„Musíš za ním jít, Harry,“ řekla Hermiona a ustaraně si prohlížela kousnutí na Harryho paži. „Víš, že je jediný, kdo dokáže uvařit lektvar, který spraví… tohle.“

Harry obrátil oči v sloup. „Je 50% šance, jestli je to vůbec nebezpečné, Hermiono. Myslím, že to risknu.“

„Je to tvoje spřízněná duše,“ odsekla. „Copak tě odmítne?“

Harry se uchechtl. „Víš, že být spřízněnými dušemi není všelék, že jo? Celé roky mě nenáviděl a já z něj taky zrovna nejsem nadšený. Nějaké náhodné ‚předurčené‘ pouto ve skutečnosti nic nespraví.“

„No… nenechá tě umřít,“ připustila a uznala, že Harry má ve svém hodnocení možná trochu pravdu. „Když jste byli mladší, zachránil ti život už mockrát, a to ještě předtím, než se pouto projevilo.“

Harry pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Devět let se mu úspěšně vyhýbám a nevidím důvod tu sérii přerušovat právě teď.“

„Až na to, že víš… můžeš umřít, pokud se to kousnutí zanítí.“

„Můžu.“

„Harry—“

„Dost, Hermiono, prosím. Zatím ho tím nebudu obtěžovat. Když už nic jiného, zaslouží si ode mě trochu klidu a pokoje, dobře?“

Kousla se do rtu, ale neodpověděla a chvíli jedli mlčky, než se Harry nakonec zeptal na něco ohledně práce. Věděl, že tím celá věc neskončila, ale snad si tím získal dost času, aby léčitelé u Svatého Munga mohli zapracovat svou magií.

 

* * *

 

Harry se zamračil, když jeho krb cinkl upozorněním, že někdo, kdo nebyl na jeho předem schváleném seznamu, žádá o přístup k jeho letaxu.

Opustil kuchyni, kde připravoval večeři, přešel do obývacího pokoje a mávl rukou nad záznamem.

Zamrkal, když uviděl jméno, a pak zasténal.

„Zatracená Hermiona,“ zamumlal a zavrtěl hlavou.

Chvíli zvažoval, že žádost odmítne, ale nebyl natolik hloupý, aby věřil, že Snape neví, kde bydlí. Nepochybně by ten muž prostě přišel a bušil na dveře, dokud by mu Harry neotevřel.

Ťukl hůlkou do žádosti, aby ji povolil, a pak se posadil do křesla naproti krbu. O chvíli později Snape vystoupil z proudu zelených plamenů do místnosti.

Vypadal… jinak.

Pravda, bylo to už devět let, co ho Harry naposledy viděl, a to byl ještě v nemocnici po útoku Nagini.

„Pottere.“

„Snape.“

„Slyšel jsem o tvém… zranění. Proč jsi nepřišel do školy pro protijed, ty idiote?“

Harry si odfrkl. „Nechtěl jsem tě obtěžovat. Kromě toho to není tak vážné, jak si Hermiona myslí. Léčitelé se o to starají.“

Snape obrátil oči v sloup. „Jestli vkládáš svou důvěru do oddělení lektvarů u Svatého Munga, můžu rovnou začít připravovat svůj pohřební hábit.“

„Okouzlující jako vždy.“

„Ukaž mi to,“ poručil Snape a natáhl ruku k Harryho paži. „Nezachraňoval jsem tě během let v Bradavicích jen proto, abych tě pak viděl mrtvého kvůli kousnutí od křivozubého kocoura.“

„Byl to kříženec,“ odpověděl Harry klidně a podal mu paži. „Ačkoli si nikdo není úplně jistý, s čím byl zkřížený. Prý s něčím jedovatým.“

Snape přikývl, vytáhl hůlku a nad ranou vyčaroval několik kouzel.

„Je to rozhodně zanícené,“ řekl tiše. „A pokud si nevezmeš protijed, pravděpodobně zemřeš.“

Harry si povzdechl. „Samozřejmě, že ano. Kdy nejsem v nebezpečí, že umřu?“

„Nu, sám si vybíráš nebezpečné povolání,“ řekl Snape, pustil Harryho paži a schoval hůlku. „Přijď za tři dny na hrad, budu mít lektvar připravený.“

„Nemusíš to dělat.“

Severus se na něj frustrovaně podíval. „Možná nepřikládáš spřízněným duším velkou váhu, Pottere, ale já ano a nenechám tě zemřít, když tomu mohu zabránit. Bradavice, neděle ve dvě.“

Snape vstoupil zpět do ohně dřív, než se ho Harry stačil zeptat na poznámku o spřízněných duších.
Zvláštní.

 

* * *

 

„Víš,“ řekl Harry, když v neděli odpoledne vstoupil do Snapeovy pracovny. „Nešlo o to, že bych spřízněným duším nevěřil.“

Snape vzhlédl od stolu a povytáhl obočí. „Ano?“

„No, prostě jsem si nemyslel, že bys se mnou chtěl mít cokoli společného,“ připustil Harry. „Nikdy jsi mi nedal jediný důvod si myslet, že mě vůbec snášíš dýchat v té isté místnosti, natož že bys chtěl něco... podniknout. Když se na mé paži objevilo tvoje jméno… asi jsem si prostě řekl, že ti udělám laskavost, když se ti budu vyhýbat.“

„Nenapadlo tě zeptat se?“ zeptal se Snape podivně klidně, způsobem, jakým s Harrym nikdy předtím nemluvil.

„Upřímně… ne.“ Harry pokrčil rameny. „Mohl jsi mi sám poslat sovu, víš? Není to jednosměrná záležitost.“

„Máš samozřejmě pravdu,“ souhlasil Snape a vstal. „Ačkoli obvykle je to mladší z dvojice, kdo se ozve jako první – jakási zdvořilost ze strany staršího z dvojice pro případ, že by mladší ještě nebyl připravený se usadit.“

„Já… no, přiznávám, že to jsem nevěděl,“ připustil Harry s tichým povzdechem. „Omlouvám se.“

Snape pouze přikývl a položil na stůl mezi nimi lahvičku s lektvarem. „Budeš to užívat každý den po dobu jednoho týdne a kousnutí by se mělo zklidnit. Snad po něm nezůstane jizva, ačkoli u magických kousnutí se to liší člověk od člověka, jed od jedu.“

Harry přikývl a zvedl lahvičku, kterou si chvíli převaloval v rukou. Pousmál se. „Ne že bych už neměl dost jizev, že? Co je jedna další?“

„Ovšem.“

Harry se rozpačitě zavrtěl. „Děkuju. Za ten lektvar, myslím. A za záchranu mého zadku. Zase.“

Snape se zasmál. „Jsem v tom tak dobrý, že bych nerad porušil tradici.“

Harry se na něj zazubil a na okamžik byli jen dva muži bez společného pouta a bez spletité minulosti.

Ten okamžik však dlouho nevydržel a Harry brzy nato odešel s příslibem, že v případě jakýchkoli problémů s lektvarem pošle sovu.

Když kráčel přes bradavické pozemky směrem k bráně, cítil něco jako… ne zklamání, ale možná podivný pocit ztráty.

Znamení spřízněných duší na zápěstí jako by ho pálilo.

 

* * *

 

„Profesore Snape,“ zavolala Hermiona vesele a zamávala.

Harry se kousl do rtu, zatímco Ron pod vousy zasténal. Snape se zastavil, než zamířil k jejich stolu.

„Slečno Grangerová,“ pozdravil ji přikývnutím. Podíval se na Rona a pak jeho oči spočinuly na Harrym.

„Pottere.“

Harryho rty se lehce zvlnily. „Profesore.“

„Jak je na tom to kousnutí?“ zeptal se Snape a trochu si upravil tašky v ruce.

Harry si stáhl rukáv a ukázal slabé stopy po zubech. „Všechno zahojené, jen drobná jizva. Děkuju.“

Snape přikývl a Hermiona ho pak vtáhla do rozhovoru. Harry je přestal vnímat. Slyšel už dost Hermionina rozčilování kvůli novým zákonům, které se snažila prosadit, a nepotřeboval o nich slyšet znovu.

„Takže to fakt hodláš zabalit?“ zeptal se Ron tiše, hlavu otočenou Harryho směrem, zatímco pokračoval v rozhovoru, který vedli předtím, než si Hermiona všimla Snapea.

Harry přikývl. „Už mě nebaví pořád skoro umírat. Já jen… asi nevím, co bych chtěl dělat místo toho, a nemůžu jen tak sedět doma. Do týdne bych se zbláznil.“

„Mohl bys promluvit s Kingsleym?“ navrhl Ron. „Neříkal před pár týdny, že hledají další instruktory pro akademii? Mohl bys učit. Kdo by se nechtěl učit od Harryho Pottera?“

Harry se zasmál. „Merline, dokážeš si mě představit jako učitele? Byla by to naprostá katastrofa. Nemyslím, že je akademie připravená na naši verzi zatraceně šťastné náhody, kámo.“

„Ale ne, byl bys dobrý,“ hádal se Ron. „Podívej se, co jsi dokázal s BA, kámo, a tehdy jsme byli jen děti. Promluv si s Kingsleym, vsadím se, že by do toho šel.“

„Možná,“ připustil Harry a zvedl svůj mléčný koktejl.

„Musím jít,“ řekl Snape. Otočil se, ale pak se ohlédl na Harryho. „Jestli na tom záleží, Pottere, souhlasím s Weasleym. Akademie by měla štěstí, kdyby tě měla.“

Harry zamrkal na jeho vzdalující se záda a pak se obrátil k Ronovi, který vypadal stejně šokovaně.

„On se mnou souhlasil!“

Hermiona se jen samolibě usmála.

 

* * *

 

„Jak se ti líbí učit?“

Harry se otočil a uviděl za sebou stát Snapea. Překvapilo ho, že muž má na sobě měkce vypadající šedý hábit – místo svého obvyklého černého – ale slušel mu.

Vzhledem k tomu, že před Hermoniným zásahem Harry muže tak dlouho neviděl, bylo skoro zvláštní, že ho teď vídal tak často. Zjistil však, že mu to vlastně nevadí. Dokonce se začínal na jejich setkání těšit, navzdory své původní snaze se Snapeovi vyhýbat.

„Ahoj, ani jsem nevěděl, že tu budeš,“ řekl a ustoupil, aby se posadil na prázdné místo vedle profesora. „Jde to dobře. Je to únavné, ale… no, myslím, že to už víš.“

Snape se ušklíbl. „Trochu. Učení ti prospívá, trochu jsi přibral.“

„Je to zdvořilý způsob, jak mi říct, že jsem tlustý?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„Ne, říkám, že vypadáš mnohem zdravěji,“ odpověděl Snape a obrátil oči v sloup. „Abych nezněl úplně jako pani Weasleyová, byl jsi příliš hubený, Pottere.“

Harry si odfrkl. „Věř mi, Molly mi to říkala už tisíckrát. Ne že bych nejedl, víš? Asi mám jen rychlý metabolismus.“

„Něco, za co by mnozí zaplatili spoustu galeonů,“ poznamenal Snape. „Nemáš tušení, kolik žádostí o lektvar na hubnutí dostávám přes nemocnici.“

Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. „Proč chodí vždycky za tebou? Bez urážky, samozřejmě, ale jistě chápou, že máš ve škole práce až nad hlavu? Nemůžou si najít vlastní lektvaristy?“

„Jsem nejlepší,“ odpověděl Snape a v jeho podání to neznělo egoisticky; možná proto, že Harry věděl, že mluví pravdu. „Na běžnější lektvary mají vlastní lektvaristy, ale lektvary, které vyžadují zručnost… ty zadávají mně.“

Harry přikývl. „Dává to smysl, myslím, ačkoli si nedokážu představit, kde na to všechno bereš čas, když máš takový rozvrh výuky.“

„No, absence společenského života se občas hodí, řekl bych. Kromě toho mě vaření lektvarů baví, zvlášť ty složitější. Dává mi to možnost procvičovat dovednosti, které při výuce nebo doplňování zásob na ošetřovně nevyužiji.“

Harry si dokázal představit, že ho to skutečně baví; nikdy ostatně neviděl Snapea vypadat spokojeněji než tehdy, když se skláněl nad kotlíkem.

„Harry!“ zavolal Kingsley a mávl na něj přes místnost.

„No, povinnosti volají. Ale já, ehm. Napadlo mě, že bychom někdy mohli zajít na večeři?“

„‚Zajít na večeři‘, Pottere?“ zopakoval Snape s lehkým pobavením. Harry cítil, jak mu hoří tváře, a Snape se nad ním slitoval. „Pošlu ti sovu.“

„Dobře, ehm. Fajn. Užij si zbytek večera, profesore.“

„Harry… myslím, že odteď by bylo vhodnější Severusi.“

Harry se zazubil. „Ano, pane.“

„Spratku.“

 

* * *

 

„Ty bys mě opravdu nikdy nekontaktoval?“ zeptal se Harry, když oba kráčeli po cestě směrem k Bradavicím. Strávili několik hodin ve vesnici, dali si příjemnou večeři v malé restauraci za Zonkovým obchodem a Harry nabídl, že Severuse doprovodí zpět k hradní bráně.

„Ne,“ potvrdil Severus tiše. „Ne kvůli tomu, že bych po tom netoužil, doufám, že to chápeš. Naše minulost je tak… propletená, že jsem měl za to, že si zasloužíš možnost rozhodnout se sám. V životě už za tebe rozhodovalo příliš mnoho lidí.“

„A co tvoje rozhodnutí?“ zeptal se Harry a lehce svraštil obočí. „Zasloužíš si štěstí stejně jako kdokoli jiný, Severusi.“

„Moje minulé chyby by nejspíš tvrdily něco jiného. Nejsem… nespokojený se svým životem, Harry, to musíš pochopit.“

„Nebýt nešťastný ale není totéž jako být šťastný, ne?“

Severus se na něj podíval s křivým úsměvem. „Asi ne.“

Došli k bráně a Harry vzhlédl k hradu, než znovu obrátil pohled k Severusovi.

„Nechtěl bys dnešní večer zopakovat?“ navrhl a nervózně se mu zachvěl žaludek.

Upřímně nečekal, že si schůzku užije tak, jak si ji užil.

Severus zkřivil rty a pak přikývl, rty se mu lehce zvedly do úsměvu.

„Rád, ale doufám, že mi dovolíš naplánovat tu příští?“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „Pošleš mi sovu s podrobnostmi?“

Severus přikývl a pak zvedl ruku, aby Harryho pohladil po tváři. „Dovolíš mi políbit tě na dobrou noc?“

„Samozřejmě.“

Jejich rty se setkaly v cudném polibku a Harry se pod Severusovým dotykem prakticky rozplynul. Líbával se s jinými, ale nikdy to nebylo takové, a najednou měl pocit, že chápe, o čem Hermiona mluvila, když říkala, že osud ví, co dělá se spřízněnými dušemi.

Když se Severus odtáhl, Harry na něj zamrkal.

„Páni.“

Severus se usmál. „Páni, opravdu.“

Harry se postavil na špičky, aby si vzal další polibek, a usmál se do Severusových rtů.

„Takže osud možná přece jen věděl, co dělá.“