Následujících několik dní se ustálilo v něčem, co se nebezpečně podobalo obyčejnému životu.

Potter dál přicházel ve čtyři.

Severus si kolem toho začal plánovat vaření lektvarů.

Namlouval si, že je to proto, že Potter po svém příchodu znemožňoval soustředění. Ten chlapec neměl žádný respekt k posvátnému tichu, které pečlivá práce s lektvary vyžadovala. Pokládal otázky. Pohyboval se po místnosti.

Urážlivě, podle Severusova skromného názoru.

Nemělo to vůbec nic společného s tím, že chtěl mít práci hotovou, než Potter zaklepe.

Vůbec nic.

Potter si četl na koberci, zatímco Severus opravoval několik pokročilých esejí, které ho Minerva přemluvila zkontrolovat. Potter s sebou občas přinášel vlastní papíry, většinou korespondenci z ministerstva a prohlášení, při jejichž čtení se mu stahovala ústa způsobem, který Severus poznával.

Neptal se.

Jednoho večera Potter usnul u krbu s rozečtenou knihou položenou na břiše.

Severus si toho všiml, protože v místnosti bylo najednou příliš ticho.

Odložil brk a podíval se jeho směrem.

Potter ležel na zádech na koberci, jednu paži ohnutou nad hlavou. Světlo ohně se mu pohybovalo po tváři a vyhlazovalo stopy únavy, které se na ní objevovaly častěji, než by se u mladého muže měly. Bez těch jasných očí upřených na něco, bez úsměvu, který používal jako akt vzdoru, vypadal unaveně.

Ne slabě.

Unaveně.

Severus ten rozdíl znal až příliš důvěrně.

Deka ležela přes Severusova vlastní kolena. Podíval se na ni.

Pak na Pottera.

To bylo směšné.

Ten chlapec měl pokoj. Postel. Celou sbírku lidí, kteří by ho nepochybně přikryli dekou, kdyby se jednoduše objevil ve správné společenské místnosti a vypadal alespoň zlomkem tak unaveně jako teď.

Severus opatrně vstal, vzal deku a přehodil ji přes Pottera.

Potter se zavrtěl.

Jeho ruka náhle vystřelila vzhůru a zachytila okraj Severusova rukávu.

Severus ztuhl.

Potter se úplně neprobudil. Jednou zamrkal, nepřítomně, prsty měl volně sevřené kolem černé látky.

„Promiň,“ zamumlal. „Myslel jsem, že někam jdete.“

Severus na něj zíral.

„Proč by tě to mělo zajímat?“

Potterovi oči znovu klesly. „Nevím. Líbí se mi, když jste tady.“

Ruka mu povolila a klesla zpátky na deku.

Severus nad ním ještě několik vteřin stál.

Ten chlapec spal. Zcela očividně. Nikdo při vědomí by s tak katastrofální upřímností něco podobného nevyslovil s očekáváním, že to přežije.

Severus si vyprostil rukáv.

Vrátil se do křesla, ale esej před ním zůstal po zbytek večera nepřečtený.

Když se Potter probudil, zamrkal a vypadal rozpačitě, Severus mu řekl, že na něj deka spadla.

Potter se podíval z úhledně rozprostřené deky na Severusův výraz.

Lež nezpochybnil.

„Štěstí,“ řekl tiše.

„Ano,“ odpověděl Severus.

Ani jeden z nich neupřesnil, kterého z nich tím myslel.

V pátek přišel Potter pozdě.

Severus si toho zpočátku nevšiml.

Což byla samozřejmě lež.

Všiml si ve čtyři hodiny a čtyři minuty, když čaj, který uvařil, začal mít přesně tu sílu, o níž Potter tvrdil, že ji má rád. Všiml si znovu o deset minut později, když se přistihl, jak se dívá ke dveřím a vzpomíná si, že někdo zřejmě proměnil příchod přesně ve čtyři hodiny ve spolehlivou událost.

V půl páté dal Severus čaj pod zahřívací kouzlo.

Ne kvůli Potterovi.

Dobrým čajem by se nemělo plýtvat.

V pět otevřel skříňku a prohlédl si ingredience uvnitř.

Měl hlad. To bylo všechno.

Vybral ječmen, nakrájenou zeleninu a malou porci kuřecího masa a vložil je do hrnce s větší pozorností, než jídlo vyžadovalo. Vývar by byl pro jednoho člověka příliš velký, ale Severus vždy věřil v efektivní využívání času. Zbytky byly rozumné.

V půl šesté postavil na stůl dvě misky.

Zíral na ně.

Pak pod vousy zaklel a nechal je tam, kde byly.

Zaklepání přišlo krátce po šesté.

Severus otevřel dveře tak rychle, že Potterova zvednutá ruka ještě stále visela ve vzduchu.

Potter vypadal překvapeně.

Pak omluvně.

Pak unaveně.

Měl na sobě tmavý ministerský hábit místo svého obvyklého svetru. Sníh mu pokrýval ramena a ve vlasech už roztál a zanechal je vlhké. Pod jednou paží svíral tlustý spis, jehož papíry byly od jeho sevření lehce pomačkané.

„Promiňte,“ řekl. „Chtěl jsem poslat zprávu, ale jednání se protáhlo a pak chtěl Kingsley—“

„Máš zpoždění,“ řekl Severus.

Potter se zarazil.

Oči mu krátce sklouzly kolem Severuse do místnosti, směrem ke krbu. Ke stolu. Ke dvěma miskám.

V jeho tváři se cosi změnilo, bylo to teplé a opatrné.

„Mám,“ řekl tiše.

Severus ten výraz neměl rád. Vyvolával v něm pocit, jako by nabídl něco významnějšího než polévku.

„Uvařil jsem příliš mnoho jídla,“ řekl chladně. „Můžeš mi pomoci zabránit plýtvání.“

Potter se usmál.

Severus zvedl varovný prst. „Ani to nezkoušej.“

„Nic jsem neřekl.“

„Chystal ses.“

„Chtěl jsem říct, že mám hlad jako vlk.“

To ho zarazilo.

Severus se na Pottera podíval pozorněji. Bledost pod tvářemi zarudlými zimou. Napětí kolem očí. Způsob, jakým držel ministerský spis, jako by zapomněl, že ho stále má v ruce.

„Kdy jsi naposledy jedl?“

Potter přesunul spis do druhé ruky. „Snídal jsem.“

Severusovi ztvrdl výraz. „Snídal.“

„Byl to náročný den.“

„Pokrytče.“

Potter zamrkal. Pak se k Severusově hlubokému podráždění usmál ještě víc.

„To je starost, profesore?“

„Je to znechucení z tvého selhání dodržovat standardy, které vnucuješ ostatním. Pojď dovnitř, než ti vývar ztuhne na sulc a já svou nabídku odvolám.“

Potter okamžitě vešel.

Boty a plášť si svlékal pomaleji než obvykle. Severus mu vzal spis z ruky dřív, než ho Potter stačil někam nešikovně opřít a nechat spadnout.

Potter se na něj podíval.

„Rozčilovalo mě to,“ řekl Severus.

„Jasně.“

„Sedni.“

„Ano, profesore.“

Severus naservíroval guláš.

Potterovi dal větší misku.

Potter si toho všiml.

Tentokrát byl dost moudrý, aby nic neřekl.

Několik minut jedli mlčky. Potter si první lžíci vzal příliš rychle a málem si spálil pusu. Severus sledoval, jak se z toho vzpamatovává se syknutím a rychlým polknutím.

„Půvabné,“ poznamenal Severus.

„Měl jsem hlad.“

„Toho jsem si všiml.“

Potter pak jedl opatrněji. V polovině jídla z něj začalo mizet napětí v ramenou. Ruka sevřená kolem lžíce povolila. Do tváře se mu začala vracet barva z něčeho jiného než ze zimy.

Severus tehdy pochopil, proč Potter stále nosil jídlo, aniž by z něj dělal boj.

Bylo uspokojivé sledovat, jak se někomu uleví.

To bylo všechno.

Nebylo třeba to dál zkoumat.

„To jednání?“ zeptal se nakonec.

Potterova lžíce se zpomalila.

„Odvolání proti poválečným rozsudkům,“ řekl. „Lidé, kteří byli pod kletbou Imperius. Lidé, kteří tvrdí, že byli. Rodiny mluvící za mrtvé. Všichni se zlobí na všechny.“

„Produktivní využití času institucí.“

Potter se unaveně zasmál. „Nebyl to dobrý den.“

„Ne,“ řekl Severus. „To si umím představit.“

Potter k němu vzhlédl, možná překvapený absencí posměchu.

Severus se napil čaje.

Po chvíli se Potter vrátil k jídlu.

Když měl misku prázdnou, Severus k němu posunul talíř s chlebem.

Potter si vzal krajíc.

„Sněz ho celý,“ řekl Severus.

Potter se podíval na Severusovu vlastní, stále z poloviny plnou misku. „Jen když vy taky.“

Severus přimhouřil oči.

Potter čekal.

Ten spratek se učil až příliš dobře.

Severus si vzal další lžíci.

Potter snědl chléb.

Bylo to směšné uspořádání.

Fungovalo.

Po večeři Potter automaticky vstal, aby sesbíral misky.

„Nech je,“ řekl Severus.

Potter se na něj podíval. „Můžu umýt nádobí.“

„Vypadáš vyčerpaně.“

„Jsem v pohodě.“

„Nevěrohodná fráze. Nemám rád, když se používá v mých komnatách.“

Potter zmlkl.

Severus nezamýšlel, aby ta slova nesla až takovou váhu. Zřejmě však nesla.

„Sedni si,“ dodal méně ostře.

Potter si sedl na koberec vedle krbu a opřel se zády o křeslo, místo aby si sedl do druhého. Blízko, ale nevtíravě. Deka stále ležela složená přes opěradlo. Severus ji vzal a přehodil Potterovi přes ramena.

Potter ji chytil, překvapený.

„V místnosti je teplo,“ řekl.

„Pak mi ji klidně vrať.“

Potter si ji kolem sebe zastrčil. „Nechtěl bych vás urazit.“

„Takovou starost jsi nikdy předtím neprojevoval.“

„Rostu.“

„Pomalu.“

Potter se usmál, pak opřel hlavu o křeslo. Chvíli mluvil jen oheň.

Severus vzal do ruky knihu.

Nečetl.

Po několika minutách Potter řekl: „Děkuju.“

„Za jídlo?“

„Za to, že jste si všiml.“

Severusovi se prsty zastavily nad stránkou.

Mohl to shodit ze stolu. Uštěpačně poznamenat něco o Potterově neschopnosti skrýt vyčerpání nebo mu oznámit, že každý alespoň trochu schopný člověk pozná, když se někdo snaží fungovat jen na čaji a tvrdohlavosti.

Místo toho řekl: „Někdo by měl.“

Potter neodpověděl.

Oheň v krbu tiše zapraskal.

O chvíli později se Potterova hlava lehce opřela o bok Severusova kolena.

Severus znehybněl.

Možná to byla náhoda. Potter byl unavený. Deka mu zakrývala většinu ramen a oči se mu zavíraly. Možná se prostě posunul směrem k nejbližšímu stabilnímu povrchu.

Pak se Potter trochu pohnul a pohodlněji se o něj opřel.

Takže ne náhoda.

Severus se podíval dolů.

Mohl se pohnout. Mohl ostře zakašlat, posunout nohu nebo Potterovi oznámit, že není kus nábytku.

Místo toho opatrně položil jednu ruku na Potterovy vlasy.

Jen na okamžik.

Tmavé prameny byly pod jeho prsty měkké. U konečků ještě vlhké od roztátého sněhu. Potter vydal tichý zvuk, ne úplně povzdech, a ještě víc se o něj uvolnil.

Severus ruku okamžitě stáhl.

Příliš mnoho.

Příliš brzy.

Ale Pottera nepřinutil, aby se pohnul.

Potter se probudil téměř o hodinu později, trhl sebou a okamžitě se zatvářil zděšeně.

„Usnul jsem.“

„Tvoje pozorovací schopnosti zůstávají ohromující.“

„Na vás.“

„Vedle mě.“

Potter si shodil deku a rychle se posadil. „Promiňte.“

Severus se zamračil.

Omluva přišla příliš rychle. Příliš upřímně. Potter už se od něj odtahoval a sbíral se, jako by překročil nějakou hranici, kterou Severus nikdy ve skutečnosti nenakreslil.

„Nebuď směšný,“ řekl Severus.

Potter vzhlédl.

„Kdyby tvoje hlava začala být nepřijatelně těžká, odstranil bych ji.“

Pauza.

Potterův výraz změkl. „Pravda.“

„Taky slintáš.“

„Neslintám.“

„Dokaž to.“

„Jak bych asi mohl—“

„Přesně tak.“

Potter se zasmál a promnul si obličej.

Ten zvuk něco v místnosti uvolnil.

Severus vstal a začal sbírat nádobí. Tělo drželo pevně. Jídlo pomohlo. Teplo pomohlo. Možná pomohla i tichá váha opřená o jeho koleno, ačkoli tuhle konkrétní myšlenku by si raději vzal do hrobu.

Potter vstával pomaleji.

„Měl bych jít,“ řekl. „Vy potřebujete odpočívat.“

Severus odnesl misky do malé kuchyně. „Poppy přijde zítra.“

Potter ho následoval až ke dveřím. „Vím.“

„Vážně?“

„Říkala, že vás možná brzy pustí na krátkou procházku do lesa.“

Severus se zastavil s jednou miskou pod kouzlem tekoucí vody.

„Říkala?“

Potterův úsměv se objevil. „Řekla mi, ať vám to neříkám, protože nechtěla, abyste celou noc nervózně přecházel sem a tam v očekávání.“

„Já nepřecházím sem a tam.“

„Ale ano, rozhodně.“

„Pohybuju se cílevědomě.“

„Tak se prosím celou noc cílevědomě nepohybujte.“

Severus ukončil kouzlo. Ta možnost jím ostře projela. Sníh pod tlapami. Mrazokopřiva pod rozštípnutým kamenem. Tělo znovu stvořené pro zimu.

Pak se vynořila vzpomínka.

Koberec. Naklánějící se podlaha. Potterovy paže, které ho zachytily, než ho pohltila tma.

Severusovi se kolem misky sevřela ruka.

Potter si toho všiml.

Neřekl, že bude v pořádku. Nezačal slibovat, že na něj bude dohlížet, nosit ho nebo ho udržovat v bezpečí.

Místo toho řekl: „Chtěl bych jít s vámi.“

Severus se přes rameno ohlédl.

Potter se opíral o rám dveří. Vypadal absurdně domácky na někoho, kdo strávil den hádkami při ministerských jednáních a kdysi následoval Severuse sněhem s klackem v tlamě.

„Šel bys se mnou stejně,“ řekl Severus.

„Pravděpodobně.“ Potter se slabě usmál. „Ale radši bych byl pozvaný.“

Tak tady to bylo.

Prosba, ne samozřejmost.

Severus se znovu otočil k misce a úhledně ji postavil do odkapávače.

„Poneseš brašnu,“ řekl.

Potterův úsměv se rozšířil.

„Půjdeš po spodní stezce. Nebudeš zasahovat do mých pěstovaných záhonů. Nebudeš se vrhat do závějí, přeznačkovávat moje kameny, pokoušet se přeskočit cokoli vyššího, než jsi ty sám, ani si způsobovat jakékoli zranění související s rostlinami.“

„Podáváte to, jako bych byl ten nezodpovědný já.“

„Přišel jsi ke mně krvácející kvůli trnu.“

„Jednou.“

„Trnu. A jednou stačí, pokud to skončí tím, že jsem v bezvědomí v nemocnici.“

Potterův úsměv trochu pohasl.

Severus svých slov litoval okamžitě, jakmile je vyslovil.

Otočil se k němu.

Potter sklopil oči. Prsty se mu jednou sevřely v dece. „Promiňte,“ řekl.

Severus se pomalu nadechl. „Ne,“ řekl. „Neomlouvej se. Můj kolaps nebyla tvoje vina.“

Potter vzhlédl. „Měl jsem se proměnit dřív. Měl jsem jít za Pomfreyovou místo toho, abych přišel k vám napůl zmrzlý a donutil vás se o mě starat.“

„Přišel jsi za někým, komu jsi věřil.“

Ta věta Severusovi unikla dřív, než měl čas se na ni připravit.

Potter stál naprosto nehybně.

Stejně jako Severus.

Kuchyně se náhle zdála příliš malá. Příliš teplá. A naprosto přeplněná zvukem jejich dechu.

Severus si odkašlal.

„Objektivně vzato diskutabilné rozhodnutí,“ dodal. „Ale ne takové, za které by ses měl omlouvat.“

Potterův úsměv se pomalu vrátil. Tentokrát v něm nebylo vůbec žádné škádlení.

„Ano, věřil jsem vám,“ řekl.

Severus odvrátil pohled. „Ano. Inu. Už předtím jsi prokázal špatný úsudek.“

Potter udělal krok vpřed a opatrně položil deku zpátky na opěradlo křesla. U dveří se zastavil, jednu ruku na klice, šálu volně omotanou kolem krku.

„Zítra?“ zeptal se.

To slovo bylo snadné. Příliš snadné. Jako by návrat byl něčím, na co se člověk mohl spolehnout.

Severus si vzpomněl na prázdnou místnost předtím, než se Potter začal objevovat ve čtyři hodiny. Na tichá jídla. Na klid, o němž trval na tom, že je mírem. Na způsob, jakým se naučil naslouchat zaklepání.

„Ano,“ řekl. „Zítra.“

Potter se usmál. „Dobrou noc, profesore.“

„Dobrou noc, Pottere.“

Odešel.

Severus zavřel dveře a vrátil se ke stolu.

Vedle dřezu stály dvě čisté misky a sušily se. Tmavá deka zůstala složená přes opěradlo křesla. Potterova dóza zeleného čaje stála v kredenci vedle jeho vlastní a už nebyla natolik urážlivá, aby si zasloužila odstranění.

Na malém stolku u krbu Severus uviděl, že Potter zapomněl svůj ministerský spis.

Se vzdychnutím ho zvedl s úmyslem položit ho ke dveřím, aby na něj Potter zítra nezapomněl.

Ze složky vyklouzl volný pergamen a dopadl lícem vzhůru na koberec.

Severus ho neměl v úmyslu číst.

Přesto zahlédl své vlastní jméno.

Doporučení k pokračijící vyplácení náhrady a uznání válečné služby: Severus T. Snape.

Pod tím, v Potterově netrpělivém rukopisu, bylo několik přeškrtnutých úprav a poslední věta pevně napsaná černým inkoustem:

„To, že přežil, a vy se o to nemůžete ani trochu zasloužit, neznamená, že nemá nárok na náhradu za svou dlouholetou službu.“

Severus stál před krbem s pergamenem v ruce.

Dlouhou dobu nic neřekl.

Potter mu o tom neřekl.

Přišel do Severusových komnat vyčerpaný z hádání s ministerstvem, přijal vývar a deku a požádal jen o to, aby směl jít s ním do lesa.

Severus pergamen opatrně vrátil do složky.

Pak ji položil na stůl vedle Potterovy dózy s čajem, aby na ni chlapec nezapomněl, až se vrátí.

Zítra ve čtyři.

Severus se podíval k tmavému oknu, za nímž se za sklem začal snášet sníh.

Tentokrát čekání nepůsobilo jako další úsek samoty.