„Harry Potter.“ Ozval se značně povědomý hlas, v jehož tónu bylo zřetelné překvapení.

Povědomý byl hlavně proto, že nikdy neslyšel Severuse Snapea vyslovit jeho jméno bez něčeho, co by se podobalo pohrdání.

Zcela oněměl úžasem a byl rád, že se nezakuckal vlastním jazykem, když mu to konečně došlo – byl tady, aby měl rande se Severusem Snapem.

Severus Snape byl jeho rande. Nejen muž – ne jen nějaký muž, ale… ale on.

Severus Snape.

Byl na svém druhém rande z dvaceti čtyř, s mužem, kterého polovinu svého života nenáviděl, přesto ho zachránil, aby o něm potom po svém odchodu z Bradavic už nikdy neslyšel. Samozřejmě znal ty fámy – že Snape pracuje jako lektvarista, má značně prosperující podnik a straní se veřejnosti.

Až na to, že teď to nedělal, protože byl tady.

Na rande.

S ním.

„Ahoj.“ Pozdravil tupě. „Přinesl jsem ti květiny.“ Řekl to – tohle bylo to, co měl v plánu říct – a jeho mozek se zjevně úplně vypnul natolik, že automaticky vyhrkl právě tohle. Byl rád – skoro cokoli jiného, co ho mohlo napadnout říct, by bylo horší.

Snape si květiny na okamžik prohlédl a na jeho tváři bylo zřejmé překvapení. Přijal je – v jeho rukou vypadaly zvláštně, to rozhodně, protože očekával, že je uvidí v rukou čarodějky.

Nebo pokud tedy ne čarodějky, tak alespoň v rukou… v rukou cizího člověka. Jakéhokoli cizího člověka. Ale ne… ne Severuse zatraceného Snapea.

„Ty předchozí ještě nezvadly. Najdu místo i pro tyhle.“ Řekl Snape.

Harry, který byl od toho, aby překonal svůj šok, stále hodně daleko, byl zaskočen tím, jak… přátelsky Snape zněl. Vstřícně. Nekonfliktně. Přátelsky.

„Ty jsi to, ehm… věděl?“ Vyhrkl a gestem ukázal mezi nimi.

Jedno výmluvné obočí se zvedlo a štíhlé prsty – ani náznak zelené – sáhly po jeho sklenici vína. Harry měl jednu také, naplněnou, aniž by si toho vůbec všiml.

Sledoval Snapea, jak usrkává víno, a čekal na odpověď tak trpělivě, jak jen dokázal.

Když sklenici znovu položil, zvuk mezi nimi zazněl téměř příliš hlasitě. „Rozhodně ne. Přiznávám, že mě to během plesu napadlo, ale zavrhl jsem to jako… nereálné.“

Harry zamrkal a přemýšlel, co na plese řekl, že si to Snape myslel… pak tu myšlenku zavrhl. Hlava mu stále připadala úplně prázdná, pokud šlo o cokoli rozumného, co by mohl říct.

„Ty jsi… Předpokládám, že je to překvapení i pro tebe?“ zeptal se Snape a temnýma očima si ho prohlížel.

Najednou si uvědomil, že na tom, že je to právě Severus Snape, koho kouzlo vyhodnotilo jako jeho magicky kompatibilní protějšek, není vůbec nic šokujícího, ale že zvláštní bylo ve skutečnosti mužovo chování, jeho zatracené dopisy, ples, všechno.

Nebylo to jemu podobné.

„Ach ano.“ Řekl a jeho tón zněl trochu přiškrceně. Nic z jejich komunikace nebylo ani trochu podobné tomu, jak Snapea znal. Bylo to… bavil se s ním. Toho druhého člověka měl rád. Natolik, že dokonce… dokonce zvažoval, co by dělal, kdyby to byl muž. Na to byl částečně připravený, ale tohle?

Tohle?

Na to se nikdo připravit nemohl.

„Pánové, jste připraveni si objednat?“ zeptal se číšník s úsměvem – zcela nevědomý podivné nálady mezi nimi.

Podíval se na Snapea, trochu ustaraně – na jídelní lístek se vůbec nepodíval. Druhý muž se slabě usmál. „Pro mě porci tortellini al tartufo – a pro mého společníka saltimboccu.“ Objednal starší muž – Harry si dovolil uvolnit se. Nevěděl, co to je, ale takhle nemusel nic vybírat, zatímco by číšník čekal.

Než stačil druhému muži poděkovat, Snape si už odkašlal – Harrymu to připadalo rozpačité. „Je to telecí pokrm. Pokud ti nebude chutnat, můžeme objednat něco jiného.“

„Mám rád telecí. Díky.“ Řekl tupě.

Snape se zavrtěl – Harry si uvědomil, že ten druhý muž je stejně mimo jako on – jen to lépe skrývá.

To, že se choval tak… přátelsky… vůbec nevěděl, co s tím.

„Proč jsi souhlasil se smlouvou? Co… co v ní o mně bylo, že tě to přimělo souhlasit?“ napadlo ho ze zvědavosti.

Snape… cukl. „Já…“

Znovu se napil vína – schovával se, uvědomil si Harry. „Sotva jsem ji přečetl. Nejdřív jsem to považoval za nějaký druh žertu. Teprve když jsem si ověřil, že je pravá, jsem se na ni pořádně podíval. Bylo tam – popravdě řečeno tam bylo zoufale málo informací, o které se dalo opřít. Tvoje velikost bot?“ zavrčel druhý muž znechuceně.

Harry se přistihl, že se navzdory sobě směje. „Proboha, u mě to bylo taky! Co s tím mám jako dělat?“

Starší muž se na něj zvědavě podíval a pak pokrčil rameny. „Nevím. Vlastně jsem se ji chystal roztrhat na kusy – ale když jsem se jí dotkl hůlkou, ucítil jsem tvůj magický podpis. O tom kouzle jsem… nevěděl. Zaskočilo mě.“

„Ach.“ Řekl a vzpomněl si, jak působila magie tajemné osoby – ne, Snapeova magie. „Já – jaká byla?“ zajímal se – vůbec netušil, jak by mohla působit jeho vlastní magie.

Dlouhé prsty poklepaly o stůl. „Těžko se to popisuje slovy. Působila – teple. Laskavě, možná, pokud tedy není absurdní říkat něco takového o magii.“ Řekl Snape a zamračil se – byl nesvůj, uvědomil si Harry – jeho vlastní schopnost správně rozpoznávat emoce druhého muže byla… také překvapením.

Už byl téměř vyčerpaný ze všech věcí, které ho dosud šokovaly, a přitom ještě ani neměli jídlo.

„Tvoje byla zpočátku nepohnutelná – pevná. Pak působila… měkce, jemněji.“ Přiznal a přemýšlel, jakou reakci tím vyvolá – bohužel ji neviděl, protože právě v tu chvíli se vrátil číšník a položil před ně talíře. Zakryl mu Snapea ve výhledu a než odešel, výraz druhého muže už byl zase prázdný.

Místo toho si prohlédl své jídlo – vypadalo fantasticky.

„Na mně není nic měkkého, Pottere.“ Řekl Zmijozel tak tiše, že ho málem neslyšel.

Jedli v tichosti – v tichosti, kterou zoufale potřeboval, aby znovu nastartoval mozek. Obecně vzato byl docela praktický. Zaměřený na řešení. Jenže tady žádné řešení nebylo… no.

Když dojedli, připadal si zase o něco příčetnější – alespoň pokud se nedíval na druhého muže.

„Já jsem, totiž…“ Druhý muž se odmlčel, odfrkl si a začal znovu. „Když jsem… přijal smlouvu, byl jsem ochoten… samozřejmě splnit její podmínky. Nevěděl jsem – nevěděli jsme o identitě toho druhého, ale – no. Moje ochota stále trvá.“ Řekl Snape – očividně s velkými obtížemi.

Dokázal to ocenit – on by na to rozhodně neměl koule. „Stejně nemáme na výběr.“ Řekl s pokrčením ramen – druhý muž ztuhl. Zjevně to bylo něco, co říct neměl. „Ale já, ehm, myslím, když už jsme tu spolu uvázli…?“ zeptal se bezradně.

Napětí opadlo a tmavá hlava jednou kývla.

„Budu – nemusíš mi nosit květiny pokaždé.“ Řekl Snape a znovu se napil vína.

Harry se přistihl, že se usmívá – byl si téměř jistý, že to byl jeho první upřímný úsměv toho večera. „Ale poslední dva razy se ti líbily, ne?“

Nedočkal se žádného potvrzení – jen nepatrného pokrčení ramen.

K vlastnímu překvapení si uvědomil, že už aktivně plánuje přinést květiny znovu.

„Hele, ehm, jak bys chtěl, abych ti říkal?“ zeptal se konečně – Snape mu připadal neuctivý, Profesor prostě špatně. Byly to roky.

„Jak jsi mi říkal dosud?“ protáhl.

Harry se zachichotal, zvažoval, že mu řekne pravdu – o Seline – ale pak tu myšlenku zavrhl. „Moje rande. Můj nápadník. Ehm, ‚slušná princezna‘, ale to spíš Ron.“

Na vteřinu zavládlo téměř bolestné ticho – a pak se Snape zasmál. Byl to chraplavý, tichý zvuk, vůbec nepřipomínal jeho vlastní, ale byl upřímný – a na tváři druhého muže to vykouzlilo něco příjemného.

„To jistě, úplná princezna,“ protáhl, zavrtěl hlavou. „Moje křestní jméno postačí. Budu se snažit dělat totéž, pokud by ti to bylo příjemné…?“

„Bylo… Severusi.“ Harry to řekl s překvapivou upřímností.

 

* * *

 

Oba sa příjemně navečeřeli – dokonce si dali dezert a kávu. Tedy, Severus měl kávu, Harry tiramisu. To přece bylo něco jako káva, tvrdil.

Snape – ne, Severus – s ním výmluvně nesouhlasil a Harry mu řekl, že ho přes to, jak lahodná jeho „káva“ je, vůbec neslyší.

Bylo to šílenství.

„Byla to zábava.“ Řekl Hermioně, jakmile se vrátil domů. Čekala tam na něj.

„Ach? Byla to – no, byla to čarodějka?“ zeptala se.

Zmateně zamrkal – uvědomění, že to byl SNAPE, bylo v jeho mysli tak hlasité, že úplně zapomněl na základní problém, se kterým se potýkal – a na to, že Hermiona to nevěděla.

„Ne.“ Přiznal tiše a najednou nedokázal sám sebe vysvětlit – nemohl, nechtěl říct, kdo to byl. Nechtěl přiznat, že právě strávil své druhé docela příjemné rande ve společnosti muže, který je roky terorizoval. Bylo tam syčení, odfrkávání a kousavé poznámky, ale nikdy nebyly namířené na něj.

Teď se nechoval jako tyran, ale tohle… ani začít to vysvětlovat by nedokázal, tím si byl téměř jistý.

„Hm, no, přesto sis to užil?“ zeptala se jeho kamarádka. „Tak na tom záleží.“

K jeho překvapení to bylo všechno, co k tomu Hermiona řekla. Bylo na tom něco zvláštního – ale byl příliš unavený na to, aby se ptal.

Téměř okamžitě padl do postele a vyčerpání ho rychle dostihlo.

 

* * *

 

Sova už čekala před jeho oknem, když následující ráno vstal. Na jeden z parapetů seslal trvalé zahřívací kouzlo a také maskovací kouzlo, které mělo zabránit mudlům, aby si všimli, proč je jedno okno v ich budově vždy bez sněhu. Pustil sovu dovnitř a vyměnil její dopis za pamlsek. K jeho překvapení neodletěla – zjevně čekala na odpověď.

Dal jí ještě jeden pamlsek a otevřel dopis.

Dopis od Severuse Snapea, se kterým podle všeho chodil.

„Do prdele, já randím se Sna- Severusem.“ Řekl sovičce a ta zavrkala, skoro jako by se mu smála. „Pššt.“ Řekl tiše a otevřel dopis. „Nebo to chceš taky slyšet?“

Sova poněkud lhostejně zamávala křídly.

„Řeknut ti, je docela upovídaný... A já mluvím se sovou. Možná mi už definitivně přeskočilo.“

Zavrtěl hlavou a podíval se na dopis. Byl delší než obvykle.

 

Milý Harry, doufám, že tě včerejší… odhalení příliš nerozhodilo. Pro mě to byl rozhodně šok – i když ne tak velký, jak jsem si původně myslel, když jsem zvážil naše dosavadní interakce. Jelikož jsme povinni pokračovat, nemá smysl se ptát, zda chceš – ale doufám, že je pro tebe tato situace alespoň snesitelná. 

 

Zabručel a poklepal na stránku. Nemohl si být jistý, ale byl si poměrně jistý, že tohle byl Snapeův způsob, jak se omluvit za… no, za svou identitu. Dokázal to pochopit – nikdo příčetný by vzhledem k jejich minulosti nepředpokládal jakoukoli kompatibilitu.

Pokračoval ve čtení.

 

Dosud ses ukázal jako mimořádně pozorný a tolerantní společník na rande – a rád bych se postaral o naplánování našeho dalšího setkání, abych ti projevil svou vděčnost. Dostal se mi do rukou plán vedoucí k vodopádu v bavorském lese – mapa však ukáže cestu pouze během noci za úplňku. Doufal jsem, že bys mohl zvážit půlnoční piknik? Jídlo zajistím já. Pokud ne, jsem otevřený jiným návrhům. 

 

Rychle si ověřil, kdy bude další úplněk – za pouhé tři dny.

„Hm.“ Řekl – sova ho něžne štípla do ruky a připomněla mu svou přítomnost. „Au, dobře! Dostaneš odpověď. Nestresuj mě.“

Přivolal si psací potřeby a zíral na ně – vůbec netušil, kde s tímhle začít.

Nakonec zvolil zbabělou cestu – napsal rychlé potvrzení, omluvil se, že je příliš zaneprázdněný prací, než aby napsal víc, ale že se rád setká, pokud mu druhý muž řekne kdy a kde.

Sledoval sovu, jak odlétá, a přemýšlel, proč je najednou tak mnohem těžší druhému muži odpovědět.

 

* * *

 

„Ach, jak romantické,“ řekla Ginny s úsměvem. „Vodopád za úplňku? Piknik? To je úžasné.“

Rozpačitě se zašklebil – byl v Doupěti na obyčejném sobotním obědě a samozřejmě se dostalo i na téma jeho smlouvy.

„Jo, ale, teda, ono to není…“ Zarazil se.

„Koho zajímá, že je to chlap. Vážně, prostě si to užij. Nemusíš s ním prcat za měsíčního svitu,“ řekla Ginny a odmávla to rukou.

„Ginny Weasleyová! Mluv slušně! Jsou tu děti!“ zasyčela Molly zpoza ní.

Ginny se uchechtla. „Jsem tu nejmladší a je mi sedmadvacet, mami!“

Harry se na ni zazubil. Měla pravdu – teoreticky.

V praxi… jak měl proboha prožít romantický piknik za měsíčního svitu se… Snapem?

„Budu potřebovat květiny,“ řekl tiše, v podstatě sám pro sebe. „Růže.“

„Existuje jeden druh, kterému se říká Moonlight Sonata,“ řekla Ginny. Zamrkal a na okamžik zapřemýšlel, proč to vůbec ví, než si poznamenal, že se zeptá Nevilla, jestli ví, kde nějaké sehnat – svému příteli už byl dlužný dost. „Takže, který z vás dvou je ta holka?“ zeptala se o chvíli později, naprosto bez výčitek.

„Ginny Weasleyová!“ zařvala Molly.

Harry zakňučel a sesunul se na židli ještě níž.

 

* * *

 

Setkat se se Severusem v Bavorském lese bylo… divné. Tentokrát tam byl první – deset minut před domluveným časem schůzky – a kopal do větve, přičemž přemýšlel, jestli Snape vůbec přijde.

Od jejich posledního setkání bylo v jejich dopisech něco jinak – především v tom, že si vlastně skoro vůbec nepsali. Ne jako dřív.

„Dobrý večer, Harry.“

Leknutím sebou pořádně trhl – starší muž se objevil za ním a stál tam s piknikovým košem zavěšeným na paži.

Slabě se usmál, trochu nuceně. „Ahoj. Ehm, přinesl jsem ti tohle,“ řekl, než by na to stačil zapomenout – tentokrát malý květináč s živými růžemi Moonlight Sonata. Byly roztomile žluté s růžovými okraji. Poslední barvy, které by si spojoval s druhým mužem.

Snape vypadal… květináčem zaskočený, přesto ho přijal. „Já… nečekal jsem to – děkuji,“ řekl druhý muž. „Po tvém dopise následujícím ráno jsem usoudil, že tvoje… ochota pokračovat v této smlouvě je diskutabilní.“

Naklonil hlavu na stranu, zmatený. „Proč?“

„Byl… stručný. Uspěchaný. Nezaujatý.“ Poslední slovo zaznělo tiše – u někoho jiného by tomu říkal zraněný. Tady to bylo spíš klidné rozhořčení – a možná pořád trochu zklamání.

„Promiň,“ řekl automaticky. „Posledních pár dní jsem měl opravdu hodně práce.“ Zalhal. Ve skutečnosti tomu příliš pozornosti nevěnoval, byl jen rád, že ho může odeslat. Ve srovnání s tím byl Snapův – ne, Severusův, dopis… Znechuceně se zašklebil. „Nechtěl jsem, aby sis myslel… no.“

„Nevadí,“ řekl Severus vyrovnaně. „Chceš se projít? Je to odsud možná hodina chůze. Méně, pokud si pospíšíme, ale já… přemýšlel jsem, že bychom šli pohodovým tempem.“

Naklonil hlavu a přikývl. „Dej mi ten koš, nemusíš ho celou dobu nést,“ nabídl a natáhl se po něm.

Severus odfrkl. „Jsme kouzelníci, Harry. Ani jeden z nás ho nemusí nést.“

Rozpačitě se zasmál – pořád občas zapomínal, co všechno dokáže magie.

Vykročil vedle druhého muže, zatímco koš za nimi levitoval. „Hele, ten dokument, co jsi dostal o mně… co v něm stálo o, ehm… no, můj tam měl něco o věku, zájmech a vzdělání?“ zeptal se rozpačitě.

Severus zabroukal. „No, moc si nevzpomínám… Bylo tam uvedeno, že náš věk je podobný, naše zájmy rozdílné a pokud jde o vzdělání, bylo tam něco jako ‚výrazně nižší‘, myslím.“

Zamračil se. „Au? Teda, nejsem zas tak hloupý,“ ohradil se.

„A přesto nemáš dva magisterské tituly ani několik patentů, které mi patří – ani, ostatně, žádnou z dalších kvalifikací, které jsem získal,“ řekl Zmijozel suše.

Přikývl, dychtivě toužil změnit téma. „Na mém seznamu byla čarodějka – nebo, vlastně asi kouzelník, nevím – jejíž věk byl uveden jako výrazně vyšší. Jestli považuje dvacet let za podobný věk…“ Zašklebil se – a k jeho překvapení se jeho protějšek uchechtl.

„Strašná představa. Asi bude nejlepší o tom příliš nepřemýšlet.“

„Souhlas. A co říkal o velikosti mých bot?“ zeptal se a podíval se dolů na svá chodidla – nebyla malá, ale…

„No, není to trochu příliš osobní téma na třetí rande?“ protáhl Snape tónem, který by se dal označit za škádlivý, možná dokonce flirtující. Když se ohlédl na druhého muže, zjistil, že Snape zastavil – stál tam a z nějakého důvodu vypadal poněkud rozpačitě.

O chvíli později mu to došlo – stejně jako význam té poznámky.

Srdečně se zasmál. „Necháme si to třeba na páté?“ oplatil mu škádlení a překvapilo ho, jak snadno mu to šlo.

„Vzhledem k naší minulosti možná… na sedmé?“ zeptal se Severus a pořád zněl podivně nejistě. Vidět ho takhle mimo jeho komfortní zónu mu kupodivu zlepšovalo náladu. Setřásl ze sebe podivnost celé situace a přikývl.

„Platí.“

Pokračovali v chůzi v příjemném tichu, které přerušila jen občasná poznámka o lese – byl klidný a zjevně nemagický, alespoň ta část, ve které se právě nacházeli. Měsíční světlo ho hezky osvětlovalo.

Cítil na sobě tmavé oči – ale ten pohled nebyl rozzlobený, pohrdavý ani nic z toho, co by vzhledem k jejich minulosti očekával.

„Mohu se na něco zeptat, pokud ti to nevadí?“ řekl nakonec Severus a vykročil stranou, aby obešel malý padlý strom.

„Jasně?“

„Naznačil jsi – že tvůj, ehm, seznam sestával z… více lidí. Čarodějek i kouzelníků?“

Otázce tak docela nerozuměl, ale přesto přikývl – byla to pravda.

„Kolik jmen na něm bylo?“ zeptal se nakonec Severus, aniž se na něj podíval.

„Jedenáct. Byli tam – ehm, byli tam reportéři. Jeden z nich říkal, že jsou seřazeni podle… kompatibility. Víš, jestli je to pravda? Magický podpis té první byl úplně špatně.“

Severus zahmkal. „Nejsem přesně obeznámen s těmi kouzly, ale myslím, že je to možné. Jaké, ehm, které číslo…?“ zeptal se Zmijozel právě ve chvíli, kdy Harry seskočil ze skály, na kterou během cesty vylezli – dolů to bylo jen asi třicet centimetrů.

Laskavě se na druhého muže usmál a natáhl ruku. Severus se na ni zmateně podíval – pak zřejmě pochopil jeho úmysl. Z výrazu na tváři druhého muže se nedalo nic vyčíst, když Harryho ruku přijal, aby seskočil dolů, přičemž jeho hábit se na túru hodily nekonečně méně než Harryho vlastní mudlovské oblečení.

„Já umím létat,“ řekl druhý muž tiše.

„Jo, ale neudělal jsi to. A byl jsi číslo sedm.“

„Šťastné číslo sedm, jak se zdá,“ řekl Severus a v jeho tónu bylo cosi trochu podivného – Harry to ignoroval.

 

* * *

 

Trvalo jim něco málo přes hodinu, než dorazili k vodopádu – ale výhled za to rozhodně stál. Jakmile dorazili do magické části lesa, ve vzduchu nastal zřetelný posun – vzduch byl teplejší a rostliny mnohem rozmanitější.

Snape se nikdy nepodíval na mapu, o které tvrdil, že ji má – přesto cestu snadno našli. Vodopád byl také ukrytý magií – dokud neprošli určitým kruhem stromů, nebylo slyšet ani burácení vody, která padala z možná tři metry vysokého vodopádu.

Zůstal stát jako přimrazený, jakmile se před nimi odhalil, a vstřebával jeho krásu. Voda byla dokonale průzračná, v měsíčním světle téměř bílá, a kameny lemující malé jezírko dole byly uspořádané tak krásně, že by mohly působit uměle – ale byl si jistý, že jsou přírodní, i když magické.

Z obdivování jeho krásy ho vytrhlo až to, když se mu na rukáv opatrně položily prsty. Severus se díval na něj – ne na vodopád.

„Najíme se?“

„Jo.“ Řekl to s vyschlými ústy – na způsobu, jakým měsíční světlo najednou dopadalo na tmavé vlasy staršího muže, bylo něco, ale nedokázal to pojmenovat.

Setřásl to ze sebe a vybral místo, kam si sednou, přičemž ho kouzlem ohřál a vysušil. Snape mezitím vybalil piknikový koš – byl začarovaný tak, aby se do něj vešlo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Druhý muž přinesl hotovou hostinu.

 Potěšeně se zasmál nad množstvím nejrůznějších jídel, která se před nimi objevovala. Usadili se a znovu jedli v družném tichu. Přerušil ho jen jednou Severus, když si odkašlal. „Kdybych – kdybych se o to kouzlo pokusil já, myslím, že můj… seznam by se skládal výhradně z kouzelníků,“ řekl rozpačitě. Když Harry neodpověděl, povzdechl si. „Překvapuje tě to?“

„Ne?“ řekl napůl jako odpověď, napůl jako otázku, protože si nebyl jistý, co tím druhý muž vůbec myslí.

Pak mu to došlo – nikdy ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, jestli jeho bývalého učitele lektvarů přitahují muži, nebo ženy. Předpokládal ženy, ale…

Polkl sousto jídla a nevěděl, co říct – druhý muž však zjevně žádnou odpověď neočekával a prostě dál jedl. To, že ticho mezi nimi bylo příjemné, mu pořád připadalo zvláštní – a rozhodl se ho prolomit.

„Jak to, že jsi tak… tak milý?“ zeptal se, jen aby se vzápětí cítil jako idiot. Snape nebyl milý člověk, a navíc…

Jedno výmluvně pozvednuté obočí se zvedlo, když druhý muž polkl další sousto. „Milý? To mi zrovna lidé často neříkají.“

Tiše se uchechtl a počkal, až Zmijozel bude pokračovat.

„Ačkoli mám, ujišťuji tě, vážné pochybnosti o celé této záležitosti, já… dal jsem své slovo, když jsem smlouvu přijal. Že se… pokusím.“ Prsty si projely tmavými vlasy – to gesto se vůbec nepodobalo Snapeovi, kterého znal. „A že si to zrovna ty – no, osud měl vždycky krutý smysl pro ironii, alespoň pokud jde o mě.“

„Hm, ale ty jsi – ty jsi se na mně neutrhl. Ani jsi nekřičel, nebo… nebo se mi nepokoušel strhávat body,“ zakňučel a nenáviděl, jak dětinsky zněl.

Snape si hluboce povzdechl. „Neměl jsem k tomu důvod. Od konce války uplynulo více než deset let a stejně dlouho jsem nemusel hrát služebníka, špeha ani nic podobného. A také, a to je zde klíčový aspekt, už nejsem nucen učit idiotské děti umění lektvarů,“ řekl muž suše.

Harry se uchechtl. „Dobře, jo, byli jsme oba trochu děsný, co?“

„Trochu,“ souhlasil starší muž důrazně – a že to bylo řečeno evidentne nedostatečně, to Harry věděl.

„Takže je to jen tím, že už nemusíš trpět učením mě a špehováním?“ zeptal se a cítil se trochu uklidněný, že pro tohohle podivně nového Snapea existuje nějaké vysvětlení.

„Ne,“ odpověděl druhý muž vyrovnaně. Nedíval se na Harryho – něco poblíž vodopádu upoutalo jeho pozornost. Harry by se tam podíval, ale místo toho zíral na Snapeův profil. Výraz na jeho tváři byl nepříjemný – bolestný a možná trochu rozzlobený a ještě spousta dalších věcí, které nedokázal zařadit.

„Ne?“ zeptal se a hlas mu trochu přeskočil.

„Ne jen proto. Musíš si uvědomit – ty… Možná ne,“ zamumlal druhý muž a zavrtěl hlavou.

Instinktivně se naklonil dopředu a prsty mu dopadly na tmavý rukáv. „Řekni mi to,“ požádal – možná trochu důrazněji, než měl, ale sváděl to na nervozitu.

Snape odfrkl a byl si jistý, že odpověď nedostane – pak mu však jeho bývalý učitel odsunul prsty stranou, když se natahoval pro sklenici. „Ty jsi také jiný. Ani ty by ses ke mně dřív nechoval laskavě. Nedal bys mi – rozhodně bys mi nedal květiny ani bys pozitivně nereagoval na žádné pokusy o… vtip, které bych snad učinil,“ řekl.

Harry překvapeně zamrkal a slovo „vtip“ si v duchu nahradil slovem „flirtování“. „Ach… no, asi bych nereagoval.“ Pravděpodobně by stále nereagoval, kdyby od začátku věděl, že jde o Snapea, ale…

„Je to tak jednoduché. Byl jsi – laskavý. Málokterý z mužů, které jsem… vídal, se ke mně choval laskavě, a to i bez nepříjemné historie, kterou my dva máme,“ řekl a uhladil si neviditelný záhyb na hábitu. „Nechtěl bych být zbabělec a neoplatil ti to… Možná nejsem příliš dobrý protějšek na rande, ale snažím se.“

Harry měl pocit, jako by ho někdo praštil – nikdy ho nenapadlo, že způsob, jakým se k druhému muži choval, je nějaký faktor. Prostě předpokládal, že Snape bude vždycky hrozný a nepříjemný, ale on se k němu choval dobře, aniž by věděl, kdo to je, a druhý muž na to…

No, tohle tedy něco znamenalo.

Naklonil se blíž, fascinovaný tím, jak otevřený Snape je. „Takže když k tobě budu dál milý…?“ zeptal se škádlivě a vůbec nebyl připravený na to, jak se Snape otočil k němu a najednou byl tak blízko. U čarodějky by ho možná napadlo…

„P-pokud budeš chtít ke mně být… milý i dál, já také budu dál… vyvíjet snahu,“ řekl Severus hlasem tak tichým, že se Harry musel naklonit ještě blíž – natolik, že v šeru rozeznal i řasy druhého muže.

Chtěl to? Před dnem, hodinou, pěti minutami by řekl ne, ale…

„A pokud ne?“ zeptal se a přemýšlel, jaká by byla alternativa vzhledem ke smlouvě.

Snape se odtáhl, ale to zvláštní kouzlo mezi nimi se nějak stále nepřerušilo. „Pak budeme po požadovaný počet schůzek zdvořilí a pak už se nikdy nebudeme stýkat.“

To… byla také možnost, ne?

Harry se zazubil a natáhl ruku, aby zatahal za černý rukáv. „Varianta A,“ řekl tiše, opojený měsíčním světlem, náladou a touhle novou, neznámou verzí Snapea.

 

* * *

 

To, že Snape předpokládal – a Harry ho z toho omylu nevyvedl – že je Harry bisexuální, by ho pravděpodobně vůbec nenapadlo, kdyby na to Hermiona následujícího rána jemně neupozornila, když se jí o tom zmínil.

Tedy, zmínil se o tom, že „kouzelník“, kterého potkal, se vyjádřil o svém vlastním seznamu. Ona mu to vysvětlila – a stále se zdržela jakýchkoli otázek ohledně identity jeho protějšku. Bylo to… bylo to zvláštní, ale byl jí příliš vděčný na to, aby se na to opravdu ptal.

„Takže jak, ehm…“ Máchl neurčitě rukou ve vzduchu.

Hermiona obrátila oči v sloup. „Jak co? Jak mu říct, že nemáš rád muže, jak se s ním líbat, nebo jak ho požádat, aby s tebou hladil nargly?“

Zašklebil se při představě… při představě, že by se líbal se Severusem Snapem. „To první, samozřejmě.“

„Stejně jako když jsme o tom tématu mluvili předtím.“

„Ale on si myslí – možná bude… zklamaný?“ zakoktal Harry a přemýšlel, proč mu na tom záleží.

„No, jestli se mu líbíš, tak pravděpodobně ano. Ale pokud se tě nepokusil políbit nebo tak něco, pochybuju, že je to velká věc. Možná o tom ani… nemusíš mluvit?“ navrhla jemně.

„Neudělal to. Byl tam moment – za měsíčního svitu, kdy jsem měl pocit, že jsme si byli, ehm, blíž, než bylo nutné, ale jen jsme si povídali,“ přiznal.

Hermiona se jemně usmála. „Jo? To zní hezky.“

„Asi… vlastně jo…?“

 

* * *

 

Další sova přišla od Snapea – prozatím vzdal marné pokusy nutit se myslet na něj jako na Severuse. Prostě to nedokázal. Ten muž měl opravdu neuvěřitelný smysl pro načasování, protože ho zastihla těsně předtím, než mohl projít domovními dveřmi cestou z práce.

Přijal dopis a spěchal dovnitř, dychtivý si ho přečíst. Na další setkání neměli žádné plány – dohodli se, že si někdy napíšou.

Byl to, no, poněkud pochmurný konec překvapivě příjemného večera. Po dokončení pikniku byla nálada trochu zvláštní, ale nedokázal úplně říct proč. Snape byl uzavřenější a odtažitější, ale stále ne přímo nepřátelský.

 

Milý Harry,  

doufám, že není příliš brzy na to, abych ti znovu poslal sovu – obdržel jsem pozvání na lektvarovou akci, na kterou bych tě rád pozval. Nemusíš se obávat – neočekává se od tebe, že budeš vařit, pouze se zúčastníš. 

 

Navzdory sobě se zasmál – tohle bylo přesně ten druh pozvánky, který by očekával, kdyby byl upřímný.

 

Na dané akci mám přednášet, ale rád po skončení svého projevu odejdu a povečeřím někde jinde. Stejně jako minule nechám výběr restaurace na tobě. Akce se koná za čtyři dny. S pozdravem, Severus Snape. 

 

Zabroukal si pro sebe – bude si muset vzít den volna, ale to šlo snadno zařídit – ministerstvo mu vlastně stále dalo cokoli, co chtěl.

Zvědavě přemýšlel, o jakou akci půjde – nejspíš nějaký okázalý ples, usoudil. V každém případě mu to připadalo jako něco, na co by člověka pozvali. Odepsal, že ho rád doprovodí a že zamluví restauraci v Brightonu, protože tam znal jednu skvělou restauraci s mořskými plody. Tentokrát si dal záležet na psaní, aby už nedošlo k žádným dalším nedorozuměním.

Žádnou takovou restauraci neznal, ale věděl, že o něčem podobném Hermiona před časem mluvila – a protože ji stejně plánoval znovu obtěžovat ohledně toho, co si má obléct, řekl si, že to rovnou přidá na seznam věcí, se kterými potřebuje pomoct.

K jeho překvapení stále seděl a přemýšlel o, no, různých věcech, když dorazila další sova. Nečekal ji ještě několik hodin, pokud vůbec ten večer. Jen tak přemýšlel, jestli Snape také čekal na jeho odpověď – ta představa se mu docela líbila.

Druhý dopis byl napsaný mnohem uspěchanějším rukopisem, což jeho podezření ještě posílilo. Obsahoval podrobnosti o tom, kde se mají sejít, jak dlouho cesta potrvá a že ano, Severus si po ní velmi rád dá mořské plody.

Nebyl si jistý, co z podrobností o setkání, které se mělo konat až za několik dní, vyžadovalo tak uspěchanou odpověď, ale…

Zvedl papír, který stále ležel před ním na stole, a napsal další vzkaz.

 

Milý Severusi,  

jaké květiny bys chtěl tentokrát?  

S pozdravem, Harry

 

Takhle mu to připadalo dostačující – poslal ho zpět se sovou, která přinesla druhý dopis, a vstal, aby si udělal večeři – byl si jistý, že další odpověď bude trvat déle.

 

* * *

 

„Magor. Ma-gor,“ řekl Ron, než dopil máslový ležák.

„Kdo, ty?“ zeptal se Neville ne zrovna nevlídně, když se posadil na židli naproti Harrymu v hospodě, kde se všichni sešli.

Harry se uchechtl. „Myslí mě.“

„Ach… to randění kvůli smlouvě, jo?“ zeptal se Neville chápavě. „Jak to jde? Je milá?“

Nikomu kromě Weasleyových neřekl, že ona… vůbec není tím, za koho ji považovali. Na okamžik zvažoval, že by Nevillovi řekl, že chodí s… ne, to by bylo příliš kruté.

„Překvapivě,“ odpověděl místo toho. „Zítra jdu s, ehm, ní na jednu akci.“

„Ó...“

„Lektvarová akce,“ upřesnil s pokrčením ramen.

Neville zvědavě naklonil hlavu. „Ta… ta slavnost předávání cen? Objednali si ode mě nějaké přísady jako, předpokládám, odměnu za něco.“

„Asi. Neptal jsem se, co to je. Jsem tam jen jako ozdoba,“ řekl a usrkl máslového ležáku.

„Hm. To je tedy pořádná akce…“ řekl Neville a věnoval mu podivný pohled.

Harry ho ignoroval. „Hele, mohl bych zase dostat růže? Samozřejmě ti zaplatím. Vím, že jsi mě zatím nenechal platit, ale opravdu bys měl—“

Neville ho mávnutím ruky umlčel. „Ne. Babiččina růžová zahrada má skoro všechny odrůdy, co existují, a pár takových, které nejsou registrované vůbec nikde. Jaký druh potřebuješ?“

Zamračil se. „Růže se musí… registrovat?“

Ron se uchechtl. „Je to jako s rodokmenovými psy, akorát s kytkama,“ vysvětlil. „Myslím, že to mudlové dělají taky.“

„Hm,“ řekl tupě. „Říká ti něco Osiria?“

Neville přikývl. „Jasně. Bílá s červenými okraji. Mám magickou odrůdu, ta má výraznější barvy než mudlovská. Pokud bys nechtěl tedy raději právě tu.“

Usmál se na svého přítele. „Ne, magická je v pohodě. Když mě nenecháš zaplatit, koupím ti alespoň příště rundu, jo?“ nabídl.

Neville se usmál a dopil své pivo.

„Mně taky?“ zeptal se Ron nadějně.

Se smíchem vstal, aby jim všem koupil další.

 

* * *

 

Potáhl za košili pod sakem – připadala mu trochu zvláštní. Byl zvyklý buď na hábity, nebo na své ležérní mudlovské oblečení.

Hermiona na tom ale trvala a kouzlem mu upravila starý oblek, který měl. Seděl mu dobře – nejspíš, nebyl žádný odborník – ale připadal mu divný.

Stát tam s kyticí květin a čekat na Severuse Snapea bylo kupodivu vlastně méně divné.

„Harry,“ ozval se známý hlas a polekal ho. Snape se k němu prakticky připlížil zezadu. Muž měl na sobě jako obvykle hábit, ale podle Harryho byl střižený poněkud slavnostněji.

„Ahoj. Tohle je pro tebe. Je to… ten druh, který jsi myslel?“ zeptal se a doufal, že příjemce potěší zářivě bílé a sytě červené růže.

 

Snape je beze slova přijal a jemně se dotkl prstem jedné z květin. Trochu povadla – pod jeho dotykem se narovnala a srovnala s ostatními v kytici.

„Děkuji – nicméně jsem říkal, že nemusíš…“

Harry se zazubil. „To jsi říkal. Půjdeme dovnitř?“

Stejně jako pokaždé jeho květiny zmizely a Severus přikývl.

Než jeho mozek stačil zpracovat, co dělá, Harry znovu nabídl Snapeovi rámě, aby se ho mohl chytit, jen aby se cítil jako idiot – jistě, udělal to, když si myslel, že jeho nápadníkem je čarodějka, ale…

Tenké, dlouhé prsty se mu položily na paži. Jejich majitel se na něj vůbec nepodíval, místo toho ho jemně táhl směrem ke vchodu.

Poslušně ho následoval a překvapilo ho, když ho místo do nějakého tanečního sálu zavedl do jakéhosi konferenčního prostoru, kde byly před pódiem řady židlí. V duchu přenastavil svá očekávání ohledně večera a posadil se na místo, které mu Severus ukázal.

Rozhlédl se, ale nikoho nepoznával, a tak se naklonil k Severusovi. „Hele, ehm, tohle je…?“

„Slavnostní předávání cen. Potom bude večírek. Ale toho se účastnit nebudeme.“

„Hm,“ řekl tupě. „Dobře. A ty… budeš mluvit?“

„Přebírám cenu za své poslední dva patenty,“ řekl Snape nevzrušeným hlasem.

„A jaké?“

Zmijozel se na něj podivně podíval a pak mu rychle vysvětlil základní principy. Naštěstí to zjednodušil natolik, aby tomu Harry alespoň trochu rozuměl. Než ho slušnost donutila položit otázky, slavnost naštěstí začala a Harry byl ušetřen toho, aby ze sebe udělal hlupáka.

 

* * *

 

„Do prdele,“ zasténal a vzápětí sebou trhl a otočil se ke svému společníkovi. Právě se přemístili do Brightonu a on byl tak rád, že jsou odtamtud pryč, že zapomněl, že tohle je pravděpodobně něco, co si Snape užívá.

K jeho překvapení se druhý muž tiše uchechtl. „Problém?“

„Ehm, ne. Jen jsem rád za… čerstvý vzduch,“ zamumlal rozpačitě.

„Ano, muž vedle tebe byl opravdu poněkud cítit. Slyšel jsem, že vyvíjí lektvar, který by nahradil potřebu sprchování.“

„Tak by na něm měl dál pracovat,“ odsekl – ten kouzelník smrděl – ale hlavně byl rád, že už to mají za sebou.

„Jistě. Zvládl jsi velmi dobře nedat najevo, jak nudná ta slavnost pro tebe byla,“ řekl Snape neutrálně.

Harry se zašklebil. „No, asi… ne? Promiň. Snažil jsem se dávat pozor.“

„Ne, bylo to příšerné. O tom není sporu. Vůbec bych tam nešel, ale když člověk dostane cenu, je to poněkud… povinné.“

„Ne, ne, v pohodě. Teda, já jsem souhlasil, že přijdu. Máme – před rezervací máme ještě trochu času. Nechceš se projít k molu?“

„Proč ne?“ řekl Snape a zněl zmateně. Harry se protáhl a zakroužil rameny – židle byly také nepohodlné.

Snape už přeměnil svůj hábit na dlouhý mudlovský kabát a zdálo se, že jeho nepohodlí nesdílí. Objevili se nedaleko mola, takže cesta nebyla vůbec dlouhá.

„Harry,“ řekl nakonec Severus právě ve chvíli, kdy dorazili na konec dřevěné konstrukce.

Zastavil se a otočil k druhému muži, který k jeho překvapení držel v ruce malý balíček. Byl zabalený zřejmě do novin a převázaný provázkem. „Ehm… jo?“ zeptal se tupě.

Druhý muž si povzdechl. „Připravil jsem ti tohle. Chtěl jsem ti to dát dřív, ale byl jsem před slavností poněkud… né ve své kůži.“

Usmál se. „Prostě řekni, že jsi byl nervózní. Co to je?“ zeptal se, přijal balíček a přemýšlel, co mu Snape mohl dát.

„Je začarovaný. Uvnitř je podstatně větší, než se zdá. Doporučoval bych ti otevřít ho doma, na rovném povrchu.“

Se zazubením si ho strčil do kapsy. „Neublíží mi to, že ne?“

Snape se ušklíbl. „Jen pokud nad tím při otevření budeš mít hlavu.“

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Otevřít kouzlem z druhého konce místnosti, rozumím. Děkuji Ti, Severusi. Hele, nechceš si dát něco malého?“ zeptal se a zadíval se na stánky s občerstvením kolem nich.

„Těsně před večeří, opravdu?“

„Dezerty mají vlastní žaludek,“ prohlásil sebevědomě a zamířil ke stánku, který ho zaujal nejvíc – byl si podivně jistý, že Severus půjde za ním.

Nemýlil se.

 

* * *

 

Snape zaváhal před restaurací. Byla to nejlepší z těch, které mu Hermiona doporučila – dala mu tři možnosti.

„Co se děje?“ podivil se – právě se chystal svému protějšku otevřít dveře.

Zmijozel si povzdechl. „No… přemýšlel jsem, jestli bychom možná nemohli změnit naše plány na večeři.“

„Máš chuť na něco jiného?“ zeptal se a přistoupil k Severusovi právě ve chvíli, kdy kolem nich zavanul vítr. Nebyla příliš zima, ale u moře byl vítr nepříjemný.

Přes tvář druhého muže přeběhl zvláštní výraz. „Pokud by ti to nevadilo. Nedaleko odsud je něco, čemu bych dal přednost.

„Tak dobře. Veď mě. Už jsi tu byl?“

„Několikrát,“ řekl tiše. „Bylo to jedno z mála míst, kam si moje rodina mohla dovolit jezdit, když jsem byl malý – a kam byl můj otec vůbec dost střízlivý na to, aby jel.“

Severus ustoupil, ale Harry zůstal stát na místě. Tohle bylo zdaleka to nejosobnější, co o sobě druhý muž kdy prozradil. Už z jeho vzpomínek věděl, že Snapeova rodina byla chudá, ale že o tomhle, a vůbec o té druhé věci, promluví tak opatrně…

„Rozrušil jsem tě,“ řekl Snape tiše a zamračil se na něj. Také se zastavil, asi třicet centimetrů od něj.

„Ne,“ zalhal. „Jen jsem byl, ehm, překvapený.“ Byl úplně ohromený tím, že ten neuvěřitelně uzavřený muž, kterého znal, prostě…

„Bylo ti nepříjemné o tom mluvit. Omlouvám se. Zdržím se dalších osobních poznámek.“

„Ne!“ řekl a rozpačitě přistoupil blíž. Teď už bylo zřejmé, že druhého muže rozrušil – a on nechtěl, aby tomu tak bylo. „Nemyslel jsi to tak. Nečekal jsem to. Ty jsi obvykle… hodně uzavřený,“ pokusil se vysvětlit.

Na tváři druhého muže se neobjevil ani náznak pochopení, a tak to zkusil znovu. Přistoupil blíž a chytil druhého muže za klopu, aby mu neutekl – najednou se bál, že by mohl.

„Ty – nikdy jsi se mnou vlastně nesdílel nic osobního. Nejsem… naštvaný, že jsi to udělal. Jsem, ehm, rád, že jsi mi s tím důvěřoval. Jen jsem v tomhle hrozný, víš?“ řekl a vzhlédl k vyššímu muži.

Snapeovy prsty se mu položily na zápěstí, ale neodstrkovaly ho, jen se ho dotýkaly. Dlouho tak na sebe hleděli, než Snape pomalu přikývl.

Harry cítil potřebu něco říct – možná aby se druhý muž znovu cítil příjemněji. „Dursleyovi mě nikdy nikam nebrali, přestože na to měli peníze. Většinou mě nechávali doma, abych se staral o domácnost,“ řekl s úšklebkem – i jeho minulost byla plná nepříjemných věcí.

„Parchanti,“ řekl Snape tiše. Jeho prsty na okamžik zmáčkli Harryho zápěstí, než ho konečně pustily. „Jestli pořád chceš jít něco sníst…?“

„Veď mě,“ zazubil se a úlevně se vydal za ním, protože se zdálo, že krize je zažehnána.

 

* * *

 

To, že ho Snape zavedl do malého obchůdku na rohu s fish and chips, bylo tak vzdálené tomu, co očekával, že na to sotva nacházel slova. Tupě zíral, zatímco Snape objednal jednu porci pro každého, pokapal hranolky octem a přinesl mu jeho porci.

Přijal ji – treska s hranolky, jeho oblíbené jídlo – a dál na ně, no, tupě zíral.

„Díky?“ nabídl nakonec. Snape už si ukousl ze své porce a on spěšně udělal totéž.

„Předpokládám, že jsi čekal něco… jiného?“

„Ehm, možná.“ Přiznal. „Ale je to dobré.“

„Ovšem. Obávám se – no, tohle nebylo úplně na stejné úrovni jako naše předchozí… schůzky. Omlouvám se.“

Harry polkl jídlo a na chvíli se nad tím zamyslel – jejich dosavadní schůzky byly, když to řekne bez vhodnějšího výrazu, …romantické. Tahle nebyla.

„Nebyla, ale… to nemusí být nutně špatně. Myslím, že jsme se o sobě dozvěděli pár nových věcí, ne?“ řekl a snažil se na tom najít něco pozitivního.

„Možná. Přesto bych doufal, že naše příští schůzka bude trochu… jiná.“

Usmál se. „Jiná jak?“

Severus si odfrkl. „Nenuť mě to říkat, Pottere.“

„Ach, už jsem zase Potter, co? Myslím, že do doby, než dostaneme dezert, přijdu i o nějaké body koleje, hm?“

Starší muž se na něj nevěřícně podíval. „To snad ne – ty chceš po tomhle ještě dezert? Vždyť jsi právě měl svačinu.“

„Svačiny a dezerty nejsou totéž.“ Odpověděl vyrovnaně. „A všímám si, že nepopíráš tu věc s body.“

„Jelikož jsme tenhle rozhovor už vedli, nepovažoval jsem za nutné poctít to odpovědí.“ Řekl Snape s odfrknutím.

Harry se zazubil a snědl další hranolek – tak nechutně a provokativně, jak jen dokázal.

Jedinou odpovědí, které se mu dostalo, bylo škubnutí výrazným obočím.

 

* * *

 

„On tě… zazdil?“ zeptala se Hermiona rozpačitě.

„Jo.“ Odsekl naštvaně. „Měli jsme se sejít před hodinou a on prostě, no vůbec nepřišel. Tak mě přestalo bavit čekat a přišel jsem sem.“

„Napsal sovu?“ zeptala se opatrně.

„Ne. Ani slovo. Žádná zpráva, nic.“

„To je… ale copak vám to nešlo dobře? Myslela jsem, že si rozumíte.“

„To jsem si myslel taky.“ Zavrčel. „A zase jsem mu nesl růže.“ Vrazil jí kytici do rukou a těžce se posadil do druhého křesla.

„Co… jste měli v plánu?“

„Večeři a potom mudlovské představení. Mimochodem jeho nápad. Nějaká opera, nevím. Lístky měl každopádně on.“

„Ach, Harry… to mě mrzí. To je… opravdu, nevím, co říct. Musel mít nějaký důvod.“

„Nebo se mu prostě nechtělo.“ Odsekl hořce, najednou na pokraji toho, že jí to řekne – a proč ne? Nebylo to, jako by na tom záleželo. Ani sám nevěděl, proč jí to ještě neřekl.

Jako na znamení, právě když otevřel ústa, aby to udělal, krbový oheň se s hukotem rozeřval a dovnitř vpadl Ron. Hermiona šokovaně zalapala po dechu – on sám se jen tak tak ovládl. Ron vypadal příšerně, samá modřina a škrábanec, hábit roztrhaný na kusy – a na bocích dokonce viděl několik trhlin až na kůži.

Zůstal nehybně stát a sledoval, jak Hermiona vybuchla v záplavě pohybu, kontrolovala svého manžela a čistila mu rány. Věděl, že by jen překážel, a tak jednoduše čekal – trvalo to jen minutu, než Ron seděl v druhém křesle a ona odešla pro nějaké krémy a další věci.

„Co se stalo?“ zeptal se, když konečně dostal příležitost promluvit.

Ron si zhluboka povzdechl a lehce zakašlal. „Zavolali nás k nějaké situaci s přepadením. Podrobnosti nejsou moc jasné. Byl to bordel. Kletby, jaké bys nevěřil. Řekli nám, že tam bude jen jeden Smrtijed, ale bylo jich snád i sedm.“ Řekl hořce.

Harry se soucitně zašklebil. „A ty a Emily…?“ Ronova bystrozorská partnerka byla milá, o něco starší čarodějka, kterou měli docela rádi.

„Je v pořádku, omráčili ji hned na začátku.“

„Takže to bylo… jen ty proti sedmi Smrtijedům?“ zeptal se šokovaně – i na něj by to bylo šílené množství.

„Šesti.“ Řekl Ron tiše a nepodíval se na něj.

„Co?“

„Bylo – bylo jich sedm, ale já jsem čelil jen šesti. Ten poslední – on, ehm, Snape. Byl to Snape.“

„Co to sakra!?“ vyhrkl a snažil se pochopit, co mu právě řekli.

„Jo, on – objevil se poté, co nás napadli, a, myslím, pomohl nám? Většinu boje odvedl on, abych byl upřímný. Ani jsem – ani jsem si neuvědomil, že je na naší straně. Merline, Harry, ten chlap je šíleně dobrý v soubojích.“

„To vím.“ Řekl slabě a prsty se mu náhle roztřásly. „Jak to skončilo?“

„Ministerstvo poslalo posily. Zlikvidovali ostatní a, no, tady jsem.“

Polkl. „Co… se stalo Snapeovi? Je… byl zraněný?“

„Co?“ Ron se na něj podivně podíval. „Byl, jo. Měl by být u sv. Munga... Hele, proč jsi vlastně tady? Neměl jsi být na rande?“

Vstal a cítil se víc než jen trochu na omdlení. „Jo. Teď tam jdu. Hele, zavolej mi, kdybys něco potřeboval, jo?“ zamumlal, popadl kytici nazelenale bílých růží, kterou pořídil pro tu příležitost, a téměř se zhroutil do krbu.

 

* * *

 

Najít Snapea u sv. Munga nebylo snadné – zpočátku mu nikdo nechtěl říct ani to, zda tam ten muž vůbec je – musel svou kartu Spasitele použít opravdu důrazně, aby se nakonec dozvěděl, kde je jeho pokoj, a musel to ještě doplnit trochou šarmu vůči léčitelce, která měla na starosti jeho péči.

Trvalo mu téměř hodinu, než stál u Snapeovy nemocniční postele. Měl vlastní pokoj, malý, zastrčený v koutě, daleko od hlavních chodeb. Málem zabloudil, ale podivné odhodlání ho dovedlo na správné místo.

Světla byla zhasnutá – rozsvítil je kouzlem a udržoval světlo tlumené, aby druhého muže nerušil, a prohlížel si ho.

Když tam ležel, přikrytý prostěradlem až ke krku, nevypadal jako muž, kterého Harry znal. Byl bledý, čemuž prostěradlo vůbec nepomáhalo, a ležel zcela nehybně – musel bojovat s nutkáním dotknout se ho, aby zjistil, jestli dýchá.

Dýchal, Harry viděl, jak se mu zvedá hrudník, ale… Přistoupil blíž a překvapilo ho, jak hubený druhý muž je, jak zranitelně tam leží. Nakonec tomu nutkání podlehl a prsty přejel po tom, co muselo být Snapeovo rameno pod prostěradlem.

Byl to jemný dotek, neměl ho vyrušit, ale spíš ho ujistit, že druhý muž je na tom dost dobře.

Bohužel to mělo zcela jiný účinek – Snape se téměř celý otřásl, zasténal bolestí a odtáhl se od jeho doteku – a téměř horší bylo, že se ty temné oči otevřely a upřely se na něj.

„Harry.“ Řekl ochraptělým hlasem.

„Severusi.“ Řekl tiše. „Ron mi řekl, že jsi… byl napaden?“ zeptal se a sepjal ruce za zády, aby skryl jejich chvění.

„Ne.“ Druhý muž to klidně odmítl. „Byl napaden on. Poznal jsem toho zrzkа jako tvého přítele a když jsem viděl, že na to nestačí, rozhodl jsem se zasáhnout.“

„C-Co?“ vypravil ze sebe chraplavě.

Snape si zhluboka povzdechl, vlhký chrčivý zvuk proměnil jeho povzdech v něco ošklivého. Harry sebou trhl, až příliš živě mu to připomnělo onu chvíli v Chatrči. Náhle měl nutkání utéct, najednou chtěl něco udělat.

„Byl jsem tam kvůli nesouvisející záležitosti. Sháněl jsem přísady. Já… zaslechl jsem, že dojde k přepadení. Když jsem zjistil, že jde o Weasleyho, tak jsem… zasáhl.“ Snape vlhce zakašlal a Harry potlačil nutkání zvracet.

„Protože… to byl Ron?“ zeptal se a přinutil se přistoupit blíž k posteli. Stále držel v druhé ruce kytici – úplně na ni zapomněl.

„Pomohl bych kterémukoli z tvých přátel.“ Řekl Snape a oči upíral přímo před sebe, ke stropu.

Harry měl při těch slovech pocit, že se mu v hrudi něco zlomilo. Nemusel se ptát, jestli to bylo kvůli němu – věděl to.

„Předpokládám z tvé přítomnosti zde, že jsem byl mimo dost dlouho na to, abych zmeškal naše… setkání?“ zeptal se Severus, když Harry chvíli nic neříkal.

„Jo. Je, ehm, skoro tři hodiny po tom, kdy jsme se měli sejít. Mám – přinesl jsem ti květiny. Předpokládám, že teď jsou to brzi-se-uzdrav květiny.“ Řekl rozpačitě, proměnil nedaleký plastový kelímek ve vázu a položil kytici na Snapeův noční stolek.

 

Starší muž neotočil hlavu, aby se na ně podíval. „Přijmi mou omluvu. Kdybych byl schopen, schůzku bych zrušil.“

Harrymu bylo ještě hůř – myslel si, že ho Snape prostě nechal čekat, přestože mu k tomu druhý muž nedal žádný důvod, že ano? Sevřel ruce v pěsti, znechucený sám sebou a mnohem ustaranější, než si kdy myslel, že dokáže být… kvůli… kvůli Snapeovi. Těžce polkl.

„Ne.“

„Co?“ vypravil ze sebe Harry chraplavě a zmateně.

„Není třeba. Máš to napsané ve tváři.“ Řekl Severus.

Polkl to – cokoli to bylo – a snažil se udělat, co Severus řekl, snažil se neomlouvat.

„Jsi – jak moc jsi zraněný?“

Snape si povzdechl. „Pokud mohu soudit, mám – převážně popáleniny. Pravé rameno, jak jsi zjistil, když ses mě dotkl, pravou nohu a myslím, že levou ruku.“

Harry sebou trhl a chystal se znovu omluvit – Snapeův pohled ho přiměl zdržet se toho. „P-Proč tě ještě nevyléčili?“

K jeho překvapení se druhý muž ušklíbl. „Předpokládám, že stav ostatních účastníků souboje je dost zaměstnal.“

Zasmál se, nemohl si pomoct. „Ron říkal, že jsi byl úžasný. On vyvázl jen s pár škrábanci. Já – já někoho seženu, aby tě vyléčil.“ Řekl slabě a chystal se odejít – k jeho překvapení ho neohrabaně chytily prsty za lem svetru a zastavily ho.

Snape vytáhl ruku zpod přikrývky – dokonce i tam, podél paže, Harry viděl začínající stopy popálenin. Druhý muž nic neřekl, ale… Polkl a zůstal.

„Mohl bych – nejsem vycvičený léčitel, ale byla to součást mého výcviku.“ Nabídl, připadal si hloupě – Snape by bezpochyby dal přednost odbornosti někoho, kdo toho uměl víc.

„Pokud jsi ochoten.“ Řekl druhý muž, k jeho překvapení.

Na okamžik svého nabídnutí litoval, než přikývl. Mohl – udělá – to pro toho druhého muže.

„Budu muset odhrnout prostěradlo.“ Řekl tiše.

„Jsem si jistý, že rozpaky přežiju.“ Řekl Snape suše, právě když ho Harry opatrně nadzvedl a přeložil přikrývku dolů, aby odhalil Snapeovu hruď.

Druhý muž byl hubený, jak věděl, jeho kůže bledá – s výjimkou míst, kde bledost přerušovaly červené a téměř bílé puchýře. Popáleniny byly velké – alespoň mnohem větší, než očekával.

Těžce polkl a sáhl po Snapeově paži – rozhodl se začít s menšími popáleninami tam, sotva několika skvrnami, jen – jen aby to vyzkoušel.

Když zvedl druhému muži paži, ani když jemně přiložil hůlku ke Snapeovu zápěstí a pak s ní vedl kouzlo k lokti a směrem k rameni, nepřišel žádný protest. Tiše pronášel léčivá kouzla, která se naučil, a snažil se do nich vložit tolik síly, kolik si troufal, aby druhého muže ušetřil co největší bolesti.

Popáleniny se hojily dobře a nezůstávaly po nich ani stopy čerstvě zahojené růžové kůže, které očekával. Když se dostal k druhému muži na biceps, začala skutečná popálenina – sevřel hůlku pevněji a pokračoval.

Teď nebude zbabělec, jen proto, že je to Snape, jen proto, že ty popáleniny jsou hrozné – jen proto, že…

Magicky se přemáhal a rozprostíral co nejvíce své léčivé síly tělem druhého muže, pro případ, že by měl kromě popálenin i další zranění.

Hrozivé křupnutí, když se mužova klíční kost posunula – to bylo zpátky na své místo – potvrdilo, že udělal dobře. Snape zasyčel, ale jinak nijak nezareagoval.

„Dali ti něco proti bolesti?“ zeptal se, když vyléčil mužovo pravé rameno.

„Ne. Vždyť jsem byl v bezvědomí.“

Harry se otřásl – kdyby to byl on, bezpochyby by křičel bolestí. Jemně znovu přehnul prostěradlo a pak ho odhrnul ze Snapeovy pravé nohy – popáleniny zde byly hlubší – maso bylo na některých místech tmavé, ale celkově zabíraly menší plochu. I tak mu jejich léčení připadalo jako celá věčnost.

Když skončil, na čele se mu perlil pot a byl si poměrně jistý, že košili musí mít promočenou také. Podle Snapea zbývala už jen jeho pravá paže.

„Dej si pauzu, Harry.“ Řekl Severus právě ve chvíli, kdy se zdálo, že se místnost posunula do strany.

Padl dozadu – do křesla, které podle něj před chvílí stálo dál. „Ehm, díky. Promiň. Snažím se. Jen – nejsem léčitel.“

„Děláš mnohem víc, než musíš. Nemusel jsi – dokonce ani přijít za mnou. Přirozeně bych ti, co jen by to bylo možné, poslal sovu.“ Řekl Severus a najednou zněl tak formálně.

Harry sebou trhl. „Ty… ty jsi zachránil život mému nejlepšímu příteli. Ty, ty jsi zraněný. Samozřejmě, že jsem za tebou přišel.“

„Ta… ta smlouva by tě nepotrestala za to, že… bys to neudělal.“

Slabě se zasmál. „Neudělal jsem to z pocitu viny, ty osle.“

Nastalo ticho – bojoval s nutkáním omluvit se druhému muži.

„Ne, jsem si jistý, že ne. Omlouvám se, že jsem to naznačil, Harry.“

Říct, že ho ta omluva překvapila, by bylo slabé slovo. Protože stejně nevěděl, co říct, místo toho vstal.

„Budu tě dál léčit. Musíš být v agónii.“ Řekl tiše.

Snape si povzdechl, když obešel postel. „Je to snesitelné.“