Taká roztomilučká krátka hlúposť pred spaním - nechcela som, aby táto kategória ostávala prázdna ale nie je momentálne čas aby som našla niečo duchaprítomnejšie :D ale nájdem a verím, že už čoskoro :) zatiaľ brú noc :) ♥

   ♡      ♡      ♡      ♡      ♡      ♡      ♡      ♡   

Dát si k Vánocům dárek bylo podle Dracova skromného názoru naprosto přijatelné. Rozhodně si nějaký zasloužil. Vánoce byly časem radosti, jenže on radost necítil a sotva mohl čekat, že ho rozveselí někdo jiný. Tak proč to nevzít do vlastních rukou?

Vybrat dárek bylo to nejjednodušší. Horší bylo skutečně ho získat - vyžadovalo to pečlivé plánování. Skutečnost, že většina studentů osmého ročníku zůstávala přes prázdniny na Bradavicích a připravovala se na OVCE, byla jasným znamením, že vesmír stojí na jeho straně a že by to opravdu měl udělat.

Ráno pětadvacátého prosince políbí Harryho Pottera. Potřeboval jen nějaké rozptýlení, únikovou cestu a jistotu, že madam Pomfreyová bude nablízku, protože pokud útěk selže a Potter ho stihne rozsekat kletbami na kousky, léčitelku bude rozhodně potřebovat. A také potřeboval, aby Potter zůstal věrný svému zvyku vstávat brzy ráno a létat nad pozemky Bradavic.

Štěstí stálo při něm. Vánoční ráno bylo nádherné. Slunce svítilo tak jasně, že se sníh třpytil jako posypaný diamantovým prachem a Draco ani nemusel dlouho číhat poblíž vstupu do hradu. Potter se objevil bez Weasleyho v patách, což všechno výrazně usnadňovalo. Byl zachumlaný v tlustém plášti, tmavě červené pletené šále a vlněné čepici a vůbec si nevšiml, že se Draco skrývá za nedalekým stromem.

Pod Pottrovými botami křupal čerstvý sníh, když mířil k přístřešku s košťaty. Draco se vydal za ním - neběžel, přesto byl v okamžiku, kdy dorazil ke kůlně, zadýchaný. Na paniku ani druhé myšlenky už nebyl čas. Udělá to. Bylo rozhodnuto.

Vešel do malého, tmavého prostoru a Potter se prudce otočil. V ruce už svíral Kulový blesk. Když ho uviděl, viditelně se uvolnil a krátce kývl. „Malfoyi.“ Když Potter vyslovil jeho jméno tímhle tónem, Draco nikdy nedokázal poznat, jestli je to jen pozdrav, nebo obvinění.

Přikývl na oplátku a rychle popadl svůj Nimbus, než Potter stihne odejít. Ten už totiž stál u východu.

„Co máš s koštětem?“ zeptal se Draco.

Potter zmateně těkal pohledem mezi ním a Kulovým bleskem. „Cože? Nic.“ Přesto si ho začal pečlivě prohlížet.

Draco se přiblížil a snažil se neusmívat. Byla to dokonalá věta. Samozřejmě že byla. Potter a jeho drahocenné koště.

„Má prasklinu, Pottere.“ Postoupil ještě o krok. Teď už stáli téměř těsně vedle sebe. „Tamhle. Na násadě.“

Potter přejel prsty po hladkém dřevě s až přehnanou opatrností. „Děláš si ze mě srandu, Malfoyi. Nic tam nevidím.“

„Tady.“ Draco vytáhl hůlku a beze slov seslal Lumos.

Na jejím konci se rozsvítilo světlo a Potter zvedl koště blíž k němu.

Dracovi se žaludek převracel v jednom kotrmelci za druhým. Jeho plán fungoval dokonale. V jedné ruce držel hůlku, ve druhé Nimbus. Teď už to jen musel udělat.

Potter zvedal hlavu. Teď, nebo nikdy. Draco se naklonil. Jeho rty se dotkly něčeho měkkého a studeného - políbil Pottera na tvář! Do prdele. Draco okamžitě uskočil.

Potter na něj zíral s obočím vytaženým tak vysoko, že si Draco ani nemyslel, že je to anatomicky možné. „Co...“ Potter otevřel ústa a zase je zavřel. Chvíli mlčel. „Co to mělo být?“

„Já...“ Draco pevně sevřel hůlku a připravil se k obraně.

Potter ho měl přece proklít, ne tam jen stát, zírat na něj a klást otázky.

Na druhou stranu Draco také neměl minout Potterova zatracená ústa.

„Jen jsem se snažil... potřeboval jsem se podívat zblízka a... byla to jen nehoda—“

Ach, k čertu s tím. K čertu s vysvětlováním. K čertu s celou tou pitomostí. Vyhoupl se na koště a vystřelil z kůlny ven. Přitom mu hůlka vypadla do sněhu, ale bylo mu to úplně jedno.

Ledový vzduch na tváři byl čistá blaženost. Ještě chvíli a měl pocit, že se mu rozpálí kůže do běla. U všech svatých. Riskovat takovou ostudu kvůli polibku na tvář opravdu nebylo součástí plánu.

Letěl co nejrychleji směrem k Zapovězenému lesu. Ale Nimbus se náhle zachvěl. Strhl se doleva. Pak se prudce otočil a mířil zpátky. Přímo k Potterovi.

Draco sevřel násadu, tlačil ji dolů, tahal nahoru, snažil se změnit směr, ale koště naprosto ignorovalo všechny jeho pokusy získat nad ním kontrolu.

Potter stál dole ve sněhu, Hůlkou mířil přímo na něj a přitahoval ho k sobě. Draco měl dojem, že i na tu dálku vidí, jak mu zelené oči planou vztekem.

Země se rychle přibližovala, Nimbus jako by zmizel pod ním. Vyletěl dopředu a narazil přímo do Potterovy hrudi.

Potter ho zachytil stejně obratně, jako chytával Zlatonku. Paže mu obtočil kolem zad a byl skoro zázrak, že oba nespadli. Tiskli se k sobě tak těsně, že Draco nedokázal rozeznat, čí srdce mezi nimi buší jako splašené.

Zkusil se odtáhnout ale dostal se sotva o pár centimetrů - Potterovy paže ho nepustily. A Potterova tvář byla příliš blízko, vlněná čepice mu mezitím spadla a do černých vlasů se mu zachytávaly vločky. Draco si ani nevšiml, že slunce zmizelo za mraky - vedle Pottera stejně nebylo možné vnímat nic jiného.

„Ptal jsem se... co to mělo být?“ Potter zněl překvapivě klidně. Mluvil pomal, nespouštěl z Draca oči.

„Já... ehm...“ Bez hůlky. Bez koštěte. Na výběr toho moc neměl. „Jsou Vánoce, Pottere. Chtěl jsem ti popřát veselé Vánoce. To je přece jasné,“ přinutil rty k úsměvu. „Veselé Vánoce, Pottere.“ Poplácal ho po zádech, jak nejsilněji to jejich těsná blízkost dovolovala, a pak teatrálně políbil vzduch u obou Potterových tváří. „Ať jsou veselé a plné samých kalorických dobrot.“

Potter na něj dál jen hleděl. „Chápu.“ Pořád ho držel v náručí. Mráz mu zbarvil tváře dorůžova. „Tak tedy...“ Naklonil se blíž. Draco zadržel dech. Potter ho neproklel. Nekousl ho. Ani mu neposlal vzdušný polibek na tvář. Políbil ho přímo na ústa. Potter měl zatraceně dobrou mušku.

A uměl líbat. Jedním letmým dotykem jazyka dokázal Dracovi podlomit kolena. Lehkým nakloněním hlavy přiměl celé jeho tělo dychtivě se přisunout blíž. A když se odtáhl, vyloudil z něj tiché zakňučení. „Veselé Vánoce,“ řekl Potter.

Usmíval se a rty měl vlhké. Pustil Draca a ustoupil o krok. Dvě mávnutí hůlkou přivolala Dracovu hůlku i Nimbus  přímo do jeho rukou. Potter asi opravdu uměl přivolat všechno, po čem zatoužil. Nebo možná všechno i všichni sami chtěli skončit v jeho rukou. Podal Dracovi koště i hůlku a pak si přivolal svůj Kulový blesk.

O několik vteřin později už seděl na koštěti a vzlétal. Odnášel s sebou všechnu tu vánoční radost. To tedy byla chvíle uvědomit si, že obyčejný polibek není dárek... ale kletba.

„Hej! Malfoyi!“

Draco vzhlédl. Potter se vznášel nad ním a mračil se.

„Poletíme, nebo co?“

Naklonil hlavu na stranu.

„Víš přece, že tě v závodě porazím. Nemůžu uvěřit, že mi dáváš takový náskok.“

Draco jen stál, svíral Nimbus a nechápavě na něj zíral. Pak se mu v hlavě rozjasnilo. Potter chtěl, aby letěli spolu. A také... Potter ho právě políbil.

„Můžu si to dovolit!“ zvolal Draco a náhle ho zaplavila vlna energie.

Opravdu si to mohl dovolit. V tu chvíli měl pocit, že by snad dokázal létat i bez koštěte. Přesto na Nimbus nasedl, vyletěl vedle Pottera a usmál se. „Vítěz dostane cenu, že?“

Potter se zazubil. „Tak si pospěš a zjisti jakou.“ A s těmi slovy vystřelil směrem k Zapovězenému lesu.

Draco pevně sevřel násadu svého koštěte a vyrazil za ním.