V době, kdy už měl Harry úplně hotovo, se k jeho značnému podráždění objevil léčitel – jen aby šokovaně zůstal stát nad jeho přítomností i stavem svého pacienta. Zřejmě mu léčitelka neřekla, že je Harry přítomný. Nechtěl přemýšlet o bezpečnostních důsledcích ničeho z toho a tiše ze svého křesla sledoval, jak léčitel provádí diagnostická kouzla, která k jeho úlevě nic neodhalila.

Léčitel se v Snapeově přítomnosti očividně cítil mnohem méně pohodlně, neustále koktal a v jednu chvíli málem upustil hůlku, když Snape podrážděně zasyčel. Bylo zajímavé vidět ho s někým jiným – nebyla v něm ani stopa po té opatrné otevřenosti, na kterou si Harry začínal zvykat.

Snape nebyl nepřátelský, ale očividně si užíval, že se léčitel bojí. Pro sebe se usmál a rozhodl se nechat ho v tom – po tom všem, čím si prošel, si trochu malicherného potěšení zasloužil.

Brzy byl léčitel pryč a Snape zůstal sedět sám na své posteli, stále zabalený do prostěradla – udělal to sám, zjevně se chtěl skrýt, přestože jeho kůže byla znovu bez jediné známky zranění.

„Po-Harry. Byl jsem… propuštěn. Pokud bys chtěl, mohli bychom… povečeřet? Ještě není příliš pozdě.“

Zasmál se, zaskočený tím návrhem. „Ani náhodou. Byl jsi propuštěn domů a to je jediné místo, kam tě vezmu.“ Řekl to chladně, jen aby ztuhl – vůbec neměl v úmyslu nabídnout, že půjde s ním.

Snape si toho zřejmě nevšiml, když pomocí hůlky přivolal své oblečení – zřejmě bylo opravené. Harry se zamračil nad těmi prioritami – opravit oblečení bylo v pořádku, ale pacienta ne?

„Mohl bys – chtěl bych se převléknout.“ Snape to řekl s podivným přízvukem.

Harry si nebyl jistý, proč na tom tomu druhému muži záleží, ale vstal, zamumlal cosi jako souhlas a vyšel ven, aby si vzápětí vzpomněl – Snape byl gay.

Chodili spolu. Snape ho nejspíš vnímal jako… no, muže, stejně jako by se Harry cítil trapně, kdyby ho při převlékání viděla žena, která se mu líbila.

Líbil… se Snapeovi?

„Jsem připravený,“ řekl Snape a málem ho vyděsil k smrti, ještě než stačil tu myšlenku pořádně promyslet. Trapně sebou škubl a pokusil se to zamaskovat.

„T-Tak jo. Chceš – chceš, abych tě odvezl domů?“ Nabídl rozpačitě.

Snape – který držel květiny, jež mu Harry přinesl – pomalu přikývl.

„Minimálně bych ti mohl nabídnout čaj.“

Přikývl a klopýtavě se vydal za druhým mužem, rád, že alespoň jeden z nich zřejmě věděl, kde je východ.

 

* * *

 

Snapeův dům byl, no, ne takový, jaký očekával. Ne že by nějaká očekávání měl, ale nebyl ani ošuntělý, ani stísněný, což tak trochu předpokládal. Byly tam knihy a přísady do lektvarů, ano, ale bylo tam poměrně uklizeno. Také světlo, závěsy byly odtažené a odhalovaly výhled na… no, na nic moc. Snapeův dům stál v lese, nepochybně začarovaný a chráněný kouzly až k prasknutí. Rozhodl se to nekontrolovat – Snape by o tom bezpochyby věděl.

„Posaď se,“ řekl starší muž a ukázal na pohovku. „Hned ti přinesu čaj.“

Hloupě udělal, co mu bylo řečeno, a čekal, dokud se Severus nevrátil, než prolomil ticho.

„Jsi… jsi už v pořádku?“

„Celkem,“ řekl Snape a položil na stůl mezi ně tác se dvěma šálky čaje a lahvičkou lektvaru. „Vypij to před čajem. Zmírní to tvé zítřejší potíže.“

„Jaké potíže?“ zeptal se nechápavě a vzal lahvičku.

Snape se zamračil.

„Potíže způsobené tím, že jsi najednou použil daleko příliš mnoho magie.“

„Aha,“ řekl nechápavě. „Jsem si jistý, že budu v pohodě. Jsem, ehm, docela silný.“

„Očividně,“ souhlasil Zmijozel, aniž se na něj úplně podíval. „Nicméně je to jeden z mála způsobů, jak mohu projevit svou… vděčnost.“

Najednou si uvědomil, že mu Snape vlastně ještě nepoděkoval. Nevšiml si toho – a vlastně mu to ani nevadilo.

„Úplně by stačilo poděkování,“ řekl s úsměvem, vypil lektvar a usrkl čaje, aby se zbavil jeho příšerné chuti.

Chvíli oba mlčeli – potom Severus odtrhl pohled od svého šálku a pořádně se na něj podíval.

„Děkuji.“

Druhý muž to vyslovil pečlivě, jako by pro něj ta slova byla podivná, jako by si nebyl jistý, co znamenají.

Harry se jen usmál a přikývl.

„Není zač. Jsem rád, že jsem mohl pomoct – a děkuju ti za… za záchranu Rona.“

„Měl by ses za ním nejspíš zajít podívat. Jsem si jistý, že ani on z toho nevyvázl bez následků,“ řekl druhý muž a pohlédl na svůj šálek.

„Nejspíš ne. Já jen – půjdu, až dopiju čaj. Potřebuješ předtím něco?“

„Ne,“ řekl Snape tiše a jeho vlastní vyčerpání bylo stále viditelnější. Harry si byl jistý, že to drží pohromadě hlavně kvůli němu – proto kouzlem ochladil svůj čaj, na jeden zátah ho do sebe nalil a vstal.

„Odpočiň si. Až ti bude lépe, pošli mi sovu,“ řekl jemně – a potom, když kolem něj procházel, lehce poklepal druhému muži na rameno, což byla asi taková míra doteku, na jakou si troufal, a odešel.

 

* * *

 

„Ty jsi vyléčil Snapea, co? Psali o tom v novinách,“ řekl Ron o několik dní později. Byl na nemocenské a přišel Harryho navštívit do kanceláře. Samozřejmě čekal, až na tohle téma přijde řeč.

„Jo. Zachránil ti život, ne?“

„Jo. Ehm, poděkoval ti?“

„Samozřejmě!“ vyštěkl na přítele. „Proč by ne?“

„Nevím… je to Snape. Nečekal bych od něj, že, ehm, pomůže. Jsem si jistý, že už musí být taky unavený z… z boje.“

„Jsem si jistý,“ souhlasil Harry, v duchu rozpolcený mezi výčitkami a podrážděním. Nelíbilo se mu, jak Ron o Severusovi mluvil, tak odmítavě – ale jeho kamarád přece nemohl vědět, jak se věci mají. Sakra, vždyť ani on to pořádně nevěděl, a přesto se tady urážel jménem Severuse, aniž by vůbec tušil, jestli na tom tomu Severusovi vůbec záleží.

„Každopádně Věštec to zase všechno zveličil. Nazvali tě zachráncem a léčivým zázrakem a tak.“

Odfrkl si. „Od té doby, co, ehm, psali o té smlouvě, jsem žádného nečetl.“

Ron se zazubil. „Nejspíš je to tak lepší. Je tam pravidelný sloupek o tom, jak si podle nich vede tvoje ‚cesta k lásce‘. Jen spekulace, ale… no, byla by to sranda, kdybych nevěděl, že tě tvůj chlap nechal čekat.“

Zašklebil se – očividně mu nevysvětlil, co se doopravdy stalo.

„Promluvili jsme si o tom. Omluvil se,“ zalhal Harry a nepodíval se na svého nejstaršího přítele.

„Takže jste se domluvili na novém rande?“

„Ještě ne,“ řekl – za poslední čtyři dny od chvíle, kdy ho vyléčil, se Severus neozval.

Jako by mu chtěla udělat naschvál, proletěla právě v tu chvíli dveřmi jeho kanceláře téměř bílá sova. Nejdřív ho zmátlo, proč je nahoře na dveřích kočičí průchod – první sova, která přiletěla společně se dvěma vnitroresortními memorandy, jeho zmatek objasnila.

Vyměnil dopis za pamlsek a téměř přestal vnímat Rona, který mluvil o svém vlastním zotavování.

 

Milý Harry,

omlouvám se za své mlčení. Až do této chvíle mi nebylo úplně dobře. Narazil jsem na něco, co považuji za vhodné dalšího setkání – přikládám Tvou vstupenku. Dej mi prosím vědět, pokud nemáš zájem, a vymyslím něco lepšího.

S pozdravem, Severus

 

Zazubil se, když zpoza samotného dopisu vytáhl lístek. Než si ho stačil pořádně prohlédnout, Ron už zalapal po dechu a vytrhl mu ho.

„Ty vole, Harry! Co… co je tohle? Jak to, že máš zlatý lístek na zápas?“

„Jaký zápas? Ty… já se na to ještě ani nepodíval!“ zasyčel a natáhl se po své vstupence – Ron mu ji ale držel z dosahu.

„Páni… tvůj chlap by mohl vzít na rande mě,“ řekl Ron se smíchem.

Harry se chtěl smát taky, už jen proto, že představa tohohle byla až příliš absurdní.

„Ale kámo, tohle je prémiová vstupenka na semifinále famfrpálu.“

„Kdo hraje? Moc jsem to nesledoval,“ přiznal. Měl práce až nad hlavu – a upřímně, jeho život byl v poslední době dost dramatický i bez košťat.

„Mělo by hrát Litva proti Skotsku. Oba týmy jsou letos opravdu dobré,“ řekl Ron vzrušeně.

Harry ke svému překvapení zjistil, že se na to docela těší. Nebyl si jistý, co čekat od famfrpálového zápasu právě se Snapem, ale… ale chtěl tam jít.

 

* * *

 

„Proč famfrpál?“ divil se o několik dní později, když stál vedle Snapea, stále ještě před stadionem. Našli si klidné místo, stranou od většiny křiku a davů.

„V naší první korespondenci jsi mi řekl, že ho máš rád,“ řekl starší muž a upravil si šálu. Jeho byla černá – Harryho měla modrobílou barvu litevského národního týmu.

„Asi jo. Ale nečekal bych, že si to budeš pamatovat. Když Ron viděl tu vstupenku, úplně vyváděl. Je fakt dobrá.“

Po tváři druhého muže přešlo cosi podobného úsměvu. „A nehorázně drahá. Musel jsem… požádat o laskavost bývalého studenta, abych ty vstupenky získal.“

Harry se zasmál. „Hraješ to jako Křiklan, hm?“

„To absolutně odmítám,“ řekl starší muž vyrovnaně. „Ale protože je jejich současný manažer ženatý se studentkou z mé koleje, o dva roky starší než ty, využil jsem příležitosti a poslal jí sovu.“

„Tak to schvaluju,“ zaštěbetal šťastně, zavěsil se do jeho paže a táhl Snapea za sebou – skutečnost, že se toho druhého muže právě tak bezstarostně dotkl, mu došla až o několik kroků později – a tou dobou už bylo stejně pozdě s tím přestat.

Zmijozel to nekomentoval – a skutečně se nechal bez odporu táhnout.

 

* * *

 

Jejich lóže byla fantastická. Byla sice stísněná, ano, dokonce i jen pro ně dva, ale byla začarovaná tak, aby odfiltrovala většinu hluku lidí kolem, a nacházeli se přesně v takové výšce, aby mohli sledovat většinu dění.

Harry, téměř zapomínaje na všechno kolem sebe, se opřel o zábradlí a snažil se rozeznat hráče, které okamžitě poznal – nahoře se rozcvičovali. Teprve po několika okamžicích si vzpomněl, že není sám, a otočil se ke Snapeovi.

Druhý muž se… skutečně usmíval a opíral se o boční stěnu jejich lóže.

„Promiň. Už je to strašně dlouho, co jsem byl na zápase,“ řekl se smíchem.

„A jak dlouho je to, co jsi hrál?“

Zasmál se. „Nabízíš, že si příště zahrajeme proti sobě?“

„Nedej Merlin,“ řekl Snape s výrazem znechucení, který Harryho rozesmál. „Jen jsem… byl zvědavý. Nemusíš odpovídat.“

Harry naklonil hlavu, když si uvědomil – Snape byl zvědavý. Jen zřídkakdy, pokud vůbec, se ptal na osobní věci, ale očividně se tady snažil. Bylo to trochu kostrbaté, ale nebyl tak natvrdlý, aby neviděl, jak významné to pro toho poměrně odtažitého muže nepochybně bylo. Chytil ho za rukáv a přitáhl ho k přední části lóže.

„Pojď, vysvětlím ti pravidla.“

„Tohle vím,“ zasyčel druhý muž, ačkoli se nechal táhnout.

„Jasně, že jo. A abych odpověděl na tvoji otázku – asi pár měsíců. Byl jsem s Ronem a několika dalšími přáteli.“

 

O tři hodiny později klopýtali – tedy, on klopýtal, Severus šel – ze stadionu, povzbuzeni atmosférou a skutečností, že jeho tým vyhrál.

S šíleným úsměvem je vedl do dalšího klidného kouta, překvapený, že vůbec nějaký našel, zatímco Snape šel těsně za ním. Zhluboka se nadechl, stále se smál, a otočil se k druhému muži. Chtěl něco říct – opravdu něco říct chtěl, ale nemohl – ne když ho ruce sevřely po stranách obličeje, ne když se tenké rty přitiskly k jeho vlastním.

Severus Snape ho líbal.

Líbal.

Jeho.

Severus Snape.

Jeho.

Na ústa.

A jemně, oběma rukama i rty opatrně na Harrym, jako by ho mohl rozbít.

Severus Snape ho líbal.

 

* * *

 

Harry stál nehybně, bezmocný cokoli udělat – nemohl se pohnout, nemohl dýchat, celý jeho svět se smrskl na několik vjemů – teplé ruce v rukavicích, stále přitisknuté k jeho tváři, o něco chladnější rty přitisknuté k jeho vlastním.

Polibek byl cudný – jemný. Nebyl v něm žádný nárok ani naléhavost, nebyl ale ani váhavý.

Cítil, jak se zachvěl, jeho tělo se pohybovalo nějakým způsobem, který neměl pod kontrolou – o okamžik později si uvědomil, že to byl špatný způsob, protože očividně uvolnil ústa – a najednou už polibek nebyl tak docela cudný, rty se pohybovaly proti jeho vlastním, stále nevyžadovaly nic dalšího, ale… byly tam.

Byly tam, na jeho vlastních.

Teprve když položil ruce na Snapeovy paže, starší muž polibek přerušil a narovnal se.

Právě ho někdo políbil.

Severus Snape.

Jeho.

Byl. Políben.

Jeho mysl se stále vracela k těm samým pěti slovům – Severus Snape políbil Harryho Pottera. Žádná kombinace, kterou jeho mozek dokázal vytvořit, nedávala smysl – žádný kontext, žádný scénář.

Rozhodně ne oni dva, tam, po famfrpálovém zápase.

Podivné zjevení – možná halucinace? – působilo až příliš skutečně, když ono – on – znovu natáhl ruku a upravil mu šálu. Sklouzla – Harry si toho nevšiml.

Přesto stáli blízko – dost blízko na polibek, proboha – a Snape se zabýval jeho šálou.

„Přijmi mou upřímnou omluvu, Harry,“ řekl Severus tichým, známým tónem. Téměř se mu rozléhal celým tělem, nehledě na hluk kolem nich.

„Ehm…“ rozpačitě zakoktal a nevěděl, co říct. Ta omluva skoro dávala smysl.

Skoro, ale potom…

„Opravdu se mohu jen… omluvit. Neměl jsem v úmyslu – možná se můžeme prostě shodnout, že jsem… se přepočítal?“ zeptal se Severus s tváří zkřivenou ironickým úsměvem. Harry si nedokázal ani představit, co ho k tomu přivedlo.

„Přepočítal, jasně,“ zopakoval a doufal, že z jeho úst to bude dávat větší smysl než ze Snapeových.

Nedávalo.

„Děkuji. Oceňuji tvou shovívavost. Já – já už nyní odejdu. Než – no, už jsem ze sebe udělal dost velkého hlupáka,“ řekl Severus, ustoupil – a okamžitě se rozplynul do černého kouře, který Harry ve svém mládí viděl nejednou.

„Hlupák,“ řekl Harry nechápavě a zůstal stát sám na místě, kde ho Snape opustil.

 

* * *

 

„Ahoj, Hermiono, potřebuju, ehm, laskavost. Vlastně ne, mám otázku,“ řekl poté, co bez ohlášení vtrhl přes krb k Ronovi a Hermioně.

„Je skoro půlnoc. Právě jsem se chystala krb zamknout,“ řekla Hermiona, nejspíš trochu podrážděně. Harry tomu nevěnoval moc pozornosti.

„Dobře, dobře, aspoň nemusím letět na koštěti. Je to důležité.“

„Stalo se… něco během zápasu?“ zeptala se Hermiona právě ve chvíli, kdy kolem ní prošel Ron, už v pyžamu.

„Ne, Litva vyhrála. Ahoj, Harry.“

„Ahoj, Rone. Takže, Hermiono?“

„Proboha, dobře, tak co je?“

Zhluboka se nadechl.

„Už se ti někdy stalo, že jsi se přepočítala a, ehm, následkem toho… někoho políbila?“

Po jeho otázce zavládlo mrtvé ticho, zatímco na něj Ron i Hermiona hleděli, jako by byl šílenec.

Což, popravdě, byl.

„Ty… ty jsi se přepočítal a pak jsi ho políbil?“ zeptala se Hermiona přiškrceným hlasem.

„Samozřejmě že ne. On řekl, že se přepočítal. A on, ehm, políbil mě. Myslím. Pořád si nejsem jistý, jestli se to vůbec stalo.“

„Proč si nesedneš, Harry? Rone, prosím, udělej mu čaj. Možná něco silnějšího.“

Harry matně zaslechl „Já potřebuju něco silnějšího“, když Ron odcházel do kuchyně splnit přání své ženy.

Polkl – tohle nebude příjemný rozhovor.

 

* * *

 

„Ahoj, Luno!“ pozdravil ji s úsměvem.

Byl jen trochu nucený – ale po tom, co skoro vůbec nespal, se to dalo čekat, ne? Do postele se dostal až po třetí a v osm už musel být v práci. A hned potom šel za Lunou – prostě měl pocit, že ji potřebuje vidět.

Navíc na něj v práci čekal dopis, ve kterém stálo, že pokud takový pocit opravdu má, bude po čtvrté k dispozici.

„Ahoj, Harry! Čaj je na stole!“ zaštěbetala někde z domu – a Harry si s tím nedělal starosti, když se posadil.

Jeho rozhovor s Hermionou a Ronem nebyl nic než nepříjemný – rozhodně ne užitečný.

Doufal, že Luna bude nápomocnější.

Když se snesla po schodech dolů a posadila se naproti němu s zdvořilým úsměvem, dovolil si uvolnit se.

„Takže… něco se stalo.“

„Na tvém rande,“ uhádla – bylo to opravdu děsivé. „A rozrušilo tě to.“

„Jo, v podstatě. Takže co se stalo bylo –“

„Ach, s detaily si nedělej starosti. Z tvé aury to vidím dost dobře. Je docela… no, vlastně má všechny odstíny. Téměř duha. Jen ti chybí černá.“

„Duha nemá – víš co, to je jedno. Jde o to, že jsem mluvil s Hermionou a ta mi nepomohla, a pořád jsem zmatený, takže… řekl, že se přepočítal,“ téměř zasyčel Harry.

Luna vážně přikývla.

„Bylo vás víc?“

„Cože? Doufám, že ne.“

„Pak musel počítat něco jiného. Dechy? Dny? Koťátka?“

Nic z toho nedávalo žádný smysl, ale nechtěl jí říct víc a riskovat, že jí ublíží – než stačil uznat porážku a odejít, natáhla se po jeho ruce.

„Harry… je to docela vzdělaný muž, že? Muselo jít o něco, co jsi neviděl – nebo možná o něco, o čem jsi nevěděl, že existuje.“

To… kupodivu dávalo mnohem větší smysl než všechno, co zatím slyšel.

Na půl vteřiny ho zachvátila absolutní panika, když ho napadlo, jak Luna ví, že je Snape vzdělaný – ale ne, svou identitu neprozradil. Tohle byla prostě Luna, která byla Lunou.

Pohladila ho po ruce.

„Ach drahý, chtěla jsem říct ještě něco, ale vidím, že už tě něco napadlo. Myslím, že by ses tím teď měl řídit. Přeji ti hodně štěstí.“

„Jo, skvělý, jsi skvělá, Luno, díky, jsi nejlepší, příště s tebou určitě půjdu hledat nargly. Ten den mám volno,“ vychrlil ze sebe a vůbec mu nevadilo, že ze sebe chrlí nesmysly.

Jí to také nevadilo, takže to bylo v pořádku.

 

* * *

 

„Miono!“ téměř vykřikl, když u ní v knihovně zabrzdil v klouzavém smyku. Bylo to dokonalé. Otočila se a zamžourala na něj a nepochybně se ho chystala okřiknout, aby byl zticha.

Nenechal ji.

„Hej, hej, já, ehm, mám další otázku. Ten rituál, co jsem podstoupil. Ten, který provedl ministr. Jsou… jsou o něm nějaké knihy?“

Pobaveně se uchechtla.

„Vážně se ptáš až teď? Je to skoro měsíc.“

„Ano, ano. Tři týdny, šest schůzek, já vím. Jsou o tom knihy?“

Povzdechla si a odložila dva svazky, které držela.

„Ano, Harry. Je to rituál starý stovky let. Samozřejmě, že o něm existují knihy. Pravděpodobně desítky.“

Přikývl.

„Hmhm… hmhm. No, hledám jednu konkrétní.“

„A jak se jmenuje? Autor? Rok?“

„No, tohle nevím.“

Pomalu a pravidelně vydechla, nepochybně se snažila zachovat klid.

„Dobře. Co víš o té zatracené knize?“

Zazubil se.

„Měla by být informativní. Dobře napsaná. Přesná. Od uznávaného autora, ne od nějakého šarlatána. Nepochybně podrobná… a no, taková kniha, jakou by si na tohle téma přečetl někdo jako ty,“ řekl nakonec – byl si jistý, že tím výběr trochu zúží.

Hermiona si odfrkla.

„Dobře, tohle ho ve skutečnosti opravdu zužuje. Spousta knih na tohle téma byla napsaná jako… no, fantazie o tom, jak by takové námluvy mohly probíhat. Napadá mě několik, které by mohly být dobré…“

„Jen – jen mi dej tu, kterou by sis vybrala ty,“ požádal dychtivě.

„Dobře – podívej, Harry. Ráda ti pomůžu. Pomůžu ti, ale ne teď. Mám práci. Najdu ti tu knihu a pošlu ti ji sovou do bytu, takže ji dostaneš nejrychleji, když tam půjdeš počkat, ano?“

 

Kniha dorazila téměř o tři hodiny později – tři hodiny.

Měl pocit, že každou chvíli začne šplhat po zdech – a vzhledem k tomu, jak mu magie těsně pod kůží prskala a poblikávala, to nebylo úplně nemožné.

Přesto mu knihu poslala – tlustý, i když nijak zvlášť velký svazek. Název nečetl – byl to nějaký absurdně dlouhý název o kouzelníkově průvodci námluvami, když… prostě ho přeskočil, stejně jako jméno autora. Všiml si, že začínalo na Q, a rozhodl se, že to nejspíš není tak důležité jako obsah.

Otevřel ji – měla devět set čtyřicet sedm stran a on potřeboval přečíst co nejvíc, než Snape pošle další sovu.

 

* * *

 

Snape sovu neposlal. Ne dobrých 24 hodin po té, no, události, která ho přiměla vrhnout se po hlavě do světa knihomolství. Už to bylo dost na to, aby ho to začalo znepokojovat – a tak poslal Severusovi zprávu, ve které se ptal, jestli je v pořádku, jestli se něco nestalo, jestli přemýšlel nad tím, zda předběžný plán, který si domluvili během famfrpálového zápasu a podle něhož měli navštívit mudlovskou světelnou show, stále považuje za zajímavý.

Bylo to nejspíš zbytečně dlouhé a trapné, ale nemohl si pomoct. Byl připravený čekat na odpověď – pokud byl Snape skutečně zaneprázdněný… no. Počká.

Nemusel však – netrvalo ani půl hodiny a přiletěla sova tak rychle, že málem nestihla včas zabrzdit – Harry prudce otevřel okno, aby hlavou nenarazila do skla.

Jen tak tak to stihl – sova místo toho narazila do něj, ale alespoň byl měkčí než sklo.

Nepřítomně ji pohladil a druhou rukou už otevíral dopis. Opravdu byl od Severuse. Kdyby byl od někoho jiného, nejspíš by ho zapálil.

 

Milý Harry,

Děkuji za tvé obavy – jsem zcela v pořádku. Nebyl jsem si jistý, kdy – zda napsat, a tak jsem považoval za nejlepší nechat to na tobě. Těší mě, že máš stále zájem o světelnou zahradu – přestože je to opravdu značná vzdálenost na přemístění, myslím, že bychom si cestu mohli rozdělit a každý z nás absolvovat jednu cestu, abychom si usnadnili námahu?

 

Tiše se zasmál. Jistě, byla to dálka – několik zemí – ale pro něj to nebyla žádná zvláštní námaha.

„Hlupáček,“ řekl tiše a pokračoval ve stejně tichém čtení.

 

Jsem k dispozici, kdykoli se ti to hodí – možná během týdne, kdy bude méně lidí? Nemyslím si, že davy přispějí k atmosféře.

S pozdravem, Severus

 

Zabručel – oslovení se trochu změnilo, ale celkově to vypadalo pozitivně.

Nebudou o tom mluvit, měli nový plán, měl svou knihu – i když se stále nedostal dál než přes 165stránkový úvod a předmluvu… ano, všechno bude v pořádku.

Rozhodně. Nic dalšího neobvyklého se nestane.

 

* * *

 

Přemýšlet nad tím, jestli je moudré navrhnout, aby jejich příští schůzka proběhla snad v nejromantičtějším prostředí, v jakém kdy s kýmkoli na rande byl, ho nenapadlo až do chvíle, kdy se přemístili pomocí přenášedla do Německa a zaplatil vstupenky na tu akci – celý park a část lesa, kompletně vyzdobené mudlovskou světelnou show – nebo něčím, co se tomu alespoň blížilo.

Setkali se po setmění a mezi nimi se na zlomek vteřiny objevila rozpačitost. Překonal ji však – teď, když se Snape zase choval, no, normálně – tím novým způsobem – neměl problém na tu druhou věc prostě nemyslet.

Jako obvykle mu předal květiny – tmavě červenou růži Baccara, u které si nebyl úplně jistý, ale Neville trval na tom, že je nádherná – a pak vyrazili někam do jižního Německa, kam měli namířeno. Harry nevěnoval pozornost tomu, kam přesně – Snape se dobrovolně nabídl, že je tam přemístí, pokud Harry zařídí cestu zpět. Samozřejmě souhlasil, přestože už to nějakou dobu bylo, co se s někým přemisťoval společně.

 

Nebyl na tom o nic hůř než při cestování o samotě – a když přistál a pominul ten nevyhnutelný okamžik, kdy se při přemisťování všechno na okamžik posunulo a zase se ustálilo, Severusovy prsty ho jistily. Tentokrát trochu zakopli oba, Severus mu nejdřív šlápl na špičky, ucukl a pak zabránil Harrymu, aby úplně upadl.

Snape byl dokonale zdvořilý – pustil Harryho, jakmile se ustálil, a prsty mu zmizely v tmavých rukavicích dřív, než mu Harry vůbec stačil poděkovat. On sám si také vzal rukavice – ale na rozdíl od Snapeových dobře padnoucích kožených měl nesourodé pletené od Hermiony. Jeden z jejích dřívějších pokusů, než úplně vzdala myšlenku, že domácí skřítci vůbec potřebují rukavice.

Usmál se na staršího muže a v ruce držel vstupenky.

„Tak jdeme?“

Vstupenky podal mladému mudlovi, který byl romanticky naladěný asi stejně jako Harry většinu dní – lhostejně vstupenky roztrhl, aby ukázal, že byly použity, a úplně ignoroval malý strojek na vystřihování srdíček na židli vedle sebe.

Skutečnost, že se Snape uchechtl, když míjeli zachmuřeného mladíka, naznačovala, že mu to připadalo stejně zábavné jako Harrymu. Ne romantické – ale vtipné. Mlčky se vydali po cestě, která byla sotva osvětlená, zatímco před nimi tančila pestrá směsice světel.

„Harry,“ řekl náhle Snape – dokonale načasované s jemným dotykem jeho lokte. Zastavil se a podíval se na vyššího muže – vypadal nejistě.

„Dlužím ti… další omluvu?“

Zmateně zamrkal a snažil se pochopit, proč by si Snape mohl něco takového myslet, ale nic ho nenapadlo.

„Vůbec ne,“ řekl a naklonil hlavu na stranu. „Proč bys měl?“

Prsty na jeho lokti ustoupily a Snape si začal pohrávat s rukavicí na té ruce.

„Poněkud hrubě jsem ignoroval…“

Harry nad tím mávl rukou a bylo mu jedno, že mu Snape po přemístění šlápl na nohu – i když oceňoval, že se ten muž vůbec omluvil.

„Už se to nestane. Mimo… pořadí, myslím.“

Usmál se, stále zmatený.

„Jsem si jistý, že ne. Půjdeme? Slyším hudbu z filmů Star Wars… chci zjistit, co to je!“ řekl a nedokázal skrýt, že se na to ano, opravdu těší.

Snape se zasmál, tiše a otevřeně, na což nebyl připravený – byl rád, že relativní tma ukryla to nejhorší z jeho překvapení.

„Veď mě. Postarám se, abys nezabloudil,“ protáhl starší muž s dalším uchechtnutím – a právě tak si byl Harry jistý, že všechno bude v pořádku, že podivnost je pryč.

 

* * *

 

To, že se Snape neomlouval za to, že mu šlápl na nohu, ale za polibek z minula, mu nedošlo až do chvíle, kdy museli poněkud trapně obejít asi kolem čtvrtého líbajícího se páru.

Teprve tehdy mu po páteři projelo něco nepříjemného a spolu s tím přišlo poznání, že… že je idiot.

Kupodivu si v podobném duchu uvědomil ještě něco dalšího, něco ještě absurdnějšího.

Tlumené světlo – mnoho světel v téměř úplné tmě – v sobě mělo jakési kouzlo, které podle něj nebylo možné vysvětlit jejich mudlovským původem, a to kouzlo se dokonale přeneslo i na ně.

Severus nevypadal jako ten neatraktivní učitel z Harryho mládí, ale působil jemně a tajemně, v očích měl zvláštní vřelost, o které si Harry nebyl jistý, jestli ji dokázala vysvětlit dokonce i ta světla – ale stejně netušil, čím jiným by to mohlo být.

V důsledku toho si připadal trochu nesvůj, trochu ztrácel slova – trochu trapně. Severus byl přesně ten typ muže, kterému tento druh přítmí dokonale lichotil, ale jemu? Pochyboval, že na druhého muže působí pozitivně.

Jejich cestu mezi ozdobenými stromy, jezírky a sochami ještě ztěžoval hluk – byli to jen lidé, kteří chodili, mluvili a hrála tichá hudba, ale postupně byla stále hlasitější, nutila je přibližovat se k sobě, aby slyšeli komentáře toho druhého k jednotlivým expozicím – a brzy k sobě byli přitisknutí paží, přičemž Snape se musel sklánět, aby Harryho slyšel.

Téměř reflexivně mu nabídl paži a zdálo se, že opačně to fungovalo stejně, protože ačkoli vypadal překvapeně, druhý muž ani na okamžik nezaváhal.

Od té chvíle se zdálo, že je zase tišeji – i když hlavně proto, že Harry stáhl staršího muže z plánované trasy, jen kousek od světel, a seslal na ně sérii kouzel. Všechno, na co dokázal přijít – něco, co mělo mudly udržet o krok dál, aby si jich nevšímali, aby je neslyšeli, kouzlo ticha na okolní hluk – než skončil, bylo na nich několik kouzel.

Severus – který je tiše sledoval a jejich paže byly stále propletené – vytáhl hůlku a přidal další dvě – zahřívací kouzlo, které bylo opravdu příjemné, a další, které neznal. Rozhodl se na něj neptat, zvlášť když ho o okamžik později druhý muž stáhl zpátky k cestě, směrem k mudlům, kteří se jim nyní vyhýbali, aniž by si jejich přítomnosti byli vědomi.

Byli, pro všechny záměry a účely… sami.

V davu, ano, ale sami ve všech ohledech, na kterých záleželo.

 

* * *

 

Bylo to, když stál uvnitř pagody pokryté modrými a žlutými světly ne většími než zrnko rýže, kdy ho poprvé napadla ta myšlenka – že Severus Snape je svým vlastním způsobem docela krásný.

Nebyl, samozřejmě.

Harry to věděl, ale na způsobu, jakým se na Harryho díval, bylo něco, co bylo, co změnilo celý jeho obličej v něco jiného, něco, co se mu líbilo.

V patách tomuto šílenému uvědomění přišlo další – že ačkoli ho zrovna dvakrát nepřitahovala představa políbit druhého muže, dokázal pochopit, proč by Snape mohl chtít. Druhý muž nic takového nedělal, a přesto na to Harry stále myslel, na to, jestli by to druhý muž chtěl – jestli udělal něco, co v něm takovou touhu vyvolalo.

Bylo to zvláštní – a čím déle procházeli stále romantičtějšími světelnými instalacemi, tím hlasitější byly jeho myšlenky. Snape by je pravděpodobně dokázal odhalit jediným zábleskem nitrozpytu – ale Harry mu samozřejmě věřil, že to neudělá – kdyby nevěřil, musel by se omluvit a odejít.

V části lesa ponechané v přirozeném stavu, osvětlené mlhovačem a červenými a zelenými světly, se starší muž zastavil. Teď už byli skutečně sami – mudlové odešli na nějakou předem domluvenou světelnou akci, o kterou oni dva neměli zájem. Hrála hudba – kromě ní byl jediným zvukem jejich dech.

„Napadlo mě, že jsme nikdy… netančili na plese. Na maškarním,“ řekl Severus tiše.

Harry se zachvěl. Netančili –

pečlivě se tomu vyhýbal, první žádost odrazil otázkou na lektvary a potom pokaždé, když si myslel, že to jeho partner zmíní, jednoduše odvedl rozhovor jinam.

„My… netančili. Ale nejsem moc dobrý tanečník,“ přiznal s rozpačitým uchechtnutím. Severusovy prsty přejely po jeho rameni, dolů po paži, až nakonec spočinuly u jeho zápěstí.

„Jsem… ochoten to risknout. Pokud bys byl ochoten mi vyhovět.“

Něco na způsobu, jakým Zmijozel vyslovil slovo ‚vyhovět‘, ho příjemně zamrazilo – a tak skutečně nebylo překvapením, že ještě dřív, než stačil pochopit, co se děje, tančili. Nebyla to úplně normální pozice – v podstatě se jen objímali, jeho paže kolem Snapeova pasu, starší mužovy kolem jeho ramen – a otáčeli se v rytmu hudby.

Byla to pomalá, jemná píseň, která se dokonale hodila k jejich klidným pohybům. Pohybovali se opravdu jen v malých kruzích, ani jednou si nezavadili o nohy, dokonale synchronizovaní.

„C-Co to bylo za kouzlo předtím? To druhé.“

„Nebyla to formule,“ odrazil starší muž otázku s tichým uchechtnutím. „Ale kouzlo rozhodně. Bylo to… řekl bych, že něco jako signál.“

„Cože?“ zeptal se nechápavě. „Pro koho? Nebo pro co?“

Severus pokrčil rameny.

„Mám… v těchto končinách známé. Požádal jsem jednoho z nich o laskavost. Mělo by to být připravené za několik minut, nanejvýš – což je také jeden z důvodů, proč jsem se zastavil tady.“

Harry se rozhlédl a přemýšlel, co by na této části lesa mohlo být tak zvláštního, tak zajímavého. Byla krásná, ano, ale…

 

* * *

 

Píseň skončila a začala další – o něco rychlejší. Harry stále přemýšlel o tom, co Severus řekl, a tak byl příliš zaměstnaný na to, aby si všiml změny tempa. K jejich prvnímu zaváhání došlo přesně tak, jak od začátku očekával – Snape zatáhl trochu příliš rychle, trochu příliš prudce, Harry zakopl o vlastní nohy a spadl přímo vpřed, na černý kabát svého partnera.

Tvář si nepříjemně odřel o brož na klopě proměněného kabátu – malého hada. Dosud si jí nevšiml, ale u bývalého ředitele Zmijozelu to rozhodně dávalo smysl. Ustál se, překvapený, když ho Severus nenechal úplně odtáhnout – a když se druhý muž zasmál.

„Tvé načasování je dokonalé,“ řekl pobaveně.

„Moje načasování toho, kdy zapomenout, která z mých nohou je ta správná?“ zeptal se s odfrknutím.

Jako na zavolanou – a pokud Zmijozela pochopil správně, docela dobře to možné bylo – upoutalo jeho pozornost světlo nedaleko od nich. Tohle nebylo mudlovské – vznášející se koule bílého a zeleného světla byla očividně magická. Když se k ní otočil, za ní se objevila další a potom další.

„My… je máme následovat?“ zeptal se Harry – jejich prsty byly propletené a Severus ho tiše táhl ke světlům, takže se ocitl, jak slepě kráčí za ním. Každé světlo, ke kterému došli, rozsvítilo další a vedlo je hlouběji do lesa.

Měl by se bát, ale k Harryho překvapení neměl ani trochu strach. Šli mlčky, ruka na paži, následovali světla. Nebylo těžké poznat, kam míří – k malému jezeru, dost daleko od mudlovské světelné show, jehož hladinu osvětloval měsíc.

„Další piknik?“ zeptal se škádlivě a vzpomněl si na jejich setkání u vodopádu.

„Ne, Harry,“ řekl Severus se smíchem. „Tohle je kouzelné jezero – najdou ho jen vodní víly a dokážou k němu přivést ostatní. Shodou okolností znám několik z nich a požádal jsem je o laskavost – aby nás sem přivedly.“

Harry se ohlédl směrem, odkud přišli – světla zhasla. Nenapadlo ho, že by mohla být živá, ale…

„A, ehm… proč?“

Severus se odtáhl a přešel k okraji vody.

„Jezero, jak jsem řekl, je kouzelné. Představ si ho jako studnu přání. Nesplní věci jako světový mír nebo dokonce větší magickou moc, ale malé, běžné věci, myslím.“

Zasmál se, naprosto okouzlený tím, že Severus na tohle myslel a naplánoval to, aniž by byť jen naznačil, že budou dělat něco víc než procházet světelnou show. Také přistoupil blíž a překvapilo ho, že voda v jezeře je v pohybu – příliš velkém vzhledem k tomu, jak málo foukalo. Podivný byl i odraz měsíce – ačkoli nebyl úplněk, voda ho odrážela jako úplný.

„Taky si něco přeješ? Jak to funguje?“ zajímal se.

Severus mu něco podal – skleněnou kuličku.

„Vodní víly je mají rády. A ne, vyjednal jsem jen jedno přání – a to je tvoje. Pomysli na něj, hoď kuličku a sleduj, jak klesá. Měsíc ubude, pokud ti ho víly splní.“

Harry se zachvěl, hluboké tóny Severusova hlasu s ním něco dělaly, něco, čemu tak docela nerozuměl. Co ale chápal, byla velikost toho gesta. I kdyby šlo jen o malé přání, Severus se ho vzdával a nic za to nechtěl.

Polkl.

„Můžu – jak velké přání splní?“

„Nevím. Vyber něco ze srdce – jsem si jistý, že jako správný Nebelvír bys toho nechtěl příliš,“ poškádlil ho druhý muž.

Harry se uchechtl a prohlížel si kuličku mezi prsty. Byla průhledná, s barevným vírem uvnitř – myslel si, že je modrý, ale nebyl si úplně jistý.

Než si to uvědomil, vybral si přání a vyslovil ho ve své mysli, přičemž kulička během několika okamžiků proletěla vzduchem.

Okouzleně sledoval, jak rychle klesá – a téměř okamžitě se odraz měsíce změnil a ubýval, dokud neodpovídal skutečnému měsíci na obloze.

„Myslím, že mi ho splní,“ řekl, téměř opilý štěstím.

„Myslím, že ano. Měli bychom… vyrazit zpátky?“

Zmateně naklonil hlavu. „Nezeptáš se, co to bylo?“

Snape zaváhal a potom pomalu zavrtěl hlavou. „Dokud jsi se svým přáním spokojený, není to moje věc. Dovol mi, abych nám osvětlil cestu zpět.“

Harry se usmál, když následoval Zmijozela, a přemýšlel, co by si asi pomyslel, kdyby věděl, že Harry si přál, aby se jeho bývalému učiteli začaly dít dobré věci.

 

 * * *

 

Vrátil se domů o několik hodin později a připadalo mu to jako konec dalšího kouzla – těžce dopadl na pohovku a najednou se cítil vyčerpaný energií, o které ani nevěděl, že ji měl. Bylo to nádherné – dalo by se říct dokonalé.

Ne, Severus byl dokonalý.

Harry byl divný – cítil se divně. Dokončili prohlídku romantické světelné instalace, obdivovali kreativní výjevy a smáli se těm podivným a po celou dobu Harry přemýšlel, jestli ho druhý muž znovu políbí. Bylo nerozumné si myslet, že ano – vždyť se za to omluvil, ale…

Ani nechtěl, aby to udělal, ale pokud šlo o romantické okamžiky, bylo jich dnes daleko víc a byly mnohem lepší než cokoli, co předcházelo tomu polibku u stadionu.

Se zasténáním vstal, připravený osprchovat se a jít spát, když jeho oči padly na něco na stole. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to je – a když mu to konečně došlo, ucukl. Malý balíček – dárek od Snapea. Žertovali o tom, že při jeho otevírání musí být opatrný… a nakonec Harry přišel domů, položil ho na svůj nepořádný stůl a úplně na něj zapomněl. Byl zabalený v novinách a ležel hned vedle hromady starých novin.

Rychle ho popadl a položil na jídelní stůl, pečlivě odklidil ostatní věci, které na něm ležely, a vzpomněl si na varování druhého muže. Ustoupil a opatrně kouzlem rozvázal provázek a otevřel papírový obal. Začarovaná krabička se okamžitě aktivovala – ale na rozdíl od nějaké výbušné reakce, kterou očekával, se jednoduše rozložila do něčeho, co připomínalo prostírání. Z jejího středu se zvedlo něco kovového – když se to celé rozložilo, uvědomil si, že jde o stojan na různé lahvičky s lektvary.

Byl vytvarovaný trochu jako strom, jednotlivé úrovně držely různé počty a druhy lahviček. Byl to naprostý chaos, nic pořádně nezapadalo k věci vedle, a přesto byl výsledný celek podivně dekorativní. Přistoupil blíž a opatrně zkusil jednu lahvičku ze stojanu vzít – nebo se o to alespoň pokusil.

Úroveň, kterou si vybral – druhou odshora – se jednoduše… odtočila.

Překvapeně zamrkal a zkusil to znovu, sáhl po lahvičce o patro níž. I ta se otočila, stejně jako poslední. Zbývala mu už jen horní úroveň – na té byly pouze čtyři lahvičky a při zvednutí dlouhé obdélníkové lahvičky se vůbec nepohnula.

Pokusil se přečíst štítek, jen aby zjistil, že lahvička je bez označení.

Zamračil se a nevěděl, co si o tom myslet – nakonec se ale rozhodl být odvážný a lahvičku otevřel. Vůně z ní byla, no, docela příjemná. Přivolal si malou skleničku a právě když se chystal trochu nalít, lahvička se mu vytrhla z ruky a sama se nalila do sklenice. Zjevně byla začarovaná tak, aby uvnitř obsahovala víc, než odpovídalo její velikosti, ale nevšímal si toho – ani jejího letu zpět ke stojanu – a místo toho zkoumal lektvar.

Neměl nejmenší šanci odhadnout, co to je, ale rozhodl se věřit, že důmyslné zařízení, které před sebou měl, mu zabrání udělat něco nebezpečného.

„Na zdraví,“ protáhl sám pro sebe a pak lektvar vypil, snažil se ignorovat jeho nijak příjemnou chuť.

 

* * *

 

Na zjištění, co lektvar je, nemusel dlouho čekat – téměř okamžitě se cítil… lépe. Méně unavený, méně rozbolavělý, méně magicky vyčerpaný než před minutou. Po uvědomění, že jde o nějakou vylepšenou verzi povzbudivého lektvaru, přišlo pochopení, co je ta podivná věc ve tvaru stromu.

Povzdechl si, když si znovu přivolal psací potřeby, připadal si jako idiot, že Snapeův dárek dosud neotevřel a nepřiznal jeho přijetí. Zvažoval, že zalže – bude předstírat, že ho otevřel už dřív a jen se až teď rozhodl napsat sovu – ale tu myšlenku okamžitě zavrhl.

 

Milý Severusi,  

je mi moc líto, že musím říct, že balíček, který jsi mi před časem dal, se ztratil v hromadách novin na mém stole, takže jsem se k jeho otevření dostal až dnes, když jsem ho znovu našel.  

Kouzelná práce – a samozřejmě i lektvary – jsou neuvěřitelné. Pokud se nepletu, zařízení určí, jaké lektvary potřebuji, a poskytne mi je, že? Jak tě to napadlo? 

Omlouvám se, že jsem tvůj dárek neotevřel – a nepoděkoval za něj – dřív.  

S vřelými pozdravy, Harry 

 

Sovu poslal okamžitě a bylo mu jedno, že jsou dvě ráno. Nešťastným vedlejším účinkem lektvaru, který si vzal, bylo, že byl nyní úplně vzhůru a únava byla pryč. Stojan dokázal poznat, co potřebuje – ale ne, kolik je hodin.

S úsměvem na něj znovu sáhl, jen aby sledoval, jak se jednotlivé úrovně odtáčejí a skrývají svůj obsah. Neměl nejmenší naději zjistit, jaké lektvary na něm jsou – ale nepochyboval, že všechny budou fantastické.

 

* * *

 

To, že byl uprostřed noci zbytečně vzhůru, znamenalo, že také nespal, když o méně než hodinu později přiletěla sova s dopisem. Otevřel okno a samozřejmě přijal překvapivě tlustou obálku, kterou přinesla.

Otevřel ji, jen aby sebou trhl a málem uskočil – dopis vyplivl druhý, menší dopis a… odhalil se jako hulák.

Zvažoval incendio, potom se rozhodl, že nebude dítě a snese hněv druhého muže jako, no, muž. Pokud chtěl Snape Harrymu vynadat za bezohlednost ohledně dárku, Harry ho vyslechne.

Přesto se skrčil za své křeslo, když hulák vystoupal a vznášel se nad jeho jídelním stolem, zatímco druhá, menší obálka ležela na dřevěném povrchu a očividně nebyla začarovaná.

Polkl, když se dopis nadechl, připravený křičet, a doufal, že ho sousedi neuslyší.

 

* * *

 

 

„Milý Harry,

těší mě, že bez ohledu na načasování ses z mého dárku tešil. Ten stojan jsem vymyslel proto, abych vnesl trochu pořádku do svých vlastních, značně rozsáhlých skříní s uloženými lektvary, protože i s přivolávacími kouzly začalo být únavné hledat tu správnou věc.“

 

Dopis promluvil naprosto klidně, trochu jako plechový záznam Snapeova hlasu.

Harry si ještě nedovolil úplně se uvolnit – dopis očividně ještě neskončil. Stále očekával křik. Byl to Snape a Harry se koneckonců zachoval nezdvořile.

 

Jsem si jistý, že jsi alespoň jeden z lektvarů ochutnal, když jsi stále dost vzhůru na to, abys mi v tuto bezbožnou hodinu posílal sovu,

 

pokračoval dopis – Harry se navzdory svým obavám zasmál, ten suchý sarkasmus byl naprosto zasloužený – kdo vůbec posílá sovy tak pozdě?

Na druhou stranu, Snape odpověděl.

 

Protože bohužel neexistuje lektvar na uklizení stolu, rozhodl jsem se použít alternativní metodu, jak tento problém vyřešit.

 

Dopis to řekl – a otočil se k menší obálce.

 

Aperi te ipsum

 

Harry s otevřenými ústy sledoval, jak se malá obálka zachvěla, také se vznesla a potom se rozložila. Nebyl to hulák, ale rozhodně to bylo něco – pokud mohl soudit, nebylo na něm žádné písmo.

 

Redige!

 

vyštěkl hulák, první hlasitá věc, kterou zatím řekl – a o okamžik později se rozpoutala bouře, z menší obálky vyrazily silné proudy větru a Harry se musel úplně skrýt za křeslem, protože vítr mu málem strhl brýle.

Nad stavem svého bytu po tom všem se otřásl – ale pak usoudil, že trochu úklidu je férová cena. Alespoň to rychle skončilo – a když znovu vykoukl, hulák pokračoval.

 

Ačkoli nejsem schopen zjistit, zda byla má kouzla úspěšná, věřím, že jsem je provedl správně. Přeji příjemnou noc. S pozdravem, Severus.

 

S tím se roztrhal na kusy a útržky papíru se snesly na stůl a vytvořily malou hromádku.

K jeho naprostému šoku to byla jediná hromádka čehokoli, co se v jeho obývacím pokoji blížilo nepořádku. Vítr nezpůsobil chaos, ale napravil ho. Nepořádek na jeho stole se srovnal do úhledných hromádek, povadlé rostliny na okenním parapetu byly ostříhané a podle všeho dokonce i zalité.

Skříň, v níž měl své lepší a často nepoužívané příbory a nádobí, byla uklizena tak, aby je vystavovala, místo aby je jen skladovala – a když pohlédl na koberec, dokonce i ten byl učesán do něčeho, co připomínalo pořádek.

Z rozmaru se podíval také do kuchyně – poslední z dříve neumytého nádobí se právě samo uklízelo, skříňka cvakla, když do ní zapadl poslední talíř. Zahlédl poslední zbytek svého pytle na odpadky, jak odlétá oknem, zatímco na jeho místě už byl nový.

Ani na okamžik nepochyboval, že jeho postel bude také čerstvě ustlaná a možná dokonce i ponožky seřazené a poskládané na správném místě – pokud tedy vůbec nějaké takové místo existovalo.

Nemohl si pomoct – vybuchl smíchy.

 

* * *

 

„Ty jsi… adoptoval domácího skřítka?“ zeptala se Hermiona následujícího dne a její tvář byla stažená nesouhlasem.

„Ne,“ zaštěbetal Harry a dokončil svůj dopis. „Jen jsem trochu uklidil. Není to takhle hezčí?“

„Jistě… jsi… úplně v pořádku?“

„Je mi fantasticky,“ řekl se smíchem. „Jen tohle musím poslat sovou a pak jsem celý tvůj. Tedy asi do tří.“

„Ach? Co je ve tři?“ zeptala se jeho přítelkyně a šťouchla do jedné z úhledných hromádek papírů na jeho stole. Odehnal ji.

„Mám návštěvu,“ řekl s širokým úsměvem – za předpokladu, že Snape jeho pozvání přijme. Docela si myslel, že přijme – vždyť požádal staršího muže, aby přišel a podíval se na účinky své práce. Podle něj to byl chytrý tah – jeho normálně nepořádný byt už by na lepší dojem nikdy nemohl zapůsobit než právě teď, a navíc měl dokonalou záminku.

„Aha… chápu to tak, že včerejší noc proběhla dobře?“

„Fantasticky. Věděla jsi, že je v Německu jezero přání? Nebo něco na ten způsob. Co víš o vodních vílách?“

„Cože? Harry!“ řekla Hermiona a ve tváři měla šokovaný výraz. Tenhle výraz znal dobře – byl si jistý, že ho čeká dlouhá přednáška.

S úsměvem ji zatáhl ke krbu, aby nepřišli pozdě na rezervaci oběda v Exeteru.

 

* * *

 

Mít někoho, kdo zaklepe na přední dveře, mu připadalo téměř zvláštní – většina jeho návštěvníků přicházela a odcházela krbem a ani on sám se dveřmi příliš nezabýval.

Ve skutečnosti mu chvíli trvalo, než našel klíč, kterým je odemkl – ne že by na tom záleželo. Snape tam stál, dokonale zdvořilý, i když vypadal trochu zmateně.

„Ahoj,“ pozdravil Harry a cítil se podivně nervózní. „Pojď dál!“

Starší muž přikývl a udělal, co mu bylo řečeno, přičemž se rozhlížel po Harryho bytě.

Nevadilo mu to – koneckonců právě to byla jeho záminka k pozvání.

„Čaj?“

„Pokud bys byl tak laskav. Vzhledem ke spontánní povaze tvého pozvání jsem, obávám se, nemohl opatřit dárek,“ řekl Severus a zněl mnohem… odtažitěji než předchozího večera.

Harry přemýšlel, v čem ten rozdíl spočívá, než tu myšlenku zavrhl.

„To nevadí. Ale zase jsem ti sehnal růže. Mám na ně opravdu dobrý zdroj,“ pochlubil se s úsměvem, naprosto neochotný Snapeovi říct, že za všechny ty květiny je zodpovědný možná jediný student, kterého nenáviděl víc než samotného Harryho. „Pojď se podívat, jsou v kuchyni.“

Starší muž ho následoval a prohlížel si malý květináč, zatímco Harry připravoval čaj.

„Říká se mi, že je to jakýsi miniaturní petrklíč. Přesná kopie normálního, jen o polovinu menší,“ vysvětlil. Květináč byl vysoký jen asi dva palce a vypadal přesně, jako kdyby někdo normální rostlinu zmenšil – ale podle Nevilla takové skutečně byly.

„Děkuji,“ řekl Severus a zněl zase o něco méně odtažitě.

„Co si dáváš do čaje?“

 

* * *

 

Harry zachytil ne právě nenápadné pohledy kolem sebe, když seděli v jeho křeslech, každý s šálkem čaje.

„Tvé kouzlo fungovalo fantasticky,“ přiznal. „A rozesmálo mě. Férovka – opravdu mě mrzí, že jsem úplně zapomněl na tvůj dárek. Je neuvěřitelný.“

„To nevadí. Tehdy jsem si říkal, že ses možná rozhodl… nevěřit neoznačeným lektvarům. Pochopil bych to.“

„Stejně bych ti poděkoval – a kromě toho jsi nejlepší lektvarista, o kterém jsem kdy vůbec slyšel, proč bych nevěřil něčemu, co jsi pro mě vyrobil ty?“ zeptal se se smíchem.

K jeho naprostému šoku se na tvářích Zmijozela objevil náznak červenání – bezpochyby vypadal stejně ohromeně jako se cítil on, protože druhý muž se na něj zamračil.

„Ano, no, bez ohledu na to, těší mě, že… doufám, že ti to bude užitečné.“

„Jsem si jistý. Není na tom seznam toho, co tam je, že?“

„Ne. Ale najdeš tam něco téměř na jakýkoli druh… potíží nebo problému, v němž se můžeš ocitnout, za předpokladu, že na něj existuje řešení pomocí lektvarů.“

Harry se uchechtl – a co nejintenzivněji přemýšlel o tom, co chce. Natáhl ruku ke stojanu na lektvary a zazubil se, když se nejnižší úroveň otočila a nabídla mu kulatou lahvičku. Ta se znovu sama otevřela a nalila několik kapek do jeho čaje, jen aby se zase sama uklidila.

Severus ho sledoval s pozvednutým obočím, když Harry do sebe nalil trochu svého příliš horkého čaje.

Dokázal cítit změnu, jak mu po pokožce hlavy přeběhlo mravenčení a vlasy se mu postavily.

„Opravdu, Harry, lektvar na ježení vlasů?“ zeptal se Severus s odfrknutím.

Projel si rukou vlasy a pokrčil rameny.

„Upřímně jsem v tu chvíli na nic jiného nepřišel.“

Severus něco zamumlal – kouzlo – a o chvíli později přiletěla další lahvička a sama se nalila do jeho čaje.

„Tohle mé vlasy udělá zelenými?“ zeptal se škádlivě.

„Stěží bych se podrobil pohledu na něco takového,“ protáhl starší muž.

Harry se uchechtl a usrkl čaje – cítil, jak se mu vlasy zase pokládají. „Jakému pohledu by ses podrobil? Na mě s dlouhými vlasy? Nebo plešatého?“

Zasmál se nad otevřeným výrazem znechucení na tváři druhého muže – i když o okamžik později se změnil v zamyšlení.

„Harry… musím se zeptat… na nadcházející svátky?“

„Ach, máš pravdu! Ještě jsem ti nevybral dárek… hm,“ uvědomil si – do Vánoc zbývaly necelé dva týdny a on na to jednoduše zapomněl. Nejen na Snapeovy dárky, abychom byli spravedliví, s plánováním svátků byl obecně příšerný.

Tmavá hlava se naklonila na stranu, Snapeův výraz byl zvědavý.

„Dárek neočekávám – i když já pro tebe jeden mám.“

Ve skutečnosti nic jiného nečekal.

„No, ty ho dostaneš.“

„Jen jsem se chtěl zeptat – strávíš Vánoce u Weasleyových? Podle Věštce je to tvá obvyklá volba.“

Pokrčil rameny. „Jo, nejspíš. Štědrý večer a ráno určitě. Je to už tradice. Molly nám každý rok plete nové svetry.“

Odmlčel se, když si všiml melancholického výrazu druhého muže.

Na chvíli ho napadlo, co Snape dělá o Vánocích – jestli má nějaké plány, jestli je tráví sám. Jestli se ho možná nesnažil požádat, aby je strávili spolu.

Polkl – nutkání pozvat druhého muže do Doupěte tam bylo – teď bylo až příliš snadné zapomínat na jejich minulost, zapomínat, že nikdo kromě něj nevěděl, jaký Snape nyní je. Potlačil to nutkání a zoufale se snažil vymyslet kompromis.

„Chtěl bys… zajít na oběd čtyřiadvacátého?“

„Na veřejnosti? Stěží – Věštec by byl všude kolem nás.“

„Ach…“ řekl rozpačitě. „No, myslím, že bych mohl uvařit? A ano, já, ehm, umím vařit,“ dodal rozpačitě, nejistý, jestli by Snape jedl něco, co připravil. Napůl čekal, že ho druhý muž rovnou odmítne a nabídne, že pokud se vůbec setkají, on bude tím, kdo jídlo připraví – ale k jeho překvapení byla jedinou odpovědí jedno tiché přikývnutí.

Usrkl čaje a nevěděl, co si o tom myslet.

 

* * *

 

„Harry, drahý, co tě k nám přivádí?“ zeptala se Molly a na tváři měla široký, i když zmatený úsměv.

Objal ji a oplatil jí úsměv.

„Chtěl jsem tě o něco požádat. Neznáš náhodou nějaká… kouzla na pletení?“

„Pletení? Co tě to popadlo?“

Rozpačitě se uchechtl.

„Já, ehm, potřebuju dárek. Pro někoho, kdo handmade věci příliš často nedostává. Tak jsem si říkal, že bych to zkusil… však víš. Svetr. Ponožky. Něco.“

Molly zavrtěla hlavou.

„Kouzla tě naučit můžu, to ano, ale nebude to fungovat, pokud nebudeš umět plést… Pořád musíš vědět, jak na to, abys to dokázal správně začarovat.“

„Ach,“ řekl slabě. „A je – je svetr… těžký?“

Molly ho jen poplácala po paži.

„Možná… šála?“ navrhla místo toho. „Pojď, můžeš si vybrat nějakou mou přízi. Jaká barva by podle tebe byla nejlepší? Letos mi zbylo hodně žluté a modré.“

Tiše se uchechtl.

„Černá. Nebo šedá. Není moc barvy.“

„No, možná někde mám jedno nebo tři klubíčka… jen se podívám.“