Harry se probudil s hlavou, která mu bolestivě třeštila, a s odpornou pachutí v ústech. Draco seděl na kraji postele a díval se na něj.

„Vypij to,“ řekl a podal Harrymu lektvar proti kocovině. Harry ho do sebe obrátil a sesunul se do polštářů, když ucítil, jak lektvar vypaluje alkohol z jeho těla. Po několika okamžicích bolest hlavy ustoupila a Harry se cítil jen unavený.

Otevřel oči. Draco měl na sobě jen boxerky.

„Do prdele,“ řekl Harry. „My jsme spolu spali.“

„Pokusili se.“

„Do prdele.“

Harry byl opilý skoro úplně na hranici bezvědomí, ale lektvary proti kocovině zabraňovaly ztrátě paměti. Pamatoval si všechno. Ten svíravý pocit hrůzy, který se v něm včera v noci probudil, jako by se během spánku natáhl a zesílil, a teď už Harry chápal proč.

Draco se na něj díval s něžným soucitem. „Bylo to jen sex, Pottere.“

Jenže nebyl. A právě v tom byl problém.

Harry Potter mohl spát se Smrtijedem. Vlastně to možná bylo dokonce příhodné. Vyšukat z nepřítele kapitulaci.

Harry Potter ale neměl mít tenhle uchichotaný, bezmocný, nedokončený a nestydatý sex se Smrtijedem. Neměl mít zatracenou Půlnoční snídani s Dracem kruci Malfoyem.

Harry si nebyl jistý, proč na tom záleželo, když předtím nezáleželo. Jen věděl, že teď ano. Byl Harry Potter. Měl být s Ginny Weasleyovou. Měl být skvělým přítelem, ušlechtilým člověkem, pracovitým a produktivním členem společnosti. Spát s Dracem Malfoyem znamenalo naprosté selhání hrdinského ideálu. Bylo to v rozporu se vším, co se od něj očekávalo.

Byl to Špatný nápad.

„Byli jsme opilí,“ řekl Draco. Kdyby zněl znuděně nebo lhostejně, Harry by věděl, že byl Draco zraněný. Jenže Dracovy oči byly laskavé a ustarané. Jako by přesně věděl, na co Harry myslí.

„Nemůžeme být spolu,“ řekl Harry.

„Já vím,“ odpověděl Draco. „Nikdy bych to od tebe neočekával.“

„Neměli jsme—“

„Byl to jen sex. Opilá chyba. Moc nad tím nepřemýšlej.“

„Já— a ty—“

Věděl, že Draco ví, co tím myslí, protože rychle schoval levou paži za záda, aby Harry neviděl jeho Znamení zla.

„Věř mi, já to vím,“ řekl.

Pořád byl tak chápavý. A právě proto ho Harry chtěl políbit. Což nesměl.

„Kriste, Malfoyi, mohl by sis už konečně obléct nějaké zasrané oblečení?“

Teď už mu ublížil. Draco se oblékl rychlými, promyšlenými pohyby. Harry ho sledoval z postele, jak zakrývá části svého těla, které z něj dělaly někoho, koho nebylo možné přijmout. Ty jizvy na hrudi. Znamení na paži. Jizvy jako uniforma nepřítele, které ho označovaly za protivníka, i když byl nahý.

Obzvlášť když byl nahý.

Harry si natáhl vlastní oblečení. „Byl to jen sex,“ řekl.

„Ano,“ odpověděl Draco sevřeným, přesným hlasem.

„Opilá chyba.“ Přidal Harry.

„Ano.“

„Už se to nestane.“

„Ne,“ řekl Draco.

„Nemůžeme být spolu,“ řekl Harry.

Proč to říkal znovu? Čekal snad, že mu Draco bude odporovat? Že se s ním o to bude hádat? Věděl, že to Draco neudělá. Draco si o nic neříkal snadno. Draco ve skutečnosti neřekl vůbec nic. Díval se na Harryho se svým nejzdvořilejším výrazem.

„Já půjdu,“ řekl Harry.

Draco sklonil hlavu a odvedl ho ke krbu, kde mu podal nádobku s letaxovým práškem.

„Uvidíme se v sobotu?“ zeptal se. „Na Evině narozeninovém posezení?“

„Jo, možná. Nevím,“ řekl Harry. „Uvidím.“

„Bylo to… byl to jen sex, Pottere. Nic… nic to nezměnilo.“

„Jo, já vím,“ zalhal Harry a přemístil se letaxem zpátky na Grimmauldovo náměstí.

K jeho velké úlevě se ho nikdo nepokoušel kontaktovat. Čekal, že mu přátelé budou posílat ustarané sovy, když se začal vykašlávat na všechny společenské závazky, které si nasmlouval, ale nikdo nic neřekl. Neustále nosil svůj neviditelný plášť, dokonce i v domě.

Draco se neozval. Harry věděl, že to neudělá.

Nedokázal svou paniku vysvětlit lépe než tak, že… že to bylo špatně. Jeho život měl nějakým způsobem probíhat a on ho pokazil všemi možnými způsoby. Takhle to přece být nemělo.

Pořád si představoval titulky v Denním věštci: Vyvolený v gay skandálu se sexem se smrtijedem!

Ta podlitinově vypadající skvrna na Dracově paži. Jizvy na jeho hrudi. Sectumsempra. Vždycky řezat.

Harry byl vlastně zuřivý. Vzteklejší než v létě po čtvrtém ročníku, kdy Ron a Hermiona byli spolu a věděli, co se děje, zatímco on trčel v Zobí ulici, izolovaný, bezvýznamný.

Všichni ostatní dostali svůj šťastný konec, zatímco Harry, který zemřel ve válce, neměl nic.

Takhle to přece být nemělo.

Problém byl, že Harry už nebyl imunní vůči osamělosti. Čas strávený s Dracem a jeho přáteli mu připomněl, jak dobře se člověk cítí mezi lidmi.

Harry létal po krytém famfrpálovém hřišti, které mu poskytoval jeho dům, a svou osamělost cítil jako zranění.

Ronovi ani Hermioně se neozval. Byl na ně naštvaný. A byl naštvaný i sám na sebe. Věděl, že se chová iracionálně, ale to nic neměnilo na tom, jak se cítil.

Neozval se nikomu. Jen tak procházel Příčnou ulicí ve svém plášti a nenáviděl lidi. Jedné noci však vyrazil ven bez pláště. Zašel do drahého, nemoderního baru v Obrtlé ulici a koupil si předražený gin s tonikem. Několik lidí ho požádalo o autogram, ale Harry byl tak hluboce neslušný, že ho nakonec nechali na pokoji. Obemkl rukama chladnou sklenici a snažil se na nic nemyslet.

„Ale, ale, ale. Copak to tu máme? Stará dobrá zjizvená tvář,“ ozval se noblesní, protahovaný hlas.

Zněl jako— Harry se dychtivě otočil. Byl to Blaise Zabini.

„Pití o samotě je první známkou problému,“ prohlásil Blaise a posadil se vedle Harryho.

Byl nesmírně pohledný. On a Draco museli spolu vypadat úžasně.

„Žádný problém nemám,“ řekl Harry.

„Ne?“ Blaise se usmál.

Byl to tak malfoyovský výraz. I způsob, jakým se pohyboval, byl malfoyovský – elegantní a rozmáchlý. Dlouhé, půvabné prsty. Arogantní a okouzlující.

„Co chceš, Zabini?“

„Prosím, říkej mi Blaisi.“ Jeho hlas byl hlubokým vrněním.

„Co chceš, Blaisi?“

Blaise hned neodpověděl. Objednal jim další rundu pití.

Harry si všiml, že má na sobě nádherně střižené hábity. Pravděpodobně stály celé jmění.

„Líbí se ti moje hábity, Harry? Pořád na ně zíráš.“

„Já— promiň.“

„Nemusíš se omlouvat. Sluší mi, viď? Prozradím ti malé tajemství.“

Blaise se spiklenecky naklonil a Harry se navzdory sobě naklonil také.

„Tajemství dobrého oblékání… spočívá v tom, že musíš mít úžasné tělo.“

Harry zrudl a odsunul se od Blaise. „Jdi do prdele.“

Blaise se líně usmál. „Taky by ses mohl dobře oblékat, víš. Možná bych tě někdy mohl vzít nakupovat, hmm?“

Harry si ztěžka uvědomoval, že Blaise by ho pravděpodobně dokázal obléct do kouzelnických šatů stejně skvěle, jako ho Draco dokázal obléct do mudlovského oblečení.

Barman jim podal pití.

„Díky převelice,“ řekl Blaise přivřenýma očima. Olízl si rty. „Mňam mňam.“

Harry věděl, proč se nesnaží odejít. Od chvíle, kdy Draco zmínil, že spolu kdysi chodili, byl na Blaise tajně zvědavý. Bylo to, jako by mu Blaise četl myšlenky.

„Tak jak se má Draco?“ zeptal se.

„Prosím?“

„Draco Malfoy? Znáš snad hodně Draců? Já osobně ne. Ale možná jsi měl větší štěstí.“

„Draco se má dobře.“

„Opravdu?“ Blaise najednou zvážněl. Bylo to tak podobné Dracovi, že Harry sebou trhl. To náhlé spuštění závoje, přeskakování mezi lakonickým šarmem a upřímností – bylo to jako zahlédnout paralelní vesmír. Blaise byl tím, kým mohl být Draco, kdyby nebyl Smrtijedem. Sebevědomý. Dobře oblečený. Balící Harryho v kouzelnickém baru. Ta myšlenka Harryho bolela.

„Má spoustu přátel,“ řekl Harry.

„Dobře,“ odpověděl Blaise upřímně. „Zaslouží si je.“

Harry neodpověděl. Vzpomněl si, jak se Draca ptal na jeho vztah s Blaise.

„Bylo to… vážné?“

„Pro něj ne.“ Odpovědel mu. Pak dodal: „Vy dva jste…“ Blaise se delikátně odmlčel. „Chodíte spolu?“

„Ne!“ vyhrkl Harry ostřeji, než bylo nutné. „Jsme jen přátelé.“

„Aha,“ řekl Blaise vesele. „To je hezké. Přátelé.“

„Počkej. Jak vůbec víš, že jsem Malfoye viděl?“

Blaise zvedl obočí v dalším bolestně malfoyovském výrazu. Byl tohle důvod, proč spolu chodili? Protože byli jako zrcadlové obrazy jeden druhého?

„Šel jsi s ním k Bradavickému expresu. Bylo to v Denním věštci.“

„Aha,“ řekl Harry. Napadla ho příšerná myšlenka. Vyvolený v gay skandálu se sexem se smrtijedem! 

„Jaký byl titulek?“

„Nepamatuju si. Něco o tom, jak Chlapec, který přežil, přináší novou éru tolerance. A samozřejmě pak byl ten incident s hulákem.“

„To bylo v Denním věštci?“

„Ach ano. Věštec se vždycky až příliš zajímal o životy školních dětí, jak jistě dobře víš.“

„Jo, to teda vím,“ řekl Harry ponuře.

„Mimochodem bych ti chtěl poděkovat. Teď, když ty a Draco Malfoy jste přátelé, jsou lidé očividně méně ochotní být ke mně hrubí.“

„Být k tobě hrubí? Ale vždyť ty jsi přece nebyl ve válce, ne?“

„Zmijozel, zlato. Zmijozel – kolej zla. Je mnohem jednodušší nenávidět nás všechny najednou. Každopádně jsi všechny pořádně vyvedl z míry. Lidé spekulují, že se postavíš na stranu Grangerové a jejího Zákona o usmíření.“

„Jejího čeho?“

„Upřímně, Zjizvená tváři, čteš ty vůbec noviny?“

„Ani ne.“

„Nebo se ptáš svých přátel na jejich práci? Na to, co je baví?“

„Má tohle nějakou pointu? Protože já tu nemusím zůstávat.“

„Jsi až příliš pohledný, když se zlobíš, Harry. Ne! Neodcházej. Zákon o usmíření je Grangerové srdcovka. Myslí si, že je potřeba přijmout opatření ke snížení rozkolu mezi lidmi, kteří přežili válku. Zakročit proti lovcům Smrtijedů, zakázat diskriminaci na pracovišti založenou na tom, na které straně člověk během války stál, a tak podobně.“

„To zní skvěle,“ řekl Harry.

Blaise se usmál, tentokrát docela upřímně. „Nechceš někdy zajít na drink, Harry?“

„Jako… na rande?“

„Ano. Jako na rande.“

Vyvoleného gay aféra se zmijozelským idolem, pomyslel si Harry.

Neznělo to tak špatně. Přesně tohle by o něm a Dracovi napsali, kdyby— kdyby věci byly jiné. Blaise byl Dracovi tak podobný. Draco bez jizev.

„Ne,“ řekl Harry. „Děkuju.“

Blaise vypadal zklamaně. „Škoda,“ řekl. „Kdybys změnil názor, dej mi vědět.“ Dopil svůj drink, mrkl na Harryho a odešel.

 

Harry nezapomněl na svůj slib Scorpiusovi.

Uplynul týden a Harry věděl, že se musí podívat, jak se Draco má.

Napadlo ho, jestli Draco jako obvykle šel s Ronem, Deanem a Lunou na hospodský kvíz, nebo jestli se to dělo jen tehdy, když tam byl Harry. Při představě, že Draco kvůli Harrymu přichází o kontakt s lidmi, mu bylo mizerně. Když to tak vezme, všechno, co souviselo s Dracem, mu působilo mizerně.

Rozhodl se, že půjde do Dracova knihkupectví. Bude to méně osobní než jít k němu do bytu, říkal si. To byl ten problém – stali se až příliš důvěrnými. Dva svobodní gayové by neměli trávit tolik času o samotě, opíjet se a povídat si o svých pocitech. Kdyby nebylo tohohle, všechno by nejspíš bylo v pořádku.

Byl to malý, neuspořádaný obchod, nacpaný knihami naskládanými tak vratce, že Harry byl přesvědčený, že je Draco udržuje pomocí magie. Draca uslyšel dřív, než ho spatřil.

„Jistě, pokud dáváte přednost slávě před kvalitou, klidně si přečtěte Zlé časy.“

„Podívejte, můžete tu knihu prostě namarkovat?“ ozval se otrávený ženský hlas. „Opravdu nepotřebuju poslouchat průběžný komentář.“

„Tady mám Ponurý dům. Je to mnohem lepší Dickensův román.“

„Je hrozně dlouhý. Nemám na něj čas.“

„Ach, chápu. Nemáte ráda, když vás kniha nutí přemýšlet. Dáváte přednost snadnému a ničím neobohacujícímu čtení, ano?“

„Mladý muži—“

„Někdy jsou ty nejtěžší věci zároveň ty nejcennější.“

„Měla jsem poslechnout recenze na Yelpu. Psali, že jste drzý.“

Draco se zasmál. „Okouzlujícím způsobem upřímný, jistě.“

„Vezmu si Ponurý dům i Zlé časy,“ řekla žena odevzdaně.

„Nebudete litovat. Pokud si tedy nepřečtete Zlé časy. Toho litovat budete.“

Žena se zasmála. Zdálo se, že ji Draco přece jen úspěšně okouzlil. „Vrátím se, mladý muži.“

„Děkuji za váš nákup,“ řekl Draco samolibě.

Žena prošla kolem Harryho se svými dvěma knihami v náručí a Harry se protáhl kolem hromady memoárů z první světové války až k pokladně.

„Ahoj,“ řekl.

Draco vzhlédl a překvapeně sebou trhl. „Harry?“

„Ty jsi tu chudinku úplně vyděsil.“

Draco mávl rukou. „Měla by být vděčná. Ponurý dům byl pro ní cenný dar.“

„Jak jsi přečetl tolik mudlovských románů?“

Draco vzal do ruky jakousi skenovací mašinku a začal snímat čárové kódy z hromady knih na pultu.

„Grangerová,“ řekl. „Prosadila zákon, na jehož základě dostal Azkaban celou knihovnu mudlovských knih. Něco jsem si tam přečetl.“

„Aha.“

Draco se na něj nedíval. Harry si opřel loket o pult. Pořád ho rozptylovala vzpomínka na to, že byl uvnitř Draca.

„Slíbil jsem Scorpiusovi, že se na tebe jednou týdně přijdu podívat,“ řekl, protože to bylo něco, co se patřilo říct, a přesně takový Harry chtěl být; někdo, kdo dělá, co se patří.

Dracovy chytré šedé oči k němu vzhlédly. „Příští týden ti můžu poslat sovu. Nemusíš za mnou skutečně chodit.“

Harry se nad tím zamyslel. Ukazovalo se, že nepolíbit Draca je mnohem těžší, než očekával. A políbit ho nemohl, takže možná bude nejlepší, když se prostě nebudou vídat, dokud ho ta zamilovanost nepřejde.

Harry přemýšlel, jestli Draco také myslí na polibek. Nevypadalo to však, že by myslel na něco jiného než na obchod, zatímco dlouhými, obratnými prsty skenoval knihy…

„Potkal jsem Blaise,“ řekl Harry tak trochu omylem.

Dracovy prsty se zastavily na knize Pomeranče nejsou jediné ovoce, potom ji zvedl a nechal naskenovat.

„Pozval mě na rande. Odmítl jsem,“ dodal Harry.

„Proč? Protože je Zmijozel?“ Draco nezněl zatrpkle, zněl zvědavě.

„Ne, protože je tvůj bývalý.“

„Nezmínil jsi mu to, že ne?“

„Ne. Ale ptal se na tebe.“

Draco vydal tichý, nešťastný smích. „Opravdu?“ zamumlal. „Cos mu řekl?“

„Že se máš dobře.“

„Jak nádherně neurčité.“

„Jo, no, neznám celý příběh mezi vámi dvěma a nechtěl jsem do toho strkat nos.“

Draco po něm střelil pohledem, který dával jasně najevo, že ví své.

„Promiň,“ řekl Harry. „Nesnažím se z tebe něco vytáhnout.“

„Já vím, že ne,“ řekl Draco a teď se na Harryho podíval pořádně, očima něžnýma a chápavýma. Povzdechl si. „Často jsem si říkal, že Blaise je tím, kým bych byl, kdybych neudělal tolik zatraceně příšerných rozhodnutí.“

Bylo to přesně to, co si Harry sám pomyslel, a tak ho to zaskočilo.

Draco vypadal zamyšleně. „Možná bys mu měl dát šanci,“ řekl.

„Cože?“

„Jdi s ním na rande. Myslím, že by vám to spolu klapalo.“

„Ale no tak.“

„Ne, vážně. Je pohledný, vtipný, dobře se obléká. Tak akorát špatný. Žije v opravdovém světě stejně jako ty.“ Draco se na něj upřeně díval, ale ani teď nevypadal raněně ani uzavřeně do sebe. Vypadal… ustaraně. „Myslím to vážně. Mohl bys dopadnout mnohem hůř. Kdyby tě někdo dokázal udělat šťastným, mohl by to být on.“

„Ty to opravdu myslíš vážně.“

Draco se křivě usmál. „Jsem tvůj dohazovač, ne?“

„Nejlepšího dohazovače, jakého jsem kdy měl,“ řekl Harry. Zamračil se na pult. „Promiň, že jsem zmizel. Já jen… potřeboval trochu prostoru. A pořád ho potřebuju.“

Draco obrátil oči v sloup. „Já vím, Pottere. Dokážu číst naprosto průhledné společenské signály.“

„Dobře, jen jsem chtěl, abys věděl, že se vrátím. Protože jsme přátelé, ne?“

„Proboha, Pottere, nechovej se jako holka.“

„Ještě chvíli a upletu ti přátelský náramek.“ Usmál se Harry.

„Jdi na rande s Blaise,“ řekl Draco pevně.

„Jo?“

„Jo. Myslím, že ti to pročistí hlavu.“

A najednou to Harry pochopil.

Draco chtěl mít znovu dovoleno dělat hloupá rozhodnutí. Dělat chyby jako normální člověk kolem dvaceti, aniž by to mělo dalekosáhlé následky pro něj samotného a jeho syna. Chtěl mít možnost opít se a vyspat se s kamarádem, aniž by na tom záleželo.

Draco vycítil, že Harrymu na tom záleželo, a snažil se odvést jeho pozornost jinam, aby se mohli vrátit k tomu, že budou přátelé. Harry si vzpomněl, jak rychle a téměř prosebně zopakoval, že to byl jen sex.

Ta bolest v Harryho hrudi při představě, že ho Draco ve skutečnosti nemá rád, byla podle Harryho neuvěřitelně sobecká.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Půjdu na rande s Blaisem.“