Draco se na další lov těšil téměř s nesnesitelnou netrpělivostí. Už to bylo příliš dlouho, co měl les sám pro sebe, a v poslední době mu hrad připadal ještě stísněnější než obvykle. Měsíc na něj shlížel – chladný, ale nikoli nevítaný pohled – a Draco se v očekávání zachvěl. Jakmile se ocitl na druhé straně zdi, proměnil se do své nyní již známé vlčí podoby.

Svět se s ním zdánlivě proměnil, najednou byl větší, širší a mnohem zajímavější. Konečně svoboda. Draco zaklonil hlavu a zavyl jen proto, že mohl. Potěšilo ho, když zjistil, že jeho chraplavé, pronikavé vytí ustoupilo hlubokému, podmanivému tónu. Zněl úplně jako Alpha. Myšlenka na jeho vlka v něm znovu probudila očekávání. Draco vyskočil a vyrazil do lesa, aby toho druhého našel. Sníh mu křupal pod tlapami a les se před ním zdánlivě otevíral. Byl pryč příliš dlouho.

Něco však nebylo v pořádku. Draco zaváhal a zastavil se, obezřetně nasál vzduch. Něco nebylo tak, jak mělo být. Ve větru cítil neznámý pach a les byl nezvykle tichý. Ještě znepokojivější bylo, že Alpha nikde nebyl. Bílá srst se mu naježila, když opatrně pokračoval vpřed. Nedokázal to přesně vysvětlit, ale něco bylo špatně.

Napůl zvažoval, že uteče, ale pak si to rozmyslel. Byl vlk a dokázal se o sebe postarat. Alpha by neutekl. Draco zavrtěl hlavou a vyrazil směrem k lovištím. Tohle byl jeho les – jeho a Alphův – a on se nehodlal otočit a utéct jen proto, že měl pocit, že něco není v pořádku.

Netrvalo dlouho a vklouzl na malou mýtinu. Alpha tu na něj obvykle čekal, než společně vyrazili na noční běh. Dnes tu ale nebyl. Mýtina byla prázdná a známý šedý stín nikde. To však nebyl jediný problém. Vítr hrozivě šustil mezi stromy a to mrtvé ticho mu začínalo lézt na nervy. Draco podrážděně zavrčel. Co se tu dělo?

Srst na šíji se mu zježila, když za ním praskla větvička a vzápětí se ozvalo výhružné zavrčení. A i když Draco ztuhl a prudce se otočil, jednou věcí si byl naprosto jistý.

Nebyl to Alpha.

Potlačil svou paniku, když zpoza stínů vystoupil druhý vlk. Čenich měl umazaný od krve a jeho tmavé oči si bílého vlka měřily sotva potlačovanou hrozbou. Byl to velký tvor – nejméně čtyřikrát větší než Draco – a jeho černá srst se při přítomnosti vlčete podrážděně naježila. Větší vlk vycenil zuby a znovu zavrčel, jeho mohutné tělo se chvělo sotva potlačovaným neklidem.

Draco se přikrčil, veden instinktivním strachem. Byl mladý a nezkušený, ale i on dokázal poznat, že tohle není hravé setkání. Byla v tom agresivita, na jakou mladší vlk nebyl zvyklý. Temnější vlk se pomalu blížil s hlubokým vrčením, ocas naježený a zuby vyceněné.

Přímo si říkal o boj.

Draco zaváhal a pomalu ustoupil, aby dal jasně najevo své úmysly. Nechtěl bojovat. Neměl sebemenší šanci toho netvora porazit a doufat, že vyhraje. Ústup byl rozumný a jeho instinkty mu přikazovaly, aby tak učinil okamžitě. Z hrdla se mu vydralo kňučení jako tichý projev podrobení. Druhý vlk zavrčel a pokračoval v přibližování a Dracem náhle projela něco jako oslepující hrůza. Znovu zakňučel a tentokrát už zoufale couval, zatímco hledal nějakou únikovou cestu. Žádná nebyla. 

Vlk hrozivě cvakl svými smrtícími čelistmi a Draco se strachem roztřásl. Alpha… potřeboval Alphu. Kde byl? Proč tu nebyl? Proč ho nechal samotného s tímhle…

Všechno se odehrálo během několika vteřin. Temnější vlk zavyl a vrhl se na něj s doširoka rozevřenými čelistmi. Dracova panika převzala vládu a on se s kňučením otočil k útěku. Sotva zaregistroval rozzuřené zavrčení, než do něj s oslepující silou narazilo tělo. S vytím se skutálel na zmrzlou zem a snažil se vyprostit. A potom jen těsně vedle něj nebezpečně cvakly ocelové čelisti, které se otřely o jeho zadní nohu. Ostrá, bolestivá rána byla vším, co jeho panika potřebovala, aby ještě zesílila.

Draco zavyl.

* * *

Harry byl rozpálený do běla. Prakticky sprintoval na mýtinu, zuby vyceněné a srst naježenou. Celý večer měl pocit, že něco není v pořádku, a podivné stopy tlap v zasněženém terénu jeho neklid jen umocňovaly. Vlci se v poslední době drželi stranou, ale Harry se tím nenechal uklidnit. S vetřelci na svém území se nesetkával poprvé. Bez milosti je vyháněl, ale byla jen otázka času, než se vrátí.

Nasál vzduch a zavrčel. Tentokrát to byl ten černý.

Už se s ním jednou utkal, ale nebylo to snadné. Byl to pěkný prevít. Osamělý vlk bez smečky byl nebezpečný tvor. Ten černý vlk byl prakticky zdivočelý – agresivní surovec, který by bez váhání zaútočil bez jediného důvodu. Harrymu se naježila srst na šíji. Nuže, příště si pořádně rozmyslí, jestli se bude znovu vydávat na lov v jeho teritoriu…

Jeho pach nesl vítr a Harry bez námahy sledoval jeho stopu. Už nebyl daleko…

Najednou ticho prořízlo pronikavé, vyděšené zavytí a Harry prudce zastavil. Srdce se mu na okamžik zastavilo, když poznal…

Ne.

Ne!

Harry znovu vyrazil a prakticky vypálil stezku lesem. Srdce mu bušilo jako o závod a panika se v něm okamžitě změnila v oslepující vztek.

Shadow byl v nebezpečí.

Ten vlk měl jeho vlče!

Harryho oči zableskly a z hrdla se mu vydralo zavrčení. Svět kolem něj potemněl, celý les se proměnil v jedinou obrovskou překážku stojící mezi ním a Shadowem. Něco prvotního, divokého a rozzuřeného převzalo vládu nad jeho myslí. Věděl jen jediné: pokud měl Shadow byť jen jediný škrábanec, Harry svého útočníka roztrhá na kusy. Shadowovo vytí bylo slabé, ale zoufalé, a hnalo ho vpřed.

Vrazil na mýtinu s divokým zavrčením a jeho pohled se okamžitě zaostřil na temný, hrozivý stín sklánějící se nad menším bílým. Shadowovy oči byly vytřeštěné hrůzou, když se pokoušel vyškrábat do bezpečí. Pokusil se utéct doprava, ale větší vlk zavrčel a vrhl se po něm.

Harry už dál nečekal. Zavrčel a vrhl se do rvačky, narazil do vlka a srazil ho na zem. Zvíře zaskočené útokem se rozpláclo na zemi. Shadow pronikavě zakňučel a rozběhl se k Harrymu, který ho okamžitě zahnal za sebe. Nejdřív se hodlal vypořádat s bezprostřední hrozbou. Postavil se před třesoucí se vlče a zavrčel, čímž vyslal výzvu k boji.

Černý vlk vyskočil na nohy a zavrčel na něj, ocas napjatý a srst naježená. Znovu se přiblížil a Harry zavrčel a vycenil zuby, přičemž vlastním tělem zakryl Shadowovu drobnou postavu. V očích mu planul vztek, když svého malého chránil před útočníkem. Zuby měl vyceněné v hrozivém zavrčení a znovu zavrčel, aby vydal jasné varování.

Moje vlče. Moje!

Černý vlk se nenechal zastrašit a odpověděl vlastní výzvou. A pak zaútočil.

Harry nedokázal říct, jak dlouho to trvalo. Vnímal jen velmi málo kromě Shadowova vyděšeného kňučení a mohutného surovce, který se mu pokoušel vyrvat kus boku. Vlk byl větší a těžší, ale Harry měl výhodu rychlosti a bleskově rychlých reflexů. Údery mu oplácel stejnou měrou a když se protivník vrhl po jeho noze, Harry uskočil a vzápětí vyrazil vpřed, zaklapl čelisti jako svěrák kolem jeho krku. Jeho protivník padl k zemi s bolestivým zavytím, zuřivě sebou zmítal a cvakal do prázdna. Harry nepovolil a vítězně zavrčel, když ucítil v tlamě krev. Jeho mysl se bouřila a instinkty křičely po odplatě.

Zabij. Zabij. Zabij! 

Bylo jen díky štěstí, že se vlkovi podařilo ho ze sebe shodit. Jinak by ho Harry bezpochyby dorazil. Dokonce i teď, když jeho protivník ustupoval, se Harry naježil a chystal se ho pronásledovat. Černý vlk okamžitě vyrazil pryč, obrátil se na útěk a zmizel s poraženým zavrčením. Harry ho sledoval pohledem, vycenil zuby v jakési napodobenině úšklebku. Vítězoslavně švihl ocasem a zavyl do noci. Vyhrál. Les byl znovu jeho.

Trvalo chvíli, než do jeho vědomí proniklo bázlivé kňučení. Ale jakmile k němu Shadow přikulhal a přitiskl se bokem k jeho boku, Harry se okamžitě vzpamatoval. Jeho vlče se prudce třáslo a Harryho sevřelo u srdce. Sklonil hlavu, aby ho konejšivě olízl, oplácel mu tulení a mazlení, když se Shadow neodbytně snažil zavrtat co nejhlouběji do jeho srsti. Jeho malý… mohl o něj přijít.

Při té představě mu uniklo tiché zakňučení. Shadow… Shadow byl celý jeho svět. Kdy se tohle malé bílé vlče stalo tak důležitým? Kdy se mu vetřelo do srdce? Co by dělal, kdyby se mu někdy něco stalo? Harry si nemyslel, že by sám se sebou dokázal žít, kdyby…

Shadow znovu zakňučel a strčil do něj hlavou, dožadoval se okamžité pozornosti. Harry ho začal čenichat a olizovat a přitom ho prohlížel. Byl nezraněný, až na povrchové škrábnutí na zadní noze. Vlk ho zřejmě škrábl. Uši se mu instinktivně přitiskly k hlavě, ale donutil se zůstat klidný. Ten malý byl zraněný. Nebylo to vážné, ale potřeboval ošetřit.

Přinutil se přemýšlet. Hůlku měl schovanou společně s Neviditelným pláštěm pod starým dubem u západní zdi. Nebylo to daleko a kdyby běžel rychle… Harry se rozhodl. Zvedl Shadowa ze země a jemně ho uchopil za kůži na šíji. Teď už byl těžší, ale naštěstí stále dost malý na to, aby ho mohl nosit. Shadow zakňučel a trochu sebou zavrtěl, než se neochotně uklidnil. Úplně nerozuměl, co se děje, ale alespoň byl ochotný většímu vlkovi důvěřovat. Harry se okamžitě rozběhl.

Než se dostal k hradu, začal být Shadow nesmírně neklidný. Začal sebou házet a kňučet, až byl Harry nucen ho pustit. Malý vlk se překulil do sněhu, posadil se a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Zakňučel a ustoupil, očividně rozrušený.

Ani teď to nebude o nic snazší. Harryho náhle zaplavila vlna smutku, když si uvědomil, co bude muset udělat dál. Shadow se bude bát, ale Harry musel vlče vyléčit.

Harry se zhluboka nadechl a proměnil se. Zašklebil se, když se při proměně jeho tělo přetvářelo a formovalo, a nejistě se narovnal, zatímco se snažil přimět své nohy, aby ho udržely. Zrak se mu pomalu zaostřil a pohlédl na Shadowa, který vypadal, jako by šokem úplně ztuhl. Velké šedé oči hleděly na zcela lidského Harryho a odrážely směs zmatení a strachu. Při tom pohledu Harrymu málem puklo srdce a opatrně se k malému vlkovi přiblížil.

„Shadow,“ zašeptal tiše. „To nic. Všechno je v pořádku, maličký.“

Vlček zakňoural a začal couvat. Vypadal tak zatraceně vyděšeně…

Harry nejistě natáhl ruku, ale rychle ji stáhl, když Shadow zavrčel a chňapl po něm. Bílý vlk zavrčel a Harry zoufalstvím téměř propadl. Jak to měl napravit? Shadow se ho bál…

„To nic, maličký,“ zkusil to znovu. „Nikdy bych ti neublížil. Tobě ne, Shadow. Nikdy.“

Zdálo se, že tím paniku vlčete jen ještě zhoršil. Znovu ustoupilo a očima sledovalo každý Harryho pohyb. Jedna jediná chyba a uteče. Harry si klekl do sněhu a lehce se třásl zimou. Natáhl ruku, aby dokázal, že mu nechce ublížit, a doufal a modlil se, že mu Shadow po tom všem přece jen bude důvěřovat.

„Prosím, Shadow. To jsem já. Ty mě znáš. Nech mě, ať se o tebe postarám. Prosím, zlatíčko. Jen mě nech…“

* * *

Draco by rád věřil, že má vysoký práh odolnosti vůči šoku. Po všem, čím si během svého krátkého, ale mimořádně událostmi nabitého života prošel, to ostatně považoval za přirozené.

To ovšem neznamenalo, že ho dnešní noc pořádně neprověřila.

Poté, co ho málem rozsápali, byl zachráněn a vláčen po celém lese, už prakticky dosáhl hranice své tolerance. A pak se navzdory všem předpokladům jeho noc nějak dokázala ještě zhoršit. Protože jeho vlk, jeho Alpha – tajemný, fascinující šedý ochránce, kterého si zamiloval a kterému začal důvěřovat a spoléhat na něj – se nevysvětlitelně proměnil v zatraceného Harryho Pottera!

No. Tohle tedy rozhodně nečekal.

Byl zázrak, že se ještě úplně nezbláznil, ale podle toho, jak se věci vyvíjely, už to nebude dlouho trvat. A teď se nad ním Potter skláněl, vypadal, jako by si ze všeho nejvíc přál chránit ho navždy, a mumlal uklidňující slova a věty, kterým Draco dokázal rozumět, ale rozhodně je nedokázal pochopit. Protože tohle byl Potter a… pro Merlina, jak se tohle stalo?! Jak si toho mohl nevšimnout…

Potter najednou natáhl ruku a Draco zareagoval jediným způsobem, který znal. Zavrčel a chňapl po muži, s naprostým úmyslem ukousnout mu dva prsty. Potter okamžitě ustoupil a ve tváři se mu zračilo hluboké zranění. Draco z nevysvětlitelného důvodu pocítil bodnutí viny a přestal vrčet. Ostražitě sledoval Nebelvíra a přitiskl uši k hlavě, když se k němu Potter pokusil znovu přiblížit.

„To nic, maličký,“ konejšivě zašeptal. „Nikdy bych ti neublížil. Tobě ne, Shadow. Nikdy.“

Draco začal panikařit. Celá situace na něj začínala doléhat. Potter si myslel, že je… nevěděl co. Pro Merlina, on neměl tušení. Kdyby zjistil, že jeho lesní mazlíček je Draco, tak by… no, Draco nevěděl, co by udělal, ale rozhodně by to nebylo nic dobrého. Potter by mu možná dokonce ublížil. Určitě by ho nenáviděl. Alpha by ho nenáviděl a… a to se nesmělo stát. Prostě nesmělo. Draco obezřetně ustoupil s úmyslem okamžitě utéct.

Potřeboval utéct. Teď.

Jenže… jenže Potter se na něj díval tak laskavýma očima – jako by byl tou nejcennější bytostí na světě, tím nejúžasnějším tvorem, jaký kdy existoval. Jako by si ze všeho nejvíc přál starat se o něj a uchránit ho před jakoukoli újmou. Draco zakňučel. Ten pohled znal. Přesně takhle se na něj díval Alpha…

„Prosím, Shadow,“ zašeptal Potter a znovu opatrně natáhl ruku. „To jsem já. Ty mě znáš. Nech mě, ať se o tebe postarám. Prosím, zlatíčko. Jen mě nech…“

Draco si ani neuvědomil, jak dlouho váhal, dokud se Potterovy prsty nedotkly jeho hlavy. Ten dotek byl uklidňující a důvěrně známý jeho pocuchaným nervům a Draco zakňučel a opřel se do velké, teplé ruky. „Tak je to správně,“ povzbuzoval ho Potter tiše. „To bude dobré, krásné vlčátko. Brzy to bude v pořádku, slibuju.“

Draco zůstal nehybně ležet, zatímco Potter zápasil se svou hůlkou. Léčivé kouzlo ho zalilo a bolest okamžitě ustoupila. Draco souhlasně zakňučel a Potter si úlevně vydechl a roztřesenými prsty ho pohladil. „Tohle se už nesmí stát,“ zašeptal. „Kdyby se ti něco stalo, já bych…“

Odmlčel se a otřásl se zlomeným zachvěním, očividně pro něj bylo příliš bolestné byť jen pomyslet na to. Bylo skličující sledovat Pottera tak zničeného kvůli němu a navzdory sobě měl Draco chuť ho utěšit. Strčil do Potterovy ruky hlavou a nesměle ho olízl. Potter se na něj láskyplně usmál a pokračoval v hlazení. „Můj malý Shadow,“ zamumlal. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Něco vymyslím, slibuju.“

Najednou toho na něj bylo příliš. Způsob, jakým se na něj Potter díval, způsob, jakým jeho prsty tak jemně přejížděly po jeho srsti, jeho vroucí, něžné sliby… Draco se začal třást. Tohle bylo špatně. Lhal muži, který k němu očividně cítil něco víc než jen letmou náklonnost. Drtilo ho to pocitem viny. Potterovi na něm záleželo a… a takhle ho nemohl dál klamat. Ať už se mu to příčilo sebevíc, věděl, co musí udělat. Potter to musí vědět. I kdyby ho pak nenáviděl, měl právo to vědět.

Alpha mu ale bude chybět. Opravdu bude.

Draco se vykroutil z Potterova sevření a ignoroval jeho protesty. Kdyby si dal čas na rozmyšlenou, nedokázal by to udělat. Ještě jednou se podíval na Pottera, který se mračil a znovu k němu natahoval ruku. Draco se obrnil a proměnil se.

* * *

Draco se opřel rukama do sněhu, aby nespadl obličejem přímo na zem. Jeho mělký dech se postupně uklidňoval a po chvíli se dokázal posadit. Roztřesenými prsty si oprášil sníh z oblečení a co nejdéle se vyhýbal pohledu na Pottera.

Tenhle šťastný stav však nemohl trvat věčně. Nakonec si odhrnul vlasy z očí a opatrně se na Pottera podíval. Potter vypadal, jako by měl k hysterii jen jediný krok. Byl bledý, oči měl doširoka otevřené a bez mrknutí zíral před sebe, pěsti pevně sevřené kolem svého pláště a dech měl mělký. Draco se přikrčil.

„Pottere,“ zamumlal.

„Malfoyi,“ odpověděl Potter. Jeho tón byl obdivuhodně klidný, i když se mu trochu třásl. Pořád však vypadal, jako by měl každou chvíli vzplanout.

Draco sebou soucitně trhl. „Dej si na čas,“ povzdechl si. „Jen to nech chvíli vstřebat.“

Potter zavrtěl hlavou, zjevně zkoušel zjistit, jestli není nějakou halucinací. Nevěřícně na Draca zamrkal. „Tohle se opravdu děje,“ zašeptal. „Pro Merlina, tohle je skutečné.“

Draco pozvedl obočí, když Potter zasténal a promnul si spánky, než se k němu otočil. „Ty jsi Shadow,“ oznámil dutým hlasem.

„Deset bodů pro Nebelvír,“ neodpustil si Draco.

Potter se na něj zamračil. „Nemůžeš si teď odpustit ty svoje vtipy? Já… na tohle nejsem… připravený.“

Draco poslušně zmlkl a s mírným zájmem sledoval, jak Potter zpracovává svou situaci. Letmo ho napadlo, kdy začne křičet a nadávat. Byla tu zatracená zima…

Potter zjevně nikam nespěchal. Nejistě vstal a začal přecházet sem a tam. Čas od času se zastavil a zadíval se na Draca, jako by čekal, že začne dělat přemety. Pak něco zamumlal a znovu se dal do pochodování. Draco trpělivě přestál Potterovo zhroucení. Bylo by to docela vtipné, kdyby před deseti minutami nezažil přesně totéž.

„Jestli ti to pomůže, zvládáš to mnohem líp než já.“

Potter se k němu otočil a stále vypadal, jako by byl v šoku. Vážně už to začínalo být otravné. „Proč?“ dožadoval se. „Prostě… proč?“

Draco se zamračil. „Já nevěděl, že jsi to ty!“ vyštěkl. „Možná je to překvapivé, Pottere, ale ne všechno je moje vina!“

Potter už zjevně nebyl schopen mluvit. „Ty… ty jsi byl… ty!“ vyhrkl. „Byl jsi to ty! A… a ty jsi tam pobíhal a kňučel a… jak se ti, pro Merlina, podařilo zaseknout se v příkopu?“

Draco zrudl jako rak a zamračil se na toho idiota. „Ve své vlčí podobě jsem mládě!“ vyštěkl. „Ujišťuju tě, Pottere, kdybych věděl, že Alpha jsi ty, zůstal bych tam!“

„Alpha?“

Do háje. „Musel jsem ti dát nějaké jméno,“ zamumlal Draco a zkřížil ruce na obranu.

Potter zamrkal, když mu to docházelo. Zjevně stačilo trochu nakrmit ego, aby se vzpamatoval z ochromujícího šoku, protože ten samolibý idiot se téměř začal naparovat. „Alpha?“ zopakoval, až příliš spokojeně na Dracův vkus. „Jsi příliš laskavý, Malfoyi.“

Blonďák obrátil oči v sloup. „Jako vlk ses mi líbil víc,“ prohlásil.

„Aspoň v tom se shodneme,“ opáčil Potter. Nezněl naštvaně ani rozrušeně, jen… pobaveně. Draco pozvedl obočí, když Potter nevěřícně zavrtěl hlavou a krátce se zasmál způsobem připomínajícím zaštěkání. Sesunul se do sněhu a znovu se obrátil k blonďákovi. „Sedni si.“

Draco ztuhl. „Je tu zima,“ namítl slabě.

„Vyčaruju zahřívací kouzlo. Jen si sedni. Potřebuju si o tom… promluvit.“

„Já…“

„Prosím, Malfoyi.“

Draco ustoupil a posadil se naproti Potterovi. S úlevou si vydechl, když muž skutečně vyčaroval zahřívací kouzlo. Alespoň tu v té mrazivé zimě neomrznou, když už nic jiného… Jeho vnitřní monolog se náhle zarazil, když Potter natáhl ruku a uchopil ho za bradu, nadzvedl mu hlavu. Draco ztuhl a pokusil se odtáhnout, ale Potter svůj stisk nepatrně zesílil a podržel ho na místě, zatímco si ho prohlížel. Intenzivní zelené oči se do něj vpíjely a Draco potlačoval nutkání zavrtět se.

„Měl jsem to poznat,“ zamumlal Potter napůl pro sebe. „Tvoje oči tě prozrazují.“

Draco si nebyl úplně jistý, jestli to měl být kompliment, ale Potter se ho stále dotýkal. Hlasitě polkl a Potter ho pustil. „Pořád tě to bolí?“ zeptal se náhle. „Od…“

„Ne,“ skočil mu Draco do řeči. „Už je to v pořádku. Ty… ty ses o to postaral.“

Potter se nesměle usmál. „Samozřejmě, že postaral,“ odpověděl. „Vždyť jsi jen maličký.“

Draco zasténal a zabořil obličej do dlaní. „Tohle je tak špatně,“ zamumlal. Slyšel Potterův smích a zvedl hlavu, aby se na něj zamračil. „Není to vtipné, Pottere.“

„Není?“ uchechtl se Potter. „Jen o tom přemýšlej, Malfoyi. Prostě o tom přemýšlej. Vzhledem k naší minulosti, jaká je šance, že bychom se jako vlci spřátelili? Řekni mi, že to není k popukání.“

Draco se neklidně zavrtěl. „Jako vlk nejsi úplně nesnesitelný.“

„Ty taky ne,“ zazubil se Potter škádlivě. „Vlastně jsi docela roztomilý.“

Draco se rozhořčeně naježil. „Pottere…“

„S těmi svými malinkatými tlapkami a…“

„Pottere, varuju tě…“ zavrčel.

„…a tak huňaťoučký…“

„Pottere, nech toho!“ vyštěkl Draco a polovičatě do toho idiota strčil. Nebelvír se zasmál a v očích mu pobaveně zajiskřilo, zatímco Dracovo rozčilení narůstalo. „Tohle je už tak dost hrozné i bez tvých pitomých komentářů!“

Potter zmlkl, ale Draco stále cítil, jak se mu ramena třesou potlačovaným smíchem. „Myslíš na tu chvíli, kdy jsi mě hodil do křoví, že?“

Potter se znovu zhroutil do tlumeného chichotání a Draco to vzdal. Překvapeně sebou trhl, když mu kolem ramen sklouzla svalnatá paže. „Ale no tak, nebuď takový morous,“ zamumlal mu Potter do ucha a přitáhl si ho o něco blíž. „Není to zase tak hrozné.“

„Je,“ hádal se Draco umíněně a potlačil zachvění, když se o jeho ucho náhodou otřely popraskané, ale měkké rty. Cítil, jak se ty rty roztáhly do pobaveného úsměvu.

„Vážně není,“ odpověděl Potter tiše. „Jen se nad tím zamysli. My jsme skutečně našli způsob, jak spolu vycházet. A pokud nic jiného, tohle dokazuje, že zázraky se opravdu dějí.“

„Nevěděl jsem, že jsi to ty,“ zamumlal Draco. „A ty jsi nevěděl, že jsem to já. Takže to není ani tak zázrak jako spíš kosmický vtip, jestli se ptáš mě.“ Přesto se nijak nepokusil vymanit z Potterova objetí.

„Ale stalo se to,“ trval na svém Nebelvír. „Neplánovali jsme to, ale našli jsme se. A to něco znamená, Mal... Draco. Alespoň pro mě.“

Draco vzhlédl a úzkostně se zahleděl do zelených očí. „Znamená?“

Potter se usmál a odhrnul mu vlasy z čela, téměř jako by ho hladil. Bylo to… příjemné. „Docela jsem si tě oblíbil,“ přiznal téměř nesměle. „A pokud se tedy úplně nepletu, už ti moje existence není… až tak úplně proti srsti.“

Dracovy rty se neochotně zvlnily do úsměvu. „Ne až tak úplně,“ přiznal. Potter se zazubil a přitáhl si ho blíž. Draco se nebránil. „Co bude teď?“ zeptal se, aniž by si to stačil rozmyslet.

Potter se k němu otočil a na rtech mu pohrával škádlivý úsměv. „Uvidíme, kam nás to zavede. Samozřejmě se ale ještě musíš zdokonalit v lovu. Jsi tam venku úplná katastrofa.“

„Měl jsem mizerného učitele.“

Potter se zasmál a strčil do něj, než mu znovu přehodil paži přes ramena. „Idiot,“ zamumlal. V hlase mu však zaznívala něha, která Dracovi zahřála srdce.

„Tohle by mohlo fungovat,“ zamumlal napůl pro sebe.

Potterovy rty se otřely o jeho tvář. „Jo,“ zašeptal mu v odpověď. Draco se usmál a položil hlavu na Nebelvírovo rameno, vychutnávaje si prosté potěšení z Potterových prstů, které mu znovu projížděly vlasy.

* * *

O dva měsíce později…

 „Luno, opravdu si nemyslím, že bychom tu měli být,“ zamumlal Neville, když ji neochotně následoval. Upřímně, co všechno člověk neudělá z lásky…

„Nezajdeme příliš daleko,“ prohlásila Luna bezstarostně a téměř poskakovala směrem k Zapovězenému lesu. „Narglové nemají zimu moc rádi.“

Neville si unaveně povzdechl. Neochotně kráčel vedle ní, už jen proto, že věděl, že kdyby se vrátil na hrad, Luně by vůbec nevadilo vyrazit do lesa sama. Bylo tu nebezpečno. Merlin ví, jaká zvířata…

„Podívej!“ vykřikla Luna náhle.

Neville vzhlédl a zarazil se, ztuhlý hrůzou. Z lesa vyběhli dva vlci, bok po boku. Ten větší, šedý zavrčel a hravě povalil svého dospívajícího bílého společníka. Mladší vlk na protest zakňučel a vzápětí mu to oplatil, nadšeně se s větším přetahoval. Neville začal couvat a neohrabaně nahmatal hůlku. Pod jeho nohou praskla větvička a vlci ztuhli a otočili se k nim.

„Věděla jsem, že si to vyřeší,“ prohlásila Luna a vypadala přitom nevysvětlitelně spokojeně. Neville se ani neobtěžoval ptát, o čem to mluví. Třesoucí se rukou vytáhl hůlku. Bílý vlk si toho pohybu všiml a zavrčel na něj. Nevillovi srdce bušilo v hrudi. „Luno,“ zašeptal roztřeseně. „Schovej se za mě. Hned.“

„Proč?“ zeptala se Luna nechápavě. Usmála se na vlka. „Vyrostl jsi. Věděla jsem, že to dokážeš,“ řekla. Vlk naklonil hlavu a škubl uchem, vydal pronikavé vypísknutí a rozběhl se zpátky ke svému společníkovi. Šedý vlk ho láskyplně čenichem pohladil a věnoval Luně dlouhý, zkoumavý pohled. Ať už to znamenalo cokoli, Luna tomu zjevně rozuměla. 

„Vraťte se před úsvitem,“ zavolala za nimi. „A nevyplašte nargly!“

Vlci se na ni ještě jednou podívali a pak byli s jedním zaštěknutím pryč, rozběhli se do lesa. Neville je sledoval, naprosto ohromený. „Co se právě stalo?“ vyhrkl bez dechu. „Proč… proč oni…“

„Dluží mi laskavost,“ odpověděla Luna vesele. „A teď se soustřeď. Narglové mohou být kdekoli…“

Neville si povzdechl a smířil se s prohledáváním křoví kvůli narglům, napůl očekávaje, že na něj jeden z nich vyskočí. V tuhle chvíli už by ho nic nepřekvapilo. Kdesi v noci zaslechl dvojí vytí, které se rozléhalo celým lesem. Nijak zvlášť ho to ale neznepokojovalo. Byl si celkem jistý, že vlci jim neublíží.

Zdá se, že dlužili Luně laskavost.

 

 KONEC :)