„My jsme…“ začal Severus a trochu si utáhl šálu, kterú dostal od Harryho.

Protože šálu neměl, nezbylo mu než se zachvět a schoulit se do sebe. „Jo. Nevěděl jsem ale, že tu sněží,“ zakňučel – o chvíli později ho zalila ochranná kouzla proti chladu a větru a on se uvolnil. „Díky.“

Vedl Severuse ven z té malé uličky, ve které se ocitli – doufal v o něco hezčí místo pro příchodí, ale nedalo se s tím nic dělat.

„Harry…“ řekl Severus znovu a o chvíli později se zastavil. Vyšli rovnou na malebné malé náměstí, kde se sbíhalo několik různých uliček.

„Promiň, mrzí mě ten sníh,“ povzdechl si. „Nevěděl jsem, že v Benátkách může sněžit.“

„Velmi zřídka,“ řekl Severus tiše. „Možná jednou za deset let. Teď bych řekl, že ještě méně.“

„Už jsi… někdy byl tady?“ zeptal se opatrně a doufal, že tohle místo Severus ještě nikdy nenavšívil.

„Ne. Přiznávám, že mě Benátky vždycky zajímaly. Jsme tady jen proto, abychom se… podívali po památkách?“

Uvnitř něj se rozlila úleva a vzrušení. „To můžeme udělat později, ale nejdřív máme program! Udělal jsem rezervaci – jenom budeme muset, ehm, najít to správné místo.“ Zašklebil se. „Doufal jsem, že tu bude víc, ehm, dopravních značek. Nebo něco takového.“

Severus se zasmál. „Většina vodních cest vede k moři. Smím navrhnout, abychom se vydali podél jedné z nich a pokračovali odtud?“

Zazubil se. „To je asi lepší plán než můj - prostě náhodně střídat odbočky doleva a doprava, dokud tam nedojdeme, ne?“

Zmijozel mu nabídl rámě – Harry se k němu dychtivě přisunul a zavěsil se do jeho paže. „Jsem si jistý, že cestu najdeme.“

 

„Tohle je…?“ řekl starší muž a pohlédl dolů na nepokrytě dost smutně vypadající gondolu. Měla ale magické označení, podle kterého ji měl Harry poznat – bílý kyblík visící přes bok, na němž stálo ‚magické mušle‘.

„Totiž, měla by vypadat jinak… ale v pokynech stálo, že mám dát žeton do kyblíku, takže to možná spraví.“ navrhl pochybovačně a vytáhl plastovou škebličku, kterou dostal výměnou za značné množství galeonů.

Severus vypadal asi stejně pochybovačně jako on, přesto však sledoval, jak Harry vhodil kousek modrého plastu do kyblíku. Dopadl dovnitř s cvaknutím – a k jeho nesmírné úlevě se loď okamžitě změnila.

Špinavá pokrývka a ošklivá lana ležící v gondole se stáhly dovnitř, očividně pomocí magie, a oprýskaná a nevzhledná modročerná barva vybledla a odhalila místo ní lesklou, jednolitě bílou barvu s perleťovým leskem.

Gondola se narovnala a dokonce i oprýskaná a ohnutá dřevěná tyč k řízení – Harry nevěděl, jak se jí říká – se narovnala a dostala nový nátěr.

Holá dřevěná sedátka pokryla červená sametová látka, která se odněkud vysunula a pokryla téměř celý vnitřek lodi měkkým materiálem. Nakonec zůstaly jen podlahové desky – změnily se na sytě tmavě hnědé a najednou vypadaly dokonale čistě.

Gondola předtím nebyla k molu úplně dost blízko, aby mohli nastoupit, ale nyní se sama magicky odvázala a připlula blíž.

Téměř jako dodatečný nápad se z ničeho nic objevila krabice, která přistála v úplně přední části gondoly a způsobila, že se loď lehce rozhoupala na vodě kanálu.

 Harry se dovolil uvolnit, ulevilo se mu, že se to tak rychle změnilo z katastrofy v něco lepšího, než očekával. Polkl a opatrně vstoupil do gondoly, aby ji nenaklonil – co se mu podařilo. I to bylo zjevně magicky zajištěné. Jakmile byl uvnitř, natáhl ruku a nabídl ji Severusovi, aby mu pomohl také nastoupit.

Nastalo znatelné zaváhání, než se prsty v rukavici usadily v jeho dlani a vyšší muž také sestoupil dovnitř. Harry počkal, dokud druhý muž nenabyl rovnováhy, a potom si svlékl kabát – gondola měla po nastoupení docela dobře fungující zahřívací kouzla.

Severus zaváhal, ale udělal totéž – jejich kabáty dopadly blíž ke krabici v přední části lodi a Harry se posadil, stáhl Zmijozela s sebou. Trochu ho mátlo, proč Severus vypadá tak… no, tak váhavě.

„Severusi?“ pobídl ho nakonec, když druhý muž seděl rovný jako prkno. „Jsi v pořádku? Tohle se ti… nelíbí?“

„Líbí,“ připustil druhý muž tiše. „Jen jsem tak docela ne – jedeme s tím na projížďku po kanálech?“

„Jo. Prohlídka Benátek, jen my dva. Gondola se řídí magicky – a vysadí nás také někde na zvláštním místě. Nelíbí se ti to?“

K jeho překvapení se jeho protějšek uvolnil a dokonce se lehce opřel o Harryho rameno. „Ne – ne. Jen jsem… nečekal, že kvůli mně vynaložíš tolik úsilí. Tohle je… výjimečné.“

Harry zabroukal a objal druhého muže kolem pasu. „Chtěl jsem udělat něco hezkého – něco romantického.“

„A podařilo se ti to.“řekl Severus a na Harryho se usmál. „Jak… vyrazíme?“

Ušklíbl se a pronesl aktivační zaklínadlo. Gondola se nepříjemně trhla, když se poměrně prudce otočila – ale od té chvíle se pohybovala po vodě plynule a řídila se stejně jemně, jak se domníval, že by to dělal člověk.

Proplouvali poměrně blízko několika pamětihodnostem, které Harry poznával, a jejich loď je tiše vedla dál. Severus už byl Harrymu zcela opřený o rameno, dokonce na něm spočívala hlava. Nebyl si jistý, jestli je to pro vyššího muže úplně pohodlné, ale jemu samotnému se to líbilo až příliš na to, aby si stěžoval.

„Co je v té krabici?“ zeptal se Severus právě ve chvíli, kdy míjeli zasněžené náměstí svatého Marka. Bylo téměř bez lidí, a stejně by si jich mudlové nevšimli.

Harry se zazubil – zapomněl. „Měla by v ní být láhev nejlepšího italského vína. Podíváme se?“ Posunul se, aby vstal a vzal ji, ale dlouhá paže ho kolem zad zastavila – o chvíli později zahlédl černou hůlku a krabice k nim připlula vzduchem a sama se otevřela.

Vskutku, uvnitř byla láhev vína, o které nikdy neslyšel, ale která přiměla staršího muže spokojeně zamručet – alespoň tak si Harry ten zvuk vyložil. Severus pomocí magie nalil víno do obou sklenic a pak hůlku odložil, aby si vzal svou. Harry měl jednu ruku volnou.

Přesto v téhle poloze nebylo možné si připít ani se napít, a tak Harry Severuse lehce odsunul. Když staršímu muži paže klesla, Harry ji zachytil a místo toho si s ním propletl prsty. „Na odpoledne v Benátkách,“ navrhl a zvedl svou sklenku červeného vína.

Severus se tiše zasmál. „Na pozoruhodné rande, které vymyslel pozoruhodný muž,“ navrhl – Harry cítil, jak mu tvář zahořela, mnohem víc, než by se dalo vysvětlit zahřívacími kouzly.

„Na pozoruhodné rande,“ souhlasil významně a potěšilo ho, když se Severus usmál.

 

* * *

 

Benátky, jak zjistili, byly na tak slavné místo poměrně malé. Netrvalo dlouho a začali znovu míjet některé památky, přestože jejich loď nikdy nejela stejnou trasou dvakrát. Ani kouzlo projížďky se nevytratilo – dokonce ani když je obzvlášť silný poryv větru donutil přitisknout se k sobě, aby se vyhnuli slané vodě, která na ně šplíchala. Použili své kabáty jako provizorní přikrývky a přitulili se k sobě ještě víc.

Trvalo téměř hodinu a půl, než se jejich tiché, poklidné povídání o ničem, vlastně vůbec o ničem, přerušilo přiblížením lodi k dalšímu molu – Harry přesně nevěděl kde, ale dobře viděl, kam mají namířeno.

Nejdřív vystoupil na malé dřevěné molo po straně hlavního náměstí a znovu pomohl druhému muži vystoupit, přestože to gesto bylo většinou jen formalitou. Oba potřebovali chvíli, aby si po neustálém pohupování na vodě znovu zvykli na pevnou půdu pod nohama. Slunce právě zapadalo – Harry si opravdu nemohl přát, aby to vyšlo lépe.

„Co dál?“ zeptal se Severus a v hlase měl otevřenou zvědavost.

Zazubil se. „Teď půjdeme pár set metrů a potom tě budu muset požádat o laskavost.“

Starší muž přikývl na souhlas a vykročil vedle Harryho. Když se ohlédl přes rameno, jejich gondola už zase odplouvala – kráčeli po tenké vrstvě nedotčeného sněhu. Byla dost tenká na to, aby pod ní bylo vidět dláždění, a přesto zcela neporušená otisky kroků kromě těch jejich.

Něco na tom ho činilo šťastným způsobem, který nedokázal popsat.

Přešli náměstí a nevšímali si několika mudlů, kteří se také odhodlali vyjít ven navzdory počasí. Vedl Severuse k úpatí zvonice svatého Marka a s úsměvem vzhlédl ke staršímu muži. „Naše další zastávka vyžaduje trochu… cesty vzhůru?“

„Prosím?“

„Vím, že umíš létat – nevadilo by ti vzít nás nahoru?“

„Nahoru na… věž svatého Marka?“ ujistil se Severus, jako by někde poblíž byla ještě nějaká jiná.

Zazubil se. „Ne tak docela na vrchol, ale vidíš tu část se čtyřmi otvory? Tam, kde je zvon?“

„Jistě,“ řekl starší muž a zaklonil hlavu, čímž odhalil hrdlo nad místem, kde končila jeho šála. Harryho překvapilo – ačkoli nevěděl proč – jak bledá tam jeho kůže byla.

„Takže nás tam můžeš odnést?“ požádal.

Severus ho překvapil – ustoupil a natáhl k Harrymu ruku. Harry předpokládal, že k tomu budou muset být blízko, ale nabízenou ruku přesto dychtivě přijal – jenže Zmijozel je nikam neodnesl.

Místo toho Harryho vtáhl do tance – do polopomalé otočky beze vší hudby, jejíž kroky přesto nějak vycházely, aniž by jeden druhému šlápli na nohy.

„Severusi?“ zeptal se a uvnitř se mu podivně něco sevřelo. Zapomněl na zbytek toho, co chtěl říct – jak by také mohl, když ho zasáhl pohled na otevřený, radostný úsměv na tváři druhého muže? Nebyl si jistý, jestli někdy viděl staršího muže tak bezstarostného, tak… prostě takového. Přistihl se, že se usmívá také, aktivněji následuje jeho kroky a vůbec mu nezáleželo na tom, co tohle způsobilo.

Zdálo se, že Severus na jeho účast čekal, protože Harryho ruku ochotně pustil a místo toho ho oběma rukama objal kolem ramen a přitáhl si ho ještě blíž. Bylo to příjemné – obzvlášť když si Harry uvědomil, že začaly padat měkké sněhové vločky, velké a těžké, které po dopadu na tmavé vlasy druhého muže chvíli zůstaly, než se rozplynuly.

Otevřel ústa, aby něco řekl – nevěděl co – když je Severus roztočil ještě rychleji. Harry se zatočila hlava.

Ještě víc, když si uvědomil, že už se nedotýkají země, že Severus jeho žádosti vyhověl a oba je vynáší vzhůru tím nejokázalejším způsobem, jakým to vůbec mohl udělat.

Harry se rozesmál, opojený tím, jak sladký ten nápad byl – a jak nádherné bylo točit se ve vzduchu, zcela podepřený magií druhého muže. Cítil ji – pravděpodobně poprvé od chvíle, kdy se dotkl toho seznamu, samotnou podstatu magie svého partnera, jemnou ocel, která je oba podpírala.

Zaklonil hlavu a zavřel oči, oddal se tomu pocitu – věděl, že je v bezpečí, že Severus by ho nikdy nenechal spadnout.

Když se přestali točit a jeho chodidla spočinula na kamenném výstupku u nejpravějšího ze čtyř vstupů do zvonice, Harry cítil značné zklamání. Klidně by v tom pokračoval déle, s radostí by tančil po obloze po zbytek večera – nebo alespoň do západu slunce.

Nebude to trvat dlouho – obloha už nabírala nejrůznější odstíny oranžové a fialové.

„Harry? Co tu děláme?“ zeptal se starší muž tiše.

Harry se vrátil do reality a setřásl ze sebe melancholii. „Ach, máme večeři. Na straně směrem k náměstí.“

Zjevně věž obešli – vůbec si toho nevšiml.

Kolem vrcholu věže vedla jen úzká chodbička a velký zvon visel poklidně na svém obvyklém místě. Na druhé straně byla o něco větší plošina přímo uvnitř čtyř oblouků – a na ní stál malý stolek pro dva a dvě židle. Všechny tři kusy vypadaly poněkud vratce, ale na víc tam nebylo místo.

Harry se zazubil a posadil se naproti svému protějšku. Nebyl tu žádný jídelní lístek – když celou zkušenost rezervoval, byl součástí pevně stanovený studený jídelníček, se kterým souhlasil. Viděl, že se Severus chystá zeptat, když zpod zvonu vypluly talíře a usadily se na jejich malém stolku, až na něm zůstával sotva palec volného místa – a když vzali do rukou příbory, zaplnila tento prostor ještě malá miska s máslem.

„Páni!“ zasmál se Harry. „Doufám, že ti takováhle studená hostina nevadí?“ zeptal se a prohlížel si sýry, maso, olivy a hrozny, které zdobily jejich stůl. Chleba se na stůl ani nedostal – vznášel se v malém košíku mezi nimi.

„Mohli bychom jíst syrová játra a stejně by to bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl,“ řekl druhý muž se smíchem.

„No… myslím, že nejbližší tomu je támhleto něco, co vypadá jako paštika?“ řekl Harry a vzal si dva plátky předem nakrájené bagety.

Severus udělal totéž. „Já se spokojím s masem, pokud ti to nevadí,“ protáhl.

 

Netrvalo dlouho a dojedli – Harry alespoň nebyl nijak zvlášť hladový, i když to bylo dobré. Víno z dřívějška se objevilo znovu a sklenky nebezpečně balancovaly na tom málu volného místa, které na jejich stole zbylo.

Tichou dohodou je vypili rychle, aby neriskovali jejich pád – byli tak blízko okraje věže, že nebylo úplně nemožné, aby někoho z mudlů dole trefili.

Tak jako tak nešlo o jídlo – ne tehdy, když výhled i společnost byly pro Harryho přinejmenším mnohem zajímavější.

„S rizikem, že budu znít melodramaticky… Harry, myslím, že je tohle zdaleka nejúžasnější rande, na kterém jsem kdy byl,“ řekl Severus právě ve chvíli, kdy se stůl sám uklidil.

Harrymu se při tom překvapivém přiznání zatajil dech a na okamžik přemýšlel, s čím ho Severus porovnává, než tu myšlenku zavrhl. Nezáleželo na tom, dokud tu Severus byl a teď byl šťastný.

Lehce přikývl. „Jsem rád. Já, ehm, vlastně jsem tenhle nápad dostal z časopisu. Hledal jsem nějaké nápady a tohle mě, no, zaujalo.“

Výmluvně povytažené obočí ho beze slov vybízelo, aby pokračoval. „Chtěl jsem udělat něco pořádně romantického, takže jsem si, možná, koupil Witch Weekly a hledal nápady,“ přiznal rozpačitě. „Většinou to byly nesmysly, ale napadlo mě, že tohle by se ti mohlo líbit.“

„Přestože odmítám komentovat většinu toho, co jsi právě řekl, mohu jen potvrdit, že se mi to líbí víc než dost. Děkuji, Harry,“ řekl – Harry se zazubil, jen aby ztuhl, když si uvědomil, že na něco zapomněl. Spěšně prohledal kapsu kabátu a vytáhl dobře chráněný a zmenšený balíček.

„Ehm, málem bych zapomněl. Chtěl jsem ti to dát v gondole, ale… no. Je to benátská růže,“ řekl s úsměvem a ukázal druhému muži malý keřík s oranžovými a červenými květy posetými barvou. „Myslel jsem, že se to hodí.“

Severus přijal stále zmenšený květináč s úsměvem. „Jsem si jistý, že můj nový nájemník se postará o to, aby se jí dostávalo náležité péče.“

Harry se zasmál a využil příležitosti zeptat se, jak spolu Severus a víla vycházejí.

 

* * *

 

Když slunce zapadlo, rozhodli se vrátit dolů – Harry byl rád, že balíček, který zaplatil, zahrnoval nejrůznější praktická kouzla – například že zvony během jejich pobytu nahoře nezazvonily.

Let dolů byl mnohem podobnější tomu, jak si představoval jejich cestu nahoru. Byl vtažen do objetí, tvář jemně přitisknutou ke kabátu staršího muže, zatímco se svět kolem nich změnil. Žádné otáčení ani kruhy – Severus je jednoduše snesl přímo dolů na zasněžené náměstí. Zem pod nimi už nebyla vidět – napadlo víc sněhu, než si Harry uvědomoval.

Ohlédl se nahoru, aby zkontroloval čas na velkých hodinách nad nimi, a překvapilo ho, že se blíží čas jejich přenášedla zpět. Bylo to stejné přenášedlo, které je tam předtím přeneslo – nechali ho na určeném místě.

„Měli bychom… dojít zpátky k přenášedlu,“ přiznal s povzdechem.

„Nejspíš ano. Je to škoda, nemyslíš?“ zeptal se Severus. „Že… narušíme sníh?“

Harry se podíval před sebe, na nedotčenou bílou pokrývku, kterou museli projít. „Trochu,“ přiznal, než se zavěsil do jeho paže a vykročil správným směrem. Nedalo se nic dělat – i ten nejkrásnější večer musel jednou skončit.

 

„Jsem si… skoro jistý, že to bylo tady? Mělo to být tady?“ řekl a začala se ho zmocňovat panika. Vrátili se do uličky, do které je přenášedlo přeneslo na začátku, a očekávali, že tam přenášedlo – cihla, která by nejspíš sama nikam neodešla – bude tam, kde ho nechali.

„Zdá se, že tu není. Nespletli jsme si… čas?“ zeptal se Severus zamračeně.

„Ne.“ Harry zavrtěl hlavou. „Mělo by zbývat ještě deset minut, než se aktivuje – ale, ehm, kde je?“

Starší muž si povzdechl, vytáhl hůlku – a rychlým kouzlem roztavil všechen sníh v okruhu patnácti metrů kolem nich.

Harry při tom nečekaném kouzle vypískl a znovu se rozhlédl – přenášedlo nikde.

„Ehm…“ řekl inteligentně.

„Ehm, vskutku,“ souhlasil Severus s odfrknutím.

Oba vypadali celkem bezradně a bezmocně na sebe hleděli.

„Co… teď budeme dělat?“ zeptal se nakonec rozpačitě. Neměl zrovna záložní plán – nenapadlo ho, že by jim cihla mohla nějakým způsobem zmizet. „Myslíš, že ji vzal nějaký mudla…?“

Severus si zhluboka povzdechl a zavrtěl hlavou. „Pokud tedy netoužíš po několika mezinárodních přemístěních – což netoužím ani já – navrhoval bych sovu na ministerstvo, ve které jim vysvětlíme náš problém, a hotel na noc.“

„Ty… mluvíš italsky?“ zeptal se Harry trochu překvapeně. Netušil, že Snape umí portugalsky, takže…

„Dostatečně na to, abychom získali pokoj, rozhodně. Chtěl bys… přemístit se?“

Harry měl dostatek magie i na společné přemístění, ale… něco v nejistém postoji druhého muže ho přimělo přemýšlet, čemu by dal Severus přednost.

„Tak tedy hotel. Myslíš, že seženeme nějaký s výhledem na náměstí?“ zeptal se s úsměvem.

 

* * *

 

Najít hotel bylo poměrně snadné – na rozdíl od Harryho měl Severus dokonce mudlovské peníze ve správné měně. V peněžence si všiml i několika dalších měn a přemýšlel, jestli to byla nějaká záložní strategie, kterou měl druhý muž připravenou. Teď to rozhodně bylo užitečné – stejně jako jeho lámaná italština.

Nepodařilo se jim získat pokoj s výhledem přímo na náměstí, ale místo toho dostali dvoulůžkový pokoj s výhledem na moře – což bylo podle Harryho názoru stejně hezké. Na okamžik ho zachvátila panika při představě, že budou sdílet postel, že budou spát spolu – ale zdálo se, že staršího muže ta myšlenka ani nenapadla.

Mlčky se v pokoji zabydleli, po tiché vzájemné dohodě si každý vybral jednu postel a odložili si kabáty a rukavice.

„Je to pro tebe v pořádku?“ ujistil se Harry – najednou cítil potřebu se zeptat, když si všiml, jak rozpačitě a nervózně se druhý muž chová.

„Já… ano. Není to – není to zrovna patřičné, ale abych byl upřímný, neměl jsem s sebou peníze na druhý pokoj.“

Harry se na něj usmál. „Ani bys je mít neměl – a rád ti je vrátím. Jsem rád, že jsme se nemuseli pokoušet přemístit. Máme oddělené postele, žádná pravidla se neporušují, ne?“ napůl se zeptal a napůl to konstatoval – koneckonců si nebyl jistý.

„Nejsou porušena, per se, ale rozhodně jsou natažena až na hranici zastaralosti,“ odfrkl si druhý muž.

„No, nikdy jsem nebyl zrovna na pravidla, že?“ řekl v naději, že Severus bude souhlasit. „A kromě toho neděláme nic, čím bychom porušovali ducha smlouvy – tohle je prostě jediná dobrá možnost, kterou jsme měli.“

„To je pravda, s tím souhlasím. Pokud se chceš osprchovat, pošlu ministerstvu naléhavou sovu a nechám je připravit další přenášedlo na zítřejší ráno.“

Přikývl. „Jasně. Jen mi to dej podepsat – myslím, že Kingsley bude ochotnější pospíšit si, když je to on, kdo zařizoval první přenášedlo,“ řekl s úsměvem.

Severus si povzdechl. „Jestli máš obavy ohledně mé… identity, Kingsley o ní ví – on byl zodpovědný za to, že mi poslal sovu, která tenhle kontrakt zahájila.“

Harry se zašklebil – to k tomu rozhodně patřilo. „Ehm…“

Vyšší muž k němu přistoupil. „Harry, nejsem hlupák. Ačkoli vím, že někteří z tvých přátel to vědí – a nikdy nepochopím logiku toho, proč jsi to řekl Weasleymu – nejsem natolik pošetilý, abych si myslel, že jsi to oznámil celému kouzelnickému světu. Už jen proto, že by mi touhle dobou nejspíš vypálili dům.“

Harry, rozpolcený mezi smíchem a provinilým úšklebkem, zavrtěl hlavou. „Ne, ehm, vlastně ti to bude připadat vtipné, ale přesně tohle Ron řekl, když jsem se ho zeptal, co si myslí, že se stane, kdyby se to, ehm, dozvěděla veřejnost.“

„Takže naděje ještě není zcela ztracena,“ řekl Snape nemilosrdně.

„Ne,“ souhlasil. „Ale stejně mě nech podepsat ten dopis. Jestli chceš, rychle se osprchuju a pak můžeš jít?“ zeptal se a ukázal na malou, ale hezky zařízenou koupelnu s obklady.

Severus mlčky přikývl – přeměnil nějaký papír a přivolal sovu.

Harry spěšně vběhl do koupelny a rychle ze sebe svlékl oblečení – nebylo přece nic divného na sprchování jen pár metrů od muže, se kterým chodil, že?

 

Vlastně se do té doby, než vyšel ze sprchy a uvázal si kolem pasu ručník, cítil ohledně celé té podivnosti mnohem lépe. Ujistil se, že ho utáhl dost pevně, aby se mu neuvolnil, protože musel vyjít ven bez oblečení – hůlku nechal venku a zrovna se mu nechtělo znovu oblékat staré oblečení – a zároveň si nebyl jistý, jestli by zvládl neverbální čisticí nebo přeměňovací kouzlo.

Takže v naději, že tohle není divné, vyšel z koupelny s ručníkem pevně omotaným kolem pasu.

Doufal zcela bez jakéhokoli logického důvodu, že Severus nějak nebude přítomen, nebo bude zaneprázdněný a nebude se dívat, nebo ho z nějakého jiného důvodu neuvidí.

Nikdy neměl zrovna moc štěstí.

Severus seděl u malého psacího stolu a očividně právě dokončil dopis. „Mohl bys ho podepsat-“

Harry rozpačitě odkašlal a přehlušil tak jakýsi dusivý zvuk, který starší muž vydal, když otočil hlavu.

Připadalo mu, jako by jeho tělo ovládal někdo jiný – protože jeho plán byl dojít si pro hůlku na noční stolek – a tak přešel k Severusovi, opřel se vedle něj o stůl a prohlédl si dopis. Pero, které druhý muž použil, tam prostě leželo, takže se Harry sklonil, podepsal ho a pak znovu ustoupil a… pořádně se na druhého muže podíval.

Severus se díval také na něj a zíral, jako by Harry byl nějaký dosud nikdy nespatřený tvor, jaké Neville míval tendenci vytvářet během jejich prvních hodin přeměňování.

„…Severusi?“ zeptal se nakonec, když bylo rozpačité ticho příliš těžké snášet. „Koupelna je volná? Jen, ehm, možná by sis měl nejdřív nějak přeměnit oblečení, ehm. Protože já… zapomněl,“ vysvětlil a bojoval s nutkáním zkřížit si ruce před hrudí – neměl přece vůbec nic, za co by se měl stydět, ne?

Podle svého názoru byl docela dobře stavěný chlap, i když najednou nemohl přestat přemýšlet, jestli staršímu muži… nevadí, jestli mu na Harrym něco nevadí.

Severus mlčky vstal, oči upřené k podlaze. „Já – já to udělám,“ řekl zvláštním, přiškrceným tónem, kvůli kterému Harry natáhl ruku, když kolem něj procházel – až když na zmijozelově tváři zahlédl čistou paniku, uvědomil si, jak hloupé to bylo.

„Jsem – promiň? Jestli jsem tě… jestli jsem tě uvedl do rozpaků,“ nabídl upřímně. Opravdu nad tím nepřemýšlel, že?

Na chvíli mezi nimi těžce viselo ticho, než Severus pomalu zavrtěl hlavou. „Nebuď… absurdní. Nejsi – sotva jsi první muž, kterého jsem viděl nahoře bez po, ehm, sprše,“ řekl a hlas se mu trochu změnil. „Já jen – snažil jsem se a očividně se mi nepodařilo zabránit tomu, abych tebe uvedl do rozpaků,“ řekl. „Promiň.“

A s tím Severus Snape – nedalo se to popsat jinak – uprchl do koupelny a slyšitelně za sebou zamkl dveře.

„Hm,“ řekl Harry, rozpolcený mezi pobavením, uražeností a rozpaky.

 

* * *

 

Nespal dobře – neustále se převaloval, až příliš si uvědomoval přítomnost druhého muže v druhé posteli. Severus nic neřekl ani neudělal – vlastně se téměř ani nepohnul, ale Harry si ho byl neuvěřitelně a nepotlačitelně vědom.

Nemyslel si, že na tom byl druhý muž o moc lépe – ráno totiž vypadal příšerně.

Harry na tom nepochybně nebyl o nic lépe – neptal se na lahvičku s lektvarem, kterou mu Severus téměř okamžitě po probuzení nabídl, Harry se převlékal v koupelně a Severus v ložnici.

Po lektvaru se cítil mnohem lépe – sice úplně nenahradil noční spánek, ale nebyl od toho daleko.

To, co nedokázal napravit, byla rozpačitá vzdálenost mezi nimi. Harry také neměl ponětí, jak to udělat, ale k jeho překvapení se tím vůbec nemusel trápit – vytratila se téměř okamžitě poté, co Severus vrátil klíč od pokoje zaměstnanci hotelu a pak zcela nenuceně navrhl snídani – jako by se nic nestalo.

Jako by na celé jejich situaci nebylo nic divného.

Harry za to byl až příliš vděčný na to, aby to zpochybňoval, a jednoduše se přidal, objednal si k snídani nějaké až příliš sladké pečivo a horkou čokoládu, zatímco Severus zůstal u nějakého koláčku s čajem.

Pošťuchovali se sem a tam, jako by k tomu trapasu z předchozího večera vůbec nedošlo – Harry byl až příliš ochotný zapomenout na své vlastní podivné chování.

Uprostřed snídaně k nim přiletěla sova a nenápadně Harrymu upustila do klína malý balíček – uvnitř byl poměrně hezky pomalovaný kámen a krátký dopis vysvětlující, že se za deset minut aktivuje.

Rychle dojedli snídani a pak našli nejbližší prázdnou uličku – právě včas, aby se přenášedlo aktivovalo.

 

* * *

 

„Vy jste spolu spali?“ zeptala se Hermiona příjemně. Ron vedle ní dostal záchvat kašle. Ani nebyl součástí rozhovoru, neposlouchal, co Harry říkal – ale očividně zaslechl slova své ženy.

„Ne! Ne tak, jak to naznačuješ,“ zanaříkal. „Naše postele byly od sebe tak dva metry!“ zasyčel a pohlédl na Rona v naději, že jeho přítel to teď nevyžvaní.

„Jistě že byly,“ řekla Hermiona tiše a poplácala ho po paži. „Tak co to způsobilo, že to bylo tak trapné?“

„Tak trochu jsem… zapomněl vzít si oblečení, které bych si měl obléct. Po sprše. Takže jsem … vyšel z koupelny tak trochu jen v ručníku. Ehm…“

Ron se vedle Hermiony sotva držel. „Šťastlivec, co? Teda, já jsem to zboží viděl v šatně po famfrpálu,“ vyrazil ze sebe zrádný bastard, jeho nejlepší přítel, mezi záchvaty smíchu.

„Jsi pro mě mrtvý,“ zasyčel na zrzka, který ho úplně ignoroval.

„No, víme přece, že si myslí, že jsi hezký. Takže byl nejspíš jen trochu… stydlivý? Je stydlivý?“

Ron zavyl.

Harry si jen přál, aby měl lepšího kamaráda.

 

* * *

 

Když do práce dorazila sova asi čtyři hodiny předtím, než se měl setkat se Severusem na obyčejném rande u večeře, byl trochu překvapený – ještě víc, když dopis obsahoval zdvořilou žádost o odložení kvůli „mírnému zranění“.

Samozřejmě už se přemístil k Severusovu domu, ještě než vůbec dočetl zbytek dopisu, s papírem stále v ruce, když zaklepal na dveře, možná o něco důrazněji, než bylo nutné.

Trvalo docela dlouho, než se dveře otevřely, a když se tak stalo, zalila ho úleva – Severus se mračil, ale zdál se být v pořádku.

„Harry?“ zeptal se druhý muž a jeho zamračení trochu polevilo.

„Ehm,“ řekl hloupě a uvědomil si, jak nezdvořilé bylo jen tak… přijít. „Měl jsem strach?“ řekl a zvedl dopis.

Zmijozel si povzdechl. „No… asi bych neměl být překvapený. Jen pojď dál,“ řekl druhý muž a ustoupil, aby ho pustil dovnitř.

Přesně ve chvíli, kdy Harry překročil práh, si uvědomil, že jeho záměrem bylo vyhnout se soukromým schůzkám u jednoho z nich doma – ale tohle, usoudil, bylo jiné.

Severus, uvědomil si, schovával levou ruku za dveřmi.

Harry si toho předtím vůbec nevšiml, ale teď viděl, že je obalená jakousi černou dlahou, o které předpokládal, že je kouzelná – rozhodně nevypadala jako něco, co by mu někdo nasadil ručně.

„Co se stalo? V dopise jsi nebyl zrovna… zdílný. Je to zlomené?“

„Měl jsem očekávat, že budeš ignorovat mé ujištění, že jsem v pořádku. Moje paže se jednoduše dostala do kontaktu s nedokončeným lektvarem a zjistil jsem, že to způsobilo dočasné oslabení kostí v ruce a paži. Takže ne, zlomené to není, ale i lehký náraz by to mohl zlomit.“

Harry se zašklebil. „Místo toho, abychom šli ven, nám udělám večeři.“

„Jak je uvedeno v dopise, žádal jsem o přesunutí schůzky.“

„Jo, ale stejně musíme jíst. Mohl bys – mohl bys přijít ke mně a já bych tam uvařil?“

Druhý muž zavrtěl hlavou. „S paží v tomhle stavu bych neriskoval přemístění ani cestu krbem.“

„Tak uvařím tady. Máš, ehm, ingredience?“

Když druhý muž pozvedl obočí téměř povýšeně, Harry obrátil oči v sloup. „Přesně víš, co jsem myslel. Ingredience na vaření, které nikoho neotráví.“

„V závislosti na tvých kuchařských schopnostech by se to stále mohlo stát,“ odvětil druhý muž suše – Harry se ani neobtěžoval potlačovat smích.

„Myslela jsem, že slyším povědomý rámus.“

Přidal se další, zvonivý hlas – Harry se prudce otočil, protože téměř zapomněl na „nájemnici“, kterou teď Snape měl.

„Ach, ahoj. Daří se ti?“

„Snesitelně,“ řekla víla. „Je tu spousta práce, aby tohle místo odpovídalo mým standardům. Zaslechla jsem, že říkáš, že vaříš něco z telecího?“ Drze zalhala.

Zachichotal se. „Jestli skutečný majitel tohoto domu chce telecí, zvládnu to,“ řekl a usmál se na Severuse.

Zmijozel mávl zdravou rukou. „Bude mnohem méně starostí, když jí jednoduše vyhovíš. Pokud – pokud jsi si naprosto jistý, že tak chceš strávit svůj večer.“

Harry přistoupil blíž a co nejopatrněji šťouchl do Snapeovy sádry. „Jsem si jistý.“

 

* * *

 

Víla byla natolik taktní, že je nechala o samotě – když se Harry vrátil z Příčné ulice s ingrediencemi na telecí guláš, který plánoval připravit, byla pryč a Severus mu mezitím připravil kuchyň.

Trochu se dohadovali, když odmítal nabídky druhého muže, že mu pomůže, ale nakonec starší muž ustoupil – jakmile Harry předvedl, že zvládne zacházet s nožem a nezabije se, podle Severuse.

Výsledkem bylo, že starší muž se založenýma rukama poněkud nešikovně opřený o kuchyňskou linku sledoval Harryho při práci. Samozřejmě si povídali – bylo to příjemné. Vůbec to nebylo podobné tomu, čeho se Harry obával, když se rozhodl vyhýbat soukromým schůzkám.

Nevadilo mu ani, když se Severus posunul o něco blíž, ani když se k němu musel naklonit, aby dosáhl na několik dalších ingrediencí. Nedotýkali se, ale nebyli od toho daleko – a bylo to příjemné, prostě takhle.

Harryho úlevou bylo, že víla nebyla nikde k vidění – podle Severuse trávila většinu času nahoře. Jelikož jeho laboratoř byla v suterénu, vyhovovalo to dost dobře – Harry si ani pořádně neuvědomil, že tam nahoře nějaké patro je, ale když se opatrně rozhlédl, snadno zahlédl schodiště, které se ani trochu nesnažilo skrývat, poblíž kuchyně.

Předpokládal, že ložnice staršího muže je nahoře – neměl důvod být zvědavý – i když ho zajímalo, jak se daří vílině růži, když i ona očividně putovala nahoru.

Prsty mu přejely po rameni, dotek byl lehký a vytrhl ho z myšlenek. Severus znovu přistoupil blíž, sádru neohrabaně přitisknutou k boku. „Nemusel ses s tím tolik namáhat.“

„Ale prosím tě. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem před příchodem sem nestihl vzít tvoje květiny. Asi je přinesu někdy jindy – nebo je nechám poslat sovou. Tentokrát jsem požádal o pár růžových, s hromadou a hromadou okvětních lístků,“ vysvětlil a zjistil, že mu ten dotek nevadí.

Ruka se přesunula do polohy, kdy dlaň jemně spočinula těsně pod jeho lopatkou, zatímco krájel poslední cibuli.

„Budou na každém rande růže?“ zeptal se Severus a v hlase měl škádlivý tón.

Harry se usmál a nastavil sporák, aby se zahřál hrnec i pánev, které na ni položil.

„Nejspíš ano. Ledaže by mi růže došly – a podle toho, co jsem viděl ve sklenících, je to nepravděpodobné.“

„Ve skutečnosti jsem také pracoval na dárku pro tebe,“ přiznal starší muž, prsty mu přejížděly po zádech – Harry si ten dotek velmi dobře uvědomoval, i když se snažil soustředit na slova druhého muže.

„Hm?“

„Já… bohužel jsem ho nestihl dokončit včas. Budu potřebovat obě ruce.“

Harry se zasmál. „A co to je? Teď mi přece nemůžeš neříct,“ řekl s mrknutím, kvůli kterému se jen na okamžik cítil divně.

Ruka mu sklouzla ze zad a Severus se tiše uchechtl. „Zjistíš, že můžu – a tuhle věc ti neprozradím. Počkáš, až bude hotová a připravená.“

„Jsi zlý!“ zavolal za druhým mužem, když Severus opouštěl kuchyň a nechával ho vařit.

 

„Potřebuješ nakrmit?“ popichoval Harry o hodinu později, když byl guláš, který připravil v Severusově rychlovarném hrnci, konečně hotový.

„Jsem pravák,“ řekl Severus chladně. „Jsem naprosto schopný se najíst.“

„Myslím, že se s tebou pokoušel flirtoval,“ řekla víla ze svého místa na okenním parapetu. Severus na něj divně pohlédl, když jí naservíroval plnou porci, ale Harry koukal na ni jak jí. „Docela špatně,“ dodala zbytečně.

„Hej. Uvařil jsem to, co jsi chtěla jíst, tak nebuď nevděčná. Proč tu vůbec jsi?“ zeptal se mrzutě. Nemusel poslouchat drzé poznámky od dvoupalcové žárovky s náladičkou.

„Prostě jsem si myslela, že vám budu dělat společnost, abyste vy dva měli o čem mluvit. Tenhle je tak tichý, že většinu dní ani nevíš, že je tady,“ řekla víla a nejspíš přitom koukala na Severuse.

Harry se zasmál a potěšilo ho, že byla stejně jízlivá k oběma. „Ty sis stěžovala, že jsem příliš upovídaný, a teď je Severus příliš tichý?“

„Květiny rostou lépe, když na ně mluvíš,“ řekla víla – a pak se téměř střemhlav vrhla do hlubokého talíře, na který jí Harry naservíroval porci.

„Vycházíte spolu dobře,“ řekl Severus pobavene a znovu upoutal jeho pozornost.

„Asi ano. A… vy dva taky?“

Jedinou odpovědí bylo prosté přikývnutí – alespoň na okamžik. „Je to zvláštně… příjemné. Mít kolem sebe někoho dalšího. I když je to protivný vílí spratek.“

Harry se zasmál – jednak tomu, že Severus Snape někoho jiného nazval protivným, a jednak tomu, že jeho přítel byl… šťastný ze svého dárku.

 

„Dáš si sklenku vína?“ nabídl Severus poté, co Harry očaroval nádobí, aby se samo umylo a odklidilo.

Usmál se, když si najednou vzpomněl na celý svůj nápad „žádná rande doma“.

„Ne, díky. Zítra pracuju. Jestli chceš, můžu ti nechat poslat tvoje květiny sovou? Ledaže bys šel rovnou spát?“

„To by se mi líbilo,“ řekl Severus tiše a věnoval Harrymu zamyšlený pohled. „Děkuji ti za to, že jsi mi uvařil – že se o mě staráš.“

Usmál se a snažil se vymyslet, jak odpovědět – nechtěl to jednoduše svést na oplácení toho, co Snape udělal jemu. Nakonec se spokojil s tichým „Potěšení na mé straně“ a začal se s druhým mužem loučit – víla spala na okenním parapetu v jídlem způsobeném bezvědomí a rozhodl se ji nebudit.

„Bude účinek toho lektvaru trvat ještě dlouho? Mám ti před prací přinést snídani?“

K jeho překvapení si druhý muž odkašlal a zavrtěl se. „Myslím, že účinek už… mezitím odezněl. Ve skutečnosti měl trvat jen několik hodin, nanejvýš, i když sádru možná nechám do zítřka – pro jistotu.“

Harry naprosto dobře pochopil narážku – opravdu nebylo potřeba, aby vařil, ne pokud druhý muž mluvil pravdu o tom, kdy se nehoda s lektvarem stala.

S úsměvem pro sebe přijal nabídku Snapea, že ho odveze domů krbem, a rozloučil se.

 

* * *

 

Harrymu se ulevilo, když Severus znovu nabídl, že naplánuje další rande. Úplně mu došly nápady – a zároveň byl kvůli práci příliš zaneprázdněný na to, aby věnoval čas, no, čemukoli. Od rána po tom, co vařil pro Severuse, se zdálo, že se celé ministerstvo kouzel spiklo proti tomu, aby mu dopřálo jedinou volnou chvíli. Dokonce dvakrát spal ve své kanceláři, nevídal své přátele a sotva odpovídal na sovy, které dostával, protože byl tak unavený a vystresovaný.

Severus zopakoval svou nabídku na příjemnou večeři někde venku a Harry souhlasil a už s velkým předstihem v práci oznámil, že příští čtvrteční večer bude pryč a absolutně nic menšího než převrat ho nepřiměje vrátit se – a možná ani ten ne, pokud by se odehrál dřív, než se dostane k nějakému skutečnému jídlu.

A skutečně se mu podařilo odejít včas, takže mohl jít domů, osprchovat se a dokonce si na chvíli sednout na pohovku a odpočinout si, než měl Severus zaklepat na jeho dveře.

 

Neprobudilo ho ne klepání, ale něčí dotek.

Už dlouho neměl žádné skutečné bojové reflexy, ale příjemně ho překvapilo, když se jeho tělo stále pohybovalo rychle a účinně. Jeho potenciální útočník byl otočen, ruku měl zkroucenou za záda a o chvíli později měl Harry hůlku přitisknutou k zadní části jeho krku.

Harry ztuhl a klidně přemýšlel, jestli ho Snape zabije, nebo jestli by se mohl nejprve sám zbavit utrpení.

Tiše a pomalu zmijozela pustil – Severus ustoupil, otočil se a zabodl se do něj pohledem.

„Prosím, nezabíjej mě,“ vyhrkl Harry, pokoušeje se schovat hůlku, ale málem ji upustil na pohovku.

Na chvíli zavládlo těžké, nepříjemné ticho – pak se druhý muž ušklíbl s takovým opovržením, jaké u něj Harry snad ještě nikdy neviděl. „To by ti patřilo... Pouze jsem tě chtěl informovat, že jestli máš hlad, jídlo je hotové.“

Harry zamrkal – jednou, podruhé, a pak se rozhlédl kolem. Byli v jeho bytě, rozhodně.

„Ehm…“

„Pro Merlinovy vousy. Když jsem zaklepal, neotevřel jsi, takže jsem se přemístil domů a přišel sem krbem. Na pohovce jsi byl úplně mimo, což jsem považoval jako „ne“ na to, že bychom šli někam na jídlo. Takže jsem ho místo toho nechal doručit. Když ses ale ani po hodině neprobudil, rozhodl jsem se věci trochu popohnat. Asi jsem tě měl nechat spát.“

 „Ehm,“ zopakoval Harry a čekal, až se jeho mozek rozběhne. „Já… promiň? Za… prostě, mě?“

„Ano, no, dobře. Jídlo? Já osobně, pro změnu, mám docela hlad.“

Harry klopýtal za Severusem ke svému jídelnímu stolu, kde skutečně bylo připravené jídlo – podle všeho thajské – a také poměrně hezké aranžmá plovoucích svíček a… dárek.

Překvapeně vydechl. „Je tohle to, co jsi minule říkal, když jsi…“

„Takže už pomalu přicházíš k sobě,“ řekl Severus chladně, když si sedal.

Promnul si oběma rukama obličej, prohrábl si jimi vlasy a vynaložil vědomé úsilí, aby ze sebe setřásl svou otupělost. „Jo… jo. Za poslední čtyři dny jsem asi spal osm hodin. Ani jsem neměl v úmyslu usnout – jen jsem si sedl a čekal na tebe,“ přiznal a také si sedl. „Tohle je úžasné. Promiň, že jsem, ehm, nevstal.“

„Nevadí. Tvé stále více vyšinuté správy přes soví poštu mi daly dostatečně najevo, že možná nebudeš schopný, no, dneška. Čekal jsem zrušení – ne že omdlíš na pohovce.“

„Měl jsem si dát povzbuzující lektvar, ale ani mě nenapadly tvoje lektvary.“

Jeho rande si odfrklo. „To tedy ne. Co jsi měl udělat, bylo zrušit to. Přesunout. To je dovoleno – a sotva bych to považoval za něco znepokojivého.“

„Na tomhle sis ale dal spoustu práce,“ řekl Harry a ukázal na pad thai.

„Vůbec ne – objednávka jídla pod zahřívacími kouzly a několik přeměněných svíček.“

Harry zasténal. „A já ti za to děkuju tím, že na tebe zaútočím,“ zanaříkal. „Sakra, fakt mě to mrzí.“

K jeho překvapení si druhý muž povzdechl, lusk­nutím prstů jim oběma nalil něco alkoholického – jantarovou tekutinu z lahve, která nebyla jeho.

„To je… v pořádku. Rozhodně z toho nejsem nijak zvlášť nadšený, ale je to pochopitelné – a ujišťuji tě, že i když bys mě v rovném souboji mohl porazit, v tom stavu, v jakém jsi, nemáš nejmenší šanci mě porazit v jakémkoli ohledu, pokud ti to nedovolím.“

„To… to mi vlastně pomáhá cítit se lépe,“ přiznal a podíval se na jídlo. „Ehm… najíme se? Mám vlastně docela hlad.“

„Jistě.“

Harry se pustil do jídla – bylo dobré a měl hlad – ale většina jeho pozornosti zůstávala upřená na dárek na stole. Byl zabalený, takže neviděl, co je uvnitř, ale měl zhruba velikost knihy, i když byl mnohem hrubší než kniha.

Jeho unavená mysl naznačovala, že by to mohlo být několik knih, ale rozhodl se nepokoušet hádat – zjevně z toho nemůže vzejít nic dobrého.

Dojedl, trpělivě čekal, až Severus udělá totéž, a pak popadl svůj dárek – těsně před otevřením však ztuhl. „Ehm, taky jsem ti přinesl květiny, ony-“

„Byly v kuchyni a byly nádherné, děkuji. Předpokládám, že je tvoje víla právě přesazuje.“

Zazubil se. „Můžu to otevřít?“

Starší muž pokynul, aby tak učinil, a Harry roztrhal balicí papír – podle váhy poznal, že ať už je uvnitř cokoli, je to pevné a těžké – nic, co by pravděpodobně snadno poškodil.

„Páni…“ zašeptal a prohlížel si to – byla to skleněná nádoba naplněná rostlinami – miniaturními rostlinami. Nádoba byla zcela uzavřená a uvnitř viděl něco jako malou krajinu. Bylo tam několik různých rostlin, ale jedna – ústřední prvek – upoutala jeho pozornost.

Bylo očividné, že právě ona měla být tím hlavním lákadlem – a Severus celé aranžmá dovedl k dokonalosti.

„Je to… fialová Passiflora,“ řekl zbytečně a poklepal prsty na sklo.

„Ano,“ řekl Severus. „V uzavřené nádobě. Nebude od tebe vyžadovat vůbec žádnou péči, kromě trochy slunečního světla, a podle mého odhadu bude prospívat několik let. Možná deset, než kouzla vyprchají,“ řekl druhý muž klidně. „A vždycky je mohu… obnovit.“

Harry se snažil zachovat vážnou tvář při tom opatrném náznaku, že pokud by Harry chtěl, Severus tu za několik let stále bude, aby mu pomohl starat se o to, co Harry považoval za svou oblíbenou květinu. Těžce polkl a nebyl si jistý, jaké emoce, pokud vůbec nějaké, se mu zračily ve tváři.

„Děkuju,“ řekl nakonec tiše, protože nevěděl, co říct – a nevěděl, proč v něm ten dárek vyvolává tolik pocitů.

Zjistil, že se dívá dolů, na svůj klín, a něco podivného ho málem nějak dusilo.

Prsty mu přejely vlasy – když napůl vzhlédl, viděl, že Severus stojí přímo vedle něj. Vstal a položil svůj dárek na stůl – ale ještě než stačil cokoli říct, dokonce jen poděkovat – ocitl se jemně vtažen do objetí.

Ignoroval všechny ty nesmysly, které v něm mezi sebou bojovaly o převahu, přitulil se blíž, opřel se o staršího muže, uvolnil se v jeho pažích, které ho jemně držely, a zavřel oči.

Byl si jistý, že si to jen představoval, vzhledem k mnoha vrstvám oblečení, které měl druhý muž na sobě – ale Harry měl pocit, že slyší tlukot jeho srdce.

„Co jsi dělal, když jsem předtím spal?“ zajímal se Harry a nebyl si jistý, jestli mluví dost nahlas, aby ho bylo slyšet.

„Seděl jsem vedle tebe. Když jsi takhle stočený, nezabíráš zrovna moc místa. Měl jsem knihu. Nenudil jsem se... jestli ses bál.“

Zamroukal na znamení souhlasu, a zavrtal se do něj ještě víc.

„Harry… musíš jít spát. Jsi vyčerpaný. Najedl ses, měli jsme naše rande, měl bys odpočívat,“ řekl Severus a jeho hlas zněl sladce jako med, když takhle tiše mluvil, zvlášť s tolika obavami v hlase.

„Až mě udivuje, že dokážeš flirtovat, když sotva stojíš na nohou,“ odvětil Severus suše – Harry si uvědomil, že to řekl nahlas, ale byl příliš unavený na to, aby mu to vadilo. „Byl bych rád, kdybys s tím počkal, dokud nebudeš schopen stát bez pomoci. Do postele s tebou.“

 

* * *

 

Harry se probudil unavený – na budík. Byl napůl oblečený a už vyrážel ze dveří, když si uvědomil, že nemusí – že má konečně volný den.

Že měl předchozí večer rande se Severusem. Nemohl si vzpomenout, jak skončilo – jen na to, že se opřel o druhého muže, a pak… se probudil v posteli.

Po samotném rande nebyla ani stopa – Severus po sobě zjevně všechno tak pečlivě uklidil, že si toho Harry ani nevšiml. Trvalo mu několik okamžiků, než našel jedinou připomínku, kterou očekával, že najde – skutečně tam byla skleněná kostka s květinou uvnitř, nenápadně položená na malém stolku mezi jeho křesly. Dopadalo na ni trochu ranního slunce – a podle Harryho odhadu by ho odpoledne dostávala ještě o něco víc z jiné sady oken. Nepochyboval, že to bylo záměrné, takže se jí vůbec nedotkl, jen pro jistotu.

Nedokázal si představit, že by nějak zničil nebo zahubil Severusův dárek.

Hloupě se na něj usmíval a uvažoval, že by se vrátil do postele – ale protože už byl oblečený, rozhodl se se svým volným dnem něco udělat. Návštěva u Luny nebo možná u Nevilla mu připadala jako dobrý nápad – právě se snažil rozhodnout, komu by méně vadila neohlášená návštěva – Luně – když jeho plány přirozeně překazilo hlasité zahoukání sovy.

„Samozřejmě,“ řekl s úsměvem a otevřel okno nezvykle velkému a naštvaně vypadajícímu ptákovi, který seděl na okenním parapetu. Předal mu dopis s poněkud dramatickým rozmachem a pak znovu odletěl – dramaticky.

Sám pro sebe se uchechtl, když otevřel Severusův nejnovější dopis a přelétl obsah, aby zjistil, jestli v něm muž vyjadřuje nějaký hněv, který by mohl kvůli předchozímu večeru chovat.

„No… tohle jsem nečekal.“

Sedl si a začal dopis číst pozorněji.

Byla tam očekávaná část o naději, že si Harry dostatečně odpočinul, aby dnes nezemřel – starost vyjádřená pořádnou dávkou jedovatosti – a žádost o další rande. Ne jen tak ledajaké rande, ovšem – Severus dlouze rozepisoval, jak moc tohle chtěl udělat už jako mladší. Dokonce dost mladý na to, aby tehdy ještě neměl k magii přílišný přístup. Když ještě nacházel svou magii „v obyčejných věcech dětského života“.

Neřekl přesně, co chce dělat – což Harrymu nevadilo, udělal by téměř cokoli jen proto, že Severus se očividně rozhodl otevřít v něčem osobním. Do zubařovy ordinace by s ním klidně šel, kdyby to starší muž chtěl, uvědomil si se smíchem. Trochu ho také překvapilo, že druhý muž požadoval konkrétní čas a konkrétní oblečení.

No, vlastně nešlo o žádné povinné oblečení, jen o něco mudlovského, u čeho by mu nevadilo, kdyby se zašpinilo. Harry neměl ponětí, co by Severus – který byl podle všeho pořádkumilovný člověk – mohl chtít dělat, co by bylo zároveň mudlovské a mohlo mít za následek špínu… ale vlastně ani nevěděl, jak mladý druhý muž tehdy byl, když snil o… no, o čemkoli, co se právě chystali udělat.

Usmál se, dopis složil a přitiskl ke rtům – vlastně už měl jeden outfit na mysli, džíny, v kterých měl podle Ginny hezký zadek, ale na Příčnou ulici byly příliš mudlovské. Samozřejmě si nebyl jistý, jestli od té doby nepřibral pár kilo, ale stálo za to to zkusit.

To, že Severus požádal, aby se rande konalo už pozítří, protože potom bude na týden pryč – Harrymu vlastně vůbec nevadilo, a už vůbec ne, že to bude tak brzy, pokud byl upřímný.

 

* * *

 

Ani ho nenapadlo, že je to jejich 16. rande, dokud ho Severus nechytil za paži, aby ho s ním společně přemístil tam, kam měli namířeno. Obvyklou část už měl za sebou – předal Severusovi sněhově bílé růže s růžovými skvrnami – ale to obrovské množství rande, která už spolu měli, mu nějak… proklouzlo mezi prsty.

Po přistání zalapal po dechu, spíš kvůli tomu uvědomění než samotnému přemisťování. Byli jen několik rande od toho, čeho se bál – když vzhlédl k Severusovi, který ho jemně jistil, téměř se přinutil ty obavy vytěsnit z hlavy.

Starosti mohly počkat – potřeboval se soustředit na to, aby byl pro druhého muže úžasným společníkem. V Snapeově přiznání, že tohle chce udělat, byla zranitelnost, Harry to věděl – a byl odhodlaný respektovat přání druhého muže a být tím nejlepším rande, jakým mohl být.

Byl si docela jistý, že s oblečením začal dobře – poměrně volný svetr, dost teplý na to, jaký měli únor, který nebyl nijak zvlášť chladný – a ty džíny. Přibral pár kilo, ale Ginny je stejně schválila, když se jí na ně ptal.

Severus měl na sobě, nepřekvapivě, černou – ale zvolil tmavé džíny a černý rolák pod mnohem hrubším kabátem, než jaký obvykle nosil, když někam šli mezi mudly. Slušel mu – zvlášť ten rolák nějakým způsobem fungoval s jeho dlouhými vlasy.

Řekl mu to – i když nejspíš ze sebe vykoktal něco hloupého, soudě podle toho, jak se Severus jen… odvrátil.

„Kde… to jsme?“ zeptal se Harry, rozhlížel se kolem a viděl, no, kromě polí prakticky nic.

„Skotsko,“ řekl Severus s lehkým uchechtnutím. „Asi sto stop od vchodu tam, kam jdeme.“

„Hm,“ řekl Harry hloupě a konečně se odtáhl. „A kde je…?“

Druhý muž si povzdechl, trochu se od Harryho odvrátil a zkřížil ruce na hrudi. „Nebudeš se mi – nebudeš mi posmívat, když ti povím příběh ze své minulosti, viď?“ zeptal se nejistě.

Harryho trochu bolelo u srdce, že si tím druhý muž není jistý, ale…

„Samozřejmě že ne,“ řekl tiše.

Severus se zadíval do kopcovitých polí. „Když jsem byl mladý, jednou jsme s matkou navštívili její rodiče. Zemřeli, když jsme byli ve vlaku k nim. Matka mi to nechtěla říct, a tak změnila cíl naší cesty. Já si to samozřejmě neuvědomil, takže jsem měl prostě radost, že jsme podnikli tak výpravnou cestu,“ začal druhý muž vysvětlovat.

Harry byl fascinovaně uchvácen, protože nečekal tolik podrobností od stále poměrně uzavřeného muže. „Vzala mě k jediné zajímavosti v okolí – do malé zoo, kterou provozovala místní skupina, předpokládám, společně složená z farmářů. Nebylo to nic moc – ale můj otec takové věci nikdy nedovoloval, takže to pro mě bylo něco výjimečného. Pamatuji si, jak jsem se matky ptal, jestli sem můžeme přijít znovu – a ona navrhla, že bych sem jednou měl přivést… no, navrhla, abych přivedl svou přítelkyni,“ řekl druhý muž s tichým smíchem.

Usmál se, naprosto okouzlený tím příběhem, a snažil se představit si malého, zasněného Severuse, jak si užívá v malé zoo a touží se sem co nejdříve vrátit se svou matkou.

„Připadalo mi absurdní, že bych kdy něco takového měl – což se, předpokládám, nezměnilo, i když ne tak, jak bych si myslel,“ protáhl Severus.

Harry se tiše zasmál. „Ale chtěl jsi sem přivést rande, viď?“

Severus se k jeho překvapení ještě o něco víc napjal – Harry si začínal uvědomovat, že je nervózní. „Napadlo mě uposlechnout matčinu radu – že bych sem snad jednou mohl přivést, když už ne přítelkyni, tak…“ muž se odmlčel.

„Přítele,“ dokončil Harry větu, když Severus nedokázal pokračovat. Malé přikývnutí potvrdilo jeho domněnku – a ještě než stačil zpracovat, na co se ho Snape ptá, už se mu jeho prsty samy zasunuly mezi prsty a na tváři druhého muže se objevil malý, nadějný úsměv.

Harry cítil, jak se mu úplně propadá žaludek, a nebyl schopen udělat nic jiného než se usmát zpátky a přijmout neotázku, která právě zazněla.

Zjevně měl… nového přítele.

Druhý muž ho až dosud nikdy takto neoznačil – a Harryho by ani nenapadlo, že by to byla možnost. A teď…

„Tak se podíváme, jestli je to stejně hezké, jak si to pamatuješ?“ zeptal se tiše a doufal, že na něm není vidět panika.

„Jistě,“ souhlasil Severus tiše.

 

Harry se nemohl ubránit smíchu, naprosto okouzlený kozou, která se ze všech sil snažila sežrat jeho svetr. Byl sice zelený, ale…

„Neříkal jsi, že je to kontaktní zoo!“ řekl vesele. Severus stál pár stop od něj – mimo malý plot ohraničující králíky a kozy.

„Jen některé výběhy. Ty jsi ovšem zamířil rovnou do toho prvního…“

„Ale Severusi, mají králíčky!“ řekl a opatrně zvedl jednoho poměrně tlustého králíka, který na rozdíl od většiny ostatních neutekl.

„To tedy mají. Jelikož se mi nechce nechat se sežrat kozami, mohl bys ho přinést sem?“ navrhl druhý muž s pobaveně zlým zábleskem v očích.

Harry a koza pojídající svetr odnesli králíka k němu – králík strpěl několik pohlazení od staršího muže, než se začal vrtět a chtěl být položen na zem. Harry ho pustil a začal hladit kozu, která stále ještě svůj útok na jeho svetr nevzdala.

„Myslíš, že mají něco, čím bychom mohli…?“

„Krmivo pro zvířata?“ přerušil ho Severus uprostřed věty. „Koupil jsem několik pytlů a druhů, zatímco ty ses zabýval tím, že jsi vběhl rovnou do výběhu,“ řekl starší muž a podal mu malý papírový sáček s granulemi.

Harry ho ještě ani neotevřel a najednou mu svetr okusovalo několik koz.

Zasmál se, naprosto okouzlený tou drzostí těch zvířat.

 

„Myslím, že jsem od žádného zvířete nikdy neslyšel tolik nadávek,“ řekl s chichotáním, když opustili výběh s papouškem.

„Ne, ale to mě nepřekvapuje. Předpokládám, že každý návštěvník, který se setká s mluvícím papouškem, ho naučí nějakou urážku ve svém rodném jazyce.“

Harry se navzdory sobě zasmál. „Nebo je to kouzelník zakletý do podoby ptáka, který umí jen nadávat?“

„No, napadá mě několik lidí, kteří by v takovém stavu byli nepochybně příjemnějšími společníky k rozhovoru,“ protáhl Severus a nenuceně zavěsil svou paži do Harryho.

Byl si docela jistý, že nikdy nezažil tolik legrace, jako když procházel malou zoo se Severusem.

„Můžeme se vrátit ke kozám, až všechno prohlédneme?“

„Proč? Chceš aby ty kozy dojedli i zbytek tvého svetru?“