Skrytý mezi regály

Přemisťovat knihy z jedné police do druhé byla únavná práce, ale někdo ji dělat musel. Protože ve středu panovalo v knihovně mimořádné ticho, Harry se rozhodl, že to tentokrát udělá sám. Madam Pinceová – vedoucí knihovny v jejich malém městě – se často náhodně rozhodla „přeorganizovat“ regály pokaždé, když nastala delší řada odpolední, během nichž Harry pracoval sám.

Občas přemýšlel, jestli by jí neměl něco říct o tom, že ho využívá, ale nikdy to skutečně neudělal. Měl svou práci rád a věděl, že až odejde do důchodu, bude to právě on, kdo bude připravený zaujmout její místo.

Těšil se, že bude mít nad jejich malým královstvím o něco větší kontrolu. Už léta měl nápady, co by se dalo udělat, aby to tam působilo trochu útulněji – něco, o co Madam Pinceová neměla ani v nejmenším zájem.

Kdykoli byla v knihovně skutečně přítomná, zírala na lidi procházející mezi regály a podezřívavě pokukovala přes brýle po každém, kdo se odvážil vypůjčit si knihu.

Harry dokončil regál, na kterém pracoval, a potom se vydal knihovnou a zkontroloval, jestli mezitím někdo nepřišel. Stále tam bylo prázdno. Povzdechl si. Lidé už dnes zkrátka nečetli knihy tak často; mnohem víc je zajímaly elektronické knihy.

Podle Harryho názoru nic nedokázalo překonat vůni knihy. Bylo na tom něco neuvěřitelně uspokojivého – váha knihy v ruce, zvuk jemného šustění stránek při jejich otáčení. Čtení v telefonu nebo tabletu zkrátka nemělo stejné kouzlo.

Zkontroloval ošoupané hodinky na zápěstí – staré hodinky po otci – a mírně se pro sebe usmál. Pomalu se blížil čas oběda. Protože tu byl jediný, bude muset sedět u svého stolu a najíst se, ale alespoň tak získá důvod na chvíli přestat s přerovnáváním knih a pokračovat ve studiu latinské knihy, kterou se už nějakou dobu snažil pomalu překládat.

Od chvíle, kdy začal pracovat v knihovně, se z toho stal jeho koníček. Překvapivě se tam nacházelo velké množství starých knih, jejichž texty byly sotva čitelné, dokonce i pro někoho, kdo daný jazyk ovládal, protože stránky byly tolik opotřebované.

Tak jako tak si mohl během oběda hodinu sednout a pracovat na překladu, než se vrátí k regálům. Jeho zádům by to alespoň poskytlo čas vzpamatovat se ze všeho toho ohýbání a natahování.

 

* * *

 

Harry překvapeně zamrkal a nechápavě zíral na to, co spatřil, když z regálu vytáhl posledních pár knih. Na druhé straně police se mezi regály ukrýval Draco Malfoy.

Malfoy… nebyl Harryho oblíbený člověk. Jeho otec, majitel společnosti Malfoy Land and Properties, strávil větší část roku tím, že se snažil přesvědčit městskou radu, aby mu dovolila koupit pozemek, na kterém knihovna stála. Chtěl ji zbourat a místo ní postavit „luxusní apartmány“, ale naštěstí byl pokaždé odmítnut.

Bylo to malé město, ve kterém žili, a všichni jeho obyvatelé byli pyšní na starší budovy: knihovnu, radnici, dvě malé hospody, které byly staré přes sto let a stále sloužily veřejnosti.

Malfoy mladší – Draco – chodil do stejné školy jako Harry a už tehdy všichni věděli, že až dospěje, převezme otcův podnik. Byl snob už jako dítě a byl to nejmarnivější člověk, jakého kdy Harry poznal.

Draco nikdy neopouštěl dům ani s jediným vlasem na špatném místě.

I když právě teď se to o něm rozhodně říct nešlo; tváře měl zrudlé a jeho blonďaté vlasy byly rozcuchané větrem.

„Co tady děláš?“ zeptal se Harry a zamračil se, protože ho nenapadal jediný slušný důvod, proč by tu Draco mohl být, a vůbec se mu nelíbilo, co by to mohlo znamenat.

„Je to veřejná knihovna.“

„Jsi tu proto, abys prohlédl tohle místo a našel důvody, proč nechat budovu zbourat?“ naléhal Harry. „Protože nic nenajdeš.“

„Musíš si o mně vždycky myslet to nejhorší?“ zeptal se Draco a rukou si uhladil vlasy dozadu. „Opravdu vypadám jako člověk, který by dělal takovou hrubou práci?“

„Tak proč jsi tady?“

Draco obrátil oči v sloup. „Jestli to opravdu musíš vědět, jsem tady, protože je to poslední místo, kde by mě někdo čekal.“

„Takže se schováváš?“

„Malfoy se nikdy—“

„Schováváš se,“ potvrdil Harry rozhodně a přikývl, než pokračoval v přemisťování knih z jednoho regálu do druhého.

„Já se neschovávám,“ odsekl Draco a obešel regál tak, aby stál na stejné straně jako Harry.

„Jasně,“ zabručel Harry bez sebemenšího zájmu. „No, jestli ti to nevadí, někteří z nás mají skutečnou práci, takže…“

„Hledám knihu,“ řekl Draco. „Není snad tvou prací pomoct mi ji najít?“

„Máš vůbec čtenářský průkaz?“

„Cože?“

„Panebože, ty jsi zabedněný,“ zamumlal Harry. „Potřebuješ čtenářský průkaz, pokud si chceš nějakou knihu půjčit. Abychom věděli, kdo ji má, když se ztratí.“

„A co když si chci knihu přečíst tady?“ zeptal se Draco.

„Pak…“ Harry se zarazil, protože ve skutečnosti nemohl říct, že to není dovoleno jen proto, že ho Harry ve skutečnosti nechtěl mít v knihovně. „To asi můžeš udělat, jestli opravdu chceš.“

Draco se ušklíbl. „Pomůžeš mi najít knihu, kterou hledám?“

„Jakou knihu chceš?“

„Já, ehm. Chci, ehm.“

Harry pozvedl obočí a potom zavrtěl hlavou. „Dětské oddělení je támhle,“ řekl a ukázal tím směrem. „Klidně se tam podívej. Jsem si jistý, že tam najdeš obrázkovou knížku dost jednoduchou na to, abys jí rozuměl.“

Harry nechal Malfoye zírat s otevřenými ústy a odešel od regálu. Musel sice dokončit přerovnávání knih, ale potřeboval na chvíli odejít.

Draco v něm vždycky dokázal probudit to nejhorší.

 

* * *

 

„Zase ty?“

Draco obrátil oči v sloup. „Říkal jsem ti, že nikdo nečeká, že budu tady.“

Harry si odfrkl, ale znovu obrátil pozornost ke knize, kterou překládal. Během uplynulého týdne udělal pěkný pokrok a blížil se ke konci kapitoly, na které pracoval. Samozřejmě by možná pokročil ještě víc, kdyby Draco nestrávil většinu týdne schováváním se mezi regály.

„Je to tu příšerně nudné, Pottere.“

„Nikdo te nenutí tu být,“ upozornil ho Harry, aniž vzhlédl od knihy. „Klidně můžeš kdykoli odejít.“

„Měli bychom někam vyrazit.“

„Já… cože?“ Harry k němu vzhlédl. „Uvědomuješ si, že já se tu neschovávám, že ano? Já tu skutečně pracuju. Nemůžu si jen tak odejít.“

„Myslel jsem až po zavírací době,“ odpověděl Draco. „Vyrostl z tebe docela pohledný muž, Pottere.“

„Ne. Děkuju, ale rozhodně ne.“

„Proč ne?“

„Proč bych měl? Nejsme přátelé. Sotva jsme známí.“

„Známe se už roky,“ namítl Draco. „A kromě toho nemusíš být s někým přítel, abys s ním šel na rande. Prostě… můžeš jít na rande. Lidé zvou na rande úplně cizí lidi pořád.“

„Já na rande nechodím. A možná o sobě víme už roky, Malfoyi, ale ty mě neznáš. A já neznám tebe.“

„No, smyslem rande je právě to, že se navzájem poznáte.“

„Proč jsi tady?“

„Protože—“

„Skutečný důvod.“

Draco na něj dlouhou chvíli zíral a potom si povzdechl. „Nechci převzít otcovu firmu. Nechci se věnovat developmentu nemovitostí. Myslím… myslím, že se tady schovávám, protože vím, že až s ním budu muset skutečně promluvit, pravděpodobně mě vydědí.“

Harry lehce naklonil hlavu. „Co bys chtěl dělat?“

Draco našpulil rty, než přiznal: „Architekturu. Nebo… rekonstrukce. Konkrétně starých budov. Nelíbí se mi ten přístup ‚zbořme je a postavme něco lepšího‘, který má můj otec. Chci ty budovy na pozemcích, které koupíme, restaurovat.“

Harry se na něj zamyšleně zadíval a potom řekl: „No, až převezmeš firmu… nebude už mít žádné slovo v tom, co budeš dělat, ne? Bude to tvůj podnik.“

 

* * *

 

„Myslel jsem, že budeš pořád pracovat na tom svém překladu. Dokončil jsi ho?“

Harry sebou trhl a potom se otočil, aby spatřil Draca s velkou hromadou vizitek v ruce.

„Já, ehm. Pořád na něm pracuju, jen ne právě teď.“

Popravdě v poslední době ztratil část inspirace, ale to mu rozhodně nehodlal říkat. Podíval se na vizitky v jeho rukou a tázavě pozvedl obočí.

„Aha. Můžu tu nechat hromádku vizitek?“

Harry natáhl ruku a Draco mu podal malou hromádku.

„Malfoy Restorations,“ zamumlal. „Takže ty a tvůj otec jste se nakonec dohodli? Už jsem tě tu nějakou dobu neviděl.“

„Jo, asi jsem se rozhodl přestat se schovávat,“ přiznal Draco. „A ne, nedohodli jsme se. Takže… myslím, že místo toho začnu podnikat proti němu. Momentálně se hádáme o pozemek, na kterém stojí staré sídlo rodu Gryffindorů, kousek odsud.“

Harryho rty se zvlnily do úsměvu. „Doufám, že vyhraješ.“

„Díky.“

Chvíli na sebe jen mlčky hleděli.

„Já, ehm, nechám je na stole,“ řekl Harry a zvedl vizitky.

Draco přikývl a potom se kousl do rtu. „Madam Pinceová nebude nic namítat?“

„Ona, ehm, odešla do důchodu. Já… teď je to moje knihovna.“

„Gratuluju,“ odpověděl Draco. Odmlčel se a potom dodal: „Tohle je divný, ne? Proč je to tak divný?“

Harry si odfrkl. „Myslím… nějakou dobu jsi sem nechodil. A předtím jsi tu zase byl pořád. Takže…“

Draco mlčky přikývl a potom se pomalu otočil směrem ke dveřím. Téměř už k nim došel, když na něj Harry zavolal.

„Večeře?“ zeptal se a tváře mu lehce zrůžověly. „Po práci?“

Dracovy rty se zvlnily do úsměvu a přikývl.

„Moc rád.“