Kapitola 5.

O dvě hodiny později vzal Harry do náruče spící dítě, které bylo nyní registrované jako Edmund Harrison Potter-Black, dříve Ted Remus Lupin, a přemístil se z Gringottovic banky. Když dorazil na místo určení, kam ho navedl Potterův pečetní prsten, uvítaly ho dvě velké kovové brány. Jakmile se jich dotkl, otevřely se, protože kouzla ho rozpoznala jako Pottera. Harry si opatrně přitiskl dítě k hrudi a zamířil ke svému novému domovu.

Byl nesmírně rád, že domov jeho předků byl pod stázovým kouzlem. Kdo ví, v jakém stavu by mohl být po sedmnácti letech? Grimmauldovo náměstí bylo stěží obyvatelné!

Po pár minutách chůze po travnaté cestě se naskytl pohled na krásné a rozlehlé sídlo ze světle hnědého kamene. Harry se usmál, když poprvé uviděl Potter Manor. Podle toho, co mu Sirius řekl v létě před jeho pátým ročníkem, bylo sídlo poškozeno během první války s Voldemortem, kdy na něj Smrtijedi zaútočili, a zavraždili jeho prarodiče, Charlese a Doreu, a proto se James a Lily přestěhovali do skromného domu v Godrikově dole. Po dokončení renovace se pár rozhodl umístit rodové panství pod stázové kouzlo, protože Jamese stále pronásledovaly vzpomínky na smrt jeho rodičů v jeho rodném domě. Lily také raději zůstala ve vesnici, a proto bylo sídlo téměř dvě desetiletí prázdné, i když bylo dokonale zachovalé.

Bylo jasné, že Dobby a Winky v očekávání jeho příjezdu pracovali na oživení panství. Velká fontána, která stála u vchodu do budovy, byla v provozu a několik kapek vody dopadlo na Harryho, když kolem ní procházel, což mu vykouzlilo úsměv na tváři. Přál si mít deset párů očí, aby se mohl jednoduše rozhlížet na všechny strany a obdivovat jak nádhernou architekturu sídla, tak ohromující krásu okolních pozemků.

Když vstoupil do vstupní haly, Harry žasl nad nádherou, kterou interiér panství nabízel. Mramorová podlaha se leskla pod slunečními paprsky proudícími z oken. Stěnám dominovaly bohaté krémové a zlaté barvy. Poté, co seslal kouzlo „ukaž mi cestu“, pokračoval směrem k hlavní ložnici.

Ložnice byla velmi velká a prostorná, s velkou postelí s nebesy, sedací soupravou a dalšími kusy nábytku. Balkon z ložnice poskytoval úchvatný výhled na jezero umístěné na pozemku. Harry jemně položil Teddyho na postel a vlezl si za ním. I když ještě nebylo poledne, byl příliš vyčerpaný na to, aby prozkoumal panství, jak chtěl. Cítil, jak mu oči pomalu těžknou, a věděl, že to nebude trvat dlouho, než upadne do spánku.

Díky rituálu věděl, že se Teddy ještě nějakou dobu neprobudí. Už teď viděl, že struktura kostí a další charakteristické rysy v obličeji dítěte se změnily, tak aby odpovídaly jeho vlastním. Ačkoli Harryho vlastní adopce jeho původní vzhled příliš neovlivnila, Ragnok ho varoval, že čím je dítě mladší, tím silnější bude účinek rituálu. Bylo zřejmé, že to byla pravda. Díky přirozenému vzhledu dítě vypadalo jako zmenšená kopie svého adoptivního otce.

Pocit viny z toho, že chlapce adoptoval a změnil mu jméno, ho stále pronásledoval, ale věděl, že kdyby to neudělal, Teddyho budoucnost by nebyla šťastná. I když to dítě nebylo vlkodlak a místo toho zdědilo schopnost Metamorfomága po své biologické matce, většina lidí by s Teddym kvůli Remusově stavu stejně zacházela jako s vyvrhelem.

Remus a Tonksová nemusí souhlasit s Harryho rozhodnutím, ale byl kmotrem dítěte a jeho povinností bylo zajistit Teddymu štěstí. A tohle byl jediný způsob, jak mohl zajistit budoucnost dítěte.

Jemně políbil Teddyho na čelo, když usnul. Batole se přitulilo k Harrymu a usmálo se, když instinktivně rozpoznalo magickou přítomnost svého nového otce.

*** *** *** *** ***

Zpět v Bradavicích byla Molly Weasleyová k neutišení, když se dozvěděla o smrti svého manžela; vzlykala a nemohla se vzpamatovat. Naštěstí Percy se konečně vzpamatoval a před bitvou se svému otci omluvil, ale to jeho pocit viny nijak nezmírnilo. Fred a George seděli vedle své matky s kamennými výrazy ve tvářích a neřekli ani slovo. Bill, Fleur a Charlie pomáhali s opravami. Ron, Hermiona a Ginny všude hledali Harryho.

Ministerstvo kouzel, na druhé straně, procházelo důkladným úklidem. Kingsley nenechal kámen na kameni, když se snažil ze všech sil zajistit, aby byli všichni lidé, kteří se podíleli na Voldemortově vládě, zatčeni a čekali na soud před znovu obnoveným Starostolcem. Zadržovací cely byly plné a nebylo to poprvé, co si přál, aby tu byla Amélie Bonesová, aby se postarala o chaos, který zasáhl vládu.

Bohužel mu jeden člověk proklouzl mezi prsty. Tato osoba nebyla přítomna bitvě, ale slyšela pouze šepot. Dolores Umbridgeová, která si myslela, že extremistická čistokrevná frakce stále drží moc, vstoupila do Velké síně Bradavic s povýšeným výrazem ve tváři, po boku dvou svých nejvěrnějších bystrozorů.

„Kde je Harry Potter?“ zeptala se nesnesitelně sladkým hlasem.

Ředitelka McGonagallová vřela vzteky, když tu ropuchu znovu viděla. Věděla, jakých zvěrstev se tato žena dopustila za Voldemortovy vlády teroru, a její ruka se instinktivně natáhla k hůlce. Několik dalších lidí ve Velké síni si také tiše vzalo hůlky do dlaní, o čemž vrchní náměstkyně neměla ani tušení.

„Proč?“ vyštěkla McGonagallová.

Umbridgeová důležitě nafoukla hruď.

„Je zatčen za vraždu několika čestných čistokrevných…“

To bylo vše, co řekla, než ji i její dva bystrozory srazilo k zemi nejméně deset omračujících kouzel vypálených najednou. Všichni tři narazili do zdi ve Vstupní síni a zůstali v bezvědomí ležet na podlaze.

„Ach bože,“ řekla McGonagallová předstíraným znepokojeným hlasem. „Zdá se, že ropucha konečně dokrákala.“

Lidé se smáli, když svázala Umbridgeovou a dva bystrozory. Musela zavolat ODKZ, aby je zatkli. Merlin ví, že zločinů té ženy bylo velmi mnoho.

*** *** *** *** ***

„Kde je Harry?“ vykřikla Hermiona. „Chci vědět, jak našel zbytek viteálů. Co když mu něco uniklo? Možná…“

Ron a Hermiona byli venku a hledali svého kamaráda, obklopeni různými čarodějnicemi a kouzelníky, kteří se právě věnovali opravě hradu. Škody způsobené Bradavicím nebylo možné snadno opravit. McGonagallová uvažovala o zrušení druhého pololetí, aby se mohla škola příští září znovu otevřít. Koneckonců, trvalo by dlouho, než by se věci vrátily zpět do normálu. Znovuotevření školy nebylo v tuto chvíli prioritou, protože bylo příliš mnoho sirotků a zraněných lidí, o které bylo nutné se postarat.

„Nevím,“ řekl Ron hořce. „Viděla jsi, jak nás ignoroval? Vypadá to, že mu sláva konečně stoupla do hlavy, ten blbec!“

Hermiona frustrovaně zavrtěla hlavou. „Upřímně, Ronalde,“ odsekla. „Dospěješ, někdy? O slávu tu nejde. Harry říkal, že zničil všechny zbývající viteály, včetně medailonu. Jak to udělal? Neumí seslat Prokletý oheň a zjevně neměl přístup k baziliščímu jedu. A když už jsme u toho, jak zničil diadém? Viděl jsi, jak to udělal?“ Nečekala na odpověď a pokračovala. „A co když mu něco uniklo? Viteál, který přehlédl? Proto Brumbál chtěl, abychom my tři spolupracovali. Pokud Voldemort není opravdu mrtvý, může se to pro nás ukázat jako obrovský problém!“

Ron měl alespoň tolik slušnosti, že vypadal lehce zahanbeně. Po chvíli promluvil.

„Myslíš si, že je to opravdu on?“ zeptal se zvědavě. „Harry, kterého znám, by nikdy nikoho nezabil, včetně Smrtijedů. Seslal na Ty-víš-koho Smrtící kletbu, pro Merlina! A taky vypadá jinak!“

„Kdo by se chtěl vydávat za Harryho a zabít Voldemorta? Ne, byl to určitě Harry. Našel ten diadém, ne? Ale jak věděl, že tam je? Jak se zbavil toho medailonu? Co třeba Mrzimorský pohár, a Nagini? Neříkej mi, že je všechny zničil hned poté, co jsme odešli! Nikdo z nás neměl ani ponětí, kde jsou a jak je zničit! A odkud vzal Nebelvírův meč?“

Ron se zarazil.

„Ach, ano!“ vyhrkl. „Ten skřet řekl, že poté, co se ho Ginny pokusila ukrást, byl umístěn do trezoru v Gringottovic bance! A v té době jsme nevěděli, kde je pravý meč!“

„Tak jak se k němu dostal?“ zamumlala Hermiona frustrovaně. Bylo tolik otázek, na které neznala odpověď! A sakra, tak moc potřebovala odpovědi!

Oba tam v tichosti stáli a nechali si studeným skotským vánkem rozcuchávat vlasy. Uslyšeli kroky a Ginny Weasleyová k nim přišla a zeptala se.

„Kde je Harry? Táta byl zabit a máma je v hrozném stavu! Jak mohl jen, tak utéct?“

„Já vím!“ vybuchl Ron vzteky. „Ten blbec zmizel hned po bitvě. Zajímá ho vůbec, že táta zemřel? Po tom všem, co jsme pro něj udělali, se k nám takhle chová?“

„Víš, jaký Harry je,“ povzdechla si Hermiona a smutně zavrtěla hlavou. „Asi si myslí, že je to celé jeho vina. Pokud ho nedonutíme o tom mluvit, bude to držet v sobě, dokud nevybuchne. Snažila jsem se ho přimět, aby mluvil o Siriusově smrti minulý rok, ale nikdy mě neposlouchal! Ale tentokrát to bude mnohem horší. Myslím, že bychom se ho měli držet, jakmile ho najdeme, a ujistit se, že nám všechno řekne.“

„Počkáme na něj,“ řekl Ron. „Někdy se sem musí vrátit.“

*** *** *** *** ***

Dafné Greengrassová si unaveně povzdechla, když dokončila ošetření dalšího zraněného studenta. Její pozornost vyžadovaly stovky zraněných pacientů, ale naštěstí byli všichni kritičtí pacienti převezeni do Nemocnice Sv. Munga. Protože patřila k malé skupině lidí, kteří se učili u madam Pomfreyové, než se přihlásili na léčitelskou školu, byla kvalifikovaná k ošetřování zlomenin, řezných ran i kouzelných zranění. O zrušení a léčbu různých temných kleteb se ale postarala madam Pomfreyová a další profesionální léčitelé.

Dafné si konečně po dvanácti hodinách neustálé práce konečně udělala přestávku a vyšla z Velké síně. S uspokojením sledovala, jak Dolores Umbridgeovou a její dva bystrozory odvádí ze školy členové Oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů. Ta ženská byla opravdu odporná. Doufala, že bude za své zločiny potrestaná.

V tu chvíli si všimla ošklivé rány na tváři profesorky McGonagallové.

„Nechte mě se na to podívat, paní profesorko,“ řekla Dafné tiše, když se vydala k ředitelce.

Profesorka přeměňování roztržitě zavrtěla hlavou a už se vydala směrem k Velké síni.

„To je v pořádku, slečno Greengrassová. Je to jen škrábnutí. Mám spoustu práce a nemám čas na…“

„Tohle místo je zamořené špínou a temnou magií, paní profesorko,“ přerušila ji Dafné a už prohledávala tvář své profesorky svou hůlkou. „Neměla byste mít otevřenou ránu. Mohlo by to vést k infekci.“

Poté, co Dafné zjistila povahu kletby, která zasáhla McGonagallovou do tváře, začala si mumlat zaklínadla pod vousy a hůlkou mířila na tvář své profesorky.

McGonagallová se slabě usmála. Obvykle neměla ráda mnoho zmijozelských studentů kvůli jejich otevřené bigotnosti a nechutnému chování – a skutečnost, že jejich vedoucím byl po tolik let Severus, sám bigotní fanatik, situaci zrovna nepomáhala – ale Dafné měla upřímně ráda. Spolu s Padmou Patilovou patřila k nejlepším studentkám svého ročníku. Mnozí měli dojem, že nejlepší je Hermiona Grangerová, ale mýlili se. Nikdo sice nemohl zpochybňovat, že Hermiona byla velmi talentovaná, měla ale tendenci recitovat to, co bylo napsáno v knihách, zatímco Dafné a Padma se rozhodly vysvětlit pojmy svým vlastním způsobem; jejich domácí úkoly byla radost číst. Rozdíly byly i v jejich praktické práci. Kreativita byla klíčovým aspektem magie, a to vyžadovalo otevřenost a představivost, dvě vlastnosti, které Hermioně Grangerové, k velkému zklamání McGonagallové, chyběly. Hermionina praktická práce byla bezchybná, ale suchá a opakující se. Dafné a Padma naopak měly praktickou práci, která vždy přinesla něco nového.

Hermiona o tom nikdy nevěděla, protože v Bradavicích nikdy nezveřejňovali žebříček nejlepších studentů. Nebylo třeba zveřejňovat známky jiných lidí, tomu profesoři věřili, takže o Dafnéiných výsledcích vědělo jen málo lidí.

McGonagallová nikdy nikoho neupřednostňovala, ale kdyby hypoteticky někde v hloubi její mysli existoval seznam jejích nejoblíbenějších studentů, Dafné Greengrassová by na něm určitě nechyběla.

„Jak se má váš otec, slečno Greengrassová?“ zeptala se McGonagallová tiše, poté co dívka dokončila ošetření rány.

Dafné zůstala stoická, když sklonila hlavu a upřeně zírala na podlahu. Chvíli mlčela, zatímco se snažila ovládnout slzy, které se jí objevily v očích.

„Je mrtvý, paní profesorko,“ odpověděla zlomeným hlasem. „Nepřežil to.“

Asi před měsícem byl Dafnéin otec, člen Starostolce, brutálně mučen Smrtijedy za to, že se odmítl připojit k Voldemortovi a poskytnout mu nehorázné množství peněz a zdrojů na jeho kampaň, které od něj požadovali. Lord Cyrus Greengrass se během konfliktu snažil zůstat neutrální, ale za Voldemortova režimu to nikdo nedokázal. Dafné také měla podezření, že to byl Draco Malfoy, kdo naléhal na Smrtijedy, aby zaútočili na jejího otce. Blonďatý chlapec byl zuřivý, že se odvážila odmítnout jeho pokusy o svádění. Zřejmě to, že ho kopla do koulí a že s ním odmítla spát, nemluvě o tom, že se snažila chránit různé mladší studenty ve škole před Carrowovými, nebylo přijatelné chování a její otec za to těžce zaplatil.

„Je mi to tak líto, Dafné,“ řekla profesorka McGonagallová a smutně se na ni usmála.

„To je v pořádku, paní profesorko,“ zamumlala a rychle si rukou utírala slzy. „Léčitelé mě už informovali, že jakákoli šance na uzdravení je mizivá. Alespoň by nestrávil zbytek života jako Longbottomovi. Možná byl velmi přísný, ale pořád to byl můj otec. Teď když je pryč, nevím, jak dlouho to bude trvat, než se macecha rozhodne vyhodit mě z domu.“

V tu chvíli Dafné ucítila na svém rameni jemnou ruku, která jí konejšivě stiskla.

„Neboj se, Dafné. Pokud budeš potřebovat pomoc, moje dveře jsou ti vždycky otevřené,“ řekla vřele madam Pomfreyová. „Nemysli si, že jsme si nevšimli, jak moc jsi za posledních pár měsíců pomáhala mladším studentům. Spousta z nich mi vyprávěla, jak jsi chránila prváky a druháky během trestů s Carrowovými. Dokázala jsi to dokonce i poté, co tě chytili a mučili. Nejen to, ale pomáhala jsi studentům ve všech čtyř kolejí. To svědčí o tvé síle a charakteru. Projev Harryho Pottera tady opravdu zapůsobil, ale podle mého názoru to lidi už nutně potřebovali.“

Dafné přikývla, ztracená v myšlenkách. Nikdy nečekala, že „Nebelvírský zlatý chlapec“ bude bránit Zmijozelské. Chápala, proč McGonagallová řekla jejím spolubydlícím, aby odešli, protože mnozí z nich skutečně podporovali Voldemortovy cíle. Bylo by nerozumné, kdyby se mezi sebou uvnitř začali prát, když Voldemort představoval takovou hrozbu. To, že Harry Potter málem skončil ve Zmijozelu, byl pro všechny šok. Dafné si vždycky myslela, že je to netaktní idiot, ale po včerejší bitvě se její názor na Pottera drasticky změnil.

Dafné se znovu zhluboka nadechla a vrátila se do práce. Pořád byla další zranění, které musela ošetřit.

*** *** *** *** ***

Harry jemně vložil dudlík malé lahvičky s mlékem do Teddyho úst. Byl opravdu vděčný za domácí skřítky. Věděli, jak se postarat o děti a Harry se nemusel bát o bezpečí svého syna. Postarali se o dítě, když nebyl nablízku, ale to neznamenalo, že by také nechtěl pomáhat.

Teddy se rozplakal, když si uvědomil, že ho nekrmí mateřským mlékem od jeho matky. Harry si smutně povzdechl, když dítě jemně kolébal.

„Psst, prosím, neplač, Teddy,“ zašeptal uklidňujícím hlasem a hladil chlapce po zádech, zatímco ho pohupoval na kolenou.

„Bude to v pořádku. Tatínek je teď tady pro tebe.“

Harry dostal nápad, mávl hůlkou a zašeptal.

„Expecto Patronum!“

Ze špičky Bezové hůlky se vynořil Maďarský Trnoocasý drak. Čumák stříbrného draka se k nim přiblížil a Teddy si škytl, když ho pozitivní emoce od Patrona pomohly uklidnit. Harry to považoval za dobré znamení a znovu přiložil dudlík lahve k ústům svého syna. Nyní klidnější Teddy vypil svoje mléko. Jeho vlasy se změnily na jasně modrou barvu, když se na Harryho podíval svýma velkýma zelenýma očima, které byly úplně stejné jako jeho vlastní.

„Winky!“

Dotyčná skřítka se před ním objevila a poklonila se svému pánovi.

„Winky, budu muset brzo odejít na Ministerstvo. Prosím, postarej se, aby byl Teddy nakrmený a aby o něj bylo postaráno, až budu pryč. Mohla bys mi také najít pár starých otcových hábitů? Možná jsou stále ještě v dobrém stavu.“

„Ano, pane Harry,“ řekla Winky vesele.

Harry vstal z pohovky a procházel se po obrovské ložnici s Teddym v náručí, přičemž mu uklidňujícím pohybem hladil záda, aby ho uspal. Musel přiznat, že s dětmi žádné zkušenosti neměl, ale byl si jistý, že si povede mnohem lépe než jeho teta Petunie.

*** *** *** *** ***

O deset minut později položil Teddyho na velkou postel. Bohužel stále neměl čas jít nakupovat, a tak neměl žádnou postýlku, kterou by mohl použít. Po osvěžující sprše si oblékl pořádný hábit, který kdysi patřil Jamesi Potterovi, který byl překvapivě v dobrém stavu. Jakmile byl připraven, sešel dolů a přemístil se na Ministerstvo kouzel. Postará se o to, aby každý ze zatčených byl postaven před soud. Nevinní lidé by nebyli posláni do vězení a viníci tentokrát neuniknou bez trestu.

*** *** *** *** ***

Severus Snape nemohl uvěřit svému osudu. Jak se dostal do zadržovací cely ODKZ na Ministerstvu kouzel? V jednom okamžiku byl Temný pán vládcem Británie a v tom dalším byl mrtvý? Jak to Potter dokázal?

Navzdory okolnostem však Snape zůstal klidný. Albus ho ujistil, že jakmile bude Harry znát celou pravdu, uvědomí si, jak velkým přínosem byl Snape pro Řád a pro celou zemi. S tímto  uspořádáním byl docela spokojený; opravdu dokonalý Zmijozel, to se musí nechat! Když byl Temný pán u moci, byl jedním z jeho nejvěrnějších Smrtijedů a dostal funkci ředitele Bradavické školy. A teď, když Fénixův řád vyhrál válku, odhalí jim pravdu a bude oslavován jako hrdina.

Snape opravdu nenáviděl skutečnost, že bude muset Potterovi prozradit svoje tajemství, aby byl zproštěn viny. Doufal, že ten spratek umře, ale to se bohužel nestalo. Kdyby Temný pán chlapce zabil, oslavil by vyhynutí toho prokletého Potterova rodu lahví té nejdražší ohnivé whisky, jakou by se mu podařilo sehnat. Místo toho byl nyní uvězněn v zadržovací cele ODKZ na Ministerstvu kouzel.

Dveře se náhle s cvaknutím otevřely a někdo vstoupil dovnitř.

„No, no, no,“ řekl známý hlas. „Jak hluboko klesl mocný Severus Snape.“

„Pottere,“ ušklíbl se Snape. „Jsem rád, že jsi tady. Chtěl jsem s tebou mluvit. Nebyl jsem loajální k Temnému pánovi. Celou tu dobu jsem pracoval pro Brumbála. Vezmi si moje vzpomínky a ukážou ti…“

„… že věříš, že jsi zamilovaný do mé matky, že mě Brumbál vychoval jako prase na porážku, že smrt starého muže jste naplánovali vy dva a že mám v jizvě kousek Voldemortovy duše?“ dokončil Harry se zvednutým obočím, čímž zastavil Snapeovo vysvětlování.

Snape podezíravě přimhouřil černé oči.

„Jak to všechno víš?“ zasyčel.

„Vím spoustu věcí, Snape, ale stačí říct, že jsem se toho hloupého kusu duše zbavil, než jsem přišel do Bradavic na poslední bitvu. Řekni mi, opravdu sis myslel, že se zabiju jen proto, že to řekl ten manipulativní starý bastard? Takže jsi pracoval v iluzi, že ti odpustím všechno, co jsi mi za ta léta udělal, jen proto, že tvrdíš, že miluješ mou matku? Myslel sis, že jsem zapomněl na naše lekce nitrobrany, Srabusi? Vážně sis myslel, že z tebe udělám hrdinu?“

„Jsi hlupák, když si myslíš, že bych tě zachránil,“ odsekl naštvaně a Snapeův obličej se zkřivil vztekem.

„Vím, že jsi to byl ty, kdo předal Voldemortovi informace o proroctví. Dozvěděl jsem se o tom ještě před Brumbálovou smrtí. Koho zajímá, jestli tě Brumbál donutil ho zabít, Snape? Z pohledu celé společnosti jsi zavraždil Albuse Brumbála na Voldemortův rozkaz; konec příběhu.“

Snape začal přemýšlet, jak se s touto novou situací vypořádat. Měl v plánu říct Starostolci pravdu o kusu duše v Potterově jizvě. S trochou štěstí by ho zabili taky. Pokud by Potter zemřel, Snape by byl spokojený.

Bohužel Harry nebyl ochoten riskovat se svůj život.

„Tahle situace je tak ironická, že?“ ušklíbl se Harry a přiložil Bezovou hůlku ke Snapeově čelu.

„Legilimens! Obliviate!“

*** *** *** *** ***

Harry vstoupil do komnaty Starostolce v tradičních fialovém hábitu, který byl navržen pro členy zákonodárného a nejvyššího soudního orgánu Kouzelnické Británie. Vystoupil na jedno z prázdných sedadel, posadil se a tiše pozoroval všechny přítomné. S Kingsleym už mluvil, takže alespoň prozatímní ministr kouzel věděl o jeho postavení Lorda Pottera-Blacka. Během tohoto zasedání bude muset být formálně představen. Zatím nebyl zvolen žádný hlavní čaroděj, protože Yaxley byl zatčen během bitvy o Bradavice.

Lidé si o něm začali šeptat, když viděli na jeho hábitu erb Potterů a Blacků. Někteří překvapeně vykřikli, když uviděli na jeho prstech jasně viditelné pečetní prsteny. Nakonec prozatímní ministr kouzel Kingsley Pastorek usedl na své místo a bouchl kladívkem.

„Zasedání Starostolce 26. prosince 1997,“ řekl Kingsley. „Dnes jsme tu, abychom soudily několik čarodějnic a kouzelníků, kteří zradili tuto zemi a vládu tím, že se spojili s Temným pánem Voldemortem, jehož pravé jméno bylo Tom Rojvol Raddle. Ale než to uděláme, máme mezi námi nového člena: Lorda Harryho Jamese Pottera-Blacka z nejstaršího a nejvznešenějšího rodu Potter-Blacků.“

Harry vstal za bouřlivého potlesku a ignoroval šepot, který vyvolalo představení rodu Potter-Blacků. Viděl, že mnozí byli zvědaví na to, jak se z něj stal lord Black. Jakmile se jim uklonil, usedl zpět své místo. Když jednání začalo, v komnatě se brzy rozhostilo ticho.

„Přiveďte obviněného,“ nařídil Kingsley.

Chlapec-který-přežil se v duchu ušklíbl, když viděl, jak přivádějí Severuse Snapea. Síla Bezové hůlky se ukázala být užitečná při vymazání vzpomínek ze Snapeovy mysli na to, že Harry byl částečně viteál.

„Severusi Tobiasi Snape, byl jsi předveden před Starostolec za vraždu Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, bývalého ředitele Bradavic a bývalého hlavního čaroděje Starostolce. Dále jste obviněn z napomáhání Temnému pánu Voldemortovi během jeho vlády zabíjením mnoha nevinných lidí a mučení ostatních. Byl jste také obviněn z úniku informací o proroctví, které předpovídalo porážku Temného pána rukou chlapce, který se měl narodit v červenci roku 1980. Vaše činy vedly ke smrti Jamese a Lily Potterových a také k mučení a trvalému postižení Franka a Alice Longbottomových. Jste …“

Ve Starostolci zavládlo naprosté pohoršení. Novináři si vzrušeně zapisovali obvinění, ačkoli jejich diktovací brky fungovaly. Vznešení členové Starostolce byli v záchvatu vzteku, v jejichž čele stála Lady Augusta Longbottomová. Nemohla uvěřit, že Snape, za kterého se Brumbál osobně zaručil, je zodpovědný za to, co se stalo jejímu synovi a snaše. Harry se klidně opřel, zkřížil nohy a sledoval podívanou s pobavením zářícím v jeho zelených očích.

Jakmile byla situace v komnatě pod kontrolou, Kingsley pokračoval.

„Jste také obviněn z mučení a psychického znásilňování vašeho studenta, Harryho Pottera-Blacka, pod záminkou lekcí nitrobrany před dvěma lety. Dále jste obviněn z toho, že jste dobrovolně poskytnul veritasérum Dolores Umbridgeové, když chtěla nelegálně vyslýchat studenty. Jak se k těmto obviněním hodláte vyjádřit?“

„Nevinen,“ řekl Snape monotónně, ale bylo vidět, že je smrtelně bledý.

„Bereme na vědomí,“ řekl Kingsley. „Dejte mu Veritasérum.“

Snapeovi se v panice rozšířily oči; už uplynulo dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy si vzal protijed na Veritasérum. Bez něj by byl nucen odpovídat na otázky Starostolce. Kingsley nařídil šest kapek, které by dokázaly vážně narušit jeho nitrobranu. S tak brutální taktikou nepočítal. Důvodem, proč se veritasérum nepoužívalo pravidelně, bylo to, že nebylo bezpečné pro mozek. Snažil se vzdorovat, ale bylo to marné a rychle podlehl jeho účinkům.

Výslech byl perfektní. Snape přiznal, že byl Smrtijed a následovník Voldemorta a že zabil Brumbála na příkaz Temného pána. To byl problém s Veritasérem; potřebovali klást přesné otázky, ale protože Snape skutečně zabil Brumbála na Voldemortův rozkaz, nemohl jim říct, že Brumbál chtěl, aby ho Snape zabil. Také přiznal, že předal informace o proroctví Voldemortovi a odešel do Bradavic špehovat na příkaz svého pána. Nakonec odhalil všechny strašné činy, kterých se dopustil během své role Smrtijeda, včetně znásilňování Harryho Pottera-Blacka pod záminkou lekcí nitrobrany, také na příkaz lorda Voldemorta.

„Kdo hlasuje pro popravu?“ zeptal se Kingsley.

Harry zvedl svou rozsvícenou hůlku a návrh prošel většinou hlasů. Snape měl být ještě ten večer vhozen do Oblouku smrti. Nebyl to polibek mozkomora, ale ani mozkomor by nechtěl políbit Snapea, že? Ty odporné bestie budou brzy zničeny pomocí Prokletého ohně; byli prostě příliš nebezpečné na to, aby je nechali na svobodě. Azkaban už nebude útočištěm pro ty démony vysávající duše.

Tolik o Brumbálově velkolepému plánu pro vyšší dobro, kde byl Snape hrdinou.

Věci se vyvíjely dobře. Kéž by ho jen jistý zrzek přestal otravovat; tedy ta ženská verze.

*** *** *** *** ***

Harry nehybně stál a sledoval pohřeb Arthura Weasleyho. Remuse a Tonksovou už nechal zpopelnit podle rodinných tradic a teď, týden po poslední bitvě, stál tady v Doupěti a účastnil se dalšího pohřbu.

Pan Weasley byl dobrý člověk. K Harrymu se choval laskavě, přijal ho do svého domu a poskytl mu jídlo a přístřeší, aniž by za to něco očekával. Dokonce vzal Harryho na Mistrovství světa ve famfrpálu, i když k tomu neměl žádný důvod. Harry k němu nikdy neměl nijak zvlášť blízko, ale dokázal se vcítit do pocitu ztráty a smutku, který Weasleyovi prožívali.

Co ho ale štvalo, bylo to, jak Ginny neustále stála vedle něj a snažila se ho vzít za ruku. Když to zkusila potřetí, začalo mu z toho podráždění cukat oko. Chtěl jí dát najevo, že mezi nimi už nic není. Nevěděl proč, ale Ginny ho prostě nezajímala. Co na ní vlastně viděl? Neměl tušení. Vlastně mu připadala… povrchní.

V průběhu obřadu se Harry nemohl ubránit tomu, aby se mu myšlenky nezatoulaly jinam. Adopční papíry a rodný list Edmunda Pottera-Blacka byly předloženy Ministerstvu kouzel. Díky jeho vlivu nemusel odpovídat na příliš mnoho otázek a Kingsley mu také pomohl, když se Harry potýkal s problémem, že v rodném listě nebyli uvedeni Teddyho biologičtí rodiče, ale místo toho jako otec bylo uvedeno jeho vlastní jméno. Kingsley Harrymu řekl, že je na něj velmi pyšný, že adoptoval dítě Remuse a Tonksové, že se postavil k věci čelem a převzal za dítě zodpovědnost. Adopce ještě nebyla zveřejněna v tisku, ale Harry si chtěl s Lenkou promluvit o rozhovoru. Dostalo ho, že Láskorádovi o něm během Voldemortova režimu tiskli pozitivní články, přestože věděli, jak nebezpečné to pro ně může být.

Z jeho myšlenek ho vytrhlo, když ucítil, že ho někdo chytil za paži a odtáhl od rodiny.

„Harry, musíme si promluvit,“ řekla Ginny tiše a mávla kolem nich hůlkou, aby seslala umlčující kouzlo. „Proč se mi vyhýbáš?“

„Ginny, teď na to opravdu není vhodná doba,“ povzdechl si Harry unaveně.

„A kdy tedy je ten správný čas?“ odsekla. „Tohle je poprvé, co jsem dostala příležitost si s tebou promluvit od poslední bitvy! Jako tvoje přítelkyně si myslím, že mám právo být naštvaná, když se mnou můj přítel odmítá trávit čas!“

„Počkej chvilku! Přítelkyně?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Co tě k tomu vede… dobře, poslouchej mě, Ginny. Mám teď na krku příliš mnoho věcí. Mám povinnosti, které musím splnit, nemluvě o dítěti, o které se musím starat. Takže momentálně žádný vztah nehledám. Je mi to líto, ale už se k sobě nevrátíme.“

„Cože?“ vykřikla naštvaně. „Nemůžeš mě jen tak nechat! Po Brumbálově smrti jsem tě nechala jít, protože jsem věděla, že si nedáš pokoj, dokud nezabiješ Ty-víš-koho. To jsi vždycky chtěl udělat a já to pochopila. Ale teď najednou…“

„Ne, Ginny,“ přerušil ji Harry. „Zabít Voldemorta nebylo to, co jsem vždycky chtěl dělat. Tahle zodpovědnost za jeho zabití mi byla vnucena a já jsem to břemeno nesl proti své vůli. Jediné, co jsem kdy chtěl, bylo být obyčejným čarodějem. A ne „Chlapec-který-přežil“.“

„Ale ty jsi Chlapec, který přežil!“ vykřikla. „Neopovažuj se se mnou rozejít, Harry Pottere! Nebuď idiot. Máme se vzít a mít děti, a to je přesně to, co uděláme. Minule jsem respektovala tvé přání, tak teď budeš respektovat ty to moje!“

Harry zavrtěl hlavou a zamračil se na ni. „Je to můj život, Ginny,“ odsekl zuřivě. „A já se rozhodnu, s kým chci strávit svůj život a kdy si přeju založit rodinu. Už se k sobě nevrátíme a já nejsem tvůj přítel!“

Rozzuřený Harry zamířil k místu pro přemístění za ochrannými kouzly obklopujícími Doupě, aniž by se staral o to, jak nezdvořilé je prostě odejít bez rozloučení. Právě když se chystal přemístit, uviděl Rona a Hermionu, jak k němu běží.

„Ach, do prdele,“ zamumlal a promnul si čelo prsty. „Zabijte mě.“

„Harry – kámo – kde jsi byl minulý týden?“ lapal Ron po dechu.

„Hledali jsme tě celou dobu, co skončila bitva!“ řekla Hermiona rozzlobeně. „Posílali jsme sovy, ale až do včerejška jsi ani jednou neodpověděl! Víš vůbec, jak jsme se o tebe báli?“

Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. Mávl hůlkou a vztyčil kolem nich umlčovací kouzlo.

„Je to Brumbálova hůlka?“ zeptala se Hermiona ostře s pohledem upřeným na Bezovou hůlku v Harryho ruce.

„Ne, je to hůlka mého předka.“

Technicky vzato to byla pravda. Podle rodokmenu, který viděl v jednom ze salónů v Potter Manor, byl potomkem Ignotuse Peverella a Krátura řekl, že Peverellové měli být bratři z příběhu.

„Tak proč ji používáš? Co se stalo s tvojí hůlkou?“ zeptala se Hermiona s podezřívavě přimhouřenýma očima.

„Používám ji, protože mi pasuje víc než moje stará hůlka,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby. Co to mělo být, výslech? Bylo mu to hodně nepříjemné, protože neměl náladu s nimi mluvit.

„Kde jsi bydlel poslední týden, kámo?“ zeptal se Ron a zopakoval svou předchozí otázku. „Nepřišel jsi do Doupěte. Chci říct, kam jinam bys mohl jít?“

„Bydlel jsem v rodovém sídle Potterů,“ odpověděl Harry stroze. „Protože mi je sedmnáct, přihlásil jsem se o své dědictví a konečně jsem získal přístup k rodinným nemovitostem.“

Když vycítil, jak se v Ronovi znovu probouzí žárlivost, přerušil ho: „Mysleli jste si, že bude zase všechno růžové, když jste mě vy dva opustili?“

Ron a Hermiona na něj zírali s otevřenými ústy.

„Harry, snažili jsme se vrátit, opravdu, ale,“ řekla Hermiona nejistě, „nemohli jsme tě najít.“

„Jsem rád, že jste mě nikdy nenašli. Kdybyste mě našli, válka by nikdy neskončila. Neříkal jsem ti, že hledání viteálů nebude snadný, Rone? Které části z toho jsi nerozuměl? Byl tvůj žaludek jediné, na co jsi dokázal myslet? Byli jsme ve válce! Myslel sis, že mi Brumbál řekl všechno a dal mi plán všech svých plánů? Ten manipulativní starý kozel mě nikdy na nic nepřipravil! Musel jsem na to všechno přijít úplně sám! Řekl jsem ti, že v Bradavicích je viteál. Odmítly jste to. Ignorovali jste mě. Oba jste si neustále šeptali za mými zády. Myslela sis, že jsem takový idiot, že bez tebe na to nikdy nepřijdu, že Hermiono?“

Oba dva byli v šoku. „Harry…“ začala Hermiona.

„Zabil jsem toho hada v Godrikově Dolu,“ řekl Harry a umlčel ji. „Obrátil jsem se na skřety a požádal jsem je o pomoc se získáním poháru. Byl v Bellatrixině trezoru. Diadém byl v Komnatě nejvyšší potřeby v Bradavicích. Zničil jsem medailon smrtící kletbou v den, kdy jste vy dva odešli. Opravdu je mrtvý. Všechny jeho viteály byly zničeny. Proto jsem se mu té noci postavil na odpor. Nejsem žádné monstrum, které by vyprovokovalo bitvu s Voldemortem a jeho Smrtijedy jen tak pro zábavu! Udělal jsem to proto, abychom ho konečně mohli porazit jednou provždy! Po šesti letech, co mě znáte, máte tu drzost mě srovnávat s Voldemortem?“

Harry mezitím ztratil klid a začal křičet. Hermiona vrhla zlostný pohled na Rona. Zrzek něco zamumlal, protože nedokázal vymyslet nic, čím by svého kamaráda uklidnil.

„Harry,“ řekl Ron slabým hlasem. „Vím, že to bylo špatné. Ale no tak! Můj táta zrovna umřel, kámo! Víš, že bych to nikdy neřekl, kdyby byl naživu! A co se týče toho, co se stalo ve stanu, tak to byl ten zatracený medailon! Ovlivnil mě víc než tebe a Hermionu!“

„A já jsem se nechtěla přemístit, Harry,“ řekla Hermiona tiše. „To přece víš.“

Harry chvíli trpělivě čekal a jen na ně zíral. „A to je všechno?“ zeptal se nevěřícně. „Žádné omluvy? Je pro tebe „promiň“ cizí slovo?“

Ronův obličej a uši zrudly. Bylo jasné, že jeho nálada stoupá. Hermiona otevřela ústa, ale Harry ji zarazil.

„Odpustil jsem ti po prvním úkolu Turnaje tří kouzelníků, i když ses nikdy neomluvil,“ řekl naštvaně. „V té době, navzdory tomu, jak hrozný jsi ke mně byl, jsem dokázal pochopit tvou situaci, tak jsem to nechal být. Ale teď? Opustil jsi mě během války jen kvůli tvému zatracenému žaludku? A pak jsi mě obvinil ze smrti tvého otce, a ještě jako třešničku na dortu mě obviníš, že jsem stejný jako Voldemort? To, Rone, ti nikdy neodpustím. Aspoň bych o tom uvažoval, kdybys vypadal, že je ti to upřímně líto, ale to slovo ti ani nevyšlo z tvé pusy! Zdá se, že si ani teď neuvědomuješ závažnost svých činů.“

Ron na něj zuřivě zíral. Neřekl jediné slovo.

Harry se obrátil ke své druhé nejlepší kamarádce. Hermiona měla slzy v očích a Harry cítil, jak mu slzy také zamlžují zrak.

„Jeden měsíc možná není dlouhá doba na to, aby se člověk změnil, Hermiono,“ řekl tiše. „Ale pro mě to rozhodně byla dlouhá doba. Změnilo mě to a nemyslím si, že bys mě přijala takového, jaký teď jsem. Děkuju ti za všechno, Hermiono, ale naše přátelství už nikdy nebude jako dřív. Je mi to líto.“

Bez dalšího slova se Harry přemístil z Doupěte, nechal Hermionu rozrušenou a Rona velmi rozzlobeného.

O pár minut později k nim přišla Ginny a byla rozzuřená, když zjistila, že Harry odešel, aniž by se s ní usmířil. Myslela si, že stačí mu dát trochu prostoru, aby se uklidnil, ale Harry ten čas využil k tomu, aby znovu zmizel.

„Kam zase utekl?“ zeptala se Ginny rozzlobeně.

„Odešel na své panství,“ odsekl Ron. „Zatracený hajzl. Chová se jako Malfoy.“

Hermiona mlčela. Za tou záhadou bylo mnohem víc než to, co jí Harry řekl, a ať se u Merlina propadne, ona tomu přijde na kloub. Byla si také jistá, že když dá Harrymu dostatek času na to, aby se uklidnil, věci se urovnají. Ten kluk měl nechvalně proslulou výbušnou povahu, ale ona věděla, že je taky velmi shovívavý.

Vrátí se zpátky a jejich přátelství by se opět urovnalo.