„Bylo mi jedno, že je zase, ehm, muž. Chci říct, vidět ho jako ženu… bylo to divné. Nebylo to lepší,“ vysvětloval a zíral do stropu Ronovy kanceláře.

„Kámo… co chceš, abych řekl? Víš, jak těžké bylo nezapískat na vás dva?“

Odfrkl si. „Roztrhal by tě na kusy.“

„Ani bych mu to neměl za zlé,“ řekl jeho přítel. „Když se tu stejně válíš, proč mi nepomůžeš sepsat hlášení?“

„Nemůžu, jsem na nemocenské. A taky nemůžu, protože jsem tam nebyl,“ řekl kysele.

Prakticky slyšel, jak Ron obrací oči v sloup. „Stejně nevím, co čekáš, že já řeknu. Hermiona je ta, co rozumí vztahům. Asi bychom ani nebyli spolu, kdyby mi neřekla, že se mi líbí, upřímně.“

„To… si nepamatuju úplně stejně, ale budiž. Jen – ty jsi jediný, kdo to ví,“ zakňučel. „A já jsem to chtěl říct i ostatním, ale jak si představuješ, že to dopadne? ‚Hej, Neville, hádej, s kým chodím?‘“

Ron se uchechtl. „Špatný příklad. Hermioně to vadit nebude, jsem si jistý. A mámě to nejspíš taky nebude vadit.“

Promnul si ruce přes obličej. „A co kouzelnický svět?“

„Byl jsi u něj doma?“

„Jo?“

„Má ochranná kouzla, která by odolala splašenému stádu?“

„Dej mi ta zatracená hlášení, zkontroluju ti je,“ vyštěkl a natáhl ruku – vlastně cokoli, jen aby změnil téma.

 

* * *

 

Drahý Severusi,  

stále platí večeře a představení devátého? Co si mám vzít?  

S pozdravem,  

Harry 

 

 – byl to nejspíš jeden z kratších dopisů, které druhému muži poslal, ale nebylo toho už moc co říct, že?

Od chvíle, kdy se rozešli po svém malém výletu na aukci, od druhého muže nic neslyšel – a to už byly dva dny. Nebyl vysloveně znepokojený, ale… obvykle si psali téměř každý den. To ticho zaregistroval – a dál už nebyl ochotný zacházet.

Doufal, že jejich schůzka stále platí – byl zvědavý, na jakou akci ho druhý muž vezme – a trochu ho štvalo, že od aukce spolu nemluvili.

Naštěstí nemusel čekat dlouho – zanedlouho mu na stůl přistála poměrně tlustá obálka. Nechal okno pootevřené – poměrně malá sněžná sova se protáhla mezerou dovnitř. Usmál se – jako vždycky, když mu sova připomněla Hedviku.

Pohladil malé stvoření po hlavě, dal mu extra pamlsek za svého starého přítele a otevřel dopis. Byl krátký – další složená stránka způsobila, že vypadal tlustší.

 

Milý Harry,

musím se omluvit za své mlčení – obávám se, že jsem od našeho návratu z aukce opustil laboratoř pouze jednou, a to na krátkého zdřímnutí. Zanedbal jsem ujištění o své vděčnosti – a samozřejmě potvrzení našich plánů na devátého. Můžeš si vzít, co chceš – ale pokud by to nebylo příliš odvážné, ocenil bych něco podobného tomu, co sis vzal na maškarní ples. Přikládám patentovou přihlášku, ke které jsem si dovolil přidat tvé jméno, protože bez přísad, které jsi poskytl, by to nebylo možné. Jsem ti nadále velmi vděčný, i když to gesto bylo přehnané – nestaral jsem se o tebe (jak jsi to formuloval) kvůli odměně, ale jednoduše proto...

 

„Nepodepsal to,“ řekl Harry sám pro sebe a sovičku s úsměvem. Bylo podivně zřejmé, jak se druhý muž při psaní cítil – uspěchaně, nejistě. Stejně jako se někdy cítil Harry, když psali. Přemýšlel, jestli to bylo proto, že Snape litoval, že nenapsal, nebo se obával, že by se Harry mohl rozčílit. Na patentu mu vůbec nezáleželo, ale…

Přečetl si to podruhé. „Hm,“ řekl tupě a položil dopis – k jeho překvapení tam sova stále byla a na jeho stole se téměř rozplácla jako palačinka. Chvíli byl zmatený, než si vzpomněl, že ještě před minutou měl na tom místě stole horký čaj. Zasmál se a očaroval celý stůl, aby se zahřál, a pak se znovu zaměřil na to, co mu při prvním čtení připadalo podivné.

„Co myslíš, maličký?“ zeptal se sovy. „Zní to, jako by se snažil říct, že mu na mně záleží? Taky ti to tak připadá, že? Ta poslední věta?“

Sova líně otevřela jedno oko, zavrkala a pak se na stole rozplácla ještě víc.

„No, myslím, že ano,“ rozhodl a vstal s širokým úsměvem na tváři – pochyboval, že v dohledné době zmizí.

 

* * *

 

„Co myslíš tím ne?“ zeptal se Luny o půl dne později.

„Myslím ne. Můj bratranec nemá čas, aby ti ušil další oblečení jako na maškarní. Momentálně, no, spadl do trhliny.“

„Do jaké trhliny?“

Luna si povzdechla. „Do takové, která vede někam jinam, a dokud se nevrátí, nebude vyrábět masky, oblečení ani nic podobného. Nebo možná může, ale nebude je schopen poslat sem.“

„Dobře,“ řekl a cítil se trochu ztraceně – doufal, že se dostane ke zdroji těch hábitů, které se mu poprvé tak líbily.

„Ale vlastně… co jeho žena? Ta se živí stejně – dokonce se učila u stejného mistra. Měla by ti být schopná pomoct.“

„Ano! Rozhodně ano, Merline, dokonalé.“

„No… musím tě varovat, její návrhy jsou trochu jiné. Víc… dospělé,“ varovala ho.

„Jsem si jistý, že budou v pořádku. Dokud jsou vhodné na veřejnost.“

„Ach, o tom jsem si jistá. Kdy to potřebuješ?“

Hluboce si povzdechl. „V ideálním případě zítra odpoledne, ale nejpozději pozítří. Tehdy si ho vezmu na sebe.“

„Uvidím, co se dá dělat. Možná tě to bude něco stát,“ řekla s úsměvem.

„To je v pohodě. Jakoukoli částku. Dokonce jí dám spropitné. A kdyby to mohlo být… zelené, třeba?“

Luna se na něj vyrovnaně usmála. „Zelená lichotí tvým očím. Jsem si jistá, že to vezme v úvahu. Místo spropitného bys jí mohl pomoct najít jejího manžela, pokud někdy budeš mít možnost hledat?“

Zmateně zamrkal. „Ehm… jasně? Alehledat… kde?“

Vstala a očarovala jejich prázdné šálky od čaje, aby se přesunuly do dřezu. „No, nevíme, kde je, takže vlastně kdekoli. Kdykoli tě to napadne. Jen… hledej. Tak se přece věci hledají.“

„Jasně,“ řekl. „Budu hledat.“

 

* * *

 

Harry by se nejraději nakopal.

Samozřejmě až v poledne devátého si vzpomněl, proč mu předtím připadalo devátého důležité. Stačilo jen minimálně zneužít svých pracovních pravomocí a vytáhnout spis jistého Severuse Snapea. Byl to jeden z nejtlustších spisů, jaké kdy viděl. Samozřejmě ho neotevřel – informace, kterou hledal, byla přímo na první stránce spolu s údaji o jeho hůlce a fyzických charakteristikách.

Bylo to tam – narozeniny: 9. ledna 1960.

Neměl žádný dárek.

Sotva stihl spis vrátit – poté, co naštvaně přeškrtl ručně napsané „smrtijed“ na obalu – než pospíchal k nejbližšímu krbu.

K jeho úlevě byl Neville přesně tam, kde doufal – v obchodě s bylinami, který nyní vedl, přímo v prodejně – i když se o ni sám staral jen zřídka.

„Harry! Proč tak pospícháš? Aha, měl jsi rande, že? Měl jsem skvělý nápad na kytici—“

„Ahoj, Neville, a promiň, kámo, ale tohle bude muset být lepší než to. On – má narozeniny. Neřekl mi to, ale má je dnes a já potřebuju něco skvělého, dobře?“

Neville zabroukal a odložil cvakající sedmikrásky, o které se staral. „Tak to je trochu těžší. Pořád chceš růže?“

„Nejlépe. Co já vím, jaká je nejvzácnější růže? Nebo nějaká opravdu drahocenná? Diamantové růže? Existují diamantové růže?“

Jeho přítel se uchechtl. „Vůbec ne, ale znám jednu, která by byla dobrým dárkem. Ehm, zvlášť pokud si nechal ty ostatní, které jsi mu dal v květináčích.“

„Hm?“

„No, přemýšlel jsem o vílí růži.“

„O čem?“ zeptal se trochu podrážděně – nechtěl lekci z bylinkářství, jen… jen dokonalý dárek. Pokud možno rychle, protože si ještě ani nevyzvedl oblečení u Luny.

„Přesněji řečeno by bylo správnější říct růžová víla. Jsou to víly, které si osvojily konkrétní růži. Pečují o ni a starají se o ni – a také o další rostliny v její blízkosti. Jde o to, že si ji nemůžeš koupit,“ vysvětlil Neville a poškrábal se na hlavě.

Zhluboka se nadechl. „Dobře, ale předpokládám, že ji můžu získat, jinak bys to nezmínil?“

„Jasně. Několik jich je kolem skleníků mojí babičky, rády se scházejí a pobývají u žabí fontány,“ řekl věcně. „Budeš jednu muset přesvědčit, aby šla s tebou – a aby, no, dovolila, aby její květ byl někomu darován.“

„Přesvědčit vílu. Jasně, proč ne. Co jedí? Můžu ji podplatit medem nebo něčím?“

„Ehm, ty, které znám, jsou masožravé. Nemáš náhodou… wagyu?“

„Wagyu,“ řekl a trochu zoufale si povzdechl.

 

* * *

 

Bylo překvapivě snadné sehnat několik kvalitních kusů masa a přemístit se na pozemek Nevillovy rodiny. Překvapilo ho, jak obrovský byl – rodina Longbottomových byla koneckonců také dost bohatá. Když následoval Nevilla, který vesele vykládal o růžích, do skleníků, moc lidí neviděl.

Snažil se svého přítele poslouchat, ale byl příliš vystresovaný – příliš nabuzený na to, aby byl schopen nějakého nezávazného tlachání.

Neville ho zavedl k velké fontáně s odpornou ropuchou jako ozdobou – k jeho pobavení byla na okraji téhle fontány mnohem menší fontánka s daleko roztomilejší malou žábou jako ozdobou.

„Žabí fontána. Doporučuju položit trochu masa a když se objeví, no… zkus je přesvědčit.“

„Dobře,“ řekl. „Umí… mluvit?“

„Jasně. Tedy, ne nutně s tebou, ale mluvit umějí,“ řekl Neville a jeho obavy tím vůbec nezmírnil.

„Díky, kámo. Dlužím ti další rundu nebo deset,“ řekl a otevřel svou malou tašku s masem od řezníka.

„Jasně. Nech ji, aby tě dovedla k růži, a pokud se ti to podaří, prostě ji magicky přesaď. Ale nepoškoď ten květ, budou velmi naštvané.“

„Samozřejmě,“ řekl a opatrně si klekl k menší fontáně a pokusil se rozložit maso tak, aby mohlo víle připadat lákavé.

 

Seděl na podlaze skleníku a zíral na maso, přemýšlel, jestli se úplně nezbláznil. Byl tam už nejméně deset minut a jediná věc, která se objevila, byla beruška, která odletěla stejně rychle, jako přiletěla.

„Opravdu by se mi tu hodilo trochu štěstí,“ řekl sám pro sebe a přemýšlel, jestli Snapeův stojan na lektvary náhodou neměl Tekuté štěstí. Měl si to zkontrolovat – ale teď už bylo pozdě. „Jestli, no, jestli mě víly slyšíte, hledám květinu, kterou bych daroval svému – někomu, s kým chodím,“ vysvětlil a soustředil se na žábu, jako by předstíral, že je to víla.

„Je velmi dobrý v péči o rostliny, protože pracuje s lektvary. Daroval jsem mu spoustu krásných květin, takže, ehm, ta vaše by byla v dobré společnosti,“ vysvětloval a srdce se mu rozbušilo rychleji, když se poblíž zašustilo několik listů. Neotočil však hlavu. „Není to nejmilejší člověk, ale o vaši květinu se určitě postará, to vám můžu slíbit.“

Kolem něj se zvedlo několik barevných skvrn světla a přiblížilo se k žabí fontáně. Snažil se zůstat v klidu a přemýšlel, co dalšího by mohl říct – už je ujistil, že o jejich květiny bude postaráno.

„Je – ten muž, se kterým chodím, je velmi výjimečný. Možná to nevíte nebo vás to nezajímá, ale je to hrdina. Ehm, bojoval ve dvou válkách a pomohl nám vyhrát obě,“ řekl, téma mu bylo nepříjemné, ale toužil víly přesvědčit. Stále se přibližovaly. „Vždycky se o mě velmi dobře staral – a o vás by se určitě také staral.“

Čím déle mluvil, tím snadněji nacházel hezké věci, které mohl o Severusovi říct. Dokonce popsal jeho domov, jaký je v lese – ale hlavně se soustředil na to, jak dobře se stará o věci – a o lidi. Než si to uvědomil, mluvil už přes deset minut.

„Tvůj milenec… je stejně upovídaný jako ty?“ ozval se vysoký, zvonivý hlas v tónu, který mohl být jen opravdu otrávený.

„Ehm, ahoj. Ne, ne, opravdu si to nemyslím.“

Žlutá skvrna připlula k masu a zvedla kousek – usoudil, že možná právě ona mluvila, ale jednoduše odletěla s masem a místo ní se přiblížila růžová. „To je dobře. Jsi příšerně otravný,“ řekla.

 

 

* * *

 

Harry potlačil úsměv – bylo těžké se nesmát tak malému tvorovi, který ho urážel. Ani ho neviděl – vznášející se světlo nebylo o moc větší než golfový míček, ale bylo příliš jasné na to, aby přes něj rozeznal tvora, který ho vydával.

„Je docela tichý a často bývá ve své laboratoři. Takže by tě příliš nerušil,“ řekl Harry. „A ehm, kdybys měla hlad, jsem si jistý, že by mu nevadilo obstarat kvalitní maso.“

Stále se přibližovala. „Mám ráda telecí. Ne ryby.“

„Vyřídím mu to. Pokud… pokud budeš ochotná dovolit mi darovat mu tvou květinu.“

„Možná bych mohla,“ řekla víla a trochu poskakovala nahoru a dolů. „Chceš vidět moji květinu? Je to jedna z nejhezčích, které tu máme.“

„Ehm, jo, jasně,“ řekl Harry a snažil se, aby nezněl příliš dychtivě. „Myslím, že tu mám trochu telecího, jestli chceš nejdřív tohle?“ zeptal se a spěšně se přehraboval na dně tašky. Koupil trochu od všeho – telecí ale nevyndal, jen trochu ryby a něco, o čem si byl docela jistý, že je to vepřové.

„Možná nejsi zase tak otravný,“ řekla víla poté, co popadla překvapivě velký kus masa. „Pojď.“ A o chvíli později Harry zjistil, že za ní prakticky běží, protože ta malá potvůrka byla rychlá.

Když se víla zastavila u skupiny vysokých růží s jediným stonkem, byl už pořádně zadýchaný. Byly dost jiné než keře, na kterých rostla většina ostatních růží.

K jeho překvapení bylo telecí z velké části pryč – během letu ho celé snědla, přestože ten kus masa byl větší než ona sama.

„Která… která je tvoje?“ zeptal se nejistě – bylo tu několik velkých, nádherných růží, většina z nich měla na okvětních lístcích jakýsi žíhaný vzor v bílé a červené. Přistoupil k jedné, která byla obzvlášť krásná, a prohlédl si ji. Okvětní lístky byly krémové a sytě červené, s nepravidelnými skvrnami jasnější červené.

„Dobře sis všiml. Vy lidé jí říkáte růže Abrakadabra – ale to jméno se mi nikdy příliš nelíbilo.“

„Je nádherná,“ řekl naprosto upřímně. „Je… je dokonalá. Jestli jsi ochotná…“

„No… přinesl jsi květináč? A rozhodně ne malý!“

 

 

* * *

 

O dvě hodiny později – a velmi blízko hranice nervového zhroucení – stál ve svém bytě, oblečený v tmavě šedém, zbytečně těsně střiženém prodlouženém obleku s lesně zelenou košilí pod ním, u níž podle jeho názoru návrhář mohl zapomenout na jeden nebo dva knoflíky, protože vpředu byla poněkud… otevřená a ušitá z hladkého, hedvábně splývavého materiálu.

Luna ho ujistila, že mu ani tak nebude zima, a ignorovala ho, když se jí snažil vysvětlit, že to není ten problém.

 

Za poslední dvě hodiny ho ignorovali hodně. Neville a víla ho ignorovali, když vybírali květináč pro růži – shodli se na žlutém květináči s oranžovými slunečnicemi – a navíc obrovském. Harry ho samozřejmě poslušně donesl zpátky na místo, odkud se přemisťovali, a počkal, až se víla usadí v květu, než se nejprve přemístil domů a potom rovnou k Luně.

Tam byly ignorovány i všechny jeho poznámky a návrhy ohledně oblečení – obě čarodějky ho sice ochotně popotahovaly a upravovaly, ale stejně dobře mohl být figurína, pokud šlo o to, nakolik braly v úvahu jeho vlastní názor.

Byl rád, když to skončilo, když nastal čas setkat se se Severusem. Ve skutečnosti se měli sejít u Harryho, ale teď, když měl svou růži, se rozhodl Zmijozela překvapit tím, že se u něj doma objeví o patnáct minut dřív a přinese s sebou obrovský květináč.

Přemístit se s tou věcí bylo překvapivě obtížné, ale zvládl to s minimem zakopnutí a s kritikou od víly o něco větší než minimální. Položil květináč na zem a zaklepal na dveře, srdce mu bušilo v hrudi.

Byl vyčerpaný a rozhodně neměl dobrou náladu – a opravdu doufal, že se z té své špatné nálady dostane, aby mu nezkazila večer s jeho doprovodem.

Severus otevřel dveře po několika okamžicích, které připadaly jako věčnost.

„Ahoj,“ pozdravil Harry tupě – nebyl připravený spatřit Snapea s košilí zapnutou jen z větší části, vlasy viditelně vlhkými po sprše a bosýma nohama. Nikdy toho druhého muže neviděl bez ponožek, s výjimkou nemocnice – z nějakého důvodu měl Harry pocit, jako by viděl něco, co by vidět neměl.

„Harry,“ pozdravil Severus a spěšně zapínal jeden z knoflíčků na manžetě své zářivě bílé košile.

„Promiň, že jdu dřív… a vlastně že jsem tady. Mám pro tebe něco.“

Tmavá hlava se naklonila v očividné zvědavosti a Harry se usmál. Dlaně se mu trochu potily, když ukázal vedle sebe – na obrovský květináč a jeho jedinou obyvatelku. „I když jsi mi to neřekl, vím, co je dnes za den,“ začal opatrně a sledoval, jestli se neobjeví známky toho, že je Snape naštvaný. „Došlo mi to. A tak jsem si řekl – přinesl jsem ti to jako dárek. Všechno nejlepší, Severusi.“

Starší muž… několik okamžiků vůbec nereagoval – potom si povzdechl a ramena mu trochu poklesla.

„Neinformoval jsem tě o významu dnešního dne z nějakého důvodu – nechtěl jsem ti nutně připomínat náš věkový rozdíl.“

Harry se tiše zasmál. „Ale, prosím tě, mně to nevadí. Stejně vím, kolik ti je. Ehm, je něco, co bys měl o téhle růži vědět.“

Severus přistoupil o něco blíž k verandě – Harry cítil jeho šampon, byl si téměř jistý, že to byla čistá kokosová vůně, která se mu docela líbila. „Je to nádherný exemplář strakaté růže Abrakadabra,“ poznamenal druhý muž. „Ačkoli ten květináč je možná trochu… velký.“

Odkašlal si a potlačil úsměv. „Ve skutečnosti se jí nelíbí, když jí říkáš růže Abrakadabra. A ten květináč si vybrala sama.“

„… Ta růže je ona?“

„Ach, neřekl jsi mi, že tenhle je taky natvrdlý.“ Ten zvonivý hlas zněl znovu poněkud afektovaně.

Trochu si odkašlal a snažil se nerozesmát nad výrazem šoku v tváři druhého muže.

„Tohle je růžová víla, která se o tuhle nádhernou růži stará. S největší laskavostí souhlasila, že se přestěhuje k tobě domů, aby ti pomohla starat se o květiny, které už máš,“ vysvětlil a jen stěží potlačoval smích. „Určitě ti řekne, pokud uděláš něco, co neschvaluje – a ráda by dostávala telecí,“ dodal.

„Telecí,“ zopakoval Severus a zněl přesně stejně nechápavě jako Harry při nejedné příležitosti.

Nemohl si pomoct – vyprskl smíchy tak, až ho z toho bolelo břicho.

 

* * *

 

„Hm… Možná není úplně nesnesitelný,“ řekla víla suše, když se o několik okamžiků později konečně dokázal uklidnit. Teď se vznášela u Snapeova ramene, růžová skvrna s oranžovými akcenty.

„To je přesně to, co jsem zjistil já,“ řekl Severus tónem, který byl stejně suchý jako laskavý, a Harryho to zahřálo u srdce, přestože ho z toho smíchu stále bolely tváře.

„Nespikněte se proti mně, právě jste se poznali,“ řekl s dalším zachichotáním. „Chceš – ehm, vím, že jsem tě překvapil, ale nechceš prostě… dát tu květinu tam, kam ji chceš, a já počkám, až budeš připravený?“

„Promiňte, ale já rozhodnu, kam půjde,“ prohlásila víla a rozletěla se do Snapeova domu.

„Harry… růžová víla?“ zeptal se Zmijozel.

„Popravdě jsem vůbec netušil, jaké jsou, když jsem tenhle plán vymýšlel,“ řekl s úsměvem. „Doufám – tedy opravdu doufám, že si… budete rozumět. Že se ti ta růže bude líbit.“

K jeho překvapení starší muž vyšel z domu, bosé nohy mu na kamenných schodech před vchodem nepochybně studily. Dlouhé paže mu váhavě spočinuly na ramenou – všiml si, že několik Snapeových knoflíků je stále rozepnutých, přestože pod košilí měl bílé tílko.

„Harry… růžová víla není jen dárek. Jsou – jsou nesmírně vybíravé, pokud jde o to, kam půjdou a koho budou tolerovat, a prakticky zaručují, že se tvým rostlinám bude dařit. Ve skutečnosti jsou nezbytné k tomu, aby některé ingredience vůbec vyrostly.“

Pocítil něco podobného úlevě, když jeho vlastní ruce, aniž by o tom přemýšlel, zamířily k stále rozepnutému knoflíku – třetímu z hora. „Takže… znamená to, že se ti líbí?“

„Harry…“ řekl starší muž tiše a měkce. Harry zapnul knoflík a potom ještě jeden nad ním. „Je to – výjimečný dar, kterému se ani nedá přisoudit hodnota,“ řekl starší muž a sledoval Harryho prsty na své košili. „Jsem… si jistý, že přesvědčit vílu také nebylo snadné,“ řekl a pohlédl na mladíka.

Slabě odfrkl a narovnal druhému muži límec. „To teda nebylo, to ti můžu říct. Vyprávěl jsem jí o tobě spoustu a spoustu věcí a, no, myslím, že se jí líbilo, co slyšela. Jsem rád, že to pomůže i s tvými lektvary,“ řekl, dokončil úpravu košile a stáhl Snapeovu levou ruku ze svého ramene – knoflíky na manžetě byly stále rozepnuté.

Všechny tři také v tichosti zapnul.

„Děkuji, Harry,“ řekl Severus téměř šeptem, až se Harry zachvěl.

„Není zač. Všechno nejlepší.“

 

 

* * *

 

Vyhovět požadavkům víly na dokonalé místo ve Snapeově domě bylo nekonečně snazší než jeho dosavadní zkušenosti s rozhovory s ní, takže se jim podařilo odejít takřka včas, k jeho úlevě. Severus se s ním přemístil do mudlovského Londýna, kde zjevně rezervoval lístky na představení, o kterém mluvil.

„Ty… tohle je cirkusové představení?“ zeptal se Harry a prohlížel si plakáty u vchodu.

Severus stroze přikývl. „Je to… v pořádku?“

„Jasně. Nevěděl jsem, že se ti něco takového líbí.“

„Nikdy jsem ho neviděl – ale vím, že jde o světově proslulý soubor, jehož představení se z velké části skládá z létání.“

„Magie?“

Severus se usmál. „Náhodou vím, že alespoň jeden z účinkujících je kouzelník, protože si ode mě pravidelně kupuje určité neobvyklé lektvary na pokožku, ale z větší části nikoli. Prostě mudlovská atletika.“

„No, zní to zajímavě.“

„Pojďme si sednout, začneme pár drinky, hm?“ zeptal se a ruka mu automaticky spočinula na zádech druhého muže v kříži. Na to už si oba zvykli, na tohle, a jemu to dělalo docela velkou radost.

Žádné další rozpačité napínání ani nejistota, jak se pohybovat, jen snadná společnost jeden druhého.

 

„Tenhle stůl je úžasný,“ usoudil o patnáct minut později – seděli ani ne tak vedle sebe, ani ne přímo naproti sobě, oba částečně otočení jeden k druhému a k pódiu, které od nich bylo jen pár stop.

Zmijozel vypadal poněkud samolibě. „Zajistil jsem, abychom dostali to nejlepší možné místo. A pokud jde o představení – prý v něm mají kolo smrti.“

Harry se zasmál právě ve chvíli, kdy se objevil číšník – podruhé, protože už předtím si prohlédli poněkud omezené menu. Byla tu jen tři pevně daná menu, ale široký výběr koktejlů a různých nápojů. „Doufám, že to nemyslí doslova,“ zažertoval a potom se obrátil k zdvořile se usmívajícímu číšníkovi. „Dám si cosmopolitan a menu A – ale místo dezertu bych si dal čokoládovou pěnu, jestli je to možné.“

„Samozřejmě, pane. A váš manžel?“ zeptal se číšník a při otáčení k Severusovi si něco zapisoval do malého notýsku.

Mezi nimi zavládlo mrtvé ticho, když Severus prostě… ztuhl. Harry našel svůj hlas jako první a odkašlal si. „Ach, ehm, menu C a cider. Jablečný, prosím,“ objednal – většinou hádal, ale když nepřišla žádná námitka, usoudil, že objednal správně.

Číšník přikývl a přesunul se k dalšímu stolu o několik stop dál, takže je opět nechal o samotě – což mu najednou připadalo šokujícím způsobem děsivé, snad ještě víc než na jejich prvním rande.

 

* * *

 

Jejich nápoje dorazily dřív, než kdokoli z nich pronesl další slovo – nakonec to byl Harry, kdo sebral odvahu a prolomil ticho. Neměl dost odvahy na to, aby se zabýval tím, co se právě stalo, a tak se spokojil s tím nejlepším, co ho napadlo. „Je… objednal jsem správně?“

Severus tiše zabroukal a díval se na stůl mezi nimi. „To ti nedokážu říct. Nemám nejmenší ponětí, co jsi objednal, ani, koneckonců, co bylo v menu. Harry…“

Se sevřeným žaludkem si uvědomil, že ten druhý muž o tom chce mluvit.

„Hm?“ zeptal se a obrnil se proti tomu, co mělo přijít.

„Já – neprobrali jsme to. Předpokládám, že jsme to měli udělat během první části našeho dvoření. Naše… očekávání,“ řekl Severus a oči měl pevně upřené na láhev cideru. Harry tam stejně dobře nemusel být. V jiné situaci by to bylo legrační. Jenže teď…

Uvědomění, že je Severus nervózní, trochu pomohlo. „Jo,“ řekl bezvýrazně – kniha ve skutečnosti mluvila o první nebo druhé části dvoření, ale předpokládal, že Snape to vnímá trochu jinak. „Jak… jaký na to máš názor?“

Znovu se rozhostilo ticho a světla kolem nich pohasla, když začala hrát hudba – ani jeden z nich se nepodíval na jeviště. Probleskovaly tam barvy, ale nic nedokázalo odvést jeho pozornost od druhého muže.

„Já – myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že tohle… tohle budu brát vážně,“ řekl Severus téměř defenzivně.

„Já vím,“ vypravil ze sebe a vzpomněl si na to, co říkala Minerva, přičemž se cítil mizerně. „Od tebe bych nic jiného ani nečekal. Já taky, ehm. Samozřejmě.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Zmijozel. „Nebo se domnívám, že už by tě kouzlo potrestalo.“

Zamrkal, vzpomněl si, co Minerva říkala o tom, a rozhodl se to ignorovat. „Co… o čem přesně jsi chtěl mluvit?“

Starší muž si odkašlal a prsty poklepával na stůl – Harry už věděl, že svou nervozitu dával najevo pouze tehdy, když mu bylo extrémně nepříjemně. „Je – bylo by manželství něco, o co bys… měl zájem? Někdy. Samozřejmě ne, ne brzy, jen… jednou.“

Harry ignoroval téměř zvracení vyvolávající paniku, kterou v něm ta otázka vyvolala, a udělal jedinou věc, kterou mohl – pokusil se nad tím vážně zamyslet, aby dal Snapeovi nejlepší odpověď, jakou dokázal vymyslet.

Tiše si povzdechl. „Nikdy to pro mě nebyla žádná velká věc. Chci říct, pokud jsou všichni šťastní, nemyslím si, že tolik záleží na tom, jestli máš kus papíru, na kterém stojí, že jsi ženatý. Ale pokud… pokud by to ten druhý chtěl, byl bych ochotný.“ Na chvíli se odmlčel. „Když jsem chodil s Ginny, opravdu moc se chtěla vdávat. Myslím, že nakonec se provdala za svého dalšího přítele. Takže mně to nevadí, ale není to pro mě důležité.“

Představení na jevišti začalo a on si jen matně uvědomoval, že lidé v okázalých kostýmech tančí a houpají se při nejrůznějších akrobatických kouscích – ani jeden z nich tomu nevěnoval pozornost.

„Chápu,“ byla nakonec jediná odpověď, která přišla.

„A… jaký je tvůj názor na tohle téma?“ zeptal se, jen aby toho vzápětí litoval, když sebou druhý muž trhl a vypadal poněkud rozpačitě.

„Manželství mých rodičů nebylo šťastné, ale vždycky jsem doufal, že kdybych, no, někdy potkal někoho, na kom by mi takhle záleželo… že ho jednou budu nazývat svým manželem,“ řekl – jako by ho přivádělo do rozpaků, že po manželství touží.

Harry tomu nerozuměl, ale ani on nebyl tak natvrdlý, aby nepochopil, v čem tu nejspíš byl problém. „Ty bys vůbec nebyl jako tvoji rodiče, tím jsem si jistý. Jako… jako tvůj otec, předpokládám. Tím jsem si jistý. Byl bys dobrý partner.“

Tmavé oči se zavřely, Severusův výraz byl naprosto nečitelný.

Nesnažil se o to – ale zůstal nehybně sedět, když druhý muž naslepo natáhl ruku po Harryho ruce a propletl jejich prsty na stole mezi nimi. Severusův stisk byl trochu příliš pevný na to, aby byl pohodlný, ale Harrymu nevadilo zůstat takhle a schválně se díval na jeviště.

Po několika okamžicích koutkem oka zahlédl, že Snape udělal totéž – přemýšlel, jestli se jeho nápadník dokáže soustředit víc než on – tedy vůbec nějak.

 

Jejich jídlo dorazilo právě ve chvíli, kdy se na scénu vyvalilo slíbené kolo smrti – dvě kruhové konstrukce připomínající klece spojené uprostřed několika kovovými tyčemi. Dva cirkusoví umělci vlezli do obou kulatých částí a začali kolem otáčet, nutno uznat, že dost obratně, přičemž neustále udržovali rovnováhu, když do kola vylézali a zase z něj slézali.

Harry si ani nevšiml, že za těch něco přes dvacet minut od objednání si nepustili jeden druhého z ruky – teď ji odtáhl, když jim talíře přinesl stejný číšník jako předtím, stále se na ně sladce usmíval.

Severus měl nějaký salát se sýrem, Harryho předkrm byla malá porce hovězího tataráku. Byl dobrý – přestože hlavní atrakcí bylo očividně představení, jídlo bylo dost dobré.

„Dobré?“ ověřil po několika soustech.

„Ujde. Bavíš se…?“

„Velmi,“ přiznal upřímně – když opadla podivnost celé situace a konečně se dokázal soustředit, bylo to opravdu působivé, ta rozmanitost barevných kostýmů, akrobacie – Harry si nebyl jistý, jestli by většinu z toho dokázal s magií, natož bez ní.

Když dojídali předkrmy, jeden ze dvou účinkujících opustil kolo a začal tančit a šplhat po jeho vnější straně, což z publika vyloudilo několik zalapání po dechu. Harry byl ohromený také – některé z těchto kousků byly opravdu popřením gravitace.

Severus se uchechtl. „To bude můj klient,“ řekl suše právě ve chvíli, kdy dotyčný muž vytáhl švihadlo a začal s ním skákat – na vnější straně kola.

Harry se uchechtl. „Jo, to sedí. Je to fakt skvělé.“

Číšník přišel vyměnit jejich talíře za hlavní chod – Harry měl grilovanou rybu, zatímco Severus nějaký druh jehněčí kotletky – pokud se tedy dalo mluvit o nějakém druhu, když byla tak maličká. Zdálo se, že mu chutná dostatečně, a tak jedli v tichosti, zatímco na jevišti bylo kolo uklizeno a nahradilo ho několik žen v splývavých sukních s velkými kruhy.

Změnila se i hudba, na něco svižnějšího a éteričtějšího.

Musel uznat, že jídlo a představení byly načasované skvěle. „Děkuju, že jsi mě sem dnes vzal.“

„Já děkuji tobě, že jsi mě doprovodil. Měl jsem – jak jsem říkal, nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že bych odhalil své narozeniny, ale chtěl jsem je strávit s tebou,“ řekl druhý muž tiše.

„Tohle je skvělý způsob, jak strávit den. Škoda, že moje narozeniny jsou tak daleko – budeme muset vymyslet, jestli dokážu na ty svoje vymyslet něco stejně chytrého,“ řekl se smíchem – jen aby si uvědomil, že tou dobou už jejich dvoření skončí – vlastně o měsíc dřív.

Byla to poněkud vystřízlivující myšlenka – která Zmijozela očividně vůbec nenapadla, protože druhý muž jen pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že dokážeme najít něco dostatečně velkolepého, čím oslavíme tvé pětatřicáté narozeniny.“

Harrymu chvíli trvalo, než si všiml sarkasmu – zasmál se navzdory té nepříjemné myšlence. „Hej! Bude mi třicet, pěkně děkuju!“

Severus se jen usmál – a přesně v pravý okamžik začal na jeviště padat umělý déšť, který promáčel tři účinkující, právě když dorazily jejich dezerty.

 

* * *

 

„Ještě jednou děkuju, Harry. Za dárek i za tvoji společnost,“ řekl Severus o několik hodin později u svých dveří – Harry ho doprovodil zpátky domů. Ani jeden z nich o tom nemluvil – Harry jednoduše přijal paži, kterou mu druhý muž nabídl, a nechal se s ním přemístit.

Usmál se na staršího muže a přirozeně ho objal kolem pasu, když mu na ramena spočinuly štíhlé paže. Bylo vlastně příjemné mít staršího muže takhle blízko, bez ohledu na podivnější části jejich večera.

„Neřekl jsem ti to, ale… v tom obleku vypadáš nádherně, Harry.“

Zatajil dech, když prsty přejely po klopě jeho obleku a potom sklouzly na hedvábně hladký materiál, z něhož byla ušitá jeho košile. Luna mu říkala, co je to za materiál, ale neposlouchal ji.

„Děkuju. Ty – tvůj oblek taky vypadá dobře,“ opáčil – a opravdu vypadal. Severus si na klopu připnul zeleno-stříbrnou sponu – ladila s Harryho vlastními zmijozelskými barvami. Byl rád, že Lunina kamarádka vybrala právě tyto látky – v jeho očích si oblek výrazně polepšil, když ho druhý muž pochválil.

Starší muž tiše zabrokal, ten zvuk mezi nimi působil klidně a příjemně, zatímco jeho prsty dál přejížděly po Harryho oblečení, aniž by se dotkly jeho kůže, přestože kolem hrudi jí bylo odhaleno dost.

„Myslím – předpokládám, že ohledně… načasování některých věcí existuje určitý prostor pro výklad. Pokud jsi – pokud jsi i nadále ochotný být flexibilní,“ řekl Severus váhavě – Harry potlačil bolestný úšklebek – Severus se na tu zatracenou knihu odvolával mnohem častěji, než by odpovídalo tomu, kolik toho ještě musel přečíst.

„Zatím to funguje, ne? To, jak to děláme?“ zeptal se vesele a snažil se znít bezstarostně.

„Rozhodně. Potom, pokud jsi ochotný…“

Severusovi se hlas vytratil, když jeho prsty znehybněly na košili a jediný prst mu spočinul na hrudi, bez jakékoli látky mezi nimi. Ten dotek působil podivně elektrizujícím dojmem, nabitě, jako by se nálada mezi nimi během jediného okamžiku změnila.

Nebylo ani těžké pochopit, na co druhý muž naráží – Harry cítil jeho pohled na svých rtech a také, jak jeho vlastní tělo téměř instinktivně reaguje, když se zvedl na špičky, aby se k němu přiblížil.

Severusova volná ruka ho objala kolem pasu, aby ho udržela na místě, a Harry měl chvilku na to ocenit, že Zmijozel zavřel oči dlouho předtím, než se jejich rty setkaly – a pak se oba ponořili do dalšího polibku.

Tenhle byl jiný než všechny předchozí – byl pomalý a od samého začátku hluboký. Líbali se, jako by to dělali stokrát, ne jen několikrát, a Harry zjistil, že se do Severusova objetí opírá mnohem víc, než měl v úmyslu.

Starší muž ho bez problémů udržel a polibek ještě prohloubil.

Harrymu se nikdy doslova nestalo, že by mu po polibku zkroutily prsty u nohou, ale teď se to stalo, když při tom ohromujícím pocitu zasténal – možná to byl sten. Byly to jen rty na jeho rtech, jazyk dotýkající se jeho vlastního – ale vůbec se to nepodobalo polibkům, které dosud poznal, s kýmkoli.

Netušil, jak dlouho se líbali, jen věděl, že když polibek skončil, oba se od sebe odtáhli ve stejnou chvíli, Harry se spustil ze špiček a znovu stál pevně na chodidlech a Severus ho pomalu pustil.

Zachvěl se, vzduch kolem nich byl najednou mnohem teplejší, než mohl vysvětlovat lednový vzduch.

V očích druhého muže bylo něco bezejmenného – ustoupil a vytvořil mezi nimi trochu prostoru. Když konečně promluvil, hlas měl chraplavý a Harry nemohl než být hrdý, že za to mohl on.

„Já bych – kdyby nebylo pravidel, tohle by neskončilo tady,“ téměř vyštěkl – Harry se bezmocně zasmál, šokovaný těmi slovy – a o chvíli později Severus vzal jeho ruku a místo dlouhého polibku na hřbet ruky, jak by Harry očekával, mu vtiskl pomalý polibek do dlaně.

Působilo to nekonečně intimněji – a ještě o půl hodiny později, už doma, po sprše a připravený do postele, stále zíral na svou ruku.

Byl už skutečně v posteli, když si uvědomil, že Severus na konci bezpochyby mluvil o sexu.

 

* * *

 

„Mám problém s dvořením,“ řekl Harry a posadil se naproti Hermioně. Usmála se na něj trpělivě.

„A v čem přesně ten problém spočívá?“ zeptala se a upila čaje.

Hluboce si povzdechl – připravil se na to, sakra. Nemělo by být těžké o tom mluvit.

„Líbí se mi. Líbali jsme se. Víc než jednou. Ten poslední polibek – byl vlastně úžasný,“ začal – zatím dobrý.

„Dobře. To zní hezky.“ Usmála se Hermiona na přítele.

„Jo, je. Byl. Skvělý, dokonce. Problém je, že představa čehokoli dalšího je děsivá. A já – já tím nemyslím celou tu věc ‚jsem, nebo nejsem gay‘, to je úplně jiný problém. Jenomže po posledním rande řekl, no, řekl…“

Cítil, jak mu dochází dech, a tiše zakňoural.

Hermiona nic neřekla a trpělivě čekala, až větu dokončí. Chvíli mu to trvalo – ale zvládl to.

„V podstatě řekl, že kdyby nebylo pravidel dvoření, tak by, ehm, bylo by toho víc. A ehm, neznělo to jako… jako otázka.“

Jeho kamarádka se zamračila. „Ty si myslíš, že by tě… nutil? Protože Harry, to… to není…“

„NE!“ zaječel. „Ne, ne. Myslím – no, myslím, že si myslel, že to cítím stejně. Že jsem chtěl… ale je to děsivé.“

„Která část?“

„Úplně všechno,“ odsekl, jen aby si povzdechl – nebyla to Hermionina vina, že nebyl tak docela při smyslech.

„No, chci říct, ten rituál říká, že máš čas, než se od tebe začne… tohle očekávat,“ řekla pomalu.

„Cože? Než co?“ téměř zavyl a vyskočil, když jím projela panika.

„Ty jsi… tu knihu nečetl?“

„Ne do konce?!“

Hermiona se na něj podívala s upřímnou lítostí. „Myslím, že bys měl. Přeskoč ke kapitole o posledních třech schůzkách. Přesné číslo kapitoly si nepamatuju, ale…“

„Najdu ji,“ zašeptal napůl a napůl zakňučel, než se odpotácel od stolu, takže Hermiona – a jeho vlastní nedotčený čaj – zůstali sedět, aby se mohl krbem vrátit domů.

 

* * *

 

Ignoroval všechno – dokonce i dopis, který dorazil hned poté, co popadl knihu. Tentokrát se znovu nenechá rozptylovat, když listoval knihou, kapitolu za kapitolou za kapitolou, dokud nedošel k části nazvané „sex a další tělesné vztahy“. Rozhodl se nepřemýšlet o tom, co dalšího by do této kategorie mohlo spadat, a místo toho se přinutil pročíst sedm stran, které tuto kapitolu tvořily.

„No kruci,“ řekl a cítil, jak jím prostupuje neklid a strach.

Kniha to vysvětlovala dost jasně – sex byl samozřejmě součástí každého rituálu dvoření, ale byl vyhrazen pouze posledním třem schůzkám z celého procesu. Nespecifikovala, jestli to znamená všechny tři, nebo jednou během těchto tří schůzek, ale… ale.

Už jen jednou pro něj bylo hluboce děsivé, natož třikrát.

Ta kniha – ten rituál – přece nemohl očekávat, že bude mít sex se Severusem Snapem, ne? To bylo absurdní. Už to, že byl spárován s mužem, bylo dost špatné, ale očekávat po něm tohle? Bylo to absurdní.

Nemohl – nechtěl – to udělat.

Věděl, že to byla možnost – ani na okamžik nepochyboval, že Severus by přijal odmítnutí velkoryse. Dokonce s pochopením.

Ale jistě by byl zklamaný.

Všechno to nepříjemné, co jím do té chvíle proudilo, se při té představě stalo mnohem konkrétnějším – cítil se napůl zahanbený tím, že má všechny tyhle problémy, a ke svému překvapení se také obával, že druhého muže zklame.

Lichotilo mu, že ho Severus zjevně považuje za přitažlivého – že se mu Harry líbí. Přesto však pro něj byla otázka sexu prostě moc – a přitom od chvíle, kdy se tenhle problém skutečně stane problémem, ho dělilo jen devět schůzek.

„Jsem v hajzlu,“ řekl tiše a přál si, aby byl od začátku upřímný, přál si, aby ho muži přitahovali víc, přál si, aby ho někdo zbavil toho utrpení – přál si celou řadu hloupých, nedosažitelných věcí.

 

* * *

 

Na dopis si vzpomněl až o několik hodin později, po další dávce sebelítosti, a přečetl si ho téměř neochotně – jen aby se potom cítil ještě hůř sám ze sebe. Byl dlouhý, a přitom očividně napsaný bez spěchu. Bylo v něm další poděkování za večer, komplimenty mnohem otevřenější, než by očekával, chvála Harryho obleku i jeho chování.

Jediné, co Severus nezmínil, byl samotný polibek, za což byl vděčný, přestože při čtení téměř celé stránky laskavých, sladkých věcí, které o něm ten druhý muž napsal, mu to nijak nepomáhalo. Každopádně to byly poslední dva odstavce, které ho zaujaly – Severus ho zval k sobě domů, aby mu mohl uvařit.

Než si to vůbec stihl pořádně promyslet, měl už napsané zdvořilé odmítnutí. Po tom, jak se předchozího večera rozešli, ho představa, že vkročí do domu toho staršího muže, naplňovala hlubokým druhem hrůzy – rozhodně ne, i když to podle pravidel bylo očekávané.

K čertu s pravidly – napsal něco o tom, že už našel jiný plán na jejich další schůzku a že chce Severuse překvapit.

Nic takového samozřejmě neměl, ale takhle si koupí čas na vymyšlení nějakého plánu. Dopis zakončil otázkou, kdy by měl Severus čas na něco, co by zabralo několik hodin, a odeslal ho dřív, než by si to mohl rozmyslet.

Nepomohlo to – stejně jako nepomohlo přecházení po bytě. Když se vědomě rozhodl přestat, zjistil, že stojí u Snapeova darovaného stromu a ze zvyku po něm natahuje ruku.

K jeho překvapení se zdálo, že ta věc si myslí, že má něco, co by mu mohlo pomoct – nejnižší patro se roztočilo a nabídlo mu poměrně velkou, ale plochou lahvičku. Provedl známou posloupnost úkonů, přivolal sklenici a sledoval, jak se do ní lektvar sám nalévá, než k němu nejistě přičichl – tentokrát se nalilo víc než jen pár kapek jako u těch ostatních.

Nevonělo to vyloženě hrozně, a tak se rozhodl vypít všechno najednou, protože si nebyl jistý, jak to chutná.

Když dopil tu lehce slanou tekutinu, projela jím vlna nevolnosti, ale podařilo se mu ji setřást. Ať už to bylo cokoli – a muselo jít o nějakou podivnou variantu uklidňujícího lektvaru – podařilo se mu to přesně tak, jak mělo, a utišilo bouři emocí uvnitř něj.

Pomohlo mu to také přemýšlet mnohem jasněji. Dobře věděl, že tenhle problém teď vyřešit nemůže, takže by se stejně tak mohl prozatím vypořádat s jiným problémem.

 

* * *

 

„Vím, že tě, ehm, překvapilo, když jsem ti řekl, že se vídam s mužem…“ začal a opatrně vysypával hlínu, které se Neville potřeboval zbavit.

„Jasně. Nemyslel jsem si, že jedeš na obě strany,“ řekl jeho přítel příjemně – bez jakéhokoli odsuzování. Ani si nebyl jistý, proč ze všech lidí přišel právě za Nevillem, ale…

„Jo, ehm… nikdy jsem… však víš. Nic jsem s chlapem nedělal.“

„Hm,“ řekl Neville a zkušenými pohyby přesazoval rostlinu. Harry mu podal další sazeničku, která potřebovala květináč. „Myslel jsem, že většina lidí si experimentování odbyde během školy nebo krátce po ní.“

Harry si odfrkl. „Ehm, já měl trochu napilno. Pamatuješ na celou tu věc s Voldemortem?“ zeptal se sarkasticky.

Neville se zasmál. „Dobře, fér… mě to ale nezastavilo. Chlápek z mého učňovství.“

„…Vážně?“ zeptal se Harry, překvapený snad jako ničím jiným – nikdy by si nepomyslel, že právě Neville…

„Není to zas tak vzácné. U mě to tak ale nedopadlo – pořád jsme přátelé, občas mě navštěvuje ze Španělska.“

„Aha. Takže není – není divné, že by mě mohli přitahovat muži, jen to, že jsem to zatím nezkusil?“

Jeho přítel se na něj otočil s poněkud zvláštním výrazem. „To jsem vůbec neříkal. Jen jsem byl překvapený. Každopádně, chápe on, že nemáš zkušenosti?“

Harry si hluboce povzdechl. „Neřekl jsem mu to. Já – on je gay, jakože jen na chlapy, a já – o takových věcech nedokážu mluvit.“ Zakňučel.

„Ano, začínám z toho nabývat takového dojmu. Harry, kámo, jsi jeden z mých nejlepších přátel, ale upřímně, musíš se přes to přenést. Chci říct, mluvil jsi se svými bývalými o sexu s nimi?“

Odfrkl si. „Jo—vlastně ne, ne tak docela. Prostě jsme dělali, co nám v tu chvíli připadalo přirozené.“

„Páni,“ řekl Neville tónem, který zněl všechno, jen ne ohromeně. „No, předpokládám, že nikdy není pozdě se něco naučit.“

 

* * *

 

Nedokázal si vůbec představit rozhovor se Snapem o sexu, o jeho zkušenostech nebo preferencích, který by mu připadal přijatelný. Ani trochu, a zkoušel to několika různými způsoby. Prostě by to nefungovalo. Když se ukázalo, že tudy cesta nevede, rozhodl se zkusit vypořádat s něčím bezprostřednějším – s dilematem ohledně další schůzky.

Severus souhlasil s jeho návrhem na překvapení, což bylo poněkud nepříjemné vzhledem k tomu, že Harry žádné překvapení neměl. Hermiona a Ron byli v Rumunsku u Charlieho, Neville mu nepomohl a Luna byla pryč a hledala svého bratrance, takže mu zbylo žalostně málo možností. Zvažoval Ginny a Minervu, ale nakonec obě zavrhl, především z pudu sebezáchovy.

Spásný nápad přišel v podobě zaměstnankyně ministerstva, které při chůzi chodbou upadly věci. Samozřejmě jí pomohl je posbírat – rukama, protože na nich bylo neproniknutelné kouzlo.

Většinou šlo o pracovní dokumenty – a nakonec i o časopis Witch Weekly, na jehož obálce se velkými růžovými písmeny skvěl nápis „šestnáct nejžhavějších míst na rande, která musíte navštívit, než se usadíte“.

Možná to nebyl dobrý nápad, ale byl to nejlepší nápad, jaký do té chvíle měl, takže udělal jedinou věc, kterou mohl – krbem se vydal domů, popadl neviditelný plášť, přesné množství peněz na koupi časopisu a vydal se do Příčné ulice.

Nebyl problém najít stánek s novinami, který ho prodával – a prodavači zjevně vůbec nevadilo přijmout – z jeho pohledu – vznášející se peníze výměnou za stejně vznášející se časopis.

To mu alespoň jednou hrálo do karet – občas se mu to takhle prostě hodilo…

 

U většiny věcí v časopise se otřásl. Prolistoval ho celý a hledal správnou rubriku – pokud mohl soudit, nebylo v něm nic než způsoby, jak ženám zhoršit jejich vztah k vlastnímu tělu, práci a životu.

Doufal, že alespoň část, kterou hledá, bude zajímavá. Měl to být seznam čtrnácti různých míst na rande.

Jeho nadšení dramaticky opadlo, když zjistil, že první dvě jsou věci, které už podnikli – a ještě víc, když našel další dvě, které se až znepokojivě podobaly věcem, které navrhl Snape a které už tedy také podnikli.

Dokonce i Hermionina japonská restaurace byla na tom zatraceném seznamu.

Několik dalších možností okamžitě zavrhl – byl si celkem jistý, že kdyby druhému muži navrhl partnerské tetování, skončil by u svatého Munga. Ne že by v tom případe Severusovi mohl něco vyčítat.

Spásný nápad – vlastně jediný byť jen vzdáleně přijatelný návrh na celém seznamu – byl k jeho pobavení sedmou položkou seznamu.

„Šťastné číslo sedm,“ řekl s úsměvem a vzpomněl si, jak se Severus takto označil, když mu Harry řekl, že je sedmým jménem na seznamu kompatibilních partnerů, který dostal.

Přivolal si psací potřeby a rychle napsal Kingsleymu dopis s žádostí o speciální přenášedlo na svou další schůzku.

 

* * *

 

„Harry, vážně mi neřekneš, kam jdeme?“ zeptal se Severus a jeho hlas zněl měkčeji než obvykle. Vlastně byl obecně trochu jiný než obvykle. Harry si nemohl pomoct a měl pocit, že je to kvůli jejich poslednímu setkání – a zároveň si nedělal žádné iluze o tom, že by si toho druhý muž nemohl všimnout.

Nepochybně mohl – ale zatím to nekomentoval.

„Ne. Je to překvapení. Doufám, že se ti bude líbit,“ řekl a snažil se, aby nezněl divně.

Rozhodně zněl divně.

„Jsem si jistý. Kdy je přenášedlo?“

„Za deset minut – je to támhle ten, ehm, kámen.“

„Tak to máme spoustu času promluvit si o tom, co je špatně,“ pronesl druhý muž bezvýrazně, náhle vážný – a daleko méně měkký než před minutou.

Harry polkl – doufal, že ho tenhle rozhovor mine.

Samozřejmě nemohl mít tolik štěstí.

„Nic to není,“ pokusil se to odbýt, protože dobře věděl, že mu to neprojde.

„Nelži mi.“

Trhl sebou, ustoupil a odvrátil se od druhého muže – nedokázal mu říct, co je špatně – vlastně to nedokázal ani sám pojmenovat, ať už to bylo cokoli. „Já vlastně nevím,“ přiznal nakonec.

„Harry, pokud tato cesta vyžaduje přenášedlo, mám za to, že nás zavede do jiné země. Proto bych byl rád, kdybychom si vyjasnili, co to je, než se na cestu vydáme.“

„Já vím. Máš pravdu. Jenže je to… je to…“ Frustrovaně rozhodil rukama. „To, co jsi řekl na konci. Když jsem odcházel. A teď se navíc chováš jinak než obvykle a já, já nevím, co si s tím počít,“ řekl – jen aby si uvědomil, že to spíš vykřikl, než řekl nějakou rozumnou hlasitostí.

Nepříjemně zrudl a čekal, jestli Severus zvýší hlas také.

Místo toho přišlo: „Uvedl jsem tě do rozpaků.“

Bylo to tak tiché, že to Harry téměř neslyšel. „Já… cože?“

„To, co jsem řekl – musíš přece vědět, že bych – netlačil na tebe ani nic nevyžadoval?“ řekl druhý muž s bezvýrazným výrazem, který však nebyl dost bezvýrazný. Harry v něm viděl tu bolest.

„Samozřejmě že to vím. Jen – překvapilo mě to. Ty nikdy – nikdy předtím jsi nic takového neřekl. A já jsem to… nečekal. Pravidla dvoření…“

Severus zavrtěl hlavou. „Pravidla konec konců nejsou důležitá. Důležité je to, jak se s tím, co se mezi námi děje, cítíš ty – a předpokládám, že i já. Kdybych věděl, že tě to rozruší, vůbec bych to neřekl.“

Harry si připadal jako idiot. A popravdě jím nejspíš byl.

„Já vím, že bys nikdy nechtěl – nic, co nechci.“ Polovičatě to ze sebe vykoktal a bylo mu jedno, že to nebylo anglicky správně. „To není to, co mě znepokojovalo. Jen… já vlastně ani nevím.“

Starší muž se zhluboka nadechl a přikývl. „No, to vidím. Dovol mi však něco objasnit, jakkoli ponižující mi to připadá,“ řekl pomalu a pečlivě volil slova. Harry se obrnil proti tomu, co mělo přijít. „Přitahuješ mě… Přesněji řečeno, jsem tebou přitahován. Byl jsem vychován příliš slušně na to, abych o tom mluvil příliš otevřeně. V některých ohledech považuji za odporné, jak se k takovým věcem staví ostatní – zejména gayové.“

Harry polkl, překvapený tím, kam se Severus se svými slovy ubírá, ale přesto dychtivý poslouchat.

„Cením si přesnosti a upřímnosti a snažím se obojího při mluvení držet. Minule – nemám žádnou skutečnou omluvu kromě alkoholu, polibku a samotné nálady. Byl jsem mnohem přímější, než bych za normálních okolností byl. Chápu, proč ti to připadalo jako něco, co se ke mně nehodí – bylo to tak.“

Otevřel ústa, aby odpověděl, ale druhý muž zavrtěl hlavou – zdálo se, že ještě neskončil.

„Neřekl jsem nic, co by pro mě bylo nějak zvlášť nové – pouze jsem vyjádřil myšlenky, které jsem si do té doby nechával pro sebe.“

Harrymu zůstal šokem otevřený výraz – v žádné části mužova monologu by nedokázal předvídat, co přijde dál.

„Ehm,“ začal znovu a opět si připadal jako idiot. „Ty – ty jsi mě, ehm, chtěl už předtím?“

Severus neodpověděl – pouze si značně pohrdavě odfrkl.

Vážně, nikdo jiný než on by nedokázal něco takového použít jako potvrzení, že někoho chtěl, že?

„Aha,“ řekl tupě. „Asi – jo, nevěděl jsem, co s tím… dělat. A trochu jsem z toho vyšiloval.“ Odkašlal si. „Víc než trochu.“

Zmijozel si povzdechl, stáhl si jednu z rukavic, které už měl nasazené, a natáhl k němu ruku. Harry svou ještě neměl – ochotně vzal druhého muže za ruku a nechal se přitáhnout blíž.

„Nechtěl jsem tě rozrušit. Jsem však naprosto ohromený tím, že bys mohl pochybovat, že jsem tě už dříve, jak jsi sám řekl, chtěl.“

Přistihl se, že vzhlíží k druhému muži – ke svému rande, k muži, se kterým chodil a s nímž se scházel už téměř dva měsíce. K muži, který s ním zacházel tak opatrně – a s takovou upřímností, až se mu málem sevřelo hrdlo dojetím.

„Já nejsem – nejsem tak dobrý se slovy jako ty,“ začal a propletl jejich prsty. „A nejspíš nikdy nebudu – ale omlouvám se, že jsem z toho vyšiloval. A – a není to tak, že bys udělal něco špatně. Já… jsem polichocený,“ řekl a překvapilo ho, když zjistil, že je to pravda.

Tmavá hlava jednou přikývla. „A pokud jde o to, že se dnes chovám jinak než dřív – jednoduše jsem se těšil na cokoli, co jsi naplánoval.“ Severusova ruka v Harryho dlani ochabla – neodtáhl ji však. „Možná jsem dovolil vlastní představivosti, aby se trochu rozběhla, ale… doufal jsem, že jsi naplánoval něco romantického.“

Polkl. „Jo, naplánoval. Jsou tam, ehm, taky růže – ale čekají… na místě, kam jdeme.“

„Pak… můžeme tuto záležitost považovat za uzavřenou a pokračovat podle tvých plánů? Přenášedlo by mělo být aktivní už brzy.“

Zaplavila ho vlna úlevy, něhy a očekávání.

„Jo, pojďme.“