Harry si ani nevšiml, kdy k tomu došlo, a ani nebyl si jistý, jak.

Vlastně ne, on věděl jak – když Severus odjel na týdenní cestu do Jižní Ameriky, byl připravený, že ho zkrátka týden neuvidí. Jenže potom se cesta prodloužila a najednou se neviděli devět dní. Samo o sobě by to nebylo nijak významné, kdyby ovšem den po Snapeově návratu nebyl Valentýn.

Ještě před pár měsíci by si nejspíš myslel, že starší kouzelník by raději skoncoval se životem, než aby se účastnil čehokoli byť jen vzdáleně romantického nebo, no, tak komerčního, jako je Valentýn, ale od té doby změnil názor.

Severus vždycky reagoval tak pozitivně na Harryho skromné romantické nabídky, že si nemohl pomoct a představoval si, že tentokrát to bude stejné, že kdyby naplánoval – samozřejmě soukromé – valentýnské rande, tomu druhému muži by se líbilo.

Což znamenalo… že potřeboval valentýnský plán.

S poměrně krátkým předstihem, nic příliš veřejného a něco, co by skutečně dokázal uskutečnit, aniž by to pokazil.

To ale rozhodně nepatřilo mezi jeho silné stránky.

Naštěstí se přátelil s čarodějkami, které byly výrazně chytřejší než on – rozhodl se, že tohle vyžaduje společné úsilí, a tak pozval Ginny, Lunu a Hermionu na čaj.

 

 * * *

 

„Ne, počkej, počkej. Vrať se.“ řekla Hermiona, lžička jí zarachotila, když minula svůj malý talířek a spadla přímo na stůl. „K valentýnské věci se dostaneme za chvíli. Řekl jsi… přítel?“

„Ehm, ano. Jen tak to zmínil a já, já myslím, že jsem neřekl ne. Ani nic jiného. Prostě… řekl to a my jsme pokračovali dál.“ vypravil ze sebe Harry koktavě.

Ginny vážně přikývla. „A tohle… tě neděsí?“

Ukousl si ze své makrónky. „Mh, ne. Teda, ze začátku jo. Párkrát potom taky, ale ja už stejně jsem v jakémsi permanentním stavu částečné paniky a částečného šílenství, takže to upřímně ani nebyl takový rozdíl,“ řekl poté, co spolkl většinu svého zákusku.

Ginny s Hermionou nad jeho způsoby nakrčily nos.

„Zdá se, že už ti na tom tvém člověku docela záleží.“ řekla Luna s malým úsměvem.

Otevřel ústa, aby to popřel, ale zarazil se. Na Snapeovi mu záleželo. Jen ne… ne na mužích.

„Asi.“ přiznal a připadal si trochu, jako by odhaloval tajemství. „Překvapilo mě to... Trochu.“

„To se ve tvém případe nedivím.“ řekla Luna po chvíli. „Bereš to vážně – takže je snad překvapivé, že ti na tom druhém člověku začne záležet?“

Harry si odkašlal. „Vlastně… ano. Trochu. Teda, není to… není to zrovna pravděpodobné spojení.“

Luna pokrčila rameny a usrkla čaje.

„A jak to vypadá se zbytkem? Už se blížíte k posledním několika schůzkám, ne?“ zeptala se Hermiona s úsměvem.

„Co to znamená?“ zeptala se Ginny a podívala se z jedné na druhou.

„To znamená-“ začala Hermiona – Harry ji přerušil zavrtěním hlavy.

„Neznamená to nic. Existuje, no, tradice, která říká, ehm, že… však víš. Sex je součástí celého toho dvoření. Na konci. Poslední tři schůzky.“ vysvětlil rozpačitě.

„No jasně.“ řekla Ginny. „Byl by to divný vztah, kdyby v něm nebyl sex, ne?“

Harry se zhluboka nadechl a znovu zároveň toužil a naprosto se děsil toho, že jim řekne, kdo Severus je.

„To není – zatím to není problém.“ řekl opatrně. „Nejdřív Valentýn.“

„Ano, ale Harry, odkládat to, dokud to nebude bezprostřední problém, taky není řešení.“ řekla Hermiona a podle jeho názoru zněla až příliš rozumně.

„Ano, no, už jsem starý, nemůžu mít dvě krize najednou.“ řekl.

„Ještě ti ani není třicet.“ řekla Hermiona a obrátila oči v sloup. „Velké mimino.“

„Óóó, budou miminka?“ přihodila Ginny a chechtala se mnohem víc, než se mu líbilo.

„Uh… nemyslím, že má děti moc rád.“ hádal Harry – oni určitě nemě– ne, tu myšlenku raději ani nedokončil. Nebylo to, jako by spolu měli zůstat. Tohle byl jen pokus dokončit to dvoření.

Což znamenalo, že nakonec… poslední tři schůzky. Sakra Hermiona a její rozumnost – brzy by to opravdu byl problém a on vůbec netušil, co dělat, kromě toho, že by odmítl návrhy toho druhého muže, pokud a až přijdou.

„Můžu se stát gayem? Existuje na to lektvar?“ vyhrkl místo doslova čehokoli jiného, co mohl říct.

Hermiona se mu otevřeně pochechtávala. „To ti nepovím… ale spřátelil ses s Minervou, ne? Proč tedy neposlat sovu i profesoru Snapeovi a nezjistit, jestli on nemá nějaké návrhy ohledně lektvarů?“

Málem se zadusil makrónkou a vydechl tiché díky, když ho Ginny poplácala po zádech, aby mu pomohla.

„Doslova nedokážu začít vyjmenovávat všechny důvody, proč je to ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ řekl a odložil zbytek sladkosti. Málem jim to chtěl říct, jen tak pro legraci.

„Ano, nemyslím, že by to vzal zrovna dobře.“ souhlasila Luna klidně. „A kromě toho jsem zjistila, že sexualita je stejně něco proměnlivého. Stejně jako vědomí. Někdy jsme tady, a pak jsme… no, pryč s vílami.“ řekla s úsměvem a příjemným zábleskem v očích.

 

* * *

 

V jeho valentýnských plánech nedošlo k naprosto žádnému pokroku.

Vlastně se většina jejich setkání skládala z toho, že si z něj ty tři čarodějky dobíraly kvůli jeho vztahu – ale spíš v dobráckém duchu. Dokonce přišly s návrhy – jenže žádný se pro ně nehodil.

Výlet lodí – ten už měli. Veřejná restaurace – příliš mnoho lidí. Večeře doma – tu už měli. Jídlo s sebou – hotovo.

Muselo to být něco zvláštního.

Dost zvláštního na to, aby to odpovídalo tomu, jak výjimečným se pro něj Severus stal.

Přivádělo ho to k šílenství.

„Kéž bych si tak mohl pronajmout celou restauraci.“ zasyčel na Rona během jejich dalšího společného oběda. „Ehm, na Valentýna. On by nechtěl, víš, být mezi spoustou dalších lidí…“ Zarazil se, když se na něj Ron podíval, jako by se zbláznil.

„Můžeš. Jsi zatraceně bohatý. Můžeš si pronajmout deset restaurací a nechat ho, ať si vybere.“ řekl Ron pomalu – jako by byl Harry hloupý.

Harry byl rozhodně hloupý.

 

* * *

 

Tak docela nečekal na Severusův návrat z cesty, ale použil důmyslnou kombinaci kouzel, aby pozvánku nechal proplout přes krb do domu toho druhého muže. Zatímco mu nevadilo, že Snape přišel do jeho bytu, nechtěl předpokládat, že by staršímu muži nevadilo mít ho u sebe, zvlášť když je pryč.

Trvalo mu několik pokusů – a dvě pozvánky, z nichž jednu omylem spálil – než se mu to podařilo.

Proměněná růže – pro jednou nebyla živá, nýbrž keramická, a byla vytvarována tak, aby udržela pozvání, které napsal; právě proto byla zapotřebí kouzla, jež by na druhém konci vše úhledně uspořádala.

Pokud to dokázal odhadnout, všechno vyšlo, což znamenalo, že jediné, co skutečně musel udělat, bylo navštívit Gringottovy a zjistit přibližně, kolik by ho stálo udělat to, co navrhl Ron. Nepochybně by většina restaurací na Valentýna vydělala obrovské peníze, takže by jim musel zaplatit víc, aby zrušili svou rezervaci ve prospěch jeho vlastní.

Měl přibližnou představu o tom, jaký druh restaurace chtěl – takže cestou zpátky z Gringottových si koupil průvodce restauracemi a listoval stránkami, dokud nenašel jednu, která vypadala dobře. Jmenovala se Lean Goose a nacházela se někde ve střední Anglii – neztrácel čas a přemístil se tam, protože to chtěl mít z krku – koneckonců neměl moc času na to, aby to celé zařídil.

K jeho úlevě se zdálo, že neexistuje konec tomu, co jsou lidé ochotní udělat pro Spasitele, dokonce ani celou dekádu po válce.

No, nebyl příliš hrdý na to, aby toho využil, a souhlasil s přemrštěnou částkou, kterou po něm požadoval nóbl blonďatý majitel – pohledný starší chlapík – a také s rozhovorem o tom, jak moc se mu restaurace líbila poté, co bude po všem. Bylo to trochu, no, nebyl to jeho styl, ale pro tentokrát se rozhodl to podstoupit. Byla to malá cena za to, co doufal, že bude dokonalým místem, dokonalým jídlem a dokonce i dokonalou obsluhou pro soukromou valentýnskou večeři.

Když to místo viděl osobně, byl si jistý, že by se Zmijozelovi skutečně líbilo – zvlášť když personál byl ochotný vyslechnout několik jeho požadavků ohledně výzdoby a uspořádání celého večera.

Ano, se svým plánem byl docela spokojený – i když ho to stálo až šokující množství galeonů.

 

* * *

 

„Milý Harry,“  

 

začal hulák následujícího rána, rozhodně méně klidný než ten poslední, který mu Severus poslal. Z nějakého důvodu si totiž myslel, že i tenhle bude klidný. Mýlil se. Nebyl.

 

„Upřímně doufám, že to, co Věštec napsal o jmění, které jsi utratil za své valentýnské plány, je ve skutečnosti lež. Protože jistě by ti došlo, že pokud jsou ty plány pro mě, namítal bych proti tak očividnému plýtvání tvým, bezpochyby nyní mnohem méně působivým majetkem.“  

 

Dopis pokračoval v syčení, téměř z něj odkapávala jedovatost.

Nebylo to přímo hlasité, bylo to jen… prostě to velmi zřetelně vyjadřovalo pocity svého tvůrce.

Harry se sesunul níž v křesle a bojoval s nutkáním odpovědět – nebyl to letaxový hovor.

 

„Pokud jsou mé domněnky správné a ty jsi skutečně pozbyl rozumu a rozhodl ses utratit byť jen polovinu toho, co Věštec tvrdí…“ 

 

Harry to četl – ve skutečnosti jen zaokrouhlili skutečnou částku nahoru, příliš nepřeháněli.

 

„…pak se těším, až uvidím, jaký druh tvého nesmyslného plánu tě mohl přivést k tak extravagantnímu chování. Pokud se mi zalíbí, možná tě ani neseznámím s jedy, které jsem přijel do Argentiny sbírat.“  

 

Hulák skončil náhle dokonale zdvořile, jako by jeho slova nebyla právě tak pobuřující jako jeho zuřivost před minutou.

Harry se zhroutil na pohovku a smál se, nedokázal si pomoct, srdce měl tak plné náklonnosti k tomu druhému muži.

Najednou se nemohl dočkat, až přijde Valentýn.

 

* * *

 

Ráno 14. února bylo děsivé. Nehledě na to, že všechno probíhalo dokonale – ověřil si v restauraci, že Nevillovy květiny dorazily, vyzvedl si oblek od krejčího a potom… potom prostě… čekal.

Domluvili se na šestou večer. Když zjistil, že v deset ráno nemá absolutně nic na práci, byl z toho trochu nesvůj.

Nemohl přece otravovat ani své přátele – Ron a Hermiona někam vyrazili na Valentýna a Luna byla pryč a hledala svého bratrance v naději na pozitivní energii… dobře, neposlouchal to úplně pozorně.

Ginny, tím si byl poměrně jistý, by ho prostě donutila jít s ní nakupovat. Ani ne na nějaké zábavné nákupy, ale nejspíš něco jako oblečení.

Ne, něco takového riskovat nehodlal.

Neville také pracoval přesčas, vzhledem k tomu, kolika objednávkami květin byl téměř zavalený – Harry si byl poměrně jistý, že kdyby zašel do jeho obchodu s botanikou, přiměl by ho pracovat.

Což… přiznával, že existují horší způsoby, jak strávit pár hodin, nemluvě o tom, že Nevillovi dlužil za všechny ty květiny víc než jen půl dne pomoci v obchodě.

 

* * *

 

„Páni, nenapadlo mě, že to, že jsi tady ty, udělá až takový rozdíl.“ řekl Neville a podruhé vysypával pokladničku. „Při tomhle tempu ji budu muset očarovat, aby neměla dno.“

Zasmál se. „Nic z toho si nenechávám, všechno je tvoje. Vlastně mi prokazuješ službu, když mě zaměstnáváš a tak. Zvlášť dnes.“

Neville se zasmál. „No, pro obchod je to dobré, to nemůžu popřít.“

Harry ve skutečnosti jen obsluhoval pokladnu a přivolával objednávky, které Neville připravoval vzadu. Neměl tušení, jak by to ten druhý muž zvládl sám – očividně všichni jeho ostatní zaměstnanci byli na vlastních schůzkách.

„To je to nejmenší, co můžu udělat za všechny ty květiny, které jsi mi dal. Které mi dáváš.“

„A budu ti je dávat dál.“ řekl Neville dobrosrdečně. „A teď zpátky do práce, jsem si docela jistý, že slyším přicházet skupinu čarodějek.“

Harry se zmateně otočil ke dveřím, nechápal, jak si tím druhý muž může být tak jistý – a skutečně o několik sekund později vešlo dovnitř pět chichotajících se čarodějek, rozptýlily se a prohlížely si vystavené květiny. Byly to jen vzorky – lidé si objednávali a Neville jejich jednotlivé výrobky sestavoval vzadu.

Harry už poněkolikáté přemýšlel, jak by jejich životy fungovaly bez magie – neměl tušení, jak mudlové zvládali dny jako tento.

 

Neville zavřel obchod v pět – částečně proto, že jeho téměř nekonečné zásoby květin byly tou dobou téměř pryč.

A také pravděpodobně proto, že tou dobou Harry a jeho nervozita zničili nejméně tři vázy.

Byl si poměrně jistý, že za to mohly spíš vázy než nedostatek zásob.

Přesto spěchal domů, osprchoval se, pokusil se co nejlépe upravit a pak své vlasy okamžitě vzdal jako ztracený případ. Nebyl si jistý, proč čekal, že budou najednou jiné, ale pořád to bylo stejné nezkrotitelné krysí hnízdo jako vždycky.

Uvažoval, že požádá Snapeův lektvarový strom o pomoc, ale byl tak rozrušený, tak napjatý, že nechtěl riskovat, že by omylem dostal nějaký uspávací lektvar a zmeškal čas jejich schůzky.

To už jednou udělal a to bohatě stačilo.

Oblékl si oblek a třikrát si vyměnil košili, než se nakonec rozhodl pro tu první, kterou měl na sobě – a to všechno mu stále zabralo jen od pěti do půl šesté. Rozhodl se tedy přemístit se tam tak jako tak a prostě se projít nebo něco takového ve Snapeově lese…

Jenže samozřejmě jakmile se přemístil před dveře toho druhého muže, dveře se otevřely a odhalily Severuse.

Samozřejmě neočekával nikoho jiného – samozřejmě – ale stejně ho nějak překvapilo, když toho druhého muže uviděl.

„Ahoj.“ řekl hloupě.

Severus podle všeho vypadal, jako by byl připravený. Od toho huláka se ještě neviděli, ale dopisovali si. Harry na chvíli přemýšlel, jestli je Severus také připravený o něco dřív, protože stejně jako Harry očekává jejich plány.

„Chceš jít dál?“ zeptal se druhý muž tónem, který naznačoval, že kdyby nechtěl, byl by idiot.

„To bych rád.“ řekl upřímně a přitom si prohlížel Snapův hábit. Nebyl jeho obvyklého typu – látka vypadala měkčí a Harry si byl poměrně jistý, že v ní je nějaká barva – po chvíli si uvědomil, že uvnitř má tmavě červenou podšívku.

Neladili spolu, ale rozhodně to byla dobrá kombinace s kaštanovým kapesníčkem a košilí, které si vybral on.

„Žádné květiny?“ zeptal se druhý známý hlas odněkud blíž k oknu.

„Ahoj. Jo, samozřejmě, že mám pro Severuse květiny. Jen jsem je nepřinesl sem – jsou v restauraci.“

Zdálo se mu, že zaslechl vílu zamumlat něco pohrdavého o lidských tradicích, než ji sledoval odletět nahoru.

„Asi jí nevadí, když nejsou žádné květiny, co?“ zeptal se řečnicky.

„Překvapuje tě to? Jestli jsi čekal, že ti pochválí oblek, hledáš pochvalu na špatném místě.“ řekl Severus a zněl poněkud… zvláštně.

Harry se na něj otočil a překvapilo ho, že se starší muž přiblížil, aniž by si toho všiml. Přistoupil ještě blíž, prsty přejel po Harryho klopě a jednou mu poklepal na hrudi. „Byla by škoda to nezmínit. Ten oblek – vypadáš nádherně.“ řekl Severus tiše.

Zatajil dech a natáhl ruku – původně k látce Severusova roucha, protože si je chtěl porovnat, ale nějak se místo toho jeho paže obtočila kolem pasu druhého muže a přitáhla si ho blíž.

„Ladíme.“ řekl hloupě.

Severus zamručel, na tváři měl malý úsměv. „Zdálo se pravděpodobné, že si dnes vybereš červenou, tak jsem si říkal… no.“

Harry použil volnou ruku, natáhl ji a lehce zatáhl za hábit, čímž odhalil červenou látku. „Líbí se mi.“

Starší muž ho znovu překvapil, prsty mu poklepal na tvář, sklouzl k bradě a trochu mu zvedl hlavu. „Je – je to téměř poslední třetina našeho dvoření.“

„Ano.“ řekl a srdce mu bušilo.

„Já… na dnešní večer se docela těším.“ řekl Severus, pustil Harryho bradu a ustoupil – Harry ho zadržel.

„I když to bylo, jak jsi to nazval? Očividné plýtvání mým, bezpochyby nyní méně působivým majetkem?“ poškádlil ho.

Zmijozel si odkašlal. „Domnívám se, že slovo, které jsem použil, bylo jmění, ale… ano.“

Zasmál se. „Tak pojď, vyrazíme. Jsem si jistý, že jim nebude vadit, když dorazíme o pár minut dřív.“

 

* * *

 

Harry nebyl při příjezdu k Lean Goose zklamaný. Samotná budova byla bílá se světle hnědými dveřmi, nyní vkusně vyzdobená červenými šerpami a květinami. Ne příliš, ale hezky.

Dveře se otevřely zevnitř a vedly do bílé vstupní haly s pultem hostesky téměř celý pokrytým tmavě červenými růžemi. Za ním stála velmi hezká mladá čarodějka s vlasy staženými do culíku. Pozdravila je a nabídla, že je odvede k jejich stolu.

Harry nabídl Severusovi rámě a následoval čarodějku ke slíbenému stolu – uvědomil si ten okamžik, kdy Severus pochopil, co Harry udělal. Vyšli do hlavní jídelní místnosti. Minule byla plná bílých stolů a hnědých židlí – nyní byla místnost s tmavě modrým kobercem úplně prázdná, až na jeden stůl umístěný přímo uprostřed.

Cesta k němu byla lemována okvětními lístky a po místnosti se vznášelo několik kouzelných nástrojů. Také se vznášelo několik misek naplněných vodou a v každé bylo pár růží spolu s malými světýlky.

Místnost nebyla dobře osvětlená, ale vznášející se světla jí podle jeho názoru dodávala přesně tu správnou atmosféru. Tmavé dřevěné trámy a bílé stěny a strop také vytvářely dostatečný kontrast, aby to upoutalo pozornost – rozhodl se, že skutečně vybral dokonalé místo, peníze nepeníze.

Pohlédl na svého společníka a zjistil, že Snape je naprosto šokovaný – Harry si zatím nebyl úplně jistý, jestli jde o pozitivní, nebo negativní druh šoku. Odvedl druhého muže k jeho místu a dokonce mu odsunul židli. Severus se posadil a Harry se přesunul na svou židli naproti němu.

Trpělivě čekal, až ten druhý muž něco řekne.

Neřekl nic.

„Severusi?“ pobídl ho nakonec.

Slyšel své jméno a Zmijozela to z nějakého důvodu vytrhlo.

„Omlouvám se. Obávám se, že jsem byl trochu, ehm, ohromený tím, že sis dal tu práci.“ „Pro mě“ nebylo vysloveno, ale Harry to slyšel naprosto jasně.

Povzdechl si – upřímně, ještě nedávno by si nedokázal představit, že by on sám něco takového pro toho druhého muže udělal. Ani pořádně nevěděl, co říct – nebyl zdaleka tak výřečný, aby dokázal vyjádřit své složité myšlenky, pokud jim vůbec rozuměl.

Místo toho natáhl ruku, uchopil ruku druhého muže a usmál se. „Objednáme si? Je tu menu o několika chodech, ale s několika možnostmi. A ehm, většina z toho je kouzelná.“ slíbil s úsměvem.

 

Když přišel dezert, byl už příjemně sytý a vznášel se na měkkém obláčku tvořeném trochou vína a kouzelnou atmosférou kolem nich. Číšníci byli úžasní – Harry si jich sotva všímal, jak se kolem nich pohybovali.

Chod za chodem, všechno dokonale načasované – a s hodnocením, že věci jsou kouzelné, měl pravdu. U některých jídel bylo uvedeno jenom málo vysloveně nemagických přísad a většina z nich byla také podávána neobvyklým způsobem.

Dezert však v tomhle ohledu nasadil korunu – naservírovali jim jediný konkávní kámen. Přímo nad ním se vznášel oblak. Vedle něj stál malý džbánek naplněný něčím, co vypadalo jako tekutá čokoláda. Zvědavě si ho prohlížel – popis menu tam byl, ale věnoval víc pozornosti jejich rozhovoru než jídelnímu lístku…

„Máme to nalít na ten oblak.“ řekl Severus se smíchem, nepochybně si vědom Harryho myšlenkového pochodu. „Chceš to udělat?“

Harry se zazubil a vstal, vzal džbánek a po pečlivém zvednutí nad oblak z něj trochu tekutiny nalil.

Byla to čokoláda – a tam, kde se dotkla bílého oblaku, ztuhla a snesla se dolů na kámen. Očividně to byla nějaká pěna – nebo možná něco jako cheesecake, ale měkčí, Harry si nebyl jistý.

Opatrně naléval čokoládu, dokud většina oblaku nezmizela – zdálo se, že ten malý džbánek nemá dno.

Harry se na chvíli podíval na svého společníka, než se spontánně rozhodl. Místo aby se vrátil na své místo, přisunul kámen, na kterém to všechno bylo, blíž k Severusovi, popadl lžíci a… posadil se druhému muži na klín.

Mezi ním a stolem to bylo těsné, ale nějak se tam vešel – a usmál se na staršího muže, když si kolem jeho ramen obtočil paži kvůli rovnováze a trochu se posunul, aby se mu na klíně sedělo pohodlněji.

„Ahoj.“ pozdravil tiše a doufal, že to pro očividně velmi uzavřeného Zmijozela není příliš.

„Ahoj.“ pozdravil Severus stejně tiše a levou rukou přitiskl Harrymu na záda, aby ho podepřel. „Ty…“

„Vadí ti to?“ ověřil si.

I kdyby druhý muž nezavrtěl hlavou, Harry by to poznal podle ruměnce na jeho tvářích. Triumfálně se zazubil, než se otočil ke stolu se lžící v ruce.

„Měli bychom to zkusit.“ navrhl.

Než to mohl udělat, lžíce mu byla ukradena z prstů a Severus nabral trochu pěny pokryté čokoládou. Sám ji ale neochutnal – místo toho ji nabídl Harrymu.

Harrymu bušilo srdce, protože si dobře uvědomoval, jak velké gesto to pro toho nesmírně uzavřeného muže, na kterém seděl, bylo. Otevřel ústa. Přijal sousto ze lžíce a jen zasténal poněkud žádostivě – nemohl si pomoct, ne když se mu v mysli rozvinula ta nádherná chuť.

„Panebože, Severusi.“ vydechl. „To musíš ochutnat, je to neuvěřitelné.“

Druhý muž několik vteřin nehybně seděl, vůbec se nehýbal, než si pomalu nabral menší sousto pro sebe a také ho ochutnal.

„Je – ano, rozhodně je to dobré. Vanilka, citron a čokoláda – ale dokonale vyvážené, ani jedna ze tří chutí nepřehlušuje ostatní.“

Harry se zachvěl při nízkém tónu, kterým druhý muž mluvil, než mu bez okolků sebral lžíci a dal si další sousto. „Tohle je nejlepší.“ trval na svém – o další sousto později jedno nabídl Severusovi, přičemž cítil jen trochu provinění. Nebyl si jistý, jestli ten druhý muž dokáže náležitě ocenit, jak dobré to je.

„Mně to chutná, ale víc než rád ti nechám většinu. Vzhledem k tomu, jak moc ti to očividně zachutnalo.“

Věděl, že si ho dobírá, ale jednoduše druhého muže ignoroval a nakrmil ho dalším soustem – Severus mu přece nemohl odseknout, když měl plnou pusu. 

Byla skoro škoda, když dezert dojedli a Harry se vrátil na své místo – tedy alespoň do chvíle, než si vzpomněl na zbytek toho, co zařídil. Severus samozřejmě nic nevěděl, což způsobilo, že to bylo ještě dokonalejší, když mu číšník dal nenápadný signál a on vstal a přešel k druhému muži.

„Severusi… nechceš si zatančit?“ zeptal se a natáhl k němu ruku.

Starší muž zaváhal. „Na to budeme potřebovat jinou hudbu.“

„Zařídil jsem všechno, co potřebujeme. Pokud chceš tančit.“ slíbil.

Tentokrát vůbec neváhal, než přijal Harryho ruku a vstal.

Harry samozřejmě najednou nebyl dobrý tanečník, ani neměl možnost trénovat, ale z nějakého důvodu si byl docela jistý, že ze sebe neudělá blázna.

Přitáhl si druhého muže blíž – a přesně podle plánu stůl a židle samy odpluly z místnosti a nástroje se vznášely blíž, přičemž několik dalších přiletělo směrem od kuchyně – včetně krásné obrovské harfy.

Harry je posunul do správné pozice, čekal, až hudba pořádně začne hrát, a udělal první krok. 

„Tohle… Harry, něco takového jsem opravdu nečekal.“ řekl Severus po minutě-dvou překvapivě dobrého tance z jeho strany.

Harry mu okamžitě napůl šlápl na nohu, protože samozřejmě, že ano. Druhý muž obratně uhnul a nic neřekl.

„Udělal jsem, co jsem mohl. Ehm, byl jsi opravdu naštvaný kvůli tomu, co napsal Věštec?“ ověřoval si a přitom jen trochu zavrávoral.

„Zpočátku jistě. Já nejsem – nikdy nebudu dobře zajištěný, takže to nemohu oplatit. Připadám si… nerovný.“ řekl Severus nevrle.

Harry se snažil potlačit smích, ale žalostně selhal. „A já nikdy nebudu tak brilantní nebo tak vtipný nebo tak dobrý v lektvarech jako ty, ale s tím nic nenadělám.“

Starší muž obrátil oči v sloup – ale Harry viděl, že ho to potěšilo, viděl opravdové štěstí v jeho očích, v jeho tváři. Připadal si očarovaný, kouzlem, které vůbec nesouviselo s hudbou mezi nimi. Zrychlil, roztočil druhého muže a teprve o chvíli později mu došlo, že sakra vůbec nevěděl, jak se to dělá.

Vyšlo to, šokujícím způsobem, nic nepokazil a nikdo nezakopl.

I Severus vypadal překvapeně, ale co bylo mnohem důležitější, vypadal šťastně – Harry si byl docela jistý, že nikdy neutratil peníze z lepšího důvodu než kvůli tomu.

 

„Nemohu si vzpomenout – jsem si docela jistý, že jsem nikdy neměl tak nádherný Valentýn jako tenhle.“ řekl Severus tiše, když oba stáli před jeho domem hrudí k hrudi, jen nepatrně se nedotýkali.

„Myslel bych, že ti na tom dni vůbec nezáleží.“

Starší muž si povzdechl. „Ne – ale poněkud se obávám, že mi na něm teď začalo záležet.“ poškádlil ho Severus.

Harry se zazubil – dobře věděl, kam to směřuje, prakticky na to čekal – ale Severus se nenaklonil, nepolíbil ho.

„Jsem rád, že dnešek byl… byl hezký. Užil jsem si ho.“

„Já také.“ řekl Severus. „Já bych – ještě nejsme úplně v poslední třetině dvoření.“ dodal druhý muž a zněl omluvně.

Harry odfrkl. „Nejsme? Mám odejít a vrátit se, abychom to mohli nazvat osmnáctou schůzkou?“ zeptal se škádlivě.

K jeho překvapení si starší muž odkašlal – a přikývl.

„Kdybys byl zpátky asi za deset minut? To by mělo stačit.“

Harry stále zpracovával, co Snape myslel tím „stačit“, když se dveře za mužem zavřely a nechaly ho samotného na předních schodech.

Jako v transu se Harry přemístil domů, převlékl se z obleku do džínů a svetru, jen aby měl co dělat, a zase se přemístil zpátky. Trvalo mu to sedm minut, ne že by to kontroloval dvakrát nebo tak něco.

K jeho úlevě byly dveře Severusova domu otevřené, takže opatrně vstoupil dovnitř a doufal, že to tak mělo být – ale proč jinak byly dveře v úterý dávno po desáté večer otevřené? Když se dohodli…

Polkl. „Severusi?“ zeptal se a srdce mu bušilo.

Druhý muž o chvíli později vyšel z kuchyně. Svlékl si hábit, ale jinak se nepřevlékl. Několik okamžiků na sebe mlčky hleděli – Harry se chtěl zeptat, co se děje, co vlastně dělají, proč ho Severus požádal, aby se vrátil, co bylo jejich neplánované osmnácté rande, co Severus chtěl dělat – ale nedostal příležitost zeptat se na nic z toho.

Severus udělal dva kroky a překonal vzdálenost mezi nimi – Harry měl upřímně za to, že od sebe byli dál – oběma rukama sevřel Harryho tvář a téměř ho přirazil ke knihovně za ním.

Překvapeně zasténal, než rty druhého muže zakryly jeho vlastní a Severus téměř spolkl všechny ostatní zvuky, které by z něj mohly uniknout. 

Neměl ponětí, co se děje ani jak dlouho to trvá.

Severus se o něj opíral, on stále stál opřený o knihovnu a několik větších svazků se mu bolestivě zarývalo do zad. Nezáleželo na tom.

Polibek ani jednou nepřerušili, vzduch mezi nimi byl horký.

Harryho ruce bloudily po těle druhého muže, struktura jeho oblečení byla pod prsty hrubá, přestože košile ani kalhoty ve skutečnosti takové nebyly. Když rukama přejížděl po Snapeových pažích, cítil v nich zachvění, zatímco ruce druhého muže stále spočívaly na jeho tváři a ramenou, nedržely ho ani tak na místě, jako se ho jednoduše dotýkaly.

Obtočil paže nízko kolem pasu staršího muže a přitáhl si ho blíž – a zřejmě mezi nimi přece jen nějaké místo zbývalo, protože teď už tam nebylo a Harry cítil, jak je druhý muž téměř celý přitisknutý k němu.

Severusovy ruce sklouzly z jeho tváře a na okamžik spočinuly na Harryho bocích – dotek přes džíny sotva cítil, ale zato ho cítil velmi dobře, když ruce znovu sklouzly výš, pod jeho svetr.

 

Trvalo mu dlouhou chvíli, než si vzpomněl, jestli měl pod svetrem něco na sobě – nakonec si vzpomněl, že ano, navlékl si nějaké černé tílko, které se mu jen tak povalovalo v ložnici.

Teď za něj byl rád, jeho pozornost byla rozpolcená mezi polibkem, který rozhodně nebyl klidný ani něžný, a párem rukou, které mu pomalu a opatrně přejížděly po bocích a přední straně těla. Dotek mu nevadil, jen si nebyl úplně jistý, co s ním dělat, takže nedělal vůbec nic.

Když Severus do polibku zasténal a sevřel ruce, krátké nehty se mu zaryly do Harryho hrudi, došlo mu, že by pravděpodobně měl dělat něco jiného než jen stát a nechat se líbat.

Neměl však příliš mnoho nápadů co. A tak se uchýlil k jediné věci, která ho napadla, přičemž tím náhodou vyřešil i problém s knihami tlačícími se mu do zad. Přitiskl ruce na Snapeova bedra a krk, prsty se mu zapletly do tmavých vlasů a pravděpodobně za ně zatahal, a tlačil se tělem dopředu, dokud se mu nepodařilo druhého muže otočit.

Fungovalo to dokonale a o chvíli později už to byl on, kdo tlačil Severuse proti mnohem příjemnější prázdné části stěny, zatímco se Harry opíral o něj. Rozdíl ve výšce to takhle trochu komplikoval, ale fungovalo to dost dobře a Severus se Harrymu ochotně přizpůsoboval, aby zůstali těsně u sebe.

Na okamžik ho udeřilo, jak chladno mu je najednou na jeho záda, ale rozptýlilo ho, když Severus zahákl jednu nohu kolem Harryho lýtka. Rovnováze to rozhodně nemohlo pomoct, ale jedna z jeho rukou – ta, která stále nebyla zapletená v černých vlasech – mu sklouzla na partnerovo stehno a poněkud hrubě se zaryla do svalu.

Cítil v druhém muži chvění, takové, co tam před chvílí nebylo, alespoň ne takové. Severus měl zřejmě podobný problém jako on – místo aby Harryho dál lačně osahával, jako předtím, se teď jen opíral o stěnu, nechával se líbat, účastnil se, ale už dál neprozkoumával.

Harry si byl jistý, že by se vítězoslavně uchechtl, kdyby byl jen o trochu méně zaměstnaný svými rty – ale nestálo to za to přerušit polibek.

Nakonec se Severus vzpamatoval stejně jako Harry a jeho ruce byly znovu pod svetrem, tentokrát mu však vytáhly i tílko a sklouzly mu po zádech, místo aby přejížděly po přední straně.

Z létání a tréninku měl trochu svalů a přemýšlel, jestli to druhý muž dokáže poznat, jestli je cítí, když jeho prsty přejíždějí téměř každý kousek dostupné kůže. Nehty se mu zaryly poblíž lopatek a sjely dolů, což z něj vyvolalo překvapený sten – nečekal to a vůbec nevěděl, co s tím.

Napůl měl chuť mu to oplatit, ale oblečení druhého muže bylo mnohem upravenější než jeho a on měl sotva dost soustředění na to, aby zároveň líbal a dýchal – nechtěl riskovat, že ten okamžik pokazí tím, že udělá něco špatně.

Severusova levá ruka sklouzla dolů a přejela po jeho boku v místě, kde byl trochu lechtivý, než se přitiskla na jeho holé břicho – chvíli mu trvalo pochopit proč, co Severus chce. Tak docela nechápal, proč ho ta ruka tlačí, vlastně ho odtlačuje. Naklonil se dozadu a nechal Severuse, aby ho tlačil, dokud náhle chladný vzduch v místnosti nerozptýlil žár mezi nimi… to všechno, aniž by přerušili polibek.

Byl to Zmijozel, kdo nedovolil polibek přerušit, dokud Harryho neodtlačil téměř tak daleko od sebe, jak jen mohl. Když se konečně od sebe odtrhli, oba těžce dýchali a Severusova ruka stále spočívala na Harryho břiše.

O chvíli později si uvědomil, že je opravdu zima – ani jeden z nich po Harryho příchodu nezavřel dveře a studený noční vzduch snadno přemohl krb, který dům vytápěl.

Stál tam jako idiot, s bušícím srdcem a rty oteklými od líbání – muselo to trvat nějakou dobu, i když přesně nevěděl jak dlouho.

Severus na tom zřejmě nebyl o nic lépe, vlasy měl úplně rozcuchané, obličej – a rty – zarudlé a těžce dýchal. Na rozdíl od Harryho bylo jeho oblečení téměř netknuté. Téměř jako dodatečný nápad si vytáhl tílko a srovnal ho i svetr, aby snad už nevypadal tak rozcuchaně.

„My… zapomněli jsme zavřít dveře,“ řekl nakonec, když se Severus vůbec nehýbal. Neohrabaně přešel ke zmíněným dveřím, aby je zavřel – když se otočil zpátky, Zmijozel se stále nepohnul, pořád tam stál a zíral.

Harry se zachvěl. „Ehm… jsi… v pořádku? Proč jsi přestal?“ zeptal se. Ten polibek se mu líbil, líbilo se mu, jak snadno Severus pod jeho dotekem roztál, jak Harrymu dovolil dělat si s ním co jen chtěl.

Zmijozel si odkašlal – dvakrát, uvědomil si Harry s hrdostí – a pak si prohrábl vlasy. „Dáš si čaj?“ navrhl nakonec.

Harry zamrkal. „Ehm… čaj?“

„Ano,“ potvrdil Severus. „Uvařím čaj.“

Harry přemýšlel, jestli netrpí halucinacemi vyvolanými polibkem, a následoval Severuse do kuchyně, přičemž si všiml, že oba jsou na nohou stejně nejistí.

Severus se pustil do přípravy čaje a Harryho úplně ignoroval.

„Ne že bych si čaje nevážil – to ano, stejně jako každý jiný chlap…“ začal a sledoval druhého muže, „ale ty budeš vážně předstírat, že jsi mě právě takhle úžasně nepolíbil? A když už jsme u toho, proč jsi přestal?“

Druhý muž ztuhl, záda měl napjatá jako pravítko, a voda, kterou naléval do konvice, ji naplnila a začala přetékat přes okraj malé konvice, aniž by Severus jakkoli naznačil, že ji hodlá vypnout. Harry přistoupil blíž, naklonil se přes Severuse a zavřel kohoutek.

„Měl jsem – byl to můj záměr, jelikož jsme se dohodli, že tohle bude samostatné rande, nabídnout ti čaj. Mám dokonce i sušenky, kdybys měl zájem. A teprve – a jen teprve – potom jsem hodlal… využít dalších svobod, které jsou dovoleny v poslední třetině našeho námluvního období,“ řekl Severus – Harry vzal konvici, vylil přebytečnou vodu a postavil ji na sporák.

„Takže to bylo… neplánované?“ zeptal se a schoval úsměv, zatímco se zabýval staromódním sporákem.

„Ty si snad nemyslíš – myslel sis, že jsem tě požádal, abys se vrátil kvůli tomu?“ zeptal se Severus a hlas měl trochu chraplavý.

Harry tiše zabručel a konečně přiměl sporák dělat to, co chtěl. „Napadlo mě to, jo. Myslím, upřímně, způsob, jakým ses na mě díval, mě nepřekvapil ani zdaleka tolik jako ten čaj,“ řekl významně a tiše přemýšlel, proč z toho nešílí víc, než šílel, a pak tu myšlenku zavrhl.

Vlastně by se neměl vyptávat, když se mu děly dobré věci.

„Musíš si myslet, že jsem – musíš si myslet, že jsem zvíře,“ řekl Severus s úšklebkem a konečně se znovu otočil k Harrymu.

Povzdechl si. „Nerozumím ani polovině toho, co se děje, ale myslím, že jsme se z večeře vrátili trochu opilí, ty jsi mě políbil – líbilo se mi to – hodně – a teď pijeme čaj,“ shrnul to – ve skutečnosti ho víno, které měli k večeři, zřejmě dostihlo až teď, protože se najednou cítil trochu omámeně a nejistě na nohou.

Severusovi viditelně poklesla ramena a tentokrát si vlasy prohrábly obě ruce, čímž je znovu uvedly do většinou upraveného stavu.

Předtím mu to nevadilo.

„Dobře. Ano, s tím můžeme souhlasit, pokud je to… pro tebe přijatelné. Nazývat tohle polibkem je…“ Starší muž si znovu odkašlal, což Harryho přimělo k úsměvu, „asi stejně odporné podhodnocení jako nazývat Denního věštce ‚trochu nepřesným‘, ale dobře, ano, říkejme tomu tak.“

Harry měl pocit, jako by vyhrál v loterii, aniž by chápal proč, ale měl pocit, že pro jednou v životě má nad Zmijozelem navrch.

„Tak kde jsou ty sušenky, které jsi mi slíbil?“ poškádlil ho a jemně do Severuse šťouchl.

Druhý muž se tiše zasmál – a stejně jako mávnutím proutku byla veškerá podivnost pryč.

 

* * *

 

„Došlo mi, že možná nejsem heterosexuál,“ řekl Harry Hermioně a těžce dosedl na její postel.

Ron zasténal, otočil se na druhý bok a přitáhl si přes sebe přikrývky, zatímco jeho žena se posadila a zamrkala na Harryho jako sova.

„Je… šest ráno?“ zeptala se a promnula si oči.

„Ano, no, nemohl jsem spát.“

„Tohle je naše ložnice,“ pokračovala, očividně ho neposlouchala.

„Ano, no, ještě jste nebyli vzhůru a já už měl čekání dost. Vstáváte přece v šest, ne?“

„Ne den po Valentýnu, kdy jsme si já i můj manžel vzali volno,“ zasyčela, teď už trochu podrážděně – jen aby vzápětí ztuhla. „Počkej, počkej, moment, co bylo první, co jsi řekl, když jsi sem přišel?“

Hromádka přikrývek ve tvaru Rona zanaříkala a odkutálela se ještě dál. „Řekl jsem dobré ráno,“ zopakoval poslušně.

„Ano, a hned potom?“ zeptala se čarodějka a spustila nohy z postele.

„Hezké pyžamo,“ řekl s úsměvem. „Já, ehm, řekl jsem, že mi došlo, že možná nejsem heterosexuál.“

V místnosti zavládlo mrtvé ticho – první se pohnul Ron a vyhrabal se zpod přikrývek. „Jdu udělat čaj. A snídani. Tohle nemusím poslouchat,“ řekl, než se odšoural z ložnice.

Hermiona na něj ještě několik vteřin zaraženě zírala, než pomalu zavrtěla hlavou. „A ehm, proč jsi tady v šest ráno ve středu, abys mi to řekl?“

Povzdechl si. „Protože šílím z toho, že z toho nešílím, ale zároveň z toho šílím, jestli to dává smysl,“ vysvětlil, jak nejlépe dokázal.

„Ani trochu, ale doufám, že po čaji a toustu už to dávat smysl bude,“ řekla, vstala a následovala svého manžela z ložnice.

„Takže ses s ním trochu líbal,“ řekla o půl hodiny později, když seděla u snídaňového stolu.

„Ne, on políbil mě, a to mnohem víc než trochu. A líbilo se mi to,“ upřesnil.

Ron vydal neurčité dávivé zvuky – Harry si nebyl jistý, jestli proto, že věděl, s kým Harry randí, nebo protože příliš rychle snědl svůj toast. U Rona to mohlo být obojí, těžko říct.

„Dobře… a proč tě tohle prozření napadlo teď?“ zeptala se opatrně.

Tiše zabručel. „Nevím. Myslím… myslím, že to vlastně ani není náhlé. Jen jsem si neuvědomil, že jsem si to uvědomil.“

„Nedává to smysl,“ vložil se do toho Ron s asi půlkou sousta toastu v puse.

„Ne, ne, dává,“ ujistila ho Hermiona. „Kéž by s tím přišel o pár hodin později, ale Harry, dává to smysl. Většina mužů, které nepřitahují jiní muži, si přece… neužívá opakované líbání s nimi.“

Harry si usrkl čaje. „To… je velmi dobrá připomínka,“ tiše souhlasil. „Ale jak jsem to nemohl vědět?“

„Možná S- možná je prostě výjimka,“ řekl Ron s kašlem. „Jakože mě chlapi nepřitahují, ale můžu se podívat na nějakého chlapa a pomyslet si ‚jo, tenhle je hezký‘,“ řekl – Harry ocenil snahu svého přítele vcítit se do jeho situace, i když to nefungovalo.

„Co mám dělat?!“ zakňučel a otázku namířil především znovu na Hermionu.

„Ehm… nic? Myslím, zatím jsi mu měl říct, že tě muži nepřitahují. Jestli už to tak není, můžeš prostě… nechat věci... plynout, ne?“

Harry pomyslel na Severuse.

„Rozhodně ne,“ zasténal. „To – ne. On to – on to pozná, a pak jsem mrtvý.“

Ignoroval Ronův smích.

„Ach, jsem si jistá, že mu nebude vadit, že nemáš zkušenosti,“ řekla Hermiona a poplácala ho po paži. „Popsal jsi ho jako velmi milého a chápavého. Jsem si jistá, že tě rád… zaučí.“

„NE!“ zaječel znovu. „I kdyby – a to je obrovské kdyby – mu nevadilo, že nevím, co dělám – nemůžu jen tak… nemůžu jen tak po třiceti letech změnit názor a najednou se vrhnout na chlapy, ne? A i kdyby – ještě větší kdyby – to tak bylo, to celé, zbytek toho všeho, je zatraceně děsivý!“

Hermiona trpělivě poslouchala a čekala, až skončí. „Sex,“ hádala. „Je to opravdu – myslím, nepředpokládám, že je to až tak odlišné než s dívkou.“

Ron zopakoval ten dávivý zvuk jako předtím a Harry se k němu málem přidal, když se například pokusil porovnat sex s Ginny se sexem se Severusem Snapem.

„Je to děsivé. Nevím – nejsem si jistý, jestli to chci. Jestli to někdy budu chtít. A…“ Povzdechl si. „To je jedno, neměl bych tě tím vším obtěžovat.“

„Ach, souhlasím, ale když už jsi nás vzbudil, můžeš rovnou zůstat,“ řekl Ron sarkasticky. „Později si můžeme jít trochu zalétat.“

 

* * *

 

Jejich další setkání bylo náhodné, což Harrymu připadalo stejně podivné. Tak pečlivě svá setkání plánovali a domlouvali, že kráčet Příčnou ulicí a spatřit vyššího muže mu připadalo téměř jako denní snění.

Druhý muž musel cítit jeho pohled, protože si Harryho téměř okamžitě všiml a krátce přikývl na pozdrav.

Harry pochopil – byl v uniformě a obklopovalo ho několik bystrozorů, které momentálně pomáhal cvičit. Dokázal pochopit, proč za ním Severus nepřišel. Pravděpodobně by zpanikařil mnohem víc, kdyby k němu druhý muž přišel, a nepochyboval, že Severus to věděl také a zdržel se právě z tohoto důvodu.

To tedy Harry rozhodně nehodlal akceptovat.

„Hned jsem zpátky,“ řekl Stevensonovi, nejbližšímu rekrutovi, než se s úsměvem nenuceně vydal k Severusovi. „Ahoj,“ řekl škádlivě a tiše.

Druhý muž se podíval přes Harryho rameno na skupinu bystrozorů, která jejich interakci bezpochyby sledovala.

„Ahoj,“ pozdravil Severus zpět – Harryho překvapilo, jak moc na něj působil stejně tichý hlas. „Nevadí-“

„Ani v nejmenším,“ nenechal ho Harry dokončit otázku a šťastně se zazubil. „Co pak děláš?“

„Nakupuji. Došly mi některé důležité přísady.“

Prohlédl si druhého muže košík – zdál se být plný nejrůznějšího plevele. „Oběd, až skončíš?“

Severus pozvedl obočí a gestem ukázal na Harryho svěřence. „Ja mám čas – ale máš ty?“

Otočil se a zazubil na skupinu mužů. „Kdo? Oni? Jsou dospělí, dokážou se o sebe postarat.“ Naklonil se trochu blíž k Severusovi, srdce mu bilo o něco rychleji. „Co kdybychom udělali rande číslo 19 spontánní?“ zeptal se s mrknutím, o kterém doufal, že nebude působit trapně.

„Dobrá tedy – skončím za půl hodiny. Mám tě vyzvednout na ministerstvu?“ navrhl Severus a v očích měl cosi jako výzvu.

„Moje kancelář je ve druhém patře, místnost 309, hned vedle 58. Jestli tě nepustí dovnitř, no, jsem si jistý, že jim dokážeš nahnat Merlinův strach,“ řekl s uchechtnutím.

„To sotva,“ odrazil to Zmijozel. „Ale strach ze mě? Ten nahnat dokážu.“

Harry se zasmál, navzdory sobě naprosto okouzlený. „Já s jistotou vím, koho bych raději měl sebou v souboji, aby mi kryl záda.“

 

Samozřejmě nemohl mít klidný, příjemný oběd se starším mužem, pomyslel si hořce, když kolem něj létala kouzla stále větší rychlostí. To by bylo příliš jednoduché – příliš hezké.

Ne, místo toho se cestou zpátky na ministerstvo ocitl v přepadení.

Uprostřed Londýna.

Neměl ponětí, kdo jejich útočníci byli – nepředstavili se, jednoduše na ně začali střílet kouzla, aniž by předtím začali s nějakým monologem. Přesně jeho smůla, opravdu, jinak už by s tím byl hotový.

Bohužel dva ze sedmi bystrozorů v jeho skupině padli okamžitě, další dva po hrstce kouzel. Zbytek rekrutů byl stále převážně nevycvičený, ne bez talentu, ale bolestně bez zkušeností. Útočníci je také početně převyšovali, přestože jich několik téměř okamžitě sundal. Podle jeho počtu jich bylo zpočátku deset – s pomocí jediného rekruta, který nebyl úplně k ničemu, jich počet snížil na pět – a potom dorazily posily.

Samozřejmě.

S trhnutím sledoval, jak Stevensona, nejslibnějšího ze všech, zasáhlo odstřelovací kouzlo. Odletěl, neobratně se ve vzduchu převrátil a pak narazil do prázdného stánku u silnice. Ten se zřítil – ale Harry si byl docela jistý, že je stále naživu.

Aspoň v to doufal.

Další rekrut za ním vykřikl, následovaný trýznivým zvukem – Harry se zoufale rozhlédl. Nebyl si jistý, kdy k tomu došlo, ale najednou zjistil, že je jediným stále bojeschopným kouzelníkem ze skupiny osmi.

Zasyčel a nebyl si jistý, jak – pokud vůbec – by mohl současně krýt záda, porazit ostatní a zachránit svůj tým.

Harry málem radostí zasmál, když z nebe ohromující rychlostí dopadl oblak černého kouře, udeřil do země vedle něj a změnil se v povědomou, vysokou, štíhlou postavu.

Severus a on se otočili zády k sobě, jako by spolu bojovali bok po boku už stokrát, kouzla létala v dokonalé harmonii. Najednou to byli jejich protivníci, kdo se jen stěží udržel na nohou.

Netrvalo to dlouho. Ve skutečnosti bylo po všem během pouhých minut. Kouzlo za kouzlem, v dokonalé harmonii. Pokud Harry mohl soudit, nebylo tam ani nic, žádná použitá kletba, kvůli které by se musel Severuse právně vyptávat – a přesto se jim podařilo jejich útočníky zneškodnit během okamžiku.

Harry si nepamatoval, že by se někdy cítil v souboji s nepřáteli tak bezpečně – dokonce si představoval, že kdyby se skutečně stal aktivním bystrozorem a měl partnera jako Snape, mohlo by to být dokonce zábavné natolik, že by si to mohl nakonec i užívat.

Oba trochu ztěžka dýchali, když poslední z kouzelníků padl – a přesto byli stále dokonale sehraní, Severus sesílal řadu ochranných kouzel, zatímco Harry pobíhal kolem a kontroloval své padlé svěřence. Všichni byli naživu a nějakým způsobem většina z nich neutrpěla ani žádná vážná zranění – rozhodně nic život ohrožujícího, i když několik z nich možná odejde s jizvami.

Když se ujistil, že jsou jeho svěřenci v pořádku, otočil se zpátky ke Snapeovi, který právě očividně poslal Patrona na ministerstvo pro posily. To by samozřejmě byl Harryho další plán – takhle tam jen chvíli stáli a dívali se na sebe – a pak převzal vládu adrenalin, oba udělali krok blíž a jejich rty se setkaly se stejnou zběsilostí, jakou před chvílí obsahoval boj.

Netrvalo to vůbec dlouho – byli na veřejnosti, obklopení zraněnými, bezvědomými bystrozory a nepřáteli – ale působilo to elektrizujícím dojmem, jakési napětí mezi nimi vůbec nezmizelo, ani když Harry od polibku ustoupil.

„Jak jsi věděl, že potřebuju pomoc?“ zeptal se se zadýchaným smíchem.

„Já… skončil jsem s nákupem dřív a šel do tvé kanceláře. Tvůj… šéf mě informoval, že ani ty, ani tvoje skupina jste se nevrátili, takže jsem ho přesvědčil, aby mi prozradil podrobnosti o vaší trase,“ řekl Severus s odfrknutím.

Harry se zazubil. „Jsi neuvěřitelný, já–“

„Harry! Co se stalo?“ zařval Ron, který spolu s dalšími čtyřmi bystrozory přistál o několik kroků dál a vynořil se z oblaků bílého kouře.

„To vám to ale trvalo,“ řekl s uchechtnutím. „Všechno už je hotové. Vezměte můj tým do Svatého Munga, nejpozději zítra by měli být všichni zase doma,“ nařídil. „Ty útočníky byste měli zatknout – napočítal jsem jich dvanáct,“ řekl Harry zamračeně.

„Čtrnáct,“ opravil ho Severus. „Ačkoli toho ‚zatýkání‘ asi moc neprovedeš u té šestice, která – pokud se nepletu – svůj vlastní útok nepřežila.“

Ron přikývl a Severusova přítomnost ho vůbec nevyvedla z míry – Harry však viděl, že jeho kolegové jsou k němu mnohem skeptičtější, takže udělal jedinou věc, která ho napadla – otočil se k druhému muži a široce se usmál.

„Co kdybychom ten oběd proměnili v brzkou večeři, až se osprchuju a převléknu?“ navrhl, možná o něco hlasitěji, než bylo nutné.

Severus tiše odfrkl. „Ovšem. Ve skutečnosti vypadáš, jako bys potřeboval úplně novou uniformu,“ řekl a ukázal na Harryho.

Podíval se dolů – jeho oblečení bylo skutečně roztrhanější než jen špinavé, jak si původně myslel.

„Vlastně – jsi si jistý, že nepotřebuješ lékařskou péči?“ zeptal se Severus a prohlížel si Harryho nyní mnohem kritičtěji.

„Nic, s čím by si neporadila trocha masti na modřiny,“ odbyl to – nic ho nebolelo, mohl se normálně hýbat.

„Uvidíme,“ řekl druhý muž tajemně. „Odnesu si své nákupy domů – budu čekat na tvou sovu s podrobnostmi ohledně večeře?“

Harry přikývl – Severus byl pryč dřív, než Ron stačil ze sebe vypravit žádost o vyjádření od Zmijozela.

„No… to by bylo příliš snadné,“ zakňučel jeho přítel. „Předpokládám, že mi s tou zprávou taky nepomůžeš, co?“

„Zítra budu muset napsat vlastní, vždyť to víš,“ řekl a poplácal Rona po rameni. „Kromě toho jsi ho slyšel – musím domů a sehnat si trochu té masti na modřiny.“

Ve skutečnosti napsal Severusovi sovu ještě předtím, než šel do sprchy, a zeptal se, jestli by druhý muž nechtěl zase jen objednat jídlo k němu domů. Zbavil se roztrhané uniformy a skočil do sprchy, přičemž se snažil rychle připravit pro případ, že by Severus přišel dřív – ostatně nabídl druhému muži, že se může jednoduše přemístit krbem, pokud bude chtít.

Rychle se osprchovat a prohlédnout se, zda nemá nějaká zranění – pohmožděná žebra, malá ranka na paži a bolavé rameno – ošetření mu naštěstí netrvalo dlouho a brzy už byl zpátky v obývacím pokoji, s ručníkem omotaným kolem pasu a snažil se rozhodnout, co si obléct.

Zjevně na to nebyl připravený a všechno se seběhlo příliš rychle, než aby se mohl zamyslet nad tím, co by vypadalo dobře – a byl až příliš zvyklý brát si prostě to, co zrovna leželo navrchu hromádky, takže neměl nic, co by se hodilo na rande, takříkajíc „po ruce“. Zjevně na to nebyl připravený a všechno se seběhlo příliš rychle, než aby se mohl zamyslet nad tím, co by vypadalo dobře – a byl až příliš zvyklý brát si prostě to, co zrovna leželo navrchu hromádky, takže neměl nic, co by se hodilo na rande, takříkajíc „po ruce“.

Severus už samozřejmě seděl v Harryho křesle a četl knihu, když vyšel, stále převážně mokrý.

Nemohl si nevšimnout, jak se na Harryho druhý muž dívá, zatímco Harry v překvapení, že Severus skutečně je tady, zůstal stát uprostřed kroku.

„Musíme se přestat scházet takhle nepřipravene,“ řekl se smíchem, napůl rozpačitě a napůl potěšeně, že i druhý muž je nedočkavý.

Severus otočil stránku. „Ne.“

 

Nakonec si skutečně objednali jídlo s sebou – italské, o které se docela nenuceně podělili v Harryho křeslech. Ani se neobtěžovali s jídelním stolem a místo toho dychtivě probírali, co se stalo – a kdo byli jejich útočníci.

Severus se v tom překvapivě dobře vyznal – neměl sice přesná jména ani nic podobného, ale potvrdil, že šlo o stejnou skupinu, která před nějakou dobou napadla Rona – a že právě proto věděl, jak nejlépe čelit jejich kouzlům.

Harry rychle shrnul svá zranění a jen se usmál, když Severus nahlédl do svého lektvarového stromu, aby zjistil, co Harry potřebuje na své drobné bolístky. Ignoroval syčené poznámky, že Zachránce by měl být přece jen opatrnější – moc dobře věděl, že bojoval dobře a že musel dělat mnohem víc než jen bránit sám sebe.

Nakonec po jídle skončili rozvalení v těch dvou křeslech, každý se sklenkou vína.

„Bojovali jsme spolu opravdu dobře, hm?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Severus – který rozhodně nebyl rozvalený zdaleka tolik jako on – sklonil hlavu. „Sotva překvapivé.“

„Trochu ano. My jsme nikdy – nevěděl jsem, že se tak pěkně doplňujeme,“ přiznal Harry a vzpomněl si na dobu, kdy cítil Snapeův magický podpis, když byl druhý muž jen tajemnou čarodějkou, o které nic nevěděl.

„Nikdy bych nečekal nic jiného,“ řekl Severus a pozvedl sklenku v předstíraném přípitku.

„Možná máš pravdu. Chtěl bys – nechceš někdy trénovat spolu?“ zeptal se a snažil se představit si je oba společně v tréninkové místnosti ministerstva, vzduch těžký kouzly, každý se snaží přemoci toho druhého. Ta představa v sobě měla jakési vlastní kouzlo, musel uznat.

„Ne,“ odpověděl Severus pohotově. „Nemám sebemenší chuť se na tebe kdykoli znovu dívat přes špičku své hůlky.“

V Harryho hrudi se usadilo těžké pochopení a najednou dokázal vidět i tu druhou stránku, Severusův pohled na věc stejně zřejmý jako jeho vlastní, nepochybně. Zvedl se – poněkud neobratně, jak musel přiznat – a přešel k druhému muži.

„Tak se postarám o to, abys už nikdy nemusel,“ slíbil pohotově, než se sklonil a políbil druhého muže, jednoduše proto, že teď už směl.

 

* * *

 

„Ahoj, kámo,“ pozdravil druhý den ráno ve Svatém Mungovi kulhajícího Stevensona. „Jak se máš?“

„Ach, ahoj. Ehm, líp. Mnohem líp. Dlahu mi sundají zítra a jinak jsem celý spravený.“

„To rád slyším. Většina ostatních už byla propuštěna.“

„Jo, měl jsem trochu smůlu, jak jsem dopadl do toho zatraceného stánku,“ řekl blonďatý kouzelník se smíchem. „Mimochodem, díky. Většinu toho jsem byl mimo, ale Ron mě zasvětil do toho, jak jste ty a Snape, ehm, porazili ostatní.“

Harry na druhého muže trochu přimhouřil oči. „Mimo většinu toho?“ zeptal se.

Stevenson se zazubil. „Jo, to je ta další věc, o které jsem s tebou chtěl, ehm, mluvit. Tedy, nikomu nic neřeknu. Pokud je to, jak předpokládám, tajemství.“

Na okamžik ho zaplavila panika, že bystrozor viděl – že bystrozor věděl – ale téměř okamžitě ji vystřídalo opatrné přijetí.

„No… není to zrovna veřejně známá věc, takže…“

„Neboj, chlape,“ řekl Stevenson s obrovským úsměvem. „Pusa na zámek… ale, ehm, můžu to říct svému partnerovi? Pracuje jako písař pro Wizengamot. Zblázní se, až uslyší, že jsi gay. Člověče, už se mě vyptával na nejrůznější věci ohledně tebe, když slyšel, že tě budu mít na výcviku!“

Harry se navzdory sobě zasmál – vůbec nad tím nepřemýšlel, ale docela ho překvapilo, že bystrozora přitahují muži. „No… popravdě řečeno je celá ta věc s ‚muži‘ pro mě docela nová… můžeš mu to říct, pokud tedy nebude… však víš. Vykecávat to.“

Stevenson se dobromyslně zasmál. „Ne, to neudělá. Je jen fanoušek. Díky, kámo.“

 

* * *

 

„Chceš se setkat… kde?“ zeptal se o několik hodin později, když klečel před krbem.

„Za dva dny, při západu slunce, na adrese v Severním Walesu. Pokud tě neinformuji jinak, mělo by to být ideální,“ řekl druhý muž trpělivě.

„A… co je v Severním Walesu?“

Severus si odfrkl. „Mohu tě ujistit, že toho tam není zrovna mnoho – ale je tam výsledek několika… mých snah. Těch, kterým jsem se… nějakou dobu věnoval. Takže bych byl nesmírně potěšen, kdybys se tam v uvedený čas přemístil a doprovodil mě.“

„Ne společně?“ podivil se Harry.

„Obávám se, že ne. Tohle – je to překvapení. A pravděpodobně ne jedno z našich, ehm, romantičtějších dobrodružství. Prosím, vezmi si neviditelný plášť,“ řekl druhý muž.

„Do Walesu,“ řekl se smíchem.