Severus nikdy neměl pocit, že by mu čas proklouzával mezi prsty, ale teď tomu tak bylo. Dny splývaly v týdny; zanedlouho přišel květen a nakonec i období zkoušek. Pro něj to bylo stresující, protože mu to narušovalo jeho zaběhnutý režim s Harrym. Také to znamenalo, že jeho noví přátelé – s prvňáky se už tou dobou scházel několikrát týdně – brzy postoupí do druhého ročníku a už nebudou ve škole nejmladší.

Přestože se ze všech sil snažil, navzdory dozoru u zkoušek a dohledu nad studenty v trestu, Harryho nikdy nenechávat bez dozoru, stále se objevovaly chvíle, kdy musel přijmout pomoc od Minervy a Filiuse.

„On ten hrad nerozebere,“ ujistila ho Minerva jemně, donutila ho na několik minut posadit se a alespoň vypít šálek čaje, než zase někam spěchal.

„Jestli ano, tak alespoň pod dohledem ředitelky,“ odpověděl suše a Minerva se zasmála.

„Už jsi s ním stihl navštívit jednorožce?“

Severus vzhlédl a v duchu zaklel. Merline, slíbil mu to už na Velikonoce.

„Ne,“ přiznal.

„Tak co kdybys mi v sobotu předal studenty s trestama a konečně to napravil?“ navrhla.

„Děkuji, Minervo…“

„No tak, řekni to už: jsem nejlepší,“ dožadovala se pobaveně a Severus obrátil oči v sloup.

„A kde budete trávit prázdniny?“ zeptala se potom.

„U mě doma rozhodně ne. Myslím, že jednoduše pojedeme někam na dovolenou a potom se vrátíme sem,“ zamyslel se – znovu. Už několik dní o tom přemýšlel. Jeho dům skutečně nebyl pro dítě příjemným místem. To nejlepší, co se o něm dalo říct, bylo, že je čistý.

„Zvládáš to? Finančně?“ zeptala se pozorně.

„Někdo mi povídal něco o povýšení na zástupce ředitele příští rok…“ nadhodil.

„Ach? Rufus má uši snad úplně všude. Opravdu jsem o tom přemýšlela. Filius má více zkušeností, ale vzhledem k tomu, jak ses za posledních několik měsíců vypracoval, mám silný sklon svěřit tu pozici tobě. Filius se rád věnuje své koleji opravdu velmi intenzivně – mnohem intenzivněji, než je nutné – a má při tom tendenci se do toho poněkud příliš položit.“

„Ale mám Harryho jako zodpovědnost,“ namítl. O svou kolej se samozřejmě také staral, ale neměl v úmyslu sedávat se studenty a vést s nimi akademické diskuse. Po vyučování na něj však Harry vždy čekal.

„Neboj. Samozřejmě si budeme muset hodně povídat a všechno koordinovat, ale Harry může být nablízku a pozice zástupce vyžaduje jen velmi málo přímé práce. A Harry také stárne a stává se samostatnějším – na to nezapomínej,“ připomněla mu a on zabručel. Samozřejmě, že to bylo dobře a správně… ale už jen představa, že by se stal příliš samostatným, mu naháněla husí kůži. Co když ho jednoho dne už vůbec nebude potřebovat? Merline, začínal si na toho malého spratka zvykat až příliš.

„Na mou otázku jsi neodpověděl,“ připomněla mu Minerva.

„Chtěl jsem říct, že předpokládám, že s povýšením přijde i zvýšení platu,“ vysvětlil suše.

„Učíš už pět let. Zvýšení platu je každopádně na místě. Vyřídím to během letních prázdnin,“ ujistila ho. „Se vší úctou k Albusovi, ale zanechal po sobě zatracený nepořádek. Ani po téměř třech měsících jsem ještě nerozmotala všechny ty skryté fondy – a výdaje. Není divu, že se v tom přestal orientovat. Momentálně píšu do Gringottovy banky tři dopisy denně,“ povzdechla si.

„Teď už vím, proč jsem nikdy nechtěl být ředitelem,“ odpověděl suše.

„Ano, ano, všichni jste velmi dobří v tom, jak se tomu vyhnout. Filius by se na tuhle byrokratickou válku skutečně hodil nejlépe, ale dobře. Nestěžuji si,“ slíbila. „Alespoň už máme několik uchazečů na uvolněná místa,“ dodala s úlevou.

Severus dopil svůj šálek. Byl upřímně rád, že se ho nic z toho netýkalo.

„Zvládneš to, Minervo,“ řekl sebevědomě. „V kolik chceš v sobotu ty studenty?“

„Od jedenácti.“

Přikývl a vstal, aby na chvíli zašel k Harrymu, který si hrál se svým červeným autíčkem, a jemně ho objal – něco, na čem Harry nyní trval. Vedl si opravdu dobře. Kromě jednoho odpoledne – Severus měl stále podezření, že byl nějak vystaven výparům z lektvarů – kdy pobíhal po bytě a ječel jako šílenec, nemusel Harryho napomenout nebo mu dokonce ani vynadat.

Tou dobou už tři noci ze čtyř prospal celou noc, i když ta čtvrtá bývala na oplátku vyčerpávající. Nejenže se jednoduše probudil a potřeboval trochu společnosti, aby znovu usnul. Ne – většinou ho probouzely strašlivé noční můry, tak hrozné, že usedavě plakal, schovával se Severusovi v náručí a nebyl schopný o nich říct jediné slovo. Celkově však oba spali více a pravidelná jídla už také začínala mít svůj účinek.

Poppy byla s jeho fyzickým pokrokem po pouhých dvou měsících už velmi spokojená a podpůrné lektvary mohli odložit, protože zbytek se přirozeně upraví díky správné výživě.

 

* * *

 

Severus přesně načas vstoupil do Velké síně, kde měl dozor u zkoušek.

„Vaše zkouška z kouzel začíná právě teď – máte tři hodiny,“ oznámil zvučným hlasem poté, co rozdal materiály a zadání testu.

Síní se okamžitě rozlehlo šustění papíru a následující tři hodiny neměl Severus na práci nic jiného než procházet mezi studenty a dohlížet na ně, aby se nikdo nepokoušel podvádět.

Spousta času na přemýšlení. Kam vezme Harryho? Rozhodně nebyl typ na dovolenou u pláže – ale být u moře by bylo příjemné, ne? Jak neuvěřitelně vhodné, že žijí na ostrově; kolem přece musí být spousta moře. A Harry těm lidem rozuměl, což bylo pravděpodobně stále důležité. Určitě by mohl někde pronajmout přímořský domek a strávit tam s Harrym několik týdnů. Uměl Harry plavat? Pokud ne, naučí ho to. Každý by měl umět plavat, dokonce i kouzelníci.

Také ho chtěl začít pořádně seznamovat s kouzelnickým světem – s věcmi, které by měl znát, s věcmi, které mu Dumbledore měl vysvětlit už dávno. Proč například ještě nemá hůlku a že jako nezletilý nesmí používat kouzla mimo školu. Jak bude fungovat škola, jak jsou kouzelnické rodiny navzájem propojené. A potom ho samozřejmě bude muset naučit i novodobé dějiny. To znamenalo mluvit o jeho rodičích. A o jeho skutečném kmotrovi, který seděl ve vězení.

Na žádné z těchto témat se nijak zvlášť netěšil. Ale byla nutná. Stejně jako jednoho dne budou muset mluvit o dívkách.

Merline, na tohle se opravdu těšil ze všeho nejvíc. Ne.

Ale prozatím bylo všechno tohle ještě daleko v budoucnosti. Harry si na něj rychle zvykl, důvěřoval mu a kdykoli si nebyl jistý, obrátil se nejdřív na Severuse. Dokud zůstával klidný a ujišťoval ho, Harry to zvládal dobře.

Tou dobou už nashromáždil malou sbírku hraček, které Harry každý den svědomitě řadil podél okraje čela své postele – všechno kromě koštěte.

Ach ano. Koště. Zatracené dětské koště. A ani ho nedostal od Severuse, ne. Když jednoho odpoledne vyzvedával Harryho u Minervy po její hodině OVCE, Harry se k němu přihnal přes pozemky na něm. Minerva ho jen mávnutím ruky poslala pryč a řekla, že koště nevystoupá výš než dva metry do vzduchu a že se má jednoduše podívat, jak skvěle si Harry vede.

A nutno přiznat, že vedl si skvěle a způsob, jakým na něm poletoval sem a tam, chichotal se a výskal radostí, byl nepopiratelně roztomilý. Severusovi se to stále nelíbilo a stanovil pro používání koštěte velmi jasná pravidla. Poté, co Harry sledoval poslední famfrpálový zápas školního roku – seděl přitom vedle Severuse na tribuně pro učitele –, nechtěl dělat nic jiného než létat. A to rozhodně nepřipadalo v úvahu!

Ne, létání bylo povoleno pouze o víkendech, výhradně pod dohledem a za žádných okolností se staršími studenty nebo na pořádných košťatech. Dětská košťata – směšné! Kdyby na tom krámu narazil do zdi, polámal by si všechny kosti v těle! Severusovi se dělalo špatně už jen při pomyšlení na všechny věci, které by se mohly stát.

Bohužel byli Harryho přátelé z prvního ročníku z létání naprosto nadšení. Jen Percy Weasley, vševěd mezi prvňáky, všechny neustále poučoval o tom, jak neuvěřitelně nebezpečné létání na koštěti je. Díky tomu byl ten zrzek Severusovi dokonce docela sympatický. Bohužel jeho starší bratr Charlie hrál za nebelvírský kolejní tým a byl skutečně brilantním chytačem – a Harry si ho vybral za svůj sportovní vzor. Podle Harryho chtěl být chytačem také, až bude oficiálně studentem. Skutečnost, že prvňáci už sto let za kolejní týmy nehráli, jeho nadšení nijak neumenšila a k Severusovu zděšení ho Minerva dokonce podporovala. Ředitelka tvrdila, že neexistuje žádné pravidlo, které by to zakazovalo – speciálně si to ověřila. Prvňáci jednoduše nebyli vybíráni, protože nesměli vlastnit vlastní košťata a jejich letecké schopnosti obecně postrádali hodně kvalit.

Severus tedy mohl jen doufat, že Harryho budoucí zařazení ho umístí do jiné koleje, čímž převáží Minervinu nebelvírskou zaujatost. Když se však podíval na způsob, jakým Harry čelil svému životu s takovou odvahou… bohužel o tom pochyboval.

Povzdechl si a vydal se na první obchůzku mezi jednotlivými lavicemi zkoušených studentů.

 

* * *

 

„Takže musíš být opravdu opatrný, rozumíš? Mohlo by se stát, že k tobě nepřijdou, nemají kluky zrovna moc rády,“ vysvětloval Hagrid a otočil se k Harrymu.

„Ale tebe mají rády?“ zeptal se Harry skepticky.

„Vědí, že jim pomáhám, když jsou nemocné a tak. Všechny zvířata a potvory v lese mě znají,“ vysvětlil poloobr a vedl je k ohradě, která byla poněkud skrytá.

„Páni,“ vydechl Harry a jednoduše se zastavil. I z dálky byli zářivě bílí dospělí jednorožci neuvěřitelným pohledem a dvě zlatá hříbata se prakticky třpytila ve slunečním světle.

„Tak jo, já půjdu tamhle. Když zavolám, můžeš přijít, ale ne s profesorem Snapem,“ varoval ho a Harry nejistě přikývl. Severus si vedle něj klekl na jedno koleno a čekal s ním.

„Neboj se. Jednorožci jsou neuvěřitelně mírumilovní tvorové,“ slíbil tiše. „Nemusím tam jít s tebou.“

„Ale nechceš je ty vidět?“

„Vidím je odtud. Nebylo by správné, abych se k nim přibližoval,“ odpověděl jemně.

Harry nevypadal přesvědčeně, ale opravdu, opravdu je chtěl vidět zblízka, takže přikývl. Hagrid vstoupil do ohrady a zvířata se k němu pomalu přiblížila a dovolila mu, aby se jich dotýkal. Pro Severuse to bylo vždy nepochopitelné. Jaký druh magie to byl, který zvířatům tak jasně odhaloval mužovo srdce, že z Hagrida vůbec neměla strach?

Hagrid zamával a Severus Harryho při vstávání jemně postrčil dopředu. Harry pomalu, téměř opatrně došel k plotu a na Hagridův pokyn prolezl dovnitř.

Jako první Harryho přivítala hříbata – už byla vyšší než samotný chlapec, a přesto neuvěřitelně jemná. Severus viděl úžas v Harryho tváři, když mu dovolili opatrně se dotknout jejich zlaté srsti, a potom se přiblížila dospělá zvířata, očichávala ho, lehce do něj šťouchala a jejich rohy nepředstavovaly sebemenší nebezpečí.

Severus se cítil trochu nesvůj, když se zvířata postavila kolem Harryho tak těsně, že už na něj pořádně neviděl – ale nic se nestalo.

Jak se obával, Hagrid chlapce dokonce zvedl na hřbet jednoho z jednorožců, ale naštěstí se ten nerozběhl, místo toho klidně kráčel kolem, takže Harry bezpečně seděl na jeho hřbetě, naprosto fascinovaný a okouzlený.

A potom se něco pokazilo. Severus nevěděl co – věděl jen, že Hagrid sundal plačícího Harryho z hřbetu jednorožce a mávl na něj směrem k plotu, ke kterému Severus okamžitě přistoupil. Jednorožci se stáhli na druhou stranu ohrady.

Neobratně převzal Harryho z Hagridovy náruče – jakkoli malý mohl být pro Hagrida, pro Severuse to stále bylo téměř osmileté dítě – a potom si k němu dřepl a pevně ho sevřel v náručí.

„Pšš… to je v pořádku, Harry. Co se stalo?“

Harry však plakal, vzlykal tak silně, že nedokázal dostat ze sebe jediné slovo. Severus tázavě vzhlédl k Hagridovi, který Harryho sledoval se smutným výrazem.

„Co se stalo?“ zeptal se poloobra.

„Občas se to stává. Jsou prostě příliš krásní,“ vysvětlil Hagrid zastřeně.

Příliš krásní? To byl ten důvod, proč Harry tak hořce plakal? Určitě v tom muselo být mnohem víc, ne? Příliš krásní – byla to neohrabaná slova, neschopná vyjádřit, co se v malém chlapci odehrávalo. Severus mu pevně a vřele přejížděl rukou po úzkých zádech a zůstával mu nablízku.

Překvapeně vzhlédl, když se jedno z hříbat oddělilo od stáda. Pohybovalo se poněkud neohrabaně, nohy mělo jednoduše příliš dlouhé vzhledem k tělu – přesto zamířilo přímo k nim a protáhlo dlouhý krk skrz plot, aby je očichalo. Nejprve Harryho vlasy, potom Severusovu ruku, při čemž Severus těžce polkl.

„Harry… podívej,“ zašeptal.

Chlapec se k hříběti otočil, stále tiše vzlykal a dech se mu třásl. Přesto okamžitě natáhl roztřesené prsty a pohladil zvíře po stále bezrohém čele, kde místo, z něhož jednou vyroste hrdý roh, označoval jen vír srsti. Harry hlasitě popotáhl, ale hlazení – jeho vlastní i to na zádech – ho znovu pomalu uklidňovalo.

Když slzy úplně ustaly a vytratilo se i suché vzlykání, zvíře mu olízlo prsty a potom stáhlo hlavu. Prakticky vyskočilo do vzduchu, nyní hravé, a rozběhlo se zpátky ke svému stádu, aby dovádělo s druhým hříbětem. Harry ho sledoval, stále hluboce dojatý a naprosto vyčerpaný, a Severus nemohl tvrdit, že ho ten okamžik nechal chladným. Polkl a zhluboka se nadechl, usadil si Harryho na koleno, zatímco se chlapec těžce opřel o něj.

„Co je to?“ zeptal se Harry o dlouhou chvíli později, poté co si promnul oči a vzhlédl. Hagrid a Severus následovali jeho pohled směrem k lesu.

„Ach, asi ucítili krev z fretek pro hipogryfy,“ zamumlal Hagrid. „Můžeme se jít podívat, jestli chceš,“ nabídl.

Severus z toho nápadu nebyl vůbec nadšený. Méně kvůli samotnému tvorovi… a více kvůli skutečnosti, že ho Harry mohl vidět.

S jistým úsilím si Harryho zvedl na bok – chlapec už přibral pěknou řádku kilo! – a jednoduše ho tam odnesl.

„To je testrál,“ vysvětlil, když Harry zvíře zaujatě studoval. Jak ostrý ten kontrast pro něj musel být mezi zářivými jednorožci a tímto temným tvorem s netopýřími křídly.

„Ne jen tak nějaký. To je Tenebrus! První, který se narodil v našem lese! Nazdar, můj hodný chlapče!“

Hagrid přistoupil k hřebci a poplácal ho po boku pod křídlem. Tvorovy bílé oči byly trochu znepokojivé, ale Hagridovo bezstarostné chování zjevně Harryho strach zmírňovalo.

„On umí létat?“ zeptal se Harry.

„Ano. Testrálové jsou vynikající letci s nesrovnatelným smyslem pro orientaci. Kdybys na něj nasedl a řekl mu, aby tě odnesl do Londýna, na ministerstvo, udělal by to,“ vysvětlil Severus jemně.

„Můžeš si ho pohladit!“ přidal se Hagrid. Harry chvíli váhal, než ho Severus postavil na zem a on přistoupil blíž, nejprve zvedl ruku. Hřebec ji očichal, potom přitiskl nozdry do Harryho dlaně a tiše odfrkl.

„Strašně nepochopení tvorové,“ prohlásil Hagrid – a Severus s ním tentokrát dokonce souhlasil.

„Proč?“ zeptal se Harry, nyní o něco odvážnější, když hladil tvorovu kůži.

„Protože je můžeš vidět jen tehdy, když jsi viděl někoho zemřít,“ zamumlal Severus a za Hagridovo povzbuzení nebyl zrovna vděčný. Harry se samozřejmě nevyhnutelně začal divit, proč je může vidět právě on. Vzhlédl k Severusovi s doširoka otevřenýma, tázavýma očima.

„Byl jsi ve stejné místnosti jako tvoje maminka,“ vysvětlil tiše a Hagrid popotáhl nosem.

„Když zemřela?“ Severus přikývl. „Nepamatuji si to,“ přiznal Harry.

„A to je dobře. Už tak je dost špatné, že se to stalo. Nemusíš si to ještě pamatovat,“ odpověděl.

„Ale pak bych si pamatoval ji,“ řekl Harry smutně.

Ano. To přání bylo pochopitelné. Harry se o něj opřel zády a Severus ho objal. To… na jeden den vzrušení úplně stačilo, ne?