„Tohle…“ řekl Severus a znělo to, jako by z toho rozhodně nebyl nadšený.

Harry s ním musel souhlasit. „Ehm, Hermiona říkala, že adresa je tady…?“

Stáli před poněkud zchátralou budovou na okraji severního Londýna – vůbec ničím nepřipomínala luxusní japonské místo, které Hermiona popisovala.

„Neměli bychom… jít někam jinam?“ navrhl váhavě.

Snape si povzdechl. „Předpokládám, že bychom stejně mohli vstoupit a porozhlédnout se. Pro případ, že by to bylo jen mimořádně přesvědčivé maskovací kouzlo.“

Harry si odfrkl – ani jeden z nich nevěřil, že tomu tak je, ale… Přikývl, přistoupil ke dveřím něčeho, co vypadalo jako krámek na rohu, který měl být brzy zavřený, a otevřel je.

„Páni,“ řekl nechápavě, když byli oba uvnitř a dveře se za nimi zavřely.

Bylo to skutečně mimořádně přesvědčivé kouzlo. Stáli ve vkusně zařízené malé vstupní hale s plovoucí miskou, v níž bylo miniaturní jezírko s koi, a bonsají rostoucí ze stropu dolů.

„Tohle jsem nečekal,“ přiznal a ohlédl se na Severuse, který vypadal stejně překvapeně.

„Vskutku. Zdá se, že doporučení slečny Grangerové nakonec přece jen nebylo k ničemu.“

„Jméno?“ zachraptěl neznámý hlas – Harry téměř nadskočil překvapením, zatímco Severus se jen uchechtl a vzhlédl k místu, odkud hlas vycházel – z bonsaje visela dolů malá magicky oživená panenka.

„Harry Potter?“ spíš se zeptal, než konstatoval – panenka něco naškrábala do malého zápisníku a jednoduše zmizela z dohledu. Než se stačil zeptat, závěs se odhrnul a odhalil cestu vpřed do slabě osvětlené chodby.

Všechno působilo napůl elegantně a napůl podezřele, ale donutil se kráčet chodbou, dokud nedošel k dalším dveřím, kterými prošel. Severus byl těsně za ním a vstoupili do malé místnosti.

Bylo to… vůbec to nevypadalo jako restaurace. Malý výklenek obsahoval nízký stolek podobný těm, které viděl vyobrazené v asijských mudlovských časopisech, ale tím podobnosti končily. Nebyly tam žádné židle ani dokonce takový sedák, jaký by očekával – jen velká hromada červených polštářů, která jako by očekávala, že se hosté budou spíš povalovat než sedět.

„Tohle je divné, viď?“ zeptal se Harry, i když si už svlékal kabát.

„Rozhodně se to liší od každé restaurace, kterou jsem kdy navštívil,“ řekl druhý muž chladně.

„Můžeme odejít, jestli chceš. Jestli je to příliš divné,“ nabídl Harry a opatrně se posadil – polštáře byly opravdu uspořádané tak, že si musel napůl lehnout. Vzhlédl k Severusovi, který stále stál u vchodu, dokonce ještě v kabátu.

Druhý muž si ho chvíli prohlížel a pak pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle… bude v pořádku,“ řekl tiše a jeho kabát se připojil k Harryho na jediném háčku u vchodu. Severus se do polštářů snesl mnohem elegantněji – dokonce vypadal elegantně, tím si byl Harry jistý. Vůbec ne jako Harryho vlastní rozvalení.

„Jak si objed-“ Přesně v tu chvíli se mezi nimi objevil jídelní lístek. „No, asi se budeme dělit,“ řekl, než se trochu přisunul ke Zmijozelovi, aby do něj mohli oba číst.

„Já… neumím číst japonsky,“ řekl Severus o chvíli později.

„Ach… já taky ne. Možná můžeme klepnout na to, co chceme? Jsou tam obrázky,“ řekl a klepl na něco, co vypadalo jako sada okurkových sushi závitků, aby to vyzkoušel.

Nic se nestalo.

Severus otočil v jídelním lístku několik stran a nakonec se zastavil na poslední stránce. Přitáhl si jídelní lístek k sobě, takže Harry už neviděl, co čte – ne že by mu to vadilo. Vypadalo to alespoň jako angličtina. „Měl jsi většinou pravdu – na jídlo klepneme hůlkou a objednáme ho. Víš, co by sis dal? Pokud ne… je tu degustační menu, které za nás výběr kouzlem provede.“

Slabě se usmál. „To zní dobře. Upřímně nevím, proč jsem s tím souhlasil, o japonském jídle toho moc nevím.“

Starší muž se zašklebil. „Já také ne. Předpokládám, že zvolíme tohle,“ řekl, aniž by zněl úplně přesvědčeně, a klepl hůlkou na danou možnost.

Bylo to poněkud rozpačité, protože se několik okamžiků opět nic nedělo. Už se chystal zeptat, když se závěs zakrývající jejich vchod odhrnul natolik, aby jím prošla sada malých talířků. Usadily se na stole mezi nimi.

„No… Našli jsme místo, dostali jsme svůj stůl a podařilo se nám objednat. Měli bychom… jíst?“ navrhl a opatrně si prohlížel malé mističky.

„Velmi dobře. Mám nám objednat jejich švestkové víno?“

„To zní jako nejlepší nápad, jaký jsme dnes zatím měli,“ řekl s uchechtnutím a potěšilo ho, když se druhý muž usmál.

 

Byli už několik talířů dál ve své večeři, když z jejich situace konečně vyprchala veškerá podivnost. Jistě, saké tomu nejspíš také pomohlo, ale byl si téměř jistý, že to nebylo jen tím. Po chvíli se k sobě přisunuli, téměř leželi rameny vedle sebe. Bylo to… vlastně hezké.

Když se Severus zasmál, což dělal čím dál častěji, čím déle večer pokračoval, Harry ten smích cítil, místo aby ho jen slyšel – a zdálo se, že druhý muž se podobně trochu přiblížil, když Harry zvrátil hlavu a rozesmál se.

Měli v jídle docela podobný vkus, zkoušeli a zavrhovali stejné věci, objednávali si další z toho, co jim chutnalo. Malá láhev švestkového vína byla, jak byl téměř přesvědčený, začarovaná tak, aby neměla dno – nebo by už touhle dobou byla několikrát prázdná.

Dojedl poslední dračí závitek, než mohl znovu vychrlit oheň, stejně jako to udělala první objednávka.

Severus ho pozoroval při jídle – vlastně jako by čekal, až polkne, a tak to rychle udělal a obrátil pozornost k druhému muži. „Mh?“ zabroukal, protože ústa ještě neměl úplně prázdná, aby mohl mluvit.

Snape si odfrkl, ale nic nekomentoval. „Přemýšlel jsem, jestli… máš zítra večer nějaké plány?“

„Mhne. Vlastně jsem se ti chystal poslat sovu a zeptat se, jestli ty máš nějaké plány,“ zazpíval.

„Já… no, mám,“ řekl Severus. „Mám plán. Nápad, pokud bys… měl zájem se ke mně přidat.“

Harry se jemně usmál – tak napůl čekal, že mu Severus řekne, že má jiné plány bez něj.

„A jaký je tedy ten plán?“

„Máš rád ohňostroje?“ zeptal se starší muž a znovu se na polštářích posunul. Blíž, všiml si Harry s úsměvem.

„Jasně. Budeme se dívat na mudlovský ohňostroj?“

„Svým způsobem. Dostal jsem se k přenášedlu do Sydney. Jejich ohňostroj je známý po celém světě – pokud by tě to zajímalo.“

„Sydney,“ řekl se smíchem. „No, nemůžu říct, že bych tam někdy byl, ale jo, zní to zábavně. Kdy se sejdeme?“

„Rád přinesu přenášedlo k tobě půl hodiny před polednem? Je nastavené na odchod patnáct minut před půlnocí v Austrálii.“

„Zní to jako plán,“ souhlasil, sáhl po své malé mističce saké a znovu se napil. „Jsem rád, že to nakonec dopadlo lépe, než to zprvu vypadalo,“ řekl a gestem ukázal ke stolu – bohužel rukou, v níž držel mističku.

Elegantní prsty mu ji sebrali z ruky a položily ji zpátky. „Myslím, že už jsi toho měl prozatím dost,“ řekl starší muž. Harry se usmál a natáhl se úplně na záda, stále se na druhého muže díval.

„Pravděpodobně,“ souhlasil přátelsky. „Budu muset Hermioně říct, že její návrh nakonec nebyl špatný.“

Severus si lehce odfrkl. „Dojedl bys nejdřív jídlo, než to rozhodneš? Sotva ses dotkl dezertu.“

Zazubil se, najednou měl chuť staršího muže trochu poškádlit. „Hm, nechce se mi, je to tu až příliš pohodlné. Proč mě nenakrmíš ty?“ požádal, jen aby viděl, co druhý muž udělá.

Nebyl zklamaný – v těch tmavých očích se na okamžik objevila zjevná panika a jejich majitel se rozpačitě zavrtěl na místě. Pak ho však Severus překvapil – zamračil se na Harryho a téměř jako by mu to chtěl oplatit, sáhl po jednom z malých rýžových koláčků plněných jahodami, které tvořily většinu jejich dezertu.

Zadržel dech a čekal, jestli ho druhý muž skutečně nakrmí – a opravdu po dalším okamžiku váhání ucítil, jak se mu sladkost lehce otřela o spodní ret. Otevřel ústa a přijal ji, bezmyšlenkovitě žvýkal a vůbec mu nezáleželo na chuti.

Jediné, co dokázal ochutnat, bylo zadostiučinění, že přiměl Snapea udělat to, o co ho požádal, přestože to bylo absurdní.

Šťastně se zasmál a přisunul se ještě blíž, tváří zabořený do hrudi druhého muže.

 

* * *

 

Snape byl dochvilný – nic menšího by ani nečekal. Co však vážně nečekal, bylo koště v ruce druhého muže. Nebylo obyčejné – tohle bylo očividně pevnější a větší než štíhlá košťata určená pro famfrpál nebo závody.

„Ehm, pojď dál?“ navrhl hloupě a pozval svého hosta dovnitř. Usoudil, že koště by mohlo být přenášedlem – ale to bylo nesmírně nepraktické.

„Děkuji.“ Druhý muž opřel koště o dveře, ale svůj poměrně teple vypadající kabát si ponechal.

„Hm… to koště?“ zeptal se Harry rozpačitě a přejel si oběma rukama vlasy ve snaze uhladit je – bez úspěchu.

„Uvidíš.“ To bylo jediné, co k tomu druhý muž řekl. „Mohu navrhnout, abys sis oblékl do něčeho teplého, odolného proti větru?“

„Ehm, jasně.“ Souhlasil a přivolal si tmavě šedou zateplenou soft shelovou bundu s vysokým límcem, kterou občas nosil na famfrpálový trénink, místo mnohem hezčího kabátu, který si plánoval vzít. Ne že by měl zase tolik možností – celkem tři. „Proč si to beru?“

„Uvidíš.“ Severus to zopakoval a vypadal při tom až příliš samolibě.

Uchechtl se. „Užíváš si, že víš víc než já, hm?“ škádlil ho.

Kdyby toho muže neznal tak dobře jako teď, vzal by následující pohrdavý pohled vážně – nicméně se jednoduše zasmál, dokonce i když na to Severus navázal slovy: „Vždycky jsem věděl víc než ty.“

V každém případě měl pravdu – a Harry si slíbil, že mu to škádlení při první příležitosti vrátí.

 

 * * *

 

Jejich přenášedlem se nakonec ukázal být poněkud příliš letně vyhlížející jediný žabí plážový pantofel – neboli tanga, jak ho Snape informoval, že se tomu v Austrálii říká.

Harry byl na svou doplňující otázku, zda Zmijozel obvykle nosí tanga, docela pyšný. To, že spolu mohli takhle žertovat, ho stále nepřestávalo udivovat – nebyl si jistý, jestli ho to vůbec někdy přestane bavit.

A podle něj ani samotného druhého muže.

Dopadli do malé skladovací budovy vedle sydneyské opery a rychle vyběhli ven, koště v závěsu. Snape je vedl k jakémusi nedalekému kamennému molu s dobrým výhledem na vodu – a pak mu koště podal.

„Předpokládám, že budeš spokojenější, když na něm poletíš ty. Je opatřeno zneviditelňovacími kouzly a kouzlem na zahřívání,“ řekl Severus suše. Harry koště automaticky přijal, jen aby pak nechápavě naklonil hlavu.

„A ty…?“

„Budu sedět za tebou – za předpokladu, že ti to vyhovuje. Pokud chceš, dokážu létat i bez pomoci.“

Zíral na druhého muže. Jistě, už předtím sdílel koště s jinými lidmi a tohle bylo zjevně určeno právě k takovému účelu, ale… „Jsi… s tím v pořádku?“ zeptal se opatrně.

Druhý muž se trochu zavrtěl na místě. „Jsem vyšší než ty – takhle budeme mít, až začnou ohňostroje, lepší výhled. Jak jsem řekl, pokud je ti to nepříjemné…“

„Není,“ řekl Harry a překvapil sám sebe tím, co řekl – i tím, že to byla pravda. Nevadilo mu to, nějakým způsobem. Alespoň ne teď, když to bylo stále jen teoretické. Vyskočil na koště, obletěl druhého muže líným kruhem a pak se znovu zastavil vedle něj. „Tak pojď, nahoru,“ řekl a nabídl Zmijozelovi ruku.

Severus se za něj usadil překvapivě elegantně a chytil Harryho za boky – přesněji řečeno za jeho bundu v těch místech – aby udržel rovnováhu.

Lehce odfrkl a sevřel zápěstí druhého muže a přitáhl je blíž. To, že tím celého druhého muže vlastně přitáhne blíž, ho nenapadlo, dokud už pevně neusadil paže svého nápadníka kolem svého pasu a dokud se mu lektvaristova brada neopřela o rameno.

Vlastní šok zamaskoval tím, že se trochu posunul, aby se mu pohodlněji sedělo, a pak mu to všechno došlo najednou – Severus se o něj opíral, stehny přitisknutými k Harryho, měl paže kolem jeho pasu a poměrně špičatou bradu opřenou o jeho rameno. Nic z toho nebylo nevhodné – ale předtím, než si druhého muže přitáhl k sobě, vůbec nezvážil, jak blízko si budou.

Jistě, takhle to bylo bezpečnější, a proto to udělal, ale…

Zhluboka se nadechl, naklonil se dopředu a pomalu vzlétl. Alespoň, říkal si, ho druhý muž nemohl vidět takhle panikařit. Několikrát líně obletěl operu a obdivoval slavnou budovu, jenže si byl vědom každého pohybu, každého posunutí muže za sebou.

„Za několik minut to začne. Proč si nevybereš místo, odkud budeme ohňostroj sledovat? Na mostu by mohl být dobrý výhled, řekl bych.“

Harry polkl - hlas druhého muže mu zavibroval celým tělem. Dosud si vlastně pořádně neuvědomoval, jak velká část Snapea se o něj opírá – a každou vteřinou to bylo čím dál intenzivnější. „Jo, dobře. Myslím… podíváme se…“ zakoktal rozpačitě a spoléhal na své dlouholeté zkušenosti s koštětem, aby při letu kolem udržel stabilní dráhu a našel dobré místo. Nakonec jedno našel, zhruba v úrovni nejvyššího bodu mostu, na který Snape ukázal, vysoko nad mudlovskými loděmi shromážděnými pod nimi. „Tady?“

„Dokonalé,“ řekl Severus a znovu se posunul – uvolnil se proti Harrymu a pocit jeho relativně hubeného těla byl najednou překvapivě příjemný. Jako by to bylo načasované, část Harryho nervozity také opadla – uvědomil si, že druhý muž byl stejně napjatý jako on a pravděpodobně se bál, jestli Harrymu nevadí, že je tak blízko.

Málem mu bylo líto vlastní počáteční nejistoty a, aniž by věděl proč, sáhl po pažích, které ho objímaly. Oba měli rukavice, ale když se dotkl ruky staršího muže, Severus mu ji ochotně nabídl a jejich prsty se propletly, stále položené kolem jeho pasu.

Teď se… drželi za ruce. Přitisknutí k sobě. Na koštěti. V Austrálii.

„Šťastný nový rok, Harry,“ zašeptal Severus přesně ve chvíli, kdy z mostu vystoupal první ohňostroj a vybuchl.

„Šťastný nový rok.“

 

Ohňostroj byl nádherný – a jakmile si zvykl na to, jak neobvyklé to celé bylo, uvědomil si, že jejich uspořádání na koštěti je vlastně docela pohodlné. Zahřívací kouzla je udržovala v teple a Snapeovo uvolněné tělo opřené o jeho záda také nebylo zrovna nepříjemné – ostatně ani zdaleka to nebylo poprvé.

„Nechceš se trochu přiblížit?“ zeptal se po několika minutách světelné show.

„Já jsem věděl, že se na to zeptáš.“ protáhl druhý muž, utáhl sevření kolem Harryho pasu a pustil ruku, kterou stále držel. „Jen nás udrž naživu.“

Harry se zasmál, naklonil se dopředu a vyzkoušel zrychlení a ovladatelnost koštěte.

Nebylo tak rychlé ani tak dobré v zatáčkách jako jeho vlastní, ale postačovalo – dával pozor, aby se nepřiblížil příliš k rozkvétajícím ohňostrojům, přesto mezi nimi stále prolétával, ignoroval pach spáleného papíru a střelného prachu nebo čehokoli, z čeho mudlovské ohňostroje vyráběli.

Nikdy si tolik nevážil toho, že ty, které ve škole vyráběli Weasleyovic dvojčata, hezky voněly.

Tehdy si to ani neuvědomoval, ale teď nepříjemný zápach prostupoval studeným vzduchem kolem nich.

„Finále by mělo začít každou chvíli,“ překvapil ho Severus – slova sotva zaslechl přes hluk větru kolem nich a zpomalil, aby slyšel lépe. „Přistaňme na mostě.“ Oba teď obletěli most dál od něj a byli blíž hladině vody než předtím.

Udělal široký oblouk, prolétl pod ohňostrojem, který si tak úplně nevšiml, a udělal, jak mu bylo řečeno – na nejvyšším bodě kovových pilířů bylo dost místa. Oba sesedli z koštěte – Harry se otočil a stále si užíval pocit, že je uprostřed ohňostroje.

Zastavila ho jemná ruka na rameni. Otočil se, aby se podíval na Snapea, se širokým úsměvem na tváři, který druhému muži jistě připadal hloupý – ale Harrymu to bylo jedno. „Děkuju, že jsi mě sem vzal, Severusi,“ řekl upřímně – rozhodně nikdy nečekal, že zažije něco takového.

Druhý muž pokrčil rameny. „Nejsem… příliš dobrý v… dárcích, přestože jsou tradicí. Snažím se… napravit své nedostatky,“ řekl a ani se na Harryho pořádně nepodíval.

Tři modré ohňostroje kolem nich rozkvetly téměř v kruhu a Harry se rozesmál. Natáhl ruku, aniž by se pro to vůbec rozhodl, a objal staršího muže kolem pasu, aby se udržel v rovnováze.

„Já dárky nepotřebuju. Trávit čas s tebou je víc než dost, i když tradice říká něco jiného. Kromě toho je ten stojan na lektvary, který jsi mi dal, lepší dárek, než jaký bych ti kdy mohl doufat dát – koneckonců zatím jsem zvládl jen růže.“

Severus si ho přitáhl o něco blíž, paže obtočil kolem Harryho a přitáhl si ho hrudí k hrudi. „Dal jsi mi ručně vyrobenou šálu. Nepředpokládám, že sis všiml – mám ji na sobě.“

Nevšiml si – a tak bezstarostně zatahal za klopu druhého mužova kabátu a odhalil větší část šály – a skutečně, Harry poznal křivé pruhy svého vlastního díla. „Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl upřímně a potěšilo ho, když se druhý muž usmál.

Jako by na povel rozkvetly zelené ohňostroje, spousta a spousta malých, všude kolem nich. Ta barva se k druhému muži hodila, zelená se pěkně odrážela v jeho vlasech a očích. Zasmál se a znovu se jeho mysli zmocnila už důvěrně známá myšlenka – políbí ho Snape tentokrát? Už nebyli v první třetině jejich dvoření – takže podle toho, co Snape řekl, to bylo v pořádku, že ano…?

Druhý muž naklonil hlavu a trochu se přiblížil – ale ne dost blízko na polibek. Harry to viděl v jeho očích, že o tom přemýšlí také, že tentokrát měli poprvé naprosto stejnou myšlenku, ale…

K zelené, která kolem nich ještě nestačila zmizet, se přidala růžová a červená a Harrymu došla trpělivost. Zvedl se na špičky a oběma rukama přitáhl vyššího muže k sobě do polibku.

 

* * *

 

„Šťastný nový rok, Luno,“ pozdravil svou kamarádku, když mu zamávala poblíž Ollivanderova obchodu.

„Ráda tě vidím, Harry. Měla jsem tušení, že by sis právě teď chtěl dát šálek čaje,“ řekla – zasmál se, protože samozřejmě věděla, že potřebuje někoho, s kým by si promluvil, a zrovna náhodou byla v době jeho přestávky v Příčné ulici.

„Čaj zní skvěle,“ přiznal a vykročil s ní, když ho vedla do čajovny a objednala pro oba. Nebyl si úplně jistý, jak bude chutnat „šťastný čaj“, ale věřil, že vybrala dobře. „Jaký jsi měla Nový rok?“

„Děkuju, že se ptáš – i když si ráda promluvím o tom, o čem ve skutečnosti chceš mluvit. Nemáš celý den, že ne?“

„Jo, ehm… ne.“ Opravdu neměl – a při pohledu na usmívající se kamarádku najednou zjistil, že si skutečně chce promluvit o tom, co se děje mezi ním a Severusem. „Došlo mi, že jsem možná o sobě předpokládal něco, co… nebyla tak docela pravda,“ vypravil ze sebe koktavě.

Přikývla a poděkovala servírce, která jim přinesla čaj. „A teď tě rozrušilo, že sis uvědomil, že tě přitahují muži?“

Zíral na ni – bezpochyby jako idiot – ale jak by také nemohl? „Já, ehm…“

„Ach, Harry, vždyť to bylo naprosto očividné. Ale vadí to tobě?“

Dvakrát zamrkal. „Hm. To je – já nevím. Chci říct, políbil jsem ho. Tentokrát dobrovolně. A bylo to… bylo to hezké. Hezké to bylo i předtím, ale já si byl tak jistý, že mě chlapi nepřitahují…“

Luna si povzdechla. „Smím ti připomenout tvoji zamilovanost do Draca a Polovičného Prince ve škole?“

„Nikdy jsem nebyl na Malfoye!“ téměř zavyl – jen aby mu Luna věnovala poněkud samolibý úsměv. „Ach. No, ehm…“

Luna natáhla ruku a sevřela jeho dlaň oběma svými. „Poslouchej, Harry. Jediný člověk, který tě tady soudí, jsi ty. Pokud se ptáš mě, je to poněkud promarněný čas.“

„Asi jo. Jen – jen nevím, jak se s tím… se vším vlastně vypořádat,“ přiznal rozpačitě a zíral na svůj čaj – ten pomalu měnil svou původní zlatou barvu na červenou.

„Máš dalších, kolik, patnáct schůzek, abys na to přišel, ne?“

„Asi jo... ale mám pocit, jako bych... letěl naslepo, víš?“

Luna vážně přikývla. „Navrhla bych, abys s ním promluvil, ale na to ještě nejsi připravený, že?“

„Ne,“ přiznal. „Nevím, jestli někdy budu. Není to zrovna typ, který by, ehm, mluvil. O takových věcech.“

„No, jsem si docela jistá, že se mýlíš, ale ani já nevím všechno,“ zazpívala. „Co ale vím, je, že na tebe někdo velmi upřeně zírá,“ řekla, než pustila jeho ruku a ukázala mu přes rameno. „Já už půjdu – nemyslím, že se mi líbí jeho energie,“ řekla Luna – vlastního čaje se ani nedotkla. „Možná bys měl pozvat profesora Snapea, aby se k tobě přidal. Vlastně to udělám za tebe. Letos jsi ho ještě neviděl, že?“

„Ne,“ řekl Harry tupě – letos ho skutečně neviděl – alespoň ne podle současných časových pásem, protože se vrátili před britskou půlnocí a tehdy se rozešli a teď byl teprve druhého. „Ahoj,“ pozdravil tupě, když si druhý muž po krátké výměně s Lunou sedl naproti němu.

„Harry,“ pozdravil Severus, zněl poměrně formálně. „Slečna Lovegoodová mě ujistila, že přicházím právě včas…?“

„To zní jako ona,“ vypravil ze sebe téměř chraplavě a najednou si uvědomil, že Luna to z toho klidně mohla poznat – pokud by to někdo dokázal, pak samozřejmě Luna, a… Zhluboka se nadechl. „Máš čas se ke mně přidat?“

„Samozřejmě. Zdá se, že tento čaj byl objednán také pro mě?“ řekl a ukázal na to, co Harry až dosud považoval za Lunin čaj. Pokrčil rameny a usrkl ze svého čaje, zmatený tím, proč se najednou cítil tak rozpačitě. Nebylo to poprvé, co se se Snapem setkal na veřejnosti, ale…

Druhý muž usrkl ze svého čaje a zdálo se, že mu vyhovuje. „Napadlo mě, že jsem před chvílí možná… něco přerušil?“ zeptal se Snape s bezvýrazným pohledem.

Harry se uchechtl. „Ne. Náhodou jsem narazil na Lunu a ona mě sem zatáhla. Možná to, ehm, plánovala, ale pokud ano, mně o tom neřekla.“

Druhý muž si tiše povzdechl. „Neinformoval jsi nikoho o mé… totožnosti, že ne?“

Harry sebou trhl, nečekaná vlna pocitu viny ho zalila. Neudělal to – a ani na okamžik ho nenapadlo, jak by se kvůli tomu mohl druhý muž cítit – jestli by ho to ranilo. Ranilo by ho to, uvědomil si najednou – samozřejmě že by ranilo muže, který podle vlastních slov neměl se svými bývalými partnery zrovna dobré zkušenosti.

„Hej, kámo.“ Ozval se další známý hlas a polekal ho – začínal mít pocit, že se schází celá jeho absolventská třída. Spiknutí proti němu, které by se dalo jen těžko vysvětlit i jeho obvyklou mizernou smůlou.

„Ahoj, Rone,“ vypravil ze sebe slabě a doufal, že jeho nejstarší kamarád nedojde k nesprávnému závěru.

„Ach, profesore Snape. Promiňte, pane, nevěděl jsem, že jste na schůzce. Hermiona se nezmínila. Pořád se ptá, kdy se zase sejdete,“ řekl Ron – jako by na celé téhle situaci nebylo nic překvapivého.

Jako by to věděl celou dobu.

Harry začínal přemýšlet, jestli mu někdo nenalil něco do čaje.

„Bylo to spontánní, neplánované setkání, pane Weasley. Jsem rád, že jste se po našem… incidentu zotavil,“ řekl Snape.

Harry dokázal pořád jen sedět a dýchat, a i to mu šlo jen stěží.

„Ha, jo, zotavil jsem se docela dobře. Díky za optání. Předpokládám, že ministerstvo vám poslalo poděkování, že jo?“

„Láhev vína, kterou jsem vylil rovnou do odpadu,“ protáhl druhý muž. „Jako bych snad věřil čemukoli, co poslali oni.“

Ron… Ron se ušklíbl. Jako kdyby se Severusem Snapem byli nějací staří známí. „Jsem si jistý, že jim to vadit nebude – slyšel jsem sekretářku říkat, že to stejně bylo levné víno. No, radši už půjdu, než úplně zkazím náladu. Hermiona tě pozdravuje, Harry. A… ehm, zase se brzy stav.“

Harry jen přikývl a sledoval, jak jeho kamarád – nebo kdokoli, kdo se za něj pomocí mnoholičného lektvaru vydával – odchází. Vlastně dávalo větší smysl, že je to mnoholičný lektvar, rozhodl se. Mnohem větší než to, co právě viděl.

„Harry,“ řekl Severus a upoutal jeho pozornost zpět. Severus vypadal… vypadal rozrušeně? „Zdá se, že jsem tě příliš rychle odsoudil, když jsem předpokládal, že se za mou totožnost… budeš stydět,“ přiznal druhý muž – Harry ho prakticky slyšel, jak se s těmi slovy pere.

„Není mi dobře,“ přiznal a najednou ho zalila vlna nevolnosti.

 

* * *

 

Severus ho beze slova odvedl domů – vlastně se v Harryho bytě okamžitě zabydlel a čile se pustil do Harryho kuchyně, aby mu připravil čerstvý šálek čaje, doplněný několika lektvary z jeho dárku. Harry těžce dosedl do svého křesla a ochotně přijal jak lektvary vylepšený čaj, tak přikrývku, která následovala.

„Neuvědomil jsem si, že se necítíš dobře,“ řekl Severus konečně. „Potřebuješ… ještě něco?“

Zavrtěl hlavou a připadal si jako špína – nebylo mu špatně, ale cítil se provinile. Na to přece žádný lektvar neexistoval, ne? „Promiň,“ zachraptěl a nedokázal se na druhého muže úplně podívat.

Severus ho znovu překvapil, když mu váhavými prsty přejel vlasy. Vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli to dělá správně, ale Harry se rozhodně nechystal protestovat. „Vůbec není co. Ty… ses o mě staral, když mi nebylo dobře.“

„To není to samé,“ zachraptěl. „Tobě bylo špatně kvůli mně. Protože… protože jsi pomohl Ronovi kvůli mně, že?“

Druhý muž na vteřinu ztuhl – pak pomalu přikývl. „Nevnímal jsem to tak, Harry – a ani zdaleka nejsem ten, kdo by odmítal výměnu laskavostí, ale tohle za ni nepovažuji. Vpadl jsem do toho v nevhodný okamžik a očividně jsem tě rozrušil.“

Těžce polkl. „Ne. Není to tak. Opravdu mi je špatně,“ řekl – a byla to pravda. Nehledě na jeho hloupé city mu najednou skutečně bylo dost zle.

Jako by se mu chtěla vysmát, sova zaklepala na okno – kupodivu ne na to očarované, ale na obyčejné. Severus ji pustil dovnitř – letěla rovnou k Harrymu a on přijal květinový dopis, který nesla. „Luna,“ zachraptěl a přelétl obsah dopisu. „Píše, že si příliš pozdě uvědomila, že jsem dnes možná už něco měl s pelyňkem, a pokud ano, mohl být pelyněk v čaji příliš silný,“ shrnul.

Snape naklonil hlavu. „A měl jsi?“

Přejel si rukou čelo a už se chystal říct ne, když si vzpomněl. „Dnes ráno jsem si vzal něco na bolest hlavy. Bylo v tom něco z toho?“

Zmijozel si povzdechl. „Jaký typ lahvičky to byl? Hranatý? Nebo kulatý?“

Snažil se vzpomenout a přitom bojoval s další vlnou nevolnosti. „Byla divná. Celá se kroutila,“ bylo to nejlepší, jak to dokázal popsat.

„Ach. Nuže, ano, právě tento konkrétní lektvar by poskytl úlevu od bolesti hlavy a zároveň trochu povzbudil – byl jsi také unavený?“

„Jo,“ přiznal. „Moc jsem nespal.“ Jak by mohl – byl přece příliš zaměstnaný tím, že nemyslel na věci, na které obvykle myslel.

„Pelyněk je účinnou složkou toho lektvaru – vlastně má tento lektvar nejvyšší koncentraci pelyňku ze všech receptur, které používám,“ řekl Severus – a k Harryho zmatení vypadal druhý muž… rozrušeně. „Neúmyslně jsem ti způsobil nevolnost. Já-já se neuvěřitelně omlouvám.“

Harry na druhého muže zíral a snažil se sledovat tok jeho myšlenek, ale naprosto selhával.

„Hm,“ řekl hloupě, zatímco Severus rozhodně přešel zpátky do kuchyně – nyní očividně s úmyslem… vařit? „Severusi?“

„Budu se o tebe starat, dokud ti nebude lépe,“ rozhodl starší muž – Harry chtěl protestovat. „Pravděpodobně se ještě několik hodin budeš cítit hůř – může se dokonce objevit několik záchvatů nauzey nebo emeze. Protože jsem to způsobil, postarám se o tebe.“ Harry chtěl protestovat ještě víc – protestoval by – nebo se zeptal, co znamená emeze – kdyby mu jeho tělo neodpovědělo samo tím, že ho donutilo vyrazit na záchod.

Sotva stihl seslat umlčovací kouzlo, než vyzvracel to málo, co toho dne snědl.

 

* * *

 

Severus Snape byl v péči o lidi dobrý. Nevěřil by tomu, kdyby mu to někdo jiný řekl – a nebyl si jistý, jestli tomu věřil i teď, když to sám zažil. Když se po vyčištění zubů vrátil z koupelny, čekala tam na něj sklenice vody a další předehřátá přikrývka na jeho křesle, které bylo nyní dokonce očarované tak, aby se dalo naklonit.

O pouhých několik minut později se objevil Snape s velmi malou miskou kuřecí polévky. Harry si ani neuvědomil, že má všechny potřebné přísady, ale byla tam. V duchu si kladl otázku, proč je to tak malý šálek, jen aby se těsně před jeho dojedením cítil sytý a tím si sám odpověděl.

Severus ho mezitím jen tiše sledoval, jak jí.

„Díky,“ vypravil ze sebe po polévce a cítil se o něco lépe. „Je – měl jsi někdy tuhle… otravu pelyňkem?“

Druhý muž si povzdechl. „Často, vlastně. Býval součástí lektvaru, který jsem užíval, abych vůbec dokázal spát – někdy tyhle záchvaty nevolnosti trvaly několik dní.“

Harry sebou trhl. „Když… když jsem byl ve škole?“

Jedinou odpovědí bylo krátké přikývnutí. Harry se snažil vybavit si, jestli někdy viděl druhého muže obzvlášť bledého nebo vypadajícího nevolně – ale pravdou bylo, že by si toho ani nevšiml, ani kdyby to tak bylo.

„Děkuju,“ zašeptal místo toho a přistihl se, že natahuje ruku ke Zmijozelovi.

Nevěděl proč – ačkoli se zdálo, že Severus ano, protože ochotně propletl jejich prsty a seděl dokonce v dokonalé vzdálenosti, aby to působilo přirozeně.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se o několik minut později, když se nevolnost znovu zhoršila.

„Podle mého odhadu a na základě tvých příznaků asi dvanáct hodin. Pokud – nechtěl jsem se ti vnucovat, pokud dáváš přednost jinému pečovateli. Rád za tebe zavolam přes krb slečnu Grangerovou, jestli bys jí dával přednost.“

Těžce polkl a málem se zadusil – no, něčím. „N-Ne. Ona, ehm, neví. O… o tom, že jsi to ty.“

Severus se zamračil. „Řekl jsi to jen jejímu manželovi? Muži, u něhož jen stěží věřím, že je schopen diskrétnosti?“

Bezmocně pokrčil rameny – očividně už teď neměl dost odvahy, kterou potřeboval k tomu, aby byl ohledně celé věci upřímný, a tak se rozhodl napravit to jinak – co nejdříve říct svým přátelům pravdu, a tím způsobit, že Snapeův předpoklad, že všichni znají pravdu, bude skutečností.

„M-Mohli bychom – mohli bychom mít k večeři něco sladkého?“ zeptal se nadějně a snažil se na druhého muže udělat co nejvýraznější psí oči.

„Harry, to… ach dobře, myslím, že nějaká kaše nebo něco podobného by mohlo být docela lehké na trávení,“ ustoupil druhý muž s očividným odfrknutím. Když vstal a znovu kolem Harryho procházel, chytil staršího muže za rukáv a zastavil ho.

„Ne… nezdržuju tě od něčeho, že ne?“

Odpovědí byl drobný úsměv. „Od ničeho důležitého, to jistě ne.“

 

* * *

 

Snapeovu péči by si Harry užíval opravdu důkladně, kdyby se cítil byť jen o trochu méně mizerně. Během následujících pěti hodin ještě čtyřikrát zvracel a pokaždé se mu potom udělalo lépe – ale jen na chvíli. Severus byl ve své péči naprosto neochvějný – neřekl ani slovo Harrymu dokonce ani když si aktivně stěžoval a lezl na nervy dokonce i sám sobě.

Bylo to… bylo to bizarní.

Harry nikdy neměl nikoho, kdo by se o něj staral tak dobře – včetně čarodějek, se kterými předtím chodil. Rozhodně ne jeho rodina – naprosto ho ochromilo zjištění, že možná tohle byla ta nejlepší péče, jakou mu kdy někdo věnoval, když mu nebylo dobře.

Být nemocný jako pes mu usnadňovalo nezabývat se tím, jak patetické to bylo, ale nezabránilo mu přemýšlet o tom, kdo se staral o Snapea, když mu nebylo dobře – nebo kdo se o něj staral dřív. Docela podezíral, že odpověď na obě otázky zní: nikdo.

„Až-až mi bude lépe, chci tě vzít na nějaké opravdu nóbl rande,“ řekl o několik hodin později, jen tak z ničeho nic. Snape si půjčil jednu z jeho knih a uvolněně seděl v druhém křesle, prostě… tam byl. „Něco hloupě drahého a luxusního.“

„Jak si k tomu dospěl?“ zeptal se Snape a v hlase měl škádlení.

„A-Abych ti poděkoval. Za tohle.“ Ukázal na sebe. „Nemůže být – není to moc atraktivní, že?“ zeptal se a snažil se znít sarkasticky, ale nepodařilo se mu to. Zněl jen smutně.

Severus – a Harry mu to ani trochu nevyčítal – zaklonil hlavu a zasmál se. Harry možná ten zvuk slyšel za dobu, co se scházeli, dvakrát, a byl jím naprosto okouzlený. Samozřejmě už slyšel druhého muže smát se, ale ne takovým tím hlubokým, otevřeným smíchem od břicha. Druhý muž měl pochopitelně hezký hlas, ale takhle… připadalo mu to jako něco opravdu výjimečného – alespoň Harrymu.

Připomnělo mu to poslední případ, kdy v lese náhodou narazil na jednorožce – několik okamžiků si ho nevšiml, takže měl možnost chvíli jen sledovat, jak se tam prochází. Samozřejmě, že se nakonec splašil, ale Harry měl přesto pocit, že byl svědkem něčeho vzácného a drahocenného. Tohle mu připadalo podivně podobné.

„Jsi idiot, Pottere,“ řekl Severus o chvíli později a ještě se na Harryho usmíval – začínal si říkat, jestli se mu to všechno nezdá. „A nikdy jsi nebyl neatraktivní, ty troubo.“

„Ach.“ Řekl to tupě a přemýšlel, jestli by se měl cítit polichoceně, nebo uraženě – rozhodl se pro pobavení. „Řekni to znovu, až budu příště zvracet.“

Zmijozel zabručel. „Připouštím, že to možná nebude vrchol večera… ale vlastně si myslím, že to nejhorší už máš za sebou. Jestli chceš, mohl bych ti teď připravit kaši.“

Harry – který neměl absolutně žádnou chuť k jídlu – se na druhého muže zazubil. „Ach ano, prosím.“

 

* * *

 

Když se Harry následujícího rána probudil, cítil se dobře, jen stále trochu unaveně. Večer předtím se omluvil v práci, takže o práci bylo postaráno. Snape uklidil jeho byt, než poměrně pozdě večer odešel, poté co ho Harry ujistil, že už se cítí mnohem lépe.

A také se tak cítil – zvlášť poté, co se vyspal.

Bohužel, být dobře odpočatý znamenalo, že teď nastal čas vypořádat se s některými Věcmi. A Věci byly… děsivé. Téměř každý způsob, jakým mohl přistoupit ke kterékoli z Věcí, které potřeboval udělat, mu připadal naprosto hrozný, takže se rozhodl pro svou nejlepší strategii – vtrhnout do toho po hlavě a mít to za sebou.

„Potřebuju si půjčit Rona,“ řekl bez okolků Ronovu nadřízenému. Zmíněný nadřízený vypadal víc než trochu překvapeně.

„Ehm… proč?“

„Záležitost Chlapce, který přežil. Věci kolem Zachránce kouzelnického světa, víš,“ řekl useknutým tónem a modlil se, aby to zabralo.

Bystrozor před ním na něj vrhl ten nejpodivnější pohled – pak pokrčil rameny a přiložil hůlku ke kusu papíru. Ten se sám složil do podoby memoranda a odletěl někam, kde byl Ron. Zřejmě na doslech, protože za necelých třicet vteřin k nim přiklusal, trochu zadýchaný.

„Ahoj, Harry. Co se děje?“ zeptal se Ron – jako by nic nebylo špatně.

Popadl svého přítele za klopu uniformy a bez okolků ho odtáhl do nejbližší kanceláře. Byla obsazená – stačil jediný pohled a čarodějka, která tam byla, opustila svůj stůl a vyšla z malé místnosti. Rychle seslal několik kouzel soukromí a pak se otočil k Ronovi.

„Takže jak dlouho víš, že chodím se Snapem?“ téměř zavrčel.

Ron se zamračil. „Ehm… od té doby, co jsi ho vyléčil? Kámo… řekl jsi mi, že jdeš na rande, a pak najednou utíkáš za Snapem? Možná jsem natvrdlý, ale nejsem idiot.“

Harry na něj zíral s otevřenými ústy. „Ty – ale? Ty ses nezděsil? Nebo, nebo nevím, nevyvádíš?“

Jeho přítel si povzdechl. „No… ne. Abych byl fér, přemýšlel jsem o tom. Chci říct, je to Snape. Víš? Fuj. Ale pak mi došlo, že se ti líbí. Takže… kdo jsem já, abych tě soudil? Dokud to není Umbridgeová…“

Oba se znechuceně otřásli. „Řekl – řekl jsi to Hermioně, že jo?“

Druhý muž se uchechtl. „Cože, a vzdát se jediné věci, kterou vím a ona ne? Ty ses zbláznil? Řekl jsem si, že jí to dřív nebo později řekneš, a pak jí to budu moct celý život omlacovat o hlavu.“

Harry obdivoval odvahu svého přítele – upřímně řečeno, představoval si, že tenhle konkrétní rozhovor dopadne úplně jinak, ale nehodlal to otevírat, ne když tu byly důležitější problémy.

„Líbí se mi. Opravdu ano. Ale… je to Snape,“ řekl místo vysvětlování.

Ron ho poplácal po rameni. „Kámo… miluju tě a podporuju tě, ale jestli chceš někoho, kdo ti ho bude vychvalovat, jsem ten poslední člověk, za kterým bys měl jít. Promiň.“

„Ne, máš pravdu,“ přiznal. „Budu to muset někomu říct. Jen… komu?“

Své možnosti pečlivě zvažoval – Ginny, Luna a Hermiona byly jasné volby. Možnost představovala i Molly – Snapea znala už ze školních let, i když o něm nikdy moc nemluvila, kromě chvály jeho práce během války.

Ani jedna z nich nejspíš nebude na to, co se dělo, pohlížet příliš příznivě – a každá z dotyčných čarodějek bude pravděpodobně naštvaná, že to tajil tak dlouho. Hermiona by byla nejspíš nejméně rozčilená – ale říkal si, že Ronovo tajení před ní bylo v tomhle ohledu aktivně horší pro něj.

Opravdu neměl žádnou dobrou možnost, že?

 

* * *

 

„Zdravím. Děkuji, že jste se se mnou tak narychlo sešla,“ řekl rozpačitě, když se posadil naproti čarodějce před sebou.

Jeho bývalá učitelka Přeměňování se na něj laskavě usmála. „Nebyl to žádný problém… Předpokládám, že to souvisí s vašími námluvami?“

Tiše zakňučel a pokusil se – neúspěšně – zeptat, jak to mohla vědět.

Naštěstí se zdálo, že dokázala uhodnout, na co myslí. „A vzhledem k tomu, že jste přišel právě za mnou, mohu jen předpokládat, že ve skutečnosti jde o společného známého, se kterým se scházíte?“

Zasténal a nakonec se donutil promluvit. „Dalo by se to tak říct. Já – já jsem z toho dost ztracený a doufal jsem, že někdo, kdo nás oba zná…“

Vážně přikývla. „Nuže, rozhodně se vám pokusím poradit… Tak kdo je ta čarodějka, se kterou se scházíte?“

Harry se suše zasmál. „Jsem rád, že jste to formulovala právě takhle, ehm… Je to Severus Snape.“

Mezi nimi zavládlo naprosté ticho – dokonce i nástěnné hodiny si daly na několik vteřin pauzu, aby ten okamžik nerušily.

„Prosím?“ vypravila ze sebe skotka chraplavě, její přízvuk byl ještě výraznější než obvykle.

„Řekl jsem, že, ehm, chodím se Severusem Snapem. Protože… protože víte, ten námluvní rituál, ono to prostě…“ Koktal a snažil se jí ve zkratce vysvětlit, co se stalo – bez jakýchkoli příliš osobních detailů. Své bývalé ředitelce koleje přece nehodlal říkat, že už se se Snapem líbali třikrát – a jednou to dokonce inicioval on sám.

To by raději zemřel, a to vůbec nebyl dramatický.

„Napijete se?“ navrhla. Přivolala láhev a nalila si více než štědrou dávku jakéhosi jantarového alkoholu. Harry odmítl a místo toho sledoval, jak do sebe sklenku obrátila, jako by to byla voda. „Merline, Pottere, vy jste se zbláznil?“

„Na to se ptám sám sebe každý druhý den, profesorko,“ zanaříkal slabě.

„Minervo, prosím. Zvlášť pokud budeme probírat… tohle.“ Ukázala na svou sklenku, která se mezitím sama znovu naplnila, což… Harry musel uznat, že bylo fér.

„Minervo,“ souhlasil tiše a čekal, až řekne cokoli, co si v hlavě očividně skládala dohromady.

Trvalo to minutu – ale Harry byl ochoten počkat. Vlastně si nebyl jistý, v co přesně doufal – kromě nějakého náznaku, jak dál.

„Panebože, Harry, ty neděláš věci napůl, viď? Ze všech kouzelníků… ale nuže, teď už se s tím nedá nic dělat, řekla bych. Kolik schůzek už jste měli?“

„Deset,“ řekl tiše. „Ještě čtrnáct.“

„Dobře, takže druhá třetina.“

„V-Vy se v tom celém vyznáte?“

„Samozřejmě. Za mého mládí to bylo o něco populárnější. Sama jsem málem jednou vstoupila do námluv – nakonec jsme spolu ale chodili tím modernějším způsobem – a ještě že tak, protože kdyby ne, za to, jak tehdy pokračoval, by dostal pořádný trest,“ řekla s odfrknutím.

„Pořádný… trest?“

„Ach, jistě víš, že nedodržení smlouvy má své následky?“

„Jistě. Jen ne jaké.“

Povzdechla si. „Nuže, pokud jde například o nevěru, provinilá strana trpí… problémy s výkonností. Ať už jde o čarodějku, nebo kouzelníka. Pokud jde o něco jako finanční podvod, trestem je obvykle veřejné ponížení – ale opravdu si nemyslím, že na podrobnostech příliš záleží, nemyslíš?“

„Asi ne,“ přiznal slabě. „Ale ehm, pokud jde o to, že je to Severus…“

„Nuže, nejsem si tak docela jistá, jak ti můžu pomoct – snad tím, že ti řeknu, jaký býval? Když byl mladý?“

„Jistě,“ souhlasil, sám najednou nevěděl, proč si ze všech lidí přišel pro radu právě k ní.

„Nuže, Severus Snape byl jako dospívající… neoblíbený. Jak si jistě dokážeš představit. Nebyl pohledný a nebyl zdvořilý ani oblíbený. Také nebyl příliš… nenápadný, když se mu někdo líbil. Alespoň ne zpočátku. Vzpomínám si, že hodně zíral a koktal,“ řekla s povzdechem.

Harry si to zkusil představit. „Také rudl?“

„Toho jsem si nikdy nevšimla, ale to neznamená, že nerudl. Nebyla jsem jeho ředitelkou koleje – jen si vzpomínám, jak se díval na některé kouzelníky.“

„Měl nějaký typ?“ napadlo ho – vlastně už se nad tím zamýšlel dřív, ale nikdy neměl odvahu se zeptat.

„Samozřejmě. Pohlední, mocní, kouzelníci z důležitých rodin– většina věcí, kterými on sám nebyl.“

„O-On je mocný,“ řekl a pocítil podivné nutkání toho druhého muže bránit.

Minerva se na něj usmála. „To je. Obvykle však nebýval příliš úspěšný ve svých… zájmech, mírně řečeno, a nakonec o ně přestal projevovat zájem – alespoň pokud si vzpomínám. Poté, co dokončil studia – nuže, existovaly jen pouhé zvěsti o tom, s kým se možná schází a s kým možná ne.“

„Dobře,“ řekl slabě. To mu tedy vůbec nepomohlo, že?

„Ale tohle ti říct můžu, Harry – Severus Snape je mnoho věcí, ale nezávazný mezi ně rozhodně nepatří. Jestli to, co říkáš, bere vážně a skutečně se snaží – nuže, se vším všudy – můžu si jen představovat, že to, co dělá, myslí vážně.“

Žaludek se mu sevřel do uzlů a Harry si náhle přál, aby ten drink přijal. „Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že Severus, kterého já znám, se těmto námluvám oddá celý – a pro něj to neskončí podáním ruky a rozloučením po poslední schůzce. Alespoň ne bez toho, aby to z jeho strany znamenalo pořádnou bolest zlomeného srdce.“

„No do prdele,“ zamumlal Harry tiše.

 

* * *

 

Hermiona byla jeho další zastávkou. Nebo by alespoň byla, kdyby ho cestou zpět k místu pro přemisťování poblíž Minervina domu ve skotské vysočině nezastavila sova. Vypadala poněkud otráveně – chudák zřejmě přiletěl až z Londýna. Harry na ni zavrkal, pohladil ji a nabídl jí soví pamlsky, které u sebe neustále nosil, kdyby mu náhodou Severus napsal.

Sova mu zřejmě byla ochotná odpustit, protože se mu téměř zhroutila do náruče a usadila se mu v podpaží podobně jako pes, zobák schovala pod křídlo a zjevně se chystala zdřímnout si.

Harry byl tedy ochotný odložit cestu zpět, posadil se a dával pozor, aby sovu spící na levé paži nevzbudil. Otevřít dopis jen pravou rukou nebylo snadné, ale nějak to zvládl. Podle očekávání byl od Severuse.

 

Milý Harry,  

přestože jsi mě ujistil, že naši příští schůzku naplánuješ ty, přeji si tak učinit sám. Máš devátého čas na večeři a koncert? Podařilo se mi získat lístky na poměrně žádané představení včetně jídla, pokud bys měl zájem.

 

Četl a mračil se – na tom datu mu něco připadalo významné, jen nedokázal přijít na to co.

Zabručel a snažil se vzpomenout, jen aby tu myšlenku zahodil – nejspíš nebyla důležitá. Do devátého zbýval ještě celý týden a on plánoval něco bezprostřednějšího, čím by druhému muži poděkoval.

Ve skutečnosti měl dokonce jeden nebo tři nápady. Něco, o čem si myslel, že by se Snapeovi líbilo víc než jeho nabídka luxusu. Něco, co by, kdyby byl při smyslech, pravděpodobně vůbec nezvažoval, ale…

Povzdechl si a pohlédl na spící sovu, která ze spaní tiše trylkovala, a přemýšlel, jestli někdy vůbec byl při smyslech. Setřásl ze sebe tyto obavy, vytáhl hůlku a z kapesníku si přeměnil kus pergamenu.

 

Drahý Severusi…

 

* * *

 

Potěšilo ho, když druhý muž jeho nabídku přijal – ačkoli jeho odpověď zněla přinejmenším zmateně. Harry to chápal – požádal staršího muže o dvě dávky mnoholičného lektvaru a zeptal se, jestli by byl ochotný udělat něco nezákonného.

Už jen to, že mu Zmijozel, zaměstnanci ministerstva, neřekl, ať jde k čertu, bylo dost výmluvné. A to, že se objevil s fialovou a červenou lahvičkou v ruce, ochotný udělat jakoukoli tajnou kriminální věc, kterou měl Harry v plánu… začínal si myslet, že na Minerviných slovech o Zmijozelovi možná něco bylo.

„Prozradíš mi nějaké další podrobnosti svého plánu kromě ‚není to legální‘?“ protáhl druhý muž.

Harry se zachichotal. „No, je to… dobře, je to jen tak trochu nezákonné. Napadlo mě něco, co by se ti možná líbilo víc, než kdybych tě táhl do nějaké stupidně drahé restaurace.“

„A tato záhadná aktivita vyžaduje mnoholičný lektvar?“

„No, to nám ušetří spoustu času, jo. Máš… je to ono?“

Druhý muž přikývl.

„Skvělé. Který je můj?“

Když mu podal červenou lahvičku, povytáhl výmluvně obočí. „Vidím, že se mě ani neptáš, koho jsem si vybral jako naše… náhrady, abych tak řekl?“

Uchechtl se. „Ne. Jen budu doufat, že to nebude někdo příliš ošklivý. Ve škole jsme se jednou, ehm, já a Ron proměnili v Crabbeho a Goyla.“

„Můžeš být klidný,“ řekl druhý muž. „Bude to mít efekt čtyři hodiny – kdy ho vypijeme?“

Harry se podíval na čas. „Začneme asi za patnáct minut a mělo by to skončit přibližně za dvě hodiny, takže… teď?“

„Dobře,“ řekl druhý muž a pak odšpuntoval a vypil svůj lektvar. Harry rychle udělal totéž, jen aby ho málem vyzvracel – tak dlouho ho nepil, že zapomněl, jak naprosto odporný ten lektvar je. Cítil, jak se jeho tělo třese a svíjí, když jím, skrz něj a kolem něj prošla změna, kterou by nikdy nedokázal popsat slovy – a pak byla naštěstí u konce.

„Odporné,“ zachraptěl – a pak ztuhl. Jeho hlas byl výrazně vyšší než obvykle. Nemohl si pomoct a přitiskl si ruku na hrudník – a skutečně nebyl zdaleka tak plochý, jak by měl být.

„Elegantní. Opravdu,“ řekl Severus suše – a kdyby Harry nebyl naprosto zmatený skutečností, že je právě teď žena, změněný tón druhého muže by si uvědomil dřív.

„Já – jsem holka,“ zakňučel – a znělo to ufňukaně, ještě víc než obvykle.

„Velmi hezká,“ ujistil ho Severus klidně – a teprve tehdy Harrymu došlo, že… no, že Severus už také není muž. Harry se přinutil skutečně podívat na druhého muže. Což… což už nebyl.

Severus Snape, který nyní stál před Harrym, byl podle všeho přesně takový, jakého si Harry představoval úplně na začátku, když si myslel, že chodí s čarodějkou.

Vlasy po ramena, ne úplně rovné černé vlasy, rozhodně víc křivek, než by čekal, ale přesto – křivky. A k jeho naprostému šoku byli teď přibližně stejně vysocí. Přistoupil blíž, napůl zmatený a napůl fascinovaný.

Dokonce to převážilo i jeho zájem o vlastní vzhled – Snape byl… byl hezký. Nejspíš přibližně stejně starý a viditelně si na své vlastní tělo ještě úplně nezvykl, ale… „Páni,“ vypravil ze sebe slabě. „Nečekal jsem, ehm, ženy.“

„Docela předpokládám, že smyslem toho bylo, abychom nebyli rozpoznatelní?“

„Jasně,“ řekl roztržitě a hledal v nové tváři náznaky skutečného Severuse. Samozřejmě tam žádné nebyly – jak by také mohly – ale přesto se nemohl ubránit zírání. Nakonec se vzpamatoval, když ho tikot hodin upozornil, že by opravdu měli být včas.

Sám sebe v zrcadle sotva zahlédl – dlouhé myší hnědé vlasy spletené do copu, nevýrazná tvář, poměrně výrazné křivky, o něco vyšší než obvykle – a pak pobídl Snapea ke dveřím.

„Je tento vzhled… pro tebe přijatelný?“ zeptal se Severus – všechno to působilo úplně špatně – Harrymu chyběl jeho obvyklý hlas.

Přesto se zazubil, protože vzrušení z porušování pravidel už jím začínalo proudit. „Samozřejmě. Jsi – jsi moc hezká holka. A ne, neproklínej mě!“ řekl vesele, než stačil druhý muž odpovědět. „Pojď, přemístíme se společně.“ Nabídl mu rámě a překvapilo ho, jak podivné bylo najednou mít vedle sebe čarodějku místo vyššího kouzelníka.

 

* * *

 

Dostat se na aukci bylo snadné – vybral si místo vpředu v horní řadě. Nebylo to místo určené pro přihazování – alespoň kvůli tomu tu nebyli. Snape rychle pochopil, co se děje – a očividně byl zmatený, proč tu jsou.

„Proč všechna ta pompéznost kvůli… nelegálnímu bazaru s přísadami?“

Usmál se a posunul se blíž, zatímco sledovali dražitele, jak představuje první položky – několik rostlin, o kterých nikdy neslyšel.

„O téhle se říká, že je největší v Anglii. A prý tu mají opravdu vzácné věci.“ Alespoň podle informací, které si přečetl na ministerstvu.

Snape naklonil hlavu a delší vlasy mu přepadly dopředu. Odsunul si je zpět a ten pohyb byl podivně roztomilý. Harry se zazubil.

„A přesto nebudeme… přihazovat?“ zeptal se druhý muž zmateně.

„Ne. To by bylo nezákonné a já jsem, no, kdo jsem.“

„My jsme tady,“ protáhl Severus a jeho ruka poklepala Harrymu na koleno – byli přitisknutí stehnem ke stehnu, ale Harry se rozhodně nehodlal pohnout. Když se nepohnul ani Zmijozel, sám pro sebe se zazubil.

„Mhm, jo, jsme. Jen… si ty přísady prohlédneme. Řekni mi, jestli je tam něco, co by se ti… líbilo,“ řekl a pak opatrně – a pravděpodobně vůbec ne nenápadně – se jakoby natáhl a pak objal muže – ženu – vedle sebe.

 

Trvalo to asi devadesát minut a dvě třetiny položek v programu, než Harry dostal signál – nebo spíš než dole zahlédl známou záplavu rudých vlasů. S úsměvem zůstal na místě – dokonce i když kolem nich přibližně ve chvíli, kdy se Ron a jeho kolegové odhalili jako bystrozorové, vypukla skutečná panika.

Harry ochotně udělal svou část – zablokoval východy, aby zabránil přítomným v útěku. Byl dostatečně mocný na to, aby uvěznil všechny kromě několika nejrychlejších – a když se objevilo ještě více bystrozorů, aby přítomné zatkli, bylo snadné identifikovat se před Ronem hůlkou – a omluvit svého společníka.

Ron na ně oba obezřetně pohlédl – Harry přesně viděl okamžik, kdy mu to došlo. „Víš co, já se ani nebudu ptát. Každopádně to šéf schválil, tak si asi nakup, co potřebuješ. Jen ne, víš co. Mají tam, ehm, panenské části.“

„Jistě že ne,“ ochotně souhlasil. „Pojď.“ Vesele pokynul svému společníkovi. „Jdeme nakupovat.“

 

„Jsi cvok,“ zasyčel Severus, když vstoupili do zákulisí, kde byly přísady skutečně uskladněné. „Šílenec.“

„Proč?“ zeptal se Harry s úsměvem a protáhl své nezvyklé tělo. Čarodějka byla vyšší a podle něj sportovnější než on, protože cítil podivné nutkání se takhle pohybovat. „Protože jsem souhlasil, že pomůžu ministerstvu při razii výměnou za to, že… nezakatalogizují několik přísad, o které by někdo, na kom mi záleží, mohl mít zájem?“ zeptal se s mrknutím – jen aby zcela ztuhl.

Právě… právě flirtoval se Snapem, nebylo o tom pochyb. A také řekl, že mu na něm… že mu na něm záleží.

Skutečnost, že druhý muž ztuhl úplně stejně, prozrazovala, že si toho také všiml – ale samozřejmě že ano. Když se pomalu otočil, byl Harry ještě zmatenější – čarodějka, kterou si vybral za svou podobu, byla očividně velmi náchylná k červenání – byl rudý jako rajče a podle pohledu, který Harrymu věnoval, si toho byl také vědom.

Byl si docela jistý, že by ho Snape zabil, kdyby ho dál škádlil – nebo kdyby se o tom byť jen zmínil.

Teď ho napadlo, jestli by se druhý muž červenal častěji, kdyby mu v tom nebránila jeho vlastní pleť – ta představa se mu docela líbila.

S pocitem, že právě vyhrál nějaký jackpot, se Harry pokusil skrýt úsměv. „Pojď, vyber si, co chceš, jen nic z těch opravdu odporných věcí,“ pobídl ho a srdce mu poskočilo způsobem, o kterém doufal, že je to kvůli jeho vypůjčenému vzhledu. „Koneckonců se ti snažím poděkovat za to, jak ses o mě předtím staral.“

Vedl Snapea dál – ne že by ho k tomu musel příliš pobízet – a prohlíželi si označené bedny plné převážně ukradených nebo nelegálních věcí. Harry nakupování nenáviděl – se svými bývalými partnery občas na nákupech byl, samozřejmě – ale podivně tohle tak nepůsobilo a vůbec mu to nevadilo.

 

O několik hodin později bylo podivné sledovat Snapea, jak se mění zpět – bylo to jiné než jeho vlastní proměna, která kupodivu proběhla o několik minut dříve. Bylo také tak zvláštní být alespoň několik minut tím, na co byl zvyklý – kouzelníkem chodícím s čarodějkou.

Poté, co Snape dokončil výběr svých přísad, zašli na večeři. Jen na rychlé jídlo, než se vrátili k Harrymu, kde se převlékli.

Během těch několika minut se nedokázal ubránit tomu, aby se ke Snapeovi přiblížil, aby porovnal, jaké to obvykle je stát před druhým mužem – menší výškový rozdíl, více křivek, delší vlasy.

Bylo to… zvláštní.

„Ten pocit z toho lektvaru je odporný,“ řekl Severus asi o minutu později, opět svým normálním hlasem a trochu zadýchaný.

„Chyběl mi tvůj hlas,“ bylo jediné, co Harry dokázal říct, a přemýšlel, jestli to druhému muži zní stejně hloupě, jako se sám cítil.

Podle toho, jak se na něj Severus usmál, si myslel, že nejspíš ne.