„Chci hrát famfrpál,“ žadonil Harry.

„Ne,“ řekl Severus klidně.

„Ale no tak, prosíííím,“ pokračoval v žadonění.

„Harry, na to jsi pořád ještě příliš mladý,“ namítl.

„Ale Charlie říkal, že jeho bratři taky hrají! A ještě ani nejsou v Bradavicích!“

Severus si promnul oči a opřel se. Kam se poděl ten sladký malý Harry, který nikdy o nic nežadonil a všechno, co mu řekli, jednoduše přijal?

„Ještě dva roky a pak se můžeš pokusit dostat do svého kolejního týmu.“

„Ale to je strašně dlouho! Charlie je teď kapitán a říká, že bych při tréninku nepřekážel! Za dva roky už tu Charlie ani nebude!“

To byla pravda. Druhý nejstarší Weasley příští rok odmaturoval; na oplátku měli do školy přijít jeho dva mladší dvojčata.

„Promiň, Harry, ale opravdu je to příliš nebezpečné. Košťata při tréninku nelétají jen dva metry nad zemí. Co když spadneš?“ zeptal se smířlivěji.

Harry – který teď nosil brýle – se na něj vyčítavě podíval neuvěřitelně zelenýma očima.

„Já jsem z koštěte nikdy nespadl,“ připomněl mu.

„Harry…“ Severus položil ruce na stále štíhlá ramena a pozorně se na něj podíval. „Ne,“ zopakoval klidně. Harryho ramena smutně poklesla.

Naštěstí to nebylo poprvé, co Harry toho roku o něco žadonil. Poprvé byl Severus úplně zaskočený a nakonec souhlasil, že Harry smí jezdit na tom zatraceném hipogryfovi – jen aby málem tisíckrát zemřel hrůzou, když ta zatracená bestie jednoduše vzlétla i s ním. Potom se naučil říkat ne.

Ne, Harry nesměl do Prasinek s – tou dobou už – třeťáky, pokud je nedoprovázel Severus.

Ne, Harry nesměl trávit hodiny v laboratoři vařením lektvarů studentů ve svém dětském kotlíku – který pravidelně používal!

A pro Merlina, ne! Rozhodně nebylo dovoleno nechat ostatní studenty, aby na něj sesílali kouzla, aby si je mohli procvičovat!

A ne – sakra – nesměl pomáhat Hagridovi s křížením kouzelných tvorů za účelem vytváření nových druhů. To nebylo jen zakázané, bylo to nezákonné!

S každým z těchto zákazů se znovu a znovu bál, že Harryho odstrčí. Naštěstí Harry většinou reagoval stejně jako teď – vrhl se Severusovi do náruče a hledal u něj útěchu, přestože to byl Severus, kdo mu něco zakázal. Jak přesně to fungovalo, to nevěděl ani on, ale byl za to vděčný.

„Já bych opravdu chtěl hrát,“ řekl Harry tiše.

„Já vím,“ ujistil ho Severus jemně. „A budeš. A budeš opravdu dobrý. Jakmile budeš dost starý,“ slíbil.

Harry byl na koštěti skutečný génius. Neměl vůbec žádný strach – ani z výšek, ani z nebezpečných manévrů, a dokonce ani odrážeči ho nedokázali příliš znepokojit. V tom byl velmi podobný Jamesovi – což už teď také věděl. James Potter však byl jednoduše James. Neříkal mu tati. Toto slovo patřilo Severusovi už od toho dne u jezera, kdy ostatním dětem vysvětlil, že Severus je přesně tím, čím pro něj byl. Když mluvil o Lily, říkal jí máma. Nikdy jí neříkal jménem. Přesto ji zmiňoval stejně zřídka jako Jamese.

Když se Severus zeptal, jestli by o tom třeba nechtěl mluvit s ním, Harry lehce pokrčil rameny a řekl, že už na to příliš často nemyslí – a proto vlastně ani neví, co by mu měl říct.

Na jednu stranu to bylo smutné… ale pro Harryho to bylo nejspíš lepší. Věděl, odkud pochází. Dokonce měl malou sbírku fotografií, které Minerva nalepila do alba k jeho prvním Vánocům v Bradavicích poté, co Hagrid požádal nejrůznější bývalé přátele, aby poslali nějaké fotografie.

Ale také věděl, kam patří – totiž k Severusovi. Ne proto, že by to někdo rozhodl, ale proto, že to sám chtěl.

A právě proto Severus vymyslel něco zvláštního k Harryho devátým narozeninám. Vyžádalo si to neuvěřitelné množství papírování – musel prodat svůj dům v Obrtlé ulici a koupit si pořádný, znovu zveřejnit všechny své finance a požádat Minervu o novou prověrku… ale nakonec Harryho adoptoval.

Pořádně. Oficiálně. I s příjmením.

Od té doby byl ten malý chlapec Harry James Snape.

Už ne Potter.

Slíbil mu, že to nejdřív zkusí – a pokud to bude fungovat dobře a Harry to bude pořád chtít, provedou to řádně.

Nikdy předtím Harryho takhle plakat neviděl. Celou hodinu se Severusovi držel kolem krku a usedavě plakal, až si Severus začal doopravdy klást otázku, jestli neudělal chybu.

Neudělal. Osvojení bylo vyvěšené na stěně v Harryho pokoji, přímo nad postelí, a přestože už tam nezbylo místo na plakáty s famfrpálem, potvrzení se nesmělo nikdy sundat. Později mu Harry řekl: „To byl den, kdy se můj život stal dokonalým,“ a právě tehdy Severus plakal téměř celou noc.

Od chvíle, kdy si Harryho vzal k sobě, přišlo mnoho zvláštních dnů. Některé obzvlášť krásné… a některé obzvlášť špatné.

Jedním z těch opravdu špatných dnů bylo, když byl Harry během jejich prvních společných letních prázdnin předvolán k soudu. Severus nikdy nezažil, že by mudlové stanuli před Starostolcem, ale přesně to se stalo. A Harry musel mluvit. A nejen to… musel poslouchat, zatímco seděl strnulý a napjatý Severusovi na klíně, schoulený do sebe jako batole, ne jako osmiletý chlapec.

Musel poslouchat, co si o něm jeho rodina myslí – jaký je pro ně póvl – a že podle nich bylo naprosto oprávněné vzít si část jeho peněz; vždyť ho přece museli snášet a za to měli skutečně nárok na všechno. Nemuseli být ani vyslýcháni pod Veritasérem. Sami otevřeně mluvili o tom, jak špatně se k Harrymu chovali, že ho považovali za nemocného, za monstrum, které lze ovládat pouze násilím, že měl být zavřený jako zvíře – a že totéž platilo pro všechny ostatní kouzelníky.

Severus nezažil tak přísné požadavky ani po válce proti Temnému pánovi. Smrtijedi byli kdysi jednoduše odhozeni do Azkabanu, aby se na ně zapomnělo, ale tihle mudlové přišli o všechno. O dům, firmu, auto – a ano, dokonce i o vlastního syna, na kterého se Severus čas od času nenápadně vyptával. Zpočátku to pro něj bylo velmi těžké, ale tou dobou si chlapec vedl docela dobře a chápal, co jeho rodiče udělali špatně.

Letní prázdniny byly pro Harryho poté zničené. Vážně onemocněl – tak vážně, že dokonce skončili u svatého Munga, kde nakonec potkali laskavého léčitele, který si s Harrym povídal. Každý týden. Dodnes. A Severus se smířil s tím, že tuto úlohu pro Harryho nemůže zastávat on. Že Harry potřebuje tohoto člověka zvenčí, někoho, kdo jinak v jeho životě nehraje žádnou roli, aby s ním mluvil o jeho nočních můrách, o tom, co mu jeho rodina udělala. Protože po slyšení o tom Harry nepromluvil ani slovo. Jen těch několik náznaků úplně na začátku a to málo, co dokázal říct během slyšení.

A potom tu byl ten strašný den minulou zimu, kdy Rufus zemřel. Merline… vždyť to byl jen zatracený pták! A byl starý! Ale Harry vyplakal řeky nudlí a slz a celý týden se nedokázal vzpamatovat, dokud mu Severus nakonec nekoupil nového ptáka – tentokrát malou sovičku, kterou Harry pojmenoval Hedi.

Jedním z těch dobrých dnů byl den, kdy Harry potkal Dog-Eara. Dog-Ear – tak mu Harry říkal – byl kocour maguára, který Harryho všude následoval, spával mu na břiše a dojídal zbytky z jeho talíře, když už je Harry nechtěl. Ječel radostí tak hlasitě, že si Severus dodnes občas myslel, že z toho musel mít tinnitus. A navzdory svým obavám si na zvíře v bytě zvykl docela dobře. To stvoření bylo chytré už jako malé kotě, Harryho ani jednou nepoškrábalo a zdálo se, že velmi dobře vnímá Harryho nálady. A každý den si Harry kocoura přitáhl k sobě a pořádně ho pomazlil.

Pak tu byl den, kdy Harry dostal svůj první kouzelný famfrpálový plakát. Merlin, to bylo nadšení! Seděl před ním celé hodiny, sledoval hráče létající sem a tam, a dodnes visel v jeho pokoji, přestože už nebyl fanouškem toho konkrétního týmu.

A potom den, kdy ho Severus vzal na skutečný famfrpálový zápas. Harry málem zemřel nadšením.

Nebo návštěva zoo, kde zjistili, že Harry dokáže mluvit a rozumí hadímu jazyku.

Nebo den u Malfoyových, kdy se seznámil s Dracem a oba byli tak přehnaně nadšení, že Harry cestou domů usnul Severusovi na klíně, ještě než se přemístili.

Ale ten den… byly Harryho deváté narozeniny. Nejdůležitější den jeho života, jak sám řekl. Kvůli stupidnímu kousku papíru s jeho novým jménem, které – hned po skončení letních prázdnin – oznámil všem, opravdu všem, kteří na hradě žili. Některým z nich určitě tucetkrát.

Severus ho pevně objal.

„Jestli se dostaneš do kolejního týmu, koupím ti nejnovější koště na trhu,“ rozhodl se – a odměnou mu byl široký, zářivý úsměv.

„Tak to si budeš muset hodně šetřit,“ řekl Harry rozpustile a Severus se tiše zasmál. To zvládne docela dobře. Minerva se postarala o to, aby se měli oba dobře. Harryho jmění – které po soudním slyšení zase o něco vzrostlo – se Severus nikdy ani nedotkl. A nikdy se ho nedotkne. Trpělivě čekalo, až Harry dosáhne plnoletosti.

„Jak myslíš, že bude vypadat? Bude hezká, že jo? Možná ze světlého dřeva? Nebo černá jako tvoje?“ Harry nadšeně brebentil. „Rozhodně s žíněmi z jednorožce! Nebo s perem z fénixe! Páni, pero z fénixe by bylo tak skvělé!“

Severus obrátil oči v sloup s pobaveným úsměvem, když zamířili k Ollivanderovu obchodu s hůlkami.

„Předpokládám, že to bude taková, se kterou se skutečně dá kouzlit,“ odpověděl suše a Harry našpulil spodní ret.

Ollivander je vřele přivítal a Severus pak už nemohl dělat nic jiného než sledovat, jak Harry mává jednou hůlkou za druhou. Papíry vířily vzduchem. Lampa se roztříštila. Kytice květin vzplála.

„Moc se omlouvám,“ zamumlal Harry rozpačitě a opatrně hůlku položil zpět.

„Nebojte se, pane Snape, všechno se dá opravit,“ ujistil ho postarší výrobce hůlek, který byl zjevně naprosto nadšený tím, jak náročný případ Harry představoval. Podával mu jednu hůlku za druhou, nikdy se neunavil vytahováním nových krabiček – a Harry se nikdy neunavil jejich zkoušením.

Když z hůlky konečně vytryskly zlaté jiskry, Harry se přece jen zdál být uvolněný. Bál se snad, že ho žádná hůlka nevybere?

„Výborně! Olše šedá, jedenáct a čtvrt palce, lehce nepoddajná, s jádrem z žíně jednorožce,“ oznámil Ollivander a Harry nadšeně zajásal a s úctou se dotkl světlého dřeva.

„Je úžasná,“ zašeptal.

„Bude vám dobře sloužit, pane Snape,“ slíbil Ollivander a Severus za hůlku zaplatil – nesmírně šťastný, že vidí Harryho tak spokojeného.

Dva dny nespal poté, co mu Minerva v den jeho narozenin osobně doručila dopis. Najednou měl pochybnosti úplně o všem. Co když hůlku nenajde? Co když vůbec nedokáže kouzlit? Co když bude ve všem hrozný? Trvalo dva dny, než ho Severus jemně uklidnil, a nakonec se rozhodl vzít ho do Příčné ulice mnohem dříve, než původně plánoval.

Jejich schůzku s očním léčitelem měli stále naplánovanou za dva týdny, aby Harrymu zkontroloval brýle, ale dobře… budiž. Harry prostě bude muset znovu vydržet přemisťování, které stále nesnášel příliš dobře.

Teď však měl hůlku v ruce a všechny starosti se zdály být zapomenuty. Harry dychtivě obrátil pozornost k seznamu, na kterém byly vypsané všechny věci, které ještě potřeboval do školy.

Nakoupili všechny knihy – a Harry okamžitě oznámil, že se do nich pustí ještě ten večer –, svou první pořádnou školní sadu na lektvary a pořádný kotlík – dětské kotlíky už dávno přerostl –, školní hábit, pergamen, inkoust a všechny ostatní věci, které potřeboval, včetně nové školní tašky.

Během posledních dvou let se Severus snažil Harryho naučit používat brk, protože předtím byl zvyklý pouze na tužky, a Harry si oblíbil některá konkrétní pera a vyvinul si docela krásný rukopis – něco, na co byl Severus skutečně pyšný.

„Tenhle!“ prohlásil Harry, když se uprostřed ulice zastavil jako přikovaný a ukázal na výlohu obchodu s famfrpálem. Vystavený tam byl úplně nový Nimbus 2000 a několik dětí tisklo nosy na sklo – což by Harry nikdy neudělal. Jednoduše nebyl tak vychovaný.

Severus se natáhl, aby alespoň napůl zahlédl cenovku.

„Jestli to zvládneš, dostaneš ho,“ slíbil vážně. Sakra, jak mohlo koště stát tolik? Ale slib je slib.

„Zvládnu to,“ řekl Harry pevně, přestože oba věděli, že až ten čas přijde, málem zemře nadšením.

Přišel ten den. Prvního září 1991. Den, na který Harry tak zoufale čekal. Den, kterého se Severus děsil. Dohodli se, že Harry dnes v noci bude spát na koleji se svými spolužáky. Žádný malý Harry v jeho bytě. Jak to měl zvládnout, aniž by se na něj každou hodinu chodil podívat, jestli je v pořádku? A mohl to udělat jedině tehdy, pokud Harry skončí ve Zmijozelu!

Během posledních čtyř let si Harry každý rok zkoušel Moudrý klobouk. Nebelvír, Zmijozel, Mrzimor, znovu Nebelvír. Merlin mu pomáhej – jestli jeho syn skončí v Mrzimoru, zahrabe se pod zem! Harry nebyl hloupý, ale jednoduše ho nezajímalo vědění natolik, aby se hodil do Havraspáru; to bylo jasné. Zmijozel působil spíš jako náhoda… Ne, tím si byl docela jistý. Harry skončí v Nebelvíru a tam za ním nebude moct jen tak zajít. A co když se mu tam bude líbit? Uvidí ho jen při hodinách? Možná u jídla? Samozřejmě už nebude sedět u učitelského stolu. Už loni si několikrát sedl mezi studenty. A teď?

Značně ztuhlý vedl Harryho nádražím King's Cross, davem mudlů, přímo skrz přepážku a směrem k Bradavickému expresu. Harry všechno fascinovaně vstřebával – nádraží, vlak, který už několikrát z dálky viděl – a pak se otočil k Severusovi a nechal batoh táhnout po podlaze.

„Proč musím jet vlakem?“ zeptal se Harry s našpulenými rty.

„Pokud si dobře vzpomínám, na tuhle otázku jsem už odpověděl sedmnáctkrát,“ odpověděl Severus, odsunul stranou své nálady a obavy a s úsměvem obrátil oči v sloup. Harry se široce zazubil a znovu si přehodil batoh přes rameno. Vážně, měl se docela dobře – nemusel s sebou tahat žádná pořádná zavazadla. Všechny jeho věci už na něj čekaly v Bradavicích; měl jen knihu a něco k jídlu a pití.

Harryho rozpustilý úsměv náhle zmizel a několik okamžiků se na Severuse díval s takovou zamyšleností a zranitelností, že Severuse nevyhnutelně vrátil o několik let zpátky v čase.

„Budeš pořád můj tatínek?“ zeptal se tiše.

Severus k němu přistoupil a dřepl si před něj a vážně se na něj podíval.

„Vždycky,“ řekl pevně. „A teď nastup a najdi si pár otravných kamarádů,“ dodal jemně a znovu si ho přitáhl do náruče.

„Weasleyovi mají v mém ročníku nového bratra,“ zazubil se Harry rozpustile a Severus zasténal a pustil ho. Harry vyskočil do vlaku, našel si okno a široce se na něj usmál, zatímco mu divoce mával, když se vlak trhl a rozjel… a Severus mu zamával také. Sakra, mával, dokud ten zatracený vlak nezmizel z dohledu – a potom se okamžitě přemístil do Bradavic, aby za několik hodin, až Harry konečně dorazí, mohl zamávat znovu, až bude vstupovat do Velké síně, připravený konečně dostat nálepku trapného, přehnaně ochranářského tatínka, kterým se za všechny ty roky stal.