Severus Snape nesledoval hodiny.

Četl, nebo to alespoň předstíral. U malého stolku ve svých komnatách seděl přibližně od sedmi hodin ráno, kdy se bez zvláštního důvodu probudil brzy. Rozhodl se, že Magické adaptace rostlin na mráz jsou naprosto rozumným způsobem, jak si zkrátit čas. Nemělo to vůbec nic společného s Potterovou ledabylou zmínkou před o povolení vstupu do lesa a schválených procházkách. Vůbec nic.

Stejnou stránku přečetl čtyřikrát.

Když v devět hodin dorazila madam Pomfreyová, Severus ignoroval způsob, jakým sám vyskočil ze židle s něčím nebezpečně podobným dychtivosti.

Potter, který se za ní vlekl jako přerostlý stín, to neignoroval. Usmál se tím svým hloupým, vřelým, nestydatým úsměvem, který se v poslední době stal jednou z nejotravnějších stálic Severusova dne. Severus se rozhodl ho na oplátku ignorovat.

Pomfreyová položila brašnu na stůl.

„Sedněte si.“

Severus se posadil.

Svižně prošla diagnostikou. Doplnění krve. Hladina magie. Teplota. Dlouhé, urážlivé vyšetření jeho zápěstí, které prováděla při každé návštěvě a kterému se mu ani jednou nepodařilo zabránit.

Potter se bez vyzvání přesunul do malé kuchyně a tichem se nesly známé zvuky, jak hledá dózy s čajem a staví konvici. Vrátil se se třemi šálky a jeden bez jediného slova postavil vedle Severuse.

Pomfreyová sklopila hůlku.

Podívala se na svou destičku. Pak na něj.

„Tvoje hodnoty jsou přijatelné,“ řekla. „Magie je stabilní. Teplota normální.“ Odmlčela se, zcela očividně záměrně. „Můžeš se vrátit do lesa. Jedna procházka. Krátká.“

Severus sáhl po šálku. „Tvoje definice slova krátká vždy postrádala ambice.“

„Žádné rokle.“

„Nejsem dítě.“

„Žádné strmé hřebeny. Žádné lezení po skalních římsách. Žádné hledání vzácných ingrediencí na místech, kde se pod tebou propadá zem. Žádné běhání, dokud se ti nezatočí hlava. Žádné předstírání, že únava je otázkou volby.“

Na druhé straně stolu Potter skryl obličej do šálku. Jeho ramena se podezřele pohnula.

Severus k němu obrátil oči. „Jestli vám to připadá zábavné, Pottere, jsem si jistý, že madam Pomfreyová bude nadšená, když vám s naprosto zbytečným zápalem prohlédne zahojenou tlapu.“

Potter se vzpamatoval. Sotva. „Nepřipadá mi to zábavné, profesore.“

„Lháři.“

„Trochu zábavné.“

Pomfreyová namířila brkem na Pottera. „Půjdete s ním.“

Severus položil šálek. „Ne.“

„Samozřejmě,“ řekl ve stejnou chvíli Potter.

Severus se pomalu nadechl nosem.

Pomfreyové to bylo jedno. „Pan Potter ponese brašnu. Dohlédne, aby si se zastavil a odpočinul si. A okamžitě tě přivede zpátky, pokud se ti zatočí hlava, bude ti zima, zeslábneš, udělá se ti nevolno, tvoje magie bude nestabilní nebo budeš příliš unavený na to, aby jsi udržel rovnováhu.“

„Jsem naprosto schopný posoudit svůj vlastní stav.“

Potter pohlédl na koberec u krbu. Na ten samý koberec, na kterém se Severus zhroutil poté, co se o něj staral.

Severusův pohled ztvrdl.

Potter moudře obrátil oči zpátky k čaji.

„A,“ pokračovala Pomfreyová, „tohle vypiješ, než vyrazíte.“

Položila na stůl malou lahvičku s výživným regeneračním lektvarem.

Severus se na ni podíval s hlubokým odporem. Byla bledě krémová a agresivně páchla falešnou vanilkou. Od chvíle, kdy opustil ošetřovnu, ho nutili pít ji každé ráno a každé ráno byla úplně stejně odporná jako předtím.

Potter po ní sáhl a podal mu ji.

Severus zíral na jeho ruku. „Máte v úmyslu mi to nalít do krku násilím?“

„Ne. Ale když vám to podám, vypijete to jen proto, abyste dokázal, že vás nemůžu k ničemu donutit.“

Potter se stal znepokojivě všímavým.

Severus mu lahvičku vytrhl z ruky a vypil ji.

Chutnalo to příšerně.

Potter vypadal potěšeně.

„Nenávidím tě,“ oznámil mu Severus.

„Já vím, že to není pravda,“ řekl Potter až příliš ledabyle.

V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho.

Zdálo se, že si Potter uvědomil, že to řekl nahlas. Odkašlal si a začal se s velkým zaujetím zabývat zapínáním své brašny.

Severus se podíval jinam jako první.

Ještě před týdnem by se do té chyby s chutí pustil a připomněl Potterovi, že tolerance se nerovná náklonnosti. Že jídlo, společnost a používání jeho koberce u krbu nedávají tomu chlapci právo mluvit, jako by Severuse chápal.

Teď jen sáhl po rukavicích.

Možná mu zotavování poškodilo instinkty.

„Zkus nebýt k ničemu,“ řekl.

Potterův úsměv se vrátil. Tentokrát jemnější. „Udělám, co bude v mých silách.“

„To mě za celý tvůj život ani jednou neuklidnilo.“

V noci napadl čerstvý sníh.

Pokryl bradavické pozemky nedotčenou bílou vrstvou, pod níž zmizely stopy, staré bláto i tvrdé černé okraje zmrzlé půdy. Za nimi se zvedal hrad z šedého kamene a žlutého světla v oknech. Před nimi čekal Zapovězený les pod větvemi obtěžkanými sněhem.

Severus se zastavil těsně před hranicí stromů.

Chybělo mu to. Nejen les. Nejen ticho. Chyběl mu pocit studeného vzduchu na těle, které pro něj bylo stvořené. Chyběl mu čistý tlak sněhu pod širokými tlapami. Chyběl mu pohyb bez neustálého, křehkého vědomí vlastních zápěstí, žeber a prázdného žaludku.

Během týdnů od svého kolapsu se mu život vracel po malých dávkách. Hábit na něm už nevisel tak ostudně. Ruce se mu už netřásly pokaždé, když příliš rychle vstal. V obličeji v zrcadle stále vypadal příliš hubeně, ale vrátila se do něj alespoň barva.

Nestačilo to, ale bylo to víc než předtím.

Vedle něj Potter mlčel. Měl na sobě silnou šálu a těžké rukavice. Přes rameno mu visela nová sběrná brašna, kterou upravil pomocí polstrovaných přihrádek poté, co si Severus přesně jednou postěžoval na rozdrcené ingredience.

Díval se ke stromům, ne na Severuse.

Čekal.

Poprvé se neptal, jestli se Severus cítí dost dobře. Nepřipomínal mu pokyny. Nekazil okamžik přehnanými starostmi.

Severusovi připadala ta ohleduplnost nečekaně dojemná.

Což bylo nepřijatelné.

„Pamatuješ si pravidla?“ zeptal se.

Potter se k němu okamžitě otočil. „Žádné rokle. Žádné strmé římsy. Žádné ostružiní. Žádné ukazování—“

„To jsou pravidla Pomfreyové,“ přerušil ho Severus. „Moje jsou jiná.“

Potter čekal.

„Nešlapat po ničem, co je pěstované. A neolizovat mi obličej.“

Potter si povzdechl. „To pořád zůstává nerozumným omezením přirozeného kočičího projevu.“

Severus začal jeden po druhém svlékat prsty z rukavice. „Chceš zůstat na hradě?“

„Žádné olizování obličeje,“ řekl Potter rychle. „Rozumím.“

„A žádné přeznačkovávání mých kamenů.“

Potterův výraz se stal upřímně zraněným. „Ani jeden?“

„Ne.“

„Půlku jednoho?“

„Vysvětli mi, jak přeznačkuješ půlku kamene.“

„Mohl bych se v tom ovládat.“

„Nikdy ses neovládal v ničem.“

Potter sklopil pohled a usmál se. „V poslední době ano.“

Znovu mezi nimi ta poznámka proklouzla s příliš mnoha tichými pravdami ukrytými pod povrchem.

Severus se podíval k lesu.

A pak se proměnil.

Tentokrát jím magie prošla hladce, bez přetrvávající tíhy vyčerpání. Hábit zmizel ve známém záblesku. Po zádech a ramenou se mu rozlila hustá světlá srst. Ruce se rozšířily do těžkých tlap, stvořených k rozložení váhy na sněhu. Páteř se snížila, rovnováha se ustálila a dlouhý ocas mu klesl za tělem se známou vahou. Studený vzduch mu proudil hustým límcem srsti, ale nekousal.

Jednou se zhluboka nadechl a nechal se pohltit vůní borovic. Zmrzlá kůra. Staré listí pod sněhem.

Vzdálená stopa magie v hlubší části lesa.

Domov, v tom malém smyslu, v jakém se kdy nějakému místu podařilo domovem být.

Vedle něj dopadlo do sněhu něco těžšího.

Severus se otočil. Pak musel vzhlédnout.

Potter měl široká ramena, mohutné tělo pokryté hustou zimní srstí a tlapy stále komicky velké vzhledem k důstojnosti, kterou se snažil předstírat. A byl také nepopiratelně větší než Severus. Ne jen trochu. Pořádně. Takovým způsobem větší, že Severus musel změnit úhel hlavy, aby se mu podíval do očí, což se mu vůbec nelíbilo.

Bylo to nové a hluboce urážlivé.

Potterův ocas se za ním okamžitě zvedl radostí.

Nevyrazil vpřed. Nestrkal mu hlavu, kam neměl. Nevtrhl do jeho prostoru.

Čekal.

Což situaci vůbec nezlepšovalo.

Severus nízko zavrčel. Krátký, důrazný zvuk, který neznamenal vůbec nic lichotivého.

Pak vykročil, jednou Pottera kousl do zátylku — samozřejmě ne silně, jen dost na to, aby zaznamenal námitku — a odešel.

Za ním se ozval malý, zmatený zvuk.

Pak další. O něco vyšší. Zvuk někoho, kdo se snaží zjistit, co přesně udělal špatně.

Severus nic nevysvětloval a místo toho se majestátně vydal do lesa.

Potter ho následoval a stále ze sebe občas vydával malé, zmatené zvuky. Jeho obrovské tlapy zanechávaly ve sněhu hluboké stopy za Severusovými menšími.

Vybrali si spodní cestu.

Hřeben Severuse volal. Znal ho i pod čerstvým sněhem. Věděl, kde se zem zvedá ke kamenným římsám a kde pod mrazem spí jeho nejlepší ingredience. Chtěl tam jít. Chtěl projít úzkým přechodem, vyzkoušet svou vracející se sílu a dokázat si, že kolaps byl jen nepříjemnost, nikoli změna.

Neudělal to.

Vybral si spodní cestu, kde stromy lámaly vítr a svahy zůstávaly pozvolné.

Potter to nekomentoval.

Když se stezka zúžila, pohyboval se za Severusem. Na širších úsecích se k němu přidal. Pořád dělal příliš mnoho hluku. Jeho váha zanechávala ve sněhu hlubší stopy a občas mu větev zachytila ocas a vysypala mu na záda závoj čerstvého sněhu. Ale nezakopával. Neskákal do křoví. Nepokoušel se vyskočit na nic, co bylo zjevně postavené tak, aby ho odmítlo.

Učil se být sněžným levhartem.

A co bylo důležitější, učil se Severuse doprovázet.

Na otevřeném prostranství se Potterovo rameno jednou otřelo o Severusovo. Okamžitě se odtáhl.

Severus pokračoval čtyři kroky. Pak se posunul stranou a vlastním ramenem se dotkl Potterova.

Jen krátce.

Potter se zastavil tak prudce, až se mu přední tlapa propadla skrz sněhovou krustu do měkkého prašanu pod ní. Zvedl ji a podíval se na Severuse.

Severus pokračoval v chůzi.

Za ním se ozvalo tiché, ohromené zavrnění. Pak druhé, mnohem šťastnější. Potter ho dohnal třemi velkými skoky, ale ustálil se vedle něj, aniž by se ho znovu dotkl.

Severus zjistil, že se chce usmát.

Naštěstí měli sněžní levharti tváře mnohem méně zrádné než lidé.

První z jeho zimních záhonů ležel pod rozštípnutým kamenem poblíž starého buku.

Severus se k němu opatrně přiblížil a nosem odhrnul volný sníh. Mrazokopřiva poslední sněhovou bouři přečkala nádherně. Malé stříbřitě zelené listy se tiskly těsně ke kameni, ostře vroubkované a dokonalé.

Severus záhon prohlédl důkladněji. Žádná hniloba u stonků. Žádné poškození od zvěře. Při příští návštěvě by mohl sklidit několik listů, až si přinese pořádné rukavice a lahvičku vyloženou proti poškození mrazem.

Zaplavila ho okamžitá a naprosto směšná vlna hrdosti.

Za ním někdo kýchl.

Severusovi cukly uši.

Nastalo ticho.

Otočil se.

Potter se nepohnul. Ve skutečnosti se velmi usilovně snažil nepohnout. Bylo to zjevné. Tlapy měl položené s přehnanou rozvahou, ocas stočený kolem nich s přesně tím napětím něčeho, co je aktivně drženo na místě místo toho, aby tam přirozeně odpočívalo.

Vzhledem k okolnostem si vedl dobře.

Pak mu cukl ocas.

Podíval se na něj.

Ocas cukl znovu.

Potterovi se lehce sklopily uši ve výrazu, který Severus poznal jako soustředění. Zjevně vedl se svým vlastním ocasem rozhovor o vhodném chování. Ocas neposlouchal. Jednou. Podruhé. Špička se mu stočila vzhůru způsobem, který naznačoval, že má vlastní názory.

Potter ho kousl.

Ne silně. Reflexivně. Ocas se zastavil. Potter ho pustil s naprostou důstojností a zahleděl se do dálky, jako by se vůbec nic nestalo.

Severus to sledoval.

Pak Potterův pohled — podle všeho zcela proti jeho vlastní vůli — sklouzl k malému návrší sněhu přibližně půl metru nalevo.

Klacík.

Severus na klacík zapomněl.

Potter zjevně ne.

Zíral na něj. Odvrátil pohled. Podíval se zpátky. Ocas se mu znovu začal hýbat. Sedl si na něj.

Vydržel přibližně třicet sekund, než se jedna velká tlapa velmi pomalu natáhla vpřed s opatrnou energií někoho, kdo se rozhodl, že se vlastně jen protahuje, a jednou plácla do sněhu přímo nad zakopaným klacíkem.

Jen jednou.

Pak tlapu stáhl a vrátil se ke své důstojné póze.

Severus ho dál pozoroval.

Potterovi se teď začal pohybovat nos. Hlavu nakláněl po malých kouscích dopředu a s intenzitou někoho provádějícího důležitý výzkum z bezpečné vzdálenosti se snažil natáhnout k záhonu mrazokopřivy. Ještě dál. Ještě dál. Uši měl napjaté dopředu, oči mu slzely zimou a celé tělo se naklánělo v úhlu, který nemohl skončit dobře.

Strčil obličej přímo do sněhu. Ozval se tlumený zvuk...

Potter zvedl hlavu. Sníh měl na nose, na obou vousech, na uších a zřejmě i na většině čela. Malý chomáček mu seděl přímo mezi očima. Podíval se na Severuse výrazem někoho, kdo to měl naprosto v úmyslu a považoval výsledek za velmi důstojný.

Pak kýchl.

Chomáček vystřelil z jeho nosu a přistál mu přímo na vlastních předních tlapách.

Ze Severuse uniklo hrubé, hluboké zavrnění dřív, než tomu dokázal zabránit.

Potter ztuhl.

Severus si příliš pozdě uvědomil, že se zasmál.

Potterovo celé tělo se rozzářilo. Ocas se mu rozvinul a začal se hýbat. Vyšlo z něj radostné zavrnění, které očividně nedokázal zastavit.

Severus zvedl jednu varovnou tlapu.

Potter se pokusil ovládnout.

Fungovalo to, dokud Severus nezačal odcházet.

Pak se za ním sněhem rozběhl zvuk velkých tlap a něco velkého, teplého a naprosto bez výčitek do něj narazilo přímo z boku.

Severus šel k zemi.

Nerozhodl se jít k zemi. Jeho nohy prostě vyhodnotily, že vzdorovat plné Potterově váze a nadšení není bitva, kterou by stálo za to vést, a složily se.

Potter nad ním stál, ocasem divoce vrtěl a vypadal se sebou nesmírně spokojeně.

Severus na něj zíral.

Pak, než z toho Potter stačil cokoli vytěžit, zahákl jednu tlapu za Potterovu přední nohu a zatáhl.

Potter spadl vedle něj s překvapeným zavrněním a obrovským oblakem bílého sněhu. Byl mnohem větší a téměř jistě zcela schopný zůstat stát. Ani se o to nepokusil. S obrovským nadšením se překulil na záda, všechny čtyři tlapy ve vzduchu, ocasem vyryl ve sněhu brázdu a okamžitě vypadal tak nadšeně, že Severuse napadla krátká, absurdní myšlenka, že na to Potter čekal už od listopadu.

Chvíli leželi ve sněhu vedle sebe, oba trochu zadýchaní.

Potter přadl.

Nahlas.

Nesnesitelně.

Jeho zelené oči zářily radostí a Severusovi se na jeden směšný okamžik zdálo, že vypadá přesně jako mladý muž, který sedával u jeho krbu s šálkem čaje v obou rukou a snažil se neusmát pokaždé, když Severus dojedl.

Severus se na něj podíval.

Vzdáleně a velmi nepříjemně si uvědomoval, že tohle je tatáž bytost, která spávala v jeho komnatách, připravovala mu čaj a seděla úplně tiše vedle tohoto konkrétního černovlasého záhonu mrazokopřivy, aniž by ji o to někdo žádal. Tatáž bytost, která ho zachytila, když spadl, nesla ho sněhem bez bot a dvě noci seděla vedle jeho nemocniční postele s knihou, v níž nikdy neotočila stránku.

Uvědomoval si to všechno.

Stejně mu ale nacpal plnou tlapu sněhu přímo do obličeje.

Potter kýchl.

Pak, než se Severus stačil stáhnout, ho široká přední noha velmi jemně zahákla kolem ramen a převalila ho na bok.

Severus dopadl do sněhu.

Potter se nad ním naklonil a vypadal na sebe hrdě přesně tím způsobem někoho, kdo to plánoval už nějakou dobu.

Severus na něj nevěřícně zíral.

Potterovi jednou cukl ocas.

Ze Severuse vyletěl smích dřív, než ho dokázal zadržet. Ne předení. Ne tichý zvuk, který by se dal zaměnit za něco jiného. Skutečný, hrubý zvuk pobavení, který ho značně uvedl do rozpaků a který už v té chvíli předstíral, že vůbec nevydal.

Potter ztuhl.

Oči se mu rozšířily.

Pak se odrazil a rozběhl se kolem něj ve volném kruhu, přičemž přadl tak hlasitě, že by cokoli rozumného v okruhu patnácti metrů jistě uteklo.

Severus ležel ve sněhu, díval se skrz stromy na oblohu a s jistým překvapením si uvědomil, že si nepamatuje, kdy naposledy mu bylo teplo až zevnitř.

Pak k němu Potter přiskákal zpátky a sotva dokázal ovládnout vlastní radost.

Severus se překulil na nohy a než se z toho okamžiku mohlo stát něco, o čem by musel později přemýšlet, uhodil ho další tlapou sněhu.

Potter se radostí svalil.

Severus si ze srsti oklepal sníh.

Neusmíval se.

Sněžní levharti se neusmívají.

Severus byl unavený mnohem dřív, než by se mu líbilo.

Zadní nohy měl těžší, než měly být, a dýchání se mu začalo mírně ztěžovat i při normálním tempu, ale většinu dospělého života se potýkal s nepříjemnými fyzickými skutečnostmi a neviděl důvod, proč by s tím měl přestat právě teď.

Potter zjevně nějaký viděl.

Bez varování se objevil Severusovi v cestě a zastavil se tam s klidnou jistotou něčeho, co se rozhodlo a nemělo v úmyslu se nechat přesvědčit k opaku.

Severus ho obešel.

Potter se objevil vlevo.

Severus ho obešel znovu.

Potter se postavil přímo před něj, příliš blízko, podíval se mu přímo do očí a pak významně směrem k mezeře ve skalní stěně, kde se někdy během minulého století dva velké kameny sesunuly proti sobě a vytvořily mezi sebou nízkou prohlubeň. Uvnitř sucho. Úzký vstup. Chráněno před větrem.

Severus se podíval na prohlubeň.

Pak zpátky na Pottera.

Vykročil vpřed, jako by vůbec nic z toho nepochopil a měl v úmyslu pokračovat v cestě.

Potter se okamžitě posunul doleva a pevně přitiskl rameno k Severusovu boku, fyzicky ho nasměroval stranou jako něco, co se celý život živí naháněním zvířat a právě objevilo své životní poslání.

Severus se zastavil.

Podíval se dolů na rameno přitisknuté k jeho boku.

Podíval se na Pottera.

Potter se na něj podíval s výrazem naprosté a nevinné ochoty pomoci a znovu do něj ramenem zatlačil, čímž Severuse posunul o další krok směrem k prohlubni.

Ovčácký pes, pomyslel si Severus s veškerým opovržením, které si to označení zasloužilo. Naprostý. Nesnesitelný. Ovčácký pes.

Severus se vydal k prohlubni sám, což bylo naprosto jeho vlastní rozhodnutí a vůbec to nemělo nic společného s tím, že ho tam fyzicky nasměrovala bytost o polovinu mladší, která neměla nejmenší respekt k osobnímu prostoru.

Potter ho následoval a vydával malé, spokojené zvuky. Severus téměř cítil samolibost vyzařující od vchodu, kde Potter zůstal stát jako chrlič.

Severus vešel dovnitř, jednou se otočil a s hlubokým výdechem si lehl, přičemž se snažil skrýt namáhavé dýchání i chvění tlap.

Za ním se ozval zvuk proměny. Tiché zašustění látky. Tiché cvaknutí spony.

Pak Potter promluvil.

„Došel jste dál, než madam Pomfreyová čekala,“ řekl tónem, který se Severusovi nelíbil, který v něm vůbec nevyvolával pocit hrdosti a který rozhodně neměl v úmyslu dále zkoumat.

Nechal oči zavřené.

„Myslela si, že se otočíte u potoka,“ pokračoval Potter s lehkým vřelým tónem někoho, kdo právě sděluje něco, co považuje za dobrou zprávu. „Já jí říkal, že ne.“

Severus nic neřekl.

Byl sněžný levhart. Nemohl nic říct. Byl to jediný aspekt celé současné situace, který považoval za uspokojivý.

„Taky říkala,“ dodal Potter a něco v jeho hlase se změnilo do tónu, který Severus okamžitě rozpoznal s hlubokým podezřením, „že pokud dojdete až sem, budete potřebovat tohle.“

Severus otevřel jedno oko.

Potter klečel u vchodu s malou lahvičkou v ruce. Tmavě jantarovou. Regenerační lektvar. Už odšpuntovaný, protože Potter se zřejmě z předchozích setkání něco naučil a rozhodl se odstranit všechny přípravné fáze.

Severus oko znovu zavřel a předstíral, že to neexistuje.

„Profesore.“

Severus se nepohnul.

„Doslova jste právě dokázal, že to zvládnete,“ řekl Potter. „To stojí za oslavu. Lektvarem.“

Severus se k němu otočil zády.

Nastala pauza.

„Zůstanu takhle, dokud si to nevezmete,“ řekl Potter. „Jako člověk. Tady venku. Bez pořádného kabátu.“

Severus otevřel oči.

Otočil se a podíval se na Pottera, který klečel u vstupu do prohlubně ve svetru a bez pláště, uprostřed Zapovězeného lesa, v zimě, držel lahvičku s lektvarem a měl výraz naprosto veselého a neotřesitelného odhodlání.

Severus na něj zíral.

Potter se na něj příjemně usmíval.

Zima byla značná. Svetr nebyl dostatečný. Potter si byl zjevně vědom obou těchto skutečností a vůbec ho netrápily.

Severus na něj dlouho zíral.

Pak se odvrátil, sklonil hlavu a začal lektvar z lahvičky slízávat s energií tvora, který byl naprosto a důkladně přelstěn a hodlal dát najevo, že si toho všiml.

Byla to ta nejhorší věc, jakou kdy ochutnal v kterékoli ze svých podob.

Odtáhl se, otočil se k Potterovi a nechal svůj výraz plně a bez omezení sdělit každou jednotlivou myšlenku, kterou právě měl. Doufal, že má oči dostatečně přimhouřené, aby napodobily jeho lidský pohled.

Potter prázdnou lahvičku zašpuntoval s výrazem tichého uspokojení.

„Děkuju,“ řekl.

Severus se k němu znovu otočil zády s hlasitým odfrknutím.

Úplně. S nově obnoveným odhodláním.

Bylo to otočení zad tvora, kterému byla způsobena nespravedlnost a který hodlal dát najevo, že si to velmi dobře uvědomuje.

Lektvar už začínal účinkovat, což Severus věděl, že bude. Od hrudi se mu do těla rozlévala tíha, tahala ho za víčka a uvolňovala napětí v páteři, které v sobě nosil od loňského listopadu. Vadilo mu to. Vadilo mu to konkrétně proto, že se po tom cítil dobře, Potter mu to dal a spojení těchto dvou skutečností bylo hluboce nepříjemné.

Stočený do klubíčka se přitiskl k zemi.

Bradu položil na tlapy. Ocas si ovinul kolem těla a pevně ho k sobě přitáhl. Nos spočinul blízko přední nohy, oči se mu začaly zavírat a dýchání, které bylo při příchodu namáhavé, se postupně zpomalovalo a vyrovnávalo.

Prohlubeň byla suchá. Kámen chladný, ale ne studený. Vítr přecházel přes vstup, aniž by ho našel.

Nespal.

Byl téměř ospalý, což bylo něco jiného, a ještě asi minutu si toho byl vědom, než si přestal být vědom prakticky čehokoli.

Pak to ucítil.

Váhu. Teplou a chlupatou, přicházející se specifickou opatrností něčeho, co věřilo, že když se bude pohybovat dostatečně pomalu, nebude se to počítat jako pohyb.

Usadila se vedle jeho boku.

Pak s ještě větší opatrností částečně na něm.

Pak ucítil něco u tváře.

Něco, co bylo naprosto nezaměnitelně jazykem.

Severus zvedl hlavu.

Vyžadovalo to víc úsilí, než mělo. Lektvar odvedl svou práci důkladně a jeho tělo chtělo velmi zůstat tam, kde bylo. Přesto hlavu zvedl, otočil ji, našel Potterův obličej přibližně ve výšce své tváře a kousl ho.

Pevně. Jasně. Varování bez sebemenší možnosti nedorozumění.

Potter ztuhl.

Severus znovu položil hlavu.

Uplynul okamžik.

Váha se pohnula.

Jazyk se vrátil. Tentokrát o něco výš. Blíž k jeho uchu.

Severus ho kousl znovu, aniž by zvedl hlavu. Operoval čistě podle zvuku a blízkosti a trefil něco, co z Pottera vyloudilo tlumené zavrnění, které téměř jistě bylo smíchem.

Jazyk se vrátil.

Severus tím směrem znovu kousl a minul, což Potter zjevně předvídal, protože už se stihl pohnout.

Další věc, kterou Severus ucítil, byla Potterova brada položená přímo na jeho hlavě s usazenou konečností něčeho, co konečně našlo, co hledalo, a nemělo v úmyslu se nechat odstranit.

Severus otevřel oči.

Zvážil své možnosti.

Nohy měl těžké. Lektvar ho s výraznou autoritou táhl ke spánku. Potter byl teplý, velký a naprosto ho obklopoval zezadu. Bradu měl položenou na Severusově hlavě.

A znovu začal příst.

Hluboce. Pravidelně.

A Severus to cítil v hrudi, ať už to tam chtěl nebo ne.

Ještě jednou Pottera kousl do nejbližší dostupné části těla.

Potter začal příst hlasitěji.

Severus položil bradu zpátky na tlapy.

Za chvíli ho kousne znovu. Za chvíli.

Oči se mu zavřely.

Pak měl Potter tu drzost se za ním pomalu stočit, položit hlavu na Severusova záda a tlapami obklopit jeho tělo.

Severus byl úplně obklopený teplem, srstí a hlubokým, pravidelným předením, které teď cítil ve vlastních žebrech, ať už chtěl nebo ne.

Otevřel jedno oko.

Zvažoval, že ho kousne.

Opravdu to chvíli zvažoval.

Pak oko zavřel.

Dýchání se mu zpomalilo.

Potterova váha se usadila, opatrná a teplá. Předení pokračovalo ve svém tichém, pravidelném tónu. Prohlubeň byla suchá a klidná. Vítr přes ně přecházel, aniž by našel kteréhokoli z nich.

Severus chtěl žít.

Možná i tohle bylo toho součástí.

Když spolu leželi poprvé, Potter byl zraněný a vyděšený. Severus zůstal, protože nedokázal snést představu, že by ho poslal pryč.

Podruhé se zotavoval Severus. Potter čekal a Severus tu blízkost dovolil, protože přijímat teplo se stalo snazším než přijímat samotu.

Tentokrát nikdo z nich nepotřeboval zachránit.

Jen spolu odpočívali v zimě.

Severus oči zavřel úplně.

Venku byl les zlatý, tichý a klidný.