Draco ještě dýchal, ale jen sotva. Na Harryho zoufalé volání nijak nereagoval a ani neotevřel oči. Harry ho znehybnil, přemístil je oba do nemocnice U svatého Munga, kde Draca okamžitě položili na lehátko a odvezli pryč.

„Musím jít s ním!“

„Jste rodina?“ zeptal se jeden z léčitelů.

„Já… ne… já jsem Harry Potter!“ vyhrkl Harry hloupě, ale zdálo se, že to zabralo. Dovolili mu zůstat poblíž, zatímco se nad Dracem skláněli léčitelé, určovali použitá prokletí a zastavovali krvácení.

„Můžete nám říct něco o útočnících? Mohlo by nám to pomoct určit, jaká kletby použili,“ zeptal se léčitel.

Harry jim pověděl všechno, co věděl o Lovcích Smrtijedů.

„Bude v pořádku?“

„Je v kritickém stavu,“ odpověděl léčitel.

Harry vykouzlil Patrona: „Vyřiď profesorce McGonagallové, že byl Draco Malfoy zraněn a že Scorpius musí okamžitě přijít ke svatému Mungovi.“ Jeho jelen vyrazil tryskem pryč.

Harry okamžitě seslal dalšího Patrona a poslal Ronovi zprávu o tom, co se stalo.

Pak už jen seděl u Dracovy postele a bylo mu na zvracení.

Ron dorazil o deset minut později. Jeho pihy na nezvykle pobledlé tváři přímo zářily. „Bude v pořádku?“

„Ještě nevědí.“

„Informoval jsem bystrozorskou kancelář. Už jsou v jeho bytě a zajišťují důkazy,“ řekl Ron.

„Jestli nechytí ty, co mu to udělali, udělám to já,“ procedil zurivě Harry.

Ron ho rychle objal jednou paží kolem ramen a zase ho pustil.

„Poslal jsi pro Scorpiuse?“

„Jo. Nejspíš už zařizují přenášedlo.“

Ron si povzdechl a opřel se v plastové návštěvnické židli.

„Co se vlastně stalo mezi tebou a Fretkou? Rozešli jste se? Celý týden byl úplně pod psa.“

Harry na něj nechápavě zíral. „Rozešli? Vždyť jsme spolu… nikdy nebyli.“

„Jak myslíš, kámo,“ řekl Ron očividně přesvědčený o opaku.

„Nebyli! A kdy jsi ho vůbec tenhle týden viděl?“

Ron se na něj podíval, jako by byl Harry schválně natvrdlý. „Máme přece každý týden domluvené šachy.“

„Jenže já jsem tam nebyl dělat rozhodčího.“

Ron se rozesmál. „Harry… my rozhodčího při šachu nepotřebujem. To byla jen Fretčina lest, aby ses se mnou vídal častěji.“

„Cože…?“

„Stejně jako ten pitomej hospodskej kvíz s Deanem a Lunou. Myslíš, že je opravdu chtěl vidět?“

„Já myslel… že je osamělý.“

„To asi jo. Ale svoje mudlovské kamarády vídá doslova každý den. A přece víš, jak strašně těžké pro něj bylo znovu se setkat s Deanem a Lunou. Udělal to jen proto, aby ses zase začal vídat s námi.“

Harry se zadíval na Draca, uzavřeného v husté bublině léčivých kouzel.

„Já jsem…“ Najednou mu to došlo. „Poslal vám všem sovu, aby mě tenhle týden nechali na pokoji?“

„Jo. Psal, že potřebuješ trochu prostoru. Vážně, co se stalo?“

„Vyspali jsme se spolu. Pak jsem zpanikařil a zmizel. A ještě předtím jsem utrousil pár dvojsmyslných poznámek o tom, že je Smrtijed.“

Ron se zatvářil sklamane. „To se ti teda povedlo, kámo. Přesně to potřeboval – připadat si ještě hůř kvůli své minulosti.“

„Jo, já vím, dobře? A pak jsem šel na rande s Blaisem Zabinim a došlo mi, jak monumentální idiot jsem byl. A když jsem šel za Dracem, abych se omluvil, našel jsem ho takhle!“

Ron zkřivil obličej. „To je teda zatracený chaos.“

Harry zachmuřeně přikývl.

Dveře se rozlétly. Scorpius se jimi přiřítil, drobný a vyděšený ve svém modrém pyžamu.

„Tati!“ Zarazil se u postele. Tvář se mu roztřásla a pak se otočil k Harrymu. „On umře,“ řekl.

„Ne. To ještě nevědí,“ odpověděl Harry. Rozevřel náruč a Scorpius se mu vyšplhal na klín.

„A co když umře?“ zeptal se Scorpius.

„Neumře,“ řekl Harry a doufal, že nelže.

Scorpius mu schoval tvář do ramene a ze všech sil se snažil nerozplakat. „Ale co když ano?“

„Neumře. A než se uzdraví, postarám se o tebe, ano?“

Scorpius přikývl a tiše se rozplakal do Harryho košile. Harry vydával konejšivé zvuky a hladil ho po vlasech. Uvědomoval si přitom, že je Ron pozoruje.

„Musíme to říct Eve, Nickovi a Floře,“ řekl Harry.

„To nemůžeš!“ vyhrkl Scorpius a prudce zvedl uplakanou tvář. „To je proti Statutu!“

„Na Statutu mi je teď opravdu vůbec nezáleží, Scorpiusi. Až se Draco probudí, chci, aby tu jeho přátelé byli. Budou o něj mít strach.“

„Pošlou ho zpátky do Azkabanu!“ vykřikl Scorpius pronikavě. „Nemůžeš!“

„Kamaráde, nech to být,“ řekl Ron.

„Scorpiusi, zlato, poslouchej mě,“ řekl Harry. „Nech to na mně. Zítra půjdu za ministrem a všechno mu vysvětlím.“

„Za ministrem kouzel?“

„Ano.“

„Když řekne, že je to v pořádku, tak se táta nedostane do potíží, že?“

„Ne.“

„Dobře,“ řekl Scorpius.

Se slzami v očích se otočil k Ronovi a podal mu ruku. „Dobrý den. Já jsem Scorpius Malfoy.“

„Ron Weasley. Můžeš mi říkat Lasičko.“

Scorpius se nervózně přitiskl zpátky k Harrymu. „Můj táta vás jednou málem otrávil.“

„To byla tak trochu nehoda,“ řekl Ron rozpačitě.

„Zlo se nedá odčinit,“ řekl Scorpius.

„Fret… Malf… tvůj táta nebyl zlý,“ opravil se Ron. „Jen byl trochu pitomec. Teď jsme přátelé.“

„Vy jste přátelé?“ zopakoval Scorpius nevěřícně.

„Jo,“ přikývl Ron. „A mimochodem je fakt dobrej v šachu!“ dodal okamžitě na svou obranu.

„Já nic neříkal,“ usmál se Harry.

Čekali v nemocnici ještě další hodinu. Scorpius střídavě stál těsně u postele a beze slova se díval na Draca, nebo se schoulil Harrymu na klín. Už se znovu nerozplakal.

Nakonec jim jeden z léčitelů oznámil, že je Dracův stav stabilizovaný a že pro tu noc už pro něj nemohou udělat nic dalšího.

„Pojď,“ řekl Harry Scorpiusovi. „Zůstaneš dnes u mě.“

Když dorazili na Grimmauldovo náměstí, Harry zamířil do kuchyně a začal dělat palačinky.

„Půlnoční snídaně,“ řekl Scorpius, když před něj Harry postavil talíř.

„Na chvíle, kdy se stanou zlé věci,“ přikývl Harry.

Scorpius zavrtěl hlavou. „Jen málokdy. Většinou je to jen proto, že je táta prostě šťastný.“

Po těch slovech se Harrymu jeho vlastní palačinky jedly mnohem hůř.

Scorpius takový problém neměl. Snědl všechno do posledního sousta. Choval se u stolu bezchybně. Když dojedl, pečlivě položil příbor na talíř a zadíval se na sepjaté ruce.

„Henry Biggs říkal… Henry Biggs říkal, že jsi na nás hodný jen proto, že spíš s tátou.“

Harry si na okamžik myslel, že přeslechl. Jenže Scorpius vypadal tak nešťastně, že věděl, že ne.

„Čím víc o tom Henrym Biggsovi slyším, tím míň ho mám rád,“ řekl Harry slabě.

Scorpius neodpověděl. Ani se na něj nepodíval.

„Scorpiusi…“ Harry si povzdechl. „Poslouchej. Ať se mezi mnou a tvým tátou stane cokoli, nikdy to nezmění to, že tě mám moc rád.“

Scorpius položil hlavu na stůl a hlasitě se rozvzlykal. Harry ho nikdy předtím neslyšel takhle plakat a instinktivně věděl, že kdyby mu právě neřekl, že ho má rád, Scorpius by se před ním takhle nikdy nerozbrečel. Nikdy by si to nedovolil.

Harry obešel stůl a dřepl si vedle něj. V okamžiku, kdy Scorpius ucítil jeho blízkost, se k němu přitulil.

„Já… já nechci do sirotčince pro válečné sirotky,“ vzlykal mezi přerývanými nádechy.

Harry ho vzal do náruče a odnesl na pohovku. „Tvůj táta bude v pořádku,“ řekl a políbil ho do vlasů. „Ale kdyby nebyl… můžeš bydlet se mnou.“

„Opravdu to slibuješ?“

„Slibuju. I když víš, mohl bys bydlet taky u Nicka a Flory. Nebo u Eve. Máš kolem sebe spoustu lidí, kteří tě mají rádi, Scorpiusi. Spoustu lidí, kteří by se o tebe s láskou postarali.“

„Ale mohl bych bydlet s tebou? Opravdu mi to slibuješ?“

„Slibuju. Chceš si na to podat ruku?“

Scorpius přikývl. Harry natáhl ruku. Bylo to trochu neohrabané, protože Scorpius byl pořád schoulený v jeho náručí.

„Slibuju, že u mě můžeš bydlet. A slibuju, že se o tebe postarám.“

Scorpius stiskl jeho ruku a potřásl jí. „Děkuju,“ zašeptal.

 

Grimmauldovo náměstí jim vytvořilo malý, útulný pokoj zařízený celý v havraspárských barvách. Harry Scorpiuse uložil do postele a nechal dveře pootevřené.

„Harry?“ ozval se Scorpius právě ve chvíli, kdy se Harry chystal odejít.

„Ano?“

„Já tě mám taky rád.“

Harry se vrátil k posteli, políbil ho na čelo a teprve potom odešel do svého pokoje.

Musel napsat jeden dopis.

 

* * *

 

Druhý den ráno byl Draco stále v bezvědomí. Převlékli ho do volné nemocniční košile a celé tělo měl ovázané silnými obvazy.

„Tady jsou jeho osobní věci,“ řekl jeden z léčitelů a podal Harrymu pečlivě složené oblečení, peněženku a klíče.

„Postarám se o ně,“ řekl Harry a chtěl si je schovat do hábitu, když ho něco upoutalo – vnitřní kapsa saka podezřele zašustila.

Sáhl dovnitř.

Vytáhl dopis.

Byl trochu pomačkaný a napsaný velmi známým rukopisem.

Jeho vlastním.

Harry se nenápadně rozhlédl, jestli se někdo nedívá, a dopis rozložil.

 

Malfoyi,

Andromeda souhlasila! Zítra v deset vezmu Scorpiuse k ní.

Možná se úplně pletu, ale připadá mi, že si myslíš, že Scorpiusovi ničíš život. A asi chápu, proč máš právě tenhle strach. Protože – alespoň z mého pohledu – tvůj otec ničil život tobě. Jenže já jsem vyrůstal bez táty a dal bych cokoli za to, aby mě někdo miloval tak, jako ty miluješ Scorpiuse. Vím, že jsi přesvědčený, že by mu bez tebe bylo líp. Slibuju ti, že nebylo.

Promiň, jestli tím překračuju nějakou hranici. Jen jsem měl pocit, že bys měl vědět, že vůbec netušíš, jaké má Scorpius štěstí, že tě má. Jsi úžasný táta.

H. Potter

 

Harrymu se sevřelo hrdlo. Draco se o tom dopise nikdy nezmínil. Nikdy na něj neodpověděl. Ne. Jen ho celé měsíce nosil v kapse.

Harry ho opatrně znovu složil a vrátil na místo.

„Pojď, zlato,“ řekl Scorpiusovi. „Jdeme na Ministerstvo.“

Harry pevně svíral Scorpiusovu ruku, zatímco se prodírali davem zvědavých lidí v atriu.

„To je Teddy Lupin?“ usmála se na Scorpiuse jedna čarodějka.

„Ne, to je Scorpius Malfoy,“ odpověděl Harry a přitáhl si Scorpiuse blíž.

„Ach... jak... jak krásné,“ zamumlala čarodějka.

„Promiňte, spěcháme,“ řekl Harry.

Před Kingsleyho kanceláří už na ně čekala Hermiona. „Ahoj,“ usmála se. „Ty musíš být Scorpius. Já jsem Hermiona.“

„Hermiona Grangerová?“ vydechl Scorpius s posvátnou úctou.

„Ano.“ Hermiona se usmála. „Harry a Ron mi o tobě hodně vyprávěli. Moc mě mrzí, co se stalo tvému tátovi.“ Scorpius očividně nevěděl, co říct.

Hermiona se obrátila k Harrymu. „Myslím, že je to skvělý nápad, Harry. Nemůžu uvěřit, že mě nenapadl dřív. Už jsem připravila první návrh dodatku.“

„Ale vždyť jsem ti psal teprve včera večer!“

„Je to zatím hodně hrubý návrh. Spíš jen pár poznámek,“ odpověděla Hermiona a vytáhla obrovský štos pergamenů.

Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. „Chyběla jsi mi,“ řekl. Hermiona ho pevně obala.

Kingsley seděl za svým stolem. Nevypadal ani trochu překvapeně, že je vidí.

„Doslechl jsem se, že se dnes pohybuješ po ministerstvu jako velká voda,“ poznamenal směrem k Harrymu. Pak se obrátil ke Scorpiusovi. „Pan Malfoy, předpokládám?“

„Scorpius. Těší mě,“ odpověděl Scorpius zdvořile.

„Mě také těší, Scorpiusi. Já jsem Kingsley. Mrzí mě, co se stalo tvému tátovi. Jak mu dnes je?“

„Pořád se snaží zjistit, jaká kouzla na něj jeho útočníci použili,“ odpověděl Harry.

Kingsley vážně přikývl. „Jak vám mohu pomoci, Harry? Hermiono?“

„Jen vám oznamuju, že přivedu Dracovy mudlovské přátele ke svatému Mungovi. Všech pět.“

„Harry—“

„Neptám se, Kingsley. Oznamuju ti to. Kdybys dal Dracovi ministerskou ochranu, když jsem tě o to žádal, nikdy by se to nestalo.“

„Statut—“

„Právě o tom jsme chtěli mluvit,“ vstoupila mu do řeči Hermiona. „Rádi bychom navrhli dodatek ke Statutu utajení, který by usnadnil vztahy mezi mudly a kouzelníky. Podle nové legislativy by si čaroděj nebo čarodějka mohli požádat o výjimku ze Statutu na základě osobních vztahů.“ Položila svůj vysoký štos pergamenů na Kingsleyho stůl. „Fungovalo by to podobně jako mudlovské imigrační systémy.“

„To znamená, že budeme moct Eve, Nickovi a Floře říct o Bradavicích?“ zeptal se Scorpius.

„My jim to řekneme tak jako tak,“ zavrčel chladne Harry.

„Ano, no…“ řekla Hermiona trochu nervózně. „Za normálních okolností by samozřejmě existovalo schvalovací řízení—“

„Jen mě zkuste poslat do Azkabanu. Jen to zkuste,“ řekl Harry.

„Harry,“ ozval se Kingsley. „Není potřeba to hrotit. Za daných okolností samozřejmě můžete přátele pana Malfoye informovat o jeho postavení v kouzelnickém světě. Pošlu potřebné formuláře ke svatému Mungovi. Co se týče toho dodatku, musím říct, že mě ten nápad zaujal. Nezapomínejte, že jsem za války nějakou dobu žil v mudlovském světě. Velmi dobře si pamatuju, jak obtížné bylo kvůli Statutu navazovat skutečně hluboké vztahy.“

„Dobře. Tak… fajn,“ řekl o neco smířlivěji Harry, který přišel připravený bojovat.

Scorpius přistoupil ke stolu a vzal Kingsleyho ruku do obou svých. „Ani nevíte, jak moc si to táta přál. I kdyby… i kdyby… udělalo by mu to radost. Děkuju.“

Harryho nikdy nepřestávalo fascinovat, jak snadno Scorpius dokázal lidi odzbrojit.

Když se loučili s Hermionou, Scorpius celý zrudl a něco tiše zamumlal.

„Copak jsi říkal?“ zeptala se Hermiona laskavě.

„M-mohl bych vám… napsát dopis? Nemusela byste mi odepisovat. Nebudu vás obtěžovat, slibuju. Jen… táta vždycky říkal, že jste nejchytřejší čarodějka, jakou kdy poznal, a já…“

Hermiona zrudla úplně stejně.

„Ach! To je… nečekané,“ řekla. „Samozřejmě že mi můžeš napsat. Dopisy dostávám moc ráda.“

Rychle načmárala svou adresu na kousek pergamenu a podala ho Scorpiusovi. Ten ho s posvátnou úctou složil, jako by držel nějaký nevyčíslitelně cenný poklad.

„Pojď, Scorpiusi,“ řekl Harry pobaveně. „Jdeme tvým kamarádům oznámit, že jsi kouzelník.“

Scorpius si povzdechl. „Eve bude strašně naštvaná,“ řekl.