha,“ smála se Eve. „Jestli někdy přijdeš na způsob, jak Draca přimět, aby pořád nemluvil o své pohnuté minulosti, dej nám vědět.“

„Mluvíš, jako bych se neustále opakoval,“ poznamenal Malfoy.

„A právě proto tě máme rádi,“ odpověděla Flora tiše.

„Mlč, ženská, nebo tvůj manžel zjistí, že spolu máme poměr.“

„Scorpius říkal, že jsi osamělý, Harry,“ prohodila Eve.

Harry se zakuckal podruhé. „Cože? Já přece nejsem—“

„Eve žije v přesvědčení, že neomalenost je okouzlující vlastnost,“ poznamenal Malfoy.

„Ale no tak. Harry, v pátek pořádám večer s vínem a sýry. Musíš přijít.“

„Ehm…“ Harry se podíval na Malfoye, který se na něj škodolibě usmál.

„Na mě se nedívej, Pottere. Mě už do své rafinované společenské sítě lapila dávno.“

„A mám v plánu ulovit i tebe, Harry,“ prohlásila Eve.

„Nemusíš přijít,“ uklidňovala ho Flora. „Klidně můžeš říct ne.“

„Ne, já… vlastně to zní dobře. Přijdu.“ Ani pořádně nevěděl proč. Možná už jen příliš dlouho neměl na páteční večer žádné plány.

Malfoy jen povytáhl obočí, ale nic neřekl.

„Tak už konečně pustíme ten film?“ ozval se Nick.

„Harry potřebuje něco k pití,“ prohlásila Eve. „Doneseš mu něco, Draco?“

„Ne,“ odvětil Malfoy. „Ty.“

„Jsi příšerný hostitel.“

„Naopak, jsem výborný hostitel. Umím předvídat, co moji hosté potřebují. A ty právě teď potřebuješ dostat Pottera někam o samotě a pořádně ho vyzpovídat. Jen ti velkoryse umožňuji udělat přesně to, po čem toužíš.“

Eve se zazubila.

„Přesně tak. Pojď, Harry.“

„Ty mě chceš vyslýchat?“ zeptal se Harry nejistě, zatímco mu Eve vzala z rukou misku s preclíky a vytáhla ho na nohy.

„Ale kdepak. Chci tě ogrilovat. Z obou stran. Dokud nebudeš hotový.“

„Pottere,“ ozval se Malfoy a Harry se po něm ohlédl. „Nezapomeň na Mezinárodní statut utajení, ano?“

Harry na něj nechápavě zíral, ale ostatní se jen rozesmáli a Malfoy se samolibě ušklíbl, jako by právě pronesl opravdu povedený vtip.

„Vůbec nechápu, kde na tyhle blbosti chodí,“ řekla Eve a táhla Harryho do kuchyně.

„Jo,“ pousmál se Harry. „V tom je… vážně vynalézavý.“ Přesně to přece říkal Scorpiusovi. Že je Malfoy vynalézavý. A taky že byl. Vynalézavý při vymýšlení těch nejhorších věcí. Od odznáčků Potter smrdí, přes falešný souboj v prvním ročníku až po převlek za mozkomora ve třetím. A to byla jen malá část všech způsobů, jakými mu celé roky ztrpčoval život.

Harry si ale musel přiznat, že použít pravdu k tomu, aby zakryla jinou pravdu, vyžadovalo zvláštní druh chytrosti.

Přesně tak, jako to Malfoy udělal před chvílí. „Takže,“ začala Eve a vytáhla z lednice láhev bílého vína. „Máš někoho?“

„Ehm… ne,“ přikývl Harry opatrně.

„Neboj. Nebudu tě balit.“ Odmlčela se. „Leda že bys chtěl,“ poťouchle se usmála.

„Ne, díky,“ vyhrkl Harry, Eve se zatvářila uraženě. „Jen… si teď v životě pár věcí ujasňuju.“

„Hm. Draco je taky věčně sám. Tvrdí, že počká, až Scorpius nastoupí do školy, ale ve skutečnosti jen nechce, aby se Scorpius dozvěděl, že je gay.“

Harry cítil, jak mu hoří tváře. „Malfoy přece není gay,“ namítl. „Měl manželku.“

Eve se rozesmála. „Oscar Wilde ji měl taky. A mimochodem, právě jsem Draca nijak nevyzradila za jeho zády - normálně se tím netají, jen před Scorpiusem.“

„Scorpius na mě nepůsobí jako zapřisáhlý homofob.“

„To ne,“ souhlasila Eve. „Jenže Draco je přesvědčený, že ho v té jeho podivné nóbl škole budou šikanovat. A nechce jim dávat další záminku.“

„To je hrozné,“ řekl Harry tiše.

„To tedy je.“ Eve vyskočila na kuchyňskou linku, lehce naklonila hlavu a chvíli si ho mlčky prohlížela. „Tak povídej.“

„Co?“

„Jaký doopravdy byl?“

„Malfoy?“

„Ne. Královna. Samozřejmě Malfoy.“

„Ehm…“ Harry se snažil získat čas. Od chvíle, kdy Eve vyslovila Malfoy je gay, nedokázal myslet skoro na nic jiného. „Co ti o sobě vyprávěl?“

„Úplně všechno,“ odpověděla Eve.

Na okamžik Harryho napadlo, jestli tím opravdu myslí všechno. Jestli Malfoy neporušil Statut utajení a neprozradil jim existenci kouzel.

Pak pokračovala. „Třeba že býval členem nějaké násilnické bandy pomatených rasistů nebo tak něco.“

„Aha.“ Harry přikývl. „Jo. No… úplně o rasu tam nešlo. Ale jinak je to docela výstižné.“

Eve sklopila pohled ke svým kolenům. Úsměv jí zmizel z tváře. „Před pár lety jsem měla rakovinu prsu.“

„To je mi líto…“

„Draco se mnou chodil na každou jedinkou chemoterapii. Vyráběl mi pitomá přáníčka s kreslenými vtipy. A přitom měl sám dost starostí. Byl chudý, vyčítal si Astorii a navíc tu byli ti lidé z vězení nebo odkud, co se jim pořád vloupávali domů a napadali jeho i Scorpiuse. Přesto se o mě staral neuvěřitelně. Vařil mi nějaký podivný bylinkový nápoj a přísahala bych, že mi pomáhal víc než samotná chemoterapie.“

Harry měl silné podezření, že právě tohle už Statut utajení porušovalo. Kouzelníci totiž dávno znali lektvar proti rakovině. Jen se musel užívat pravidelně a dlouhodobě. Kdyby Malfoye přistihli, že ho podává mudlovi… Poslali by ho zpátky do Azkabanu.

A Harrymu se při té představě prudce rozbušilo srdce.

„Jen se to snažím pochopit,“ řekla Eve tiše. „Vypráví o sobě, jako by byl nějaký masový vrah.“

„Nikoho nikdy nezabil,“ odpověděl Harry. „I když ne že by se o to nepokusil. Málem otrávil mého nejlepšího kamaráda Rona.“ Kdyby mohl ta slova vzít zpátky, udělal by to. Protože právě v tu chvíli vešel do kuchyně Malfoy. Jakmile uslyšel Harryho poslední větu, jeho uvolněný výraz okamžitě ztuhl.

„Draco—“ vyhrkla vyděšeně Eve a seskočila z kuchyňské linky.

„Ne,“ přerušil ji Malfoy přidušeným hlasem. „Má naprostou pravdu. Málem jsem zabil Rona Weasleyho. Katie Bellovou. Brumbála. A za to, co se stalo Billu Weasleymu, nesu odpovědnost taky. Můžu za Astorii. A Vincenta Crabba jsem vlastně zabil také—“ Najednou se odmlčel. Pohled mu úplně vyhasl.

Eve ho jemně chytila za zápěstí. „Draco,“ oslovila ho klidně. „Draco, tady je Eve. Jsi doma. Ve svém bytě. V Londýně. Draco.“

Malfoy zavrtěl hlavou a pokračoval, jako by ji vůbec neslyšel. „Oheň. To není zrovna hezká smrt. Ale byl jedním z nás, tak si to nejspíš zasloužil. Nevím... Pusť mě, Eve.“

Eve ho pomalu pustila.

Malfoy se podíval Harrymu přímo do očí. „Snažil jsem se jim to vysvětlit, Pottere. Neposlouchají mě. Třeba budeš mít větší štěstí ty.“ Otočil se a beze slova odešel z kuchyně.

„Vysvětlit co?“ zeptal se Harry zmateně.

„Proč bychom se s ním neměli přátelit,“ odpověděla Eve tiše. „Draco...“

Vyšla za ním a Harry zůstal stát uprostřed kuchyně s podivně svíravým pocitem viny.

Když se vrátil do obýváku, Scorpius i jeho kamarádi už byli zpátky.

„Zrovna jsme si pro vás chtěli dojít! Musíme pustit film,“ oznámil Scorpius a zatahal Harryho za ruku, aby si sedl vedle něj na pohovku. Draco seděl z druhé Scorpiusovy strany, byl nepřirozeně strnulý, díval se přímo před sebe.

Pouštěli Notting Hill. Harry ten film už viděl, ale tentokrát se na něj vůbec nedokázal soustředit. V hlavě si pořád dokola připravoval rozhovory s Malfoyem. Promiň, ale opravdu ses pokusil zabít Rona. Jen jsem se snažil vysvětlit, že nejsi nějaký šílený vrah. Nemusím se ti přece z ničeho zpovídat. Jenže ani jedna z těch představovaných odpovědí nevystihovala, co skutečně cítil, protože to vlastně nevěděl ani on sám.

Jisté bylo jen jedno - z Malfoyova pohledu Harry přišel k němu domů a okamžitě začal jeho přátelům vyprávět o tom, co dělal za války.

Scorpius se k Harrymu přitulil. Malfoyův pohled na okamžik sklouzl k nim, pak se zase vrátil k obrazovce. Seděl naprosto vzpřímeně, jako by neseděl na pohodlné pohovce, ale na tvrdé dřevěné židli. Prsty si neklidně pohrával na kolenou, chodidla měl pevně opřená o zem a držení těla měl bezchybné. Harry měl silný pocit, že film nesleduje o nic víc než on.

Scorpius se k němu přitulil ještě víc. Harry ho objal kolem ramen a najednou ho zaplavila zvláštní, téměř bolestná touha obejmout místo něj Malfoye. Říct mu, že mu skutečně odpustil, skoro všechno. Některé věci odpustit nedokázal, dokud si nebude jistý, že jich Malfoy opravdu lituje - třeba když Hermioně říkal mudlovská šmejdka. Jenže teď byl očividně blízkým přítelem několika mudlů, takže svůj pohled na čistotu krve přece musel změnit. Musel, ne?

Vtom Harryho napadlo něco jiného. Možná si Malfoy myslí, že se Eve snažil přesvědčit, aby se s ním přestala stýkat. Při té představě se mu sevřel žaludek.

A Scorpius se právě teď tulí k němu. Zrovna ve chvíli, kdy si Malfoy možná myslí, že proti němu poštvává všechny, na kterých mu záleží...

„Měl by ses jít přitulit taky k tátovi,“ zašeptal Harry Scorpiusovi do ucha.

Scorpius k němu překvapeně vzhlédl, ale poslechl.

Harry koutkem oka sledoval, jak se Scorpius přitulil Malfoyovi pod paži. Okamžitě věděl, že udělal správně. Malfoy se celý uvolnil. Usmál se na Scorpiuse, opřel se pohodlněji o opěradlo pohovky, přitáhl si ho k sobě a začal ho něžně hladit po vlasech. Harry viděl, jak se Malfoyovy rty tiše pohnuly. „Mám tě rád.“

Najednou bylo zatraceně těžké soustředit se na film.

Když se po závěrečných titulcích rozsvítila obrazovka, Malfoy se blaženě protáhl. „Víš, co je na tom filmu nejlepší?“ zeptal se.

„Tati,“ napomenul ho Scorpius varovně.

„Teda… víš, co mě na něm pokaždé dostane?“

„Táto!“

Malfoy už se široce usmíval. „Jak se režisérovi podařilo tak jasně sdělit hlavní myšlenku—“

„Tati, tenhle vtip nesnáší úplně každý!“

„Já ne,“ ozvala se Eve.

„Tou hlavní myšlenkou je, že Scorpius má jít spát,“ dokončil Malfoy vítězoslavně.

„Nesnáším tě,“ zamumlal Scorpius.

„Řekni všem dobrou noc a vyčistit si zuby.“

„Všem dobrou noc a vyčistit si zuby,“ zabrblal Scorpius, když se neochotně odlepil od tátova boku. Pak se na něj ještě ohlédl. „Ale doopravdy sem nemyslel vážne, že tě nesnáším.“

„Nevadilo by mi to, kdybys mě nesnášel.“

„Zapomeň na to, tati!“

„Tak už přestaň zdržovat a běž si vyčistit zuby.“

Scorpius popřál všem dobrou noc, Harryho objal o poznání déle než ostatní, a teprve potom odběhl do koupelny.

Nick a Flora mezitím posbírali své dvě děti a také se vydali domů.

U dveří tak zůstali stát už jen Harry, Eve a Malfoy. Harry doufal, že Eve odejde, aby si mohl s Malfoyem promluvit o samotě. Jenže Eve zřejmě doufala v úplně totéž.

„Pomůžu ti uklidit,“ oznámila Malfoyovi.

Byl to dost jasný společenský signál, že Harry by měl vyrazit. „Asi už půjdu,“ řekl.

„Přijď zase příští týden,“ ozval se Malfoy nečekaně. „Bude to Scorpiusův poslední filmový večer před nástupem do školy, takže tentokrát vybírá film on. Nejspíš to bude nesnesitelně intelektuální, ale měl bys přijít.“

Harry se zamračil. „Nejsem osamělý.“

„Člověk nemusí být osamělý, aby si s chutí zanadával u francouzského filmu ze šedesátých let, Pottere.“

„Zveš mě jen proto, že ti Scorpius napovídal, že nemám žádné kamarády. Což není pravda.“

„Aha, už chápu. Nelíbí se ti moji přátelé. Nejsou pro tebe dost… výjimeční.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Promiň, že nejsou všichni kouzelní jako ti tvoji—“

Harry na něj nevěřícně zíral. Copak ho Malfoy právě obvinil z nenávisti k mudlům? A ještě před mudlou?

„Nebuď směšný, Malfoyi. Tohle byla tvoje parketa, ne moje.“

Malfoyovi okamžitě zmizel úsměv z tváře. „Ano,“ řekl tiše. „Na to jsem zapomněl. Jsem vlastně ten nejlepší důvod, proč už sem nikdy nechodit. Udělej, jak myslíš.“

„To jsem přece neřekl.“

„Dobrou noc, Pottere.“

Řekl to s takovou konečností, že Harry nedokázal najít jedinou odpověď ani argument. Jen kývl Eve na rozloučenou a vydal se po schodech dolů.

Nebyl ani v polovině, když za sebou uslyšel své jméno.

„Harry!“ Eve ho doběhla. „Harry… můžu se tě na něco zeptat? Ublížil ti někdy Draco?“

Harry se málem rozesmál. „Jednou mi šlápl na obličej. Zlomil mi nos.“

„To jsi byl ty?“ vydechla Eve. „Pamatuju si, že nám o tom vyprávěl. Poslyš… nechci po tobě, abys mu odpustil. Ale prosím tě, ve jménu všeho svatého, zkus mu alespoň nějakou dobu nic nevyčítat ani neodsuzovat. Aspoň dokud ho opravdu nepoznáš.“

„Znám ho až dost.“

Eve po něm střelila nebezpečným pohledem.

„Dobře. Fajn. Ale já si nemyslím, že bych ho dnes odsuzoval,“ řekl Harry.

„Tak tedy… uvidíme se v pátek na tom večeru s vínem a sýry.“

„Pořád chceš, abych přišel?“

„Och, ty musíš přijít,“ odpověděla Eve tónem, který nepřipouštěl odpor, a s úsměvem se vrátila zpátky do Malfoyova bytu.