2/2

 

 

Byla půl druhé, když byl dům dostatečně dlouho tichý na to, aby se Dudley cítil bezpečně při útěku ze svého pokoje, který jeho rodiče před pár hodinami s omluvami odemkli a „vysvětlili“ mu, proč to udělali. Dali mu jasně najevo, že Harryho pokoj navštěvovat nesmí, ale chtěli se ujistit, že nebude zamčený pro případ požáru nebo kdyby potřeboval sklenici vody. Byli přece velmi starostlivými rodiči jednoho ze svých svěřenců.

Věděl, že nějakou dobu zůstali vzhůru, aby se ujistili, že Dudley do Harryho pokoje nepůjde. Nebyl si ani jistý, jestli už spí, a proto se přes chodbu pohyboval velmi pomalu a po špičkách. Z domu už mnohokrát tajně v noci utíkal, takže měl dovednosti potřebné k tichému pohybu dokonale nacvičené. Pomocí tlustého ručníku ztlumil zvuk a obratně odemkl zámky na dveřích bratrancova pokoje.

Chvíli počkal. Z pokoje rodičů se kromě chrápání neozýval žádný zvuk. Zatím dobré.

Když vešel dovnitř, překvapilo ho, že byl natolik tichý, že Harryho ani neprobudil. Potichu přešel k posteli a pozorně naslouchal, aby se ujistil, že rodiče nejdou.

„Harry,“ sykl a položil mu ruku na paži, přičemž úzkostně pohlédl ke dveřím. Žádná odpověď.

Dudley se sklonil a podíval se Harrymu do tváře. Zamračil se. Harry vypadal špatně. Byl trochu zakrvácený, i když nic nevypadalo život ohrožující. Rozhodně měl nějaké modřiny a celkově na něm bylo něco, co působilo nezdravě.

Kriste, jeho otec bratrance opravdu zbil. Tuhle myšlenku rychle zahnal.

„Harry, probuď se,“ zašeptal naléhavě a jemně s ním zatřásl.

Harry se s trhnutím probudil a Dudley mu musel přitisknout ruku přes ústa, aby nevykřikl, ať už bolestí nebo strachem, Dudley si nebyl jistý. Nezaostřené zelené oči k němu překvapeně vzhlédly.

„Pššt,“ varoval ho a ruku sundal.

„Co tady děláš?“ zamumlal Harry slabě.

„Dostanu tě odsud,“ oznámil mu Dudley. „Kde máš věci?“

Harry se na něj jen nechápavě díval a Dudley si nebyl jistý, jestli vůbec pochopil, co mu říká. „Jestli tě tu najdou, budeš mít průšvih. Vrať se do postele,“ poradil mu slabě, zatímco mu klesaly oči.

Hubený kluk se zachvěl a slabě si vytáhl příliš malou, obnošenou přikrývku až ke krku a skrčil nohy, aby se mu chodidla vešla pod ni. To, že dal před útěkem přednost spánku, bylo jasným znamením, že na tom není vůbec dobře. A nebylo divu. Když Dudley konečně viděl jeho pokoj pořádně zevnitř, nebyl to hezký pohled. Na okně byly zase mříže, i když na tom vlastně nezáleželo, protože okno bylo zatlučené, takže v pokoji bylo nesnesitelné dusno. Dudley věděl, že se tu nikdy neuklízelo, ale množství nahromaděného prachu bylo takové, že by z něj bolelo v krku každého. Zápach z klece se sovou byl silný a Dudleymu připadalo zvláštní, že pták vypadal docela dobře živený. Najednou mu došlo, že Harry nejspíš dával velkou část toho malého množství jídla, které dostával, své sově. Dudley se cítil hloupě, že zapomněl na její krmení, ale sova byla letos v létě tak tichá, že na ni téměř zapomněl. Jediné, kdy ji slyšel vydávat nějaké zvuky, bylo, když byl jeho otec v Harryho pokoji.

Dokonce teď pták zůstával potichu a sledoval ho s něčím, co vypadalo jako podezření. Tohle ale bude problém, pokud se sova začne rozkřikovat.

Přesto zůstala při všem, co musel udělat, šokujícím způsobem potichu. Dudley by přísahal, že vypadala, jako by věděla, co dělá.

Nakonec zbýval už jen jeho bratranec. A skutečnost, že prospal úplně všechno, opět nevěstila nic dobrého.

Dudley s ním znovu zatřásl a Harry bolestivě zasyčel.

„Nech mě být,“ zasténal.

„Neusínej,“ přikázal mu Dudley ostře. „Mám už v autě tvoji sovu a ten kufr, co si bereš do školy. Musíme jít.“

Harry násilím otevřel oči a podíval se na něj, jako by mu narostla další hlava. S bolestivou grimasou pohlédl tam, kde obvykle stála klec, a prudce se nadechl, když zjistil, že je skutečně pryč.

„Co jsi s ní udělal?“ zeptal se a teprve teď vypadal trochu při smyslech. Pokusil se posadit, ale okamžitě zase klesl zpátky s roztřeseným zasténáním.

„Pššt! Hele, dokážeš chodit, když ti pomůžu?“ zeptal se Dudley a nervózně sledoval dveře.

„Co to děláš?“ zeptal se Harry tak podezřívavě, že už bylo zřejmé, že se začíná bát, že ho Dudley do něčeho nachytává.

„Dostanu tě odsud, dobře?“ řekl mu Dudley pevně. „Ale musíme jít hned.“

„Udělal ti něco?“ zeptal se Harry a skutečně zněl ustaraně.

„Ne. Mohl bys prostě sklapnout a přestat se ptát na otravné otázky?“ zašeptal Dudley rozzlobeně. „Pomůžu ti posadit se.“

Než měl Harry čas pokračovat ve svém žvanění a všechno tím prozradit, Dudley mu zasunul paži pod záda a pomohl mu do sedu, přičemž se mu po celou dobu svíral žaludek při pohledu na bolestivou grimasu, která se Harrymu objevila ve tváři.

„Pod podlahou jsou věci,“ vyrazil ze sebe Harry, „pod postelí.“

Když Dudley našel ukrytou skrýš, byl, popravdě, ohromený tím tajemným místem, kam se dalo něco schovat, a Harry se mezitím vytáhl na nohy. Zraněný kluk se nebezpečně zapotácel a druhou rukou se natáhl do prázdna a hledal něco, čeho by se mohl zachytit. Dudley byl okamžitě po jeho boku a zabránil mu v pádu.

„Jak moc jsi zraněný?“ zeptal se ustaraně.

„Nevím,“ zašeptal Harry slabě a těžce se o Dudleyho opřel.

„Seženu ti pomoc,“ slíbil a oba se tiše vydali ke dveřím. Dudley nejdřív vystrčil hlavu ven, aby se ujistil, že dveře pokoje jeho rodičů jsou pořád zavřené.

Harry se ho pevně držel, když scházeli po schodech, a zdálo se, že s každým dalším krokem je mu hůř.

Potichu se doplahočili ke dveřím garáže, Harry se o Dudleyho opíral čím dál víc, a Dudley je odsunul.

Oba ztuhli, když uslyšeli nahoře otevřít dveře. Harrymu strachem zrychlil dech a Dudley ho vtáhl do garáže a co nejtišeji za nimi zavřel.

„Dobře, pojď,“ zašeptal naléhavě a pomohl Harrymu rychle na sedadlo spolujezdce otcova auta. Bílá sova připoutaná v kleci na zadním sedadle hlasitě zahoukala, když uviděla svého majitele. Harry na něj zíral vytřeštěnýma očima, zatímco Dudley zabouchl dveře a rozběhl se na místo řidiče. Vytáhl z kapsy klíčky od auta a vklouzl dovnitř.

„Merline,“ vydechl Harry ohromeně. „My krademe auto tvých rodičů? Ty vůbec umíš řídit?!“

„Jasně. Piers tajně bere tátovo auto ven pořád. Řídím už skoro rok.“

Garážová vrata se s hlasitým bzučením začala pomalu otevírat a Dudley odhodil ovladač a otočil klíčkem v zapalování. Harryho oči nervózně těkaly ke dveřím, když motor zařval.

„Připoutej se,“ přikázal Dudley roztřeseně a zamkl dveře.

Dveře domu se rozletěly a Dudley viděl, jak Harryho prsty zbělely, když sevřel sedadlo. Vernon vtrhl do garáže a Petunia hned za ním. Vernon zahlédl svého syna a v nevěřícném úžasu strnul, než jeho pohled sklouzl k sedadlu spolujezdce a změnil se v něco vražedného. Když se ten obrovský, rudofialový muž vydal k autu, Dudley zařadil zpátečku a úzkostně sledoval v zpětném zrcátku pomalu se otevírající garážová vrata.

„Ach bože, ach bože, ach bože,“ zamumlal Harry, když Vernon lomcoval klikou jeho dveří a bušil do okna.

„Jsi mrtvej, kluku! Okamžitě z mého syna sundej tu černou magii, nebo ti kurva rozbiju držku!“ řval.

U Dudleyho okna mezitím jeho matka také bušila a hystericky plakala, aby vystoupil, že je nemocný a musí se od bratrance dostat pryč.

„Dudley, přísahám, že jsem na tebe žádné kouzlo nepoužil,“ prosil Harry vyděšeně. „Neotvírej dveře, prosím. Prosím, ne. Zabije mě.“

Jakmile se vrata za autem dostatečně zvedla, Dudley jemně sešlápl plyn a snažil se při výjezdu neporazit matku. Když však jeho otec popadl obrovské težké kladivo a rozběhl se za nimi, Dudley rychle zkontroloval, jestli nejede nějaké auto, a vyrazil z příjezdové cesty. Jeho matka vypadala, jako by se chtěla vrhnout pod auto, jeho otec jako by chtěl rozbít Harryho okno, a tak Dudley co nejrychleji zařadil jedničku a odjel pryč, nechávaje své hysterické rodiče za sebou.

Harry na něj nevěřícně zíral a těžce oddechoval. „Nemůžu uvěřit, že jsi to právě udělal.“

Dudley nic neřekl, sám z toho byl dost rozhozený. Přál si, aby se jeho rodiče nevzbudili.

„Ehm, nechci zpochybňovat celý tenhle plán, ale tvoji rodiče prostě nezavolají policii a nenahlásí krádež auta?“ zeptal se Harry nervózně.

„Mám to zařízený,“ odpověděl Dudley a pokračoval dál do čtvrti.

„Proč to děláš?“ zeptal se Harry po chvíli ticha.

Dudley nespouštěl oči ze silnice. „Proč myslíš, génie? Chtěl jsi tam zůstat a nechat tátu, aby tě každou noc mlátil, a mámu, aby tě nechávala hladovět a zacházela s tebou jako s kusem hovna?“ zeptal se kysele.

„Proč teď? Tvoji rodiče to dělali vždycky. Možná jsi o tátovi nevěděl všechno, ale ty jsi dělal ty samé věci. Myslel jsem, že ti to nevadí.“

Dudley si povzdechl. „Jo, ale byl jsem jen děcko, co dělalo to, co po něm rodiče chtěli. Byl jsem na tebe hajzl, ale oni jsou dospělí! Mají se o tebe starat! Ten rozdíl v tom, jak se k nám chovají, je špatný a… a zvrácený. V angličtině jsme četli jednu knížku a já konečně pochopil, co se doopravdy děje.“

Auto zpomalilo a zajelo přímo do otevřené garáže.

„Kde…“ začal Harry nervózně, ale přerušil ho Piers Polkiss, který seskočil z malé ledničky a v ruce držel pivo.

Dudley si všiml, že jeho bratranec stále vypadal vyděšeně a zjevně vůbec nechápal, co se děje. Nebyl ale čas to vysvětlovat.

Vypnul zapalování a chytil klíče, které mu Piers s úsměvem hodil.

„Dlužím ti velkou laskavost,“ řekl Dudley kamarádovi, který se ohlédl přes jeho rameno na Harryho.

„Hej, Big D, tvůj náklad vypadá dost zbědovaně,“ řekl Piers se zamračením. „Nemůžu uvěřit, že se z tvých rodičů nakonec vyklubali takoví magoři.“

„To mi povídej,“ zamumlal Dudley. „Pomoz mi s těmi věcmi. Harry, chvíli zůstaň tady. Vezmi ty papíry vedle mého sedadla.“

Oba otevřeli kufr a vytáhli Harryho kufr. Piers ho odnesl k autu zaparkovanému u silnice, zatímco Dudley otevřel zadní dveře, aby vzal sovu a kousky zjevně důležitých věcí nalezených pod Harryho podlahou.

„Hedviku můžeš prostě pustit. Řekni jí, ať letí k Weasleyovým,“ řekl Harry z předního sedadla.

„Ehm, dobře,“ odpověděl Dudley nejistě. Otevřel dvířka klece a sova vyskočila ven. „Ehm… leť k Weasleyovým, sovo.“

Pták ho ale neposlechl. Místo toho přeletěl k Harrymu, přistál mu na rameni a tiše zahoukal.

„Hedviko, leť k Weasleyovým. Brzy tam budu,“ řekl bratranec a pohladil sovu po peří. Otevřel dveře a lehkým postrčením ji přiměl seskočit ven. Sova neochotně vzlétla. Dudleymu pořád připadalo divné mít ptáka jako domácího mazlíčka, ale musel uznat, že bylo docela působivé, jak to vypadalo, že Harrymu skoro rozumí. Vlastně ho napadlo, jestli mu opravdu rozumí. Možná to byl kouzelný pták. Byl moc rád, že s nimi nebude v autě. Opravdu nechtěl, aby ho nějaký kouzelný pták špehoval.

Oba chlapci se nakonec přesunuli k Harrymu a Dudley mu opatrně pomohl vystoupit z auta, zatímco Piers za ním zavřel dveře. Co nejrychleji se přesunuli k druhému autu a cestou se ohlíželi k domu, aby se ujistili, že se Piersovi rodiče neprobouzejí.

„Tohle je auto tvých rodičů?“ zeptal se Harry Piersa nevěřícně, když mu Dudley pomáhal na sedadlo spolujezdce.

Piers se zašklebil způsobem, který sliboval nějakou lumpárnu. „Jo. Táta vyletí z kůže. Máma ho uklidní, až jí všechno vysvětlím, ale do té doby to bude kurevská sranda.“

„Možná ho stihnu vrátit, než si toho vůbec všimne. Jen se ujisti, že tvoje máma bude v pohodě s tím, že u vás chvíli zůstanu.“

„Děláš si srandu? Máma tě zbožňuje. Zítra by si tě klidně adoptovala.“

„Super. Díky. Tady.“ Dudley vytáhl z kapsy igelitový sáček a plácl ho kamarádovi do dlaně.

„Tráva? Big D, ty jsi bůh!“

Dudley obrátil oči v sloup, když zahlédl nevěřícný výraz svého bratrance, a zabouchl dveře spolujezdce.

„Radši zavři garáž,“ poradil kamarádovi Dudley a rozběhl se na místo řidiče.

Za chvíli už byli znovu na cestě.

„Kam jedeme?“ zeptal se Harry slabě, když mířili k dálnici.

„K tvému kamarádovi domů.“

Harry se na něj zmateně podíval.

„K Weasleyovým,“ upřesnil Dudley. „Našel jsem adresu na staré obálce a na internetu jsem našel cestu do Vydrníka Svatého Drába. Nebyla tam jejich přesná adresa, jen tam stálo Doupě, takže až se dostaneme do města, budeš mi muset říct, kudy dál.“

„Já vlastně nevím, jak se tam dostat,“ přiznal Harry.

„Dobře, mám mobil, takže jim můžeš zavolat a zeptat se.“

Harry se zašklebil, což Dudley nepovažoval za dobré znamení. „Nevím, jaké mají číslo. Ani nevím, jestli mají telefon pořád zapojený. Ale párkrát jsme šli pěšky do města. U té polní cesty k jejich domu je hospoda jménem O'Malley's, pak nějaká malá lékárna, železářství a pár dalších malých obchodů. Je tam taky zmrzlinárna s velkou duhou na ceduli.“

„Dobře, tak jo. Ehm, vzadu na sedadle by měl být polštář a deka. Posuň si sedadlo dozadu a lehni si. Piers měl pravdu, fakt nevypadáš dobře.“

Harry na něj znovu zíral, což Dudleymu začínalo být trochu nepříjemné. Menší chlapec se skutečně pokusil otočit na sedadle a najít ty věci, ale s ostrým zalapáním po dechu se zase obrátil dopředu, opatrně si objal břicho a pevně zavřel oči.

„Co je?“ dožadoval se Dudley a ustaraně na Harryho pohlédl.

„Nevím,“ odpověděl Harry slabě.

„Bolí tě břicho?“ zeptal se Dudley a natáhl se dozadu pro polštář a deku, zatímco druhou rukou stále držel volant.

„Jo,“ zamumlal Harry a slabě přijal, co mu Dudley podával.

„Bude se ti chtít zvracet?“ zeptal se Dudley úzkostně. Byl si docela jistý, že by pan Polkiss vyváděl, kdyby mu poblil auto, a Dudley rozhodně nechtěl strávit několik následujících hodin v páchnoucím autě.

„Ne, jen to bolí.“

„Co přesně ti můj táta udělal?“ zeptal se Dudley temně.

„No tak, Dudde, tohle vědět nechceš,“ řekl Harry tiše a tápal rukou po boku sedadla, dokud nepřišel na to, jak ho sklopit. Když se spouštěl dolů, bolestivě zasyčel.

„Potřebuju to vědět,“ trval Dudley na svém a zamračil se.

Harry si povzdechl. „Tvou smeltingskou hůlkou.“

Dudley se zamračil. „Promiň.“

„Za co se omlouváš? Ty mě předse dostáváš odtamtud,“ připomněl mu Harry.

„No, máme před sebou tři hodiny, tak zkus odpočívat nebo něco.“

 

* * *

 

„Máme tady někde vodu?“ zeptal se Harry slabě.

„Ne, promiň.“

Chlapec vydal zklamaný zvuk. „Mám hroznou žízeň,“ zamumlal nešťastně.

Dudley se na něj ustaraně podíval. Jeho bratranec vypadal nápadně bledě a obličej měl pokrytý potem. Navíc podivně dýchal, přestože už dlouhou dobu jen odpočíval.

„Možná bychom měli jet do nemocnice,“ navrhl Dudley pochybovačně.

„Ne!“ protestoval Harry. „Najde mě tam. Prosím, prosím, jeď dál. Už to přece nemůže trvat tak dlouho, ne?“

„Asi pětačtyřicet minut,“ informoval ho Dudley s ustaraným zamračením. „Vypadáš fakt hrozně.“

„Oni mě vyléčí, jsem si jistý,“ trval Harry na svém. „Prosím, Dudley, vím, že teď možná přemýšlíš, jestli to byl dobrý nápad…“

„Nepřemýšlím. Proboha, uklidni se,“ přerušil ho Dudley. „Jen to vypadá, že s tebou může být něco opravdu špatně.“

„Mám jen žízeň,“ zamumlal Harry a nechal oči zavřené.

„Zapomněl jsem ti letos v létě přinést něco k pití,“ řekl Dudley omluvně, protože si teprve teď uvědomil svou chybu.

„To nevadí. Pil jsem z kohoutku v umyvadle, když jsem chodil na záchod. Hedvika to měla horší. Tvůj táta mě hlídal, takže jsem nemohl přinášet hrnky; mohl jsem jí dát jen tolik, kolik jsem dokázal přinést v puse. Doufám, že je v pořádku. Cestou k Weasleyovým se asi zastaví někde napít.“

Harry se zachvěl a vytáhl si deku až ke krku. Olízl si rty a s jistými obtížemi polkl.

„Vypadáš příšerně,“ protestoval Dudley. „Jako bys nebyl jen zraněný, ale byl i nemocný nebo něco!“

„Budu v pořádku, jen prosím žádné nemocnice.“

„Divně dýcháš.“

Harry neodpověděl, což Dudleyho přimělo k obavám, že jeho bratranec ví, že s ním něco není v pořádku. Nevěděl, co dělat. Tak jen pokračoval v jízdě a trochu víc sešlápl plyn.

 

* * *

 

„Dobře, blíží se výjezd. Budu potřebovat, abys mi pomohl to místo najít.“ Po chvíli ticha Dudley natáhl ruku a zatřásl Harryho paží. „Hej, vzbuď se.“

Harry však nereagoval. Dudleym projel záchvěv paniky. Jeho bratranec byl rozhodně stále naživu; jeho namáhavé dýchání a bolestně stažený výraz to jasně dokazovaly. Ale navzdory veškerému třesení a stále hlasitějším zoufalým výzvám Harry reagoval jen slabým zasténáním.

„Kurva,“ zaklel Dudley a sjel z dálnice na výjezdu. Aspoň už byli ve městě. Doufal, že jejich dům není příliš daleko.

Zuby otevřel telefon a rychle prolistoval seznam ke jménu Piers. Stiskl tlačítko volání a úzkostně poslouchal vyzvánění, zatímco zabočil autem směrem do města.

„Jsou tři ráno, kurva,“ ozval se ospalý hlas.

„Potřebuju, abys mi něco našel na internetu,“ řekl Dudley bez okolků.

„Co?“

„Hospodu jménem O'Malley's ve Vydrníku Svatého Drába.“

„Fajn,“ ozvalo se neochotně. „Jak to jde?“

„Nic moc. Harry je v bezvědomí a nejde probudit. Myslím, že je na tom fakt kurevsky špatně,“ řekl Dudley a vrhl na bratrance znepokojený pohled.

„Do prdele, možná bys ho měl vzít do nemocnice.“

„Jsem skoro u těch lidí. Nechám to na nich.“

Po dlouhém cvakání a otráveném brblání na druhém konci se Piersovi podařilo najít nějaké instrukce. Dudley si je načmáral na zadní stranu vytištěných pokynů, poděkoval kamarádovi a zaklapl telefon.

Držel papír opřený o volant a rychle projížděl prázdnými ulicemi. Výhodou jízdy malým městem v tuhle hodinu bylo, že na silnici bylo jen málo aut, která by mu překážela.

Když našel hospodu, projel jím záchvěv úlevy a brzy dokázal najít polní cestu, o které Harry mluvil. Dudley se zašklebil při skřípění pneumatik na štěrku a doufal, že Piersův táta nebude příliš nasraný, až mu vrátí své černé, naleštěné auto pokryté prachem.

Zpočátku minul několik domů, ale žádný ani vzdáleně neodpovídal popisu, který mu Harry dal, i když ve tmě nedokázal cedule pořádně přečíst. Pak už se zdálo, že kolem není vůbec nic. Dudley začínal čekat, že cesta jednoduše skončí nebo se zúží v turistickou stezku.

Právě když začínal uvažovat, že se otočí a najde nemocnici, projel zatáčkou a spatřil nejpodivnější dům, jaký kdy viděl. Kdyby předtím nevěřil na kouzla, tenhle dům by jeho názor změnil. Byl tak nakřivo a tak vysoký, že mohl stát jedině díky něčemu, co přesahovalo schopnosti jakéhokoli obyčejného architekta.

„Harry, jsme tady!“ vykřikl Dudley, když zastavil auto u chodníčku před domem. Vypnul motor a znovu se pokusil svého bratrance probudit, ale bez úspěchu.

Takhle to rozhodně nechtěl. Chtěl bratrance vysadit a zůstat v autě, nebo maximálně pomoct Harrymu doklopýtat k přednímu chodníčku a pak rychle zmizet. Poslední věc, kterou chtěl, byla vysvětlovat těmhle lidem celou situaci. Nenáviděl je a oni nenáviděli jeho. Proč prostě nemohl udělat dobrý skutek a nechat Harryho, aby si pak na jeho rodiče stěžoval sám?

Jenže Harry na tom byl očividně opravdu špatně, když ho nedokázal probudit, a Dudley věděl, že čím déle bude otálet, tím hůř na tom bratranec bude. S touhle myšlenkou prudce otevřel dveře auta a rozběhl se k domu. Hlasitě bušil na vchodové dveře a nepřestával, dokud se v oknech nerozsvítilo a ke dveřím se nepřiblížily kroky.

„Kdo je tam?“ ozval se úzkostný mužský hlas. „Identifikujte se.“

Dudley o krok ustoupil a zmateně se podíval na dveře. Ti lidé byli opravdu šílení.

„Ehm, Dudley Dursley? Harryho bratranec.“

„Cože?“ ozvala se překvapená odpověď, po níž následovalo tlumené mumlání na druhé straně.

„Podívejte, mám s sebou Harryho. V autě. Je opravdu nemocný nebo zraněný nebo něco takového. Potřebuje pomoc.“

„Harry je zraněný?“ ozval se ženský hlas, znějící vyděšeně.

„Molly, tohle by přesně řekl Smrtijed! Nedává to smysl. Kdyby byl Harry zraněný, proč by ho jeho bratranec vozil až sem?“ řekl muž tiše.

„Podívejte, je na tom opravdu špatně a, ehm, moji rodiče mu nemohli pomoct. Chtěl jsem ho vzít do nemocnice, ale nechtěl tam. Řekl, že mu pomůžete,“ prosil Dudley. Z druhé strany se ozvalo ticho. „Prosím, on se už neprobouzí!“

Ozvaly se další kroky a hlasy, ale dveře se neotevřely.

„Co se stalo, když jsme vás minule navštívili?“ dožadoval se jiný mužský hlas.

Dudley zatnul čelist. „Snědl jsem divný bonbon, který někomu upadl, a narostl mi obrovský jazyk.“

„Nevím… tu historku jsme pak vyprávěli po celé koleji,“ řekl váhavě mladší hlas.

„Tohle zní přesně jako něco, s čím by přišel Smrtijed.“

„Ale co když mluví pravdu?“

„Ježíši Kriste! Nemám na to čas. Copak to nechápete? Něco je kurva špatně!“ zařval Dudley vztekle na dveře.

Ozvalo se jen další mumlání.

„Tak na to zapomeňte!“ vykřikl nakonec vztekle a udeřil dlaní do dveří. Rozběhl se zpátky k autu a otevřel dveře na straně spolujezdce. Harry vypadal příšerně. Dudley vytáhl telefon a znovu zavolal Piersovi, ignoroval kamarádovo otrávené nadávání a řekl mu, aby našel nejbližší nemocnici. Vzal Harryho za zápěstí a nahmatal mu tep, protože nevěděl, co jiného dělat. Našel ho, ale neměl ponětí, jestli je normální. Jediné, co zjistil, bylo, že Harryho kůže je studená a vlhká. Dýchání vypadalo ještě horší než předtím a obličej měl děsivě bledý.

Narovnal se a chtěl zavřít dveře, ale zastavil ho hlas.

„Odstupte od auta a nechte ruce tam, kde na ně vidíme.“

Dudley poznal Harryho kamarádova otce a dvojčata, která tehdy upustila ten bonbon. Otec stál nejblíž, zatímco jeho synové obcházeli auto. Všichni na něj mířili svými hůlkami.

„Pier­si, zavolám ti zpátky,“ řekl Dudley rychle do telefonu a nespouštěl oči ze staršího muže. Zaklapl telefon a pomalu ustoupil od auta.

„Frede, Georgi, mějte na něj namířené hůlky,“ nařídil otec, když přistoupil k Harrymu, hůlku opatrně namířenou na nemocného chlapce, jako by každou chvíli mohl vyskočit a zaútočit na ně.

„Tati, myslím, že je to mudla,“ řekl jeden z dvojčat.

„Tak ho pro jistotu pořád hlídejte. Nevím, jaké triky mají Smrtijedi v rukávu,“ nařídil otec a přejel hůlkou nad Harryho bezvládným tělem.

„Pomůžete mu?“ dožadoval se Dudley rozzlobeně. „Protože jestli do něj budete jen šťouchat tou svojí hůlkou, měl bych ho radši odvézt do nemocnice.“

„Tati, je to on?“ zeptal se druhý z dvojčat úzkostně.

„Vypadá to tak a rozhodně na tom není dobře…“

„Ale Moody vypadal a choval se taky jako ten pravý,“ dokončil jeden z dvojčat.

„Hele, nevím, o čem to mluvíte, ale přísahám, že já jsem opravdu já a on je opravdu on. V kufru jsou všechny Harryho věci! Je tam jeho kufr, klec s ptákem a ten jeho divný plášť.“

Jedno z dvojčat namířilo hůlku k zadní části auta, řeklo něco, co znělo jako „Aloha moray“, a kufr vyskočil.

„Tati, jsou to určitě Harryho věci. Vidím jeho neviditelný plášť!“

„Dobře, pořád buďte ve střehu, ale prozatím budeme předpokládat, že mluví pravdu,“ řekl otec, poplácal Harryho po tváři a zavolal jeho jméno ve snaze ho probudit.

„Už jsem vám říkal, že se neprobouzí! Už jsem to zkoušel!“ zakřičel Dudley otráveně.

Muž Harrymu rozepnul bezpečnostní pás a vzal ho do náruče. Dudley a dvojčata ho následovali do domu.

„Je to on, Arthure?“ zeptala se z rámu dveří žena a nervózně si svírala noční košili. Dudley poznal ustaraně vypadajícího chlapce stojícího vedle ní jako Harryho kamaráda. Čekalo tam také hezké zrzavé děvče, které úzkostně přešlapovalo.

„Myslím, že ano, ale buďte ve střehu. Ginny, zkoušela ses spojit s někým z ústředí?“ zeptal se muž, když on i skupinka za ním vstoupili do domu.

„Jo, ale všichni musí spát nebo být někde na misi. Nikdo to neslyšel. Mám tam zaletaxovat?“ zeptala se dívka a vyděšeně sledovala Harryho.

„Nejdřív zaletaxuj na pohotovost u svatého Munga. Řekni jim, že potřebujeme léčitele okamžitě tady. Řekni jim, že jde o naléhavý případ týkající se Harryho Pottera. Snad je to sem dostane rychleji,“ rozhodl muž a opatrně položil Harryho na pohovku.

Dudley vytřeštil oči, když dívka přeběhla ke krbu a začala strkat hlavu do plamenů.

„Neměli bychom ho prostě odvézt tam?“ zeptala se jeho žena.

„Udělám to, pokud léčitel nepřijde okamžitě nebo pokud to bude chtít. Ale u svatého Munga je tolik lidí, že by byl opravdu zranitelný vůči útoku, zvlášť v tomhle stavu.“

Žena, paní Weasleyová, přikývla a odběhla pro další deky ze skříně.

„Co mu je?“ zeptal se Harryho kamarád a klekl si vedle Harryho bledého, zpoceného těla. Jak se jen jmenoval? Něco na R?

„Nevím, Rone,“ řekl pan Weasley se zamračením.

To bylo ono. Ron.

Dudley sebou trhl, když starší muž obrátil pohled k němu.

„Co se stalo, Dudley?“

Dudley pocítil vlnu studu a věděl, že mu obličej musí rudnout. Právě proto s těmito lidmi nechtěl mluvit. Odvrátil oči a mlčel.

O chvíli později se z ohně znovu vynořila dívčina hlava a ona ustoupila stranou, aby mohl projít muž v limetkově zeleném hábitu. Dudley se nepříjemně odtáhl.

Po chvíli mávání hůlkou, kdy se nad Harryho tělem ve vzduchu objevovala zářící světla, čísla a podivné kódy, léčitel vytáhl něco, co vypadalo jako kyslíková maska bez připojených hadiček, a přitiskl ji Harrymu přes nos a ústa. Z kapsy vytáhl podivnou kouli a přiložil si ji k ústům.

„Tady léčitel Espinosa. Žádám okamžitý výjezd pohotovostní zdravotnické jednotky do Doupěte v Ottery St. Catchpole. Máme pacienta v hypovolemickém šoku způsobeném masivním vnitřním krvácením. Příčinou se zdá být tupé poranění břicha. Stav je kritický.“

Koule zazářila limetkově zeleně a muž ji zastrčil zpět do kapsy.

Dudleymu se udělalo špatně. Masivní vnitřní krvácení? Neumírají lidé na něco takového?

„Kdy k tomu zranění došlo?“ obrátil se k ostatním v místnosti.

Dudley nervózně přistoupil.

„Nejsem si úplně jistý. Někdy dřív dnes v noci. Možná večer. Jeli jsme autem dvě a půl hodiny a muselo se to stát několik hodin předtím. Ale… ehm, ještě asi před půl hodinou byl vzhůru a všechno. Myslel jsem, že jen spí.“

„Bude v pořádku?“ zeptal se Ron, který najednou vypadal téměř stejně bledý jako Harry.

„Uděláme všechno, co bude v našich silách. Jeho srdce se nebezpečně zpomalilo, ale ještě se nezastavilo, což je slibné, zvlášť když několik hodin pomalu krvácel. Došlo k omezenému selhání orgánů a to bychom měli být schopní napravit. Zatím to nevypadá na poškození mozku. Ale také ztratil obrovské množství krve a je možné, že se mu srdce zastaví dřív, než léčbu dokončíme.“

„Ale nekrvácel,“ protestoval Dudley vyděšeně.

„Člověk může vykrvácet vnitřně, aniž by kdy přišel o krev navenek,“ řekl léčitel ponuře.

„Odvezete ho ke svatému Mungovi?“ zeptal se pan Weasley tiše.

„Jeho krevní tlak je momentálně příliš nízký na převoz. Kdybychom se o to pokusili, srdce by se mu mohlo zastavit.“

Paní Weasleyová vydala vzlyk a otřela si oči cípkem noční košile.

Vtom oheň zařval a vzplanul jasně zeleným světlem a dovnitř prošlo několik dalších léčitelů, nesoucích lahvičky s lektvary a podivně vypadající nástroje.

„Vy a vaše rodina možná budete chtít počkat v jiné místnosti,“ řekl další muž panu Weasleymu jemně.

Dudley s otevřenými ústy sledoval, jak zadní část pohovky zmizela a lidé v limetkově zeleném obklopili jeho bratrance. Někdo Harrymu kouzlem odstřihl košili a než mu znovu zakryli trup dekou, Dudley zahlédl, co jeho otec Harrymu doopravdy udělal.

Byly na něm modřiny v různých stádiích hojení. Některé obepínaly jeho nadloktí, přesně tam, kde ho jeho otec svíral. Hrudník měl posetý modřinami od toho, co mu ten muž udělal.

Dudleymu se udělalo zle.

Trhl sebou, když mu někdo stiskl rameno. Pan Weasley kývl směrem ke kuchyni a odvedl ho tam spolu se zbytkem rodiny.

Dudleyho posadili na židli a brzy před něj postavili kouřící šálek čaje. Pan Weasley zmizel zpátky v obývacím pokoji a Dudley zůstal sám u stolu plného zachmuřených, vyděšených zrzků, stále ještě oblečených v nočním oblečení.

„Co se stalo?“ zeptalo se ho náhle jedno z dvojčat.

„Slyšeli jste to. Tupé poranění břicha,“ odpověděl Dudley tiše.

Chlapec, který se zeptal, vztekle udeřil šálkem o stůl. „Myslíš, že je to legrace? Co se mu stalo?“

Dudley odvrátil oči.

„Když mu sundali košili,“ řeklo hezké zrzavé děvče přidušeným hlasem, „měl modřiny úplně všude. Někdo mu ublížil.“

Matka, která seděla vedle něj, ho jemně vzala za ruku.

„Dudley, drahoušku, jsou tvoji rodiče v pořádku?“

Dudley se na ni překvapeně podíval. „Cože?“

„U dveří jsi říkal, že Harrymu nemohli pomoct. Došlo k útoku?“ zeptala se jemně. „Byli tam lidé v maskách a hábitech?“

Tohle bylo hrozné. Ta žena si skutečně myslela, že Dudleyho rodiče jsou v tomhle oběťmi.

Vytrhl ruku z její dlaně. „Ne. Nikdo nás nenapadl.“

Žena vypadala zmateně, ale její děti jako by pochopily o něco rychleji a začaly na něj hledět rozzuřeně.

„Řekni nám, co se stalo,“ řeklo jedno z dvojčat výhrůžně.

„Nechci o tom mluvit,“ zamumlal Dudley.

Ron vztekle vyskočil na nohy. „Víš, co si myslím? Myslím, že jsi to udělal ty! Ty a tvoji kámoši jste Harryho zmlátili stejně jako když jste byli malí a tentokrát jste to přehnali. Zpanikařili jste a nechtěli jste, aby se o tom rodiče dozvěděli, tak jsi ho odvezl sem, abychom ho dali do pořádku dřív, než se dostaneš do problémů! Tak se to stalo, že jo? ŽE JO?!“

„NE!“ zařval Dudley. „Už to nedělám.“

„Vždycky jsi Harryho šikanoval! Nikdy o tom moc nemluvil, ale z toho, co říkal… Merline! Zmlátili jste ho tehdy a teď jste to udělali znovu a tentokrát jsi mu způsobil skutečné zranění, takže jsi ho přivezl k nám, abychom ho magicky dali dohromady a ty ses tím nemusel zabývat!“

Dudley praštil pěstí do stolu.

„Drž hubu! Jen drž hubu! Nemáš ani ponětí, čím jsme si oba posledních pár týdnů prošli!“

„No, Harry je z vás dvou očividně jediný, kdo vnitřně krvácí!“ zařval Ron nazpátek.

„Ronalde Weasley, stačí,“ řekla matka přísně.

K Dudleyho překvapení zrzavý chlapec okamžitě ustoupil. Dudley krátce přemýšlel, jak to dokázala bez jakékoli hrozby. Harry by sem přece nepřišel, kdyby se tihle lidé ke svým dětem chovali jako Dudleyho rodiče k němu, ne?

„Tak, Dudley,“ pokračovala žena o něco přísnějším tónem než předtím. „Proč nám neřekneš, co se stalo?“

Dudley se neklidně zavrtěl. „Nevím, jestli by Harry chtěl, abyste to všichni věděli.“

„Jsme jeho přátelé. Máme právo to vědět,“ řeklo jedno z dvojčat s nevraživým pohledem.

Dudley se na něj zamračil. „Vážně? Posledních pár týdnů jsem vás neviděl, když Harry potřeboval pomoc. Dokonce jste mi ani neotevřeli dveře, když jsem se vás snažil přimět, abyste mu pomohli. Jestli teď zemře, možná to bude i kvůli vám. Takže nevím, jaké máte právo na to něco vědet.“

Výrazy kolem něj současně ukazovaly vinu i vztek.

„Podívejte, já… já vám to řeknu,“ řekl a ukázal na paní Weasleyovou, „ale jenom vám.“

Žena přikývla. „Dobře, Dudley. Odvedu děti nahoru a hned se vrátím.“

„Mami, ne!“ protestoval Ron, ale matka zavrtěla hlavou způsobem, který byl pevný, ale laskavý.

„Pojďte, všichni. Vím, že chcete Harrymu pomoct, a právě teď mu pomůžete tím, že zjistíme, co se stalo. A Dudley má pravdu; možná jde o něco, o čem Harry nechce, abyste věděli. Pokud ano, musíte to respektovat. A pokud ne, může vám to říct, až bude v pořádku.“

Všichni čtyři s ní odešli z místnosti a věnovali Dudleymu několik posledních nevraživých pohledů.

Dudley zvažoval, že uteče, ale věděl, že nemůže odejít, aniž by se ujistil, že je Harry v pořádku. Proto roztřeseně upíjel rychle chladnoucí čaj a střídavě se snažil nevnímat naléhavé zvuky z vedlejší místnosti, kde léčitelé pracovali, a zároveň se snažil zaslechnout, co říkají. Nebyl si jistý, která z těch možností je rozumnější.

Když se matriarcha té podivné rodiny vrátila a posadila se k němu ke stolu, vyhýbal se jejímu pohledu. Když mu ale jemně položila ruku na tu jeho, neochotně promluvil.

„Jak mám vědět, že když vám to řeknu, neublížíte tomu, kdo to udělal?“ zeptal se a vytáhl ruku zpod její.

Paní Weasleyová se trochu napřímila a zamračila se. „Proč bych mu neublížila? Kdokoli Harrymu něco takového udělal, by za to měl zaplatit,“ řekla a její hlas zněl poněkud nebezpečně.

Dudley založil ruce na prsou. „Pak vám to nemůžu říct.“

„Proč ne? Nemyslíš si, že by měli být potrestáni za to, co udělali?“ zeptala se rozzlobeně.

Dudley nešťastně pokrčil rameny. „Možná. Ale nemůžu vám to dovolit.“

„Takže to udělal nějaký mudla?“ zeptala se překvapeně. „Co mu… Proč by… Zjistil někdo, že je kouzelník, a napadl ho?“

Nabídla mu dokonalou možnost, jak z toho ven, ale najednou ho její naivita rozčílila.

Proč by právě on měl mít povinnost zakrývat provinění jednoho páru dospělých, aby chránil nevinnost jiného? Jak mohli být tihle lidé tak nechápaví, že oni, lidé s o tolik většími životními zkušenostmi než on, neviděli to, co měli přímo před očima?

„Jak to, že to pořád nechápete?“ vyštěkl Dudley. „Nikdy jste si nevšimli, jak je malý a hubený, nebo že nosí moje staré oblečení, když přitom rozhodně nejsme chudí? Váš manžel viděl, jak se k němu u nás doma chovali, a vy pořád nedokážete pochopit, kdo by mohl považovat za normální mu ubližovat? Tak to jste odvedli skvělou práci, protože když jste mu vy nepomohli, musel jsem to udělat já – a proto ho můj táta málem zabil! Myslel si, že mě chrání! Vy jste věděli, že moji rodiče mu nerozumějí. Věděli jste, že se ho bojí! Je to vaše vina, že se tohle stalo!“

Dudley slyšel, jak se sám rozčileně nadechuje, a přinutil se uklidnit, zatímco sledoval paní Weasleyovou. Vypadalo to, že se v ní najednou odehrává spousta různých emocí, ale stále se vracela k tomu, co vypadalo velmi podobně jako zděšení.

Nakonec se ovládla a vážně se na něj podívala.

„Je mi líto, že sis tím musel projít,“ bylo jediné, co v tu chvíli dokázala říct.

Dudley pokrčil rameny a otráveně odvrátil pohled. Oba zůstali mlčky sedět, dokud se naléhavost v místnosti vedle slyšitelně neuklidnila a pak se neozvalo zahučení následované tichem, o němž Dudley předpokládal, že znamená, že čarodějové odešli.

Bez dovolení přešel do vedlejší místnosti, jeho opatrné kroky ostře kontrastovaly s dupotem rusovlasých teenagerů.

Dudley se podíval na Harryho spící postavu, zatímco otec rodiny mu oznámil, že Harry bude v pořádku.

 

* * *

 

Dudley tiše seděl v jednom z křesel v obývacím pokoji a zíral na svého bratrance, který pokojně spal uprostřed záplavy otázek a kárání, až nakonec všichni dostali příkaz jít do svých pokojů a nechat Harryho spát. Dudley však zůstal na místě, i když ostatní teenageři neochotně zmizeli.

„Dudley, proč nejdeš nahoru? Máme volnou postel v pokoji, který můžeš mít celý pro sebe,“ řekl pan Weasley jemně, ale Dudley zavrtěl hlavou.

„Zůstanu se svým bratrancem,“ řekl rozhodně.

„Dobrá. Co kdybych ti vykouzlil lehátko?“

Při pohledu na mužovu hůlku zbledl a rychle zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Ehm, máte prostě… normální deku a polštář nebo něco takového?“

Muž schoval hůlku z dohledu. „Samozřejmě. Přinesu ti polštář a spacák.“

Když rusovlasý muž odešel z místnosti, Dudley si klekl vedle svého spícího bratrance. Harry vypadal lépe než za posledních několik týdnů, ale to zase tolik neznamenalo. Kluk by nejspíš potřeboval pořádnou dlouhou sprchu a teplé jídlo. Nemluvě o životě bez neustálé hrozby Dudleyho otce visící nad jeho hlavou.

Dudley pořád nemohl uvěřit, že jeho bratranec byl tak blízko smrti. Jak by na to jeho rodiče reagovali?

Nejspíš by se jen báli, že budou mít problémy s kouzelníky.

Opřel lokty o pohovku a zabořil hlavu do dlaní.

„Promiň,“ zašeptal.

Harry samozřejmě nijak nezareagoval. Když Dudley uslyšel kroky vracejícího se pana Weasleyho, nepříjemně se odtáhl.

Muž mu podal hromadu lůžkovin, které Dudley otupěle přijal.

„Dudley, chci ti poděkovat za to, co jsi udělal. Zachránil jsi Harrymu život.“

Dudley slyšel jen nevyřčený konec té věty: …před tvými rodiči. Ten sentiment se proto minul účinkem a Dudley neodpověděl.

„Harry se tam už nevrátí, ale mám obavy, neměl by ses tam vracet ani ty,“ pokračoval, ačkoli Dudley si jen přál, aby odešel. „Ublížili ti někdy tvoji rodiče, nebo si myslíš, že by toho byli schopní?“

„Ne,“ odsekl Dudley. „Nikdy by mi nic takového neudělali. Jsou to dobří rodiče.“ Zarazil se, když si uvědomil, jak hloupě to zní. „Teda… pro mě byli. Ale nějakou dobu se tam nevrátím. Kamarád to vyřeší se svými rodiči, abych mohl bydlet u nich. Znám je. Nechají mě u sebe.“

„Dobře. No, kdybys někdy potřeboval někam jít, jsi u nás vítaný, jak dlouho budeš potřebovat. Dlužíme ti víc, než bychom ti kdy mohli splatit,“ řekl a jeho pohled sklouzl z Dudleyho na jeho bezvědomého bratrance.

Dudley jasně viděl, jak moc se ten muž cítí provinile, protože stejná vina celý tenhle týden sužovala i jeho. Oba jen bezmocně přihlíželi, i když mohli něco udělat mnohem dřív.

„Bude v pořádku, že jo? Myslím… úplně?“

Pan Weasley přikývl. „Po fyzické stránce ano. Zítra by měl být vzhůru, i když může chvíli trvat, než se mu úplně vrátí síla. Jsem si jistý, že za chvíli bude chtít zase létat na koštěti…“ Zarazil se, když se podíval na Dudleyho. „Předpokládám, že o tom toho moc nevíš. Harry létá skvěle. Je hvězdou svého fam… sportovního týmu.“

Dudley to mlčky zpracovával a nevěděl, co si s tou informací počít. Harry je dobrý ve sportu? Kluk byl vždycky rychlý, ale tak snadno se dal přemoct. Vždyť to byl jen hubený skrček. Bylo zvláštní představit si život, který Harry skutečně vedl mimo domov.

Dudley si vždycky představoval, že lidé v podivných hábitech se potulují pod úplňkem, mumlají zaklínadla, hrají si s voodoo panenkami a uprostřed lesa házejí do ohně nějaké podivné prášky nebo tak něco. Ale skutečnost, že Harry hraje v nějakém sportovním týmu, tomu najednou dodávala mnohem skutečnější podobu školy.

Bylo toho tolik, co o Harrym nevěděl. A ani si nebyl jistý, jestli to chtěl vědět. Už tak bylo dost těžké přemýšlet o tom, jak se k Harrymu on a jeho rodina chovali, aniž by ho ještě víc polidšťoval.

Proto zůstal zticha a pan Weasley jako by jeho nezájem pochopil. Uklidňujícím způsobem ho poplácal po rameni, i když Dudley vycítil jeho zklamání.

„Dobře. Kdybys v noci něco potřeboval, náš pokoj je tamhle na chodbě. Jen zaklepej. A nejspíš budu během noci několikrát chodit kontrolovat Harryho, tak se nelekej, kdybych tě vzbudil. Chceš, abych oheň uhasil, nebo ho nechal hořet?“

„Nechte ho hořet,“ zamumlal Dudley a upřímně ho trochu zneklidňovala představa tmy ve venkovském domě. Nechtěl ležet na tomhle strašidelném místě bez pouličních lamp venku.

Ulevilo se mu, když muž odešel, světla zhasla a Dudley zůstal sám s praskáním slabého ohně a tichými zvuky Harryho dechu.

Dudley sledoval, jak se Harryho hrudník v mihotavém světle ohně zvedá a klesá, až se mu konečně podařilo usnout.

 

* * *

 

Harry a Dudley kráčeli sami k autu pokrytému prachem, pomalu kvůli Harrymu, který byl stále zjevně fyzicky zesláblý. Dudley se probudil dřív než Harry, což bylo trochu trapné, protože Weasleyovi už byli vzhůru a snažili se Harryho zkontrolovat, aniž by ho vzbudili.

Samozřejmě neúspěšně, a Harry se pomalu probudil do pohledu na dav citově rozpolcených zrzků, kteří se nad ním skláněli, zatímco Dudley stál několik stop opodál a cítil se nepříjemně.

Alespoň byli všichni dost taktní na to, aby během rána nezmiňovali důvod, proč tam byl. Dudley však chtěl odjet dřív, než to začnou dělat. Harry o tom mohl mluvit podrobněji sám.

Přestože se zdálo, že je z celé věci trochu v rozpacích, Harry působil především uvolněně a klidněji, než ho Dudley kdy viděl. Pravděpodobně to bylo poprvé po dlouhé době, kdy se Harry cítil v bezpečí.

Harry požádal Weasleyovy, aby během loučení zůstali uvnitř, když Dudley dal jasně najevo, jak nepříjemně na něj zrzcí působí. Přesto bylo z různých oken vidět záblesky oranžových vlasů, jako by věřili, že se Dudley při první příležitosti pokusí Harryho nacpat do kufru.

Nechápal, proč je Harry k takovým podivným lidem tak připoutaný, ale jeho bratranec byl koneckonců taky pěkně divný. Dudley byl rozhodně připravený vypadnout odtamtud a vrátit se do normálního světa.

„Ty se opravdu nevrátíš k rodičům?“ zeptal se Harry. „Protože bych si o tobě nemyslel nic horšího, kdybys šel.“

„Bylo by mi jedno, co si myslíš. Nemůžu být s nimi, když si ani nemyslí, že udělali něco špatně. Ale pořád je miluju. Jsou to pořád moji rodiče,“ řekl vzdorovitě.

Harry pevně přikývl. „Jo, já vím. A víš, že oni tebe taky milují. Všechno, co udělali, bylo proto, aby tě ochránili.“

„Ne. Netvař se, že to bylo něco jiného, než co to skutečně bylo,“ odsekl Dudley podrážděně.

Harry nic neřekl.

Dudley otevřel dveře auta a než nastoupil, zarazil se.

„Neuděláš žádnou blbost, jo? Budeš se od nich držet dál?“

„Jo. Pan Weasley říkal, že se vrátí pro mou hůlku, ale nechám ho chvíli počkat, než se uklidní, a přinutím ho slíbit, že jim nic neudělá.“ Na okamžik se odmlčel. „Měl bys zůstat v kontaktu. Nikdy jsem tě vlastně nepoznal. Teda… aspoň ne tohohle nového tebe.“

Dudley obrátil oči v sloup. Jako by potřeboval připomínku rozpadu své rodiny.

„S tím nepočítej.“

Harry přikývl, jako by takovou odpověď očekával. „No, kdybys někdy změnil názor, máš aspoň tuhle adresu.“

Dudley si odfrkl, aby dal najevo, jak nepravděpodobná další návštěva je, a vklouzl na místo řidiče.

„Dudley?“

Dudley si s povzdechem podráždění vzhlédl ke svému hubenému bratranci.

„Díky.“

Dudley odpověděl jen strnulým přikývnutím, zabouchl dveře a nastartoval motor. Harry ustoupil od auta, ale zůstal tam stát a sledoval, jak Dudley pomalu sjíždí hrbolatou cestou.

Brzy jeho bratranec i křivý dům zmizeli v dálce.

Dudleyho nečekaně zaplavil pocit hrdosti.

Poprvé snad v celém životě udělal něco správně.

Zapnul rádio, stáhl okénka a odjel se vztyčenou hlavou, přemýšleje, jestli právě takhle se člověk cítí, když je hrdina.