„Já to nedokážu,“ zavrčel Draco a přecházel sem a tam po úzké učebně. „Čtyři měsíce a pořád nejsem ani trochu blíž! Je to naprostá ztráta času, Láskorádová!“

Luna ho pozorovala, zatímco Draco prožíval další ze svých menších zhroucení, stejně neotřesitelná jako vždycky. Draco už neměl ani dost energie na to, aby se na ni mračil. Neochotně musel uznat, že právě ona představuje jeho nejlepší šanci, jak tuhle zatracenou disciplínu zvládnout, i když polovinu času vůbec netušil, o čem to sakra mluví.

Skutečnost, že se mu nějakým záhadným způsobem podařilo spřátelit se s tou podivínskou holkou, mu ani po čase nepřestávala vrtat hlavou. Ať už to ale bylo jakkoli, Luna k němu byla od jeho návratu do Bradavic na osmý ročník vždy otevřená a přátelská a Draco se přistihl, že jí navzdory vlastní neochotě začíná důvěřovat. Přinejmenším se mu nikdy nevysmála za jeho žalostné pokusy.

„Moc nad tím přemýšlíš, Draco,“ vysvětlila bezstarostně. „Mně se to povedlo. A Harry svou podobu zvládl už při…“

„Ano, ano. Dokonalý zatracený Potter,“ zabručel otráveně Draco. „Merline chraň, aby se mu někdy něco nepovedlo. To by byla hotová katastrofa!“

Skutečnost, že Potter zvládl získat svou animágskou podobu už po dvou lekcích s Lunou, byla něco, o čem Draco odmítal mluvit – zvlášť když on sám na tom dřel čtyři měsíce a pořád neviděl jediný výsledek.

„Ale no tak, nebuď malicherný,“ napomenula ho Luna. „Harrymu se to povedlo proto, že se nesnažil všechno rozebírat do posledního detailu. Prostě to udělal.“ Lehce se zamračila, jak se snažila vzpomenout. „Vlastně byl tehdy v zahradách, když se mu to povedlo, a samozřejmě mu s proměnou pomohli muchorozí chropotalové…“

Draco raději mlčel. Z hádek s Láskorádovou o věcech, které existovaly jen v její hlavě, nikdy nevzešlo nic dobrého. Nakonec měl buď chuť si vyrvat všechny vlasy, nebo ho nějakým záhadným způsobem přesvědčila, že na tom možná opravdu něco je – a pak se přistihl, jak kontroluje skříně na košťata, jestli se v nich neschovávají ty její narglovité potvory. Ani jedna z těch možností ho zrovna nelákala.

Přesto když oznámila, že budou pokračovat venku, ochotně ji následoval. Čerstvý vzduch mu prospěje a bylo nepravděpodobné, že by se v tuhle noční hodinu po pozemcích potuloval někdo, kdo by se vysmíval jeho žalostným pokusům.

Když dorazili do bradavických zahrad, cítil se skutečně lépe. Nad hlavou zářil měsíc a zaléval rozlehlé trávníky bledým světlem, pod nohama mu křupal jinovatkou pokrytý trávník, všude panovalo zvláštní ticho, ale jemu připadalo spíš uklidňující než znepokojivé. Lehký vánek mu rozcuchal vlasy a po zádech mu přeběhl příjemný mráz. Bylo tu… hezky.

Luna se k němu otočila a její světlé oči i blond vlasy se v tlumeném měsíčním světle jemně leskly. „Tak to zkus znovu. A tentokrát nemysli na teorii. Prostě to nech přijít.“

Říkalo se to snadno, ale Draco ji poslechl. Zavřel oči a zklidnil mysl, snažil se vytěsnit všechny rušivé myšlenky. Šlo jen o soustředění. Uvolnil ramena a pokusil se naslouchat vlastním instinktům. Myslí mu probleskl obraz měsíce a z nějakého důvodu mu připadal důležitý. Ano… něco ho k němu přitahovalo. Skoro jako by ho měsíc volal – nebo spíš něco hluboko uvnitř něj. Draco pocítil náhlou potřebu na to divoké volání odpovědět a…

Stalo se to téměř náhle. Ještě v jednu chvíli byl sedmnáctiletým klukem, který se třásl v chladném zářijovém větru, a v té další bylo všechno jinak. Tělo se mu plynule přetvořilo, jeho vnímání se změnilo. Najednou si uvědomoval nové zvuky, nové vůně… Jak je mohl dřív vůbec nevnímat? Zdánlivě tiché zahrady ožily cvrlikáním, kvákáním, štěbetáním i skřeky; Draco je slyšel všechny a vnímal i tiché pohyby tvorů ukrytých v křoví. Otevřel oči a svět vypadal jinak – skoro až neuvěřitelně živě. Vítr mu pročechral hebkou srst, ale už ho nestudil. A nade vším tím zářil měsíc…

„Dokázals to!“ vypískla Luna. „Ach, Draco, jsem na tebe tak pyšná!“

Draco vyskočil – instinktivně ostražitý – dokud nerozpoznal její vůni a hlas. Vzhlédl k ní a zvědavě škubl uchem, zatímco se na něj usmívala a…

Počkat. Usmívala se na něj shora?

„Jsi naprosto rozkošný!“ rozplývala se Luna, klekla si a jemně mu přejela prsty po srsti. Z téhle výšky vypadala obrovská. „Jen se na sebe podívej! Věděla jsem, že ti muchorozí chropotalové…“

Jak moc malý vlastně byl?! Draco okamžitě vyrazil k jezeru. Tiché měkké tlapky se téměř bezhlučně míhaly po zemi. Dobře, rozhodně měl tlapy, takže alespoň nebyl krysa ani fretka. Kdyby se proměnil v králíka, někdo by za to zaplatil.

Opatrně se naklonil nad hladinu, aby si prohlédl svůj odraz a z vody na něj hleděla bílá huňatá tvář se špičatýma ušima, úzkým čenichem a velkýma stříbrnýma očima. Draco zvědavě naklonil hlavu a důkladně si svou podobu prohlížel. Zkusmo zavrtěl ocasem a vycenil zuby. Odraz na něj zavrčel a odhalil drobné špičáky. Z hrdla mu uniklo překvapené zakňučení. Co to u všech…

„Draco!“

Soustředění se přerušilo a Draco se během okamžiku vrátil do lidské podoby. Prudce zalapal po dechu, jak se jeho tělo náhle změnilo, a musel se opřít rukama o zem, aby nespadl do jezera.

„Promiň,“ omluvila se Luna zadýchaně, když k němu došla. „Nechtěla jsem tě polekat.“

„Nepolekal jsem se,“ odfrkl si Draco. „Jen mě to překvapilo...“ Podíval se dolů na své úplně lidské, kompletně oblečené tělo. Svět kolem něj byl zase obyčejný a ta lehkost i bezstarostná radost, které cítil během proměny, pomalu mizely.

„Věděla jsem, že budeš vlk,“ prohlásila Luna spokojeně. „A navíc bílý! Vlastně to dává dokonalý smysl. Zrovna jsem si říkala…“

„Vlk?“ zopakoval Draco nevěřícně. Sám sebe tipoval spíš na nějakou drobnou bílou lišku. Nebylo by to nijak oslnivé, ale pořád přijatelné. Rozhodně nevypadal jako vlk. „Byl jsem maličký,“ namítl. „Ty ses nade mnou doslova tyčila!“

„No samozřejmě, hlupáčku. Nečetl jsi teorii?“ usmála se Luna. „Do své animágské podoby postupně dorůstáš. Při první proměně má animág vždy podobu mláděte. Proto ses proměnil ve vlčí štěně.“

„Ve vlčí štěně?“ zamrkal Draco. To bylo tedy zklamání. Čekal, že se rovnou promění v dospělého animága. „Jak dlouho potrvá, než budu mít dospělou podobu?“ zeptal se netrpělivě.

„Až přijde správný čas,“ odpověděla Luna vesele. „O tom rozhoduje tvoje magie. Může to trvat pár týdnů, někdy i několik měsíců.“

„Měsíců?“ zasténal Draco. „Já myslel, že už máme hotovo!“

„Tohle je cvičení na celý život,“ napomenula ho Luna vážně. „Budeš muset trénovat a být trpělivý.“

Draco její moudrou radu prakticky nevnímal, protože byl příliš zaměstnaný uraženým trucováním. „Nechci být štěně,“ zabručel. „Chci být dospělý!“

„Dospělý budeš, až přestaneš být dítě,“ odpověděla blondýnka. „Tak to prostě funguje.“

„Ale…“

„Nejdřív se musíš naučit lézt, než začneš běhat, Draco. Říkala jsem ti, že musíš být trpělivý. Čím dřív přijmeš svou podobu a začneš se z ní učit, tím dřív se tvoje magie pohne kupředu.“

Draco se zamračil, cosi si nespokojeně zamumlal a nakonec neochotně ustoupil. Stejně s tím nemohl nic dělat. Luna se usmála, rozcuchala mu vlasy – zlozvyk, který jí jednou definitivně zatrhne – a odváděla ho zpátky k hradu. Teprve po chvíli Draca napadla jedna otázka. „Jakou animágskou podobu má Potter?“

„Chceš, abych jemu prozradila tu tvoji?“ opáčila Luna.

Draco se zhrozil. „Samozřejmě že ne!“ Potter rozhodně nemusel vědět něco tak osobního.

„Tak vidíš,“ pokrčila rameny Luna.

Draco se zamračil. Bylo jasné, že mu Potterovu podobu neprozradí. Přesto si nemohl pomoct. „Ale moje je lepší, že?“ zeptal se. „Že jo?“

Luna se na něj podívala s pobavenou něhou. „Je naprosto dokonalá.“

* * *

Lovec se plížil za svou kořistí a tiše postupoval vpřed na měkkých tlapkách. Bylo dávno po půlnoci a měsíc zaléval pozemky svým tajuplným světlem. Bílý stín byl na slabé vrstvě sněhu téměř neviditelný. Byl stínem, duchem, přízrakem. Tohle území patřilo jemu a on byl jeho pánem. Jeho kořist bude svého nerozvážného rozhodnutí zatoulat se do jeho revíru brzy litovat. Lovec se přikrčil, přenesl váhu na zadní nohy a upřel oči na svůj cíl. A pak zaútočil.

Cvrček na poslední chvíli odskočil s vítězoslavným zacvrkáním a zanechal po sobě jen malé vlče, které dopadlo do sněhu jako nadýchaná hromádka neúspěchu. Draco zavrčel, okamžitě vyskočil na tlapy, vycenil zuby a nespokojeně zaťal drobné bílé pacičky do země. Kdesi opodál se znovu ozvalo posměšné cvrkání a malý vlk nespokojeně připlácl uši k hlavě. Když se znovu rozhostilo ticho, uraženě si lehl, položil hlavu na tlapky a vypadal jako to nejmrzutější vlčí štěně na světě.

To prostě nebylo fér! Draco znovu zavrčel. Proměnu trénoval už dva týdny a do své animágské podoby se teď dokázal dostat téměř bez přemýšlení. Kupodivu ho to navíc opravdu bavilo. Jako člověk – téměř dospělý – byl Draco zvyklý neustále zachovávat důstojnost a mít všechno pod kontrolou. Jako vlčí štěně si ale mohl dovolit mnohem víc. Mohl skákat, běhat, vrčet a dělat ze sebe malého potížistu. Bylo to osvobozující a… vlastně i zábavné.

Kromě fyzické proměny se měnila i jeho mysl. Luna měla pravdu, když mluvila o instinktech. Byl zvědavější, mnohem víc ho lákalo zlobit, objevovat a všechno prozkoumávat. Těžko se to vysvětlovalo. Draco tomu říkal dočasný návrat do dětství. V téhle podobě byl zase malým klukem a bylo překvapivě těžké si to neužívat.

Mělo to ale i své nevýhody. Především neuměl lovit ani za nic. Občas se mu podařilo připlácnout nějaký hmyz, ale tím jeho lovecké úspěchy víceméně končily. A vědomí, že se bez zvládnutí těchto základů nikdy neposune ke své dospělé animágské podobě, ho frustrovalo čím dál víc. Luna mu pořád opakovala, aby na sebe netlačil, jenže trpělivost nikdy nepatřila mezi jeho silné stránky.

Kromě toho se nudil. A byl sám. Jeho vlčí instinkty prahly po společnosti vlastního druhu a přestože jeho lidská část dokázala všechno logicky vysvětlit, Draco stále silněji toužil po dalších vlcích. Pořád byl jen štěně a podle přírody bylo právě teď období, kdy si měl hrát se svou smečkou, učit se lovit a osvojovat si dovednosti, které bude jednou potřebovat. Tyhle instinkty se ovládaly čím dál hůř. Jenže jeho možnosti byly na bradavických pozemcích zoufale omezené a Draco z toho začínal být pořádně otrávený.

Měsíc na něj shlížel z oblohy a Draco nakonec podlehl instinktu. Zaklonil hlavu a vyloudil pronikavé zavytí. Odpovědělo mu jen ticho. Nespokojeně zakňučel. Chtěl si jen hrát! Copak to bylo tolik? Mít někoho, kdo by si s ním hrál?

To ticho ho začínalo ubíjet. Draco nešťastně zakňučel. Už to nevydržel - musel pryč. Musel někoho najít. Kohokoli. Neměl být takhle sám. Bylo to špatně!

S touhle myšlenkou se malé vlče rozhodně rozběhlo k západní zdi Bradavic a protáhlo se škvírou mezi kameny. Na druhou stranu se dostalo bez větších potíží, jen trochu klopýtlo, než znovu našlo rovnováhu. Zapovězený les, který mu ještě jako člověku připadal temný a hrozivý, ho teď podivně přitahoval. Uši mu vzrušeně zaškubaly, když zachytil nové a zajímavé zvuky. Nasál vzduch a ocas se mu nedočkavě rozvlnil. Tohle místo doslova překypovalo životem a přímo vybízelo k objevování.

S nadšeným zakňučením se Draco rozběhl vpřed a za sebou nechal jen řadu drobných otisků tlapek ve sněhu.

* * *

Bylo to ještě lepší, než čekal. Draco si pobyt v lese náramně užíval. Očichával všechno kolem sebe, pobíhal sem a tam, válel se po zemi. Dokonce se mu podařilo vyplašit hejno koroptví a chvíli je pronásledoval. Byly na něj příliš rychlé, ale vůbec mu to nevadilo. Bavil se skvěle.

V lese bylo tolik věcí k lovení, mnohem víc než jen ti hloupí namyšlení cvrčci. Každý kámen, strom i keř ukrýval nějaké překvapení – dokonalé hřiště pro malé vlčí štěně. A Draco byl odhodlaný prozkoumat úplně všechno. Každou skulinu, každou díru, každý…

Najednou se kolem něj všechno dalo do pohybu. V křoví cosi zašustilo, kolem něj prosvištěl zajíc, ze stromů se s hlasitým třepotem vzneslo hejno ptáků a větve se prudce rozhoupaly. Vlče se zarazilo a zbystřilo.

Vzápětí se z dálky ozvalo zavytí. Bylo hluboké, dlouhé a při jeho zvuku se Dracovi zježila srst. Okamžitě zpozorněl. Další vlk! Ocas se mu radostně rozvrtěl a jazyk mu vyklouzl z tlamy. Nebyl sám!

Ani na okamžik ho nenapadlo uvažovat o tom, že by to mohlo být nebezpečné. Byl osamělý a chtěl si hrát. Na nebezpečí kašlal.

Draco radostně zakňučel a rozběhl se za tím zvukem.

* * *

Osamělý vlk se tiše plížil lesem a proplétal se mezi stromy a hustým podrostem. Tmavě šedou srst měl poprášenou sněhem a pod tlapami mu křupala promrzlá zem, ale vůbec mu to nevadilo. Jeho kožich byl hustý a na mnohem drsnější podmínky byl zvyklý.

Právě teď záleželo jen na lovu.

Harry upřel pohled na zajíce a srst na šíji se mu napjala vzrušením. Z hrdla se mu mimoděk vydral tichý vrčivý zvuk. Zajíc na okamžik střihl uchem, ale neutekl - Harry si oddechl. Nechtělo se mu stopovat ho znovu, lovil ostatně jen výjimečně. Když se pak proměnil zpátky v člověka, vždycky pro něj bylo těžké smířit se s tím, že něco zabil. Bylo jednodušší lovu se úplně vyhnout. Jenže dnes v noci byl neklidný a instinkty v něm sílily víc než obvykle.

Svoji animágskou podobu miloval. Od chvíle, kdy se s Luninou pomocí poprvé proměnil, se pro něj stala téměř nezbytností. Vlci byli svobodní a nespoutaní, silní a nádherní. Netížily je tisíce drobných starostí, se kterými se musel potýkat každý den jako člověk. Tyhle proměny potřeboval a Luna ho ujišťovala, že je to naprosto přirozené. Harry jejímu úsudku věřil. Musel ale přiznat, že se objevily jisté… komplikace.

Vlk nebyl stvořený k tomu, aby žil o samotě. Dříve nebo později se touha po smečce – potřeba běhat po boku vlastního druhu – stala příliš silnou. Harry jako malé vlče strávil mnoho osamělých nocí touláním po lese a ani o šest měsíců později, kdy už byl dospělým vlkem, to nebylo o nic příjemnější. Právě v takových chvílích mu nejvíc chyběli Remus a Sirius.

Na druhou stranu neměl moc na výběr. Vlci byli teritoriální a cizince mezi sebe nepřijímali. Harry si tvrdohlavě uhájil vlastní území a vybojoval si pro sebe malý kus lesa. Jenže pořád byl sám a začínalo ho to čím dál víc trápit. Jeho osamělé vytí zůstávalo jako vždy bez odpovědi a pokaždé v něm zanechalo stejný pocit opuštěnosti a odmítnutí.

Proto mu zbývala jediná možnost, jak své instinkty alespoň trochu utišit.

Potřeboval lovit.

Zajíc o něm stále neměl ani tušení a Harry si olízl tlamu. Přikrčil se nízko k zemi a přenesl váhu na zadní nohy. Za pár vteřin vyrazí a jediným skokem ho skolí. Stačilo už jen…

„Jip!“

To pronikavé zakňučení přišlo tak náhle a tak nečekaně, že Harry sám překvapeně vyjekl. Zajíc byl během okamžiku pryč a Harry zavrčel frustrací, připravený zachránit situaci pronásledováním. Vtom se za ním zašustilo křoví. S vrčením se otočil, jen aby spatřil malou huňatou kuličku, která se vykutálela z houští a zastavila se sotva pár centimetrů před ním.

Harry si ji obezřetně prohlížel. Nikdy nic podobného neviděl. Zůstal nehybně stát, pak se opatrně přiblížil a zkusmo ji očichal. Co to bylo sakra za tvora?

Najednou se ta chlupatá kulička rozvinula. Harry překvapeně ucouvl. Zpod huňaté srsti vykoukla tvář až nápadně podobná té jeho a zvědavé stříbrné oči se na něj zadívaly s upřímným zájmem. Harrymu mimovolně zacukaly uši.

No… Tohle bylo nové.

Harry na to… stvoření jen nevěřícně zíral.

Vlče.

Zpátky na něj hledělo malé vlčí štěně se špičatýma ušima a pozorným pohledem. Jeho sněhobílá srst téměř splývala s okolním sněhem, ale ty oči se nedaly přehlédnout – jasně stříbrné a neobyčejně výrazné.

Větší vlk se na něj zadíval, výstražně naježil srst a přemýšlel, co tu vlastně dělá. Copak nevěděl, že tohle je Harryho území? Byla někde poblíž jeho smečka? Chystali se na něj zaútočit? Už jen ta představa mu zježila srst na šíji a výhružně zavrčel, aby dal vetřelci jasně najevo, co si o jeho přítomnosti myslí.

Štěně však jeho varování naprosto nepochopilo. Nadšeně vyjeklo, prudce zavrtělo ocasem a bez nejmenších zábran přiklusalo až k němu. Směle očichalo většího vlka, spokojeně zakňučelo a s neutuchajícím nadšením pokračovalo v narušování Harryho osobního prostoru.

Harry zůstal stát s otevřenou tlamou, doslova neschopný jakékoli reakce. Když se k němu kdy přiblížil jiný vlk, bylo to vždy jen kvůli souboji nebo útoku. Byl zvyklý být samotář a všechny podobné pokusy okamžitě odmítat. Tak se to přece dělalo! Jenže teď byl nucen vypořádat se s tímhle… tímhle naprostým ignorováním všech pravidel a vůbec si nebyl jistý, že se mu to líbí.

Ještě méně se mu to líbilo ve chvíli, kdy se štěně protáhlo kolem něj a zvědavě se natáhlo po jeho ocase. Ostré drápky se zachytily do srsti a Harry při tom doteku výhružně naježil kožich. Bleskově se otočil a výstražně cvakl zuby, aby dal jasně najevo svůj nesouhlas.

Nepomohlo to ani v nejmenším.

Vlče se okamžitě překulilo na záda, jazyk mu visel z tlamy, ocas se vrtěl jako o život a velké stříbrné oči se prosebně upíraly na Harryho v naprosto zřejmé výzvě.

Hraj si se mnou.

Harry pohoršeně odfrkl. Na tohle opravdu neměl čas! To se měl snad vzdát lovu jen proto, aby vyhověl rozmarům nějakého štěněte? Vždyť byl vlk!

Na důkaz toho zaklonil hlavu a hlasitě zavyl. Hluboký zvuk se vydral z hloubi jeho hrudi a rozlehl se celou lesní mýtinou. Zdálo se, že na jeho volání odpovídá i samotný měsíc, který se na okamžik rozzářil ještě jasněji. Harryho zaplavila pradávná vlčí síla a nechal se jí zcela pohltit. Znovu otevřel tlamu a zavyl…

…jen aby překvapeně zmlkl, když se k jeho vytí přidal pronikavý, chraplavý pištivý hlas.

Harry přestal výt a vrhl na svého drobného společníka značně otrávený pohled. Ten jeho nelibost naprosto ignoroval a dál s nadšením vyzpěvoval své pištivé „vytí“, jehož ostrý zvuk Harrymu připlácl uši k hlavě v znechucení. Znělo to příšerně. Dělal to úplně špatně! Harry znechuceně odfrkl a štěně okamžitě zmlklo. Velké šedostříbrné oči se na něj upřely s trpělivým očekáváním, jako by čekalo, s jakou novou hrou Harry přijde tentokrát.

Harry už toho měl dost. Pohrdavě si odfrkl směrem k malému vetřelci, otočil se a vydal se pryč. Sotva však ušel pár metrů od mýtiny, zaslechl za sebou dobře známé cupitání drobných tlapek.

Harry zavrčel a prudce se otočil. Štěně k němu okamžitě doklusalo a bez potíží s ním drželo krok. Harrymu výstražně ztuhl ocas a znovu výhružně cvakl zuby.

Nech mě být.

Štěně ho naprosto ignorovalo a tvrdohlavě pokračovalo za ním, přestože Harry stále zrychloval. Větší vlk zavrčel a vyrazil tryskem vpřed, rozhodnutý nechat tu malou huňatou otravu daleko za sebou. Proplétal se mezi stromy a křovinami tak, aby za sebou zanechal stopu, kterou drobný vetřelec nebude mít šanci sledovat.

Tak schválně. Ať si ho teď zkusí honit.

Harryho plán skutečně vyšel. Štěně narazilo na padlý kmen, přes který se Harry bez problémů přenesl jediným skokem, ale pro drobné vlče byl příliš vysoký. Jeho krátké nožky takový skok jednoduše nezvládly. Pobíhalo sem a tam a zoufale hledalo cestu na druhou stranu. Nakonec mu nezbylo než se vzdát. Zakňučelo, posadilo se na zadek a s velkýma smutnýma očima a sklopenýma ušima sledovalo Harryho. Šedý vlk zůstal stát na druhé straně a pozoroval ho, jen aby se ujistil, že se ten protivný malý spratek přes kmen opravdu nedostane.

Štěně zůstalo tam, kde bylo, ale opřelo tlapky o kmen a hlasitě, pronikavě zakňučelo, jako by Harryho dožadovalo návratu.

Šedý vlk odpověděl vítězným odfrknutím. Konečně! Teď se snad bude moct věnovat důležitějším věcem. Spokojeně mávl ocasem, otočil se a zmizel ve tmě.

Draco zakňučel, když se mu konečně podařilo vyšplhat na padlý kmen, právě včas, aby spatřil, jak větší vlk mizí mezi stromy. Nechápal, proč se s ním nechce kamarádit. Vždyť na něj byl celou dobu hodný. Se sklopenýma očima sledoval jeho vzdalující se siluetu a zastrčil ocas mezi nohy. Zase byl úplně sám.

Jenže tak to rozhodně nenechá. Sám být nechtěl, a teď když konečně našel někoho ze svého druhu, neměl nejmenší chuť se ho vzdát. Možná by ho ten velký vlk měl radši, kdyby mu dokázal, že za něco stojí. Ano. To bude ono.

Malé vlče okamžitě pookřálo a vztyčilo uši. Příště bude lepší. Ukáže mu, že stojí za to mít ho po svém boku. Šedý vlk to určitě pochopí.

Ale ne dnes. Už se začínalo rozednívat a byl čas vrátit se zpátky. Draco seskočil z kmene a rozběhl se směrem ke zdi Bradavic.

Přesto byl rozhodnutý toho vlka znovu najít. Byl tak velký a silný. Šedá srst se mu ve svitu měsíce leskla, když se jistým krokem a tiše jako stín pohyboval lesem. Dokonalý lovec. Kolik věcí by se od něj Draco mohl naučit! A třeba ho příště nakonec přemluví, aby si s ním i hrál.

A tak se malé vlče s lehkým srdcem a plné naděje rozběhlo zpátky k bradavickým pozemkům, ukryté před světem v šeru časného svítání.

* * *

Netrvalo dlouho a Harry se vrátil do Nebelvírské věže. Rozladěný - a poněkud zmatený - sebou téměř okamžitě praštil na postel.

Po toulkách lesem býval unavený vždycky, ale dnešní noc byla obzvlášť vyčerpávající. Trvalo mu hodně dlouho, než se mu podařilo setřást to malé štěně, a pak už nezbyl čas na lov.

Tvrdohlavý malý spratek. Odkud se vůbec vzal? Nevypadal jako žádný vlk, kterého kdy Harry viděl. A ty oči… nepamatoval si, že by někdy narazil na tak zvláštní odstín stříbrné. Přesto mu připadaly skoro…

Harry zívl a zavrtal se hlouběji do polštáře. Ať už to bylo jakkoli, ten malý uličník mu dokonale pokazil noční obchůzku. Lov bude muset počkat na jindy.

No nic. Byla to jen drobná nepříjemnost. Jednorázová náhoda. Dokáže být trpělivý. Jaká byla pravděpodobnost, že to štěně ještě někdy potká?

Za chvíli už Harry spal a zdály se mu sny plné úplňku a stříbrných očí.

* * *

O dva týdny později…

Harry počkal, dokud paní Norrisová nezmizela v jiné chodbě, a pak znovu nepozorovaně vyklouzl ven na pozemky. Úplněk ho přivítal na obloze a i ve své lidské podobě pocítil známé zachvění vzrušení. Dnes v noci se znovu proběhne.

Pevněji si přitáhl sponu svého neviditelného pláště, zatímco přecházel zasněžené pozemky. Jen doufal, že si Ron nevšimne jeho nepřítomnosti. Ron i Hermiona o jeho nočních výpravách samozřejmě věděli, ale ani jednomu z nich nebyla příjemná jeho potřeba běhat po lese. Jak Ron rád připomínal – copak si toho v lese už neužili dost?

Harry zavrtěl hlavou. Mysleli to dobře, jen tomu nerozuměli. Animágská podoba potřebovala prostor a potlačování instinktů nebylo zdravé. Alespoň Luna to chápala a jeho tajemství střežila. Luna vždycky dokázala přijmout věci, nad kterými by ostatní jen nevěřícně kroutili hlavou. Právě proto ji měl tak rád. Tohle mu nikdy nevyčítala.

S lehkým zachvěním došel k západní zdi a seslal rychlé odhalovací kouzlo. Nikdo poblíž nebyl. Na okamžik uvažoval o tom, že použije Levicorpus, ale nakonec si to rozmyslel a zeď jednoduše přelezl. Nebylo to poprvé, takže se pohyboval jistě, přestože byly kameny od sněhu kluzké. Napůl si přál, aby byl zase malým vlčetem. Tehdy se mu podařilo vyškrábat pod zdí malou skulinu, kterou se pohodlně protahoval tam i zpátky. Teď už na ni byl příliš velký. Nezbylo mu než vyšplhat nahoru, dát pozor, aby se plášť nikde nezachytil, a seskočit na druhou stranu.

Perfektní.

Zbytek už byla rutina. Schoval neviditelný plášť do dutiny stromu a zadíval se na temný, tajuplný les před sebou. Uvolnil se a nechal vlka převzít vládu. Tělo se mu plynule přetvořilo do vlčí podoby a Harry se spokojeně oklepal. Les se s proměnou změnil stejně jako pokaždé. Už nebyl zranitelným člověkem. Znovu byl silný.

Šedý vlk ještě jednou přejel pohledem hranice svého území a pak bez jediného zaváhání vyrazil hluboko mezi stromy.

Klusal tmavým lesem a pozorně sledoval jakoukoli známku kořisti i možného nebezpečí. Po chvíli narazil na čerstvé stopy tlap. Okamžitě se zastavil a nasál vzduch. Vlci. V jeho lese byli další vlci. Srst se mu podrážděně zježila. Cizí smečky byly čím dál odvážnější. Znovu a znovu je přistihl, jak loví na jeho oblíbených místech. Pokaždé je zahnal, ale stejně se vraceli – drzejší a vyzývavější než předtím.

Harry zavrčel a rychle oběhl své teritorium. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Vetřelci už byli pryč. Uklidněný mávl ocasem a vydal se znovu na lov. Nedaleko se pohyboval zajíc a jeho stopy vedly k jednomu z lesních jezírek. Harry sklonil hlavu a očichal zem. Pach byl čerstvý. Tiše zavrčel a znovu se vydal po stopě.

Dnes v noci konečně uloví něco k snědku. Nebudou žádná vyrušení, žádné otravné překážky jako minule. Ne, tentokrát bude…

„Jip!“

Pronikavé zakňučení se rozlehlo tichem lesa a Harry měl pocit, že mu zkrátilo život přinejmenším o deset let. Ztuhl, jako by na něj někdo seslal Petrificus Totalus, a prudce se otočil, připravený zaútočit – jen aby spatřil známou huňatou kuličku, která se řítila přímo k němu.

Štěně zabrzdilo jen pár kroků před ním a nadšeně kňučelo jako… no, jako štěně, zatímco spolehlivě vyplašilo všechno živé v širokém okolí. Harry okamžitě zaslechl šustění podrostu, jak se lesní zvířata ve strachu rozprchla.

Zavrčel podrážděně. Zase? Proč bylo to vlče pořád na jeho území? Copak mu to minule nedal dost jasně najevo? Zjevně ne, protože malá tlapka vyrazila vpřed a zasáhla ho přímo do čenichu. Harry rozzlobeně zavrčel, čehož dosáhl jedině toho, že od drzého mladíka vysloužil další sérii veselých zašteknutí. Větší vlk znechuceně odfrkl, naprosto nepřekvapený tím, že jeho malý pronásledovatel stále odmítal pochopit narážku. A skutečně, vlče se přikrčilo do parodie na výpad, znehybnělo a čekalo, až udělá první pohyb.

Harry škubl uchem a sledoval ho s mírným zájmem. Takže ho vyzýval. Dobrá tedy. Spustil tělo nízko k zemi, pokrčil zadní nohy a vyzval ho k útoku. Vlče vyskočilo. Harry se jeho neohrabanému pokusu bez námahy vyhnul a pružně uskočil doprava. Pobaveně si odfrkl, když se ten malý kutálel v klubíčku chmýří a sněhu a minul cíl nejméně o metr. Ozvalo se pronikavé, zděšené zakňučení, když se vyhrabal ven, setřásl ze sebe sníh a pak se rozzlobeně otočil k většímu vlkovi a připlácl uši k hlavě. Zdálo se, že někoho příliš nepotěšilo, když mu jeho útok nevyšel.

Harry spokojeně zavrtěl ocasem, když dokázal svou pointu, a otočil se k odchodu. Na lov měl pořád ještě čas. Téměř okamžitě za sebou zaslechl nezaměnitelné cupitání malých tlapek. Šedý vlk zavrčel a zrychlil krok ve snaze malé vlče unavit stejně jako minule. Bohužel mu tentokrát štěstí nepřálo. Žádné klády jako minule – jen hladká, rovná stezka – a jeho malý bílý pronásledovatel dokázal udržovat za ním vytrvalé, hlučné tempo.

Harry se naježil, když se o jeho bok otřelo malé tělíčko. O několik vteřin později ho tlapka pokusně plácla do ocasu. Šedý vlk švihl ocasem a odrazil tím neúnavného spratka pryč. Malý otrava se však nenechal odradit a spokojeně cupital po jeho boku.

Trvalo to celou věčnost. Harry zjistil, že mu vlče neustále překáží. Rozhodně s ním nemohl lovit – to vlče dělalo tolik hluku, že by vyplašilo i kentaura. Navíc se mu pořád motalo pod nohama a naprosto okatě ignorovalo základní pravidlo lovu: držet se vedle sebe a postupovat společně.

Harry málem zakopl, když se vlče znovu prosmýklo pod jeho tělem, a už toho měl právě tak dost. Zastavil se, otočil se a pevně popadl bílou pohromu za kůži na krku. Vlče protestně zakňučelo a začalo sebou házet, ale Harry ten povyk ignoroval. Trochu jím zatřásl, popošel kousek stranou od své trasy a pak ho pevně položil do křoví.

Tak. A teď se z toho dostaň, aniž bys…

Ostrý bojový výkřik prořízl vítr a křoví zašustilo, jak z něj něco vyrazilo. V další vteřině Harry zjistil, že má na hlavě chlupatou bílou čepici. Na okamžik zůstal úplně ochromený. Ten malý spratek měl skutečně tu drzost na něj skočit!

Ostré zoubky ho štíply do ucha a Harry zavrčel a prudce zatřásl hlavou, čímž vlče shodil. Šedé oči na něj hleděly v otevřené výzvě a malé tlapky se pevně zapřely do země. Malý vlk se mu odhodlaně díval do očí, srst na hřbetě naježenou a zuby vyceněné. Tvrdohlavý, drzý malý spratek. Znovu do většího vlka strčil a rozzlobeně zavýskl, odmítaje se nechat odbýt.

Proboha! To už nikdy nenajde trochu klidu? Harry ze sebe vydal vlažné zavrčení. Zjevně dnes večer nikam neodejde. Upřímně, v tuhle chvíli už byl příliš vyčerpaný na to, aby byl vůbec pořádně podrážděný.

Znovu do toho malého strčil hlavou a poslal ho zpátky do sněhu. Otrava byl během vteřiny zase na nohou a rozběhl se. Kde se v něm proboha brala všechna ta energie? Šedý vlk si odfrkl a svalil se do sněhu, čímž vlčeti poskytl volnou ruku k výskání, šplhání a okusování, aniž by proti tomu jakkoli protestoval.

Možná se časem unaví sám. Ostré zoubky mu zoufale tahaly za ucho a tlapka ho plácla do hlavy. Harry znovu odfrkl.

Anebo taky ne…

* * *

„On mě nepřestane pronásledovat! Nikdy jsem si neřekl o to, abych dělal chůvu! Proč mě prostě nenechá být?“

Jeden měsíc. Přesně tak dlouho už Harry snášel svého malého pronásledovatele a začínalo mu to lézt na nervy. Prvních párkrát to bylo zábavné, ale upřímně, tohle už začínalo být trochu moc.

Je pravda, že ten otravný tvoreček nebyl nic ve srovnání s tím, čím si Harry v minulosti prošel, ale začínal být skutečnou přítěží. Pokaždé, když se Harry vydal večer do lesa, aby měl trochu klidu pro sebe, někdo ho tam obtěžoval. Nic nezabíralo. Vrčel, cenil zuby a dokonce před ním čas od času utíkal. Jednou dokonce tu malou krysu hodil do křoví. Ale vlče bylo neúnavné ve své snaze najít si společníka na hraní. Upřímně, kdyby Harry nebyl tak otrávený, možná by jeho zarputilou vytrvalost i obdivoval.

Přesto mu ten chlupatý malý netvor značně narušoval jeho režim a Harry prostě věděl, že to dělá schválně. Nemohl si na to zrovna stěžovat Ronovi nebo Hermioně. Ti by mu jednoduše poradili, aby se přestal vytrácet ven úplně. Zbývala mu tedy Luna a Harry byl víc než vděčný za její klidnou, byť poněkud roztržitou pozornost.

Luna trpělivě poslouchala jeho stěžování a po celou dobu se usmívala. Harry se zamračil a znovu se pustil do krájení přísad do lektvaru. Nějakým způsobem vždycky dokázala způsobit, že jeho problémy působily směšně. V tomhle případě s ní neochotně souhlasil, ale jeho rozmrzelost to nijak nezmenšovalo.

„Co s ním mám dělat?“ zamumlal.

„Zní mile,“ nabídla a podala mu rozdrcené zlatoočky.

„Neříkám, že není,“ zavrčel Harry a vzpurně zamíchal lektvar. Vlastně, když byl člověkem, si dokázal na svou malou otravu vzpomenout téměř s náklonností. Byl to rozkošný tvoreček – celý zasněženě bílý kožíšek, malé tlapky a stříbrné oči. A tak maličký. Přesto naprosto nebojácný – zdálo se, že mu vůbec nevadí vrhnout se na vlka čtyřikrát většího, než byl on sám, a řádit po lese jako pominutý. Bylo to prostě… zvláštní. Celá ta věc byla zvláštní.

„Neměla by vlčata žít se svou smečkou?“

„Ty se smečkou neběháš,“ oponovala Luna.

Harry se pomodlil za trpělivost. „To proto, že nejsem skutečný vlk,“ upozornil ji. Luna mu odpověděla zasněným úsměvem, který mu nic neprozradil.

„To je pravda,“ pokrčila rameny. „Takže možná je také samotář. Anebo se zatoulal a ztratil.“

Harry přestal masakrovat své červíky. Tohle ho nenapadlo. Merline, co když se ten malý skutečně ztratil? Nemohl přece žít v lese úplně sám. Co když dostane hlad? Nebo se zraní? Kdo by na něj dohlédl, kdyby…

„Proto mě pořád pronásleduje?“ zeptal se Harry, aniž si to pořádně uvědomil. „Myslíš, že se bojí, nebo…“

Lunin tichý smích ho přerušil. „Děti jsou velmi statečné,“ odpověděla a pro jistotu přihodila do lektvaru trochu oměje. „Chtějí se jen bavit, prozkoumávat a dostávat se do problémů při každé možné příležitosti. To dospělí rozumějí strachu, Harry.“

Harry nad tím uvažoval a neochotně na něj udělala dojem její moudrá rada. Bylo tak snadné Lunu odbýt jako podivínskou a roztržitou, ale pak řekla něco takového a Harry začal přemýšlet, jestli toho náhodou neví víc než všichni ostatní dohromady. Její slova ho však neuklidnila. Teď už měl o svého malého lesního přítele strach.

„Je úplně jedno, jestli je to statečný malý spratek. Les je nebezpečný. Co když se Shadow zraní?“

„Shadow?“

Harry zrudl. „Tak mu říkám,“ vysvětlil. „Pořád mě pronásleduje jako stín, takže…“

Luna se zasmála. „O Shadowa bych si tolik starostí nedělala, Harry. Myslím, že se o sebe dokáže postarat. Většina tvorů, kteří žijí v tom lese, to zvládne. Jen je osamělý. Všechno, co chce, je přítel.“

„Ale všechno mi kazí,“ posteskl si Harry. „Plete se mi pod nohy a neumí lovit!“

„Tak ho to nauč. Stejně tě pořád pronásleduje.“

„Ale já nemůžu…“

„Harry, nemůžu ti s tím nijak pomoct. Určitě najdeš způsob, jak si se svým malým Shadowem poradit. A teď bychom mohli dokončit ten lektvar?“

V jejím hlase zazněl vzácný náznak konečnosti a Harry se s bručením podvolil a vrátil se ke své práci. Koutkem oka zahlédl Malfoye, jak kráčí ke Slughornovu stolu a odkládá tam lahvičku. Harry ho pozoroval spíš ze zvyku než z nějakého jiného důvodu. Jeho rival byl od návratu do Bradavic tichý a uzavřený. Letos se ani nepokusil s Harrym do něčeho pustit a místo toho se rozhodl omezit svou společnost na Lunu. Harry ho ale pořád sledoval – staré zvyky a tak.

Blonďák v poslední době pracoval na své animágské podobě, alespoň podle toho, co mu řekla Luna. Harry musel přiznat, že ho to zajímalo. Ale nechával ho být. Rozhodně se mu po tom idiotovi nestýskalo. A co se Shadowa týkalo, měl toho teď na talíři až dost. Přesto ho napadlo…

„Luno?“

„Ano, Harry?“

„Jak se Malfoyovi daří? S tou animágskou věcí, myslím?“

Luna se usmála a v očích se jí objevil ten známý, tajemný výraz, který jí tak dobře seděl. „Lépe, než jsem čekala,“ odpověděla.

A navzdory Harryho snaze už neřekla ani slovo.

* * *

Draco zamířil ke Slughornovu stolu a stoicky odmítal věnovat Potterovu očividnému zírání sebemenší pozornost. Přesto cítil, jak na něm ten idiot spočívá očima, a rozčilovalo ho to. Potter ho sledoval celý rok – bezpochyby doufal, že Draca přistihne při nějakém podlém činu. Jeho podráždění znovu vyplulo na povrch a Draco zrychlil krok, odložil svůj lektvar a okamžitě opustil učebnu.

Nemohl si letos dovolit střet s Potterem. Ne v současné situaci. Prostě nemohl dovolit tomu Nebelvírovi, aby ho vyprovokoval. A vzhledem k tomu, že Potter ho provokoval už jen tím, že dýchal, bylo nejrozumnější držet si odstup.

Bylo to však vyčerpávající – neustále si udržovat tenhle výraz sebeovládání a zdrženlivosti. Cítil se tak unavený a neklidný – téměř jako v pasti.

A měl toho dost.

Zdálo se, že další noční výprava do lesa je na místě. V poslední době se na pozdní noční toulky spoléhal až příliš, aby si zachoval zdravý rozum. Prošel chodbou a ignoroval temné pohledy a mumlání, které se nesly jeho směrem.

Alespoň v lese mohl prostě být. Draco se pro sebe usmál, když si vzpomněl na svého nepolapitelného společníka. Šedý vlk byl zpočátku zdrženlivý a ostražitý, ale od jejich předchozích setkání jako by trochu změkl. Ještě pořád nepřivítal ve své blízkosti žádné uječené malé vlče, ale Dracovy absurdní výstřelky snášel s trpělivostí světce – ani neprotestoval, když po něm šplhal nebo ho tahal za uši. Na divoké, nelítostné zvíře působil někdy téměř lidsky.

Už dlouho se k němu nikdo nechoval tak vstřícně a nepřijímal jeho přítomnost tak samozřejmě. Ironie toho, že ho nakonec přijal samotářský predátor ze Zapovězeného lesa, Dracovi rozhodně neunikala, ale byl za to vděčný. A také nemálo zaujatý.

Jeho vlk – a Draco o něm už skutečně přemýšlel jako o svém – byl záhadou, kterou nedokázal rozluštit. Silný, nepolapitelný a krásný – ale samotář, který se po lese toulal sám, bez smečky i společníka. O žádného přítele nestál a vůči ostatním ve svém teritoriu byl zuřivý – Draco viděl, jak se celý naježil, když v lese zahlédl cizí stopy. A přesto v sobě dokázal najít dost trpělivosti, aby snášel otravné malé vlče, aniž by byť jen zavrčel, a místo toho se s Dracem vypořádával s trpělivou vytrvalostí… no, rodiče.

Byl zvláštní – tenhle osamělý alfa vlk.

Alfa.

Draco si to jméno pohrával na jazyku a přemýšlel o něm. Sedělo na něj.

Na rtech se mu znovu objevil slabý úsměv. Dnes večer půjde do lesa. Znovu se proběhne se svým tajemným ochráncem.

S Alphou se cítil v bezpečí.

* * *

Vlčí mládě se plížilo hustým podrostem a snažilo se být co nejtišší. Alpha byl při stopování vždycky tichý jako duch a Draco se v poslední době pokoušel jeho dokonalé techniky napodobovat.

Myš se zastavila jen několik stop před ním. Draco vzrušeně naježil srst. Neměl sice hlad, ale pokušení lovit bylo neodolatelné. Kromě toho by myš měla vědět, že se nemá potulovat po lese, kde jsou vlci. Sama si o to koledovala, rozhodl Draco pevně.

Nejistě vykročil vpřed. Pod tlapkou mu praskla větvička a ozvalo se ostré křupnutí. Myš vyděšeně vypískla a dala se na útěk, načež Draco okamžitě vyrazil za ní. Teď už byl mnohem rychlejší – snaha držet krok s jeho nepolapitelným učitelem byla dobrým tréninkem rychlosti. V přepadávání však stále zaostával. Myš náhle prudce odbočila doprava a Draco se po ní vrhl. O vteřinu později, než bylo třeba, a tak skončil v hromadě chlupů, několikrát se překulil po zemi a nakonec dopadl čenichem přímo do příkopu.

Nejistě se postavil, jen aby zjistil, že je ze všech stran obklopený blátivými stěnami. Draco zděšeně zakňučel, když mu došlo, že uvízl v jámě. Škrábal a pokoušel se rozběhnout, ale stěna byla příliš vysoká. Draco nešťastně zakňučel. Byl v pasti. V pasti! V nově nabyté panice mu uniklo, že by se jednoduše mohl vrátit do lidské podoby a vylézt ven. Věděl jen, že je sám, příkop je příliš hluboký a on tu zůstane navždy a nikdo ho nikdy nenajde…

Vyděšené malé vlče začalo výt. 

* * *

Harry mířil k hranici lesa, když jeho uši zachytily pronikavé, zoufalé volání o pomoc.

Shadow!

Šedý vlk na okamžik ztuhl, než zavrčel a vyrazil plným sprintem. Prorážel si cestu lesem, zatímco kvílivé volání pokračovalo dál a dál.

Jeho stále ještě lidská část mysli zaplavila panika kvůli jeho malému vlčkovi. Dnes večer ani neplánoval vyrazit ven, ale starosti o Shadowa v něm vyvolaly neklid a nervozitu. Zjevně k tomu měl dobrý důvod, protože vlče se bezpochyby ocitlo v nějakém strašném nebezpečí. Z hrdla se mu vydralo zavrčení, když převzal vládu vlk. Jestli se někdo opovážil jeho malému ublížit, tak…

Prudce zastavil na malé mýtině a nasál vzduch. Shadow byl poblíž; jeho volání bylo tady téměř ohlušující. A zdálo se, že přichází z…

Harry škubl uchem a obezřetně přistoupil k mělkému příkopu. Naklonil se dopředu a nahlédl dovnitř. Upíraly se na něj vyděšené stříbrné oči. Shadow ho spatřil, opřel tlapky o stěnu příkopu a zoufale vypískl, zatímco se k němu horečně snažil dostat.

Pro všechno na světě…

Harryho uši zaškubaly směsicí úlevy, pobavení a podráždění. Jak mohlo něco tak malého způsobovat tolik problémů? Shadow na něj zavýskl a okamžitě požadoval záchrannou akci. Harry odfrkl a pustil se do vytahování té malé pohromy ven.

* * *

Alpha ho jemně uchopil za kůži na krku a bez námahy ho vytáhl ven. Větší vlk s ním zacházel opatrně, jeho sevření bylo jemné a uklidňující. Draco byl během necelé minuty zpátky na pevné zemi a neztrácel čas, vrhl se k ochránci a přitiskl se k němu čenichem, stěžujíc si kňučením.

Alpha odpověděl něčím, co se dalo popsat jedině jako pobavené zabručení, a dovolil Dracovi, aby se k němu přitulil. Vlče kňučelo a otíralo se mu čenichem o bok. Větší z obou vlků odpověděl konejšivým šťouchnutím a jemným kousnutím do Dracovy šíje – napomenutím, aby si příště dával větší pozor. 

Bylo to téměř otcovské a vlče si ten vzácný projev pozornosti náležitě užívalo, na což odpovídalo vlastními ulepenými, mokrými olíznutími. Brzy bylo dost klidné na to, aby si znovu začalo hrát a otravovat. Kousalo většího vlka do čenichu, kňučelo a pobíhalo kolem něj. Alpha jeho bujaré dovádění trpělivě snášel s pobaveným škubnutím ucha – jako vždy trpělivý – až se nakonec rozhodl, že už toho má dost. Zívl a protáhl se a Draco znehybněl a očekávavě ho pozoroval. Vlk mu odpověděl dalším něžným olíznutím, než ho odvedl z mýtiny.

Draco ho poslušně následoval a byl spokojený, že může jít tam, kam ho druhý vede. Starší vlk tentokrát nevyrazil tryskem jako při jejich posledních setkáních. Přizpůsobil tempo a čas od času se zastavil a počkal, až ho ten malý dožene. Bylo to drobné gesto – ale pro Draca znamenalo přijetí, znamenalo, že stojí za to na něj počkat a že Alpha na něj počká, ochrání ho a postará se o něj.

Naplnilo ho to hřejivým pocitem spokojenosti – pocity, které v jeho každodenním životě tak zoufale postrádal. S Alphou byl chtěný, chráněný a opečovávaný. Část jeho duše si přála, aby tu mohl zůstat navždy.

Tak to ale být nemohlo. Šedý vlk byl divoké zvíře a on nebyl. Dříve či později bude muset odejít a vrátit se ke své nudné, bezbarvé existenci. Ta představa ho skličovala a on ji odhodlaně zahnal.

Prozatím měl alespoň tohle. Nedovolí myšlenkám na budoucnost, aby mu to pokazily. Draco potlačil bodnutí zklamání v srdci a rozběhl se za Alphou.

* * *

Hrál si.

Harry tomu sotva mohl uvěřit. Překvapeně zavyl, když se Shadow vyřítil zprava a s vítězoslavným zavrčením na něj skočil, takže se oba překulili na zem. V tomhle už se zlepšoval, uvědomil si Harry s přívalem hrdosti. Jeho vlče se očividně rychle učilo. Jeho lovecký styl se výrazně zlepšil a Harry na něm pozoroval velké změny. Doby, kdy se vrhal do všeho po hlavě a působil naprostý chaos, pomalu mizely. Teď se pohyboval s účelnou grácií a v poslední době už vyrážel na vlastní pěst. Ano, ze Shadowa vyrůstal opravdu dobrý lovec.

Také rostl, pomyslel si Harry se smutkem. Když se poprvé setkali, Shadow se mu vešel do dlaně. Pořád byl malý, ale teď už by k jeho zvednutí potřeboval obě ruce. Opravdu tak vyrostl? Z nějakého důvodu ho ta myšlenka rozesmutnila. Na Shadowovu společnost si zvykl a bolelo by ho přijít o něj. Brzy bude chtít prozkoumávat lesy; možná dokonce poběží s jinou smečkou… Harry se k němu nebude moct přidat. Bude se muset rozloučit.

Zmíněné vlče jako by jeho melancholické myšlenky vycítilo, protože si s kňučením sedlo a konejšivě většího vlka olízlo. Harry mu to oplatil a jemně ho okusoval na šíji. Shadow při té pozornosti téměř zavyl blahem a natáhl se na zem, aby si vyžádal další rozmazlování. Harry mu s pobaveným odfrknutím vyhověl a pokračoval v péči o něj, zatímco se Shadow spokojeně uvelebil mezi jeho předními tlapami.

Shadow snášel očistu tak dlouho, jak lze od aktivního malého vlčete očekávat, než vyskočil a strčil mu hlavou do hlavy, aby ho znovu vyzval k zápasu. Harry se snadno překulil na bok a pustil se s ním do dovádění, přičemž si po celou dobu dával pozor, aby se nenechal příliš unést. Nehodlal riskovat, že toho malého zraní – ani při hře.

Chvíli spolu naoko zápasili; Shadow se v téhle hře rozhodně zlepšoval a Harry si vlastně užíval, když ho tu a tam nechal vyhrát. Obvykle měl potřebu připomenout tomu drzému spratkovi, kdo je tu šéf, ale někdy bylo příjemné ho prostě sledovat, jak se baví. Byla v tom zvláštní radost, pozorovat, jak Shadow roste, a vědět, že na tom má svůj podíl. Takhle se asi cítili rodiče? Možná…

Vlče po něm lezlo, skákalo a kousalo ho, dokud se neunavilo. Harryho uši se pobaveně zachvěly, když se Shadow svalil vedle něj a zívl. Šedé oči ospale zamrkaly a Harry ho něžně přitiskl čenichem k sobě a také se uvelebil. Shadow se k němu přitulil a téměř okamžitě zavřel oči a usnul. Byl si naprosto jistý, že ho Harry bude hlídat. Při té představě se mu v srdci rozlilo zvláštní teplo, doprovázené prudkým ochranitelským pudem. Harry také zívl a uvelebil se, i když kdesi v pozadí mysli věděl, že svítání už není daleko.

Ano, brzy bude muset odejít. Velmi brzy. Ale přece jen… ještě chvilku se Shadowem by snad neuškodilo. Už mu s ním zbývalo tak málo času. Jen ještě trochu… 

Když se o několik hodin později probudil, slunce už bylo nahoře a Shadow byl pryč. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu kdy byl, kromě malé řady otisků tlapek vedoucích do lesa. Harry mlčky zíral na slábnoucí stopu. Shadow byl pryč. A jednoho dne odejde znovu a… a už se nevrátí. Naprostá deprese, která ho při té představě zachvátila, byla zdrcující. Z nějakého důvodu právě tehdy vůbec netoužil být vlkem. Bez malého bílého tělíčka, které by cupitalo po jeho boku, a obrovských stříbrných očí, které na něj zbožně hleděly, to nedávalo smysl.

Harry se vrátil do lidské podoby a zachvěl se, když se do něj zakousl chlad. Pevně si kolem sebe omotal plášť, promnul si ruce a unaveně se vydal zpět k hradní zdi.

Kdyby se díval o trochu pozorněji, všiml by si, že malé otisky tlapek vedou po celé jeho trase až ke zdi. Kdyby se podíval lépe, uviděl by, že ve zdi je mezera – větší než předtím – kterou by se malé zvíře mohlo protáhnout tam i zpátky. A kdyby se podíval ještě o něco pozorněji, všiml by si, že otisky tlapek u stejné mezery končí a začínají tam otisky lidských chodidel.

Harry si toho ale nevšiml. Jediná myšlenka, která mu běžela hlavou, byla, že se mu po jeho malém vlčkovi stýská a že vlastně vůbec neví, co si bez něj počít.

* * *

Draco si povzdechl, když seděl u zamrzlého jezera a zíral do prázdna. Byla zima, ale než opustil hrad, seslal na sebe zahřívací kouzlo. Poslední dobou to s ním nebylo snadné a chtěl být prostě sám. Většinou to fungovalo docela dobře. Většina lidí ho v dnešní době s radostí nechávala na pokoji. Přesto to od války nebylo jednoduché a Draco nebyl žádným nováčkem, pokud šlo o náhlá strčení nebo zakopávací zaklínadla. Proto zůstával napjatý a ve střehu před jakýmkoli náznakem útoku.

Za ním praskla větvička. Draco se otočil a instinktivně vytasil hůlku.

Potter zvedl ruce a ustoupil. „Promiň,“ zamumlal. „Nevěděl jsem, že je tohle místo zabrané.“

Draco našpulil rty a schoval hůlku. „Tak teď už to víš,“ odpověděl stroze.

S Potterem to už nějakou dobu bylo zvláštní a Draco si nebyl jistý, jak na něj reagovat. Dřív by ho ani nenapadlo zamýšlet nad tím, jestli ho prokleje jen proto, že může, ale teď už mu to nestálo za námahu. Něco se změnilo. Víc než cokoli jiného mu chyběl jeho vlk. Bez Alphy se cítil sám a ztracený a hádat se s Potterem mu v porovnání s tím připadalo hloupé a malicherné.

Přesto si přál, aby odešel. Potter místo toho vykročil dopředu a posadil se vedle něj, přičemž ho pozoroval se směsicí zvědavosti a ostražitosti. „Co tu vlastně děláš?“

Draco se instinktivně zatvrdil. „Nic nedělám,“ vyštěkl a otočil se k tomu pitomci. „Neplánuju tvou bolestivou smrt, nesnuju vzkříšení Temného pána… nedělám nic, Pottere! Sedím tady a snažím se dát si věci dohromady a to je v podstatě všechno. Takže kdybys mohl prostě… já nevím, přestat mě sledovat, jako bych byl kotlík, který každou chvíli vybuchne, bylo by to skvělé.“

Potter překvapeně zamrkal a pak se mu obočí stáhlo do zamračeného výrazu. „Já tě nesleduju,“ odsekl.

Draco vyskočil, napůl rozzuřený a napůl nevěřícný. „To myslíš vážně? Celé měsíce mě sleduješ jako ostříž! Jen… jen čekáš, až něco provedu, a už mě to štve! Já nic nedělám, jasné? Já nebudu…“

„Nesleduju tě proto, že si myslím, že něco chystáš, ty nesnesitelný idiote!“ přerušil ho Potter rozzlobeně.

Draco ztuhl, příliš překvapený na to, aby se vůbec dokázal ušklíbnout. Čekal popírání. Proti tomu by mohl argumentovat. Samozřejmě že právě Potter, nepředvídatelný idiot, musel otočit situaci naruby. „Tak proč mě vůbec sleduješ?“ dožadoval se.

Potter se rozpačitě zavrtěl a přejel si rukou vlasy. „Staré zvyky,“ zamumlal neochotně. „A ty jsi… letos jiný.“

Draco zvědavě naklonil hlavu. „Jiný,“ zopakoval bezvýrazně.

„Už nic neděláš,“ odpověděl Potter vážně. Jako by Dracova změna povahy byla záležitostí nejvyššího významu. „Jsi zamlklý a tichý. Letos ses se mnou ani nepokusil do něčeho pustit. Je to… prostě divné, jo?“

Draco se ze všech sil snažil, aby mu nespadla čelist. Jestli to správně pochopil, Potter právě říkal, že mu chybí. Jak na to měl vůbec reagovat?

„Ty jsi divný,“ zamumlal.

Potter vypadal překvapeně, ale pak se mu rty zvlnily do škádlivého úsměvu. „To je tvoje obrana?“

„Ber, nebo nech být, Jizvounku,“ zabručel Draco a znovu se posadil.

Nějakou chvíli panovalo ticho. Možná Potter odešel…

„Beru. Je to jedna z tvých nejlepších odpovědí.“

Potter se posadil vedle něj a Draco se zachvěl, když se jejich paže otřely o sebe. To teplo bylo… nějak podivně povědomé. Stejně jako Potterova snaha ho vyprovokovat. Draco se málem usmál. „To se mě dotklo,“ odpověděl. „Vymyslel sem i lepší. Weasley je náš král? Odznaky Potter smrdí? A co třeba…“

„Ano, ano. Jsi velmi kreativní idiot,“ přerušil ho Potter suše. Usmíval se však a nebylo to… úplně špatné.

„Je hezké vědět, že mého génia někdo oceňuje,“ ušklíbl se Draco.

Potter odfrkl a opřel se o dub. Draco si nemohl nevšimnout jemných pohybů a linií jeho těla. Rychle odvrátil pohled a zadíval se zpět na jezero. Měsíc se odrážel na ledové hladině a Dracovy myšlenky zalétly do lesa, kde si šedý vlk hlídal své teritorium.

„Úplněk,“ zamumlal Potter, jako by mu četl myšlenky. Zněl zasněně a Draco přemýšlel proč.

„Proč jsi tady?“ zeptal se. Z nějakého důvodu to chtěl vědět. Zvědavost? Nebo jen ten skrytý pocit, že Potterovy problémy nejsou nepodobné těm jeho? Jenže musely být, protože Dracovy problémy byly absurdní až za hranici představivosti. Přesto…

Potter pokrčil rameny. „Těžko se to vysvětluje,“ nabídl nakonec.

Draco se neubránil úsměšku. „Kupodivu tomu rozumím.“

Potter se posunul blíž a připojil se k němu v pohledu do prázdna. „Ztrácím ho,“ zamumlal tiše. „Odejde a já nevím, co bez něj budu dělat.“

Draco se zamračil a nepřítomně přemýšlel, o kom Potter mluví. Milenec, snad? Přítel? Část jeho zoufale toužila vědět, kdo v Potterovi vyvolal tak silné emoce, ale možná mu do toho nic nebylo. Rozuměl tomu však. Samozřejmě, Potter mluvil o člověku. Draco ale také věděl, jaké to je někoho milovat a vědět, že brzy odejde. Čas s Alphou se krátil a jeho to zraňovalo a naplňovalo ho hořkostí.

„Není to fér,“ zašeptal Draco.

„Ne,“ zamumlal Potter. „Není.“ 

Zamrkal a prudce se narovnal, jako by si teprve uvědomil, s kým vlastně mluví. Draco ztuhl také a čekal, že se Potter ušklíbne a odkráčí pryč. Nebelvír však jen povzdechl a zavrtěl hlavou. „Měl bych jít,“ řekl nakonec. „Ani nevím, co tu vlastně dělám…“

Vypadal znovu sklesle a unaveně a Draco cítil potřebu něco říct, už jen proto, aby rozptýlil náhlé trapné ticho. „Ono se to nějak vyřeší, Pottere. Vždycky se to nějak vyřeší.“

Potter se dokázal neochotně usmát. „Díky, že ses tentokrát nechoval jako idiot, Malfoyi,“ řekl. „Tohle bylo…“

„Divné?“

Potter se zasmál. „No jo. Ale stejně díky.“

Draco přikývl a otočil se k němu zády, když se vydal k hradu. Cítil na sobě Potterův pohled, jak ho sleduje. Tentokrát ho to však neobtěžovalo. Ten idiot to nemyslel nijak. Ne, Potter prostě… rád se na něj díval. Draco se nepatrně usmál. Předpokládal, že s tím dokáže žít.

Poprvé po několika týdnech zjistil, že se mu po Alphovi nestýská tolik jako dřív.

* * *