Harry obrátil palačinky na pánvi a pak je sesunul na připravený talíř, než ho podal dychtivě čekajícímu Dracovi.

„Nevím, co máš s tou snídaní před večeří,“ řekl Draco, když Harry nalil další těsto na pánev. „Ale rozhodně jsem pro, Pottere.“

„Prostě neumíš vařit a chodíš sem, protože víš, že tě nenechám umřít hlady.“

Draco na okamžik nakrčil nos a pak přikývl. „To je pravda, asi se to nebudu ani snažit popírat.“

Harry si odfrkl. „Možná bych si dvakrát rozmyslel, jestli budu sdílet byt s Blaiseem, kdybych věděl, že si k tomu adoptuju ještě tebe.“

„To bys neudělal,“ ozval se Blaise, který vešel do kuchyně. „Oba nás zbožňuješ a víš to.“

Pokusil se ukrást sousto z Dracovy palačinky, jen aby mu blondýn plácnul přes ruku.

„Miluju tě, ale jestli se mi ještě jednou pokusíš ukrást jídlo, ukousnu ti ksicht.“

Harry se zasmál a podal talíř Blaiseovi.

„Proto bylo tak dobré si tě nechat poblíž,“ řekl Blaise, když si talíř převzal. Z linky popadl cukřenku.

Harry sledoval, jak nasypal cukr na kouřící horké palačinky, a zavrtěl hlavou. „Dnes večer tam budeš poskakovat kolem jak blázen.“

„Alkohol a cukr jsou fantastická kombinace,“ prohlásil Blaise. „Teda aspoň pro mě.“

„Pro všechny ostatní ne,“ podotkl Draco. „Jestli začneš dělat nějaké kraviny, budu předstírat, že nejsi se mnou. To zahrnuje jak padání a rozbíjení věcí, tak zatčení. Znovu.“

Harry si naservíroval vlastní palačinky na talíř a přisedl si k nim ke stolu, přičemž se pro sebe pochechtával, zatímco se Blaise snažil obhájit své jednání poté, co smíchal příliš mnoho cukru s příliš velkým množstvím alkoholu.

Stávalo se to až příliš často.

A bylo zbytečné to obhajovat, protože pro to vlastně neexistovala žádná obhajoba. Naposledy – před pouhými pár měsíci – byl Blaise zatčen za to, že se pokoušel zhoupnout jako Spiderman z Gringotbanky.

Když to Draco připomněl, řekl: „Za to mohla Grangerová. Ona nás donutila jít do kina na ten film. Co přesně si myslela, že se stane?“

„Jsem si celkem jistý, že nečekala, že se skutečně pokusíš napodobnit Spidermana, kámo,“ řekl Harry se širokým úsměvem. „I když ty fotky, co pořídila, jsou naprosto boží.“

„Je to vychytralá čarodějka,“ odfrkl si Blaise. „Měla být ve Zmijozelu.“

„Přestaň mi krást holku,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš ji mít, je moje.“

„Ví Weasley, že takhle mluvíš o jeho snoubence?“ zeptal se Draco.

„Ano.“

Blaise se zasmál, zatímco Draco zavrtěl hlavou. Blondýn vstal, odnesl talíř do dřezu a mávnutím hůlky ho umyl. Cestou zpátky na své místo pocuchal Blaiseovi vlasy.

„Aspoň víme, že se dneska večer nebudeš houpat přes Příčnou ulici. Nezarezervoval Wood to nové místo v Prasinkách?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Mělo by to být fajn. Slyšel jsem na ten bar dobré recenze – Seamus a Dean tam byli minulý víkend a říkali, že si užili skvělý večer.“

Draco zabručel a pak si plácl dlaněmi do stehen. „Tak já se půjdu připravit.“

„Odcházíme nejdřív za dvě hodiny, ty nádhero,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou.

Draco na něj jen pozvedl obočí. „Dokonalost potřebuje čas, ty barbare.“

Odešel do Blaiseova pokoje – který mohl být klidně jejich obou, vzhledem k tomu, kolik času Draco v bytě trávil – a nechal Blaise a Harryho, aby dojedli sami.

„PlayStation?“ zeptal se Blaise a kývl směrem k obýváku, když oba dojedli. „O sprchu se můžeme začít hádat, až nám bude zbývat deset minut do odchodu?“

Harry se zašklebil a pomocí kouzla poslal jejich talíře do dřezu k Dracovu. „Jasně.“

 

* * *

 

Oslava – Oliverovy narozeniny – byla v plném proudu, když Harry, Blaise a Draco dorazili. Měli půlhodinové zpoždění oproti plánu, což vlastně nebylo tak hrozné, vzhledem k tomu, že Harry a Blaise ztratili pojem o čase u PlayStationu a Draco si ještě pohrával s vlasy, když vyšli ze dveří.

Ve skutečnosti musel Blaise Dracovi fyzicky vyrvat hřeben z kapsy a hodit ho zpátky dovnitř, než se dveře zavřely.

Dárky položili na stůl u baru, na kterém už ležely pestrobarevně zabalené balíčky. Draco už začínal bědovat nad křiklavým narozeninovým transparentem nataženým přes VIP část, kterou si na večer pronajali, a na balónky se nedokázal ani podívat, aniž by se ušklíbl.

Vyhýbali se lidem, kteří se je snažili stáhnout blíž, prodírali se přeplněným tanečním parketem a zamířili k Oliverovi, jakmile ho zahlédli.

Harry ho pozdravil nadšeným objetím a přáním „Všechno nejlepší!“

Draco s Blaiseem mu nabídli ruku k potřesení a poněkud zdrženlivější přání k narozeninám.

Pitomí upjatí čistokrevní.

Harry nad nimi obrátil oči v sloup, ale přidal se k nim při hledání stolu a s povzdechem se posadil do pohodlného křesla.

Miloval kouzelnické bary, protože zatímco rozvrzané dřevěné židle v mudlovských hospodách byly po delším sezení nepohodlné, židle v kouzelnických barech byly všechny opatřené změkčovacími kouzly, díky nimž bylo příjemné sedět i na těch nejhorších.

Nápoje proudily a Harryho přátelé ho vesele zdravili, zatímco se VIP část plnila všemi Oliverovými hosty.

Pansy, Hermiona a Ginny se k jejich stolu připojily jako první, protože hluční Weasleyovi muži pro ně byli s přibývajícím účinkem alkoholu trochu příliš.

Harry držel při pití rozumné tempo, ale už dávno se naučil držet svého vlastního tempa místo toho, aby se snažil držet krok s někým jiným.

Noc strávená zvracením do kýble poté, co se kdysi pokusil držet krok s Blaiseem, ho to naučila a od té doby už to nikdy neudělal.

Večer byl příjemný. Lidé se přesouvali od stolu ke stolu a přicházeli a odcházeli, a netrvalo dlouho, než Harry přišel o Blaise a Draca, které zlákal taneční parket. Několik minut je sledoval, než se k němu připojili Neville a Seamus.

 

* * *

 

„Harry!“

Harry se otočil od baru a uviděl George, jak se k němu potácí. Málem to ani nezvládl, když zakopl o tkaničku a málem skončil obličejem napřed v růžovém koberci klubu.

Na poslední chvíli se narovnal a Harry mávl rukou směrem k jeho botám, seslal bezhůlkové kouzlo a tkaničky zavázal.

Při množství alkoholu, který tu tekl proudem, George opravdu nepotřeboval žádnou další pomoc s padáním.

„Jsi v pohodě, Georgie?“ zeptal se, když se zrzek konečně dostal až k němu.

„Je mi skvěle,“ odpověděl George se širokým úsměvem. „Ale. Musíme si promluvit o tobě.“

Harry se zamračil. „Co je se mnou?“

„Jsi moc střízlivý! A taky! Jsi moc svobodný! Harry, potřebuješ nekoho klofnout.“

Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že to se střízlivostí do konce večera napravíme. A co se týče té druhé věci... víš, že nemám zájem o známosti na jednu noc.“

„Ale –“

„A taky víš, že mám city k... němu.“

„Dobře, ale... udělá ti to dobře. Sex je fajn, Harry.“

Harry se znovu zasmál. „Nejsem panic, Georgi. Vím, jak dobrý sex může být. A taky vím, že teď nemám zájem s nikým spát. Jasný? Dáš si další pití?“

„Ó, jo! Ohnivou whisky!“

„Fuj,“ zamumlal Harry a zašklebil se. Otočil se od George, který se téměř okamžitě zase někam zatoulal, aby k objednávce ohnivé whisky přidal i svou vlastní – jemnější whisky z nejvyšší police, kterou pil vždycky. Měla tu výhodu, že po ní neměl pocit, jako by se mu krev proměnila v lávu.

„Ahoj, krasavče,“ ozvala se žena, která se přisunula k baru, až stála přímo vedle něj. Byla nepochybně přitažlivá a kdyby Harry nebyl už tak zabouchnutý do někoho jiného – a kdyby nebyl na kluky – věděl, že by s ní neměl problém flirtovat.

Bohužel měl morálku a nechtěl jí dávat falešné naděje. Věnoval jí milý úsměv. „Jsem gay, zlato.“

Usmála se, očividně zcela bez rozpaků. „Všichni hezcí jsou. Škoda.“

„Můžu ti koupit pití, aby ti to zklamání trochu vynahradilo?“ nabídl s rošťáckým úsměvem, čímž ji rozesmál.

„Gin s tonikem, prosím.“

Když barman přinesl jeho objednané nápoje, přidal k ní i tenhle. Několik minut si se ženou povídal, dokud se barman nevrátil s jejím pitím, a pak zaplatil a nechal mu pořádné spropitné.

Galantně se jí uklonil, podal jí sklenici a usmál se, když se zahihňala. Popřál jí hezký večer a když odešla směrem k tanečnímu parketu, Harry se otočil zpátky ke svým přátelům, s pitím pro sebe a George v rukou.

„Jsem odsouzen k životu věčného starého mládence,“ posteskl si tiše sám pro sebe a zavrtěl hlavou.

Když se připojil zpátky k přátelům – a předal Georgovi jeho pití – uvědomil si, že většina z nich už je spárovaná. Jistě, nebyl jediný, kdo zůstal sám, ale většina jeho přátel byla šťastně zamilovaná.

Trochu ho to osamění zasáhlo, přestože mu nikdo z nich nikdy nedával pocit, že je třetí kolo u vozu. Nebo si na to možná jen zvykl, protože většinu svého mládí strávil po boku Rona a Hermiony, u kterých bylo jasné už od jejich dvanácti, že jednou skončí spolu.

Ať už to bylo jakkoli, nikdy ho nevynechávali a nikdy mu nedávali pocit, že jim překáží.

A rozhodně nebyl poslední nezadaný. George byl například také sám, i když jeho vztah s Angelinou byl sám o sobě jedním velkým zmatkem a frustrací pro každého, kdo se do nějpokusil  nakouknout či pochopit ho.

Neville a Charlie byli také svobodní, stejně jako Pansy, a Ginny byla mezi dvěma nápadníky.

Harry zahnal poněkud pochmurné myšlenky a otočil se k Oliverovi, jen aby se musel skrčit, když něco přiletělo jeho směrem.

„Co to do—“

„Hagridovy kotlíkové koláčky,“ řekl Ron a popadl jeden, který dopadl poblíž, aby ho hodil opačným směrem.

„Těmi někoho zabijete,“ řekl Harry se smíchem, zatímco Ron, Oliver a Pansy pobíhali kolem stolů, sbírali koláčky a házeli je po sobě.

„Jaká by to byla smrt,“ prohlásil Oliver vesele a mířil docela dobře, vezmeme-li v úvahu, jak opilý byl. Trefil Charlieho do ramene a dračí zoolog sebou bolestivě trhl.

„Neměla bys tyhle věci zastavovat?“ zeptal se Hermiony, když si k ní přisedl ke stolu stranou od ostatních.

„Vybírám si své bitvy,“ odpověděla a pokrčila rameny. „A tohle není bitva, kterou se chci zabívat.“

„Pansy vyhraje,“ řekl Harry a ukázal na tmavovlásku. „Podívej, teď se schovává stranou a přivolává k sobě ty koláčky, které ostatní odhodí. Spustí na ně peklo přesně ve chvíli, kdy jim dojde munice.“

Hermiona si odfrkla. „Oliver je strážce. Jestli je nedokáže pochytat, měl by trénovat víc.“

 

* * *

 

„Tohle... je naprosto příšerný nápad,“ řekl Harry a jeho hlas nebyl o moc víc než šeptem, protože to rozhodně byl špatný nápad, ale tak trochu to chtěl vidět.

Usoudil, že by své námitky asi neměl vyslovovat příliš nahlas.

„Bude to v pohodě,“ řekl Ron, nebo si alespoň Harry myslel, že to řekl, ale přes jeho drmolení bylo těžké něco rozeznat.

To zrovna není moc uklidňující. A přesto.

Harry následoval skupinu směrem k impozantnímu hradu, který vždy považoval za svůj první skutečný domov. Dokonce i teď, šest let poté, co dokončil školu – a ukončil válku, ale kdo by to počítal – se při pohledu na Bradavice stále usmíval.

Brány je vítaly dovnitř a ochranná kouzla očividně poznala, že jim nechtějí ublížit.

„Já opravdu nemyslím, že—“

„Bude to v pohodě, Harry,“ řekl tentokrát George a hodil mu paži kolem ramen. „Zabini umí plavat, že jo?“

„Myslím?“

„No tak co?“

„Nemyslím, že to je jediný protiargument, který tu máme,“ podotkl Harry se smíchem. Zasténal, když se Blaise na něj zašklebil a pak se vrhl pozadu do jezera.

Proč byli jeho přátelé takoví blízni?

„Zatracený idiot,“ zamumlal Harry a obrátil oči v sloup.

Draco se ale nad počínáním svého přítele chechtal, a protože právě on měl být Blaiseovým hlasem rozumu, Harry usoudil, že to nejspíš bude v pořádku.

Nejspíš.

Netrvalo dlouho a Blaise se vynořil a, jak George říkal, když byl tento výlet poprvé navržen, podpírala ho obří oliheň.

„Vidíš, říkal jsem, že Arnold si chce hrát!“ zavolal George a zamával olihni od břehu.

Povzbuzeni Blaiseovým úspěchem se Ron, Pansy a Ginny rychle vydali za ním do vody. Percy – Oliver na něj měl opravdu hrozný vliv – vykouzlil obrovský plážový míč a hodil ho do vody, aby si s ním mohli hrát.

„Tohle je ten nejvelkolepější konec narozeninové oslavy, jaký jsem kdy zažil,“ prohlásil Oliver hlasitě, když se vydal za ostatními do vody.

Zatímco Percy, Charlie a Draco seděli blízko břehu, Harry se posadil do trávy, spokojený s tím, že už nejspíš nebude muset nikoho zachraňovat před následky jejich vlastní idiocie, a s úsměvem je pozoroval.

Hermiona si sedla vedle něj a opřela se o jeho bok.

„Jsou to idioti, co?“ zeptala se a s pobaveným zalíbením sledovala jejich přátele – a svého snoubence.

„Jo,“ souhlasil Harry a usmál se na ni. „Ale jsou to naši idioti.“

„To znamená, že za jejich idiocii budešte platit vy, pane Pottere?“

Harry málem spolkl vlastní jazyk. Otočil hlavu a vzhlédl, aby spatřil Severuse Snapea v celé jeho kráse, jak s rukama založenýma na hrudi sleduje jejich řádění.

Ze země pořádně neviděl jeho výraz, ale neodvážil se postavit ze strachu, že zavrávorá a udělá ze sebe blázna.

Whisky mu často „rozhodila“ nohy rychleji než zbytek těla.

„Těžko je to zločin, pane řediteli,“ řekl nakonec a otočil se zpátky k jezeru. Nikdo další si zatím jejich vetřelce nevšiml. „Jen si chtěli hrát s, ehm, Arnoldem.“

„Arnoldem?“

„Obří olihní,“ vysvětlil Harry a neurčitě mávl rukou směrem k vodě.

Snape si dřepl tak, aby byl mezi Harrym a Hermionou, ale za nimi. „Ta oliheň se jmenuje Phillip. Kde jsi proboha přišel na Arnolda?“

Harry na něj překvapeně zamrkal, protože najednou byli tváří v tvář. „Phillip?“

Snape jednou přikývl, koutky očí se mu nepatrně zkrabatily, a Harry si uvědomil, že si z něj muž utahuje. Usmál se.

Hermiona si odfrkla a stiskla Harrymu stehno. „Já je půjdu nahnat dohromady. Jsou dvě pryč.“

Harry na ni chvíli zíral a pak tiše zasténal. „Ráno toho budu leitovat, že jo?“

„V jedenáct jsme očekáváni v Doupěti,“ potvrdila s úšklebkem.

Harry se svalil dozadu do trávy a trochu se posunul, aby do Snapea nenarazil, když se vydala k okraji jezera.

„Už je to nějaká doba, pane Pottere,“ řekl Snape a pohlédl na něj.

„Můžete mi říkat Harry?“ požádal Harry. „Když mi říkáte pane Pottere, připadám si zase jako sedmnáctiletý. Napůl čekám, že mi strhnete body a pošlete mě za Filchem s trestem.“

„To se dá zařídit, víte?“

Harry si odfrkl. „Promiňte, že vám to říkám, pane, ale jsem trochu moc opilý na to, abych byl v tuhle chvíli Filchovi k něčemu.“

„Hmm, možná bys mohl odpykávat trest se mnou, Harry. Jsem si jistý, že bych pro tebe našel nějaké využití, dokonce i takhle pozdě v noci.“

Harry na něj dlouhou chvíli zíral a pozoroval žár v Snapeových očích i upřímnost ve vráskách jeho tváře.

„Kdo vám to řekl?“ zeptal se tiše.

Snape mírně naklonil hlavu. „Co mi kdo řekl, Harry?“

„Že vy jste ten, ke komu... já... já si přeju...“

„Řekni mi to,“ pobídl ho Snape tiše. „Řekni mi, co chceš.“

„Vás,“ zašeptal Harry, na chvíli zavřel oči a pak je otevřel a setkal se s temnýma očima, o kterých se mu každou noc zdálo. „Já prostě chci vás.“

Snape se lehce usmál, pak se napřímil do celé své výšky a natáhl k Harrymu ruku, aby mu pomohl vstát. „To se dá zařídit. Pojď se mnou.“

 

* * *

 

Probudit se byla příšerná věc, rozhodl Harry. Cítil sluneční světlo, jak se mu snaží proniknout skrz stále zavřené oči, a bolestivě sebou trhl.

Jeho kocovinou ztěžklému mozku chvíli trvalo, než si uvědomil, že slunce na něj dopadá z nesprávného úhlu, aby byl ve své vlastní posteli.

Vzpomínky na předchozí noc se mu začaly vracet v útržcích, malé kousky jednoho celku. Pamatoval si obří oliheň a jak se tulil k Hermioně. Pamatoval si Dracův smích a Percyho – ze všech lidí právě Percyho – jak vykouzlil plážový míč.

A pak si vzpomněl na Snapea, na své přiznání a na Snapeovo...

Harry zamrkal a otevřel oči. Rozhlédl se kolem. V posteli byl sám, ale na dveřích visel známý černý hábit a na nočním stolku byla ledabyle navršená hromada lektvarových časopisů.

Merline.

Opravdu se to stalo...?

Dveře se otevřely a Snape – byl teď Severus, když se s Harrym tak důvěrně sblížil? Harry si nebyl jistý – vešel do ložnice s tácem v rukou.

Byl oblečený ležérněji, než ho kdy Harry viděl – což nebylo překvapivé vzhledem k jeho současné situaci – ve volném bílém tričku a měkce vypadajících šedých pyžamových kalhotách.

„Pozornost od domácích skřítků,“ řekl a posadil se na postel s tácem dokonale vyváženým na přikrývce mezi nimi. „A lektvar proti kocovině.“

Podal mu lahvičku, kterou Harry vděčně přijal. Rychle ji odzátkoval a vypil na jeden lok, přičemž se snažil ignorovat odpornou chuť.

Prázdnou lahvičku podal zpátky Snapeovi a pak zavřel oči a soustředil se na to, aby lektvar zase nevyzvracel. Naštěstí účinkoval rychle a netrvalo dlouho, než nevolnost ustoupila a Harry mohl otevřít oči, aniž by měl pocit, že se mu slunce snaží miliony drobných jehel propíchnout zorničky.

„Vypadáš... překvapeně,“ řekl Snape (Severus?) s drobným úšklebkem na tváři, když z tácu zvedl jeden ze dvou šálků kávy.

„Já... nevím, co jsem čekal,“ přiznal Harry. „Ale tohle to nejspíš nebylo.“

Posunul si za záda polštář a opřel se o něj. Bolestně si uvědomoval, že je pod přikrývkou nahý, ale obléct se znamenalo opustit bezpečí peřiny a Harry si nebyl jistý, jestli na to už dokáže být připravený.

„Kolik je hodin?“ zeptal se místo toho.

„Čtvrt na deset,“ informoval ho Snape tiše. „Vzpomněl jsem si, že slečna Grangerová tě varovala, že v jedenáct tě očekávají u Weasleyových, a napadlo mě, že oceníš trochu času na probuzení, než na tebe zaútočí hluk toho domu.“

Harry se zasmál a nedokázal si pomoct. „‚Napadení hlukem‘ je opravdu fantastický popis Doupěte.“

Pak zamrkal. „Viděla nás včera večer Hermiona odcházet?“

„Ne,“ odpověděl Snape. „Ale poslal jsem jí zprávu prostřednictvím Patrona, aby věděla, že jsi naprosto v bezpečí, a požádal jsem ji, aby totéž sdělila panu Zabinimu.“

„Myslel jste na všechno,“ zamumlal Harry a zvedl z tácu druhý šálek kávy. Zamyslel se nad ní a přitom pohlédl na ředitele Bradavic.

Byla včerejší noc naplánovaná? Bylo to celé velké spiknutí, jehož cílem bylo dostat Harryho do areálu školy? Ale potom... proč? Nedávalo to smysl.

„Máš otázky,“ poznamenal Snape. „Lituješ toho, co se mezi námi včera v noci stalo, Harry?“

Zavrtěl hlavou. „Já... ne. Nelituju toho,“ řekl. „Jen jsem...  zmatený. A očividně opravdu špatný v celé té věci ‚ráno poté‘. Budete mi muset odpustit, že neznám pravidla.“

Snape se k Harryho překvapení zasmál. „Ve skutečnosti shledávám tvůj nedostatek skušeností o ‚pravidlech‘ docela roztomilým. Nemluvě o tom, že mě nesnesitelně těší vědomí, že rozhovory ráno poté pro tebe nejsou běžnou záležitostí.“

„Já... dobře,“ odpověděl Harry nejistě. „Ehm. Měl bych se obléct. Myslím?“

„Musíš?“

„Pane řediteli, vy se mnou snad flirtujete,“ obvinil ho Harry, ale na rtech mu pohrával drobný úsměv.

Byl rád, že Snape očividně ničeho nelitoval, a bez ohledu na to, jak k tomu došlo – a Harry přijde na kloub tomu, jak – byl rád, že ten muž nelituje jeho.

„Je to problém?“

Harry naklonil hlavu. „Myslím, že ne. Pokud to myslíte vážně. Ale opravdu bych se měl obléct.“

„Podnos sám od sebe odlevitoval z postele na podlahu a Snape – vlastně Severus, pomyslel si Harry – se k němu připlížil jako lovec ke své kořisti, dokud jeho ruce neobemkly Harryho hlavu položenou na polštáři.“

„Myslím, že se mi bez oblečení líbíte podstatně víc, pane Pottere. Dovolíš mi přesvědčit tě, abys to přehodnotil?“

Harry se zazubil. „Jsem si jistý, že mě dokážete nějak přesvědčit.“

 

* * *

 

„Směješ se mi?“ stěžoval si Harry a kopl do Blaiseovy nohy.

Draco zavrtěl hlavou. „Ne, on se nesměje tobě. Směje se se mnou. Já se naproti tomu tobě rozhodně směju.“

Harry po něm hodil polštář. „Jsi nejhorší kamarád na světě.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi spal se Snapem!“ odpověděl Draco a se smíchem mu polštář hodil zpátky.

„Jaké to bylo?“ zeptal se Blaise a stále se pochechtával, i když se mu dařilo smích o něco lépe potlačovat než Dracovi.

Ale zase Draco se o potlačování ani nepokoušel, takže Blaise vyhrával tak trochu z povinnosti.

„Bylo to skvělé,“ přiznal Harry a pro sebe se usmál. „On byl skvělý. Nikdy bych si nemyslel...“

„Ach, sladký Merline, teď budeš celý přeslazený, že jo?“ stěžoval si Draco, když se konečně ovládl. „Kvůli Snapeovi. Hrůza.“

„Nebuď kretén,“ řekl Blaise a šťouchl Draca ne právě jemně do boku. „Harry si zaslouží trochu štěstí.“

„Políbil tě vůbec, nebo šel rovnou k—“

„Draco!“ přerušil ho Harry. „Žádné detaily ti vykládat nebudu. Zvlášť když o něm takhle mluvíš!“

„Dobře, ale... políbil tě?“

„Samozřejmě, že ano, ty naprostý kreténe.“

Draco se zazubil. „Byla to dobrá první pusa?“

Harry nedokázal potlačit úsměv a přikývl. Vzpomínky na noc už se mu téměř celé vrátily a právě vzpomínka na to, jak se sotva dostali do vstupní haly, než ho Snape přitiskl ke zdi a políbil, patřila k jeho nejoblíbenějším.

Bylo to dokonalé.

I když, pravda, dokonalé bylo prakticky všechno.

„Jak pozdě jste dorazili do Doupěte?“ zeptal se Blaise a s úšklebkem pozvedl obočí, když Harry sebou trhl.

„Dvě hodiny. Molly ze mě vůbec nebyla nadšená.“

„Ups.“

Harry přikývl. „Velké ups. Ale stálo to za to.“

„A zase se s ním uvidíš?“

„V pátek máme rande,“ potvrdil Harry. „Jen... trochu se bojím, že to pokašlu. Vzpomene si na všechny důvody, proč mě nesnášel, když jsem byl mladší, nebo—“

„To se nestane,“ přerušil ho Blaise jemně. „Od sedmnácti jste se oba změnili, Harry. Jsi dospělejší a je menší pravděpodobnost, že se necháš zabít, a on je měkčí než dřív. Hrát špiona pro obě strany člověka přece jen trochu podráždí, ne? A on už špiónem být nemusí.“

A Harry to vlastně nemohl popřít, že?

Přikývl a usmál se na své přátele. „Jdu spát, jsem úplně vyřízený. Uvidíme se ráno.“

„Chci palačinky,“ zavolal Draco, když Harry odcházel z obýváku. Harry mu bez ohlédnutí ukázal prostředníček přes rameno.

 

* * *

 

Objednali si jednu láhev vína pro oba a poté, co jim číšník nalil první sklenky, nechal ji na stole.

Harry usoudil, že to bude nejspíš bezpečnější než whisky, i když obecně nebyl žádným velkým milovníkem vína.

Podle toho, jak Severus – na tom se naštěstí domluvili ještě předtím, než Harry opustil Bradavice – uznale přivoněl k temně rudé tekutině, si na něj Harry asi bude muset zvyknout.

Překvapilo ho, jak snadno mezi nimi rozhovor plynul. Severus mu vyprávěl o životě na hradě, kde válka už byla jen nepříjemnou vzpomínkou, nikoli středobodem života studentů, a Harry mu zase trochu povyprávěl o své práci léčitele.

Mezi sousty se jeden druhému smáli a mezi doušky Harry zjistil, že si Severus pohrává konečky jeho prstů.

Když bylo po jídle, dezert snědený a zmizelý, Severus odvedl Harryho z restaurace. Ušli kus cesty, dokud nenašli uličku vhodnou k přemístění, mimo dohled mudlů.

„Musíš ráno do práce?“ zeptal se Severus a přejel konečky prstů po Harryho čelisti.

„Mám volný víkend,“ vydechl Harry a najednou měl pocit, že se mu nedostává vzduchu touhou.

„Chceš se vrátit se mnou na hrad?“

Harry přikývl a sevřel Severusův rukáv. „Prosím.“

Severus je přemístil k bráně a pak šli ruku v ruce po svažující se trávě ke dveřím vstupní haly. Tentokrát se dostali až do Severusových komnat, než se políbili, a tentokrát to bylo něžnější, s prostorem pomalu vybudovat vášeň, kterou našli při své první společné noci.

Harry se se zájmem rozhlížel po komnatách, když ho Severus zavedl do obýváku. Na tuto místnost si prakticky nepamatoval, protože během krátké doby, kterou v ní strávil, byl příliš rozptýlený.

Ráno poté pospíchal ven, aby se dostal do Doupěte, a ani se nepokusil pořádně rozhlédnout.

„Nápoj?“

„Whisky, pokud máš?“ požádal Harry.

Severus se na chvíli zaměstnal u staromódní skříňky s nápoji, zatímco se Harry rozhlížel kolem. Zarazil se, když zjistil, že hledí na hada v nádrži, spokojeně stočeného do klubíčka.

„Je nádherný,“ zamumlal Harry a přitiskl prsty na sklo.

Severus se ohlédl přes rameno a zeptal se: „Dokážeš ještě mluvit hadím jazykem?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Je to jediná věc, která mi chybí, ale řekl bych, že to byla asi dobrá výměna, ne?“

„Nepochybně,“ souhlasil Severus. „Přesto je to škoda.“

Harry si usrkl whisky, kterou mu podal, a příjemně ho překvapilo, že jde o jednu z konkrétních značek, které měl rád.

„Jsi zázrak, Harry Pottere,“ zamumlal Severus a přitáhl si ho blíž. „Že se obtěžuješ být tady se mnou...  je téměř nemožné uvěřit, že je to skutečné.“

Harry se usmál a přitiskl se k němu. „Mohl bych říct totéž, víš? Nemáš ani tušení, jak dlouho tě chci. Jak dlouho jsem byl příliš zbabělý na to, abych ti řekl, že bych udělal cokoli, kdybys na mě jen pohlédl.“

„Teď se na tebe dívám,“ zamumlal Severus. „A už nikdy nechci pohlédnout na nikoho jiného.“

„Jen... prosím, nikdy si nemysli, že je to jednostranné,“ řekl Harry, odložil sklenici, protože už ji nepotřeboval. Harry tohle mohl mít, mohl si vzít to, co chtěl.

Bylo mu to dovoleno.

Severus si ho přitáhl ještě blíž, až by se mezi ně jen stěží vešel vzduch, a jejich rty se spojily, zatímco ruce jim projížděly vlasy a tahaly za oblečení.

Harryho košile byla první, která šla dolů, ale brzy se k ní přidala i Severusova a zbytek oblečení následoval rychle. Harry málem upadl, když se snažil stáhnout ponožku, což vneslo do situace trochu odlehčení právě ve chvíli, kdy hrozilo, že se všechno vyhrotí dřív, než na to bude Harry připravený.

Severus se zasmál a převrátil Harryho na postel, aniž by se obtěžoval odhrnout přikrývky.

„Myslím, že si tě nechám, Harry Pottere,“ zamumlal a přejel nosem po Harryho krku. „Teď, když tě mám, už tě nikdy nepustím. Doufám, že to víš.“

Harry mu jemně přitáhl tvář, aby si hleděli do očí, zelená se setkala s téměř černou, a usmál se.

„Dobře.“