Severus Pottera snášel ještě další dva týdny.

Balvan. Šťouchance čely. Ta kampaň se značkováním pachových stop. Ty obrovské oči. Předení, které mu otřásalo hrudní kostí na frekvencích, o nichž byl docela přesvědčený, že jsou pro něj škodlivé.

Protočil oči a nechal to nešikovné, přerostlé kotě, aby ho následovalo, v naději, že si ten idiot zlomí nohy, a zároveň dával pozor, aby se to nestalo.

Pak přišly zimní prázdniny a zjistil, že nemůže opustit svůj pokoj. Jednoho rána se probudil, zhodnotil vzdálenost mezi sebou a dveřmi a dospěl k výpočtu, že dnes v noci se do lesa nepůjde. Jak se ukázalo, ani následující noc. Ani tu další.

Zůstal tedy doma. Uvařil si čaj, který nevypil. Devětkrát si přečetl tutéž stránku z knihy Kouzelné adaptace rostlin na mráz.

První noc se dala snést. Druhá se zdála delší. Třetí noc už za oknem vylo lesní vítr a on místo spánku zjistil, že zírá do stropu.

Bylo to směšné. Choval se směšně. Teplo ho nesvědilo. Pohled na sebe samého se mu nehnusil.

Čtvrtou noc šel spát brzy.

Nespal.

Asi půl hodiny poté, co si lehl, se z chodby za jeho dveřmi ozvalo žalostné, politováníhodné vytí. Byl to zvuk hlubokého opuštění. Výkřik nesmírného žalu, který se na konci roztřepil jako nit.

Severus zvedl hlavu, chvíli poslouchal a pak si zase lehl.

Ozval se další nářek. Tentokrát delší. Tragičtější.

Nepohnul se.

Třetí zavytí doprovázelo dramatické popotáhnutí a žuchnutí, jako by se někdo pokusil opřít o dřevo a neuspěl. Škráb, škráb. Drápy zadrhávaly po kameni v nepravidelném rytmu. Pak se ozvalo tiché, ubohé zakňučení.

Severus si povzdechl, vstal a oblékl si hábit.

„Pottere,“ řekl skrz dveře plochým hlasem, „jestli mi bezdůvodně škrábeš na dveře, tak tě—“

Škráb. Pauza. Další, tišší škrábnutí. Pak zasyčený nádech a Severus ho nakonec už nemohl dál ignorovat.

Otevřel dveře. Dovnitř vpadl studený vzduch. A tam, zhroucený přes práh, ležel promáčené klubko srsti, které se ze všech sil snažilo působit důstojně.

Mladý levhart sněžný vůbec nepřipomínal své obvykle přehnaně sebevědomé já. Kožich mu těžce visel nasáklý vodou, ztmavl do stříbřitě šedé a místy se slepil ledem. Konečky vousků měl pokryté námrazou.

Bradu držel vysoko, jako by přišel z vlastní vůle, a ne jako by se právě zhroutil Severusovi na práh. Ocas se pokusil o svůj obvyklý spokojený pohyb, ale byl pomalý a nerovnoměrný a jedno ucho mu zůstávalo připlácnuté k hlavě.

Třásl se tak silně, že se mu každé zachvění otřásalo žebry.

„Merline,“ zamumlal Severus. „Ty jsi napůl mrtvý.“

Potter se pokusil zvednout hlavu a vydal tiché, omluvné zamručení. Vyšlo z něj slabě a chraplavě. Oči měl matné, i když se v nich objevil nepatrný záblesk, když Severus natáhl ruku a setřel mu námrazu z čenichu.

Severus úplně pitomě ustoupil stranou, aby to kapající stvoření pustil dovnitř.

Potter se za Severusem loudal pomaleji než obvykle. Méně koza po otřesu mozku, více melancholická domácí kočka. Držel se zpříma, jako by byl na přehlídce, ale ocas mu mezi pokusy o majestátnost táhl po zemi a ten směšný bzukot, který z něj obvykle vyzařoval, se ztišil na sotva slyšitelné vrnění.

Severus to nekomentoval. Prostě pokračoval ke krbu.

O pár kroků dál to uslyšel: tlumené zasténání. Klopýtnutí.

Zastavil se a otočil hlavu.

Potter kulhal. Jen nepatrně, ale nezaměnitelně; zraněná tlapa se při každém kroku odlepovala od kamene, jako by ho pálil.

Samozřejmě, pomyslel si Severus. Ten idiot se zranil.

Potter si všiml jeho pohledu a okamžitě se naparoval, narovnal se a ocas vyklenul jako prapor. O dva kroky příliš rychle popošel a zasyčel, když špatně došlápl na jednu tlapu.

Severus přimhouřil oči.

Potter na něj oči přimhouřil úplně stejně.

V naprostém tichu na sebe zírali.

Pak si Potter, ten majestátny idiot, lehl na koberec s přehnaným odfrknutím a začal si olizovat druhou tlapu. Tu špatnou. Mezitím tu skutečně zraněnou přitáhl těsně k sobě a chránil ji, aniž by si to chtěl připustit.

„Ach, pro Merlinovo dobro,“ zamumlal Severus a vytáhl hůlku.

Zvedl Pottera z koberce do vzduchu jako obzvlášť přerostlý chomáč chlupů, otočil ho ve vzduchu a před krbem mu vykouzlil měkký pelíšek.

„Nedívej se na mě tak,“ řekl a ignoroval uražené zabručení, které mu Potter věnoval v odpověď. „Jsi pohroma a ostuda našeho druhu.“

Potter vydal zraněný zvuk, jako by říkal Ve skutečnosti jsem majestátní, a pokusil se narovnat ramena; ucho mu však stejně zůstalo napůl připlácnuté.

„Vypadáš jako utopený koberec. Prošel ses zatraceným jezerem?“ zeptal se Severus nevěřícně a poklekl vedle něj.

Potter se pokusil tvářit nevinně. Bohužel mu to šlo. Ty obrovské zelené oči, které zíraly vzhůru z chumáče srsti, vypadaly jako oči tragického malého sirotka opuštěného u krbu. To nevinné mrkání však na půl vteřiny ustalo, když Severus natáhl ruku po tlapě, kterou měl Harry pevně přitisknutou k hrudi.

Třásl se.

„Dobře,“ zamumlal Severus spíš pro sebe než pro kohokoli jiného. „Idiotské divadlo později. Teď se podíváme na tlapu, kterou si neolizuješ.“

Natáhl se po zraněné tlapě a prohlédl si ji navzdory tichému vrčení, které se Potterovi valilo z hrudi.

„Ale prosím tě.“

Hluboko u polštářku vězel zubatý černý trn a místo kolem vpichu bylo mírně oteklé. Okolní srst měl slepenou krví. Byl zázrak, že ten hlupák vůbec dokázal dojít.

„Tohle bude štípat,“ varoval ho Severus.

Potter na něj zamrkal a očividně se schválně snažil být statečný, i když měl dech napjatý.

Severus se zamračil ještě víc. Pitomý spratek.

Přidržel mu tlapu a trn z ní pomocí kouzla opatrně vytáhl, aby ho ještě víc nepodráždil.

Potter zasyčel a pak zůstal dokonale nehybný. Jen špička ocasu ho prozradila drobným škubnutím.

„Naprostý hlupák,“ zamumlal Severus a přitiskl na ránu teplý hadřík. „Ten hřeben je od roku 1987 uzavřený. Ostružiní v dolní části sousedí s rulíkovým porostem. Svah namrzá odspodu. Dokonce i kentauři se mu po prvním sněhu vyhýbají.“

Opatrně hadříkem ošetřoval okolí rány.

Potter ho sledoval a teď už slabě předl, jako by to kázání byla ukolébavka.

„A tak ses místo proměny a návštěvy ošetřovny, kam lidé se zraněními chodí, dopotácel sem uprostřed zimních prázdnin. A ránu sis tím ještě zhoršil. Typické. Nejdřív trpět, potom přemýšlet.“ Vzhlédl. „Ke svým titulům sis právě oficiálně přidal titul nejhloupějšího vrcholového predátora na celých Britských ostrovech.“

Pak vzhlédl, připravený ho probodnout pohledem, ale při pohledu, který se mu naskytl, mu slova uvázla.

Potter měl teď uši úplně připlácnuté k hlavě. Oči napůl zavřené, dech pomalý. Stále se slabě třásl zimou, ale celou vahou se opíral Severusovi do rukou, zatímco mu do tlapy vtíral mast. Předení teď vystřídalo tiché kňučení.

„Ty jsi nemožný,“ řekl Severus hlasem jemnějším, než se mu líbilo. „Naprostě, dokonale nemožný.“

Seslal do vzduchu zahřívací kouzlo a pak se s narůstajícím zděšením zadíval na stav Potterovy srsti. Byla promočená skrz naskrz, dokonce i hustá podsada. Na ocase mu stále ulpívaly malé chuchvalce sněhu a v pelíšku pod ním se vytvořila louže dost velká na to, aby se v ní utopila malá krysa.

Severus si povzdechl.

„No,“ řekl suše. „Tohle mám za to, že pouštím dovnitř divokou zvěř.“

Sušení trvalo déle, než očekával. Potter na sobě nahromadil přibližně devět galonů sněhu a ledu, z nichž většina roztála na Severusův koberec a potom na Severusovo oblečení a ponožky.

Protřepal ručník. „Stůj chvíli v klidu, ty pohromo.“

Potter se pokusil po ručníku plácnout tlapou, jako by tím chtěl dokázat, že je naprosto v pořádku.

Severus se na něj podíval pohledem ostrým dost na to, aby přeřízl provázek. „Chceš snad umrznout?“

Potter se znovu sesul a vydal dlouhý, dramatický zvuk. Povzdech, nebo možná duch zpovědi na smrtelné posteli. Zuby mu jednou zachřestily mezi jednotlivými tóny.

„Královna dramatu,“ zamumlal Severus navzdory rostoucím obavám o přežití tohohle kreténa a pevně mu třel ručníkem záda.

Nakonec Potter ztichl, nejspíš už byl příliš unavený na to, aby se dál vrtěl, a do srsti se mu začalo vracet teplo; drkotání zubů ustalo. Pod Severusovou rukou cítil, jak svaly postupně povolují, napětí se s každým pohybem uvolňuje a dech se vyrovnává.

Severus se poraženě zahleděl na tu hromadu srsti a hlouposti a povzdechl si. Pak se do toho pustil pořádně. Použil jemná sušicí kouzla, jemné čisticí kouzlo a měkké tahy ručníkem, aby se ujistil, že ten přerostlý chomáč srsti bude čistý a až se příště promění, nevytvoří se mu v kožichu zapařeniny.

V polovině práce se vrátilo skutečné předení.

„Přestaň si to užívat,“ řekl Severus a přimhouřil oči.

Potter se natáhl dopředu a olízl mu nos.

Severus ucukl. „Tvůj dech je odporný. Ani se ke mně nepřibližuj,“ řekl a na oplátku ho začal drhnout ještě důkladněji.

Pitomý Potter, nutí ho dělat všechnu tuhle práci, když se zase jednou dostal do potíží.

Když skončil, ručník byl úplně promočený, v místnosti to páchlo mokrou kočkou a Severus si byl docela jistý, že z toho předení částečně ohluchl. Nakonec seslal silné sušicí kouzlo skrz podsadu.

„Proboha,“ zamumlal a protáhl si ztuhlé svaly. Cítil se hůř než po drhnutí kotlíků. „Jak se ti podaří dostat na jednoho levharta tolik sněhu?“

Potter na něj jen polospánku zamrkal.

Severus dlouze a pomalu vydechl a začal se zvedat. Pohyb mu vyslal zrakem podivné zachvění a rozmazal okraje obrazu. Ignoroval to, narovnal se víc a okamžitě toho litoval.

Svět se zhoupnul. Teplo mu zmizelo z rukou a vyhrnulo se vzhůru ke spánkům. Okraje místnosti se rozostřily. Pak se mu podlomila kolena.

Ach, pomyslel si vzdáleně. To je nepříjemné.

Zvuky kolem něj ztichly a pak se vzdálily. Hučení v hlavě zesílilo v pronikavý, svištivý tlak. Zdálo se mu, že mu srdce někde za žebry vynechává údery.

Poslední, co viděl, byla Potterova hlava prudce se zvedající vzhůru, zelené oči jasně vzplanuly proti vší té bělosti. Záblesk pohybu, ozvěna drápů na kameni—

A pak: paže.

Teplé lidské paže kolem něj, pevné a jisté, přitahující ho k sobě a podpírající ho právě ve chvíli, kdy mu všechno ostatní začalo mizet.