O tři dny později Draca propustili od svatého Munga, Harry ho přenesl krbem na Grimmauldovo náměstí. Nebylo to úplně jednoduché, protože Draco trval na tom, že praktický invalidní vozík, který mu u svatého Munga poskytli (byl ještě příliš slabý na to, aby ušel víc než pár kroků), přemění v něco estetičtějšího – viktoriánský proutěný vozík.

„Když už mám být invalida, tak stylově,“ prohlásil.

Byl rozhodně nejstylovějším invalidou, jakého kdy Harry viděl. Ron mu přinesl oblečení z jeho bytu, takže byl jako vždy dokonale oblečený. Harry ho vyvezl na zahradu, protože na konec listopadu panovalo zázračně slunečné počasí.

Draco nastavil tvář slunci. „Jako malý jsem si tady hrával,“ řekl.

„Je zvláštní být zpátky?“

„Nečekané.“

Harry se chtěl zeptat na víc, ale Draco zavřel oči a usnul.

Prvních pár dní, které Draco strávil na Grimmauldově náměstí, patřilo k nejklidnějším obdobím Harryho života. Ron chodil na tiché partie šachů,  Draco Harrymu předčítal pasáže z Thomase Hardyho, svého nejoblíbenějšího mudlovského autora. (Harryho poněkud vyděsilo, když zjistil, že hlavním důvodem je Dracovo přesvědčení, že Hardy „jediný skutečně chápal, jaký život doopravdy je“. Pokud Harry dokázal posoudit, Hardyho pohled na svět byl bezvýhradně bezútěšný. Draco však tvrdil, že je nádherný, a Harrymu vlastně bylo jedno, co mu Draco čte, když jeho hlas zněl tak hluboce a melodicky.), pili nekonečné množství čaje, Draco neustále usínal – uprostřed vět, v půlce jídla nebo zatímco ho Harry vozil po zahradě.

Pořád se navzájem dotýkali. Nejdřív jen drobně - Draco poklepal Harryho po paži, když chtěl upoutat jeho pozornost, Harry mu odhrnul pramen vlasů z očí, když usnul, když přišla Hermiona a čtyřicet pět minut v kuse bez nadechnutí mluvila o Zákonu o smíření, Draco si opřel hlavu o Harryho rameno...

Pro Draca bylo i druhé setkání s Hermionou těžké. Neomluvil se jí – Harry si všiml, že se za svou roli ve válce omlouval jen zřídka, pravděpodobně proto, že nechtěl odpuštění – ale několikrát se před ní znovu „ztratil“ a byl tak přehnaně zdvořilý, až se všichni cítili nesví.

Harry mu pomáhal na vozík i z vozíku. Pokaždé nastal krátký okamžik, kdy zůstávali v objetí o něco déle, než Draco opatrně nahmatal opěrky a přesedl.

Stejně ho ale používal čím dál méně. Po týdnu na Grimmauldově náměstí už chodil s holí a vozík potřeboval jen tehdy, když ho přepadly bolesti hlavy.

 

* * *

 

„Mrzí mě, že ti neumím poradit s kariérou,“ řekl jednoho dne Draco.

Seděli na balkoně s výhledem do zahrady. Draco měl na sobě silný prošívaný župan a obnošené domácí pantofle s vyšitým monogramem. Oběma rukama svíral hrnek s čajem, aby se zahřál. Od útoku mu byla neustále zima.

„Vždyť jsem se tě na kariéru ani neptal.“

„Jen mám pocit, že bych měl být schopný říct: Aha! Už to mám. Tvé pravé poslání je... vyrábět hůlky!“

„Je?“

„Ne. Myslím, že žádné pravé poslání nemáš.“

„Mám. Bylo jím zabít Voldemorta. A to už jsem splnil.“

Harry ani nevěděl, proč se o tom vlastně baví.

„Sotva jsi ho zabil. Zabil se sám.“

„Měl bys napsat moji biografii: Harry Potter a velké nerozuzlení.“

„Nepokoušej mě. Ne, poslouchej, Pottere. Nemáš žádné předurčení. Většina lidí ho nemá. Ale potřebuješ mít pocit, že tě někdo potřebuje. Není to tak?“

„Tak co? Jakou práci si mám najít? Jak se mám profesionálně cítit potřebný?“

„Nemusíš být hned tak defenzivní.“

„Jen je to celé k ničemu. Už jsem o tom všem přemýšlel.“

„Všechny ty věci, které jsi dělal ve škole – zabil jsi baziliška, ve třinácti ses naučil Patrona, Turnaj tří kouzelníků – všechno to bylo proto, že jsi musel. Vždycky tě poháněla nějaká vnější síla.“

„Jo. A ukázalo se, že když mě nikdo netlačí, jsem úplně k ničemu. Díky, Malfoyi.“

„Já tě tlačím.“

„Netlačíš...“ podivil se Harry.

„Ale ano. Přestaň se litovat a najdi si práci.“

„Nebo co?“ pobavene se zeptal.

„Nebo stratíš můj respekt.“

Harry si ho přes okraj hrnku mlčky prohlížel. Draco jeho pohled klidně opětoval a Harrymu se zrychlil tep. „Jsi pěkný parchant.“

„Hm. To mi jde nejlíp,“ řekl Draco spiklenecky.

„Tak jakou práci?“ zeptal se nakonec Harry.

„Na tom nezáleží. Nemusí být dokonalá. Když se ti nebude líbit, za půl roku si najdeš jinou. Prostě musíš něco zkusit.“

Harry se v křesle ošil. „Co když mi to nepůjde?“

„Pravděpodobně nepůjde. Vždycky jsem říkal, že jsi trdlo.“

„Napíšou o tom noviny. Chlapec, který přežil, totálně selhal v kanceláři.“

„Stejně noviny nečteš.“

„Práci nepotřebuju. Jsem bohatý.“

„Tvůj životopis nemusí být celý postavený jen na tom, cos dokázal jako dítě, Harry,“ řekl Draco a hlas mu náhle změkl. „Tak sis dal pár let pauzu. No a co? Máš před sebou ještě desítky let, během kterých můžeš něco dokázat.“

„Proč bych měl poslouchat zrovna tebe, když jsem neposlouchal Rona, Hermionu ani... nikoho jiného?“

Draco naklonil hlavu ke straně. „Napadlo tě někdy, že bys mohl zlepšit moje postavení ve společnosti? Samozřejmě jen za předpokladu, že se té společnosti budeš sám účastnit.“

Harry se rozesmál. „Ty jsi takový Zmijozel.“

„Snad sis nemyslel, že mě motivuje něco jiného než vlastní prospěch.“

„Ale kdepak. Myslel jsem to jinak. Jsi mazaný, prohnaný hajzlík. Ve skutečnosti vůbec nechceš, abych zlepšil tvoje postavení. Jen dobře víš, že když si budu myslet, že to chceš, udělám pro tebe cokoli. Třeba si najdu práci.“ Draco překvapeně poklepával prsty o hrnek. „Nečekal jsi, že tě znám tak dobře, viď?“ zeptal se ho Harry.

Draco se zamyslel. „Existuje jeden mudlovský román, jmenuje se Pod skleněným zvonem. Je v něm dívka sedící na fíkovníku, která se snaží rozhodnout, který fík utrhne. Rozhoduje se tak dlouho, až všechny fíky shnijí a popadají na zem.“

Harryho náhle něco napadlo. „Tebe tvoje práce chybí.“

Dracův výraz se okamžitě uzavřel. Položil hrnek na stůl. „Obávám se, že už žádnou práci nemám,“ řekl hlasem asi šestkrát aristokratičtějším než obvykle.

„To mě mrzí.“

„Mám úspory. O nájem nepřijdeš.“

„Víš přece, že je mi úplně jedno, jestli mi platíš nájem. Vlastně bych byl radši, kdybys ho neplatil.“

„Nejsem tvoje domácí zvířátko,“ zavrčel Draco.

Harry okamžitě sklapl.

Draco si promnul oči. „Promiň. Bolí mě hlava. Je těžké…“ nedokončil větu.

„Myslím, že bych mohl učit,“ řekl Harry. „Měl bych pocit… že jsem k něčemu… kdybych učil.“

Draco se na něj unaveně usmál. „Tak tedy, pane profesore. Seženeme vám učitelské místo.“

Harry si vždycky myslel, že jediná učitelská místa v kouzelnickém světě existují v Bradavicích. Draco ho však rychle vyvedl z omylu. Bylo tu několik kouzelnických univerzit, výcvik bystrozorů, soukromé doučování, kouzelnické základní školy i domácí vzdělávání. Draco mu pomáhal pročítat pracovní inzeráty a sepsat životopis.

„Porazil Pána zla: květen 1998,“ napsal Draco. „Získané dovednosti: odhodlání a týmová spolupráce.“

„To je směšné.“

„Myslíš, že bychom tam mohli uvést Brumbála jako tvého zaměstnavatele? Škoda, že už ti nemůže napsat doporučení.“

„Draco.“

„Promiň. Máš nějaké zvláštní schopnosti?“

„Expelliarmus?“

„To je kouzlo z prvního ročníku, Harry.“

„Můj Patron je dobrej.“

„Dokáže vyčarovat hmotného Patrona,“ zapsal Draco a soustředěně se přitom kousal do rtu.

Přesně podle očekávání dostal Harry první práci, o kterou se ucházel. Měl doučovat patnáctiletou čarodějku jménem Mabel Manningová, která se kvůli zdravotním problémům učila doma.

„Bude to katastrofa,“ prohlásil deset minut před první hodinou.

„Ano,“ souhlasil Draco. „Nejspíš jí úplně zničíš vzdělání.“

„Co když prostě... zpanikařím... a začnu na ni křičet?“

„Poznamenáš ji na celý život. A já bych ti to samozřejmě připomínal až do smrti. Nemáš nějaké hábity, které by ti skutečně seděly? Tady. Vezmi si moje.“

„Jsi vyšší než já.“

„Ne o moc.“

„Dobře.“

 

Ukázalo se však, že Harry nezpanikařil. Domácí výuka Mabel Manningové se velmi podobala vedení Brumbálovy armády. Byla to plachá dívka, která utrpěla vážné poranění hlavy a nedokázala se dlouho soustředit. Harry byl na podobné věci zvyklý díky Dracovi. Když hodina skončila, byl si jistý nejen tím, že to zvládne, ale že by v tom mohl být opravdu dobrý.

„Tak co, byl jsi naprosto dokonalý? To je teda obrovské překvapení,“ poznamenal Draco, když se Harry vrátil domů.

 

* * *

 

„Ty sis našel práci?“ zeptala se Hermiona při své další návštěvě, když jí o tom Harry vyprávěl.

„Já mám práci už celé roky,“ ozval se Draco.

Hermiona ho naprosto ignorovala.

„To je úžasné, Harry! Opravdu úžasné!“

„Jen čtyři hodiny týdně,“ utrousil Draco.

„Fajn!“ vybuchl Harry. „Tak si najdu dalšího studenta!“

„Jsi líný povaleč, dokud nebudeš učit aspoň deset hodin týdně.“

„Malfoyi!“ okřikla ho Hermiona.

Dracovi zmizel úsměv z tváře. Zdvořile si odkašlal a odešel z obývacího pokoje.

„On to nemyslel... Hermiono, takhle spolu prostě mluvíme.“

„Chci, aby tě podporoval.“

„Vždyť podporuje. Věř mi.“

 

Odpoledne našel Harry Draca opřeného o kuchyňskou linku, zatímco plnil konvici vodou.

„Udělal jsem něco, co tě nejspíš naštve.“

„Je mi jedno, že si můžeš dovolit koupit Kulový blesk. Dávat ho dvanáctiletému dítěti je absurdní. A navíc už roky šetřím, abych Scorpiusovi koupil Nimbus—“

„Scorpiusovi Kulový blesk nekupuju.“

Draco se zarazil uprostřed věty.

„Koupil jsem obchodní prostor v Příčné ulici.“

„Proč?“

„Chci, abys tam vedl mudlovské knihkupectví.“

Dracovi se po tváři mihlo tolik různých emocí, že je Harry nestačil sledovat. „Ty jsi mi koupil knihkupectví?“ řekl nakonec.

„Ne,“ odpověděl Harry, který měl od chvíle, kdy se dozvěděl, že Draco přišel o práci, dost času všechno promyslet. „To knihkupectví je moje. Chci tě zaměstnat jako jeho vedoucího.“

„Chápu. Myslíš si, že se pak vůči tobě nebudu cítit tolik zavázaný.“

Harry si povzdechl. „Proboha, Draco... možná se budeš cítit zavázaný už vždycky.“

Draco se trpce zasmál. „To si myslíš?“

„Ale jedno vím jistě. Do našeho knihkupectví budou lidé chodit mnohem raději než do tvého původního v Islingtonu. A je to skvělý nápad, sám to víš. Čistokrevný průvodce mudlovskou literaturou? Lidé se po tom utlučou.“

Draco pomalu přikývl. „Je to dobrý nápad.“

„Právě hledáš důvody, proč to odmítnout...“

„...a žádný z nich nepřevažuje nad tím, co by to mohlo přinést Scorpiusovi, kdybych přestal být společenským vyvrhelem,“ dokončil Draco.

„Tak co říkáš?“

Draco zasténal a opřel si čelo o Harryho rameno. „Název vybírám já. Ty bys tomu stejně říkal prostě Knihy.“

„Počkej. Knihy je přece skvělý název pro knihkupectví,“ namítl Harry, objal Draca kolem úzkých ramen a pevně ho stiskl.

„V žádném případě.“

„Knihkupectví? Místo, kde se prodávají knihy? Pojďte dál, máme knihy?“

„Buď zticha,“ řekl Draco.

Harry mu vtiskl polibek do vlasů.

„Pitomče.“

„Budeš na zákazníky strašně protivný,“ skonstatoval pobaveně Harry.

„Nebudu. Už nejsem protivný na lidi, kteří mě nenávidí.“

Pomalu se Harrymu vysmekl z náruče. Jejich krátký okamžik blízkosti skončil stejně náhle, jako začal, přervaný smutkem, který se v Dracovi znovu probudil.

„Nebudou tě nenávidět navždy,“ řekl Harry tiše.

Draco se na něj nepodíval. „Černý čaj, nebo mátový?“

„Černý,“ vybral Harry.

Draco mlčky připravil oba čaje. Svého se ani nedotkl. Usnul u kuchyňského stolu s hlavou položenou na předloktích.

 

* * *

 

Sněžilo a Harry nemohl Draca nikde najít. Nebyl na žádném ze svých obvyklých míst – ani v knihovně s praskajícím krbem a tmavozelenými pohovkami, ani v kuchyni, ani v útulné pracovně, kde si občas sedával a zapisoval poznámky ke knihám.

Nakonec Harry zkusil zahradu.

Slunce už zapadlo, ale nebyla tma. Měsíc vrhal na čerstvý bílý sníh až příliš mnoho světla. Draco stál zpříma, vysoký, pevně objímal vlastní tělo, třásl se zimou a neměl na sobě kabát.

„Je tu příšerná zima,“ řekl Harry.

Draco se ani neotočil.

Harry si svlékl bundu a přehodil mu ji přes ramena. Nechal ruce spočinout na Dracových pažích a Draco se opřel zády o jeho hruď.

„Co tu děláš?“ zeptal se Harry.

„Takhle sněžilo, když mě propustili z Azkabanu,“ odpověděl Draco.

Harry si opřel bradu o jeho rameno, takže měli tváře těsně vedle sebe.

„Předtím jsem měl sníh vždycky rád.“

„Kéž bych se u tvého soudu víc snažil,“ zašeptal Harry. „Do Azkabanu jsi vůbec neměl jít.“

„Nebuď směšný. Už jen to, že jsi u soudu promluvil, mi zkrátilo trest na polovinu.“

„Když tě propustili, neměl jsi kam jít. Musela ti být strašná zima.“

Draco ztuhl. „Blaise ti to řekl,“ pronesl bezvýrazně.

Harry přikývl a brada se mu zaryla hlouběji do Dracova ramene.

„To nic nebylo,“ řekl Draco. „Byl jsem v pořádku. Byla to moje první zkušenost s mudly.“

„Docela drsný úvod.“

„Ve skutečnosti mě překvapilo, kolik lidí se ke mně chovalo hezky. Jednou mi nějaká dospívající holka přinesla horký kuřecí sendvič a řekla mi, že jsem pohledný. Je to hloupé, ale znamenalo to pro mě strašně moc. Že si o mně ještě někdo mohl myslet něco takového.“

Harry ho objal kolem celého štíhlého těla a pevně sevřel.

„Do prdele… jak by si někdo mohl myslet, že nejsi pohledný?“ zamumlal mu do krku.

Draco se tiše zasmál.

„Promiň,“ dodal Harry. „To asi nebyla ta nejdůležitější část příběhu.“

„Poklony nikdy neodmítám, Pottere.“

Dracovy ruce spočívaly na Harryho pažích. Byli do sebe vzájemně zaklesnutí, Harry přitisknutý po celé délce jeho zad. Draco se třásl a působil tak křehce… jenže zároveň nebyl. Nikdy se doopravdy nezlomil, ať už ho život srazil kolikrát chtěl.

„Jsi neuvěřitelný,“ řekl Harry.

Draco se otočil.

Harry ho zachytil a přitáhl si ho ještě blíž. Dracovy paže se přesunuly kolem jeho těla a otevřenými dlaněmi spočinuly na Harryho zádech.

„Když ti tohle lidé říkají… věříš jim?“ zeptal se Draco.

Harry zavrtěl hlavou.

Dracovi zacukaly koutky úst do úsměvu a Harry si najednou až bolestně uvědomil, jak strašně blízko jsou jejich rty. „Já…“ začal Harry. Bylo těžké přemýšlet, když ho Draco Malfoy prostě nechával držet v náručí. „Myslím… že kdybys mi to řekl ty, věřil bych tomu.“

Draco vypadal naprosto zmateně. „Proč?“

„Protože…“ řekl Harry a naklonil se tak blízko, že se jejich rty při řeči dotýkaly. „Prostě… protože.“

A pak se políbili.

Byl to studený, nejistý polibek, který Harrymu přesto zapálil celé nitro.

Jako první se odtáhl Draco. „Já… Harry… tohle je strašně špatný nápad. Neměl bych… sakra…“

„Draco, zlato,“ zašeptal Harry, přitáhl si ho zpátky a schoval Dracovu hlavu pod svou bradu. „Mluv se mnou.“

„Právě jsi mi řekl zlato.“

„To jo.“

„Harry…“ Draco se z jeho objetí vyvlékl a ustoupil o krok. Podíval se Harrymu do očí pohledem, který doslova hořel. „Já tohle nemůžu dělat, Harry. Jsem do tebe zamilovaný.“

Harry se široce usmál. „To je příhodné. Já jsem zamilovaný do tebe.“

„Nejsi.“

„Jsem!“

„Ne!“ Draco couvl ještě o další krok. „Nejsi, Pottere, ty naprostej spropadenej idiote! Ty jsi ty a já jsem já a sám jsi říkal, že spolu nemůžeme být, a pro mě tohle není žádná zábavnka ani hra!“

„Byl jsem naprostej spropadenej idiot. Měli jsme ten nejlepší sex v mým životě—“

„Ani jsme ho nedokončili, Pottere.“

„Na tom nezáleží. Byl s tebou. Draco, do prdele… já jsem tebou posedlý už od svých třinácti!“

„Protože sis myslel, že něco chystám! A já opravdu něco chystal! Snažil jsem se zavraždit tvoji zasranou otcovskou autoritu!“

„Jo, podívej, netvrdím, že před sebou nemáme hromadu věcí, které musíme vyřešit! Ale… Draco, podívej se na mě. Podívej se na mě!“

Draco se na něj neochotně podíval a Harry k němu opatrně udělal krok.

Když Draco neucukl, udělal další a zcela překonal vzdálenost mezi nimi. Zabořil prsty do jeho vlasů a přitáhl jejich tváře k sobě, až se jejich čela dotkla. Dracovy dlaně spočívaly na jeho hrudi.

„Strašně mě mrzí, že jsem po tom, co jsme spolu spali, zpanikařil. Jestli se mnou nechceš být, nebo to spolu zkusíme a nevyjde to, slibuju, že to nikdy nezmění to, jak budu pomáhat tobě a Scorpiusovi. Ale já tě miluju,“ tady Dracovi jemně potřásl hlavou, jako by tím chtěl zdůraznit každé slovo, „a chci být s tebou. Chci být součástí vaší rodiny. Chci, abys předstíral, že se o tebe starám, zatímco ve skutečnosti budeš pečovat ty o mě. Chci tě brát na výlety, hádat se s tebou, spát s tebou, poslouchat, jak mluvíš o knihách, a dělat si z tebe legraci. Díky tobě mám pocit, že zbytek mého života není jen nějaký pitomý dodatek. Chci prostě tebe. Myslím, že si tě zasloužím.“

„Já si nezasloužím tebe,“ řekl Draco tak tiše, že Harry musel napnout sluch, aby ho vůbec slyšel.

„Válka skončila, Draco. Musíš si odpustit.“

„Nikdy si neodpustím,“ odpověděl Draco prudce. „Nikdy.“

„Dobře,“ řekl Harry, políbil ho něžně na rty a znovu konejšivě. „Dobře. Vrátíme se k tomu později. Fajn. Myslíš si, že si mě nezasloužíš. Ale co když jsi jediná věc na světě, která mě může udělat šťastným? Zasloužím si být šťastný?“

„Ty manipulativní malej pseudoZmijozeli,“ zamumlal Draco.

Ze všech sil se snažil neusmát. „Já vím, že si tě zasloužím. Ty jsi můj šťastný konec, Draco. Nech mě ho mít. Prosím.“

„Ty mě miluješ?“

„Šel jsem ti to říct právě ten večer, kdy tě napadli. Strašně jsem se bál, že jsem svou šanci propásl.“

„Je mi zima,“ zachvěl se Draco, zavřel oči a znovu se přitiskl k Harrymu.

„Sakra. Pojď, dostaneme tě dovnitř.“

V kuchyni bylo teplo a světlo.

Harry přivolal několik dek a zabalil do nich Draca tak důkladně, že z něj zůstala vidět jen bledá špičatá tvář a hebké platinové vlasy. Z přikrývek vyčnívaly jen jeho jemné ruce, které pevně svíraly hrnek čaje, jenž mu Harry přinesl.

„Lepší?“ zeptal se.

„Okej.“

„Okej?“

„Okej.“

Draco se na něj podíval a Harrymu se srdce rozlétlo radostí nad tím samolibým výrazem v jeho tváři. U Draca i Scorpiuse miloval právě tenhle pohled.

„Okej,“ prohlásil Draco. „Tak můžeš být do mě zamilovaný.“

„Ty jsi zamilovaný do mě taky.“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Řekl!“

„Hm. Nemyslím si. To nezní jako něco, co bych říkal.“

„Miluješ mě.“

„Jen sni, Pottere.“

„Myslíš to vážně? Zkusíme to?“

Dracovy oči byly široce otevřené a plné strachu.

„Myslím, že je to předem odsouzené k nezdaru. Ale k čertu s tím.“

„Zlato,“ usmál se Harry a políbil ho na špičku nosu. „Mýlíš se. Uvidíš.“

 

* * *

 

Harry ležel schoulený kolem Draca, hlavu položenou na jeho hrudi, na pokraji spánku. Milovali se dvakrát a on byl tak šťastný a příjemně unavený, že to skoro nedokázal unést.

„Od toho dopisu, co jsi mi poslal,“ řekl Draco tiše. „Od toho, ve kterém jsi napsal, že jsem dobrý otec.“

Harry zvedl hlavu, aby se na něj podíval. „Úžasný otec,“ opravil ho.

Draco se usmál. „Jo. Od té doby.“

„Mrzelo mě, že jsi mi nikdy neodepsal.“

„Nemohl jsem.“ Prsty jemně přejel Harrymu po zpocených vlasech. „A co ty?“

„Mně to došlo až při té večeři s Blaisem,“ přiznal Harry. „Ale líbil ses mi už od šestého ročníku.“

„To si jen špatně pamatuješ.“

„Nepamatuju. Nenáviděl jsem tě, ale zároveň jsem na tebe nedokázal přestat myslet. Ron a Hermiona z toho šíleli.“

„Já jsem tě prostě jen nenáviděl. Až do bitvy. Pak přišel soud… a všechno ostatní. V Azkabanu jsem měl spoustu času přemýšlet. A všechny ty zatracené mudlovské romány.“

Harry přejel dlaněmi po Dracově zjizvené hrudi. „Je mi líto—“

„Prosím ne. Když se omluvíš ty, budu muset taky. A moje omluvy vždycky stojí za nic.“

„Dobře. Tak žádné omluvy.“

„Jsi neuvěřitelný, Harry,“ řekl Draco.

Harry si rozpačitě schoval obličej do jeho hrudi. „Mlč!“

„Nepřestává mě udivovat, jak obrovskou máš schopnost soucitu a velkorysosti,“ pokračoval Draco.

„Já už jsem odepsaný, prostě za zenitem.“

„Jsi svobodný,“ zamumlal ospale Draco a jeho prsty se lehce a konejšivě proplétaly Harryho vlasy.

V Harryho hlavě něco zaklaplo. Jako by si úplně poprvé naplno uvědomil, že už vlastně nemusí nic. Opravdu vůbec nic.

„Jo,“ zašeptal. „Jsem.“

 

 

O DVA ROKY POZDĚJI – 26.12.

 

Srdečně vás zveme na povánoční oběd k Malfoyovým.

Prosíme o potvrzení účasti.

 

Harry si pomyslel, že Grimmauldovo náměstí se tentokrát opravdu překonalo. Ten dům očividně miloval, když byl plný lidí, i když většinu z nich tvořili Weasleyovi.

Po bohaté hostině, kterou jim dům připravil („Je fascinující, že tvůj dům umí vařit, Harry. To je i mezi starými kouzelnickými domy opravdu neobvyklé!“ poznamenala Hermiona), byli všichni v příjemném potravinovém kómatu a rozvalovali se po obývacím pokoji v různém stupni přejedení.

Scorpius, Titus, Teddy a Fran byli venku a létali. (Technicky vzato mudlové na košťatech létat nesměli, ale Fran hrála famfrpál tak dobře, že ji kvůli tomu nikdy nikdo nezastavoval.) Andy a Anthea si tiše povídali u krbu se skloněnými hlavami. Nick s Florou už Eve důrazně vysvětlili, že si nesmí utahovat z Andyho citů k Anthee, které byly prý opravdu velmi intenzivní.

Pan Weasley vedl s Florou hlubokou debatu o mudlovském potrubí. Andromeda s paní Weasleyovou připravovali sýrový talíř. Draco a Andromeda se jeden druhému stále spíš vyhýbali, i když Harry dobře věděl, že to bylo hlavně proto, že Andromedu trápily výčitky svědomí, že celé ty roky držela Teddyho a Scorpiuse od sebe. Draca zase pronásledovala vina kvůli Teddyho rodičům. Harry doufal, že se přes to jednou oba přenesou, ale zatím zvládali jen zdvořile kývnout hlavou a pak se přesunout každý na opačný konec místnosti.

Paní Weasleyová si na Draca zvykala dlouho. Ve skutečnosti teprve ve chvíli, kdy poznala Scorpiuse, opravdu pochopila, proč si Harry Draca vzal. Harry zjistil, že to tak bývá často. Bylo těžké Draca nemilovat, když člověk znal Scorpiuse, přestože z něj byl v poslední době pořádný protivný puberťák a vzdoroval doslova všemu, co Draco řekl. Tedy pokud se zrovna Harry s Dracem nepohádali. To pak Scorpius demonstrativně ignoroval Harryho, aby dal jasně najevo, na čí straně stojí.

Harry byl teď Malfoy. (Draca upřímně vyděsilo, když Harry trval na tom, že přijme jeho příjmení, ale Harry to považoval za naprosto samozřejmé. Celý život toužil být součástí skutečné rodiny. A Malfoyovi byli příliš Malfoyovi na to, aby se z nich stali Potterovi.) Nakonec to ale pořád byli Draco a Scorpius proti celému světu.

„Contra mundum,“ prohlásil Scorpius zarputile při jejich poslední hádce s Dracem, protože ten příšerný malý Havraspár neustále mluvil latinsky.

Jinak si ale Harry se Scorpiusem rozuměli báječně, dokonce i navzdory jeho pubertální vzpouře. A popravdě řečeno, na poměry dospívajících byla jeho rebelie docela neškodná. Zdálo se, že nejlepší způsob, jak se vymezit vůči Harrymu i Dracovi, je stát se tím nejhavraspárštějším šprtem, jaký kdy existoval. Odešel z famfrpálového týmu, přestože ho miloval, aby mohl víc studovat. Draca to mrzelo, ale oba věděli, že Scorpius v sobě dusí spoustu potlačeného vzteku, který nějak potřebuje dostat ven.

Contra mundum.

Harry tomu rozuměl.

Ne všichni Smrtijedští lapkové byli dopadeni a přestože se veřejné mínění od chvíle, kdy Hermiona prosadila Zákon o smíření, výrazně změnilo, lidé byli na Draca v knihkupectví často hrubí (Knihy – Harry nakonec Draca skutečně umluvil). Scorpius tvrdil, že nemá vůbec nic společného se záhadnými boláky, které se po celých Bradavicích objevovaly lidem na jazyku pokaždé, když řekli něco ošklivého o Dracu Malfoyovi. Hermiona prohlásila, že jde o mimořádně pokročilé kouzlo a že Scorpiuse čeká slibná budoucnost jako pracovník Odboru záhad.

„Je to magie bez rozpoznatelné stopy,“ vysvětlovala. „Upřímně řečeno je to geniální.“

„Je to černá magie,“ namítl trpce Draco.

„Není,“ odporoval Harry. „Přestaň si pořád myslet, že se z něj každou chvíli stane nějaký superpadouch.“

Hermiona, profesorka McGonagallová a Eve byli vlastně jediní dospělí,  které byl Scorpius ochotný opravdu poslouchat. Draco si o něj dělal zoufalé starosti. Scorpius zase Harrymu soukromě přiznal, že má starost o to, jak moc si Draco dělá starosti. Harry si myslel, že jsou oba naprosto rozkošní. V podstatě se tedy mezi nimi v jejich dynamice nic nezměnilo.

 

Rose Weasleyová lezla po koberci a strkala všechno do pusy.

„Přestaň na ni zírat,“ řekl Draco a posadil se vedle Harryho.

„Můžu na ni zírat. Je roztomilá.“

„Ty jsi posedlý miminy.“

Harry se chtěl bránit, ale nemělo to cenu. Byl. „Jo,“ přiznal a opřel si hlavu o Dracovo rameno.

„Víš,“ začal Draco pomalu, „jedno bychom si mohli pořídit.“

„Mimino? Co jako… z obchodu s miminy?“

„Nebuď trapný. Adoptovali bychom ho.“

„Vždyť máme Scorpiuse.“

Draco mávl rukou. „První palačinka je vždycky nepovedená.“

Harry vyprskl smíchy. „No tak!“

„Já jsem propásl prvních pět let Scorpiusova života, ty prvních jedenáct.“

„Ty to myslíš vážně?“

Draco přikývl. „Přemýšlel jsem o tom už dlouho.“

„Jen nechci, aby si Scorpius připadal jako ta první nepovedená palačinka,“ zamračil se Harry.

„On i já si myslíme, že je to dobrý nápad.“

Harry vytřeštil oči. „Ty už jsi o tom mluvil se Scorpiusem??“

„Samozřejmě. Myslíš, že bych riskoval jeho hněv? Nejspíš by nás oba proklel do zapomnění a nikdo by nikdy nezjistil, kdo to udělal.“

„Mimino,“ zasnil se Harry. „Musel bych omezit počet studentů.“

„Cuthberta se snažíš přestat učit už celé měsíce.“

„Jo, vždyť víš, je to nejnudnější puberťák na celé planetě. Sakra, Draco… mimino!“

„Beru to jako souhlas.“

„Ano.“

„Výborně. Protože papíry už jsem vyplnil. Veselé Vánoce, lásko.“

„Někdy jsi až děsivě efektivní,“ zamumlal Harry a vášnivě Draca políbil.

„Běžte si najít pokoj,“ ozval se George.

Harry se usmál a políbil Draca ještě o něco nežněji.

 

Všechno bylo tak, jak mělo být.