Několikrát svou volbu zvažoval a znovu přehodnocoval – ale když ráno čtyřiadvacátého balil svůj dárek – ručně, jen tak mimochodem – bylo už příliš pozdě na to, aby si to rozmyslel, tak jako tak. Na poslední chvíli si vzpomněl, že k němu má přidat i květiny – Neville mu je obstaral, aniž by ho o to požádal – růže Candy Cane, magický druh s okvětními lístky střídavě pruhovanými a s neobvykle světlým stonkem, zcela bez trnů.

Byli připraveni vyrazit, spolu s jeho poněkud ošuntěle zabalenou, vlastnoručně pletenou šálou a nějakými sladkostmi. Připraven obdarovat jednoho Severuse Snapea, stejně jako byla jeho lednice plná všech ingrediencí potřebných k přípravě hovězího Wellingtonu. Nezeptal se, co by Severus chtěl jíst, ale neočekával, že by proti tomu příliš protestoval.

Vyskočil ze židle, když se ozvalo zaklepání na dveře – přestože dal druhému muži přístup přes krb, zdálo se, že on dává přednost dveřím. Spěchal je otevřít a usmál se, když spatřil druhého muže – měl na sobě stejný mudlovský kabát, jaký měl, když jeli do Německa, a Harry pod ním zahlédl náznak barvy – pravděpodobně tmavě smaragdově zelené košile.

„Ahoj,“ řekl a připadal si trochu hloupě. „Veselé Vánoce.“

„Veselé Vánoce, Harry. Mohu dál?“ zeptal se druhý muž a svlékl si kabát – ten se sám zavěsil na Harryho věšák, čímž odhalil, že pod ním má skutečně na sobě měkce vypadající košili v té nejtmavší zelené, jakou si lze představit. Pořád mu připadalo zvláštní vidět ho bez hábitu – skoro jako něco, co by vůbec neměl vidět.

„Ehm, jo, samozřejmě, pojď dál!“

Bezmyšlenkovitě žvanil a vedl staršího muže do kuchyně, přičemž okatě ignoroval připravené dárky pod malým stromkem, který ozdobil – a také ten, který se k hromadě sám přidal, když kolem něj prošli.

Snape se k tomu také nevyjádřil – stejně jako nic neřekl, když Harry mávl hůlkou a přiměl ingredience, aby se začaly samy připravovat.

„Udělal jsem punč, jestli chceš. Není moc sladký.“

„Pomerančový?“ zeptal se Snape a zvědavě se rozhlédl, přestože Harryho kuchyni už předtím viděl. Vlastně ji nijak nevyzdobil – kuchyň tedy rozhodně ne.

„Bobulový, vlastně. Nemusíš si ho dávat, pokud nemáš chuť.“

„Ne, ne, docela rád si trochu dám,“ řekl druhý muž. „I když si všímám výrazné absence tvého vaření.“

Zasmál se. „Hej, já to udělám… Jen vynechávám tu nudnou část.“

„Tu nudnou část – přípravu ingrediencí,“ řekl Severus suše, nepochybně oba vzpomínali na jeho poněkud ledabylé zacházení s ingrediencemi do lektvarů při hodinách.

„Je hovězí Wellington v pořádku?“ zeptal se vesele a ignoroval Snapove narážky.

Snape odfrkl a přijal svůj hrnek punče. „Samozřejmě. Děkuji za pozvání. Bylo… nečekané.“

Spokojeně zabroukal. „No, nemyslím si, že pozvání k Weasleyovým by skončilo jinak než krveprolitím,“ přiznal se s uchechtnutím. „Takže tohle mi přišlo lepší.“ Nezmínil se, že zrušil svůj původně naplánovaný oběd – Severus to nepotřeboval vědět.

„O mou krev by nešlo určite, to tě mohu ujistit,“ pronesl Zmijozel suše.

Harry se navzdory sobě zasmál. „Chci vůbec vědět, kterého z členů mé rodiny bys vyřadil jako prvního?“

K jeho překvapení druhý muž sebou trhl. „Musím se omluvit, nebylo mým úmyslem urazit ani ohrozit lidi, na kterých ti záleží.“

Pokrčil rameny a sledoval, jak se poslední ingredience samy třídí. „Nic se nestalo – vím, jaký jsi a že si s nimi příliš nerozumíš. Je to… v pořádku. Neočekávám, že se kvůli tomu změníš nebo tak něco.“

Následovalo dlouhé, podivné ticho – ale ještě než se mohl otočit, aby se na svého hosta podíval, Snape si povzdechl.

„Ne, nedal jsi mi pocítit, že něco takového očekáváš – ačkoli si pro Merlina nedokážu představit, proč by ses takovému očekávání bránil.“

Harry polkl, když si uvědomil, že spolu najednou vedou vážný rozhovor – v těch nebyl zrovna dobrý, zvlášť když ho takhle přepadly. „Protože tě mám rád takového, jaký jsi. My jsme – už jsme o tom mluvili. Jsi… milý. Hodný, vtipný, všechno, čím jsme k sobě dřív nebyli,“ řekl a otočil se ke kuchyňské lince.

Udělal to jen proto, aby se nemusel dívat na druhého muže – jeho plán vyšel, i když mu to nijak nepomohlo. O chvíli později se po jeho levici objevil položený hrnek a zezadu se o něj opřelo něco teplého a pevného.

Ztuhl, nejistý, co Snape dělá a proč se o něj vyšší muž takhle opírá. Bylo to nějak intimní – a záměrné. Chtěl začít vařit, chtěl něco vzít, ale za nic na světě nedokázal přijít na to, co by měl připravit jako první, protože veškerou jeho pozornost pohlcovalo Snapeovo opírání se o něj.

„Mezi námi nebylo mnoho důvodů k… veselí,“ řekl Severus a ta slova se mu rozvibrovala tělem – alespoň tak mu to připadalo.

„N-Ne dokud magie nerozhodla, že… že bychom to měli zkusit,“ řekl a jeho hlas zněl jeho vlastním uším zadrhnutě a podivně vysokým tónem.

„Nerozhodla o tom magie, Harry,“ řekl Severus a oběma rukama se mu protáhl pod pažemi, až je položil na kuchyňskou linku před ním. Bylo to něco jako objetí – ne takové, jaké očekával, ale podivně příjemné. Na okamžik ho napadlo, že vlastně čekal, že ho obejme, ale tu myšlenku hned zahnal – byl v situaci, která mu byla naprosto cizí, jen krůček od paniky, a…

„Hm?“

„Magie tě jen upozornila na tu možnost. Ty jsi ten, kdo si vybral… tohle. Musíš si být vědom toho, že to mohlo dopadnout nespočtem způsobů, že jsme spolu mohli prostě párkrát zdvořile povečeřet někde venku a už se nikdy nevidět?“

Harry se zachvěl, když mu po krku sklouzl závan dechu. Snape se kvůli tomu musel naklonit blíž, pravděpodobně jen pár centimetrů od Harryho hrdla. Rozdíl v jejich výšce nebyl ani tak velký, ale byl dostatečný. A co se týkalo Snapeových slov…

Věděl to?

Samozřejmě, že ano.

Ale… chtěl to tak?

Někdy? Dokonce ani na jedinou minutu?

Sebral odvahu a otočil se, zaklonil hlavu, aby se podíval na druhého muže – přestože cítil, jak blízko u něj Severus byl, tváří v tvář to bylo nejméně dvakrát intimnější.

Těžce polkl a položil druhému muži ruku na hruď. Roztržitě si všiml, že jeho košile je z hedvábí. Snape se trochu odtáhl a poskytl mu prostor k nadechnutí, k přemýšlení. Pod Harryho dlaní byl teplý – a Harry stále neměl ponětí, co říct.

„Vím, že to byla možnost,“ řekl konečně. „Ale není – zatím to bylo hezké, ne?“ zeptal se a z nějakého důvodu si připadal nedostatečný. Nikdy nebyl a nikdy nebude tak výřečný jako ten druhý muž, ale přál si, aby takový dokázal být, alespoň jednou v životě, opravdu.

Severus si povzdechl a trochu se víc opřel o Harryho ruku, aby se vzápětí odtáhl a sevřel Harryho prsty ve svých.

Harry měl pocit, že se něco chystá vybuchnout, když starší muž manipuloval jeho prsty tak dlouho, dokud mu nemohl políbit hřbet ruky.

„Ano, Harry… hezké.“

 

Podivná, napjatá nálada mezi nimi odmítala zmizet. Severus se držel poblíž něj a povídal si s ním o jídle, o jeho preferencích, o punči, o ničem konkrétním. Nebylo na tom nic zvláštního ani nevhodného – Snape se už vlastně ani nepřiblížil natolik, aby se ho dotkl, kromě chvíle, kdy se Harry musel natáhnout přes něj, aby získal něco, co zapomněl, že mohl přivolat.

Přesto nálada přetrvávala, samotný vzduch kolem nich chutnal jako magie a vzrušení způsobem, který ho mátl stejně jako děsil. Ani když si sedli ke stolu a Severus pochválil jeho vaření, se nic nezlepšilo.

Nebyl si jistý, jestli se to vůbec někdy zlepší – rozhodně ne, když druhý muž klidným hlasem navrhl výměnu dárků, chvíli poté, co dojedli dezert, který Severus přinesl – něco jako tiramisu, ale místo kávy to bylo s jahodami a likérem.

Samozřejmě souhlasil a přesunuli se do jeho křesel, oba se pohodlně usadili – a ani jeden z nich se nepokusil dárky skutečně vzít.

Harry prolomil ticho jako první. „Nejsem si jistý tím, ehm, tvým dárkem. Je to – vyrobil jsem ho sám, ale tak docela to nedopadlo, jak jsem doufal.“

Severus se na něj zvědavě podíval. „Něco… ručně vyrobeného?“

„Jo. Myslel jsem – myslel jsem, že by to bylo lepší než něco prostě koupit. Růže pro tebe už jsi viděl, že jo?“

„Ano,“ souhlasil druhý muž a jeho tón byl tak vřelý, že se Harry nedokázal neusmát. „Pomohlo by tvým obavám, kdybych ti nejdřív dal svůj dárek?“

Ušklíbl se. „Jasně. Jestli chceš. Jsem si jistý, že bude úžasný,“ řekl sebevědomě.

Snape mávl rukou, ani se neobtěžoval s hůlkou, a přes místnost přiletěl balíček zhruba velikosti knihy, který přistál Harrymu na klíně. Byl tvrdý – a nebyl tak docela jako kniha. Když starší muž přikývl, Harry strhl stříbrný a modrý balicí papír a ignoroval, jak se druhý muž pochechtával jeho zjevnému nadšení.

Uvnitř našel dřevěnou krabici – vyřezávanou a zdobenou perletí. Vypáčil víko a uvnitř našel očividně drahou sadu psacích potřeb – papír a obálky, dokonce i pečetní vosky a nádherné brko v barvě, kterou lze označit jedině jako nebelvírskou červenou.

Přejel prsty po papíře a ohromeně vnímal, jak příjemný na dotek je. „Tohle je…“

Druhý muž si odkašlal. „Předpokládám, že jsem do tvých zásob psacích potřeb udělal jistou díru. Tohle je – doufejme – náhrada za tu ztrátu.“

Piš mi časteji, přeložil si Harry v duchu. Skutečnost, že se mu Severus vyhýbal pohledem, poněkud naznačovala, že jeho domněnka je správná.

V hrudi se mu odehrálo něco zvláštního, když krabici opatrně zavřel a odložil ji stranou. „Zítra ráno ho vyzkouším, ano?“ navrhl v naději, že ať už v jeho hlase bylo cokoli, nebude to příliš slyšet.

Jedinou odpovědí byl malý, skrytý úsměv – a tak gestem přivolal i svůj vlastní dárek, který tentokrát přistál Snapeovi na klíně.

 

Pokud měl druhý muž nějaký názor na jeho stav, nedal ho najevo. Na rozdíl od Harryho papír neroztrhal – opatrně ho otáčel, dokud nenašel místo, kde ho přilepil.

Tedy jedno z několika, vlastně, ale co už.

Opatrně odsunul papír stranou a vyndal to, co bylo uvnitř – černou a šedou pruhovanou šálu, která po úplném rozložení ležela spíš do kruhu než v rovné linii, ale byla teplá a stehy byly mnohem rovnoměrnější než při jeho prvních čtyřech pokusech.

Dlouhé, elegantní prsty přejely po šále, téměř jako by ji jejich majitel hladil. „Ručně vyrobená?“ zeptal se Severus tiše.

„Jo. Ehm, vlastně úplně ručně. Ani s pomocí kouzla. Molly mě naučila základy pletení a ukázalo se, že jsem šikovnější rukama než s kouzly… pořád to není dobré, ale doufám, že se ti líbí. Je tam, já jsem do ní vetkal, ehm…“ Odmlčel se, neschopný zmínit zahřívací kouzla, když Severus vstal a přešel k němu.

Harry zůstal sedět, Zmijozel se nad ním na několik okamžiků tyčil. Znovu ho zarazilo, jak málo děsivá a jak málo obtěžující tahle pozice byla. Důvěřoval druhému muži natolik, že nad ním mohl stát, snášel jeho dotek a ani v těch lepších chvílích nechápal ani polovinu toho všeho.

Polkl a vzhlédl do tmavých očí, studoval nečitelný výraz, který druhý muž měl ve tváři, když se přibližoval stále blíž.

Harry si byl jistý, že ho znovu políbí, tentokrát se mu zatajil dech a tělo mu prakticky ztuhlo, když očekával nevyhnutelné, zatímco se k němu Snape nakláněl.

„Velmi ti děkuji, Harry,“ řekl Severus a pak mu vtiskl cudný polibek na čelo – a vrátil se na své místo.

 

Harry si připadal jako idiot.

„V tom je ještě něco. Uprostřed,“ řekl bezvýrazně a přemýšlel, co s ním sakra je – proč čekal, že ho políbí? Byl heterosexuál. Nechtěl, aby ho líbal muž. Byl příliš zdvořilý na to, aby muže, se kterým, no, chodil, odmítl, samozřejmě, ale to s tím vlastně nesouviselo.

Severus šálu opatrně rozložil a nakonec našel malou kartonovou krabičku.

„Je zmenšená,“ řekl Harry zbytečně – Snape už na ni mířil hůlkou a vracel luxusní čokolády do původní velikosti. „Tyhle, ehm, jsou pro případ, že… no, nebyl jsem si jistý, jestli se ti bude líbit šála. Tak jsem si říkal…“ Pokrčil rameny, nejistý, co vlastně měl na mysli.

Severus vzhlédl a usmál se na něj, otevřený výraz proměnil jeho tvář v něco podivně úchvatného.

„Zbytečné. Ale Harry… děkuji. Opravdu.“

Přikývl a usmál se na něj také.

 

* * *

 

Takto zůstali v Harryho domě dlouho poté, co už se to nedalo omluvit jako obědové rande – vlastně až téměř do doby večeře, kdy si Harry uvědomil, že musí k Weasleyovým.

„Určitě už budeš chtít brzy odejít,“ překvapil ho Severus. „Zůstal jsem příliš dlouho.“

„Ne, ne, bylo to opravdu hezké. Vůbec ses nezdržel příliš dlouho. A jo, asi bych měl, pokud chci večeři. Co, ehm, máš v plánu?“

Snape si povzdechl. „Vaření, víno a kniha u krbu, obvykle.“

Harry pocítil bodnutí soucitu s druhým mužem – znělo to osaměle.

Z rozmaru se rozhodl… lhát.

„Raději spím doma než v Doupěti. Takže se po večeři vrátím. Jestli… jestli bys chtěl mít k tomu vínu nějakou společnost, mohl bys… přijít?“ navrhl rozpačitě.

Severus se na něj dlouze, pátravě podíval – Harry přemýšlel, jestli druhý muž pozná, co dělá.

„Místo toho bych pozvání rozšířil na svůj domov. Možná mi nebudeš věřit, ale můj obývací pokoj je poněkud pohodlnější než tvůj.“

Tiše se zasmál. „Já… Jo, fér. To zní hezky. Když mi řekneš kde, můžu se přemístit?“

Severus mu bez váhání řekl adresu – minule ho tam Harryho vedl, aniž by odhalil lokaci.

S úsměvem neohrabaně doprovodil druhého muže ke dveřím a pak spěchal do Doupěte.

 

* * *

 

„Ty jsi udělal co?“ zeptala se Ginny s nadšeným výkřikem.

Povzdechl si. „No, prostě – znělo to – myslel jsem, že by to bylo hezké.“

„Mít sexy vánoční schůzku na Štědrý večer? S jmelím a tak?“ zeptala se a šťouchla do něj loktem.

Zasténal. „Ne! Žádné jmelí ani líbání nebo cokoli. Já nejsem… gay.“

„Byl špatný v líbání?“ přihodila Hermiona ze svého místa dál na velkém gauči. Ron vydal dávivý zvuk – ignorovali ho.

„Ne,“ přiznal. „A myslel jsem, že by mohl, ehm, znovu, dnes, ale… neudělal to.“

„Chtěl jsi… aby to udělal, Harry?“ zeptala se Hermiona a odložila knihu.

Přemýšlel o Snapeovi, o okamžiku, kdy spolu tančili, kdy Snape vstal poté, co dostal svůj dárek, kdy si byl Harry tak jistý…

„Ne,“ řekl a snažil se znít jistěji, než se cítil.

 

* * *

 

O několik hodin později polkl a zaklepal na dveře. Omluvil se a odešel brzy – vlastně hodně brzy – a přijal Mollyinu nabídku láhve vína, kterou měl vzít jako pozornost.

Dveře se otevřely téměř okamžitě, za nimi stál Severus. Starší muž vypadal překvapeně, že ho vidí – a Harry byl z nějakého podivného důvodu překvapený také, přestože nevěděl proč.

„Ahoj. Veselé Vánoce,“ řekl. „Přinesl jsem víno.“

„Pojď dál. Připravil jsem dezert, kdybys měl chuť na něco sladkého.“

Hloupě následoval druhého muže, přestože už dezert měl – a přesto si nabral plátek teplého ořechového koláče, který mu byl předložen.

Mlčky ho snědli, potom nalili Harryho víno a posadili se do Snapeových křesel. Muž nelhal – byla skutečně mimořádně pohodlná. Docela si užil samolibý úsměv, který se mu objevil na tváři, když to druhému muži řekl.

Snape mávl hůlkou, asi půl sklenky vína a nezávazného hovoru později, a ze strany vyšel stojan s gramofonem, který se sám zapnul a začal přehrávat jakousi klidnou, akustickou vánoční hudbu příjemné hlasitosti.

„Musím přiznat, že jsem na večer příliš… mnoho neplánoval,“ přiznal Severus s grimasou. „Nebyl jsem si úplně jistý, jestli… svůj plán dodržíš.“

„Samozřejmě!“ řekl téměř dotčeně. „Nenechal bych tě jen tak čekat.“

„Ne, předpokládám, že… nenechal.“

Severus souhlasil. „Zatím jsem jediný, kdo to udělal.“

Uchechtl se. „Byl jsi nemocný. Vážně bych si s tím nedělal starosti. Nebyl jsem naštvaný – jen jsem měl strach. Ale už ses zotavil, že?“

„Velmi dobře. Tvé léčení bylo účinné – dokonce i bez patřičných kouzel.“

Harry pokrčil rameny. „Vím, že by byla účinnější a tak, ale měl jsem aspoň dost magie a nepotřeboval jsem ji k ničemu jinému. Já, ehm, raději bych to nedělal, ale udělal bych to znovu bez váhání.“

„A ty bys to opravdu udělal, viď?“ zeptal se Severus s tichým smíchem, tak tichým, že ho hudba téměř pohltila – ale Harry ho zachytil.

„Samozřejmě.“

„Řekni… nebyl by teď vhodný čas, abychom, ehm, probrali zbytek našeho… uspořádání?“

Žaludek se mu podivně sevřel. „Jestli chceš? O čem… jsi chtěl mluvit?“

Druhý muž se pohnul v křesle. „Když jsi přítelem slečny Grangerové, předpokládám, že ti poskytla materiály ke čtení o naší… situaci?“

Přikývl – neměl moc času tu zatracenou věc číst, ale měl ji alespoň.

„Velmi dobře. Pak se tedy domnívám, že se jednoduše chci zeptat, jestli ti naše dosavadní schůzky připadaly… uspokojivé? Jakožto, ehm, iniciující strana máš koneckonců právo odepsat kterékoli schůzky, které sis… neužil.“

Překvapeně naklonil hlavu – četl pouze magické teorie a práci s kontraktem týkající se rituálu, ale nic, co viděl, to nenaznačovalo. Rychle se vrátil v počítání. „Myslím… ples, večeře, piknik, ta věc s lektvary. Pak to zrušené, kdy jsi byl v Nemocnici svatého Munga.“ Odkašlal si a vzpomněl si na další. „Famfrpál, jezero přání, tvoje návštěva po tom, ehm, hulákovi. Pak dnešní oběd a, no, teď… i když předpokládám, že se to počítá jako jedna.“

Severus přikyvoval. „Svatý Mungo a moje prohlížení mého kouzelnického díla u tebe doma se sotva počítají jako rande,“ řekl druhý muž s odfrknutím.

Harry pokrčil rameny. „Dobře… takže předpokládám, že jsme zatím na sedmi schůzkách.“ Počítal a víno jeho matematiku zpomalovalo. Podíval se na Severuse, aby získal potvrzení, a potěšilo ho, když druhý muž přikývl.

„Předpokládám, že technicky bychom měli diskutovat o tom, jak pokračovat, až po osmém rande, ale příležitost se naskytla,“ řekl druhý muž.

Harry přikývl, jako by to bylo něco, co také četl.

V duchu si poznamenal, že musí Hermioninu knihu co nejdříve pořádně prohledat. „Jak – nejsem si úplně jistý… jak,“ řekl Harry s grimasou. „Jako v tom, jak… to udělat.“

Druhý muž tiše zabručel. „Předpokládám, že otázkou je, zda si přeješ… pokračovat tak, jak jsme pokračovali dosud? Nebo bys chtěl zvolit jinou cestu?“

Cítil se bezmocně ztracený, když pokrčil rameny – ani nevěděl, po jaké cestě se údajně ubírají, tak jak měl znát odpověď na tuhle otázku?

„Všechna naše rande jsem si zatím užil,“ přiznal a pohlédl na své víno. „Předpokládám… pokračovat stejnou, ehm, cestou?“ zeptal se a přemýšlel, jestli to zní správně – jestli měl říct něco jiného.

„Rozumím. Předpokládám, že tradice velí, že jelikož ty jsi byl tím, kdo mi z větší části, ehm, dával dárky, měl bych je od této chvíle dávat já.“

Upíjel víno a nad návrhem přemýšlel. „Já ale dárky opravdu nepotřebuji…“

„A přesto tradice naznačuje–“ odporoval Severus pevným tónem – Harry ho přerušil.

„Dobře, dobře. Neříkám ne, jen že nemusíš.“

„Jaké jsou tvé oblíbené květiny?“ zeptal se druhý muž. „Nebo snad jiné věci, které máš rád?“

Usmál se, nejistý, jak odpovědět – neměl oblíbenou květinu a nevěděl, o co si říct. Když několik sekund neodpověděl, Zmijozel si povzdechl.

„Dobrá tedy – určitě najdu něco vhodného na naši úroveň… intimity,“ řekl – z nějakého důvodu ho ta slova přiměla zrudnout. Místo aby přemýšlel o tom, proč, rozhodl se rozhlédnout a okomentovat Snapeův domov.

Cokoli bylo lepší než přemýšlet o tom, proč pořád reagoval tak, jak reagoval.

 

„Teď už bych měl jít domů – vypil jsem toho o pár skleniček víc, než bych měl,“ řekl Harry o několik sklenek vína a několik hodin později – mnohem později, než plánoval.

Severus vstal – on také. Jeden z nich se zapotácel – on, uvědomil si, když ho v tu chvíli už známé ruce podepřely.

„Jsi v pořádku na přemístění? Nebo bys raději použil krb?“ zeptal se Severus s rukou na jeho paži.

„Krb zní bezpečněji, jestli ti to nevadí,“ požádal a uvědomil si, že se místnost pohybuje mnohem víc, než se místnosti normálně pohybují.

„Dobře.“

Následoval staršího muže ke krbu a ignoroval sáček s letaxovým práškem ve prospěch toho, že se prostě držel svého hostitele.

„Díky, že jsi mě sem pozval,“ řekl v naději, že dokáže vyjádřit, co tím myslí – nejen pozvání, ale i důvěru, kterou mu ten uzavřený muž prokázal. Byl si jistý, že do Snapeova domu nebylo dovoleno vstoupit mnoha lidem. Nepřestěhoval se do lesa jen tak pro nic za nic, tím si byl jistý.

Prsty spočinuly na jeho zádech a jemně ho přitáhly blíž – tak jemně, že dotek téměř ani nezaregistroval. Následoval vedení prstů – do volného objetí. Byl si téměř jistý, že vyšší muž měl prsty propletené za Harryho zády – přesto mezi nimi zůstával dostatek prostoru, aby mu sevření nepřipadalo zvláštní.

„Není zač, Harry,“ řekl Severus téměř šeptem, což v něm vyvolalo zachvění. Byl si téměř jistý, že se děje něco, co mu uniká – ale za nic na světě nedokázal říct, co.

Přinutil se vzhlédnout a setkat se s pohledem tmavých očí druhého muže. Ani to nebylo tak zvláštní, jak by mohlo být – znovu ho napadlo, že by ho druhý muž mohl políbit – a zůstal přemýšlet, jestli by to chtěl.

„B-Bylo by to proti pravidlům,“ řekl Severus o chvíli později – a Harry si uvědomil, že se zeptal nahlas.

Přál si, aby se země otevřela a spolkla ho – jenže protože se k tomu zrovna neměla, pokusil se vymyslet něco – cokoli – co by řekl.

„Jakým pravidlům?“ zeptal se – věděl, že by to měl vědět, měl už tu zatracenou knihu dávno přečíst, ale… neudělal to.

„Ach,“ řekl Severus a na jeho bledých tvářích se objevil náznak růžové barvy. Slušelo mu to, pomyslel si Harry – a než si to uvědomil, jeho prsty se zvedly a dotkly se růžové kůže, která byla na dotek teplá. „Ach,“ zopakoval Severus. „Máš pravdu - jaká pravidla?“

Jeho prsty odpadly od tváře druhého muže ve stejný okamžik, kdy se k němu Snape naklonil a políbil Harryho.

 

O chvíli později zjistil, že se drží pevněji, paže omotané kolem Snapeových zad, aby neztratil rovnováhu. Tento polibek byl velmi podobný prvnímu – něžný, vůbec ne naléhavý.

Jeho zrádné tělo zareagovalo přesně jako minule, uvolnilo se do polibku a jeho rty se pootevřely. Téměř jako tanec, až na to, že neznal kroky a jeho tělo se pohybovalo podle svého. Severus ho políbil o něco silněji, jejich ústa se pohybovala proti sobě, přestože si Harry nebyl vědom toho, že by se k takové volbě vědomě rozhodl.

Jeho sevření druhého muže zesílilo, aby nespadl – stále měl pocit, že padá, jako by se všechno kromě Severuse pohybovalo, a tak se ho držel, jak nejlépe dokázal.

Kvalita polibku se změnila a najednou toho bylo příliš moc, příliš brzy, příliš děsivé – strčil ruku do neuvěřitelně malého prostoru mezi nimi a zatlačil, mírně postrčil Severuse dozadu a od sebe, jen se snažil dýchat.

Trvalo vteřinu, než se druhý muž skutečně odtáhl, než Harry znovu dýchal příliš horký vzduch obývacího pokoje, stále se držel kvůli rovnováze.

Severus vypadal… vypadal jinak než předtím. Po prvním polibku tak nevypadal, ale tentokrát ano, tvář měl zrudlou, rty lehce pootevřené – a byly snad oteklé?

„Jaký neuvěřitelně nebelvírský přístup k pravidlům, Harry,“ řekl Severus a hlas měl trochu napjatý. Chtěl odpovědět – opravdu – ale žádná slova ho nenapadala, ani jedno. „Musím přiznat, že poprvé v životě shledávám tuto vlastnost přitažlivou. Děkuji, že jsi se mnou strávil Vánoce, Harry,“ řekl Severus.

Harry by odpověděl – vlastně měl připravenou celou větu – jenže jeho tělo nespolupracovalo, nedokázalo nic jiného než přikývnout, popadnout letaxový prášek a vrátit se krbem domů, kde se zhroutil na postel jako loutka s přeříznutými provázky.

„No do prdele!“ byla první slova, která dokázal znovu pronést z vlastní vůle – ne že by ho v soukromí ložnice někdo mohl slyšet.

 

* * *

 

Vzdal se volna, aby si přečetl tu zatracenou knihu. Ministerstvo z jeho neplánované dovolené příliš nadšené nebylo, ale s minimálním dohadováním ustoupilo a nechalo ho usadit se v posteli s knihou, poznámkovým blokem a po poněkud ufňukaném letaxovém hovoru s Hermionou také s několika svačinami a horkým kakaem.

Ona alespoň jeho studijní sezení schvalovala – přestože ji přiměl slíbit, že nikomu neřekne, co dělá. Byl si docela jistý, že za celou svou školní kariéru nevynaložil na čtení tolik úsilí – ale alespoň teď měl dostatečnou motivaci.

Kdo by si pomyslel, že líbání jeho bývalým učitelem lektvarů bude lepší motivací než dostat od toho muže špatnou známku? Zasmál by se, kdyby to nebylo smutné.

Alespoň se čtení ukázalo jako užitečné, jakmile se dostal přes části, kterými začal – několik různých forem úvodu, preambule a vysvětlení základních principů. Četl dál k částem, které vysvětlovaly skutečné tradice, co měly zúčastněné strany dělat.

Kniha byla také rozdělena podle obsazení páru, přičemž jedna část byla pro dvě čarodějky, další pro dva kouzelníky a napokon pro čarodějku a kouzelníka. Letmý pohled na části týkající se jiných uspořádání než jeho vlastního ukázal jen málo rozdílů, s výnimkou chování na veřejnosti. Samotná kniha nebyla z příliš dávné minulosti – byla stará jen asi sto let.

Znamenalo to, že v ní nenašel vysvětlení, proč rituál považoval velikost bot za tak důležitou, ale alespoň to znamenalo, že rady, které našel, byly většinou realistické. Jednu věc si mohl potvrdit okamžitě – celá záležitost byla rozdělena do tří období po osmi schůzkách. To měl Snape na mysli během jejich posledního rande.

Každá část měla představovat krok blíž k intimitě. Dělali prakticky přesně to, co kniha navrhovala – setkávali se na veřejnosti, vyměňovali si dárky, poznávali se. Ulevilo se mu i znepokojilo ho, že kniha stanovovala, že v první třetině by nemělo docházet k žádnému sexuálnímu chování – protože to naznačovalo, že později by k němu docházet mělo, a on… no, s tímhle teda rozhodně nepočítal.

Kniha také potvrdila, že několik věcí, které udělal, bylo správně – při každém setkání měl jeden z účastníků dát tomu druhému dárek, přestože neexistovala pravidla, kdo by ho měl dát ani co by měl představovat. No, kniha specifikovala, že něco jako nemovitost nebo domácí skřítek se považovalo za příliš mnoho, ale to ostatně neměl v plánu.

Dal si pauzu na oběd a cítil se mnohem lépe ohledně sebe sama a toho, jak to celé probíhalo – bylo tam spousta drobných detailů o tom, jak by se měl člověk chovat při dvoření, ale většina z toho nebyla příliš odlišná od toho, jak se stejně choval ke Snapeovi. Zdvořilý, přátelský, ohleduplný, galantní tam, kde to bylo vhodné.

Druhou třetinu se mu podařilo pouze zběžně projít, ale zdálo se, že jde o osobnější přístup – setkávání v soukromí, v domovech toho druhého. Technicky už to udělali, ale byli dost blízko osmému rande na to, aby si Harry myslel, že na tom záleží.

V duchu se připravil na to, že se budou častěji setkávat u něj nebo u Snapea – nebo na podobných typech schůzek. Nevadilo mu to – zatím to bylo přinejmenším hezké.

„Harry?“ ozval se hlas z jeho krbu.

Spěchal k němu a poznal hlas svého šéfa.

„Co se děje?“ pozdravil a klekl si k ohni.

„Vím, že máš volno a tak, ale opravdu bychom potřebovali tvou pomoc – Witherbee vypustil celou lavinu kouzel a teď je nejméně třetina kanceláří v západním a jižním sektoru uzamčená – spolu s čarodějkami a kouzelníky, kteří jsou uvnitř. Potřebujeme všechny ruce na palubě, abychom ta kouzla rozebrali a osvobodili zasažené… mohl bys přijít a pomoct?“

Zamračil se. „Jo, jo, samozřejmě. Jdu se převléct, budu tam za patnáct minut.“

„Zachránil jsi nám život,“ řekl Robards a ukončil hovor.

„Jo, pravý hrdina,“ řekl sarkasticky a pak se pro sebe uchechtl – zdálo se, že Snapeův humor se na něj přenáší.

 

* * *

 

Když se vrátil domů, bylo už dávno po setmění a byl vyčerpaný, příliš unavený na to, aby pokračoval ve čtení. Kupodivu zjistil, že stejně diktuje dopis své očarované tužce a popisuje práci, kterou musel udělat – bylo tam několik magických konstelací, o kterých si byl jistý, že by Severuse zajímaly.

Když zaplnil třetí stránku, uvědomil si, že to možná trochu přehání – ale samozřejmě v tu chvíli už byl příliš unavený na další pokus a dopis jednoduše odeslal. Na sovu ještě nebylo úplně pozdě – a alespoň takhle už to nemohl dál přemýšlením komplikovat.

Když se chystal do postele, oči mu přirozeně padly na Snapeův dárek s lektvary a Harry k němu přešel a natáhl ruku. Horní a dolní řady se od něj otočily, ale tři prostřední mu každý nabídly lektvar. Sesbíral všechny tři lahvičky – opět neoznačené – a přemýšlel, co jsou zač.

Zaváhal jen na okamžik, než si vzal sklenici. Dvě lahvičky se do ní samy nalily, třetí ne – a tak vypil první dvě. Když sklenici položil, třetí se sama přidala do nyní prázdné sklenice – jen několik kapek. Vypil i ty a ignoroval jejich mimořádně slanou chuť.

Zatímco se lahvičky vracely na své místo, zašel do kuchyně pro sklenici vody, aby tu příšernou chuť spláchl.

Na nic dalšího už nebyl dobrý – převalila se přes něj vlna únavy a on se potácel rovnou do postele, usnul dřív, než jeho hlava dopadla na polštář.

 

* * *

 

Probudil se odpočatější, než se kdy cítil – alespoň pokud si pamatoval. Zamrkal, probudil se, nasadil si brýle a podíval se na hodiny; bylo sedm – spal jen asi šest a půl hodiny, ale cítil se mnohem odpočatější, než by tomu odpovídalo.

Jeho ranní rutina však byla velmi rychle přerušena sovou čekající na jeho očarovaném parapetu. Černému ptákovi se tam očividně líbilo. Tou dobou už měl ochranná kouzla proti větru, zahřívací a také zastírací kouzla – a vzhledem k ošklivému počasí venku ho téměř překvapovalo, že tam útočiště nehledalo více ptáků.

Víc ho však zajímal dopis, který mu sova přinesla. Tentokrát byl opět ve formě svitku pergamenu, namísto jednotlivých stránek dopisů, které oba upřednostňovali. Až teď si uvědomil, že skutečně použil ten luxusní psací papír, který mu Snape předchozího večera daroval – i když teď přemýšlel, jestli to nebylo plýtvání.

Bylo však příliš pozdě to změnit, a tak si kouzlem připravil šálek kávy a posadil se ke stolu se svou kořistí.

Svitok byl tlustý – zdálo se, že Snapeova odpověď nebyla o moc kratší než jeho vlastní dopis.

S úsměvem se pustil do čtení.

 

Samozřejmě věděl, že Snape je dvakrát chytřejší než on, ale při čtení magické teorie, vysvětlení a teorií, které druhý muž ve svém dopise předkládal, si tuto skutečnost připomněl až nepříjemně důrazně. Snape si jeho psaní očividně pečlivě přečetl, protože reagoval na všechno, co si Harry pamatoval, že napsal, a ještě něco navíc.

Dokonce navrhl vysvětlení některých věcí, které ho předchozího dne zmátly, a také rozsáhlý komentář k inteligenci praktikanta, který celý ten nepořádek původně způsobil – jen proto, že se pokusil vytvořit kouzlo, které by dokázalo poslat zprávy všem současně.

Na to už přece měli kouzlo, jen takové, které nebylo náchylné k interakcím mezi kouzly, jako bylo tohle – Snape dokonce vysvětlil, proč se to stalo.

Napůl zvažoval, že vezme celý dopis Robardsovi a nechá ho, aby si ho přečetl, ale nakonec to zavrhl – byl si docela jistý, že Snape ví, jak brilantní je, a nestál by o to, aby se jejich korespondence stala veřejnou, dokonce ani – možná zvlášť ne – kdyby to znamenalo pochvalu od ministerstva.

Pod veškerým tím magickým teoretizováním se však nacházelo něco známějšího – pozvání od Snapea na jejich osmé rande. Navrhl dvě možnosti – jednou byla další mezinárodní cesta do botanické zahrady, která mu měla „pomoci najít oblíbenou květinu, protože v tomto ohledu měl očividně nedostatky“ – zatímco druhou představovala lokálnější možnost – Snape navrhoval večeři na lodi na Temži, „za předpokladu, že z toho nebude mít mořskou nemoc“.

Zasmál se sám pro sebe, okouzlený mužovým sarkasmem a suchým důvtipem jako vždy, a poslal mu odpověď, že s vděčností přijme pomoc při hledání své oblíbené květiny, pokud je starší muž tomu tak nakloněn – ale měl Harrymu dát vědět, jaký druh růží by se cítil nejméně uražený předpokládanou nádherou dotyčné botanické zahrady.

Pravděpodobně to nebylo na úrovni Zmijozelovy důvtipnosti, ale přesto byl na svou odpověď docela hrdý, když ji odesílal.

 

* * *

 

Byla to jistě spiklenecká snaha zabránit mu v dalším čtení knihy – jak jinak by bylo možné, že se k ní během následujících dvou a půl dnů nedostal ani tak, aby otevřel její desky?

Nejprve se ozvala Molly s prosbou o laskavost – a za to pletení jí hodně dlužil, takže to bylo v pořádku. Potom to byl znovu Robards, který Harryho požádal o zprávu o celé záležitosti s Witherbeem – takže šel do práce a napsal sedmistránkovou esej o tom, co se stalo. Během té doby se právě ten samý Witherbee – a Harry začínal souhlasit se Severusovým hodnocením jeho inteligence – podařilo způsobit další incident, který zkapalnil značnou část podlah, no, prakticky celého ministerstva, takže zaměstnanci létali kolem na košťatech. Nepřekvapivě to způsobilo srážky a další chaos.

Než podlahy znovu ztuhly a zranění zaměstnanci byli ošetřeni, Robards úspěšně zařídil Witherbeeho přeřazení do experimentálního oddělení. Soukromě to schvaloval – už jen proto, že šlo o úplně jinou část ministerstva.

Přesto šel domů a do postele, připraven pokračovat ve čtení následujícího rána.

Takové štěstí neměl – měl naplánovanou schůzku s Věštcem, o které ho nikdo nepovažoval za nutné informovat, kde se ho ptali na nejrůznější idiotské otázky ohledně toho, jak probíhá jeho seznamovací cesta.

Několikrát se pokusili zeptat na identitu druhé osoby, ale naštěstí tam byl i Kingsley a zachránil ho před nutností na tyto otázky odpovídat. Čarodějka, která se během obřadu ozvala – Gertruda nebo něco takového – tam byla také a pokládala nejrůznější otázky o jejich romantické kompatibilitě a podobných věcech.

Připadalo mu to jako trhání zubů bez anestetik, ale alespoň to omezili na dvě hodiny. Snadno nejdelší dvě hodiny jeho života – po nichž ho Ron vzal na oběd, aby ho rozveselil, což skončilo tím, že se oba setkali s Hermionou a šli na máslový ležák. Nemohl se z toho vykroutit – a vlastně ani nechtěl – takže ani ten den se ke čtení knihy nedostal.

Třetí den měl naplánované rande se Snapem – a mohl si knihu přečíst, kdyby nebyl tak nervózní z toho, jak to dopadne – co budou dělat. Jak se druhý muž bude chovat. Jestli se něco změní.

Všechny možné otázky typu co kdyby a co dál, nemluvě o ohlušujících myšlenkách na jejich poslední setkání, kterým se snažil nevěnovat.

Když se přemístil na místo jejich setkání, byl téměř rád, že tohle sebetrýznění konečně skončí, bez ohledu na to, jak to dopadne.

 

* * *

 

Severus vypadal jako obvykle, na tváři měl malý, ne zcela úsměv a v očích spoustu vřelosti, když Harryho pozdravil. Měl na sobě mudlovský kabát, který na něm Harry už několikrát viděl – a jako vždy vděčně přijal růže, které mu Harry přinesl.

Tentokrát byly řezané, magický druh, o kterém nikdy neslyšel, ale který přiměl Nevilla nadšeně vypísknout – očividně to byl jediný druh růží, který měl na jednom stonku několik květů stejného druhu. Nevilleho odrůda měla tři na stonku a každý z nich měl jiný odstín oranžové. Měly přinášet štěstí – a přestože nesdílel nadšení svých přátel pro květiny, neuniklo mu, jak se Severusův výraz při jejich převzetí celý změnil.

Pozvedlo to náladu i jemu a zmírnilo to většinu, ne-li všechny jeho obavy. Pořád to byl Severus, jen další rande, velmi podobné těm, která už proběhla. Očividně nad tím příliš přemýšlel, což historicky vzato věděl, že není jeho nejlepší tah.

„Můžeme?“ zeptal se konečně a nabídl Severusovi rámě.

„Samozřejmě. Dovol mi obstarat lístky. Portugalsky umím dost na to, abych to zvládl.“

„Jasně, já neumím vůbec, takže…“

Starší muž přikývl a odvedl Harryho k malému stánku prodávajícímu lístky. Harry poslouchal a docela si užíval hlas druhého muže, který podle něj mluvil poměrně plynulou portugalštinou.

S lístky v ruce přešli ke vchodu.

„Celá botanická zahrada je rozdělena do dvou částí – mudlovská verze, to jsou ty čtyři skleníky, které tam vidíš, a magická část – uspořádání podzemních jeskyní s malými verzemi… no, uvidíš.“

Zaujatý Harry následoval. Tichou vzájemnou dohodou navštívili nejprve mudlovské části.

Vteřinu poté, co vstoupil do prvního skleníku, se mu brýle úplně zamlžily. Vypískl a sáhl po druhém muži, aby získal rovnováhu, a vůbec mu nevadilo, když se Severus jeho neobratnosti zasmál.

Prostě by počkal, až to přejde, nebo si je možná otřel – ale než to stačil udělat, hůlka se dotkla obroučky jeho brýlí – a vlastně i jeho nosu – a kouzlo je odmlžilo.

„Vydrží to asi čtyři hodiny,“ řekl Severus tiše a hůlku stejně rychle, jak se objevila, zase ukryl.

Harry byl znovu okouzlen tím, jak… no, jak kouzelná a úchvatná magie dokáže být, a zazubil se na svůj doprovod. „Děkuji,“ řekl a rozepnul si kabát – ve skleníku bylo teplo. Snape, usoudil, musel mít nějaké teplotní kouzlo, protože svůj kabát nechával zapnutý.

„Půjdeme se podívat na květiny? Koneckonců mám vybrat oblíbenou.“

Snape odfrkl a ani na okamžik to, zdálo se, nebral vážně, protože ho mezitím spokojeně vedl ke keři krásných fialových květů. Harrymu se líbily – dokonce i když ho Zmijozel informoval, že se jmenují havajské princezniny květiny.

 

* * *

 

Netrvalo jim příliš dlouho projít čtyři skleníky, z nichž každý představoval jiné podnebí a rostliny v něm původně rostoucí. Severus o většině z nich věděl poměrně hodně – a co nevěděl, to doplňovali pomocí malých informačních cedulek umístěných poblíž jednotlivých částí skleníků.

Musel přiznat, že z magické části byl ještě nadšenější – jediné, co Severus navzdory jeho naléhání řekl, bylo, že se tato část skládá z podzemních jeskyní. Následoval druhého muže k veřejným toaletám – k jeho úlevě kolem nich prošli a zamířili ke dveřím určeným pouze pro personál v zadní části malé budovy. Pobavilo ho, když si všiml malého magického klobouku nakresleného v dolním rohu dveří – taky s kočičími dvířky výrazně většími pro většinu koček. Bezpochyby měla umožnit průchod určitým magickým tvorům, kteří nedokázali snadno používat kliku.

Projití dveřmi způsobilo, že ho zalila intenzivní vlna závratě – určitě šlo o nějakou magickou dopravu, protože o chvíli později skutečně stáli na dně jeskyně, nic podobného malé budově, do které vstoupili.

„Páni,“ zamumlal hloupě a vzhlédl k magicky osvětlenému stropu jeskyně – podle něj musel být několik set stop vysoko a neměl nejmenší šanci dohlédnout na druhou stranu jeskyně. „Tohle je neuvěřitelné.“

„Domnívám se, že se fyzicky nachází někde poblíž Peru.“

„Peru?“ vypískl Harry – koneckonců začínali v Portugalsku.

„Myslím, že ano. Měly by tam být – ach ano, četl jsem, že existují dřevěné plošiny, které vás vezmou k jednotlivým exponátům. Jedna je tamhle. Půjdeme?“ Skutečně Snape ukazoval přesně na to, o čem mluvil – dřevěnou plošinu sotva dost velkou pro tři lidi, bez čehokoli, čeho by se dalo držet.

Jen při pohledu na tu věc se mu udělalo trochu nevolno – malé ostrůvky vznášející se nad nimi byly pravděpodobně exponáty, což znamenalo, že budou hodně vysoko, a…

„Nemusíme tam jít, pokud se necítíš bezpečně,“ řekl Severus tiše, když se Harry nehýbal. „Ačkoli bych podotkl, že máš rozsáhlé zkušenosti s létáním vysoko nad zemí na kusu dřeva.“

Navzdory obavám se zasmál. „Já vím, ale tohle je… jiné. A ne, ne, můžeme jít.“ Tiše si povzdechl a pohlédl na své rande. „Nenechal bys mě spadnout, že ne?“ zeptal se, převážně žertem – byl dokonale schopný zachránit se sám, kdyby snad z plošiny nějakým způsobem spadl.

„Raději bych zemřel, než abych dovolil, aby se ti něco stalo – tak pojď.“

Bylo to řečeno tak věcně, že Harrymu trvalo celou minutu, než zpracoval, co právě řekl – a byl docela vděčný, že malá plošina téměř vybízela k tomu, aby schoval výraz do hrudi druhého muže. Cítil, jak mu hoří tváře, ale neměl ponětí, co jiného by mohl jeho obličej prozradit – takže vlastně nechtěl, aby ho Severus viděl.

Od někoho jiného by to vyznělo kýčovitě, ale v té jeskyni, o samotě se Severusem…?

Věřil mu, a tak se k němu trochu víc přitiskl a čekal, až vratká plošina dorazí k jejich prvnímu cíli.

 

Měl poněkud zamlžený pojem o tom, kolik těch malých plovoucích ostrůvků vlastně je – asi po pátém si všiml, že se občas přeskupují, a přesto nikdy neviděli dvakrát ten samý.

„Docela bych si dal pauzu,“ přiznal po několika dalších. „Myslíš, že tu mají nějaký, na kterém bychom si mohli sednout a dát si něco k jídlu?“

Severus povytáhl obočí. „Velmi o tom pochybuji, ale domnívám se, že bychom si měli být schopni zajistit místo k sezení, pokud o něj ten plovoucí ostrov požádáme.“

Harry napůl přemýšlel, jak mají s tou vratkou věcí vlastně mluvit, když Snape vytáhl hůlku, seslal kouzlo a znovu Harryho vyzval, aby na plošinu nastoupil. Už si na to zvykl – Snape nastoupil první, Harry ho následoval a opřel se bokem o staršího muže, přičemž jednu paži měl obvykle volně kolem Harryho pasu.

Plošina se zachvěla k životu a vyrazila, stejně jako pokaždé předtím – až na to, že tentokrát je odvezla dál, ne k další plošině, ale ke skalnímu výběžku, který dosud Harry nedokázal zahlédnout. A skutečně na něm bylo několik laviček a k jeho překvapení také automat na občerstvení.

Při prohlížení se uchechtl. „Tohle jsem tady nečekal.“

Snape si odfrkl. „V Anglii bys nic takového neviděl. Ministerstvo už dávno zakázalo používání magických tvorů k pohánění strojů tohoto typu.“

Harry se zašklebil. „Je tam… něco uvězněné?“

„Domnívám se, že ano. Obvykle menší skřítci, vázaní do služby na jakkoli dlouhou dobu. Když jejich služba skončí, jsou osvobozeni,“ řekl Severus, nepochybně ve snaze ho uklidnit.

Nezabralo to. „Asi by bylo příliš velké přání doufat, že tam jsou jen pár hodin týdně a zbytek času tráví se svou rodinou?“ zeptal se hořce.

Severus se ho dotkl, váhavými prsty na paži. „Harry.“

Zašklebil se a zavrtěl hlavou. „Promiň. Nechtěl jsem pokazit náladu. Můžeme – nepředpokládám, že bychom ho mohli… osvobodit?“

Snape si povzdechl. „Ze stroje ano, ale obávám se, že by se musel vrátit svému majiteli.“

„Jasně… neboj, vím, že nemůžu zachránit každého malého tvora, který by potřeboval pomoc.“

„Ale pokusil by ses o to, viď?“ zeptal se Zmijozel a jeho hlas byl pečlivě bezvýrazný.

Harry pokrčil rameny. „Samozřejmě. Můžeme – nechci tu zůstat. Možná si můžeme sednout na některém z těch ostrovů?“

„Pojďme,“ souhlasil Severus a k jeho překvapení ho rychle stáhl zpátky na dřevěnou plošinu. „Dovolil jsem si přinést několik svačinek, protože jsem předpokládal, že je někdy budeš chtít.“

Harry se usmál do hrudi druhého muže a trochu pevněji se ho přidržel. „Díky.“

 

* * *

 

„Takže, vybral sis?“ zeptal se Severus o několik hodin později, při poslední cestě těmi příšernými malými plošinami zpátky ke vchodu.

„Vybral co?“ zeptal se nechápavě.

„To, kvůli čemu jsme sem přišli – oblíbenou květinu.“ Druhý muž to protáhl posměšně, jako by to snad nebyl jeho nápad.

Uchechtl se při té myšlence. „Viděli jsme jich tolik… ty plovoucí krávovité rostliny byly skvělé a nikdy by mě nenapadlo, jak krásné mohou být Sopophorovy květy, ale kdybych si měl vybrat oblíbenou…“ Zamyslel se a tiše zabručel. „Hm, myslím, že bych si asi musel vybrat jednu z mudlovských?“

„Ach?“ zeptal se druhý muž, vystoupil z plošiny a vedl Harryho zpátky ke vchodu. Prošli jím a museli přestát další vlnu závratě, než se ocitli tam, kde vstoupili – vedle veřejných toalet.

Uchechtl se. „Jo. Ve druhém skleníku měli tyhle obrovské fialové květiny. Měli i jiné barvy, ale obzvlášť se mi líbily ty… jak se vlastně jmenovaly…“ Zarazil se, protože si najednou nedokázal vzpomenout na jejich jméno.

Severus se k jeho překvapení začal třást – o chvíli později si Harry uvědomil, že potlačuje smích. Okouzlený tím pohledem jen čekal, až mu druhý muž řekne, co mu připadá tak legrační – trvalo to jen okamžik, než se druhý muž ovládl, k jeho velkému zklamání. „Máš na mysli Purple Passiflora, Harry.“

„Jo, máš pravdu, to je ono. Proč je to, ehm, vtipné?“

„Říká se jim fialové květy vášně. Odrůda, o které mluvíš, se jmenuje Passiflora incarnata.“

„Aha,“ řekl a nepotřeboval žádný další překlad toho jména. Cítil, jak mu rozpaky hoří tváře – i když se smál stejně jako Severus, protože byla docela legrace vybrat si zrovna tuhle ze všech květin na rande se Severusem Snapem. „Náhodou to není nějaká přísada nebo tak něco?“ zeptal se škádlivě.

Zmijozel si odkašlal. „Ne v žádném lektvaru, který by nějakého zaměstnance ministerstva napadlo konzumovat – nebo o něm co i jen vědět.“

Vlastně ani nemusel přemýšlet, jaké lektvary měl Snape na mysli, ale nemohl si pomoct a dál ho škádlil, takže přistoupil blíž a chytil Severuse za loket. „Takže v mém lektvarovém stromu žádný není?“

„Rozhodně ne,“ odvětil druhý muž škrobeně. „Jestli si děláš starosti s tím, co v něm je…“

„Samozřejmě že ne,“ řekl odmítavě. „Zatím byly všechny skvělé. I když je trochu zvláštní nevědět, co budu pít.“

Druhý muž přikývl. „Neřekl jsem to přímo, ale… jsem ti vděčný za důvěru, kterou jsi mi projevil – pít neoznačené lektvary od někoho, kdo býval tvým nepřítelem…“

„Ne, přestaň,“ řekl Harry o něco důrazněji, než měl v úmyslu. Také přistoupil ještě blíž a málem zatlačil Severuse do zdi vedle nich. Když už to udělal, rozhodl se necouvnout a místo aby zase ustoupil, navázal s ním oční kontakt. „Ty jsi nikdy nebyl můj nepřítel. Ne vždycky jsem to věděl, ale…“

„Ach,“ řekl druhý muž a pak se kupodivu uvolnil – Harry cítil, jak z jeho vyšší postavy mizí napětí, jak blízko u sebe byli, hrudí na hrudi.

„Takže… už to nikdy neříkej, dobře? A samozřejmě ti věřím. Jsi neuvěřitelně chytrý a schopný kouzelník, nemluvě o tom, že jsi nejšpičkovější lektvarista. Kdybych o tom pochyboval, nikdy bych se nedotkl žádného z těch lektvarů – ani jídla, které jsi mi připravil.“

Severus se tiše zasmál a jednou rukou ho opatrně přitáhl ještě blíž. Harry se opřel do dotyku, zvědavý, kam tohle směřuje. Druhý muž vypadal napůl potěšeně a napůl pobaveně. „Nikdy bych tě nezabil jedem, Harry,“ řekl nakonec.

Harry se zazubil, opřel se jednou rukou o zeď vedle druhého muže, přenesl váhu a posunul se ještě blíž. „Ach? A jak tedy? Soubojem?“

Tmavé oči sklouzly po jeho postavě. „Nejsem si úplně jistý, že bych tě dnes ještě dokázal porazit – a rozhodně bych k tomu měl jen málo důvodů,“ řekl. Harry by se měl urazit, ale místo toho se přistihl, že se směje. Prsty přejely po jeho paži, o kterou se opíral, a spočinuly na jeho odhaleném zápěstí. „Ale ne, kdybych se rozhodl… zbavit se tvé osoby, jednoduše bych našel způsob, jak…“

Harry se nikdy nedozvěděl, co chtěl Severus říct – poněkud rozmrzelý zaměstnanec si odkašlal a nepříliš zdvořilou portugalštinou je požádal, aby se vrátili do veřejné části.

Chytil druhého muže za ruku a se smíchem ho táhl zpátky ke vchodu.

 

* * *

 

„Takže ještě nemáš naplánované další rande?“ zeptala se Hermiona s výrazem, který Harry až příliš dobře znal – něco chystala.

S úsměvem pokrčil rameny. „Zatím ne. Proč?“

„Jak daleko jsi v té knize dočetl?“

„Ehm, dostal jsem se zhruba do druhé třetiny celého toho seznamování,“ řekl.

Hermiona si odkašlala. „No, tahle část má být o sbližování – a o méně veřejných schůzkách.“

„Já vím. Říkal jsem si, že bychom si mohli, já nevím, navzájem vařit nebo něco takového,“ navrhl a poškrábal se na hlavě. „Upřímně moc nevím, co jiného bychom mohli dělat.“

„No, naštěstí máš přátele, Harry,“ řekla poněkud povýšeným tónem – ale vzhledem k tomu, že ji chtěl požádat o pomoc, nemohl si zrovna dovolit nic říct, že?

„Co jsi měla na mysli?“

„Japonskou restauraci. V Londýně. Kouzelnickou. Pronajmeš si malý box, objednáš si kouzlem a prostě… máte ten prostor jen pro sebe. Žádní číšníci ani nic podobného, jídlo přijde kouzlem.“

Přikývl – jen aby se vzápětí zamračil. „Ehm, to zní trochu – není to něco jako hotel, že ne…? Protože já… nejsem gay...?“ Vadilo mu, jak moc to znělo jako otázka – a jak moc to začínalo znít jako otázka i jemu samotnému.

Hermiona ho poplácala po paži. „Není. Mají kouzla, která zabraňují čemukoli příliš intimnímu – za to tě můžou vyhodit. Myslíš, že by… se o něco pokusil?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou dřív, než o tom vůbec stačil přemýšlet. Samozřejmě, že by to neudělal – ne poté, co se ten druhý muž omluvil už jen za ten polibek a zjevně se cítil špatně i kvůli tomu druhému, protože porušil pravidla.

„Došlo k… dalšímu polibku. O Vánocích,“ přiznal.

Hermiona vypískla a rozzářila se. „Vážně? A… jaký byl? Byl příjemný?“

„Tak nějak…? Nevím. Bylo to – já jsem – nevím,“ vykoktal. Jeho přítelkyně se na něj podívala poněkud soucitně.

„Byl špatný?“

„Ne. Ale myslím, že bych měl opravdu zmínit, že nejsem na muže,“ řekl – ne že by se k tomu zatím kdy dokázal pořádně dostat.

„A co když zjistíš, že… možná... jsi?“ zeptala se opatrně Hermiona.

Povzdechl si, dlouze a zhluboka, a hlava mu narazila do opěradla křesla. „V mém věku? Ale kdepak, jsem si jistý, že už bych to věděl. Jak jsem říkal, bylo by to v pohodě, kdyby, víš, ale já nechci… s ním spát,“ řekl – ne, samotná představa, že by s ním Snape zkoušel něco intimního, byla šílená. Naprosto vyloučená.

„Mhm. To jistě proto se červenáš, Harry,“ řekla Hermiona pobaveně. „Ale co je důležitější, už jsem v té restauraci udělala rezervaci na večer před Silvestrem. Takže pořád můžeš vymyslet romantičtější plán, pokud s ním chceš strávit Silvestra,“ zazpívala vesele a už sbírala své věci, aby odešla, aniž by mu dala šanci odpovědět. „Pošlu ti sovou podrobnosti, abys mu dal vědět!“