Během následujících několika dní si Severus a Harry zvykli na to, co Severus považoval za dobrý rytmus. Protože během prázdnin neopouštěl své zvyklosti, ale dál vstával a chodil na jídlo v obvyklou dobu, Harry si rychle zvykl na to, že tyto pevné body zůstávají stejné. Vstávali společně, připravili se a šli nahoru na snídani.

Někdy měl potom Severus několik věcí, které musel zařídit, a Harry zůstal na půl hodiny s Filiusem nebo Minervou – kteří spolu prakticky soupeřili o to, kdo se o něj smí starat. Potom se procházeli po škole, aby se Harry snáze zorientoval, a zbytek času do oběda trávili v Severusových komnatách. Severus pracoval, zatímco si Harry hrál – nebo se po Severusově zjištění, že je naprosto příšerný čtenář, skláněl nad dětskou knížkou a usilovně se pokoušel číst.

Harry byl po obědě stále rychle unavený – což bylo pravděpodobně také způsobeno tím, že se během noci alespoň jednou probudil. Severus už znovu neudělal tu chybu, že by s ním usnul v křesle, ale vždy zůstal u Harryho postele, dokud chlapec znovu klidně neusnul. Díky tomu měl každý den jednu nebo dvě hodiny, během nichž se mohl v klidu věnovat vlastní práci, zatímco Harry odpočíval ve svém pokoji – nyní vybaveném kouzelnou lampičkou na nočním stolku, která pomalu měnila barvy. V podzemí byl nedostatek denního světla skutečně problém.

Odpoledne brával Severus Harryho ven. Zpočátku se jednoduše procházeli po pozemcích a Severus mu ukazoval svá oblíbená místa, jezero, Hagridovu hájenku, famfrpálové hřiště – což se projevilo značným nadšením z strany Harryho – a alespoň z dálky i les, u kterého Severus nezapomněl zdůraznit, že je nebezpečný.

Jednou náhodou narazili na Hagrida s jeho štěnětem neapolského mastina, Tesákem – který, přestože byl hrozný zbabělec, byl také úplně první, kdo přiměl Harryho (který se Hagrida strašně bál), aby si s ním opravdu a upřímně hrál.Harry honil psa po trávě před Hagridovou hájenkou, zatímco Hagrid mohl na chvíli věnovat pozornost něčemu jinému než štěněti a Severus oba dva bedlivě sledoval.

Bylo to poprvé, co Severus Harryho skutečně viděl jen jako dítě – ne jako drobnou, přehnaně vážnou osůbku, která měla v srdci až příliš mnoho strachu. Smál se, dokonce výskal, válel se v trávě, nechal Tesáka, aby mu olizoval obličej – k Severusově značné nelibosti – a celou dobu se chichotal.

Zvířata. Právě ta dokázala Harryho strach prolomit. A to navzdory tomu, že mu Harry řekl, že už ho obtěžoval jeden nebo dva psi patřící sestře jeho strýce.

Severus nikdy neměl ke zvířatům příliš kladný vztah. Jeho pták byl soběstačný, nepotřeboval žádnou péči a navštěvoval ho jen občas, když byl venku na pozemcích. I tehdy mu většinou jenom přistál na rameni, prohrabal se mu ve vlasech a tím to skončilo. O skutečné domácí mazlíčky se bylo třeba starat. Krmit je, česat, pouštět ven a zase dovnitř, cvičit je. A přesto… nebylo přesně tohle to, co Harry potřeboval? Nějakého přítele – protože Harry se ostatním studentům pečlivě vyhýbal. Dokonce i jeho strach z poloobra Hagrida v tomto ohledu zřejmě ustupoval, zvlášť když Severus trval na tom, že se Harry musí sám zeptat, jestli si smí s Tesákem hrát. Naštěstí byl Hagrid k Harrymu velmi laskavý. Možná až příliš laskavý. V každém případě Severus Harrymu poradil, aby nepřijímal Hagridovy tvrdé dorty, které mu nabízel.

Kromě toho, kdykoli byli venku na pozemcích, vždycky s sebou pro Harryho měli něco k jídlu, o co se Harry rád dělil s Tesákem – i když Tesák z okurky, rajčete a papriky zrovna nadšený nebyl. Pravděpodobně to jedl jen proto, že byl pes a psi měli tendenci sníst téměř cokoli.

Pes se do Severusových komnat rozhodně stěhovat nebude, to bylo jasné. Psi – dokonce i kouzelní – potřebovali výcvik. Pták se zase nehodil na hraní ani mazlení. A o kočkách nevěděl vůbec nic. Takže potřeboval pomoc. A Minerva mu byla skutečně velmi nápomocná.

„Kočka je velmi dobrý nápad,“ ujistila ho – samozřejmě. Jako kočičí zvěromág byla patrně velkou obdivovatelkou těch škrábajících potvor.

„Ale není na to příliš mladý?“ zeptal se skepticky.

„Ale nesmysl. Když si pořídíš maguára nebo křížence maguára, zvíře bude velmi samostatné, udržuje hrad bez myší a je z něj dobrý, věrný společník – který na něj také dohlédne a v případě potřeby mu dokonce ukáže cestu hradem. Samozřejmě budeš potřebovat povolení ministerstva, ale protože žijete v Bradavicích, mimo dosah mudlů, neměl by to být problém,“ prohlásila rázně.

„Maguár, hmm?“ zamumlal. To rozhodně působilo rozumněji než obyčejná kočka. Tato stvoření byla pozoruhodně inteligentní a – což pro něj bylo nejdůležitější – nikdy by neublížila člověku, ke kterému se připoutala. „Ale musel by si ho vybrat sám, že ano?“

„Ano, rozhodně. Maguárové nepřijmou jen tak nějakého majitele bez rozmyslu,“ souhlasila.

„Takže bych ho musel vzít do Příčné ulice… nebo někam jinam,“ došel k závěru, očividně bez nadšení.

„A co přesně je na tom za problém?“

„Špatně snáší přemisťování i letaxové cestování. Nevím, jestli to bylo jen kvůli jeho oslabenému stavu, ale pokud ano, rád bych ho toho ušetřil,“ vysvětlil Severus a sledoval Harryho, který se loudal směrem k břehu jezera a Tesák za ním. Každý den se odvažoval vydat o pár kroků dál od Severuse. Nikdy z dohledu, vždy se ohlédl, aby se ujistil, že tam stále je – ale Severus považoval tyto malé pokroky za významné a velmi vítané.

„No, nemůže tu zůstat navždy,“ poznamenala Minerva mírně. „Ale mohl bys promluvit s Marnie Barnesovou v Prasinkách. Je sestřenicí majitele kouzelného zvěřince v Příčné ulici. Však víš – té poštmistrové z Prasinek?“

Severus přikývl. Ano, znal ji.

„Jestli mají vrh, možná by ses s ní mohl sejít. No – možná ne přímo na poště, se všemi těmi sovami,“ dodala zamyšleně. „Pak by se Harry mohl podívat na mláďata. Zvíře si také musí rozumět s tebou.“

Severus o tom několik okamžiků přemýšlel a pak se zhluboka nadechl.

„Opravdu teď přemýšlím o tom, že mu koupím domácího mazlíčka?“ zamumlal.

„Přemýšlíš,“ zasmála se Minerva. „A už jsi přesvědčený. To bylo rychlé, ne?“

Severus podrážděně zabručel.

„Podívej,“ řekla jemně, „máš příležitost dát mu nádherný život. S domácím mazlíčkem nebo bez něj. Pokud se rozhodneš, že ho nechceš, nebo budeš mít pocit, že je ještě příliš malý, je to tvoje rozhodnutí. Já jsem ti jen dala radu, o kterou sis řekl. Domácí mazlíček neurčí, jak moc tě má rád. A nevezme ti ho,“ ujistila ho tiše.

Severus se na ni skepticky podíval. Jako by ho něco takového vůbec napadlo! Samozřejmě že mu na tom malém skřítkovi záleželo – tomu se vlastně nedalo vyhnout. Ale to, co říkala, bylo směšné. Jako by měl pocit, že soupeří s domácím mazlíčkem!

„Je tady teprve necelé dva týdny… a vede si pozoruhodně dobře. Měl bys na sebe být pyšný, Severusi.“

„To je jeho zásluha. On je ten, kdo pořád bojuje se svými strachy,“ trval na svém Severus.

„A ty ho povzbuzuješ a podporuješ. Přestaň to zlehčovat. Vím, že ses bál, že v něm budeš navždycky vidět jen Jamese,“ namítla.

„Není vůbec jako James. A bohužel… ani jako Lily.“

„No, je prostě Harry. Už se… ptal na ně?“

Severus lehce zavrtěl hlavou.

„Nikdy mu to nebylo dovoleno… a zatím jsem mu nic neřekl,“ přiznal.

„Buď k němu upřímný. Řekni mu, že se ti po Lily stýská,“ poradila mu a Severus se na ni překvapeně podíval.

„Co mám—“

„Ale prosím tě,“ přerušila ho. „Nejsem zdaleka tak slepá, jak si možná myslíš.“

„Hmph… to křeslo ředitele,“ zamumlal. Albus si také vždycky všímal až příliš mnoha věcí. Tedy – v době, kdy ještě vnímal realitu.

„K tomu jsem to křeslo nepotřebovala, Severusi. Hm… myslím, že tvoje dítě dnes vynechá koupání.“

Ukázala směrem k jezeru a okamžitě se vydala pryč, zatímco Severus, s pevně sevřenými rty, následoval její pohled k Harrymu, který se právě snažil vylézt z mělké vody. Sakra – a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Severus k němu spěchal.

 

* * *

 

V neděli, která znamenala konec velikonočních prázdnin, si Severus po večeři konečně vzal Harryho stranou.

„Zítra znovu začíná škola,“ vysvětlil a Harry pozorně přikývl.

„Filius mi to říkal.“

Po téměř dvou týdnech už mu většina jmen, která slýchal pravidelně, nedělala velké potíže, což Severuse uklidňovalo.

„Slíbil jsem ti, že promyslím, jak by to mohlo fungovat,“ připomněl mu. „A něco jsem vymyslel. Řekni mi, co si o tom myslíš: Můžeš sedět se mnou vpředu u katedry a pracovat na svých úkolech ve všech hodinách kromě těch, kdy učím šestý a sedmý ročník – pokud se nebudeš příliš rozptylovat,“ vysvětlil a Harry se okamžitě usmál.

„To je hodně hodin, že?“

„Ano. První až pátý ročník a každý ročník má dvě třídy,“ potvrdil Severus. „V hodinách, kdy se mnou zůstat nemůžeš, budeš jednou s Minervou – ta má v té době hodinu s prvním ročníkem – a jednou s Filiusem, také s prvním ročníkem,“ pokračoval. „Ale i tam budeš pracovat na svých úkolech a nenecháš se rozptylovat, dobře?“

Harry dychtivě přikývl.

„Budu hodný,“ slíbil a Severus mu jemně projel rukou rozcuchané vlasy.

„Velmi dobře. Tvoje nové knížky už jsou tady. Připravím ti plán – co se který den budeš učit – jako pořádný rozvrh, takže ráno budeš vědět, které knížky si máš dát do tašky. Zpočátku ji budeme balit společně a později to zvládneš sám, dobře?“

Harry znovu přikývl.

„A matematika?“

Severus se tiše zasmál.

„Matematiku budeš mít taky. A čtení,“ varoval ho. Harry se zašklebil, ale přikývl. Čtení vůbec neměl rád, ale kdykoli to po něm Severus vyžadoval, udělal to bez stížností. Ten malý našpulený obličej mohl Severus ignorovat. „A budeš mít také domácí úkoly. Všechny školní věci si budeš dávat do té skříňky támhle, když je nebudeš potřebovat. Ale kdykoli si je budeš chtít vzít, můžeš,“ pokračoval. Harry už nyní o něco snáze přijímal nová pravidla, která nezapadala do jeho předchozího života.

Jediná věc, která se zatím nezměnila, byla, že se stále jednou za noc probouzel. A bohužel často až poté, co už Severus šel spát. Bylo to vyčerpávající pro oba – ale Severus mu nikdy nevynadal. Kdykoli ho kouzlo přivolalo, přišel, chvíli Harryho choval, dokud znovu neusnul, a pak se odploužil zpátky do vlastní postele.

Stejné to bylo i té noci.

Večer Harry bez protestů ulehl do postele a spal dobrých pět hodin, než se uprostřed noci probudil. Severus s ním zůstal poměrně dlouho, protože Harry se ho držel tak pevně. Neřekl, jestli měl zlý sen – ani o čem mohl být. Jednoduše se ho držel, nechal se hladit a uklidňovat a pomalu se znovu zklidnil. Nakonec si znovu lehl, dovolil Severusovi, aby ho ještě chvíli hladil po vlasech, a znovu usnul.

Přestože to nebylo nijak zvlášť namáhavé, Severus se ráno cítil poněkud vyčerpaný a byl rád, že po snídani měl jen hodinu se třetím ročníkem.

Nejdřív se však musel s Harrym připravit – ukázat mu nový rozvrh a společně sbalit novou školní tašku – a teprve potom vyrazili nahoru na snídani. Přestože Harry miloval svá barevná trička a každé odpoledne je nosil venku na pozemcích, dohodli se, že do hodin bude nosit svůj bradavický školní hábit. Na hrudi neměl znak koleje, ale znak Bradavic a podšívka pravidelně měnila barvu.

Jakmile vešli do Velké síně, Harry okamžitě sklidil půl tuctu komplimentů – učitelský stůl se prakticky předháněl v poznámkách o tom, jak dobře mu hábit sluší a jak dospěle a zároveň roztomile v něm vypadá.

Harry strávil snídani s tvářemi planoucími do ruda a neustále si tahal za široké rukávy hábitu – ale nějak se zdálo, že si to, co slyší, přece jen užívá. Přestože teď vypadal jako „jeden z těch starších“, Severus trval na tom, že ho doprovodí dolů. Protože ti starší byli skutečně mnohem větší a Harry by mezi nimi příliš rychle zmizel. Severus neměl v úmyslu to dopustit.

Místo toho Harrymu připravil místo u katedry vedle sebe a zadal mu úkoly, než nechal třídu vstoupit. Hodinu zahájil, aniž by Harryho přítomnost jakkoli uznal – a studenti se ho báli natolik, že se neodvažovali pokládat dotěrné otázky.

Na začátek dal Harrymu matematická cvičení. Bylo jen logické, že se Harry hned nesoustředil na svou práci, ale místo toho s otevřeným úžasem sledoval ostatní děti. Jelikož byl však z matematiky opravdu docela dobrý, měl by ty jednoduché příklady zvládnout bez větších potíží.

Na konci hodiny mu Severus zadal nové úkoly – tentokrát z přírodních věd, které měl Harry také rád. A fungovalo to. Kdykoli měl Harry otázku, ale Severus zrovna mluvil se studenty, počkal – a dokonce zdvořile zvedl ruku, čehož si Severus všiml s nepatrným pobaveným úsměvem.

„Profesore?“ ozval se na konci druhé dvojhodiny jeden chlapec z prvního ročníku, když už si všichni balili tašky.

„Pane Jenksi?“

„Smíme mluvit s Harrym?“ zeptal se zvědavě.

Severus se ohlédl na Harryho, který k němu vzhlédl široce rozevřenýma, nejistýma očima.

„Smíte,“ řekl Severus klidně, „pokud si to bude přát.“

Harryho překvapený zelený pohled se nyní setkal s jeho. Severus ho záměrně na chvíli nechal, ať si s tou situací poradí sám, zatímco Jenks odsunul židli od svého pečlivě uklizeného stolu a přešel k Harrymu. Severus se zaměstnal – zcela zbytečně – uklízením vlastního stolu.

„Ahoj, já jsem Martin!“ řekl chlapec přátelsky, nervózně si tahal za hábit a široce se na Harryho usmíval.

„A-ahoj, Martine,“ zamumlal Harry nejistě.

„Takže… přemýšleli jsme, jestli bys nechtěl jít s námi ven? Ty jsi pořád u jezera, viď?“

Harry vypadal hluboce nejistě a přešlapoval z nohy na nohu.

„Nevím,“ řekl tiše.

„No, jen o tom popřemýšlej, jo? Po obědě máme už jen jednu dvojhodinu a pak jdeme ven. Prostě za námi přijdeš, když budeš chtít. Vždyť jsi taky Nebelvír!“

Chlapec mu zamával a odešel z učebny. Harry zíral před sebe s doširoka otevřenýma očima, zcela ztuhlý na místě, a Severus k němu přistoupil.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Severus tiše a pohladil Harryho po zádech.

„Nevím,“ zamumlal Harry znovu a přitiskl se blíž k Severusovu boku. Severus ho jemně uklidňoval.

„Neboj se, Harry,“ řekl tiše a oběma rukama mu hladil záda. „Studenti jsou jen zvědaví. Chtějí tě poznat. Jestli chceš, můžeme se tam jednoduše zastavit později, až vyzvedneš Tesáka,“ navrhl. „A jestli se ti tam nebude chtít zůstat, nemusíš.“

Ačkoli věděl, že kontakt s jinými – přátelskými – dětmi by mu neuškodil.

Harry neodpověděl, ale cestou nahoru na oběd vzal Severuse za ruku, což už dávno nepotřeboval dělat pořád. Přesto mu to, když byl tak nejistý, očividně pomáhalo.

Po jídle Severus učil čtvrtý ročník, zatímco Harry si kreslil obrázek, bez velkého nadšení. Pomyšlení na to, co bude později, trochu kazilo všechno ostatní a Severus si už nebyl jistý, jestli je to vůbec dobrý nápad. Nemohl ho přece nutit, aby se stýkal s ostatními, nebo ano? Ale… bude tam s ním. Nemohlo se tedy nic pokazit – že? Merline, proč to bylo tak komplikované?

Když sešli dolů, aby se Harry mohl převléknout, alespoň projevil svou obvyklou radost ze svého barevného oblečení. Běda studentovi, který by se mu ho odvážil posmívat. Severus sám nebyl fanouškem všech těch křiklavých vzorů a směšných obrázků – ale Harry je měl rád.

„Hej, maličký… neboj se,“ řekl jemně, když šli zase nahoru – Harry ho držel za ruku. Statečně přikývl a nejprve zamířili cestou k Hagridově hájence, kde Harry každý den dokazoval svou odvahu tím, že sám zaklepal na dveře, zatímco Severus čekal o několik kroků dál.

Jako vždy se k němu podsaditý, nemotorný pes okamžitě rozběhl a Hagrid se hluboce, dunivě zasmál.

„Tak běžte, vy dva!“ zahřímal a přitom se smál.

Harry se na něj dokonce dokázal usmát, než se rozběhl za Tesákem přes louku. Pes byl strašně nemotorný, zakopával o vlastní obrovské tlapy a často se prostě svalil do trávy, dokud na něj Harry znovu nezavolal.

Bylo to opravdu docela roztomilé…

– ale sliny kapající z jeho čelistí způsobovaly Severusovi pokaždé nevolnost.

Ne.

Pes se do jeho komnat rozhodně stěhovat nebude.

Po nějaké době Severus ukázal směrem k louce u jezera, kde se shromáždili nebelvírští prvňáci – ti, kteří Harryho pozvali. Harryho úsměv okamžitě zmizel, ale statečně přišel k Severusovi a vzal ho za ruku, zatímco Tesák – zjevně rád, že už nemusí běhat – se loudal vedle nich.

„Pamatuj,“ řekl Severus tiše, „oni Dudleyho neznají. A když bude na tebe někdo zlý, co uděláš?“

„Řeknu, že na mě dohlížíš,“ zopakoval Harry nešťastně.

„Neměl bych na tebe dohlížet?“ zeptal se Severus a povytáhl obočí.

„Ano,“ zamumlal Harry. „Ale říkat to je hloupé.“

Nu. Svým způsobem to byla asi dobrá věc, ne? Ukazovalo to, že se nechce schovávat za někoho jiného.

„Nemusíš to říkat,“ řekl Severus jemně. „Nemyslím si, že tě pozvali proto, že tě nemají rádi. Myslím, že jsou jen velmi zvědaví.“

„Proč?“ zeptal se Harry. „Já nic nedělám.“

Severus se tiše zasmál.

„Protože děti jsou zvědavé na všechno nové. To o sobě víš, ne? A dítě tvého věku na téhle škole je něco úplně nového.“

Harry si hluboce povzdechl, jako by se mu na úzká ramena snesla tíha celého světa – ale pokračoval dál. Několik kroků od ostatních dětí, které si jich samozřejmě už všimly, pustil Severusovu ruku a chytil Tesáka za jeho plandající ucho, zatímco pokračoval dál a nechával Severuse za sebou.

To bylo dobře. Harry to potřeboval zvládnout sám – a uvědomit si, že to dokáže. Trocha samostatnosti mu neuškodí. Přestože Severus obrátil pohled k jezeru, poslouchal velmi pozorně.

Harryho se rozhodně nechystal opustit.

„Ahoj,“ zamumlal Harry, když došel ke skupince, a nejistě se rozhlédl.

„Ahoj, Harry!“ zavolal na něj okamžitě Jenks a zazubil se. „To je tvůj pes?“

„Ehm… ne,“ řekl Harry. „Tesák patří Hagridovi.“ Podíval se na Tesáka a pustil jeho ucho. Štěně se okamžitě svalilo doprostřed skupiny, úplně vyčerpané, což ostatní děti rozesmálo.

„Můžeme ho pohladit?“ zeptala se jedna dívka.

„Ano – ale netahejte ho za záhyby!“ řekl Harry okamžitě a zopakoval přesně to, co mu bylo řečeno.

A najednou už děti dřepěly v kruhu kolem psa a hladily ho a poplácávaly.

„Je fakt super, že tě Hagrid nechává si s ním hrát!“

Protože už to vlastně nebylo o něm, Harryho nervozita jako by trochu polevila.

„Smíš ho brát nahoru do hradu?“ zeptal se Percy Weasley. Byl to zrzavý chlapec s brýlemi, který už měl ve škole dva starší bratry – a zjevně ho čekali ještě další sourozenci.

Harry zavrtěl hlavou.

„Ne. Nahoru nepatří. Vždycky ho vracím Hagridovi,“ řekl a pak téměř šeptem dodal: „Jinak by byl Hagrid úplně sám.“

Ostatní děti přikývly a pochopily.

„Proč vlastně bydlí tak daleko?“ zeptal se někdo. „Neprojde dveřmi?“

Harryho rty se okamžitě zkřivily do zamračení. „Možná nemá rád, když se ho lidé ptají na takové věci,“ odsekl Harry dost ostře na to, aby překvapil nejen chlapce, který se zeptal, ale i Severuse.

Ou?

„Hej, tak jsem to nemyslel,“ řekl chlapec rychle. „On je jen… opravdu velký.“

Harryho ramena trochu povolila. „Nevím. Někdy chodí na večeři. Museli byste se zeptat jeho,“ řekl.

„Ehm… nevím,“ řekla skepticky jiná dívka. „Vypadá trochu děsivě. Je hodný?“

„Jo. Většinou,“ připustil Harry neochotně. „Je jen… velký a hlasitý. A trochu děsivý.“ Na chvíli se odmlčel a pak velmi vážně dodal: „Ale nesmíte jíst jeho sušenky.“ To si vysloužilo několik zmatených pohledů. „Tatínek říká, že jsou moc tvrdé,“ vysvětlil Harry.

Severus málem přestal dýchat. Opravdu to právě řekl?

Ostatní děti si toho také všimly.

„Profesor Snape je tvůj tatínek?“ zeptal se Jenks a slovo tatínek protáhl v nevěřícném úžasu.

„Ano!“ řekl Harry pevně, téměř vzdorovitě.

„Nevěděl jsem, že učitelé mají děti,“ řekla jedna z dívek.

„Je mým tatínkem teprve chvilku,“ odpověděl Harry.

„Myslíš jako… že si tě adoptoval nebo tak něco?“

„Co je a-dop… a-dopován?“ zeptal se Harry a při tom slově se zakoktal.

Bohužel jeho výslovnost vyvolala několik uchechtnutí. „No, víš,“ řekl někdo trochu rozpačitě, „když už tě rodiče nechtějí a pak žiješ s někým jiným.“

Harry úplně zbledl.

Severus se právě chystal zasáhnout.

„Ne?“ řekl Harry tiše. „Moji rodiče… už nežijí.“ Polkl. „A protože se mu nelíbilo, co dělali moje teta a strýc… je teď můj tatínek.“

No, to byl alespoň poměrně přesný popis. Přestože Severus stále téměř nemohl dýchat, protože ho Harry skutečně před ostatními lidmi nazval tatínkem.

„Mně by připadalo strašidelné, kdyby byl můj tatínek,“ zašeptala znovu ta dívka z předchozí chvíle – která očividně považovala za strašidelné úplně všechno. Nu. Alespoň si Severus za posledních několik let vybudoval skutečně děsivou pověst. Uvědomují si ti malí spratci vůbec, že stojí přímo tady a že je slyší?

„Vůbec není strašidelný,“ zamumlal Harry.

„Musíš spát v rakvi?“ zeptal se zvědavě jeden chlapec a Severus se málem rozesmál.

„Cože?“ řekl Harry a zjevně nechápal.

„To přece dělají upíři, ne?“

„Nevím, co myslíš. Spíme v posteli. Takhle se to má dělat.“

Ha. Tohle se naučil od Severuse! Každý má spát v posteli, ne v komoře nebo něčem takovém. A alespoň tam, kde žili teď, nikdo nemusel spát ani na podlaze.

Děti každopádně vypadaly překvapeně, že Harry zřejmě žije úplně normálním životem – a Severus také. Sakra, takhle přicházel o svou pověst! Nejspíš bude nejlepší naučit Harryho, aby jim o něm vyprávěl jen samé hororové historky… i když by to mohlo být nepříjemné, kdyby se to doneslo ministerstvu. Kruci.

„Tak proč nechodíš do normální školy?“

„No, protože bydlím tady a žádná tady není?“ Tomuhle dítěti by měl opravdu koupit nějaké sladkosti. Vedlo si pozoruhodně dobře a zdálo se, že na svou nervozitu trochu zapomnělo. Navíc polovina dětí stále klečela v trávě, takže nad ním nebylo tolik obličejů tyčících se vysoko – což mu zřejmě pomáhalo.

„Takže tě profesor Snape učí úplně všechno?“

„A Minerva a Filius,“ řekl hrdě. „Když má tatínek starší studenty, protože pak je to nebezpečné.“ Dobře, teď už jen opakoval Severusova slova, ale to bylo v pořádku.

„To je fakt super, že smíš učitelům říkat křestními jmény,“ podivil se jeden chlapec.

„Jen do jedenácti,“ vysvětlil Harry. Řekl mu to někdo? Nebo k tomu dospěl sám, protože Minerva řekla, že jakmile se stane studentem, začne ho oslovovat formálně?

„Kolik ti vlastně je? Jsi strašně malý.“

Harry vystrčil spodní ret a uraženě našpulil pusu.

„Už mi bylo sedm,“ prohlásil vážně. „Ty jsi byl taky malý, když ti bylo sedm,“ dodal téměř obviňujícím tónem – což několik z nich rozesmálo.

„Neboj, já jsem malá i ve dvanácti. Vlastně je to dobré, protože si mě lidé při schovávané nevšimnou tak rychle,“ zachichotala se dívka, která byla skutečně docela drobná.

„Co je schovávaná?“ zeptal se Harry zvědavě a setkal se s otevřenými ústy. Dokonce i mezi kouzelnickými dětmi to byla běžná hra – a v Bradavicích často pomáhala prolomit ledy mezi mudlorozenými a ostatními.

„Pojďme si zahrát,“ navrhl Jenks. „Všichni si najděte místo, kam se schováte, a já vás budu hledat. Musíš zůstat někde poblíž, Harry,“ vysvětlil a děti už se rozbíhaly pryč.

Harry tam chvíli stál a vypadal trochu ztraceně, zatímco si Jenks zakryl obličej rukama a začal počítat. Harry na Severuse tázavě pohlédl a Severus ukázal směrem k vrbě, protože věděl, že na druhé straně vyrostla tak pokřiveně, že pokud byl člověk malý, dalo se za ní velmi dobře schovat. Navíc tak na něj mohl dohlížet. Harry rychle zamířil na místo, které mu Severus ukázal, zatímco Tesák zůstal líně rozvalený na slunci.

Severus musel uznat… že toto setkání dopadlo docela dobře. Jistě, došlo k několika drobným přešlapům, ale nic dramatického – a Harry se s tím vypořádal dobře.