Milý Harry,

Bradavice jsou to nejlepší místo na celém světě. Nemůžu uvěřit, že se mi sem původně nechtělo. Anthea říká, že není divu, protože za to můžou předsudky, ale ona věří v Tabula Rasa, což znamená Nepopsaný list, a kdykoli někdo začne říkat něco o tátovi, spustí nějaký strašně dlouhý citát nebo projev od jakéhosi filozofa z osmnáctého století, až to ty lidi přestane bavit a odejdou. Funguje to mnohem líp, než bys čekal, i když to možná bude tím, že na ně Titus během její řeči sesílá kouzlo rosolových nohou. Titus a Anthea jsou moji nejlepší kamarádi a už se nemůžu dočkat, až je poznáš.

Je táta v pořádku?

S pozdravem

Scorpius

 

Milý Scorpiusi,

Tvoji kamarádi zní báječně. Taky se nemůžu dočkat, až je poznám!

Vím, že jsem ti psal po filmovém večeru před dvěma dny, ale dneska jsem tvého tátu nakonec viděl znovu. Šli jsme do Národní portrétní galerie a vyprávěl mi o všech historických osobnostech, které byly tajně čarodějové a čarodějky. Dozvěděl jsem se spoustu nového! Má se dobře. Od té příhody, o které jsem ti psal, když jsi odjel vlakem, už žádnou další neměl.

Doufám, že si to tam užíváš! Pozdravuj ode mě Hagrida. (Možná mu tenhle dopis ukaž.) (Hagride, buď na Scorpiuse hodný, mám ho opravdu rád.)

Tvůj kamarád Harry

 

Milý Harry,

Hagrid ke mně okamžitě roztál, když jsem mu ukázal tvůj dopis. Myslím, že byl trochu… no, táta mi říkal, ať nečekám, že mě bude mít Hagrid rád. Takže bylo opravdu, opravdu moc milé, že nás zítra pozval s Antheou a Titusem na čaj.

V obraně proti černé magii mi to moc nejde, ale z lektvarů jsem zatím nejlepší z celého ročníku! Je táta v pořádku?

S pozdravem

Scorpius

 

Milý Scorpiusi,

Vsadím se, že kdyby Hagrid tvého tátu poznal takového, jaký je dnes, měl by ho rád. Jen se hlavně nepokoušej jíst jeho kamenné koláčky, slepí ti čelisti k sobě. Ale neříkej mu, že jsem to říkal!

Dneska jsem tvého tátu zase viděl. Zašli jsme si na skleničku a povídali si o novém příteli Eve. Je obrovský. Ještě větší než Nick. Upřímně řečeno je to docela děsivé.

Vůbec mě nepřekvapuje, že ti jdou lektvary. Tvůj táta v nich byl vždycky výborný. Jestli budeš chtít, o Vánocích ti můžu pomoct s obranou proti černé magii.

Tvůj kamarád

Harry

 

Milý Harry,

Neříkej to tátovi, ale jeden čtvrťák z Nebelvíru jménem Henry Biggs mi dneska řekl několik opravdu ošklivých věcí. Titus ani Anthea zrovna nebyli poblíž a já vím, že je důležité být nad jakoukoli výtkou, a táta stejně říká, že dobré vychování je ta nejlepší obrana. Tak jsem jen stál úplně klidně, dokud nedomluvil, a pak jsem řekl, že chápu, proč to cítí právě takhle. Když jsem odcházel, zasáhl mě do zad žahavým kouzlem. Anthea říká, že to od něj byla zbabělost a že jsem se zachoval jako pravý gentleman. Titus tvrdí, že jsem ho měl poslat k zemi rosolovými nohami. Ale to je v pořádku. Chápu, proč byl Henry Biggs rozzlobený. Nedělá to jeho chování správným, ale chápu to.

Je táta v pořádku?

S pozdravem

Scorpius

 

Milý Scorpiusi,

Henry Biggs neměl nejmenší právo se k tobě takhle chovat a Anthea má pravdu – byl to obyčejný zbabělec. Je mi strašně líto, že se to stalo. Vůbec sis to nezasloužil. Vím, že tvůj táta by schvaloval, jak ses zachoval, a chápu proč, ale já osobně bych zvolil spíš řešení po vzoru tvého kamaráda Tituse a seslal na něj kouzlo rosolových nohou.

Dneska jsem byl s tvým tátou na oslavě u Nicka a Flory. Vypadal šťastně, i když se mu po tobě hodně stýská.

Tvůj kamarád

Harry

 

Milý Harry,

Ten hulák, kterého jsi poslal Henrymu Biggsovi, byl neuvěřitelný! Vypadal, jako by se nejradši propadl do země. Mluvila o tom celá škola. Anthea říká, že jsi to dělat neměl, protože jsi veřejně známá osobnost a měl bys zůstat nestranný, ale Teddy, Titus i já si myslíme, že to bylo naprosto boží.

Je táta v pořádku?

S pozdravem

Scorpius

 

Každý týden měl Harry v plánu zastavit se u Malfoye jen jednou. A každý týden ho nakonec viděl mnohem častěji.

Jednak ho Malfoyovi přátelé neustále někam zvali. Chodil s Malfoyem a jeho přáteli do divadla, do restaurací i do hospody. Chodil na filmové večery. Přibližně jednou týdně vyrážel s Malfoyem do klubů. Vždycky to probíhalo stejně. („Řekni mi, který chlap se ti tady líbí nejvíc, a já ti ho zařídím.“ Malfoy pošeptal pár slov nějakému pohlednému cizinci, následovala noc bezvýznamného sexu a druhý den ráno ten zvláštní, prázdný pocit.)

Harry vídal Malfoye tak často samozřejmě proto, že se mu líbil. Miloval pozorovat ho v různých situacích, sledovat, jak se během několika vteřin mění z dokonale uhlazeného člověka v někoho naprosto uvolněného podle toho, s kým právě byl. Chodil tam také proto, že měl rád Malfoyovy přátele. Líbilo se mu, že pro ně nebyl Harry Potter. Jen Harry.

Ale především tam chodil proto, že věděl, že ho Malfoy potřebuje. Neměl nikoho jiného, s kým by si mohl opravdu promluvit o Scorpiusovi, a Harry měl rád ten pocit, že tu pro něj může být. Když Scorpius vyhrál cenu za lektvary, zašli si s Malfoyem do hospody. Harry trpělivě poslouchal, jak mu Malfoy do nejmenších podrobností vysvětluje lektvar, který Scorpius uvařil – co všechno se při něm mohlo pokazit a jak ho na úspěch připravil tím, že ho ještě před nástupem do Bradavic naučil základy lektvarů. A když se Malfoy jen tak mimochodem zmínil, že vlastně ani netuší, jak vypadá havraspárská společenská místnost, Harry mu ji podrobně popsal.

„Děkuju,“ říkával Malfoy často.

Harry neměl rád ani tak samotné poděkování, jako způsob, jakým se na něj Malfoy při tom díval.

S Ronem se také vídal mnohem častěji, a i za to mohl vlastně Malfoy. Několik dní poté, co spolu byli v hospodě, přišel Harry k Malfoyovi a našel tam Rona.

„Stejně na to nekývne,“ prohlásil Malfoy.

„Na co nemám kývnout?“

„Chci si zahrát šachy s tímhle jedovatým hajzlem, ale potřebujeme rozhodčího,“ řekl Ron.

„Rozhodčího? Na šachy?“

„Nevěřím mu, že nebude podvádět!“

„Podvádění je nedílnou součástí šachů,“ odvětil Malfoy a zkoumavě si prohlížel nehty.

„Není!“

„Dobře, ale já zase nevěřím tobě, že nebudeš špatně snášet prohru. Nehodlám celý týden léčit monokla jen proto, že ses cítil méněcenný, když jsi přišel o dámu.“

„No tak, Harry. Řekni, že do toho jdeš,“ naléhal Ron.

„Ehm… jo, jasně.“

A ukázalo se, že Ron a Malfoy rozhodčího opravdu potřebovali. Malfoy dokázal podvádět tolika různými a neuvěřitelně propracovanými způsoby, že většinu partie nakonec strávili tím, že se snažili přijít na to, jak to vlastně dělá. Když Ron prohrál, popadl šachovnici a pokusil se Malfoye praštit přes hlavu. Malfoy ho dál provokoval, Ron hlasitě soptil, Harry mezi ně postavil štítové kouzlo a nakonec se všichni dohodli, že se příští týden sejdou znovu a celé si to zopakují.

Harry a Malfoy spolu o minulosti téměř nikdy nemluvili, ale čas od času Harry pochytil nějaký drobný střípek z toho, čemu v duchu říkal Dracova ztracená léta.

„Milly?“ podivil se Malfoy. „Lenka se provdala za Milly Bulstrodeovou?“

Právě šli podél Temže, když odcházeli z jednoho večírku u Eve.

„Jo. Nečekané, že?“

„Ani ne.“ Malfoy se zamyšleně zadíval před sebe. „Napadlo mě to… Potkal jsem Milly, když jsem byl Scorpiusovi kupovat učebnice v Příčné ulici. Neodmítla se se mnou bavit.“

„Myslíš, že jí to Luna rozmluvila?“

Malfoy pokrčil rameny. Byl to chladný, trhavý pohyb. „Luna se ke mně na panství chovala hezky.“

Harry nic neřekl a čekal, až bude Malfoy pokračovat. Malfoy často potřeboval chvíli ticha, jako by se chtěl ujistit, že rozhovor nestrhává jen na sebe.

„Ona i Dean přišli na Astoriin pohřeb,“ řekl po chvíli. Hlas se mu lehce zachvěl. „Je neuvěřitelné, jak dobří někteří lidé dokážou být.“

Harry vycítil, že se Malfoy znovu nebezpečně blíží tomu, aby se ztratil ve vlastních myšlenkách, a tak do něj lehce vrazil ramenem.

„Pomůžeš mi někdy koupit nové oblečení?“

Zabralo to. Malfoy se zasmál a Harry věděl, že se jim podařilo uniknout té zrádné černé díře v Malfoyově mysli.

„Ano,“ řekl Malfoy. „Ale musíš se bezvýhradně podřídit mému nadřazenému úsudku.“

„Samozřejmě.“

Ještě ten večer Harry napsal Luně a Deanovi. Neviděl ani jednoho z nich celé roky, ale oba mu odepsali skoro okamžitě. Hned následující den přišli na večeři.

Harry měl být nervózní. Věděl, že byl pro oba příšerný kamarád. Přestal se jim ozývat a už dlouho věděl, že by to měl napravit.

Jenže nervózní být nemohl. Potřeboval se jich zeptat na Malfoye.

Stejně jako s Ronem a Hermionou strávili prvních několik hodin tím, že ho zasvěcovali do všeho, co se v jejich životech událo. Když se pak začali vyptávat na něj, pokaždé obratně změnil téma.

„Máš krásný dům,“ řekla Luna, když dojedli zmrzlinu. Křišťálové misky zmizely a na jejich místě se objevily drobné porcelánové mističky s mentolkami spolu se stříbrným vozíkem plným čajového servisu.

„Díky. Měl jsem s ním trochu pomoc.“ Harry se na okamžik odmlčel. „Poslední dobou trávím hodně času s Dracem Malfoyem.“

„Jak se má?“ zeptal se Dean přesně ve chvíli, kdy Luna položila otázku: „Je v pořádku?“

„Jo, je,“ odpověděl Harry. „Jen je občas trochu osamělý.“

„Od pohřbu jeho ženy jsme ho neviděli,“ řekla Luna.

„Zmiňoval se, že jste tam byli.“

„Bylo to hrozné,“ řekla tiše Luna. „Jakmile nás uviděl, úplně mu pohasl pohled.“

„Neměli jsme tam chodit,“ řekl Dean.

„Ne, byl rád, že jste přišli,“ namítl Harry.

„Jenže když nás uviděl, úplně se sesypal,“ pokračoval Dean. „Jako by najednou přestal být přítomný. Vzpamatoval se teprve ve chvíli, kdy se jeho syn rozplakal.“

„Bylo to hrozné,“ zopakovala Luna.

„Myslím… že kdybyste byli ochotní, opravdu by mu pomohlo vás znovu vidět,“ řekl Harry.

„Jestli to znamená, že budeme vídat častěji i tebe, jsem pro,“ usmál se Dean.

„Na panství mi ho bylo líto,“ řekla Luna.

Dean přikývl. „Ve většině případů se k němu chovali hůř než k nám. Bylo toho na něj prostě moc.“

„Takže se s ním sejdete?“

„Kdykoli,“ odpověděl Dean.

 

* * *

 

„Luna a Dean by se s tebou chtěli vidět,“ řekl Harry.

Malfoyovi zůstala ruka s střelcem nehybně viset ve vzduchu. „Cože?“

„Přestaň se rozmýšlet,“ zabručel Ron. „Už konečně táhni tím zatraceným střelcem.“

Malfoy Ronovi sebral jezdce. Hráli mudlovské šachy, protože seděli v herní kavárně.

„Tak co říkáš? Šel bys do toho? Napadlo mě, že bych je mohl pozvat na filmový večer, jestli chceš.“

„To není dobrý nápad,“ řekl Ron. „Nemyslím si, že Luna dokáže působit jako mudla.“

Ron byl na filmovém večeru jen jednou. Nedopadlo to dobře. Malfoy musel jeho přátelům třikrát upravit pamět a potom Ronovi oznámil, že už příště přijít nemůže.

„Nechtějí vidět mě,“ řekl Malfoy. Přimhouřil oči na Harryho. „Moment… jak dlouho je to, co ses s nimi naposledy viděl?“

„Před pár dny. Předtím celé roky ne...“

Malfoy si ho chvíli mlčky prohlížel, pak lehce svěsil ramena. „Dobře. Uvidím se s nimi, jestli tam budeš i ty.“

Domluvili se, že se sejdou v tiché mudlovské hospodě nedaleko Malfoyova bytu. Harry už dávno zjistil, že Malfoy kategoricky odmítá chodit kamkoli do kouzelnického světa, a po tom, co viděl v Příčné ulici, se mu vlastně ani trochu nedivil.

Harry, Ron a Malfoy dorazili dřív. Malfoy byl oblečený nezvykle stroze, vlasy měl sčesané dozadu a na sobě kravatu. Zatímco Harry objednával pití, skoro nepromluvil. Vzal do ruky papírový tácek pod sklenici, pomalu ho obracel mezi prsty a nespouštěl oči ze dveří.

Harry cítil, jak se vedle něj třese.

Ve chvíli, kdy přišli Luna a Dean, se Malfoy ztratil ve vlastní hlavě.

„Sakra,“ vydechl Ron.

Malfoy hleděl přímo před sebe s tím děsivým, naprosto prázdným výrazem.

„Ach,“ řekla Luna. „Možná bychom měli odejít.“

„Ne, počkejte,“ řekl Harry. „Jen si sedněte.“

Posadili se a Harry se naklonil těsně k Malfoyovi. „Hej, kamaráde,“ řekl tiše. „To jsem já, Harry. No tak. Buď tady s námi.“

Srdce mu bušilo až v krku. Měl číslo na Eve, kdyby to nezabralo. Ale měl pocit – spíš naději –, že jí tentokrát volat nebude muset.

Malfoy zamrkal. Otočil se k Harrymu. Jejich nosy od sebe dělily sotva dva centimetry.

„Tohle je špatný nápad,“ řekl.

„Nedělej z toho takové drama.“

V Malfoyových očích se zableskl vztek. „Nedělám.“

„Je to jen jedno pivo. Zvládneš to.“

„Stane se to znovu. To poškození myšlenkových vzorců. Poznám to.“

„To je v pořádku,“ řekl Harry. Náhle naklonil hlavu dopředu a lehce šťouchl nosem do Malfoyova nosu. Malfoy překvapeně vydechl. „A teď pozdrav. Chováš se neslušně.“

Malfoy se otočil k Deanovi a Luně, kteří celou scénu sledovali s poněkud zmatenými výrazy.

„Ahoj,“ řekl. „Já… jsem moc rád, že jste přišli.“

„Chtěli jsme,“ usmála se Luna. „Jak se máš?“

Malfoy byl po většinu večera zamlklý. Dean ani Luna toho také moc nenamluvili, takže rozhovor táhli hlavně Harry s Ronem. Malfoyovi znovu a znovu pohasl pohled, někdy tak nenápadně, že si toho jako první všimla právě Luna.

Harry se k němu pokaždé naklonil a tiše ho požádal, aby se vrátil. A Malfoy se pokaždé vrátil. Vždycky s krátkou omluvou.

„Promiňte. Vím, že pro vás je to mnohem těžší než pro mě,“ řekl Deanovi a Luně, když se to stalo potřetí.

„Nejsem si jistá, že je to pravda,“ odpověděla Luna.

„Příště bychom měli vzít Hermionu,“ prohlásil Ron nahlas.

Malfoy si promnul oči. Právě se chystal znovu ztratit ve vlastní hlavě a Harry byl Ronovi vděčný, že si toho všiml. „Příště?“ zopakoval Malfoy tiše.

„Jo. Ve čtvrtek tu mají hospodský kvíz,“ řekl Harry.

„To není fér, budou tam samé mudlovské otázky,“ namítl Ron. „Luna i já budeme úplně k ničemu.“

„Hermiona bude znát historii, Dean sport a Draco je skvělý na popkulturu,“ řekl Harry.

„V hospodských kvízech jsem vlastně docela dobrý,“ přiznal Malfoy. Očima přelétl k Deanovi a Luně.

„To je dobrý nápad,“ řekla Luna. „Možná bych mohla vzít i Milly.“

Malfoyovi cukl sval na čelisti. „Milly bych rád viděl,“ řekl.

Harryho zaplavilo hřejivé štěstí. Bylo až neuvěřitelné, jak snadné bylo domlouvat setkání s přáteli, když to dělal kvůli Dracovi a ne kvůli sobě. Dřív by celé dny přemýšlel, jestli je nezklame, jestli bude mít dost sil odpovídat na otázky o sobě. Teď myslel jen na to, o kolik šťastnější Draco bude, když bude mít zase bližší vztah ke kouzelnickému světu.

 

Hermiona nemohla příští týden na hospodský kvíz přijít, ale Luna přivedla Millicentu Bulstrodeovou. Draco s Milly seděli celý večer vedle sebe a tiše si povídali. Ani jednou se neztratil ve vlastní hlavě.

Druhý den vzal Draco Harryho konečně nakupovat. Zamířili do Harrods. Draco byl snad ještě malfoyovatější, než ho Harry za poslední dobu zažil – panovačně komandoval prodavače, Harrymu nedovolil vybrat si jedinou věc a Harryho módní vkus urážlivě komenoval před každým, kdo byl ochotný poslouchat. Harry s překvapením zjistil, že si to náramně užívá.

„Zelená?“ podivil se Harry, když mu Draco podal kašmírový svetr.

„Nemám žádné postranní úmysly, Pottere. Vyřiď si to se svýma očima, ne se mnou. Já je jen ladím.“

Harry musel uznat, že zelená je opravdu jeho barva, jakmile si svetr oblékl. Vypadal… no, ani netušil, že takhle může vypadat. Draco se postavil vedle něj před zrcadlo. Vypadali spolu dobře – Draco ve své dokonale nažehlené bílé košili, Harry v měkkém zeleném svetru.

„Představ si, jak by všechno bylo jiné, kdybys skončil ve Zmijozelu,“ řekl Draco. „Možná by sis tam dokonce i někoho našel.“

„Jen abys věděl, líbal jsem se v Bradavicích se dvěma holkami!“

„Hotový Casanova!“

„Tak povídej. S kolika lidmi ses líbal ty?“

„Gentleman nikdy neprozrazuje.“

Harry si povzdechl. „Přál bych si, abys mi pomohl vybrat i hábity.“

„To nepůjde,“ odpověděl Draco lehce.

„Tohle všechno je stejně trochu zbytečné,“ řekl Harry a přejel rukama po hebkých kašmírových rukávech. „Ve skutečném světě budu pořád vypadat jako idiot.“

„Pro mě je tenhle svět dost skutečný.“

Harry okamžitě poznal, že se ho dotkl. Prozradil to způsob, jakým se Dracův hlas stal uhlazenějším a přesnějším, jak se narovnal a jak se celá jeho postava znovu obalila vytříbenou elegancí, jako by si právě oblékl kabát, o kterém si na chvíli myslel, že ho smí odložit. Harry netušil, co s tím. Kdyby se omluvil, Draco by se tvářil, že se úplně zbláznil – znal ho už dost dobře na to, aby to věděl.

„Draco…“ začal.

„Měl bych jít domů.“

„Pojď se mnou ještě na jedno pivo,“ řekl Harry.

Draco nikdy nedokázal hospodě odolat. Ne že by tam vždycky pil – někdy si dali jen čaj. Harry si myslel, že to bude tím, že hospody působily starosvětsky. Dracova oblíbená hospoda mohla klidně být mudlovskou verzí Děravého kotle. V hospodě Draco mohl na chvíli hrát.

„Jedno pivo,“ souhlasil Draco.

Harry se přemístil domů s nákupy a potom se s Dracem sešel v hospodě. Draco byl tichý a zamyšlený a Harry věděl, že po jednom pivu opravdu odejde.

Ale Harry strašně moc chtěl, aby zůstal. A tak začal mluvit.

Vyprávěl o Dursleyových. O tom, že dodnes někdy nedokáže rozpoznat hlad, protože si na něj jako dítě natolik zvykl, že ho přestal vnímat. Vyprávěl o komůrce pod schody a o tom, jak se dokázal ztotožnit s hroznýšem v zoologické zahradě. (Malfoy se rozesmál, když mu Harry vyprávěl, jak hroznýše pustil na svobodu.) Vyprávěl o tom příšerném létě před druhým ročníkem.

„Pamatuju si, že jsem si tehdy říkal, že bych chtěl vidět dokonce i tebe. Jen abych měl jistotu, že Bradavice opravdu existují.“

Draco zvedl obočí, ale nic neřekl.

Harry mu vyprávěl o mřížích na okně, o dvířkách ve dveřích a o tom, jak si připadal, že se zblázní. Právě ten pocit se vracel pořád dokola, říkal Malfoyovi.

Pocit, že je blázen.

Pak přeskočil o několik let dopředu, do období po válce. Měli před sebou už třetí pivo. Nebo čtvrté. Těžko říct. Draco seděl tiše, jen občas položil krátkou, věcnou otázku. „A co pak?“ „Cos jim řekl?“ „Co sis myslel?“ Jinak ale většinu času mlčel. Jeho šedé oči byly klidné a uklidňující, zatímco mu Harry vyprávěl, jak moc si připadá vyčerpaný a prázdný. Jak od něj všichni pořád něco očekávají a on už to nedokáže dál naplňovat. Jak je hrozný kamarád a hrozný dospělý. Jak vede malý, sobecký život.

„A vím, že řekneš, že jsem namyšlený, ale často přemýšlím o svých životopisech. Brumbálovy životopisy jsou nabité od začátku až do konce—“

Draco několikrát zamrkal, když Harry vyslovil Brumbálovo jméno, ale zůstal přítomný.

„—protože Brumbál dokázal na konci života stejně velké věci jako na jeho začátku. Jenže moje životopisy budou hrozně nevyvážené. Dvacet kapitol bude o mém životě do sedmnácti let a jedna jediná shrne všechno, co přišlo potom.“

„A pak žil šťastně až do smrti,“ řekl Draco.

Bylo to za celé hodiny snad nejvýraznější stanovisko, které pronesl. Nejspíš už pili šesté pivo. Harrymu se trochu motala hlava.

„Jo. Přesně tak. A pak žil šťastně až do smrti.“

Draco nic neřekl, jen poslouchal a Harry netušil, na co myslí. Věděl jen, že neodešel.

„Někdy si říkám, že by ten příběh byl úhlednější, kdybych tehdy zůstal mrtvý,“ řekl Harry.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Draco klidně a trpělivě.

Harry vysvětloval. A vysvětloval. A vysvětloval. A vůbec nedokázal poznat, jestli mu Draco rozumí, protože byl pořád tak tichý.

„P-pojďme… pojďme do klubu,“ navrhl Harry, když zazvonilo na poslední objednávky.

Draco se zamračil. „Dobře,“ řekl pomalu.

Nezodpovědně se přemístili do klubu. Bylo tam mnohem hlučněji než v hospodě. Draco jim jako vždycky objednal panáky, přestože Harry už byl tou dobou strašlivě opilý. Draco taky. Když objednával, lehce se pohupoval.

„Nejdřív si zatancujeme,“ řekl Harry.

Malfoy se znovu zamračil. Harry si pomyslel, že je možná pořád ještě rozrušený. Přemýšlelo se mu čím dál hůř. Protlačili se na taneční parket a Draco mu položil ruce na ramena, zápěstí překřížil za Harryho hlavou. Oči měl zastřené alkoholem. Harry mu poprvé od chvíle, kdy na Evině večírku s vínem a sýry předstíral, že je jeho přítel, položil ruce kolem pasu.

Pořád měl před očima, jak Draco vypadal tehdy v koupelně v šestém ročníku, když mu z hrudi tryskala krev. Sectumsempra – z latinského „vždy řezat“. Rána, která měla zůstat navždy. Pamatoval si, jak omámeně Draco vypadal, když vykrvácel.

Teď byl stejný, pomyslel si Harry.

Omámený.

Křehký.

„Znáš pravidla, Pottere,“ zašeptal mu Draco do ucha. „Řekni mi, který chlap se ti tady líbí nejvíc, a já zařídím, aby šel domů s tebou.“

Harry nebyl takhle opilý od prvních měsíců po válce, kdy se po soudních přelíčeních každou noc doplazil do vany a pil tak dlouho, dokud neomdlel.

„Ty,“ řekl.