První, čeho si Severus všiml, byl pach.

Sterilní, ostrá a nezaměnitelná vůně až příliš vydezinfikovaného prádla, zředěného diktamu a slabého léčivého pachu masti na popáleniny.

Ošetřovna.

Druhá věc byla, že mu bylo teplo. Nebezpečně teplo. Byl přikrytý něčím absurdně měkkým a zahřívaly ho, jak se zdálo, přinejmenším o tři zahřívací kouzla víc, než bylo nutné. Nos měl ale studený. To bylo otravné.

Třetí věc—

„Severusi?“

Ach, bože.

Otevřel jedno oko. Jen jedno. Pomalu.

Do zorného pole se mu dostala změť divokých černých vlasů a širokých zelených očí, rozmazaná a vzhůru nohama, protože měl hlavu na polštáři mírně nakloněnou na stranu. Oči se okamžitě rozzářily.

„Jste vzhůru,“ vydechl Potter, očividně bez dechu úlevou. „Vyděsil jste mě k smrti.“

Severus se zamračil. Hlas mu vyšel suchý, tichý a neohromený. „Kdy,“ zachraptěl, „jsem ti dal svolení oslovovat mě jménem, Pottere?“

Potter zamrkal a pak se zasmál. „No, rozhodně žijete, profesore.“

„Naneštěstí,“ zamumlal Severus a zase zavřel oko. „Jak tragické.“

„Ani se neopovažujte znovu usnout,“ řekl Potter a naklonil se blíž. „Omdlel jste a pak jste dostal horečku. Zjevně jste už Merlin ví jak dlouho pořádně nejedl a madam Pomfreyová říká, že jestli vám ještě jednou takhle klesnou magické rezervy, začnete krvácet z konečků prstů.“

„Jako vždy dramatické,“ zamumlal Severus, aniž by otevřel oči. „Krvácení z konečků prstů není možné, pokud si člověk neporaní prsty.“

Ozvalo se těžké povzdechnutí, jako by on byl ten, kdo se choval nerozumně.

„Byl jste přetížený a podvyživený. Omdlel jste, promrzl jste a asi půl hodiny jste zářil, což si nemyslím, že je součást vaší obvyklé estetiky. Můžete—“

Severus znovu pootevřel jedno oko. „Pottere.“

„Ano?“

„Přestaň nade mnou viset. Zhoršuješ to.“

„Co zhoršuju?“

„Bolest hlavy. Tvůj hlas je jako tupá kletba přímo do lebky.“

Potter zmlkl a podíval se na něj s rukou v bok jako obzvlášť odsuzující hospodyňka.

Vypadal unaveně. Vlastně víc než unaveně. Vlasy měl na jedné straně slehlé a na druhé trčely ještě víc než obvykle. Svetr měl pomačkaný. Na židli za ním ležela složená hrubá vlněná deka spolu s knihou položenou hřbetem nahoru a otevřenou na stejné stránce, jako by ji už několik hodin nečetl.

Severus si nerad všímal podobných věcí.

Pokusil se posadit a okamžitě selhal.

Místnost se okamžitě zakymácela a tenká zářící linka připojená k vnitřní straně jeho lokte se napnula. Zasyčel a klesl zpátky na polštář, než jeho zrádné tělo stihlo ze sebe udělat ještě větší podívanou. Potter po něm instinktivně sáhl.

„Ne—“ vyštěkl Severus.

„Jen vám pomáhám!“

„Nepotřebuji—“ Zarazil se a sevřel čelist. Potter neměl jednu ruku pod Severusem, ale pod polštářem. Už povolil magickou infuzní linku, aby ho znovu netahala za paži. Pohyboval se rychle a opatrně, ne nešikovně ani lítostivě.

Severusova čelist se sevřela ještě víc.

„Dobře,“ řekl tišeji. „Ale jen teď.“

Potter se neusmál. A to to kupodivu ještě zhoršilo.

Podložil Severusovi ramena dalším polštářem a okamžitě ustoupil, aby měl dost prostoru se usadit, aniž by měl pocit, že s ním někdo manipuluje. Severus se opřel o nově zvednutou oporu a zadíval se na infuzní lahvičku vznášející se vedle postele.

Bledě zlatá tekutina pomalu pulzovala tenkou magickou linkou.

Ticho, které následovalo, nebylo nepříjemné. Jen bylo příliš plné. Bylo v něm víc věcí, než měl kdokoli z nich v úmyslu řešit, dokud Severus nemohl odejít.

Nakonec si Severus povzdechl. „Jaký je den?“

„Středa,“ odpověděl Potter.

Zamrkal. „Středa?“

„Byl jste dvě noci mimo. Málem jste Pomfreyové přivodil infarkt, když vás prohlížela kouzly.“

„O tom pochybuji. Poppy má srdce z ocely.“

„Řekla několik věcí, které nesmím opakovat před pacienty.“

„To na ni sedí.“

Potter se podíval k infuzní lahvičce. Prsty se mu na okamžik sevřely kolem okraje židle.

„Možná jsem trochu spanikařil,“ přiznal.

Severus zabručel. „Představuji si, že jsi vypadal jako nakopnuté štěně.“

„Já vás celou cestu na ošetřovnu nesl,“ zamumlal Potter. „V lidské podobě. Bosý. Se zraněnou rukou. Byl jsem nesmírně hrdinský.“

„Chceš medaili?“ zeptal se Severus suše. „Nebo ti mám uplést šerpu s nápisem Místní hrdina?“

Potterův výraz se navzdory sobě rozzářil. „Jen když bude červená a zlatá.“

„Raději bych spolkl hůlku.“

Potter se zasmál.

Severus otočil hlavu k oknu. Na vnějším parapetu se hromadil sníh. Jemný, čistý, stejný sníh, který padal celý týden a který nejspíš stále padal na les, na záhon mrazokvěté kopřivy, na balvan a na všechno ostatní, na co neměl z nemocniční postele v úmyslu myslet.

„Ještě jednu noc tu zůstanete,“ řekl Potter, teď už o něco tišeji. „Jestli budete mít ráno lepší hodnoty, Pomfreyová říká, že se můžete vrátit do svých komnat. Ale jen pokud budete odpočívat. A jíst.“ Odmlčel se. „A přestanete dělat cokoli, co jste dělal doteď.“

„Byl jsem naprosto v pořádku.“

„Nebyl.“

Severus na to neměl co říct.

„Myslím to vážně,“ řekl Potter. Naklonil se dopředu a přitáhl deku výš, protože ji Severus odstrčil dolů. „Chovejte se slušně. Nebo alespoň snesitelně příšerně.“

Severus neodpověděl. Oči se mu znovu zavřely.

Potterův hlas byl tentokrát blíž a tišší.

„Budu tady, až se probudíte.“

To vyvolalo reakci. Jedno obočí mu cuklo, ale oči neotevřel.

„Proč nemůžeš odejít?“ zeptal se slabě otráveným hlasem.

Z židle se ozvalo tiché uchechtnutí. „Vy jste ale nevděčný, co?“

Severus už na to neodpověděl.

Probudil se do šedého ranního světla a Potterova obličeje, který se nad ním opět skláněl.

„Přinesl jsem vám polévku.“

„Nesnáším polévku.“

„Pomfreyová říká, že potřebujete—“

„Lže. Všechny léčitelky lžou. Je to otázka moci.“

Potter si odfrkl. „Vůbec jste se nezměnil.“

„Ty ano.“

Smích zmizel.

Nastalo ticho a Potter se na něj podíval.

Severus si toho všiml, i když předstíral, že ne. Opatrnost se vrátila. Stará věc mezi nimi konečně vstoupila do místnosti.

Potter beze slova položil polévku na stolek vedle postele. Znovu se posadil. Zadíval se na své ruce. Miska mezi nimi zůstala. Oba ji ignorovali. Přesto tam byla.

„Před šesti měsíci jsi byl odhodlaný nechat mě oběsit,“ řekl Severus.

„Byl,“ odpověděl jednoduše.

Žádné popření. Žádná okamžitá snaha to zmírnit.

Severus nečekal, že ho upřímnost podráždí víc než výmluva.

„A teď?“ zeptal se.

Potter se zadíval na své ruce. „Teď už vím víc.“

Severus vydal krátký zvuk, který nebyl úplně smích. „Tak snadno?“

„Ne.“ Potter zavrtěl hlavou. „Vůbec ne snadno.“

Posunul si brýle výš na nose a chvíli se díval k podlaze, jako by se rozhodoval, která slova stojí za vyslovení.

„Viděl jsem vás zabít Brumbála,“ řekl nakonec. „Viděl jsem vás odejít se Smrtijedy. Myslel jsem si, že rozumím tomu, co jsem viděl.“

„Rozuměl jsi tomu, čemu jsi měl rozumět.“

„Teď už to vím.“

„Pohodlné.“

„Ano,“ řekl Potter. „Pro mě.“

To Severuse zarazilo.

Potter pokračoval, než stačil odpovědět.

„Bylo pohodlné vás nenávidět,“ řekl. „Nemusel jsem přemýšlet o ničem jiném. Nemusel jsem se ptát, proč vám Brumbál věřil nebo proč jste to musel udělat právě vy. Nemusel jsem přemýšlet, jestli přichystal ještě jeden příšerný úkol a svěřil ho někomu, kdo by ho neodmítl.“

Severus otočil hlavu k oknu. Sníh stále padal. Jemný a čistý proti sklu.

„Potom jsem četl všechno,“ řekl Potter. „Každý záznam, ke kterému mě pustili. Každou vzpomínku lidí, kteří vás znali ve škole. Mluvil jsem s vašimi profesory. S Hagridem. S Kingsleym.“

Severus bez pohledu na něj povytáhl obočí.

„Takže si mě vyšetřoval?“ zeptal se. Hlas měl tenký a suchý. „Bylo to během tvé křížové výpravy za mým omilostněním, nebo vedlejší úkol vyvolaný zvědavostí ohledně mého vztahu k tvé matce?“

Potter zamrkal. „Asi trochu od obojího?“

Severus se k němu otočil.

Ten kluk vypadal rozpačitě. Ne provinile. V tom byl rozdíl.

„A k jakému verdiktu jsi dospěl?“ zeptal se Severus. „K jakému závěru, který ti dal tu drzost sedět u mé postele, mluvit se mnou, jako bychom si byli rovni, a Merlin chraň, oslovovat mě jménem?“

Ve slovech už nezůstalo žádné skutečné bodnutí. Jen únava. A možná větší opatrnost, než byl Severus ochotný připustit.

Potterův koutek úst se mírně zvedl.

 „Že většinou jen štěkáte,“ řekl. „Tedy dokud nepřijde na to někoho popadnout a pořádně s ním zatřást.“

Severus se k němu otočil úplně a probodl ho pohledem.

Potter se opřel dozadu, teď už se založenýma rukama, jako by se velmi snažil neusmát. „Co uděláte? Zabijete Chlapce, který přežil? Svého kolegu? Jediné dítě svého nejlepšího přítele?“

Severus si odfrkl, suše a ostře.

„Nejlepšího přítele? Copak jsi to neslyšel? Byl jsem do ní zamilovaný. Šíleně. Obsesivně. Můj patron má stále stejnou podobu jako ten její. Bylo mi spolehlivě vysvětleno, že to objasňuje každé rozhodnutí, které jsem kdy učinil, a možná i několik těch, která jsem neučinil.“

Potter sebou trhl. Jen nepatrně.

Severus si toho ale všiml.

Potter chvíli nic neříkal. Ruce založené na hrudi se mu uvolnily. Podíval se na deku nahromaděnou Severusovi přes kolena, potom na misku stále přikrytou na stolku a nakonec na vlastní ruce.

Potter se nezasmál.

A právě to přimělo Severuse, aby se na něj pořádně podíval.

Ten kluk neměl výraz, který Severus očekával pokaždé, když přišla řeč na Lily. Nebyla v něm žádná chorobná zvědavost. Žádné obvinění. Žádný rozpačitý soucit s ošklivým, věrným hlupákem, který podle všeho strávil polovinu života milováním mrtvé ženy.

V Potterově tváři bylo jen něco tichého.

Něco téměř hladového.

Severusovi se to okamžitě nelíbilo.

„Co?“ zeptal se ostře.

Potter se podíval na své ruce.

„Žárlím,“ řekl.

Severus na něj zíral.

Ta slova byla tak nečekaná, že si na okamžik říkal, jestli se mu nevrátila horečka.

„Prosím?“

Potter se usmál, ale nebyl to jeho obvyklý úsměv. Byl menší. Trochu rozpačitý.

„Žárlím,“ zopakoval. „Zajímalo by mě, jaké to je, být tak hluboce milovaný.“

Severus se nepohnul.

Potterův pohled zůstal upřený na jeho ruce.

„Ne že bych si myslel, že to bylo jednoduché,“ dodal rychle. „Nebo že to bylo vždycky dobré. Nebo že tomu vůbec rozumím. Jen…“ Tiše a rozpačitě se zasmál. „Nevšímejte si mě. Když jsem unavený, očividně začínám být divný.“

Severus neměl připravenou žádnou odpověď.

Připravil se na obvinění. Na otázky o Lily. Na hněv, fascinaci, dokonce i soucit. Nebyl připravený na to, že se Potter podívá na jeho nejstarší ránu a neuvidí v ní nic směšného ani podezřelého, ale důkaz, že taková oddanost vůbec může existovat.

První odvrátil pohled.

Za oknem začal sníh znovu padat.

„Máš mimořádný talent,“ řekl Severus nakonec, „dělat nepříjemné rozhovory ještě podstatně horšími.“

Potterovi cukl koutek úst. „To mně mrzí.“

„Ne, nemrzí tě to.“

„Ne,“ připustil. „Vlastně nemrzí.“

Chvíli bylo ticho.

Severus se podíval na misku na stolku. Pak si povzdechl, přestože se mu bolestivě stáhl žaludek, vzal do ruky lžíci.

Potter nic neřekl.

Seděli mlčky. Potter se svou snídaní. Severus s polévkou, kterou nenáviděl a která, což bylo otravné, nebyla vůbec špatná.

„Přinesl sis jídlo,“ řekl Severus dřív, než se stihl zastavit.

„Včera jsem vynechal večeři.“ Příliš ledabyle.

Severus se podíval na tmavé kruhy pod jeho očima.

„Byl jsi tady celou dobu,“ řekl.

„Většinu.“

„Proč?“

„Nikdy jsem nepotkal jiného levharta sněžného,“ řekl.

„Aha.“ Potter se po chvíli ticha zatvářil rozpačitě. „To znělo hloupě, když jsem to řekl nahlas.“

„Ne,“ řekl Severus. „Neznělo.“

Potter se na něj podíval téměř nadějně a Severus to okamžitě zarazil.

„Znělo to úplně stejně hloupě jako v tvé hlavě,“ řekl. „Jen jsi to přesto vyslovil.“

Potter se znovu trochu usmál. „Myslel jsem, že jsem jediný,“ řekl.

Severus se podíval do polévky.

Bylo to snazší než dívat se na něj.

„Nejsi,“ řekl.

Ze židle se ozval nádech. Ne docela úleva. Něco tomu blízkého.

„Ne,“ řekl Potter. „Vy taky ne.“

Severus spolkl lžíci vývaru, aby se vyhnul nutnosti odpovídat.

Několik minut ani jeden nepromluvil. Severus zvládl ještě tři lžíce, než misku odložil zpátky na tác. Potter po ní mrkl a pak odvrátil pohled, aniž by se ho pokusil přesvědčit, že to nestačilo.

To od něj bylo chytré.

Severus si to nerad poznamenal.

„Tvoje tlapa?“ zeptal se.

Potter vypadal překvapeně. „Moje tlapa?“

„Ta, ze které jsem ti vytáhl trn, než ses mi odvděčil tím, že jsi mé bezvědomé tělo vláčel přes polovinu hradu.“

„Ach.“ Potter zvedl jednu ruku a protáhl prsty. „Dobrá. Pomfreyová říká, že váš obvaz byl trochu přehnaný.“

„Byl dostatečný.“

„Když jsem se proměnil zpátky, změnil se v chomáč gázy velký jako pěst.“

„Máš obrovské tlapy. Poměry byly nevyhnutelné.“

Potter se usmál. „Byla to moc pěkná gáza.“

Severus se málem usmál.

Málem.

Místo toho se trochu posunul mezi polštáři. Ten pohyb ho vyčerpal mnohem víc, než by měl. Oči se mu navzdory podráždění zavřely.

Potter okamžitě vstal.

Severus ucítil, jak mu deka sklouzla výš přes hrudník. Potter mu upravil vodu tak, aby ji měl po ruce. Potom židle tiše zaškrábala o podlahu, když se znovu posadil.

Žádné rozčilování. Žádné další přednášky.

Jen přítomnost.

„Pottere,“ zamumlal Severus.

„Ano?“

„Jestli se probudím a zjistím, že nade mnou stále visíš jako zdrcená vdova, budu velmi nespokojený.“

„Můžu sedět v uctivé vzdálenosti.“

„To by byla novinka.“

„Můžu taky potichu číst.“

„Ty nedokážeš dělat nic potichu.“

Potter zvedl opuštěnou knihu ze židle. „Můžu to zkusit.“

Severus otevřel oči jen natolik, aby ho viděl.

Ten kluk už se znovu usazoval. Jednu nohu si nešikovně natáhl pod židli a knihu položil na klín. Pořád vypadal unaveně. Pořád měl strach. Ale už se nepřipravoval na to, že ho Severus vyhodí.

Možná to od něj bylo hloupé.

Možná Severus také začal být hloupý.

„Můžeš použít židli,“ řekl.

Potter vzhlédl.

Severus nechal hlavu klesnout hlouběji do polštáře.

„Ale ne moje jméno.“

Vedle postele se ozval tichý smích.

„Rozumím, profesore.“

Severus zavřel oči.

Neodpustil Potterovi všechno. Ne úplně. Potter mu také neodpustil všechno, ať už za současnou opatrností toho kluka stálo cokoli.

Ale nepřátelství mezi nimi už nemělo ten čistý tvar jako dřív.

Teď mezi nimi existovalo příměří.

Malé. Nevyřčené až do této chvíle. Dost křehké na to, aby ho kterýkoli z nich poškodil tím, že by chtěl příliš mnoho.

Potter otevřel knihu.

Stránky se obracely velmi tiše.

Severus poslouchal, dokud se ten zvuk nestal snadným.

A pak usnul.