Když se Harry vrátil na Grimmauldovo náměstí, překvapeně zjistil, že v každém pokoji stojí obrovské, a přitom vkusné křišťálové vázy s květinami. Změnily se i závěsy. Všechny byly nyní z hedvábí – těžkého, luxusního hedvábí v různých barvách. Ve společenském pokoji zářily zlatavě žlutou, v knihovně se leskly zelení s jemnými odlesky a v jídelně měly sytě rudou barvu. Harry se za svitu svíček pomalu procházel domem a obdivoval ho.

Druhý den dostal dopis od Malfoye. Nepřinesl ho Letax, jak byli dosud zvyklí, ale Hogarth. Harry otevřel obálku s jistými obavami. Byl přesvědčený, že ho Malfoy pokárá za to, co se stalo v kuchyni, jenže dopis se o tom ani slovem nezmiňoval.

 

Pottere,

děkuju, že jsi včera přišel. Scorpiusovi jsi znovu vylepšil celý týden.

Když svůj dům hezky poprosíš, měl by ti ukázat vinný sklep. Zkus od něj pro Eveinu oslavu získat láhev Château Perrault, bude z ní nadšená. Podrobnosti na pátek najdeš na druhé straně. Ale pokud se ti nechce, neměj pocit, že musíš přijít.

S vděčností

D. Malfoy

 

Harryho dům skutečně vinný sklep měl a Harry si z něj, přesně podle Malfoyovy rady, vybral láhev Château Perrault.

Před Eveiným večerem s vínem a sýry byl nezvykle nervózní, přestože věděl, že Malfoyovi přátelé nejsou žádní snobi. Na filmový večer přece šel kvůli Scorpiusovi. Tentokrát ale měl dobrovolně strávit večer jen s Malfoyem a jeho přáteli.

Kupodivu ho ani na okamžik nenapadlo nepřijít. Částečně proto, že z Eve měl upřímný respekt, ale hlavně proto, že od filmového večera s nikým nepromluvil. Bez cíle se potuloval Příčnou ulicí pod neviditelným pláštěm, připadal si poněkud zbytečný, doma se jen bezcílně toulal čím dál krásnějším domem a odpoledne si občas zalétal. Obvykle mu to stačilo, aby se zabavil, ale ten pátek se přistihl, že se na společnost lidí opravdu těší.

Pomáhalo i to, že Malfoyovi přátelé se na něj nedívali jako na Vyvoleného.

Evein byt byl mnohem větší než Malfoyův a doslova praskal ve švech. Přivítala Harryho nadšeným výsknutím a okamžitě začala obdivovat víno, které přinesl. Ukázalo se, že sbírá lahve s neobvyklými etiketami, a Château Perrault se svým propracovaným pohádkovým motivem do její sbírky dokonale zapadalo.

Posadila Harryho vedle Nicka a sama se znovu rozletěla mezi hosty.

„Kde je Flora?“ zeptal se Harry.

„Doma s dětmi. A taky se Scorpiusem,“ odpověděl Nick.

„Aha.“

„Po Scorpiusovi se nám bude strašně stýskat. Už moc času nezbývá, co?“

„Ne,“ přikývl Harry.

Srpen se chýlil ke konci a Scorpius brzy nastoupí do Bradvického expresu.

„Všichni o něj máme strach.“

„Najde si kamarády,“ uklidňoval ho Harry.

„Ne o Scorpiuse. O Draca.“

Nick nenápadně kývl hlavou ke koutku místnosti.

Malfoy tam stál s zdvořilým úsměvem a rozmlouval s jakýmsi živým mladíkem v džínové bundě. Ten z něj očividně nemohl spustit oči. Malfoy měl na sobě bílou košili s ohrnutými rukávy, světlé vlasy mu volně splývaly kolem obličeje a modřina na lícní kosti jeho nápadné kráse skoro až přidávala.

„Aha,“ vydechl Harry.

Nick byl statný chlap, ale měl laskavé oči. Teď se jimi zadíval na Harryho.

„Poslyš… ty jsi ho znal už dřív…“

„Mám pocit, že ti už řekl všechno, co je potřeba vědět,“ odpověděl Harry rozhodně. Tentokrát už stejnou chybu udělat nehodlal. „Jestli tě zajímá, co všechno provedl, budeš se muset zeptat jeho.“

„To ne. Jen… ti lidé, co ho pořád napadají… nevíš, kdo jsou? Draco trvá na tom, že nesmíme na policii, ale po tom, co se stalo loni na jaře…“

„Co se stalo?“

„Nechali ho tam skoro mrtvého. Scorpius se schoval do nějaké skříně nebo komory, nevím přesně. Dodnes nechápu, že ho nenašli, když celý byt úplně zdemolovali. Ale kdyby Scorpius nezavolal sanitku hned poté, co odešli…“

Na druhém konci místnosti se mladík v džínové bundě zvědavě dotkl Malfoyova Znamení zla. Malfoy mu něco odpověděl a mladíkův výraz okamžitě zvážněl.

„To je pěkně zvrácené,“ zamumlal Harry.

„Je to děsivé,“ přikývl Nick. „Jen jsem si říkal, jestli o tom náhodou nevíš víc.“

Harry toho věděl víc. Jenže to na celé věci nic neměnilo. Existoval celý svět lidí, kteří byli přesvědčení, že Malfoy vyvázl až příliš lehce. Kdokoliv z nich se mohl vloupat do jeho bytu s pocitem, že mu jen dopřává trest, který si zaslouží.

„Nevím,“ řekl Harry nakonec. „Kéž bych věděl.“

„Jen mě to napadlo.“ Nick si povzdechl. „Sakra… Draco by byl úplně bez sebe, kdyby věděl, že se s tebou o tom bavím. Měl hrozný strach z toho, že tě poznáme.“

„Opravdu? Proč?“

Nick pokrčil rameny. „Ta vina ho úplně užírá. Chce své chyby odčinit, ale nechce, aby mu kdokoliv odpustil. A už vůbec nechce působit dojmem, že si odpuštění zaslouží. Podle mě jsou to ale naprosté nesmysly.“

Harrymu se vybavil Lupin a Tonksová, jak nehybně leží ve Velké síni. A také to, jak nepřirozeně se cítil v Teddyho přítomnosti. Kolikrát se raději kousl do jazyka, protože byl přesvědčený, že mu Teddy jejich smrt vyčítá.

„Jo,“ řekl tiše. „Pocit viny je zvláštní věc.“

„No nic. Jdu si dolít. Nechceš taky něco?“

„Jsem v pohodě.“

Malfoy už mezitím zřejmě dovysvětloval svůj Temný cejch – Harry mimoděk přemýšlel, jak podrobně asi zněla jeho mudlovská historka – a mladík v džínové bundě teď opatrně natáhl ruku k modřině na jeho tváři. Malfoy úplně znehybněl. O chvíli později mladík zamířil do kuchyně.

Harry se protáhl davem až k Malfoyovi a opřel se vedle něj o stůl.

„Díky Merlinovi,“ vydechl Malfoy. „Jestli by byl ještě o trochu upřímnější, nejspíš bych umřel.“

„Není tvůj typ?“

Malfoy se otřásl. „Tvrdil mi, že z mých očí poznal, kolik jsem toho vytrpěl,“ ušklíbl se.

Harry neřekl nahlas, že na tom vlastně něco bylo. V Malfoyových očích skutečně bylo cosi zraněného.

„Eve už vážně loví z posledních sil.“

„Aspoň, že je hezký.“

„Proboha… už jde zpátky.“

Mladík se vrátil se dvěma sklenkami vína. Jednu podal Malfoyovi a zadíval se na něj s až nesnesitelným soucitem. „Myslím, že bylo opravdu odvážné, že jsi se o to podělil,“ řekl.

Malfoy vypadal, jako by usilovně přemýšlel, jestli něco nerozbít.

„Připadalo by mi nečestné to zamlčet,“ procedil skrz zuby.

„Ahoj, já jsem Harry,“ řekl Harry a podal mladíkovi ruku.

„Jed,“ rychle si s ním potřásl rukou a hned nato obrátil všechen svůj soucitný zájem zpátky k Malfoyovi.

„Musíš se teď cítit strašně zranitelný,“ prohlásil tónem, jako by mluvil s malým dítětem.

„Ujišťuju tě, že jsem naprosto v pořádku,“ odvětil Malfoy.

„Tak statečný,“ zamumlal Jed.

Harry vlastně neměl čas přemýšlet, prostě udělal to, co mu v tu chvíli připadalo správné. Vzal Malfoye za ruku, propletl jejich prsty a políbil ho na klouby. „Jsi statečný, zlato,“ řekl.

Malfoyovi ke cti sloužilo, že svůj výraz ovládl téměř okamžitě.

„Děkuju, lásko,“ odpověděl s lehkým důrazem.

„Počkat… vy dva jste…?“ vydechl Jed.

„Ano,“ přikývl Harry, objal Malfoye kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Měl opravdu zatraceně skvělý pas.

„Promiňte, to jsem netušil,“ zamumlal Jed.

„To je v pořádku,“ usmál se Harry.

„Já… myslím, že jsem právě zahlédl kamaráda,“ vyhrkl Jed a kvapně zmizel.

„Věděl jsem, že máš potřebu zachraňovat lidi, ale nenapadlo mě, že budeš předstírat, že jsi gay, jen abys mě přišel zachránit,“ poznamenal Malfoy pobaveně, když se vysmekl z Harryho objetí.

„Ehm… no… já jsem to vlastně tak úplně nepředstíral.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Malfoy. Jeho hlas najednou zněl nezvykle ostře.

„Já jsem tak trochu na chlapy. Myslím. Teda… vlastně dost.“

„Nezníš, že si tím jsi zrovna jistý.“

„Nikdy jsem neměl moc příležitostí to skoušet. S novináři v patách je to docela složité.“

„Hm,“ zamyslel se Malfoy a přejel ho zkoumavým pohledem. „Panic Harry Potter. Ty jsi vážně učiněný beránek k obětování.“

„Nejsem panic!“

„Aha, pravda. Ginevra. Jenže muži jsou přece jen něco jiného. Jestli jsi nikdy nebyl s chlapem—“

„Pamatuješ si Justina Finch-Fletchleyho?“

Malfoy povytáhl obočí. „Je na chlapy?“

„Jo. To je ale jedno, já tím chci říct, že panic rozhodně nejsem. V žádném slova smyslu.“

„Beru zpět,“ pousmál se Malfoy do sklenky vína. Pak si zakryl obličej rukou a rozesmál se.

„Co je?“

„Právě jsem si vzpomněl, že se mě Finch-Fletchley jednou pokusil políbit. Ve druháku. Potom, cos na něj poslal tu obrovskou špinavou hadí potvoru.“

„Já jsem na něj žádného hada neposlal!“

„Ale ano,“ opáčil Malfoy lišácky. „Nakonec přece jen.“

Harry cítil, jak rudne.

„A co ty? Měl jsi v Bradavicích s někým něco?“

Malfoyovy oči náhle potemněly. „Ano.“

„S kým?“

Malfoy se s odpovědí na okamžik zarazil, pak tiše řekl: „Blaise Zabini.“

„Blaise! Občas na něj ještě narazím. Je to vážně pohledný chlap, viď?“

Malfoy mlčel.

„Bylo to… vážné?“ zeptal se Harry.

„Z jeho strany ne,“ odpověděl Malfoy a lehce poklepával prsty o stůl.

„To mě mrzí.“

„Kristepane, tahle oslava je smrtelná nuda. Poslyš, nechceš si vrznout? Zařídím ti to.“

Harrymu jako by se v hlavě všechno zkratovalo. „Cože?“

„Kousek odsud je dobrý gay klub. Mudlovský. Nikdo tam nepoběží za Ritou Holoubkovou vykládat, že má Vyvolený křivého ptáka.“

„Ehm… já se zrovna neoblékl na klub.“

„Jestli je to jediný problém, tak jdeme. Jsme přece kouzelníci, Pottere.“

Když vyšli ven, Malfoy na sebe seslal několik kouzel. Džíny se mu zúžily a ztmavly, rozepnul si několik knoflíků u košile a rukou si prohrábl vlasy. Harry ho nedokázal přestat sledovat. Poslyš, nechceš si někoho najít? Zařídím ti to. Do hajzlu. Líbil se mu Draco Malfoy. A líbil se mu opravdu hodně.

Pak Malfoy několika kouzly upravil i Harryho oblečení a povzdechl si.

„Je skoro zločin mít tolik peněz a oblékat se takhle.“

„Nakupování mi moc nejde,“ přiznal Harry.

„To je vidět,“ odfrkl si Malfoy. „Pojď.“

Vzápětí je oba přemístil doprostřed tanečního parketu.

Harryho by za normálních okolností napadl Statut utajení, jenže Malfoy očividně správně odhadl míru opilosti všech přítomných. Jejich náhlého objevení si nikdo ani nevšiml.

„Dáš si něco?“ zakřičel Malfoy přes ohlušující hudbu.

Harry přikývl a společně se protlačili davem k baru.

Harry už v gay klubech párkrát byl, ale nikdy v takovém, kde by byli všichni bez výjimky tak neuvěřitelně krásní. Připadal si tu strašně nepatřičně.

Malfoy byl naopak jako ryba ve vodě. Okouzlujícím úsměvem si získal barmana a o chvíli později před nimi stála řada panáků.

„Uvolni se!“ zakřičel na Harryho.

Každý z nich do sebe obrátil tři panáky. Malfoy se k němu naklonil a Harrymu na jedinou šílenou vteřinu problesklo hlavou, že ho chce políbit. Jenže Malfoy se přiblížil jen k jeho uchu. „Hodně štěstí při lovu,“ zašeptal a pak se ztratil v davu.

Harry zamířil na parket a bezcílně se pohupoval do rytmu hudby. Tohle mu vážně nešlo. Věděl, že při tanci vypadá jako naprostý idiot.

Nemohl popřít, že představa odejít domů s někým – s Malfoyem, napověděl mu zrádně mozek – byla lákavá. Jen vůbec netušil, jak se něco takového dělá.

Asi po patnácti minutách Malfoye znovu zahlédl. Byl přitisknutý ke zdi. Jednu dlouhou štíhlou nohu měl ovinutou kolem mužových boků, oči zavřené a ten muž mu právě líbal krk. To byl obraz, na který Harry už nejspíš nikdy nezapomene. Muž se o Malfoye smyslně otíral a Malfoy vypadal, jako by si to neskutečně užíval.

Harry usoudil, že se potřebuje trochu vzpamatovat. Zamířil na toalety. Byly prázdné. A příjemně tiché.

„Do prdele,“ řekl svému odrazu v zrcadle. Naklonil se nad umyvadlo a opláchl si obličej studenou vodou. Tohle je směšné, domlouval si v duchu. Jsem jen opilý. Ve skutečnosti se mi nelíbí. Teda… ne víc než komukoli jinému. Asi se líbí každému. Aspoň trochu.

Dveře se otevřely. Dovnitř vešel sám Malfoy. Zorničky měl rozšířené a rty zrůžovělé. „Měl jsi štěstí?“ zeptal se.

„Tohle není úplně moje parketa,“ přiznal Harry.

Malfoy protočil oči. „Jsi beznadějný. Pomůžu ti.“ Popadl Harryho za paži a táhl ho ke dveřím.

„Ukážeš mi toho nejhezčího chlapa, kterého uvidíš, a já ti ho zařídím. Platí?“

Ten nejhezčí chlap, kterého vidím, jsi ty, pomyslel si Harry.

„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se místo toho.

Malfoyovi se na okamžik zkřivil obličej. „Pottere, dlužím ti asi milion let laskavostí. To nejmenší, co pro tebe můžu udělat, je sehnat ti někoho, s kým se vyspíš.“

„To zní… trochu zlověstně, Malfoyi.“

„Ano, no, to jsem celý já. Zlověstný Draco Malfoy, pořád kující nějaké pikle,“ odpověděl Malfoy ponuře. „Tak pojď. Jaký je tvůj typ?“

„Blond,“ vyhrkl Harry, aniž by se nad tím zamyslel.

Malfoy se rozesmál. „S námi blondýny je větší zábava. Dobrá. Pojď za mnou, Pottere. Najdu ti nějakého opravdu pohledného blonďáka.“

A skutečně to udělal. Protáhl se davem až k pohlednému blondýnovi, něco mu pošeptal do ucha a nenápadně ukázal na Harryho. Blondýn se hladově usmál a přikývl. O minutu později už tančil s Harrym. Ruce měl položené na Harryho pase a ústy se přiblížil k jeho uchu.

„Ahoj,“ zašeptal. „Jsi vážně roztomilý.“

Odešli spolu do jeho bytu. Jmenoval se Kevin. Byl milý. Poté, co se spolu vyspali, uvařil Harrymu šálek čaje a zeptal se ho, jestli u něj nechce přespat.

„Radši už půjdu,“ odpověděl Harry.

„Jak myslíš,“ usmál se Kevin.

Harry se vrátil na Grimmauldovo náměstí. Dům teď před sebou měl rozlehlý, dokonale upravený trávník, který tam dřív rozhodně nebýval.

Šel rovnou spát. A ze všech sil se snažil nemyslet na zatraceného Draca Malfoye.

Následujících několik dní Harry zachmuřeně pročítal hromadu dopisů na jídelním stole.

Dům je mezitím pečlivě roztřídil a naaranžoval na stříbrné podnosy, o kterých Harry ani netušil, že je vlastní.

 

Milý Harry,

George říkal, že tě nedávno viděl. Mám obrovskou radost, že zase chodíš mezi lidi, i když prý jsi toho moc nenamluvil a dlouho ses nezdržel. Strašně mi chybíš.

Mrzí mě, jestli jsem tě svým posledním dopisem zahnala do kouta. Byli bychom moc rádi, kdybys byl kmotrem našeho dítěte, ale samozřejmě pochopíme, pokud je to na tebe příliš.

Ani nevím, jestli moje dopisy vůbec čteš. Uvědomuješ si, že jsme spolu už čtyři měsíce nemluvili?

S láskou,

Hermiona

 

Kmotrem? pomyslel si Harry a horečně se přehraboval v hromadě dopisů. Kmotrem? To je Hermiona těhotná?

Jakmile přečetl několik posledních dopisů, ukázalo se, že ano.

Jsem opravdu příšerný kamarád, pomyslel si. Měl by jí napsat pořádný, dlouhý dopis. Jenže na to neměl sílu. A tak to zase odložil. Vyrazil se proletět.

Draco Malfoy mu úplně zamotal hlavu. Bylo jedno, že Scorpius je ten nejroztomilejší kluk na světě. S Malfoyovými už žádný čas trávit nebude. Prostě nebude.

Jenže hned následující den dorazil další dopis.

Od Scorpiuse.

 

Milý Harry,

bylo strašně, strašně hezké, že jsi přišel na filmový večer. Doufám, že přijdeš i na ten příští, protože bude poslední, než odjedu do Bradavic. Vybral jsem film Jules a Jim. Maminka ho měla moc ráda. Víš, umím plynně francouzsky. S maminkou jsme žili v Paříži, než zemřela. Moc si to nepamatuju, ale francouzské filmy mám rád. Doufám, že přijdeš. Táta říká, že máš určitě spoustu práce a že od tebe nesmím nic očekávat.

Dnes ráno mi bylo špatně (bylo to odporné). Táta říká, že jsem nervózní z Bradavic. To jsem, ale není to jen tím. Bojím se, že se mu něco stane, až budu pryč. Bojím se, že už ho nikdy neuvidím.

Táta říká, že stěžovat si je sobecké a moudré je přijmout věci takové, jaké jsou. Jestli se mu něco stane, budu to prostě muset přijmout.

Hogarth mi právě oždibuje pergamen, takže už musím přestat psát.

Aha! Vlastně jsem ti ještě nikdy nepoděkoval za Hogartha - děkuju!!! Je to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal, a to ani nemám narozeniny!

Děkuju, děkuju.

Tvůj

Scorpius

 

Harry na dopis dlouho jen zíral, slzy mu zamlžovaly zrak. Nakonec prudce vstal, našel svůj nejlepší plášť a přehodil si ho přes ramena. Vlastně vůbec nevěděl, co dělá, jen cítil, že ho žene vztek. Nechal se jím vést, aniž by přemýšlel kam, až se najednou ocitl na ministerstvu. Lidé se kolem něj shromažďovali, reportéři ho fotografovali, ale Harry se u nikoho nezastavil. Protlačil se kolem sekretářek i náměstků a zamířil rovnou ke kanceláři Kingsleyho Pastorka.

„Pane Pottere!“ vykřikla sekretářka. „Jste objednaný?“

„Ne. Je to naléhavé.“

K jeho úlevě mu uvěřila a okamžitě ho uvedla dovnitř.

„Harry,“ usmál se Kingsley. „To je ale milé překvapení—“

„Proč lidé napadají bývalé Smrtijedy?“

„Prosím?“

„Draca Malfoye od propuštění z vězení opakovaně napadají.“

„Harry, posaď se.“

„Ne! Věděl jsi o tom?“

„Dostali jsme několik oznámení,“ odpověděl Kingsley klidně. „Vzpomínám si na jedno od pana Malfoye, asi před pěti nebo šesti lety. Od té doby nic.“

„A co se stalo potom? Chytili ty útočníky?“

„Harry… víš přece, jak přetížené bylo po válce Oddělení pro prosazování kouzelnického práva. Jsem si jistý, že se případem začali zabývat, jakmile mohli, ale tou dobou už byla stopa nejspíš dávno pryč.“

„Takže nikdo neudělal vůbec nic.“

„Prosím, posaď se.“

„Loni na jaře ho málem zabili. Jeho syn se bojí odjet do Bradavic, protože má strach, že Malfoye mezitím někdo zavraždí!“

Kingsley si Harryho chvíli mlčky prohlížel přes špičky spojených prstů.

„Zdá se, že ti na případu pana Malfoye překvapivě záleží.“

„Jen chci, aby se konečně dostalo spravedlnosti!“

„Někteří by tvrdili, že právě o spravedlnost jde,“ namítl Kingsley. „Lidé mají dobrý důvod Smrtijedy nenávidět.“

Harry po něm vrhl rozhořčený pohled. „To si opravdu myslíš? Že si zaslouží všechno, co se mu děje, jen proto, že se v šestnácti přidal ke stejné partě jako jeho otec?“

Kingsley si povzdechl. „Ne, samozřejmě že ne, Harry. Jen se snažím pochopit, proč jsi sem dnes přišel. Dva roky se s tebou snažím spojit a bez úspěchu. Hermiona Grangerová říká, že o tobě celé měsíce neslyšela. Neodpovídáš na sovy, odmítáš hovory přes Letax a teď se tu najednou objevíš rozzuřený kvůli… právům bývalých Smrtijedů? Uznáš sám, že je to poněkud nečekané.“

Harry se konečně posadil. „Není to fér,“ řekl tiše. „Válka skončila. Je konec. Lidé by se už neměli dál zabíjet.“

„Vraždy nekončí spolu s válkami, Harry,“ odpověděl Kingsley. „A obávám se, že vždycky budou existovat lidé, kteří budou chtít pana Malfoye zabít.“

„Je to úplně jiný člověk, než býval tehdy!“

„Trávil jsi s ním nějaký čas?“

„Já… trochu.“

Kingsley se pousmál. „Podívám se na ty útoky na bývalé Smrtijedy, Harry. Ale nemůžu ti nic slíbit.“

„Chtěl bych, aby Malfoy dostal ministerskou ochranu.“

Kingsley se rozesmál. „Aha,“ řekl, když uviděl Harryho výraz. „Ty to myslíš vážně.“

„Samozřejmě že to myslím vážně!“

„Harry, to nemůžu udělat. Především pan Malfoy už šest let žádný útok nenahlásil. Pokud se stane něco dalšího a on to oznámí, udělám samozřejmě všechno, co bude v mých silách.“

„To už ale bude pozdě!“

„To je to nejlepší, co pro něj můžu udělat, Harry. Je mi to líto.“

To nejlepší, co může udělat, opakoval si Harry vzdorovitě v duchu, zatímco se bezcílně toulal novými místnostmi Grimmauldova náměstí.

Teď už tam byla i obrazárna. A také cosi, co vypadalo jako malé soukromé operní divadlo. Nic z toho mu náladu nezlepšilo, jen ho to na chvíli rozptýlilo.

Když nadešel další filmový večer, byl nervóznější než kdy dřív.

Scorpiusovi poslal krátkou odpověď, že určitě přijde, ale žádnou reakci už nedostal. Pořád se mu vracel obraz Malfoye přitisknutého ke zdi v klubu, s nohou ovinutou kolem cizího muže.

A vzápětí si vybavil Scorpiusův zoufalý dopis. Muže, kteří nechali Malfoye loni na jaře ležet téměř mrtvého. Při té představě se mu bolestivě sevřel hrudník.

Celé to bylo neskutečně matoucí.