Problémy začaly polévkou.

Severus se vrátil z ošetřovny se čtyřmi lahvičkami posilujícího lektvaru, dvěma balíčky výživného prášku, písemným rozpisem, který madam Pomfreyová očarovala tak, aby na něj ječel, pokud ho nebude dodržovat, a s důrazným příkazem, aby se neproměňoval, dokud mu k tomu nedá svolení.

Poslední příkaz považoval za obzvlášť krutý.

Pak se vrátil do svých komnat a našel Pottera, jak na něj čeká přede dveřmi s polévkou.

Severus se zastavil uprostřed chodby.

Potter vzhlédl. Seděl na podlaze vedle dveří, jedno koleno přitažené k hrudi a vedle něj spočíval přikrytý košík. Když Severuse uviděl, přes tvář mu přeběhla úleva s otevřeností, která byla vzhledem k tomu, že už viděl Severuse opustit ošetřovnu po vlastních, naprosto neodůvodněná.

„Jste zpátky,“ řekl.

„Ne... Tohle je halucinace vyvolaná hladem. Poppy mě před nimi varovala.“ řekl Severus naoko sám sobě.

Potter okamžitě vstal a zvedl košík. „Taky vás varovala, abyste jedl.“

„Nepochybuji, že tě sem poslala, abys prosazoval její tyranii.“

„Neposlala.“ Potter košík trochu nadzvedl. „Přišel jsem sám.“

To bylo horší.

Severus se podíval na své dveře, pak na Pottera a nakonec na košík. Zpod zakrývacího kouzla cítil vůni vývaru. Něčeho jemného. Možná kuřecí. A také chléb.

Žaludek se mu stáhl, a ne úplně hladem. „Svou povinnost jsi splnil,“ řekl. „Můžeš tu jídlo nechat a jít.“

Potterovi se ústa stáhla do podrážděně známé linky. „Přinesl jsem dvě misky.“

Severus přimhouřil oči. „Proč?“

„Protože jsem taky nejedl.“

„To zní jako osobní selhání.“

„To je. Napadlo mě, že bychom mohli selhávat společně.“

Nastala pauza.

Severus byl připravený na to, že by nad ním Potter stál jako hlídka. Nebo na lítost. Na to, že by stál jako samozvaná zdravotní sestra nad ním, zatímco se bude pod dohledem pokoušet něco spolknout. Nebyl připravený na to, že ten spratek sám bude vypadat unaveně, s vlasy slehlými na jedné straně, jako by špatně spal na nemocniční židli, a s prsty zarudlými zimou kolem držadla košíku.

Severus otevřel dveře.

„Nezaměňuj vstup za uvítání,“ řekl.

Potterův úsměv se objevil až příliš rychle. „Samozřejmě ne, profesore.“

„A zuj si boty. Máš na nich sníh.“

Potter se podíval dolů. „Pustil jste mě dovnitř jako promočeného levharta.“

„Umíral jsi.“

„Neumíral.“

„Kapalo z tebe na můj koberec s očividným úmyslem zemřít. Zuj si ty boty.“

Potter poslechl.

A tak to začalo.

Polévka nebyla hrozná.

Severusovi se to okamžitě přestalo líbit.

Byl to obyčejný kuřecí vývar s tenkými nudlemi a velmi měkkou mrkví. K tomu teplý chléb, nakrájený na malé kousky místo toho, aby před něj někdo postavil celý bochník, který by pak nedokázal dojíst. Potter si naložil větší porci a posadil se naproti Severusovi k malému stolu, jako by šlo o úplně obyčejné jídlo a ne o invazi probíhající pod několika vrstvami předstírané zdvořilosti.

Severus nabral lžíci, prohlédl si ji a ochutnal.

Potter ho nesledoval.

Místo toho zíral do vlastní misky a opatrně foukal na hladinu, než si vzal sousto. Tváře měl stále trochu růžové od zimy. Hojící se stopa po trnu, který mu propíchl ruku poté, co se proměnil zpět do lidské podoby, už téměř zmizela, ačkoli Severus stále viděl slabou linku pokaždé, když Potter sevřel prsty kolem lžíce.

Nikdy se ho nezeptal, jestli to bolelo.

A neměl v úmyslu to udělat ani teď.

„Dá se to jíst,“ řekl Severus.

Potter vzhlédl, potěšený. „To je prakticky kompliment.“

„To je nejnižší standard, který musí jídlo splňovat, než mu dovolím vstoupit do mých úst.“

„Jedl jste nemocniční jídlo.“

„Byl jsem neschopný.“

Potter se usmál a vrátil se ke své misce.

Severus snědl další lžíci.

Pak další.

Nikdo to nekomentoval.

Jak si později uvědomil, byla to první chytrá věc, kterou Potter udělal.

 

* * *

 

Potter se vrátil následující odpoledne.

Severus věděl, že se vrátí. Ne proto, že by si něco domluvili, ale protože Potter se na prázdnou misku od polévky podíval s výrazem soukromého uspokojení, který naznačoval, že opakování je nevyhnutelné.

Přesto když přesně ve čtyři hodiny zaznělo zaklepání, Severus vzhlédl z křesla s pečlivě připraveným podrážděním.

„Vstup, když už musíš.“

Potter vešel dovnitř a nesl přikrytou mísu.

„Zníte, jako byste mě viděl rád.“

„Zním jako člověk smířený se svým trestem.“

„Dobře. Dnešním trestem je rýžový nákyp.“

Severus na něj zíral. „Není mi šest.“

„Ne, šestileté děti jsou k nákypu méně podezíravé.“

„Nákyp nechci.“

Potter ho položil na stůl. „Dobře. Sním ho já.“

„Tak proč jsi přinesl dvě lžíce?“

Potter se na lžíce podíval, jako by ho překvapilo, že tam jsou. „Optimismus?“

„Domýšlivost.“

„To taky.“

Severus ho měl poslat pryč.

Místo toho se o dvacet minut později přistihl, jak drží druhou lžíci, zatímco Potter naprosto zbytečně podrobně popisoval, jak Neville ve skleníku málem přišel o rukáv kvůli přehnaně nadšené masožravé rostlině.

„Ta rostlina za to sotva mohla,“ řekl Severus a vzal si další neochotné sousto. „Longbottom měl vždycky pud sebezáchovy přezrálé hrušky.“

„Teď už je na tom mnohem lépe.“

„Nízká laťka nepřestane být nízká jen proto, že ji člověk přeleze.“

Potter se zasmál.

Severus se podíval na nákyp.

Snědl skoro polovinu.

Ani to Potter nekomentoval.

Ten kluk začínal být nebezpečný novými a nečekanými způsoby.

 

* * *

 

Při čtvrté návštěvě si Potter vytvořil systém.

Severus nevěděl, kdy se to stalo. Rozhodně to neschválil.

Potter přicházel s něčím dost malým, aby ho množství neurazilo, a dost jemným, aby ho vůně neodradila. Přinášel dvě porce. Snědl svou vlastní. Mluvil, ale ne o Severusově zdraví. Neptal se, jestli má Severus hlad, jestli snědl snídani nebo jestli výživný lektvar stále nedotčený stojí za dózou s čajem.

Prostě položil jídlo na dosah a obtěžoval ho mluvením, dokud se Severus nezapojil.

V pondělí to byl toast s medem a vařeným vejcem.

V úterý bramborové placky a teplý čaj.

Ve středu malý koláč plněný kuřecím masem a bylinkami, o kterém Potter tvrdil, že pomáhal s jeho přípravou.

„A v čem,“ zeptal se Severus a zkoumal úhledně přehnuté těsto, „tvoje pomoc spočívala?“

„Krájel jsem mrkev.“

„Byl jsi pod dohledem?“

„Velmi pečlivým.“

„Pak jsou skřítci moudřejší, než jsem jim přiznával.“

Potter rozlomil svůj koláč napůl a začal jíst, zcela nevyvedený z míry.

Severus si všiml, že náplň byla nakrájená nadrobno. Všiml si, že v ní není těžká paprika ani hutná smetana. Všiml si, že Potter počkal, dokud Severus nezačal jíst, než znovu promluvil.

Snědl to celé.

Teprve poté, co Potter odešel, si to uvědomil.

To uvědomění mu podivně spočinulo na hrudi.

 

* * *

 

Následující den Severus před Potterovým příchodem položil prázdnou lahvičku od výživného lektvaru na stůl místo toho, aby ji schoval do skříňky.

Nebyla to kapitulace. Jen praktičnost.

Když Potter u Severusova čaje uviděl prázdnou lahvičku, nepochválil ho. Jen ji odnesl s ostatním nádobím a zeptal se, jestli Severus přečetl detektivní román, který mu nechal u křesla.

Tato zdrženlivost mu vysloužila svolení přinést druhý román.

S jídlem se začaly objevovat i další věci.

Ne dárky. Potter si zřejmě uvědomil, že Severus odmítne cokoli, co bude vypadat jako úmyslná štědrost.

Věci se prostě objevovaly.

Jednoho večera zůstala přes opěradlo křesla složená tmavomodrá deka.

Severus na ni zíral. „Co je to?“

Potter, který seděl na koberci s šálkem čaje, vzhlédl. „Deka.“

„Jsem si vědom kategorie předmětů, které vidím.“

„Byla v mém pokoji. Nepoužívám ji.“

„Očekáváš, že uvěřím, že jsi vlastnil naprosto novou vlněnou deku přesně v barvách mých komnat a spontánně ses rozhodl, že už nepotřebuješ její teplo?“

Potter se napil čaje. „Tloukla se s mým nebelvírským interiérem.“

Severus zvažoval, že ji po něm hodí.

Tu noc, když Potter odešel, ji rozložil.

Byla měkká. Dost těžká na to, aby mu správně spočinula přes nohy, aniž by sklouzávala. Byla očarovaná tak, aby udržovala teplo, ale nezadržovala ho.

Nechal si ji.

Následující odpoledne Potter zahlédl deku přes Severusova kolena a jednou se usmál do svého šálku.

Pak přišly kompresní ponožky.

Poppy se o nich při poslední návštěvě zmínila mimochodem, zřejmě jako o návrhu, ne předpisu, což byla její první chyba. Severus tento návrh zcela ignoroval, což byla zřejmě jeho chyba.

Byly alespoň černé. Potter měl dost rozumu na to, aby mu nepřinesl nic pruhovaného, slavnostního nebo ozdobeného malými pohyblivými sněhuláky. Ale nezaměnitelně šlo o zdravotnické ponožky s lehce zesílenou strukturou, která každému pozornému člověku oznamovala jejich účel.

Severus je držel za špičky. „Ne.“

„Pomfreyová říkala, že váš krevní oběh—“

„Jsem si vědom toho, co Pomfreyová říkala.“

„Máte studené nohy.“

„Moje nohy nejsou tvoje starost.“

„U ohně si je strkáte pod sebe, protože vám je zima.“

„Nestrkám.“

„Rozhodně strkáte.“

„Zakážu ti vstup do svých komnat.“

Potter se opřel o obě ruce, pohodlně usazený na koberci. „Dostanu ty ponožky zpátky?“

„Ne. Budou spáleny jako varování pro Pomfreyovou.“

Severus si je následující ráno vzal.

Potter si toho všiml, protože Potter si všímal všeho.

Neřekl ani slovo.

Severus začínal chápat, že chlapcovo mlčení může být stejně otravné jako jeho mluvení.

 

* * *

 

Dveře byly závažnějším přestupkem.

Severusovy komnaty měly vrzající pant tak dlouho, jak si Severus pamatoval. Nebyl, přísně vzato, rozbitý. Dveře se otevíraly. Dveře se zavíraly. Dveře se obdivuhodně účinně zamykaly pokaždé, když Severus neměl chuť být rušen.

Jen protestovaly proti návštěvám.

Minerviny návštěvy oznamovalo jedno dlouhé, důstojné zasténání starého dřeva. Poppyiny příchody doprovázelo svižné zavrzání, po kterém téměř okamžitě následovalo netrpělivé zaklepání. Potter, který zřejmě věřil, že do každých dveří se má vstupovat s nadšením, dokázal každé odpoledne z pantu vyloudit dramatické zaskřípání, než dvakrát zaklepal a po obdržení urážky, která sloužila jako svolení, se pustil dovnitř.

Severusovi to nikdy nevadilo.

Ten zvuk byl užitečný. Poskytoval mu dostatečné varování, aby mohl odložit práci, schovat lektvar, který nevypil, nebo sundat tmavomodrou deku z kolen, než se Potter stihne zatvářit potěšeně.

Pak jednoho odpoledne přišel Potter s malou plechovkou oleje.

Severus vzhlédl od knihy.

„Co je to?“

Potter za sebou zavřel dveře. Pant vydal svůj obvyklý bolestný skřek. „Olej.“

„Opět jsem si vědom kategorie věcí, které vidím.“

Potter protočil oči. „Opravuju vám dveře.“

Severus pomalu sklonil knihu. „Co tě to proboha posedlo, že ničíš můj majetek.“

„Pokaždé, když je otevřu, zní to jako seschnutá stará banší s bolestmi kloubů.“

„Mají charakter.“

„Mají stížnosti.“

„Podle mě naprosto přiměřenou reakci na tvou přítomnost.“

Potter se usmál a dřepl si k pantu.

„Nech to být,“ řekl Severus.

„Ne.“

„Pottere.“

„Později mi poděkujete.“

„Nikdy jsem ti nepoděkoval za nic, co zahrnovalo tvoje samostatné rozhodnutí.“

„To proto, že jste nevděčný.“

„To proto, že tvoje samostatná rozhodnutí obvykle zahrnují zranění.“

Potter významně pohlédl na kompresní ponožky, které měl Severus právě schované pod hábitem.

Severusovi ztvrdl výraz.

Potter se s malým samolibým úsměvem, který Severus nenáviděl, otočil zpátky k pantu.

Samotná oprava trvala méně než minutu.

„Tak,“ řekl Potter nakonec, vstal a otřel si prsty do hadříku. „Lepší.“

Otevřel dveře a pohnul jimi bez jediného zvuku.

Severus na ně zíral.

Potter je znovu zavřel. A ještě jednou otevřel.

Ticho.

Úplné, hladké, příšerné ticho.

„Zničil jsi je,“ řekl Severus.

„Přestal jsem je nutit ječet.“

„Byl to varovný systém.“

„Víte, většina lidí má radost, když dveře fungují správně.“

„Většina lidí si také dobrovolně zve hosty.“

Potter se opřel o nyní tiché dveře, očividně spokojený sám se sebou. „Vy mě pouštíte dovnitř.“

„Nosíš jídlo.“

„Věděl jsem, že pod tím vším je náklonnost.“

„Je tam hlad. Nezaměňuj ty dvě věci.“

Potter se zasmál a začal vybalovat odpolední čaj, jako by něco vyhrál.

Severus s tichou záští sledoval umlčený pant.

Madam Pomfreyová přišla Severuse zkontrolovat na konci prvního týdne.

Potter z důvodu zbabělosti nebo strategie zatím nedorazil.

Severus stál uprostřed obývacího pokoje, zatímco ho Poppy nutila snášet několik diagnostických kouzel, kontrolu doplnění krve a dlouhý, hluboce urážlivý pohled na jeho zápěstí.

„Trochu jsi přibral,“ řekla.

„Nevěděl jsem, že jsem se stal hospodářským zvířetem.“

„Trochu jsi přibral,“ zopakovala a ignorovala ho. „Tvoje magie se stabilizuje. Teplota je lepší, ale do lesa ještě nesmíš.“

Severusovi se sevřela čelist.

„Ani se proměňovat,“ dodala.

„Cítím se podstatně silnější.“

„O tom nepochybuji. Stále to nemáš povolené.“

„Jsem naprosto schopný ležet u ohně jako levhart, aniž bych spadl z útesu.“

„Ne.“

„Méně to zatěžuje moje klouby.“

„Severusi.“

Zamračil se na ni.

Poppyin výraz trochu změkl, což bylo horší, než když mu nadávala. „Ještě jeden týden. Pořádně jez. Odpočívej. Nech se zotavit. Pak probereme krátké proměny a kontrolovanou procházku.“

Odvrátil pohled k oknu. Znovu začalo sněžit. Měkké, téměř líné vločky se míhaly tmavnoucím pohledem na školní pozemky.

Ještě jeden týden zněl nesnesitelně.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Poppy se usmála. „Vida. Tvůj ošetřovatel dorazil.“

„Můj co?“

Potter vešel s balíčkem zabaleným v utěrce. Když uviděl Pomfreyovou, zastavil se, pak se podíval na Severuse.

„Jak špatné to bylo?“

„Ještě jsem se nerozhodl, kterého z vás prokleju jako prvního.“

„To zní nadějně.“

Poppy si sundala plášť z háčku a cestou kolem Pottera se na něj obrátila. „Jen pokračujte v tom, co děláte.“

Severus na ni zíral.

Potterovi se rozzářil obličej. „Opravdu?“

„Nepovzbuzuj ho,“ řekl Severus.

„Malá jídla. Odpočinek. Žádné proměňování, dokud mu to nepovolím,“ pokračovala Poppy. „A zkuste mu zabránit, aby nestál pět hodin nad kotlíky jen proto, že se začne nudit.“

Zastavila se u dveří.

„Pan Potter za mnou přišel přímo poté, co vás přinesl,“ řekla spíš Severusovi než Potterovi. „Od té doby se mnou každý den konzultuje, jak na tom jsi. Nevidím důvod se s ním hádat, když vidím výsledky.“

Severus se podíval na Pottera.

Potter si s velkým zaujetím prohlížel strop.

Poppy Severusovi při odchodu poplácala paži.

Severus ucukl před tím soucitem.

Potter za ní zavřel dveře. Nově tichá západka tiše cvakla.

„Takže,“ řekl a otočil se. „Ošetřovatel?“

„Ne,“  potřásl hlavou Severus.

„Mohl bych si nechat udělat odznak.“

„Otrávím tě.“

„Ale snad ne před večeří?“

Severus se podíval na balíček. „Cos přinesl?“

Potter ho teatrálně otevřel. „Pastýřský koláč.“

Severus se zarazil.

Vonělo to docela dobře.

„To je úplatek?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Potter. „Funguje to?“

Severus přešel ke stolu. „Přines talíře.“

Potterův úsměv se objevil okamžitě.

Jídlo bylo téměř klidné.

Téměř, protože Potter měl tu drzost začít si pobrukovat poté, co Severus přijal druhou porci.

„Přestaň s tím,“ řekl Severus.

„S čím?“

„Být spokojený.“

„Jím.“

„Díváš se na mě a přitom jsi spokojený.“

Potter velmi rozhodně obrátil pozornost ke svému talíři. „Lepší?“

„O něco.“

Uběhlo několik minut.

Pak Potter podezřele nenuceně řekl: „Takže ještě jeden týden?“

Severus se nemusel ptát, co tím myslí. „Zřejmě.“

„To je dobře.“

„Je to k vzteku.“

„Já vím, ale znamená to, že si myslí, že budete brzy připravený.“

„Jsem připravený už teď.“

Potter se na něj podíval.

Severus sklopil pohled zpátky k talíři.

„Brzy,“ řekl Potter.

Severus neodpověděl.

Ale vzal si další sousto.