Severus přivedl Harryho domů krbem z Děravého kotle a Harry znovu málem upadl a zjevně to vůbec nesnášel dobře. To byl problém. Doma mu tedy Severus podal několik lektvarů v naději, že celkové zlepšení fyzického stavu a zdraví nakonec umožní přemisťování. Několika lektvary sice nemohl jednoduše napravit posledních pár let, ale na přemisťování by to mělo stačit.

Ve skutečnosti zde potřeboval jen vlastní tašku – Harryho věci měl všechny zmenšené a schované ve svém plášti – a pak se s ním přemístil do Skotska, což se ukázalo jako zdaleka nejhorší nápad celého dne. Pravděpodobně jen díky lektvaru proti nevolnosti Harry nevyzvracel celý oběd, místo toho jen nasucho dávil a předkláněl se.

„Kouzelné cestování ti opravdu vůbec nedělá dobře,“ zamumlal Severus. Přikrčil se vedle něj a jemně ho třel po zádech, zatímco se Harry v naprostém vyčerpání o něj opíral. „Neboj… zase nějakou dobu nikam nepůjdeme, takže se to nebude dít každý den,“ slíbil tiše a Harry statečně přikývl. „Podívej se, kde jsme,“ vybídl ho Severus a otočil ho správným směrem, aby Harry hleděl na hrad.

Alespoň na nevolnost rychle zapomněl. Místo toho zíral na hrad obrovskýma očima, naprosto nevěřícně.

„Tohle jsou Bradavice,“ řekl Severus.

„To je pevnost! H–hrad!“ vypravil ze sebe ohromeně. „Něco takového znám! Z učebnic!“ vykřikl nevěřícně a skutečně mluvil o něco hlasitěji než obvykle.

„Bradavice jsou skutečně hrad,“ souhlasil Severus s nepatrným úsměvem. „A všechno, co vidíš, k nim patří – pozemky, jezero i les vedle nás. Do lesa ale nesmíš chodit sám. Žije tam poměrně dost nebezpečných tvorů,“ vysvětlil. Harry byl však hradem natolik fascinovaný, že by ho od něj Severus nejspíš musel odtáhnout, aby vůbec znovu odešel. „Zdá se, že se ti líbí,“ poznamenal Severus s úsměvem.

„To je…“ Harrymu skutečně chyběla slova.

„Pojď – ještě tam musíme dojít a vypadáš, jako bys každou chvíli usnul vestoje,“ řekl jemně a znovu se narovnal. Harry opět zůstal těsně po jeho boku a Severus už nyní dělal poměrně malé kroky, aby mu Harry stačil. Kvůli prázdninám a pěknému počasí se po pozemcích potulovalo několik studentů a nejednoho z nich překvapilo, když se na ně podíval – což se Harrymu očividně vůbec nelíbilo.

„Proč všichni zírají?“ zašeptal.

„Protože je poněkud neobvyklé, abych chodil po pozemcích a držel za ruku dítě,“ odpověděl Severus klidně.

„Jsou to tvoji studenti?“

„Ano – všichni. Mnozí z nich právě tráví prázdniny někde s rodiči, doma, nebo zůstávají tady na hradě, protože se musí učit,“ vysvětlil. To Harryho zjevně ani v nejmenším neuklidnilo. „Nemáš rád ostatní děti?“ zeptal se Severus jemně.

„Oni nemají rády mě,“ zamumlal Harry. „Kvůli Dudleymu…“

„Ale Dudley tady není. Oni budou znát jenom tebe. Neboj se,“ řekl tiše a stiskl mu ruku. Naštěstí u vchodu do hradu nikdo další nebyl. Byla tu však jedna věc, na kterou Severus nepomyslel – a Harryho náhlý výkřik, po němž se chytil Severusova pláště, mu to bolestně připomněl.

„Pššt – ne, Harry – to je v pořádku… pššt.“ Přikrčil se k němu, pevně ho objal a omluvně pohlédl na Šedou dámu, která odplula dál s poněkud uraženým výrazem. „Duchové jsou v našem světě normální. Nemusíš se jich bát. Všichni je vidíme. Neublíží nám,“ slíbil a opakovaně Harrymu uklidňujícím pohybem přejížděl po úzkých zádech.

Dnes toho na něj bylo trochu moc, že ano? Harry měl k slzám až nebezpečně blízko. A Severus nebyl zrovna dobrý v utěšování. Kromě toho klečeli přímo ve vstupní hale a nikdo tam nepotřeboval zhroucení. Proto ho jednoduše jemně zvedl na ruky a Harry se mu okamžitě zavěsil kolem krku, což mu zase usnadnilo jeho nošení. Severus ho odnesl dolů do sklepení. Měl by Harrymu vysvětlit opravdu, opravdu mnoho věcí. Až zjistí, že žijí ve sklepení – ne, bude mu to muset říct a také vysvětlit, že to neznamená nic špatného.

Prozatím ho však jednoduše co nejrychleji odnesl do svých komnat, kde během jeho nepřítomnosti vznikl nový pokoj. Nejprve si ale sedl na pohovku, posadil si Harryho na klín a nechal ho trochu se uklidnit. Když Harry trochu povolil sevření a tiše popotáhl, držel stále sklopený pohled.

„Promiň,“ zašeptal.

„To je v pořádku – nic se nestalo,“ odpověděl Severus jemně. „Zapomněl jsem ti o tom říct. Kdybych ti to vysvětlil, tak by ses tolik nevyděsil. Duch, kterého jsi viděl, je Šedá dáma, jeden z našich kolejních duchů. Je velmi laskavá – ale také velmi plachá,“ vysvětlil tiše.

„Duchové můžou být plaší?“

„Ano, samozřejmě. Jsou otiskem člověka, který kdysi žil. Takže přirozeně mají i vlastní osobnost.“

Harry nad tím zřejmě musel chvíli přemýšlet, přesto vypadal poněkud ohromeně.

„Nechtěl by sis nejdřív trochu odpočinout? Máš tu pokoj,“ řekl Severus.

„Pokoj?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Ano. Půjdeme se podívat?“

Harry se znovu tvářil velmi nejistě, ale nakonec přikývl. Zjevně stále tak docela nemohl uvěřit, že mu Severus říká pravdu – zase. Sklouzl Severusovi z klína, ale okamžitě ho místo toho vzal za ruku, což Severus samozřejmě přijal, a vedl ho k novým dveřím, které dokonale splývaly s okolím Severusova obývacího pokoje. Samotný pokoj však byl… no. Ten rozhodně nezařizoval Severus.

Pokoj byl čtvercový, každá ze čtyř stěn byla zasvěcena jedné z kolejí a na podlaze ležel koberec s celým bradavickým erbem.

„To je had?“

„Bojíš se hadů?“

„Ne, jsou fakt super,“ odpověděl Harry – a Severus se neubránil smíchu.

„Super… ano. Had je znak Zmijozelu – mé koleje. Lev patří Nebelvíru, jezevec Mrzimoru a orel Havraspáru,“ řekl a ukázal na jednotlivé znaky kolejí na stěnách. „A na podlaze je celý bradavický erb se všemi čtyřmi kolejemi.“

Harry si klekl, stále pevně držel Severuse za ruku a prohlížel si erb na měkkém koberci.

„Líbí se ti ten pokoj?“

Harry znovu vzhlédl a teď si všiml postele se dvěma komodami po stranách. Tázně pohlédl na Severuse.

„Já tady mám spát?“ zeptal se tiše.

„Jestli chceš?“

„To znamená, že už někdo jiný nemá pokoj?“ zeptal se úzkostně.

„Ne. Nikdo tenhle pokoj předtím neměl,“ slíbil Severus.

„Je hezký,“ zamumlal, potom znovu vstal a pomalu přešel k posteli. Minerva se – naštěstí – postarala i o povlečení a nejen to: na polštáři s bradavickým erbem ležel malý plyšový medvídek, kterého Harry zvedl s něčím, co připomínalo úctu. Vzhlédl k Severusovi s tázavým pohledem a ten na něj přikývl. Harry znovu sklopil oči k plyšové hračce. Držel ji jemně v obou rukou a palci hladil její měkké bříško, což mu zcela změkčilo rysy a na tváři se mu objevil jemný úsměv.

„Myslíš, že tady dokážeš spát?“

Harry nepatrně přikývl.

„Tak ti vezmu nové oblečení vyprat. Později – nebo zítra ráno – ho můžeme uklidit,“ navrhl Severus.

„Dobře. Co mám teď dělat?“

„Především… měl by sis trochu odpočinout, hm? Večeři budeme mít se zbytkem školy, jestli je to v pořádku. Potom si prohlédneš trochu víc hradu a ještě ti musím pár věcí vysvětlit, abys příště nebyl znovu vyděšený.“

Harry nejistě polkl, ale přikývl.

„Můžu… můžu na záchod?“

„Samozřejmě. Pojď, ukážu ti tady všechno.“

Znovu vzal Harryho za ruku – zdálo se, že ho to nesmírně uklidňuje – a odvedl ho zpátky do obývacího pokoje. Odtud mu ukázal koupelnu, malou kuchyň a svou vlastní ložnici.

„Až se probudíš, najdeš mě v obývacím pokoji nebo tady, v ložnici. Nemusíš se bát, ano? Můžeme ti také pořídit lampičku vedle postele, jestli chceš.“

Harry na to neodpověděl a Severus nedokázal poznat, jestli si jednoduše nebyl jistý, co chce, nebo jestli byl celkově úplně vyvedený z míry. Přesto Harry vlezl do postele, položil svou kolíčkovou figurku a cínového vojáčka na noční stolek, pevně objal plyšového medvídka a řádně se přikryl – všechno velmi vážně a rozvážně.

„Dobře si odpočiň, Harry.“

 

* * *

 

Zcela vyčerpaný se Severus sesunul na pohovku a zíral do vyhaslého krbu poté, co nechal domácího skřítka odnést Harryho oblečení k vyprání. Harry Potter. Opravdu si právě uvázal Harryho Pottera k sobě? Ne v tom smyslu, že by ho jednou měsíčně navštívil a ujistil se, že se mu daří dobře, dokud nenastoupí do Bradavic. Ne – spíš v tom smyslu, že za něj bude následujících deset let výhradně zodpovědný. Pevně si promnul obličej.

Když se ozvalo zaklepání, Severus tiše zavrčel, ale navzdory vyčerpání se plynule zvedl a otevřel dveře. Ředitelka – přesně to očekával.

„Harry odpočívá,“ přivítal čarodějku v jejích neustále přítomných zelených šatech, špičatém klobouku a přísných brýlích.

„Vypadáš, jako bys potřeboval totéž,“ řekla jemně, když vstoupila dovnitř. Nabídl jí místo a sám si znovu sedl.

„Bylo to zlé, Minervo… Nemyslím si, že tam Albus vůbec někdy byl,“ zamumlal otřeseně.

„Už tehdy jsem ho varovala, že tihle lidé jsou ten nejhorší druh mudlů,“ řekla lítostivě. „Potřebuje Poppy?“

„Akutní problémy jsem už ošetřil, ale… ano, nejspíš by to nebyl špatný nápad. Je fyzicky velmi zanedbaný… příliš malý, příliš lehký.“ Hluboce se nadechl.

„A jak je na tom jeho mysl… a srdce?“ Minerva to jistě myslela laskavě, přesto Severus mírně přimhouřil oči a sevřel levé předloktí.

„Vykazuje jasné známky zanedbávání, nemá žádné sebevědomí a je velmi uzavřený. Ale přijal mě okamžitě a vložil do mě svou důvěru. Myslím… že by šel s kýmkoli – a nemůžu mu to vyčítat.“ Sevřel ruce v pěst. „Zatím nedokážu posoudit, jak dobré má vzdělání, ale ptá se na spoustu věcí a objednal jsem mu učebnice, aby mohl pokračovat v učení základů… a nechal jsem mu ošetřit oči, aby už nemusel chodit napůl slepý,“ vysvětlil. „A všechno jsem nahlásil ministerstvu a poslal jim své vzpomínky z dnešního rána. Mudlové nebo ne, zaslouží si být potrestáni – a druhé dítě by mělo být z jejich péče také odebráno. Jestli se tomu vůbec dá říkat péče. Merline… Lily se musí v hrobě obracet…“

Kdyby to byli jen cizí lidé – ale ne. Petúnie byla s chlapcem příbuzná.

„Teď už je tady, Severusi, a jsem si jistá, že se o něj postaráš dobře. Dnes večer ho představíme škole a požádáme ostatní studenty, aby k němu byli ohleduplní, vzhledem k tomu, jak je mladý. Zvládne to.“

„Chci, aby seděl s námi. A už nechci, abychom seděli vedle Trelawneyové,“ dodal.

„To se dá zařídit. Posadím vás o něco dál dopředu a jeho posadím mezi tebe a Filiuse – bude ti to vyhovovat?“

Severus přikývl, stále uvnitř neuvěřitelně napjatý. „Děkuji, Minervo.“

„Samozřejmě. Tehdy jsem měla své pochybnosti, a přesto jsem dovolila, aby se to vůbec stalo. A to přesto, že tomu chlapci všichni tolik dlužíme… Severusi.“ Naklonila se k němu. „Musíš mu to říct. Je slavný. A nebude chápat proč.“

Severus si znovu hluboce povzdechl.

„Pořád mu toho musím tolik vysvětlit… předtím jsme narazili na Šedou dámu,“ zamumlal.

„Nebudeš ho moci ochránit před úplně vším,“ varovala ho. „Ale stručný přehled rozhodně neuškodí. Řekni mu, že se může kdykoli svěřit komukoli z nás. A povzbuzuj ho, aby mluvil – o čemkoli, o čem mluvit chce.“

Severus nepatrně přikývl. Bude to nutné, i když ty rozhovory skutečně nechtěl vést. Ale i to teď patřilo k jeho odpovědnosti.

„Odpočiň si, Severusi. A přemýšlej o tom, jak chceš po prázdninách postupovat, abychom mohli všechno zařídit,“ požádala a nakonec vstala, aby ho na chvíli nechala samotného – a on ten čas právě teď potřeboval. Opravdu ho potřeboval.

 

* * *

 

Když o dvě hodiny později Harryho probudil, musel Severus uznat– a rozhodně ne nahlas –, že děti v tomhle věku možná nejsou zase tak špatné. Možná… jen možná byly dokonce nějakým způsobem… roztomilé? Přinejmenším ho nenapadalo žádné jiné slovo, když se Harry posadil s úplně rozcuchanými vlasy a ospalýma očima. Jednou rukou stále pevně svíral plyšového medvídka a druhou si promnul oči. Severus mu dopřál čas, který potřeboval, dokud nedokázal sám vstát, zastrčit medvídka pod polštář a potom ho přivedl do obývacího pokoje, kde už na ně čekal teplý čaj – čaj, ze kterého Harry velmi opatrně upíjel. Severus dost pochyboval, že by neslazený bylinkový čaj byl pro děti nějak zvlášť lákavý, ale Harry si nestěžoval.

„Můžou sem duchové?“ zeptal se místo toho. Ach jo – ten šok v něm zjevně zanechal hlubokou stopu.

„Mohli by, ale nechodí sem. Vědí, že by nám to nebylo příjemné,“ ujistil ho Severus. Harry nevypadal úplně přesvědčeně, ale statečně přikývl a potom se očekávavě podíval na Severuse.

„Vypadáš, jako bys na něco čekal.“

Harry se neklidně zavrtěl. „Ještě mi musíš říct, co mám dělat,“ vysvětlil téměř opatrně.

„Co máš dělat?“

Harry širokým gestem ukázal kolem pokoje. „Vysávat nebo vytírat nebo uklízet? Nevím, kde máš svoje věci,“ vysvětlil – a Severus měl pocit, jako by mu mělo prasknout několik žil v hlavě.

„Ty jsi jim uklízel?“

Harry přikývl, téměř dychtivě. „Umím dobře uklízet,“ slíbil.

„Nechci, abys uklízel,“ řekl Severus pevně.

„Ale… co mám teda dělat? Já… já neumím moc dobře vařit,“ přiznal.

„Nechci, abys něco dělal. Nemusíš ani uklízet, ani vařit, ani nic podobného,“ řekl Severus důrazně. Harryho oči se rozšířily – ale ne radostí.

„Ale…“ zašeptal téměř zoufale.

„Ale co? Co myslíš, že se stane, když tyhle věci dělat nebudeš?“ zeptal se Severus.

„Nevím, jak – co – jak dostanu… jídlo?“ zeptal se Harry, očividně zdrcený představou, že by nedostal nic k jídlu, protože by si ho neodpracoval.

Mohl by někdo prosím vložit Severusovi do rukou něco čím může praštit o zeď?

„Nic, Harry. Pro jídlo neděláš vůbec nic – jednoduše ho dostaneš. Každý den a vždycky tolik, abys byl sytý, stejně jako všichni ostatní,“ vysvětlil Severus vážně, přestože se skutečně snažil udržet hlas jemný.

Harry na něj zděšeně zíral. „Ale já nesmím,“ zašeptal.

„Protože to řekli teta se strýcem?“ Přikývl. „Už tam nejsi, Harry. A už se tam nikdy nemusíš vrátit. To, jak se k tobě chovali, není správné. Není v pořádku, že tě bili, že ti nedávali jídlo a že jsi musel spát ve skříni. Stejně tak není v pořádku, že jsi neměl pořádné oblečení ani žádné vlastní věci. Máš stejná práva jako každé jiné dítě a nežiješ v zemi, kde takové věci neexistují. Je toho pro tebe dost, Harry. Rozumíš?“

Chlapec si nervózně skousl spodní ret.

„Nejsi méně – ani více – hodnotný než kterékoli jiné dítě.“

Harry nepatrně přikývl, přesto stále vypadal nejistě.

„Nicméně… může se stát, že některé děti tady vidí věci jinak. Ale úplně jinak, než na co jsi zvyklý. Věděl jsi, že každé dítě v našem světě zná tvoje jméno?“

„Moje?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Ano. Co ti Petúnie řekla o tvých rodičích?“

Harry znovu sklopil pohled. „Nesmím o nich mluvit ani se na ně ptát. Říkají, že zemřeli při autonehodě,“ zamumlal Harry a nervózně si pohrával s rukávem svetru.

„To není pravda,“ řekl Severus klidně. „Zemřeli, když zastavovali velmi nebezpečného a velmi mocného černokněžníka. Chránili tě. A proto jsi jeho útok přežil – a on byl při tom zničen,“ vysvětlil zjednodušeně.

„Chtěl, abych byl mrtvý?“ zeptal se Harry zděšeně.

„Ano… tvoji rodiče – a ty.“

„Ale proč? Já byl hodný!“ trval Harry na svém, což Severuse málem rozesmálo. Zastavit Voldemorta hodným chováním – to by byl nápad.

„Upřímně… kvůli chybě, kterou jsem udělal. Myslel si, že bys pro něj mohl být nějakým způsobem hrozbou, přestože jsi byl ještě miminko. Tvoji rodiče zemřeli, když tě chránili – ale… nakonec ses pro něj skutečně stal nebezpečným a porazil jsi ho, přestože jsi sotva uměl mluvit nebo chodit. Šílené, viď?“

Harry energicky přikývl.

„Ale právě proto všichni znají tvoje jméno. Protože jsi ho porazil – aniž bys vlastně cokoli udělal – a zachránil jsi spoustu lidí.“

„To je… hloupé,“ řekl Harry pomalu a Severus se znovu zasmál.

„Jejich úleva byla bezmezná… vůbec nikoho nezajímalo, jak jsi to dokázal. Ale… nejlepší způsob, jak uctít své rodiče, je odteď žít úplně normální život. Ne jako celebrita a ne jako boxovací pytel – jen jako Harry,“ vysvětlil jemně a něžnou rukou mu uhladil rozcuchané vlasy.

„Vezmeš mě zpátky, když to udělám špatně?“ zeptal se Harry úzkostně.

„Ne. Už nikdy tě nevezmu zpátky. Ani kdybys udělal úplně všechno špatně. Ale myslím, že to neuděláš. Jsi hodný chlapec,“ řekl tiše a Harry se trochu usmál.

„Vážně?“

„Ano. Rozhodně. Neboj se, Harry. Už ti nikdo neublíží. A jestli ti některý ze studentů bude jakkoli dělat problémy, řekni jim, že se o tebe starám já – a že budu zuřivě naštvaný, jestli si na tebe někdo něco dovolí. To pomůže. Slibuji.“

Alespoň dokud bude jako sedmiletý pobíhat po hradě obklopený studenty, kteří byli v nejlepším případě o čtyři roky starší.

Harry už zase vypadal ze všeho toho poněkud přetížene – ale kdo by mu to mohl vyčítat?

„Chceš, abych ti pověděl pár věcí o hradu?“

Harry přikývl, očividně s úlevou, že může myslet na něco jiného.

„Věděl jsi, že oba žijeme dole ve sklepení?“ zeptal se Severus a zdůraznil to, jako by šlo o něco stejně úžasného jako hadi.

„Vážně?“ zeptal se Harry, posadil se rovněji a rozhlédl se. „Vůbec to tak nevypadá!“

Severus se zasmál.

„To je pravda. Možná jsem trochu ponurý, ale ani já nechci bydlet v cele,“ ujistil ho. „Ve skutečnosti to jen znamená, že jsme dole a téměř všechno ostatní se odehrává nad námi. Bradavice mají sto čtyřicet dva schodišť – a téměř všechna se mohou kouzelně pohybovat různými směry.“

„Páni… a jak se tu pak vyznáš?“ zeptal se Harry.

Ani trochu hloupá otázka.

„Musíš si pamatovat, kdy které schodiště kam vede – nebo jak se mu vyhnout. Je tu také spousta tajných chodeb. A spousta míst je ukrytá za obrazy, které například vyžadují, abys řekl heslo – nebo je polechtal přesně na správném místě, aby se otevřely.“

Harry se tiše zachichotal.

„Musím lechtat obrazy?“

„Pokud se například chceš dostat do kuchyně,“ souhlasil Severus. „Do našich komnat se dostaneš pouze s heslem. Řeknu ti ho – ale nesmíš ho nikomu jinému prozradit, dobře?“

„Dobře,“ vydechl Harry a posunul se blíž, zjevně proto, aby mu ho Severus mohl zašeptat – což samozřejmě udělal.

„Hadí kousnutí?“ zeptal se Harry zmateně – a Severus se znovu zasmál. To jeho šeptání tak trochu postrádalo smysl.

„Ano, přesně. Řekneš to portrétu venku a ten se odsunе stranou, abys mohl vejít.“

„Jak ten obrázek ví?“

„Je to magie – stejně jako téměř všechno na hradě. I obrazy se pohybují, stejně jako obrázky sov na poště,“ připomněl mu.

„Ty byly úžasné,“ povzdechl si Harry, jako by už nikdy v životě nemohlo být nic tak úžasného.

„A některé dokonce umějí mluvit. Třeba portrét před našimi dveřmi. Muž na něm je Salazar Zmijozel,“ vysvětlil Severus. „Byl jedním ze zakladatelů této školy před více než tisíci lety.“

Z Harryho reakcí Severus uvědomil, jak moc už všechny ty neuvěřitelné věci jemu samotnému připadaly normální. Harry se naopak tvářil, jako by mluvil o lidech z Marsu.

„Později ti ho ukážu,“ slíbil.

„Jsou tady i skřetí studenti?“ zeptal se Harry skepticky a zjevně si začínal vytvářet vlastní představu o jejich světě.

„Ne – tady ne. Ne všechny děti tady jsou úplně lidské, ale podle vzhledu to téměř nikdy nepoznáš. U večeře budeš sedět vedle jednoho velmi malého učitele – u něj si toho můžeš všimnout trochu víc, hlavně podle výšky. Jmenuje se Filius Kratiknot, je také ředitelem koleje a je velmi chytrý.“

„Filius,“ zamumlal Harry. „Všechna ta jména jsou těžká,“ postěžoval si tiše.

„Ne těžká – jen nová, viď?“ Harry přikývl. „To přejde. Časem si na ně zvykneš.“

Harry stále vypadal nespokojeně, ale jeho myšlenky už poskočily dál.

„Co je ředitel koleje?“ zeptal se.

„To znamená, že jsem vedoucím jedné z kolejí, jejichž znaky vidíš na stěnách svého pokoje. Moje kolej je Zmijozel – ta s hadem,“ řekl s nepatrným úsměvem. „Když má student ze Zmijozelu nějaký problém nebo otázku, přijde za mnou. Filius je ředitelem Havraspáru.“

„Orli!“ vykřikl Harry.

Severus přikývl. „Přesně. Orli jsou velmi chytří – stejně jako děti z Havraspáru.“

„A kdo jsou ostatní ředitelé kolejí?“

„Pro Mrzimor je to Pomona Prýtová. A pro Nebelvír je to prozatím naše školní ředitelka Minerva McGonagallová.“

Harry si okamžitě ušetřil námahu s opakováním jmen. „Budu mít taky kolej?“ zeptal se místo toho.

„Až ti bude jedenáct. Předtím… to není opravdu potřeba. Koneckonců žiješ se mnou – ne jako ostatní studenti, kteří žijí v jedné ze společných ložnic.“

„A až mi bude jedenáct, budu bydlet tam?“ pokračoval Harry okamžitě.

„Jestli budeš chtít. Možná se ti bude líbit spát blízko svých přátel.“ To se teprve uvidí.

„Co ještě? O hradu?“

Severus se na chvíli zamyslel. „Ach… domácí skřítci. Jsou ještě menší než skřeti, mají velké uši a oči a starají se téměř o všechny úkoly na hradě. Pravděpodobně ti budou připadat velmi neznámí – ale skutečně se nemusíš bát ničeho, co na hradě uvidíš nebo potkáš. Alespoň dokud zůstaneš tam, kde smíš být.“

„Co jsou domácí skřítci?“

„Můžu jednoho přivolat a pak se můžeme hned zeptat, jestli je tvoje oblečení hotové,“ navrhl a chlapec přikývl.

Když se před nimi zničehonic objevil malý tvor s tichým zvukem, Harry sebou viditelně trhl – potom si však skřítku se zjevnou zvědavostí prohlížel. Domácí skřítci zřejmě nebyli tak děsiví jako skřeti. Také vypadali méně zachmuřeně a obrovské modré oči a velké uši dodávaly skřítce cosi téměř dětského a roztomilého.

„Jak může Nany pomoci, pane profesore Snape?“ zeptala se vysokým, pisklavým hlasem a laskavě se usmála na Harryho, který jí nesměle úsměv oplatil. Zjevně se jí vůbec nebál.

„Tohle je Harry Potter,“ představil ho Severus.

„Ahoj, Harry Pottere. Nany je velmi ráda, že tě poznává,“ řekla zcela upřímně. Pro Harryho to nejspíš bylo poprvé, co ho někdo oslovil tak formálně.

„Ahoj, Nany. Taky tě rád poznávám,“ řekl s dětským úsměvem a dokonce se trochu posunul blíž k okraji pohovky. Takže domácí skřítci nebyli tak děsiví jako skřeti… dobré vědět.

„Nany, nevíš, jestli je Harryho nové oblečení už hotové?“

„Ano, pane profesore Snape. Nany ho může přinést a uklidit,“ ujistila ho a okamžitě se dychtivě pustila do služby.

„Chceš, abychom ho uklidili sami, nebo to má udělat Nany?“ zeptal se Severus.

Harry se na něj nejistě podíval. „Uklidime ho sami?“ navrhl váhavě.

„Chceš se na něj znovu podívat, hm?“

Harry se nesměle usmál.

„Tak to uklidíme sami. Prosím, přines ho jen do vedlejšího pokoje, děkuji,“ řekl Severus laskavě skřítce, která se lehce uklonila a okamžitě zmizela.

„Wau,“ řekl Harry tiše a zíral na místo na podlaze, kde před chvílí stála.

„Šikovný trik, viď? Přibližně takhle to vypadalo, když jsme zmizeli z mého domu a objevili se před pozemky hradu.“

Harry se poškrábal na hlavě; tohle pro něj zjevně nebylo snadné pochopit.

„Pojď, uklidíme tvoje věci. Pak budeš vždycky vědět, kde co je, až si to budeš chtít obléct.“

Harry velmi poslušně šel s ním – znovu Severuse chytil za ruku – a následoval ho do vedlejšího pokoje, kde bylo všechno nové oblečení úhledně složené a příjemně vonící na Harryho posteli. Navzdory Severusovu předpokladu ve skutečnosti nemusel uklízet téměř vůbec sám. Jen navrhl, kam co patří, a Harry okamžitě jednotlivé kusy oblečení správně uchopil oběma rukama a odnesl je – téměř bez jediného pomačkání – na příslušnou polici nebo do zásuvky. Přirozeně mu to trvalo déle než dospělému, už jen proto, že každou věc bral zvlášť, ale bylo naprosto zřejmé, že to nedělá poprvé. Dokonce i malé páry ponožek pečlivě roztřídil do zásuvky.

„To vypadá krásně. Vedl sis velmi dobře,“ pochválil ho Severus – a odměnou mu byla naprosto rozradostněná mladá tvář. Pochvala rozhodně nebyla něco, čeho se Harrymu dostávalo často. „Večeře bude za půl hodiny. Mohli bychom už jít nahoru, abys měl možnost se trochu rozhlédnout, než bude všude plno?“ navrhl a Harry – který se okamžitě znovu chytil jeho ruky – přikývl. Držet se ho mu zjevně poskytovalo obrovský pocit bezpečí a Severusovi to vůbec nevadilo. Naopak, Harryho vzal s sebou, ukázal mu portrét Zmijozela, který střežil jejich dveře, provedl ho kolem společenské místnosti své koleje – dovnitř ho zatím nevzal; s tím mohli počkat několik dalších dnů, až studenti pochopí, co se děje – a potom ho vedl nahoru do vstupní haly.

Harry si toho předtím moc nevšímal, ale nyní vypadal naprosto uchváceně. Obrovský bradavický erb, ohniště, brnění a sochy, velkolepé schodiště a dveře do Velké síně – všechno mu připadalo nesmírně vzrušující. Přesto nadšeně neběhal kolem, ale držel se blízko Severuse. Pokud to takhle zůstane, Severus se alespoň nikdy nebude muset bát, že se Harry ztratí. Zároveň se však dostanou do problémů, jakmile bude muset Severus začít opět učit.

„Tohle jsou stoly čtyř kolejí,“ vysvětlil, když vstoupili do Velké síně. „Studenti sedí tady se svou kolejí a tamhle sedíme my s ostatními učiteli.“ Ukázal ke stolu učitelů s řečnickým pultem před ním. Harry si prohlížel dlouhé stoly, velká ohniště a nakonec pult se zlatým orlem.

„Sedí uprostřed král?“ zeptal se Harry s úžasem, když se otočil a pohlédl přímo na rozměrné křeslo ředitele.

„V našem případě královna,“ oznámila pobaveně ředitelka, když k nim přistoupila. „Pane Pottere, já jsem Minerva McGonagallová, současná ředitelka, a tohle je moje křeslo,“ vysvětlila laskavě. Harry na ni zamrkal.

„Ahoj,“ vypravil ze sebe nesměle.

„Nemusíte se stydět,“ řekla jemně. „Všichni jsme velmi rádi, že jste tady,“ ujistila ho.

„Proč mi neříkáte Harry?“ zeptal se nejistě a vtáhl spodní ret mezi zuby.

„Ach… asi zvyk. Ale můžu to změnit – alespoň dokud ještě nejsi studentem,“ nabídla a Harry rychle přikývl. Zjevně se mu to velmi zamlouvalo. „Už jsi si našel své místo, Harry?“

Zavrtěl hlavou a Minerva jim pokynula, aby ji následovali.

„Vidíš? Sedíš téměř přesně uprostřed,“ poznamenala, když Harry s trochou námahy vylezl na židli – která, stejně jako židle mezi ním a Minervou, byla opatřená polštářem, aby seděl dostatečně vysoko.

„Začnite brzy, pokud chcete jednoho dne skončit uprostřed,“ dodal Filius, který se k nim právě připojil a mrknul na Harryho. „Dobrý večer, pane Pottere, jsem velmi rád, že vás poznávám!“ řekl malý profesor a Harry si znovu vtáhl spodní ret mezi zuby.

„Protože Harry zatím není jedním z našich studentů, dává přednost tomu, abychom mu tykali,“ zasáhla okamžitě Minerva a Severus měl dojem, že mimo jejich komnaty už toho nebude muset dělat téměř vůbec nic. Ostatní učitelé si chlapce zjevně okamžitě oblíbili, aniž by musel říct jediné slovo, a hned se podíleli na péči o něj.

Harry mezitím zůstal velmi tichý, pozorně sledoval, jak se všech pět stolů zaplňuje, a byl znatelně nervóznější, jak se síň stále více naplňovala hlukem.

„Harry, chtěl bys jít se mnou, abych tě představila?“

Při Minervině otázce se chlapcovy oči rozšířily a nejistě pohlédl na Severuse.

„Půjdeš se mnou?“ zašeptal Harry. Ach – takže přece jen nebyl úplně zbytečný. Severus přikývl, plynule vstal, vzal Harryho za ruku a vydal se s ním a Minervou k řečnickému pultu vpředu, zatímco v síni se rozhostilo naprosté ticho. Už samo o sobě bylo vzácné, aby se pult během školního roku používal – ale Severus Snape stojící tam s dítětem za ruku byl samozřejmě senzací.

„Dobrý večer, milí studenti! Jak vidíte, náš hrad dnes získal nového obyvatele. Harry – jak si přeje, abychom mu říkali – bude od nynějška žít s profesorem Snapem. Žádám vás všechny o bezchybné chování vůči němu a samozřejmě o trochu ohleduplnosti. Jak vidíte, Harry je stále velmi mladý. Jsem proto přesvědčena, že se kdykoli může obrátit na kteréhokoli z vás,“ řekla klidně.

„A v jaké bude koleji?“ zavolal student z Nebelvíru.

„No, na Moudrý klobouk je samozřejmě ještě trochu příliš mladý. V tomhle věku se toho může ještě hodně změnit,“ vysvětlila ředitelka a tázavě pohlédla na Severuse, který nepatrně pokrčil rameny. Pokud by Harry chtěl?

„Chtěl by sis vyzkoušet Moudrý klobouk, Harry? Neboj se – to, co řekne dnes, zatím o ničem nerozhodne.“

Harry, který přirozeně vůbec netušil, co by mohl mluvící klobouk znamenat, se přitiskl těsně k Severusovu boku. Ale všechny ostatní, starší děti se na něj dívaly s takovým očekáváním! Byl by mnohem raději, kdyby se dívaly někam jinam.

„Dobře,“ vypravil ze sebe hlasem o něco vyšším vzrušením. Minerva vytáhla hůlku, bez větší námahy přivolala Klobouk a vykouzlila známou trojnožku, kterou postavila na podlahu.

„Dobře – sedni si,“ vyzvala ho. Harry vykročil vpřed, aniž by pustil Severusovu ruku – a držel se jí i poté, co si sedl na stoličku a velký klobouk mu sklouzl přes obličej. Severus mohl jen doufat, že na to byl Harry vůbec dost starý. Kdyby Klobouk neřekl vůbec nic, Harryho celkovému…

„Nebelvír!“ zvolal Klobouk a Severusovy rty se nepatrně zúžily. Na druhou stranu, vzhledem k jeho rodičům by ho to skutečně nemělo překvapit.

Minerva sundala Harrymu Klobouk z hlavy a nechala ho – stejně jako stoličku – znovu zmizet, zatímco stůl úplně vlevo propukl v hlasitý potlesk a jásot. Harry okamžitě vypadal, jako by se chtěl znovu schovat do záhybů Severusova pláště, ale naštěstí už bylo celé představení u konce. Severus ho proto ihned objal paží a odvedl zpátky ke stolu, na jeho vyvýšenou židli.

„A teď, když jste všichni informováni – užijte si večeři!“ zavolala ředitelka.

V tu chvíli Harry úplně zapomněl na zbytek síně. Dokázal jen zírat na stůl před sebou, kde bylo tolik jídla, že se zdálo, jako by snad nikdy nemohlo dojít. Severus ho jemně pohladil po zádech.

„Jez cokoli, co chceš, dokud nebudeš sytý,“ řekl tiše a podal mu sklenici dýňového džusu. Harry na něj zíral vytřeštěnýma očima, úplně zahlcený a vyčerpaný. Severus se proto nejprve vůbec nezabýval vlastním jídlem a plně se soustředil na chlapce, který opatrně uchopil pohár oběma rukama a napil se. Trochu našpulil rty, ale nic neřekl. Zítra se Severus postará, aby dostal něco jiného k pití – on sám nikdy nebyl příznivcem dýňového džusu.

Teprve po třech velkých doušcích Harry váhavě natáhl ruku. Na talíř mu přistalo kuřecí stehno, tři kousky okurky a krajíc chleba – a potom začal jíst. Opravdu měl rád kuře, hm? Severus bez komentáře položil na stůl mírný lektvar proti nevolnosti a potom se sám pustil do jídla, přičemž večer dával přednost studenému jídlu. Harry si toho také všiml a okamžitě se zarazil uprostřed sousta.

„To je v pořádku – jez, co chceš,“ povzbudil ho Severus jemně.

Harry znovu nejistě pohlédl z talíře na chleba ležící před Severusem, ale přesto poslechl – a Severus si na jeho výběr mohl jen stěží stěžovat. Dítě, které dobrovolně jí zeleninu? Jen do toho.

Přestože Harry odpoledne spal, když se po večeři vraceli, vypadal naprosto vyčerpaně.

„Tak co myslíš? Líbí se ti tady?“ zeptal se Severus, když si společně sedli na pohovku. Harry se na něj podíval velkýma zelenýma očima a nepatrně přikývl.

„Je to hezké. Mám rád Filiuse,“ dodal s malým úsměvem. Malý profesor se po jídle snažil Harryho zabavit, aniž by mu položil jedinou otázku. Místo toho nechal ve vzduchu poletovat slánku a prázdný pohár nechal tančit balet. Harry byl naprosto fascinovaný takhle jednoduchou magií a Severus si byl jistý, že brzy roztaje a bez větších potíží si tady najde své místo.

„Ostatní jsou také docela milí,“ ujistil ho Severus – on, který se v posledních letech zrovna nesnažil pěstovat dobré vztahy se svými kolegy, a přesto s ním vždy jednali dobře. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, že jeho chování bylo z velké části způsobeno Brumbálovými plány, takže některé dnes jeho pečující stránka poněkud překvapila. No… ve skutečnosti překvapila ze všech nejvíc jeho samotného.

„Ještě pro tebe nemáme žádné hračky,“ došlo mu nyní, když Harry tak tiše seděl na pohovce. Normální dítě by si před spaním nejspíš trochu hrálo, ne?

„Nic nepotřebuju,“ řekl Harry okamžitě a znělo to téměř vyděšeně.

„Nechceš žádné hračky?“

Harry zavrtěl hlavou a pevně sevřel rty. Jaké další stíny ho tentokrát čekaly?

„Proč ne? Co se stane, když budeš mít hračky?“ zeptal se jemně.

„Dudley je rozbije,“ zašeptal Harry. Severus si nevyhnutelně vzpomněl, jak pečlivě Harry předtím zastrčil Minervina plyšového medvídka pod polštář – téměř jako by se ho snažil schovat. Napůl rozbitý kolíček a cínový vojáček byly také ukryté a nyní byly bezpečně zpátky v kapse jeho kalhot, protože od chvíle, kdy vstal, je tam schoval.

„Dudley tady není – a nikdy sem nepřijde,“ řekl Severus klidně. I kdyby chlapec náhle projevil magické schopnosti… Severus se postará, aby se do Bradavic nikdy nedostal. Mohl by odjet do Francie – nebo kamkoli jinam.

„A někdo jiný?“ zeptal se Harry nejistě.

„Do našich komnat nemůže bez pozvání nikdo kromě nás dvou,“ připomněl mu Severus. „Protože heslo známe jen my dva. A pokud si s nimi budeš hrát venku, ani tam je nikdo nesmí rozbít. A kromě toho…“ Vzal ze stolu prázdný šálek, na okamžik ho Harrymu ukázal – a pak ho jednoduše nechal spadnout na podlahu, kde se okamžitě rozbil. Harry zalapal po dechu a okamžitě se pokusil vyskočit, ale Severus ho jemně zadržel a vytáhl hůlku.

„Reparo,“ řekl klidně – a šálek se znovu složil dohromady, aniž po poškození zůstala jediná stopa.

„A kromě toho… dokážu rozbité věci znovu spravit, pokud jsou všechny jejich kousky pořád na místě,“ dokončil s úsměvem.

Harry fascinovaně zvedl šálek a otáčel ho v malých rukou.

„Super,“ řekl chraplavě a Severus se zasmál.

„A velmi užitečné. Když se rozbije hračka, můžu ji opravit,“ zdůraznil – to byl ostatně smysl, ke kterému celou dobu směřoval. „Takže kdybys sis mohl vybrat hračku… co by to bylo?“

Harry otevřel ústa a už se zhluboka nadechoval, aby okamžitě odpověděl – ale z bledých rtů nevyšel žádný zvuk. Možná si v duchu procházel všechny hračky, které viděl u svého bratrance? Při tom obrovském množství hraček ve dvou pokojích si Severus dokázal představit, jak zahlcující to muselo být.

„Auto,“ řekl nakonec tiše.

„Auto?“

„Červené,“ potvrdil Harry.

„Myslíš malé, které můžeš rukou jezdit sem a tam?“ upřesnil Severus a Harry nepatrně přikývl. „Jedno by stačilo? Nebylo by lepší mít jich víc?“ Severus tak docela nechápal, proč to musí být zrovna auto – ale pokud ano, jistě by jich bylo lepší mít několik, ne?

„Jedno stačí. Červené.“

Ano. Severus to pochopil.

„A musí být nějakého konkrétního druhu?“ Harry se zdálo, že se usilovně zamyslel, potom zavrtěl hlavou. „Zítra ti jedno pořídím,“ slíbil Severus. Harry se pro sebe téměř zasněně usmál – a potom pořádně zívl.

„Myslím, že na dnešek to stačí, nemyslíš? Zítra, až si pořádně odpočineš, si můžeme ještě povídat a ukážu ti víc z hradu.“ A také budou muset za Poppy – ale to mohl spojit s jejich prohlídkou. A možná, pokud narazí na Hagrida, se ho může zeptat, jestli by mohli navštívit jednorožce. Harry neprotestoval ani nedělal scény. Místo toho si s pomocí Severuse vybral pyžamo – to s hipogryfy –, pořádně si vyčistil zuby, umyl se a převlékl, všechno úplně sám a bez zbytečného loudání. Severus ho nakonec uložil do postele, kde Harry položil své dvě „hračky“ zpátky na noční stolek a potom vytáhl plyšového medvídka zpod polštáře.

„Dobrou noc, maličký,“ řekl jemně, když se ujistil, že je Harry pořádně přikrytý, a přejel mu rukou po vlasech. Harrymu se to zjevně velmi líbilo, doslova si to vychutnával, než se stočil na bok – a Severus odešel.

Tiše zavřel dveře a zhluboka se nadechl. První den byl za nimi – a Severus si myslel, že si nevedl vůbec špatně.