Když se Severus vrátil do svých komnat, cítil se neobvykle vyčerpaný. Jak by se asi cítil, přemýšlel, kdyby měl co dělat s normálním, živým sedmiletým dítětem? Fyzicky by byl jistě unavenější. U Harryho však byla vyčerpaná především jeho mysl – na kterou byl Severus obvykle tak pyšný. Představoval si, že to všechno bude tak jednoduché. Každých pár týdnů se zastavit, ujistit se, že Harryho náhodná magie nezpůsobuje problémy a že se s ním mudlové dokážou jakžtakž vypořádat. Dát mu nějaké spojení s kouzelnickým světem, něco mu vysvětlit.

Místo toho se mu stále vracel ten obraz – Harry, zbitý a zanedbaný, tak malý v té komoře, jak k němu vzhlížel v naprostém děsu. Severus nebyl zrovna známý svou představivostí, ale i ta jeho stačila k tomu, aby si dokázal představit, co dalšího se v tom domě mohlo dít. Podnikne ministerstvo nějaké kroky? Už se tam dostavili, zajistili všechny důkazy a ověřili Severusovu výpověď? Bude… muset Harry proti nim vypovídat?

Kouzlem rozsvítil lampy – a ztuhl.

Uprostřed jeho obývacího pokoje stál chlapec, pevně svíral plyšového medvídka na hrudi, tvář měl zmáčenou slzami a třásl se tak silně, že to vypadalo, jako by se každou chvíli mohl začít kymácet.

Všechny ty zbytečné myšlenky okamžitě zmizely.

„Harry,“ vydechl Severus, klesl před ním na kolena a jemně mu přejel rukama po ramenou. Harry neřekl ani slovo – ale nemusel. Severus ho uložil do postele sotva před čtyřmi hodinami. Téměř před hodinou ho někdo zavolal na dívčí kolej. Harry se musel probudit… byt byl prázdný a temný a Severus tam nebyl.

Jemně si třesoucího se chlapce přitáhl do náruče a pevně ho objal.

„Promiň,“ zašeptal Severus. „Nechtěl jsem tě nechat samotného.“

Harry vydal jen velmi tichý zvuk a přitiskl se k Severusovi ještě pevněji a Severus ho držel, hladil a jemně houpal, jako by to dělal s dítětem. Malé tělíčko se znovu a znovu třáslo pláčem, a přesto Harry neplakal nahlas ani slyšitelně nevzlykal. Pravděpodobně další věc, kterou mu nebylo dovoleno dělat, hm?

Z popudu ho Severus opatrně zvedl. Harry uvolnil jednu ruku z medvídka jen na tak dlouho, aby se chytil Severusova hábitu, a Severus se s ním posadil do křesla a usadil si ho na klín.

„To je v pořádku, Harry… všechno je v pořádku,“ slíbil. Harry se na Severusově klíně schoulil do sebe, ale přestože slzy nepřestávaly téct, s naprostou důvěrou se přitulil k mnohem většímu, teplému tělu.

Ačkoli to byla naprosto nevhodná myšlenka, někde mezi šokem a pocitem viny si Severus musel přiznat, jak málo starostí takové dítě představuje. Přestože tam někde byly Harryho bosé nohy, kolena a lokty – rozhodně ne umístěné záměrně –, zdálo se, že přes Severuse doslova splývá jako těžká deka a čím více napětí z jeho malého těla odcházelo, tím byl těžší.

Pomalu, velmi pomalu, slzy ustaly – ale Severus ho nepřestal jemně hladit.

„Vyděsil ses?“ zeptal se tiše a Harry váhavě přikývl. „Chceš vědět, kde jsem byl?“ Harry o tom chvíli přemýšlel a potom znovu přikývl. „Říkal jsem ti, že mám na starosti studenty své koleje, viď? Jedna z dívek se necítila dobře. Bolelo ji břicho a potřebovala lektvar – a trochu uklidnit,“ vysvětlil. To, že byl tak hloupý a ze samého zvyku zhasl světla v obývacím pokoji… to bylo pošetilé. Neměl předpokládat, že Harry první noc na neznámém místě prospí.

„Lektvar?“ zopakoval Harry tázavě. Stále zněl poněkud plačtivě, ale zjevně už se trochu vzpamatoval. Teď už se těžce opíral o Severuse, jeho tělo bylo úplně uvolněné – pravděpodobně nemalou měrou kvůli naprostému vyčerpání.

„Jako ten, který jsem ti dal po večeři na nevolnost. Existuje lektvar téměř na všechno. To je to, co učím – lektvary,“ vysvětlil.

„Na všechno?“ zeptal se Harry.

„Téměř na všechno,“ souhlasil Severus.

„I když někdo umře?“

Severus se zhluboka nadechl a snažil se zbavit tlaku, který mu náhle chladně sevřel hrudník. Nešlo to zrovna dobře.

„Ne… proti smrti žádná magie neexistuje. Kdo zemře, nevrátí se. Jen velmi málo lidí po sobě zanechá viditelný otisk v podobě ducha – ale to je vzácné a i oni jsou koneckonců… mrtví.“

Harry jen velmi nepatrně přikývl a přijal zničení té malé naděje s téměř dospělou vyrovnaností. Pravděpodobně byl jednoduše zvyklý na zklamání.

„Opravdu tady můžu zůstat?“ zeptal se tentokrát velmi tiše – a Merline… alespoň tuhle naději Severus nemusel zničit.

„Ano. Zůstáváš se mnou. A zůstáváme tady v Bradavicích. Postarám se, abys měl čas učit se, aniž bys byl sám – a až budeš dost starý, budeš tady normálně chodit do školy,“ slíbil pevně.

„A do té doby… není žádná škola?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Ne taková, jakou znáš. Pokusím se ti vysvětlit všechno, čemu ve svých knihách nebudeš rozumět, a úkoly budeme dělat společně. Ale někdy se budeš muset učit i sám. Dobře?“

Harry nevypadal úplně přesvědčeně, že by to zvládl. Nebo… že vůbec úplně rozumí tomu, co to znamená.

„Tak kde bych teda byl?“ zeptal se nejistě. A ano – to byla skutečně velmi dobrá otázka.

„Přemýšlel jsem, jestli bys nemohl chodit na některé hodiny s prvním ročníkem. Dětem tam je jedenáct a dvanáct let, jsou nejmladší na škole. Je několik předmětů, při kterých se nepoužívá žádná skutečná magie a kde bys nepřekážel ani nebyl v nebezpečí. V těch hodinách bys mohl pracovat na úkolech, které ti zadám,“ vysvětlil a nastínil své úvahy.

„A… co když budu mít otázku?“

Ano, to bylo skutečně… komplikované. Samozřejmě, většina učitelů znala základy – ale například profesor Binns? Tam by se Harry ptát nemohl; ani by nad ním vlastně nikdo nedohlížel. Přeměňování už v prvním ročníku zahrnovalo aktivní magii, stejně jako Kouzla. Nic nebezpečného, samozřejmě – ale malé děti s hůlkami přesto mohly čas od času způsobit nějakou nehodu. Lektvary byly díky naprosté hlouposti jeho studentů všechno, jen ne bezpečné. A v Bylinkářství zase ve skleníku nebyla žádná lavice, ke které by si Harry mohl sednout – i když to díky magii byl ze všech problémů pravděpodobně ten nejmenší.

„Něco vymyslím,“ slíbil. „Pořád jsou prázdniny a zatím se vůbec nemusíš učit.“

Přísně vzato s tímto názorem ve skutečnosti nesouhlasil – právě naopak. Svým studentům o prázdninách obvykle zadával obzvlášť dlouhé eseje. Harry však potřeboval nejprve čas, aby si zvykl na tento nový život, odpočinul si a zotavil se. Potom mohli znovu zhodnotit, na jaké úrovni je ve škole.

„Proč prostě nemůžu zůstat s tebou?“ zeptal se Harry znovu. Jeho odpověď se samozřejmě od poledne nezměnila.

„Protože musím učit.“

„A ostatní učitelé nemusí?“

Severus pohlédl dolů na chlapce, který mu ležel na hrudi, překvapený. Harry nepřítomně hnětl tlapku svého plyšového medvídka a měl sklopený pohled.

„Ano… samozřejmě, že musí,“ zamumlal. Jak se z tohohle měl teď vykroutit? Zvlášť když Harry zvedl hlavu a upřel na něj ty neuvěřitelně zelené oči. „Já… něco vymyslím,“ zopakoval tiše.

Možná by mohl lépe zabezpečit prostor kolem řečnického pultu? To by ale fungovalo jen u hodin pod úrovní OVCE. V těchto hodinách musel být skutečně plně přítomný a soustředěný – během nich by Harryho otázky zodpovídat nemohl.

„Dobře.“

Harry se pohodlněji přitulil k jeho hrudi a vůbec nejevil zájem vrátit se do postele. A Severus… ho nechal. Byl to přece jen první večer a po tom předchozím vyděšení by Harry možná stejně nedokázal usnout sám. Severus se opřel tak pohodlně, jak jen to šlo, a dál Harryho jemně hladil po zádech.

 

* * *

 

Druhého rána toho rozhodnutí litoval.

Byl strašně ztuhlý a záda ho žalostně bolela – ale Harry stále ležel přesně stejně, vůbec se nepohnul a spal hluboce, klidně a naprosto pokojně. Severus se nedokázal neusmát. Merline, ten drobeček byl opravdu sladký. Jak tam tak ležel na něm, v jedné ruce svíral medvídka a na sobě měl pyžámko s hipogryfy.

„Harry,“ řekl – hlas měl chraplavý spánkem, ale hřejivý – a jemně mu přejel rukou po vlasech a  úzkých zádech.

Chlapec pomalu zamrkal a pak se posadil o něco prudčeji, než měl, a na okamžik Severusovi vyrazil dech. Uf.

„Hej, pomalu,“ zamumlal, když uviděl jeho vyděšený výraz. „To je v pořádku, neboj se,“ řekl tiše.

Teprve když se Harry znovu uklidnil, Severus se pořádně posadil a začal s ním nový den. V koupelně a při oblékání byl Harry znovu pozoruhodně samostatný, všechno dělal úhledně a u snídaně ve Velké síni už působil o něco otevřeněji než předchozí den.

„Harry, mohl bys na pár minut zůstat s Filiusem, abych mohl zařídit pár věcí?“ zeptal se.

Harry vypadal pochybovačně, ale přikývl a Filius okamžitě také souhlasil. Malý profesor chlapce zabaví – tím si byl Severus jistý.

Mezitím zašel do mudlovského obchodu, aby koupil slíbené červené autíčko, a potom se vydal na ministerstvo. Tam ho ještě dřív, než se vůbec zeptal, ujistili, že Harryho případ berou velmi vážně a že jeho příbuzné už navštívili dva bystrozorové. Důvod jeho návštěvy – získání Harryho finančních záznamů, o které ministerstvo požádalo u Gringottových – byl plně podpořen. Chtěli vědět, jestli tam bylo všechno řádně spravováno, a Severus byl požádán, aby se s výsledky co nejdříve znovu ohlásil.

Zdálo se, že s tím, jak se rodina k mladému hrdinovi chovala, bylo hluboce nespokojeno poměrně dost lidí… a dokonce byl informován, že brzy bude přezkoumáváno i jeho vlastní jednání.

Jen ať to udělají.

Jedinou otázkou bylo, jak takové věci obvykle dopadají u dětí, které náhodou nejsou Harry Potter.

Se spisy – a několika dobře míněnými, ale naprosto nevítanými radami – se nakonec vrátil do Bradavic a vyzvedl Harryho. Zdálo se, že Filius ho dokázal docela šťastně zabavit, když začarovával nejrůznější předměty, ale Severus slíbil, že nebude pryč dlouho, a hodlal své sliby dodržovat.

Vzal tedy chlapce zpět do svých komnat, kde Harry nadšeně prozkoumával autíčko, zatímco Severus začal procházet chaos papírů.

Ačkoli Severus nikdy neměl Jamese Pottera rád, musel mu přiznat jednu věc: James Potter vedl bezchybné záznamy. Když jeho majetek přešel na Harryho, existoval přesný seznam naprosto všeho, až po poslední smítko prachu v rodinném trezoru. Přesto udělal jednu chybu: předpokládal, že Black – jeho nejlepší přítel – bude vždy jednat v Harryho nejlepším zájmu.

V důsledku toho existovala opatrovnická doložka týkající se toho mimochodem obscénního jmění, která Harryho opatrovníkovi – ať už jím nakonec bude kdokoli – umožňovala přístup k financím, jejich správu a používání podle vlastního uvážení v Harryho prospěch. James Potter to bezpochyby zamýšlel pro věci jako hračky, oblečení a v případě potřeby dokonce jídlo – pravděpodobně pro případ, že by Black promrhal vlastní rodinné bohatství.

Nepředvídal však, že senilní Dumbledore místo toho získá neomezený přístup – a že ho Dumbledore zjevně štědře využije k podpoře Harryho příbuzných penězi, které s největší pravděpodobností Harrymu nikdy nijak neprospěly.

Jen několik měsíců po Harryho příchodu dostali mudlové platbu, která pravděpodobně stačila na úplné splacení toho odporného domu. A po poslední čtyři roky dostávali měsíční příspěvek, který pravděpodobně zdvojnásobil příjem jejich domácnosti. Jistě, ani všechny ty hračky – dnes už rozbité – pro jejich vlastního syna nebyly levné. Severus toho o autech příliš nevěděl, ale kdyby měl hádat, odhadoval by, že Harry za posledních šest let financoval také dvě zbrusu nová vozidla – žádné jiné vysvětlení těch částek ho nenapadalo.

Fakta byla jasná: tihle mudlové Harryho doslova vysávali do posledního galeonu – a Dumbledore jim v tom pomáhal.

Jestli Petúnie zašla tak daleko, že sama oslovila Dumbledora, to už bude muset zjistit ministerstvo.

Harry byl samozřejmě stále nechutně bohatý; nic z toho jeho majetek nijak výrazně nezměnilo. Severus se však nemohl ubránit myšlence, že na ty peníze neměli žádné právo – ne když z nich Harry sám neměl vůbec žádný prospěch. Právě naopak. Kdyby se o chlapce řádne starali, nenamítal by, ale v tomhle případě...

Proto sepsal seznam plateb a přidal k němu krátký dopis, v němž jako nyní Harryho zákonný opatrovník požádal o provedení kontroly a zvážení případného navrácení peněz, protože měl důvod se domnívat, že Harry byl v podstatě okraden. Krást malému dítěti… Merline, jak jen mohla být Petúnie sestrou ženy tak laskavé, jako byla Lily?

Stále pohlcený svou pracovní horečkou a s plným úmyslem zamířit rovnou do sovince Severus vzhlédl – a jeho pohled padl na Harryho, kterého poslední hodinu, pravda, úplně ignoroval.

V duchu zaklel a úzkostně si chlapce prohlédl, ale Harry byl naprosto klidný. Seděl na podlaze před stolem, posouval malé červené autíčko sem a tam podél jeho okraje, znovu a znovu… a vypadal naprosto zasněně, jako by v jeho světě bylo všechno dokonale v pořádku.

Kdyby to tak jen byla pravda.

Severus si olízl rty, vstal a potom se opatrně posadil vedle něj a několik okamžiků ho pozoroval.

„Líbí se ti to autíčko?“ zeptal se tiše a Harry přikývl a zářivě se usmál. „Na co si hraješ?“

Děti si přece vždycky vymýšlely příběhy, ne?

Harryho úsměv okamžitě zmizel. Úplně se uzavřel, dokonce zvedl autíčko ze stolu a sevřel ho ve svých malých rukou.

„Hej… já ti ho neberu,“ ujistil ho Severus okamžitě a jemně ho pohladil po úzkých zádech. „Jen jsem chtěl vědět, na co si hraješ.“

„Nesmím to říct,“ zamumlal Harry a stáhl ramena, jako by se připravoval na vynadání.

„Můžeš říct cokoli – pamatuješ?“ řekl Severus tiše. „Má to něco společného s magií?“ Možná si představoval, že autíčko může létat?

Harry si nervózně kousal spodní ret, dvakrát zaváhal, jako by se chystal promluvit, ale nevyšel z něj žádný zvuk. Severus mu dal čas a jednoduše ho dál jemně hladil po zádech – a jeho trpělivost byla odměněna, když Harry konečně našel odvahu promluvit.

„Maminka a tatínek,“ zašeptal.

Severus překvapeně zamrkal. Jeho rodiče? Co měli společného s autíčkem? A navíc s červeným, když Harry tak naléhavě trval právě na téhle barvě.

„Pověz mi o tom,“ požádal tiše.

„Jedeme autem a nic se nestane,“ vysvětlil tiše a stále pevně svíral hračku v rukou.

Severus potřeboval chvíli, aby to skutečně pochopil. Jeho mysl musela posbírat jednotlivé části, než mu to došlo – Petúnie mu řekla, že jeho rodiče zemřeli při autonehodě? Možná někdy zmínila, že auto bylo červené. A teď si Harry hrál s červeným autíčkem, ve kterém k té nehodě nedošlo.

Bylo to nesnesitelně smutné. Jako by Harryho život už tak nebyl dost tragický…

Pomalu se nadechl. Ani nevěděl, jestli by bylo správné mu v tom bránit – ale jak by mu to mohl zakázat?

„To je v pořádku, víš?“ řekl místo toho. „Že se ti stýská po rodičích. Už ti v tom nikdo nebude bránit,“ slíbil tiše.

Harry k němu vzhlédl, na malém čele se mu objevila nepatrná vráska a na dlouhou chvíli zmlkl, jako by přemýšlel nad tíhou celého světa.

„Jsi teď můj tatínek?“ zeptal se nakonec hlasem tenkým jako papír – a Severuse ta slova zasáhla mrazivě.

Polknutí a hluboké dýchání pomohly jen nepatrně. „Chtěl bys, abych byl?“ zeptal se chraplavě.

Bohužel mu ta otázka nezískala zdaleka tolik času, kolik doufal, protože Harry velmi jemně přikývl.

„Tak… jsem tvůj tatínek,“ řekl Severus. „Možná zatím jen na zkoušku?“ navrhl. „Abychom zjistili, jestli se ti to opravdu líbí?“

Proč ho ta myšlenka tolik děsila, nedokázal říct. Vždyť už se rozhodl, že bude součástí Harryho života natrvalo. Opravdu záleželo na tom, jak mu Harry bude říkat?

Podle jeho zpocených dlaní: ano. A hodně. Byl obrovský rozdíl mezi tím být jen někým – strýcem, třeba, nebo kmotrem – a být otcem.

Harry z jeho slov nevypadal nijak zvlášť nadšeně. Přesto nepatrně přikývl. Možná proto, že Severus naznačil, že to v určitém okamžiku může skončit?

Severus zakroužil rameny. „Poslouchej,“ řekl stále chraplavě. „Chci, abys byl opravdu v pořádku. Tak, jak jen to budu schopný zařídit. A kdybych to udělal nějak špatně… měl bys mít možnost vybrat si někoho jiného, rozumíš?“

Harry zřejmě rozuměl. Znovu přikývl, ale zůstával hluboce nejistý – a Severus si pomalu uvědomil, že to jen tak nezmizí. Harry potřeboval stabilitu a čas, aby pochopil, že jeho život bude odteď jiný. Že už se nemusí bát. Že o něj bude postaráno – a že o něj postaráno být smí.

Severus zvedl ruku, jemně ho pohladil po vlasech a Harry se k němu přitulil.

„Zkusíme to,“ řekl jemně. „A jestli to bude fungovat dobře, uděláme to pořádně.“ Protože koneckonců přesně to si zasloužilo každé dítě, ne?

 

* * *

 

O něco později procházel s Harrym hradem, ukázal mu jednu nebo dvě tajné chodby a zbavil ho strachu ze schodišť, která se ráda pohybovala, dokonce i když na nich člověk právě stál. Nejdřív ho vzal nahoru do sovince, kde navštívili Rufuse. Naštěstí měl havran dobrou náladu, takže ho Harry dokonce směl pohladit – velmi opatrně, jen dvěma prsty. Bylo naprosto jasné, že nemá sebemenší chuť ublížit čemukoli ani komukoli kolem sebe.

Poté, co Severus předal Rufusovi dopis pro ministerstvo, odvedl Harryho přes pozemky zpátky do školy, ukázal mu chodby, cestou mu ukázal jednu nebo dvě učebny a nakonec ho odvedl do ošetřovny.

„Sem chodíš, kdykoli se necítíš dobře, něco tě bolí nebo se zraníš,“ vysvětlil chlapci, kterému velká místnost připadala poněkud znepokojivá. Představil ho ošetřovatelce, jejíž babičkovské chování Harryho rychle přesvědčilo, aby si sedl na jednu z postelí a nechal se vyšetřit. Severus pozorně sledoval, jak pracuje hůlkou, zatímco vedle ní ve vzduchu poletoval kus pergamenu a brk na něj sám od sebe zapisoval, aniž by mu cokoli diktovala.

„A je hotovo,“ oznámila vřele a vykouzlila červené lízátko – přesně takové, jaké si Severus pamatoval od mudlovských lékařů. „Chceš si ho sníst, zatímco si na chvíli promluvím se Severusem?“

Harry tázavě pohlédl na Severuse, který samozřejmě přikývl.

„Ale kde budeš?“ zeptal se Harry úzkostně.

„Budeme hned támhle, vidíš?“ vysvětlil a ukázal na Poppyinu pracovnu s velkým oknem, skrz které mohla mít přehled o celém oddělení. „Uvidíš mě přes sklo.“

Harry přijal lízátko, tiše jí poděkoval a Severus následoval ošetřovatelku do její pracovny.

„Ach, Severusi,“ zamumlala. „S tím chudáčkem se zacházelo strašlivě.“

„Já vím,“ odpověděl tiše. „Zůstaly mu nějaké trvalé následky?“

Sepjala ruce.

„Většinu z toho dokážeme dobře léčit, ale jeho vývoj byl výrazně ovlivněn. Pravděpodobně bude vždycky patřit k těm nejmenším. Opravdu musíš dbát na to, aby jedl dobře a pravidelně. Porce nemusí být velké – pro něj by možná byla lepší menší jídla několikrát denně. Dal jsi mu lektvar proti nevolnosti, ale to nemůže být trvalé řešení.“

Severus přikývl; toho si byl vědom.

„Je velmi důležité, aby dostával všechny živiny, které potřebuje, a abys to jednoduše nekompenzoval sladkostmi,“ varovala ho.

„Přirozeně dává přednost slanému jídlu,“ řekl jí. „Včera večer kuře, chléb a okurka. Dnes ráno toast se šunkou a trochou vajíčka.“

„To je dobře – podporuj to. A ideálně mu nech přinášet ovoce a také zeleninu, pokud ji má rád, aby si mohl dát něco malého, když si hraje nebo se učí. Má toho hodně co dohánět. A potřebuje být venku. Ve skutečnosti velmi naléhavě. Kdykoli je hezké počasí, měl bys s ním strávit alespoň hodinu – lépe dvě – na slunci.“ Na chvíli zaváhala, než pokračovala. „Pravděpodobně poměrně rychle onemocní, pokud prochladne nebo promokne, ale s tím mu můžeme pomoci. Jeho tělo je… není v nejlepší kondici,“ vyjádřila to opatrně.

Severus znovu přikývl. Ano – tohle všechno očekával. Pokud Poppy nenašla nic skutečně vážného, mohl být téměř vděčný. Jestli se to dalo zvládnout výživou, pohybem, čerstvým vzduchem a možná občasným podpůrným lektvarem, už za to byl vděčný.

„Sepíšeš mi seznam lektvarů, které bys doporučila?“ zeptal se a ona okamžitě přikývla.

„Samozřejmě. Pošlu ti ho dolů,“ slíbila. „Nevím, jestli k tomu bude mít přirozeně sklony – ale pokud ne, povzbuzuj ho, aby se trochu proběhl. Skákání, lezení, jestli chceš. Pohyb je pro něj každopádně dobrý, pokud nespadne.“

Severus se zhluboka nadechl a znovu přikývl.

„Takže ho můžeme dát zase do pořádku?“

„Ano. Bude to chvíli trvat, ale jakmile si osvojí několik rutin a pozná své nové hranice, bude v pořádku,“ ujistila ho, přestože sama vypadala hluboce zasažená. Mohla být přísná léčitelka, ale děti jí byly blízké. Severus to věděl.

„Děkuji, Poppy. Měl by sem chodit pravidelně?“

„Jednou týdně by to bylo dobré. Také se tak trochu zbaví strachu.“

„A… mám ho posílat samotného, až bude vědět, kudy jít?“ zeptal se a jeho nejistota byla nyní mnohem patrnější.

„To je na vás dvou, Severusi,“ řekla jemně a poplácala ho po předloktí – gesto, které nezažil deset let. S mírným skepticismem ho sledoval, ale přesto ho přijal. „Nemá smysl, aby se Harry strachem nutil procházet chodbami, stejně jako nemá smysl, aby jsi si ty neustále dělal starosti. Není nic špatného na tom, když ho zpočátku trochu víc podpoříš, pokud to pomůže vám oběma. Jen pak nezapomeň nastavit hranice tam, kde jsou potřeba.“

Severus se podíval skrz pozorovací okno na Harryho, který ho pozorně sledoval, jako by Severus mohl každou chvíli zmizet.

A vzhledem ke všemu, co se Harry zatím naučil, to pro něj pravděpodobně působilo jako velmi reálná možnost.

„Co mám dělat, když v noci nebude moct spát?“ zeptal se Severus tiše.

„Ani nepomýšlej na lektvary na spaní,“ řekla okamžitě, jako by mu četla myšlenky. „Je na ně příliš mladý. Bude nevyhnutelné, abyste těm strachům společně čelili. Nech ho, aby ti vyprávěl o svých nočních můrách – a zapomeň na představu, že se strach dá vyřešit rozumem. Dej mu něco, co mu slíbí bezpečí. Mohl bys například říct…“ Odmlčela se a zamyslela. „…že na něj sesíláš ochranné kouzlo. Ve skutečnosti na něj můžeš umístit monitorovací kouzlo – takové, které tě probudí, když se zavrtí nebo probudí, abys za ním mohl okamžitě jít.“

Severus zamyšleně přikývl. To nezní jako špatný nápad. Zvlášť když nevyhnutelně nastanou chvíle, kdy v noci nebude v bytě.

„Ještě jedna věc…“ řekl. „Měl bych… s ním mluvit o jeho rodičích?“

„Nevím,“ přiznala. „Možná… to zkus a uvidíš, jak zareaguje?“ navrhla. To byl pravděpodobně nejrozumnější přístup.

„Děkuji, Poppy.“

„Samozřejmě. Klidně přijďte i bez objednání – nebo přijď sem, pokud budeš mít otázky. Rozhodně nevím všechno a někdy můžu jen odhadovat, ale často už pomůže jen si s někým promluvit,“ řekla laskavě.

 

* * *

 

Harry, který se svým lízátkem zabýval obdivuhodně dlouho, opatrně vykoukl za roh – a potom se usmál.

„Tam je to velké schodiště!“

„Výborně. Vidíš? Vzpomněl sis, kudy,“ pochválil ho Severus a pokračoval s ním dál, přičemž si všiml, že Harryho kroky byly nyní mnohem veselejší než po zbytek cesty dolů, během níž se měl pokusit najít cestu zpět. Harryho orientační smysl byl příšerný. Kdyby ho rodina někdy nechala někde samotného, pravděpodobně by nenašel cestu domů ani po pěti stech metrech. Tedy – kromě toho, že cokoli tak daleko od domu by pro něj pravděpodobně stejně bylo neznámé, s výjimkou cesty do školy.

Šli spolu na oběd a Harry vypadal nejistě, jestli vůbec smí mít zase hlad – což mu Severus okamžitě dovolil. Potom Harry široce zívl, rychle si přikryl ústa rukama a trval na tom, že vůbec není unavený. Ale Severus mu… dovolil být unavený.

Když ho Severus ujistil, že je něco v pořádku, Harry to mohl – velmi opatrně – přijmout a přiznat. Ano, samozřejmě, že měl zase hlad. A ano, samozřejmě, že byl po tak rušném dopoledni unavený a chtěl spát. A samozřejmě směl jít na záchod.

Všechny tyhle nejistoty byly pro Severuse vyčerpávající – ne kvůli Harrymu, ale kvůli neustálým vražedným myšlenkám namířeným proti těm odporným mudlům. Nějakým způsobem se při živých představách o tom, jak by je mohl potrestat, stále musel usmívat a obdarovávat Harryho každým kouskem vřelosti, který ze sebe dokázal vymáčknout.

Stanov hranice, řekla Poppy. Ale jak měl nastavovat hranice, když se k nim Harry ani zdaleka nepřibližoval? Žádal o svolení téměř ke všemu, co dělal. Hrát si, napít se, odpočívat, jít na záchod. A co přesně mu měl zakazovat? Nehrát si, když měl spát – Harry to stejně nedělal. Nekřičet nebo něco kolem sebe házet – Harry by pravděpodobně dřív padl mrtvý, než by něco takového udělal. Na tomhle dítěti prostě nebylo nic, co by potřebovalo zakazovat, a bylo to téměř frustrující… vzhledem k tomu, jak moc Severus obvykle miloval něco zakazovat.

Když Harryho nakonec odvedl do postele – poté, co si chlapec ještě chvíli hrál se svým červeným autíčkem, zatímco Severus, jak mu vysvětlil, opravoval několik esejí –, Harry se na něj nejistě podíval.

„Půjdeš zase zkontrolovat studenty?“ zeptal se tiše.

„Možná… pokud mě bude někdo potřebovat,“ odpověděl Severus upřímně. „Ale… víš co? Mohl bych na tebe seslat kouzlo. Takové, které na tebe bude dohlížet. A když mě budeš potřebovat, přivede mě k tobě,“ řekl a přitom měl na paměti Poppyina slova.

Harry se pomalu uložil zpátky na polštář a zamyšleně si cucal spodní ret.

„Nechci být na obtíž,“ řekl nakonec.

„Nejsi. Nikdy nejsi,“ slíbil Severus a jemně ho pohladil po vlasech. Harry si přitáhl medvídka k hrudi a nepatrně přikývl.

„Dobře,“ zamumlal a Severus se usmál.

„Tak… dobře se vyspi, drobečku. A zkus snít o něčem hezkém, ano? Zítra mi o tom můžeš vyprávět,“ řekl tiše.

„Sewerusi...?“

„Hm?“ Pozorně ho sledoval. Co teď? Harry pevně sevřel svého medvídka.

„Mám tě rád,“ zašeptal.

Ale ne. To mu předse nemohl říct jen tak.

Severus se naklonil a velmi jemně Harryho objal a chvíli ho držel.

„Já… já te mám taky rád.“ Tak se to přece říkalo, že ano? Znělo to správně – a podle toho, jak se k němu Harry přitulil, se zdálo, že ano.