„Jsem na špatném místě…?“ zamumlal Harry o dva dny později a stál na místě, kam ho Severus nasměroval. Z místa, kam se přemístil, vedla krátká prašná cesta k budově – zjevně opuštěné dvoupatrové budově. Nesvítila v ní žádná světla a několik málo oken, která nebyla zabedněná prkny, bylo zavřených a temných.

Chyběly i vchodové dveře – vytáhl hůlku a nebyl si jistý, co očekávat, co na něj čeká. Pravděpodobně – rozhodně – ne rande v pravém slova smyslu – ale byl ochoten nechat se překvapit.

Kdyby šlo o kohokoli jiného, byl by podezřívavý, co se tu děje, a očekával by past, ale byl to Severus – a Harry si třikrát ověřil, že je skutečně na správném místě, takže o tom ani příliš nepochyboval.

Přistoupil k budově, jen aby koutkem oka zachytil pohyb nalevo od sebe. Otočil se, hůlku připravenou, ale nezvednutou, a okamžitě se uvolnil – i když zůstal zticha, když mu Severus naznačil, aby mlčel.

I on měl vytaženou hůlku, ale stejně jako Harry ji nezvedl výš. Přistoupil ke staršímu muži a snažil se pohledem vyjádřit svůj zmatek i zvědavost.

Severus zavrtěl hlavou, ukázal směrem k budově – a naznačil Harrymu, aby ho následoval.

Harry samozřejmě poslechl a trochu se zachvěl, když ucítil na kůži nepříjemný závan nepřátelské magie.

Severuse to zřejmě nijak nevyvedlo z míry, a tak jednoduše pokračoval dál za starším mužem. Severus se pohyboval tiše, jeho kroky byly jisté, když překročil práh a vstoupil temným vchodem za chybějícími dveřmi.

 

* * *

 

Uvnitř domu nebylo ani v nejmenším méně nepříjemně, než venku. Všude kolem cítil nepřátelskou magii – a čím blíž se dostávali k tomu, co vypadalo jako dveře vedoucí do sklepa, tím byla silnější.

Měl půl vteřiny na to, aby se podivil, jaký dům v severním Walesu vůbec má sklep, než si uvědomil, že i ten je nějakým způsobem magický. Severus se k němu otočil a tiše poklepal hůlkou na rám dveří a ukázal směrem k Harrymu.

Vytáhl vlastní hůlku a přikývl, vytáhl neviditelný plášť a připravil se na… no, vlastně nevěděl na co, ale rozhodně na něco nepříjemného. Společně prošli dveřmi, schovaní pod jeho pláštěm – ignoroval téměř lepkavý pocit magie, který tam panoval, stejně jako to, jak málo prostoru pod ním pro dva dospělé bylo..

Sešli jen několik schodů, než se ocitli na místě, které rozhodně nebylo pod domem, do kterého právě vešli. Severus ho vedl po skalnaté chodbě, která vypadala, jako by patřila do jeskyně.

Jeho podezření se potvrdilo, když dorazili ke vchodu do něčeho takového. Byla velká, ale měla nízký strop a nahoře z ní vyrůstaly různé špičaté skalní útvary. V duchu připravoval kouzla, která použije v boji – a zaměřil se na skupinu postav v obyčejných hábitech, stojících poblíž jediného ohně několik metrů od nich.

Harry je nepoznával – ale jejich obyčejné černé pláště už jednou viděl. Ztuhl – Severus se na něj otočil a jednou přikývl, čímž potvrdil to, k čemu Harry nepochybně také dospěl.

Skupina, která na něj zaútočila – a předtím na Rona. Sevřel čelist a najednou se rozzuřil – vybral si svou práci právě proto, aby už nemusel řešit podobné magory.

Prsty se dotkly jeho zápěstí – donutil se uvolnit, když opatrně popošli o něco blíž. Skupina mluvila, ale poměrně potichu.

Museli se dostat docela blízko, aby jim rozuměli. Harry rozeznal dva ženské a přibližně čtyři mužské hlasy – a napočítal celkem deset postav v pláštích.

„- naprosté selhání,“ řekla jedna z žen suše. „Budeme potřebovat nový plán.“

„Ano, no, očividně čelní útoky fungovat nebudou. Vůbec netuším, koho napadlo, že budou.“ Muž jí oponoval a jeho ufňukaný hlas Harryho okamžitě podráždil.

„Jestli si vzpomínáš, byl to náš záložní plán. Ten první plán selhal hned na začátku,“ řekla žena znovu, čím dál podrážděněji. „Na tom ale nezáleží, protože selhal i tenhle, takže potřebujeme nový.“

Ozval se další muž. „No dobře, jaké máme jiné možnosti? Ani poslat někoho do utajení nefungovalo.“

Harry se zamračil a snažil se pochopit, čeho se vlastně snažili dosáhnout.

„Vážně? Je to jeden čaroděj. Jak těžké může být zařídit, aby se s ním někdo spřátelil?“ vyštěkla žena znovu – Harry začínal mít pocit, že její hlas zní trochu povědomě, ale nedokázal ho zařadit.

„Snažíme se přetáhnout někoho, kdo se s ním už přátelí, ale víš, jak jsou zatraceně loajální,“ odfrkla si druhá žena. „Není to snadné a zrovna je neukecáš k tomu, aby zradili Harryho zatraceného Pottera,“ dodala posměšně.

Harry ztuhl a šokem mu poklesla ústa – ne že by ho překvapovalo, že je cílem, ale spíš jejich přístup k tomu – a očividně i k jeho přátelům. Prsty se jemně sevřely kolem zápěstí jeho ruky s hůlkou – ani si nevšiml, že ji zvedl. Severus mu ji jemně spustil a ruku nepustil.

„Mysleli jsme, že bývalý Smrtijed by byl dobrou volbou – ale očividně o to neměl zájem.“ Ozval se nový, hlubší hlas. „Nezkoušeli jsme zrzka ani jeho ženu, ani žádného z jeho spolužáků – ti by to neudělali.“

„Správně… a ten jediný člen, kterého se nám podařilo dostat do jeho skupiny, o něj zatím nejeví příliš velký zájem.“ Ozval se další nový hlas. „Ale alespoň jsou přátelé.“

„Nemáme čas! Volby do Wizengamotu – Cože?“ čarodějka, která mluvila na začátku, vyštěkla na ostatní, ale uprostřed věty se zarazila.

Pohnula se a rozhlédla se kolem. Harry si byl jistý, že ani on, ani Severus nevydali jediný zvuk, takže netušil, co upoutalo její pozornost. Rozhlédl se, ale nic zajímavého nenašel. Severus lehce pokrčil rameny.

„Co je, Gertie?“ zeptal se jeden z mužů – a v tu chvíli Harry ten hlas poznal.

Čarodějka pracovala v Denním věštci. Velmi se zajímala o to, jak probíhalo jeho randění. Pokládala mu nejrůznější otázky.

Cítil, jak v něm narůstá vztek – Severus zesílil stisk Harryho ruky. Ukázal směrem k nim, chtěl promluvit, chtěl se zeptat, co je to za problém, ale starší muž zavrtěl hlavou.

„Nic,“ řekla nakonec. „Myslela jsem, že jsem cítila průvan.“

„Ne všichni z nás mají hezkou kancelář ve Věštci,“ posmíval se jí jeden z mužů. „Někteří z nás jsou na jeskyně zvyklí. A budeme muset zůstat tady, pokud se ti nepodaří získat Potterovu podporu pro naši věc.“

Gertruda si povzdechla. „A myslíš, že to nechci, Myrone? Právě proto jsem se stala novinářkou. Omilostnění těch, kteří byli pronásledováni kvůli svému přesvědčení, je pro mě důležité.“ Snažila se muže, zjevně jménem Myron, uklidnit.

„A přesto nikdo nemá žádné nápady.“

Přidala se další ženská postava – ta měla kupodivu americký přízvuk.

Severus pustil Harryho ruku, zvedl vlastní hůlku a navázal s Harrym oční kontakt. Krátce přikývl.

Harry si nebyl jistý, co se změnilo, ale pochopil to dost dobře – jde se na to. Každý uchopil jeden roh neviditelného pláště a bez jakéhokoli signálu ho odhodili a vykročili ještě blíž.

Harry si uvědomil, že si měli předem vymyslet nějakou strategii, protože během zlomku vteřiny Severus znehybňoval lidi, zatímco Harry jen… stál a vypadal skoro stejně překvapeně jako samotná skupina.

Pak vypuklo peklo – polovina z nich se pokusila utéct, druhá polovina bojovat. Severus se postaral o ty, kteří prchali, zatímco Harry je oba chránil před těmi, kteří se z nějakého důvodu domnívali, že mají v souboji proti němu a Severusi Snapeovi nějakou šanci.

Nebyl to zdaleka tak uspokojivý boj jako ty, které sváděl společně se Severusem, ale skončil téměř stejně rychle – během několika okamžiků byli všichni přítomní čarodějové a čarodějky znehybnění a poražení. Pokud mohl soudit, s bojem neměli příliš zkušeností. Ti, s nimiž bojoval předtím, byli mnohem zdatnější.

 

„Ahoj, Gertrudo,“ pozdravil přátelsky, když skončili s jejich svazováním. Tlustá čarodějka ležela svázaná na podlaze jeskyně a vztekle na něj zírala. „To je ale náhoda, že se zase potkáváme.“

„Ty!“ vyštěkla. „Kvůli tobě vůbec musíme tohle všechno dělat, kvůli tvému nespravedlivému pronásledování!“

„Koho jsem pronásledoval?“ zeptal se upřímně zmateně. Nebyl nijak zvlášť politicky aktivní a o podobných otázkách mluvil jen velmi zřídka, pokud vůbec.

„Nás, čistokrevné! Nemělo by být ilegální hlásit se ke svému přesvědčení, a přesto nás házíš do jednoho pytle s těmi zločinci. Existují čistokrevní, kteří jen chtějí pokojnou segregaci od těch mudlovských šmejdů.“ Zasyčela a při tom jí od úst odlétaly sliny.

Harrymu se značně ulevilo, když ucítil na zádech známou ruku. „Jsem poloviční krve... Proč bych podporoval něco takového? A na špatném zacházení s někým kvůli tomu, do jaké rodiny se narodil, není nic pokojného.“

„Nech to být, Harry. Nemá smysl hádat se s těmi fundamentalisty,“ řekl Severus ne zrovna nevlídně. „Přivedl jsem tě sem, protože jsem se domníval, že bys to chtěl být ty, kdo je… zatkne, když jsi byl středobodem jejich plánu.“

„Jasně… chtěli mě zmanipulovat, abych… nedává to smysl? Můj nejlepší kamarád je ženatý s mudlovskou čarodějkou? Moje matka byla taky mudlovská?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nemusí to dávat smysl. Domnívám se, že jejich plánem bylo vytvořit rozkol – předstírat, že ty neúspěšné útoky spáchaly frakce vystupující proti čistokrevným.“

„Snažili se vyvolat politický rozkol, aby ospravedlnili vlastní předsudky. Není to tak odlišné od…“ Zarazil se a zadíval se na Severuse, najednou příliš daleko vzadu, příliš blízko válce, příliš blízko… „Potřebuju na vzduch,“ vyrazil ze sebe a utekl z jeskyně.

 

„Omlouvám se,“ řekl Severus asi o dvě minuty později. „Byla to chyba, brát tě sem. Měl jsem se s nimi vypořádat sám.“

Harry se ušklíbl a otočil se k druhému muži. Stáli znovu na prašné cestě před domem, kde se předtím setkali. „Ne, ne, o to nejde. Jen jsem… deset let jsem se nemusel potýkat s názory, jako mají oni,“ řekl hořce.

„Myslel sis, že zemřely s ním.“

„Nebo skončily v Azkabanu,“ řekl a zkřížil ruce, zatímco přecházel sem a tam.

„Já… omlouvám se. Myslel jsem, že by tě potěšilo být tím, kdo je zneškodní,“ řekl Severus.

Na okamžik Harry přemýšlel, jak k takovému závěru druhý muž došel, ale tu myšlenku zavrhl – na tom nezáleželo.

„Jsem rád – zvlášť protože to vysvětluje, víš, spoustu věcí. O mnohém,“ řekl s ironickým smíchem. „Jen… to připomělo nějaké věci, na které jsem rozhodně vzpomínat nechtěl, víš?“

„Myslím, že rozumím. Už jsem informoval Kingsleyho – myslím, že ministerstvo tu bude brzy, aby se s nimi vypořádalo. Tohle bylo jejich operační centrum. Pátral jsem po nich od prvního útoku, při němž jsem byl zraněn.“

„Aha,“ řekl Harry tupě. „To jsem nevěděl.“

„Neměl jsi to vědět – až do správného okamžiku. Chtěl bys – pokud jsem tě na dnešní večer úplně neodradil od své společnosti – jít někam dělat něco mudlovského?“ navrhl Severus.

Harry se tiše zasmál, srdce mu téměř přetékalo – dobře věděl, že Severus kdysi také zastával ty čistokrevné ideály – ale už byl dávno za nimi. Nemusel to dokazovat, nejméně ze všech Harrymu. A přesto…

„Byl jsi někdy v mudlovském kině?“ zeptal se, zatímco se mu dobrá nálada pomalu vracela.

 

* * *

 

„A to je… všechno? Ty a Snape jste tam přišli, zneškodnili je a… odešli?“

„Jo,“ potvrdil. „Přesně tak, jak je to napsané v mém hlášení.“

„No, jenže dva z nich tvrdili, že Snape byl s nimi.“

Harry se při těch slovech ocitl iracionálně rozzuřený – kvůli pochybnostem, které v nich slyšel. Vstal tak prudce, až židle odjela dozadu.

„Nikdo přede mnou už nikdy nebude zpochybňovat loajalitu Severuse Snapea,“ zavrčel. „Copak už neudělal víc než dost, aby si získal důvěru nás všech? Nikdo z nás by tu teď nebyl, nebýt jeho morálního kodexu.“

Robards vypadal značně nepohodlně – Ron vedle něj se však trochu usmíval. Harry si byl jistý, že jeho kamarád k tomu bude mít později co říct, ale…

„Odmítám poslouchat jakékoli další poznámky o jeho loajalitě,“ řekl Harry. „Pokud tedy nejsou pochvalné, protože on ani nepracuje pro ministerstvo, a přesto je jediný, kdo dokázal o té skupině něco zjistit.“

Robards se při tom aktivně zašklebil a přerovnal před sebou několik papírů. „Ano… no, je tu ještě jedna věc, kterou bys měl vědět. Proběhlo vyšetřování na základě toho, co řekla čarodějka Gertruda. Ten, ehm, dvorní rituál, ke kterému jsi dal písemný souhlas?“

Pomalu přikývl a přimhouřil oči na staršího čaroděje, zvědavý, co přijde dál.

„Podařilo se nám, ehm, ověřit, že tvůj, ehm, podpis byl… byl zfalšovaný. Dobrá padělatelská práce, ale když jsme ho řádně otestovali… byl falešný.“

 

„Cože…?“ zachraptěl a jeho vztek vystřídal zmatek. Tehdy si nedokázal vzpomenout, že by s tím vším vůbec souhlasil – ale předpokládal, že to zapomněl. Předpokládal, že byl opilý, roztržitý nebo cokoli jiného.

Předpokládal by, že ministerstvo takové věci stejně zkontroluje.

Nemělo by ho překvapovat, že to neudělali, ale… překvapovalo ho to. Stále měl alespoň nějakou víru v to, že jeho pracoviště dělá věci správně. Že je dělá alespoň lépe než dřív.

„Co to znamená?“

„Znamená to, že by nebyl vůbec žádný problém celou věc zrušit, protože smlouva, na níž byla založena, byla, no, padělek. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby nějakým způsobem zmanipulovali i samotný výběrový proces – ty shody. Potřebovali by k tomu opravdu jen jeden podpis – tvůj. Tvá shoda by o tom ani nemusela vědět. Nebo by mohla být informována sovou. Je teprve únor – podle mého odhadu bys měl být přibližně na desáté nebo jedenácté schůzce?“ Robards si povzdechl. „Samozřejmě, pokud si to chceš promyslet, je to také možné. Můžeme to kdykoli ukončit.“

Harry měl pocit, jako by mu někdo vrazil facku – a to z více než jednoho důvodu.

Když Ron vstal, chytil Harryho za paži a vytáhl ven, zatímco Robards stále mluvil, Harry ho prostě následoval a neposlouchal ani jednoho z čarodějů. Byl si jistý, že to bylo důležité, ale jednoduše to nedokázal zpracovat, když slepě klopýtal za Ronem.

 

„Tady, napij se,“ řekl Ron a podal mu něco, z čeho se po prvním loku vyklubalo pivo.

Poslušně se napil, bez ohledu na to, že bylo jedenáct dopoledne.

„Jak ti je? Protože jsem si myslel, že tam prostě… omdlíš,“ zeptal se Ron.

Harry se hořce zasmál. „Tobě by nebylo na omdlení? Myslím – trvá to měsíce a najednou mi řekne, že je všechno špatně, všechno falešné? Co s tím mám jako dělat?“

„Mohl bys… mohl bys z toho vystoupit. Říct jemu, co ti ministerstvo řeklo. Nemusíš zůstat uvázaný v celém tom rituálu,“ navrhl Ron jemně.

Harry sebou trhl, při té představě se mu udělalo trochu nevolno. „Celou dobu – já to prostě chtěl mít za sebou. Dostat se na druhý konec a mít to hotové. Ale teď…“

Ron si povzdechl a poplácal ho po zádech. „Teď se bavíš a chceš v tom pokračovat? Ani na tom není nic špatného. Ale teď máš možnost z toho vystoupit. Jestli to chceš – nebo potřebuješ.“

„Opravdu? Myslím, svým způsobem do toho byl donucený i Severus. Má právo to vědět?“

Jeho kamarád přikývl. „Jo, máš pravdu – ale nemusíš mu to říkat teď. Mohl bys… víš, nechat to pár hodin uležet. Možná si promluv s Hermionou – víš, že je v těch vztahových věcech lepší než já.“

Zavrtěl hlavou, nedokázal si ani představit, že by čekal. Nechat to v sobě a… a… „Zaslouží si to vědět. On – on je tím taky ovlivněný.“

„Ty vážně nikdy neděláš věci tou jednodušší cestou, co, kámo?“ zeptal se Ron soucitně.

Harry nešťastně zavrtěl hlavou a jedním dlouhým lokem dopil zbytek piva, což mu pochopitelně nijak nepomohlo.

 

* * *

 

„Musíme si promluvit,“ řekl a při těch slovech z něj odešla veškerá odvaha. Zastavil se u Severuse doma bez ohlášení a doufal, že druhému muži nebude vadit. Ten mu otevřel dveře docela ochotně, ale Harry nezvládl ani pozdrav. Vyrazil rovnou z hospody, přemístil se, aniž by se vůbec podíval, odkud vyšel – přímo k Severusovu domu.

„To zní zlověstně. Pojď dál a posaď se. Dal by sis čaj? Něco silnějšího?“ zeptal se druhý muž opatrně.

„Ne. Můžeme si jen sednout?“ požádal místo toho.

Severus je beze slova zavedl do křesel, kde si Harry těžce sedl. „Já – ministerstvo. Dobře, zkusím to znovu.“ Zmateně blábolil. „Dnes jsem podával hlášení o těch šílencích. A… a Robards mě informoval, že… s tím celým… dvorním rituálem jsou nějaké problémy.“

„Problémy,“ zopakoval Snape.

„A-Ano. Já, já jsem ti to nikdy pořádně neřekl, ale když to celé začalo, já… nebyl jsem z toho zrovna nadšený. Souhlasil jsem s tím, ale vlastně jsem si to nepamatoval... Jenže mi to připadalo jako něco, co bych v slabé chvíli udělal, takže jsem to příliš nezpochybňoval,“ vysvětloval a připadal si jako nejhorší člověk na světě. „A potom – potom jsi to byl ty a byla to zábava, a… nevím. Oni… nabídli mi, že celou věc rozpustí. Protože… protože ti lidé to zmanipulovali. Možná nějakým způsobem dokonce zasáhli i do… do těch shod.“ Zadíval se na své třesoucí se prsty.

Když se nedočkal odpovědi, vzhlédl a donutil se setkat s pohledem druhého muže.

Severus vypadal… klidně.

Až příliš klidně.

Harryho najednou zachvátil strach.

„No, to se zdá jako rozumný postup. Už jsi podepsal ukončení?“ zeptal se Severus zcela bezvýrazným hlasem.

Harry si uvědomil, že své emoce záměrně skrývá, a s každou další vteřinou se cítil hůř. „N-Ne. Samozřejmě, že ne. Já jen – oklamali i tebe, v podstatě. Takže jsem si myslel, že máš právo to vědět.“

Severus vstal a Harry sebou trhl. „Obdivuhodné,“ řekl zcela bez emocí. Starší muž by ho klidně mohl seřvat, vyšlo by to nastejno. Také se donutil vstát a překročit náhle zdánlivě několik kilometrů širokou propast mezi nimi.

Natáhnout ruku a chytit Severuse za rukáv mu připadalo jako ta nejtěžší věc, jakou kdy musel udělat.

„Prosím… mluv se mnou,“ požádal a snažil se udržet pohromadě.

Starší muž setřásl jeho dotek. „Mluvíme.“

„Ne, nemluvíme. Chováš se… nejsi sám sebou,“ řekl hořce. „A upřímně, je to děsivé. Prosím, nemůžeš mi říct, co cítíš?“

Zmijozel se prudce otočil, v očích oheň – Harry instinktivně ustoupil.

„Co cítím? Co bys cítil ty, kdyby muž, o kterém sis myslel, že jsi ho – kterého si chtěl – zatímco jsem nedokázal pochopit, proč bys podstupoval taková opatření, věřil jsem, že jsi upřímný ve svém zájmu o… partnera. A teď mi říkáš, že ses toho celou dobu účastnil jen proto, že tě k tomu magicky donutili? A ty tu stojíš s těma svýma psíma očima a ptáš se mě na moje pocity?“ zařval druhý muž. Harry si byl téměř jistý, že jeho hlas musel zatřást obrazy na stěnách.

„J-Já se omlouvám, nechtěl jsem – tedy, chci říct, nebylo to celé… nucené,“ vykoktal. „Víš, že nebylo. Ten – ten trapný začátek, ale nesouhlasili jsme oba, že to zkusíme vážně? A… a ty ses mě dost často ptal, jestli to chci jen… mít za sebou, nebo to zkusit. A já ti řekl, že to chci zkusit, ne?“

Zeptal se hořce, nekřičel tak docela, ale zoufalství mu také zvedlo hlas.

Tmavé oči se zúžily a méně než laskavá ruka ho zatlačila dozadu, až narazil do zdi – tentokrát si byl Harry jistý, že ho druhý muž nepolíbí.

„A přesně kdy ses rozhodl, že z té své nevítané povinnosti vytěžíš maximum?“ zeptal se posměšně.

Harry polkl a zoufale se snažil vzpomenout, jestli existoval nějaký konkrétní okamžik, nějaké konkrétní datum, které změnilo jeho city k celé věci.

Severus ustoupil – Harry ho zastavil a sevřel mu zápěstí silněji, než bylo nutné. „Pro boha dej mi vteřinu, abych o tom mohl přemýšlet! Chceš přece vážnou odpověď, ne?“ zavrčel a překvapilo ho, když se Snapeovy oči rozšířily a druhý muž pomalu přikývl.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Trochu už při našem prvním setkání. Na plese. Opravdu… ehm… trochu před famfrpálovým zápasem. Já… já nevím, kdy přesně,“ řekl – byla to nejlepší odpověď, jakou mohl dát.

Starší muž zasyčel a odtáhl se – ale nekřičel, neutekl, ani…

„Takže ses rozhodl vytěžit z té špatné situace maximum a…“

„A nakonec se z toho stalo něco, co mě většinou posledních několik měsíců dělalo šťastným,“ dodal v naději, že horkost v jeho tvářích není vidět.

„Šťastným,“ zopakoval Snape s jedem v hlase.

„Jo. Já – podívej, nebudu předstírat, že jsem si byl od začátku jistý, nebo tak něco. Byly tam – byly tam některé velké problémy, to nepopírám. Ale… ale naše schůzky se mi líbily, líbil se mi čas strávený s tebou,“ řekl v naději, že se mu podaří druhého muže uklidnit. „A… a jestli ty chceš celou věc ukončit, samozřejmě s tím budu souhlasit, ale… ale chci si promluvit. Ne křičet,“ řekl tak uklidňujícím tónem, jakého byl schopen.

Severus skutečně trochu změkl a otočil se k němu víc – ale Harry věděl, že ještě není úplně v bezpečí. Zdálo se alespoň, že druhý muž je ochotný poslouchat. „A jaké velké problémy to jsou?“

Odfrkl si. „Ty… ty očividné. Já, jaký jsem, a randění s kýmkoli vůbec. Ty, jaký jsi. My dva, prostě… my. Naše minulost, naše veřejné image, to všechno. To… to utajování, to, že nemám rád muže, moji přátelé o tom nevěděli, pak to, že moji přátelé věděli, ale ne všichni, potom šílená práce, a já jsem byl téměř neustále úplně mimo, a neumím plánovat schůzky, a…“

Zmlkl, když si všiml sevřených pěstí druhého muže a třesu, který jimi procházel.

„Prosím?“ zavrčel Zmijozel a najednou zněl tisíckrát rozzlobeněji než před chvílí.

„Ehm…?“ Harry zakoktal a nebyl si jistý, co z toho, co právě vyhrkl, bylo problémem. Pokusil se nad tím zamyslet, ale mluvil tak rychle, že si vlastně nedokázal vzpomenout, co přesně právě řekl, jakkoli šíleně to muselo znít.

„Řekl jsi právě… že tě nezajímají muži?“

Harrymu se sevřel žaludek. „Ř-Řekl?“

Severus mu na to nedal žádnou odpověď – což bylo koneckonců pochopitelné. Pokud to opravdu právě vyhrkl zrovna tohle, rozhodně si žádnou odpověď nezasloužil.

„Ehm, není to – není to úplně tak, jak to zní. To… to vyznělo hůř, než jsem to myslel,“ vysvětlil spěšně.

„Ne, ne. Myslím, že jsem to pochopil velmi dobře,“ řekl Severus, otočil se, prošel předními dveřmi a přemístil se pryč.

 

Harry zůstal stát na místě a bojoval zároveň s nevolností i slzami. Nevěděl, co dělat – a nevěděl ani, kam druhý muž odešel.

Stál nehybně a přemýšlel, jestli se druhý muž vrátí – i když vlastně nečekal, že ano.

„Harry?“ ozval se známý, vysoký hlas, tentokrát podivně jemnější, než ho kdy předtím slyšel. Otočil se a překvapeně zjistil, že obvykle velmi jasná světelná koule byla mnohem slabší – uvnitř oranžového světla skutečně dokázal rozeznat obrys víly.

„Mhm?“ donutil se ze sebe dostat, najednou si vědom toho, že je na pokraji pláče.

„Slyšela jsem, jak jste se hádali,“ řekla víla vážně. „Je… co se stalo?“

„Pohádali jsme se,“ řekl bezvýrazně, neochotný – neschopný – vysvětlit tvorovi, v čem je problém. Nebyl si jistý, jestli by to vůbec dokázal vysvětlit, i kdyby chtěl – vždyť právě velkolepě selhal ve vysvětlování ve chvíli, kdy na tom skutečně záleželo, ne?

„Ano, no, úplně nerozumím vašim lidským problémům, ale většina z toho byla o tom, že jsi ho původně nikdy nechtěl, hm?“ řekla – Harry se při tom trhl, zraněný tím, jak přesně to vystihla.

„Není… není to tak jednoduché.“

„Zdá se ale, že on to tak pochopil. Víš… neznám ho příliš dlouho, zvlášť ve srovnání s délkou mého života. Vychovala jsem dost mláďat na to, abych věděla, jak se vy mladí někdy chováte – a to není jedinečné jen pro váš druh, i když na to čarodějové rádi zapomínají,“ řekla víla a přiletěla blíž. Její světlo ještě trochu pohaslo a umožnilo mu rozeznat obrys její tváře. „Ale můžu říct, že jeho náklonnost k tobě je skutečná – a silná.“

„No, už ne,“ řekl s hořkým smíchem. „Jsem si docela jistý, že mě teď nenávidí. Pravděpodobně právě teď šel zrušit smlouvu,“ řekl hořce.

„O tom pochybuju. Pojď, nahoru. Musím ti něco ukázat.“

Popotáhl a otřel si tvář. „Já nemůžu jen tak – nepozval mě nahoru.“

„Já ano, a taky tu bydlím. Kromě toho to potřebuješ vidět. Pojď.“ Trvala na svém a když se nepohnul, dokonce ho hrubě zatahala za pramen vlasů.

„Dobře. Nemůže mě nenávidět víc, než už mě nenávidí,“ řekl hořce.

Následoval vílu nahoru po schodech do úzké chodby. Byly tam jen troje dveře, jedny zavřené a dvoje otevřené. Víla ho zavedla ke dvěma otevřeným dveřím naproti sobě. Nahlédl do obou – jedna místnost byla Severusova ložnice, druhá pracovna.

Víla vletěla do pracovny.

„Jo, je plná květin,“ řekl hořce. „No a? Dal jsem mu jich spoustu. Myslel jsem – doufal jsem, že si je nechal.“

„Nechal,“ řekla víla tiše a přiletěla k sněhově bílé růžové rostlině. „Připadá ti ta rostlina povědomá?“

Zamračil se na ni. „Ani ne? Dávala jsem mu růže jako jsou tyhle, ale řezané.“

„Ano, na vašem prvním rande,“ řekla víla a klepla na jeden z květů, takže z něj nějakým způsobem vyrazil jediný okvětní lístek. „Řekl mi to. Použil jinou rostlinu, aby narouboval řezané květiny, které jsi mu dal, na živou rostlinu. Vyprávěl mi o každé z nich.“

„Já – já jsem nevěděl, že se něco takového dá udělat,“ vyhrkl a najednou se začal po místnosti rozhlížet s mnohem větším zájmem.

„Nedá – ne snadno, ne bez spousty magie – a nakonec i mé pomoci. Těmhle kráskám se příliš nedařilo, dokud jsem se o ně nezačala starat,“ řekla víla a poletovala od květináče ke květináči. „Ale on to udělal s každou řezanou květinou, kterou jsi mu přinesl. Všechny si nechal – všechny je udržel naživu,“ vysvětlila. „Někdy sem chodí číst. A starat se o květiny.“

Harry měl chuť zvracet, slzy mu stékaly po tvářích. Nenáviděl se za to, jaký byl, jak lehkovážně k celé té věci přistupoval, když Severus už od samého začátku…

Víla se k němu znovu vrátila a v ruce držela nějakou lahvičku. „Posbírej si slzy,“ přikázala.

Byl příliš rozrušený, příliš mimo, příliš zmatený, než aby dokázal udělat cokoli jiného než poslechnout. Magií nasměroval své slzy do malé lahvičky a podal ji víle. Nezáleželo mu na tom, k čemu jsou – na tom teď nezáleželo.

„Já – musím se mu omluvit,“ rozhodl se. Už to věděl, ale…

„Tak běž a udělej to dřív, než jeden z vás dvou idiotů udělá něco, co už nebude moct vzít zpátky,“ vyštěkla víla a její nečekaná jemnost byla rázem pryč. Bylo až děsivě snadné zapomenout, že není člověk – že pravděpodobně rozumí jen polovině toho, co Harry cítil.

Donutil se usmát a poděkovat jí, než klopýtavě seběhl dolů po schodech a málem spadl. Potřeboval najít Severuse.

 

* * *

 

„Potřebuju pomoc,“ přiznal hořce Hermioně o hodinu později. Neměl tušení, kde hledat, jak najít Severuse Snapea, pokud nechtěl být nalezen. Neměl ani ponětí, kde začít. „Jak najdu někoho, kdo nechce být nalezen?“

„Co… ehm, co jsi zkusil?“ zeptala se Hermiona a bezpochyby si všimla jeho uplakaného, opuchlého obličeje a rozcuchaného vzhledu.

„Hledal jsem na místech, o kterých vím, že je má rád, ale jsem z přemisťování úplně vyčerpaný,“ přiznal hořce.

„Takže… hledáš… muže, se kterým chodíš?“ zeptala se.

Podíval se na ni, všiml si, jak přešlápla z nohy na nohu, a hořce se zasmál. „Ron ti to řekl.“

„Ehm… jo. Promiň. Já – požádal mě, abych předstírala překvapení, kdybys mi to řekl ty,“ řekla tiše.

„Na tom nezáleží. Dejte inzerát do Věštce, je mi to jedno. Já jen – Miona, já ho potřebuju najít. Vysvětlit mu to – omluvit se.“

Hluboce si povzdechla. „No… znám způsoby, jak ho najít. Spoustu způsobů, ale většinu z nich bude znát i on. Někdo jiný, jistě, ale ze všech lidí právě Severus Snape… dát inzerát do Věštce by pro tebe možná skutečně byla nejlepší možnost,“ řekla tiše. „Ale jsem si jistá, že se vrátí sám.“

„Pochybuju. Bože, je mi tak mizerně. Já – mám pořád pocit, že budu zvracet,“ zasténal a ten pocit, který už předtím měl, se náhle ještě zesílil. Hermiona vstala a přistoupila k němu.

„Jo… taky vypadáš mizerně a myslím, že máš horečku.“

„No jistě, samozřejmě že musím onemocnět zrovna teď,“ zasténal a těžce dosedl, když mu vypověděly síly v nohách.

„Ne, Harry… kdy to začalo?“

„Asi když Severus vyrazil ven. Možná trochu předtím. Proč?“

Hermiona vytáhla hůlku a namířila ji na Harryho. „Protože si nemyslím, že jsi nemocný normálně. Myslím, že je to magické – a myslím, že by to mohla být smlouva. Pamatuješ? Trestá tě, pokud ji, ehm, nedodržuješ.“

Zasténal. „Ale já ji dodržoval. Já jen – neporušil jsem žádné pravidlo, rozhodně ne během poslední hodiny nebo dvou,“ řekl a bojoval s další vlnou nevolnosti.

„Věřím ti… ale myslím, že musíš do svatého Munga. Ať je to cokoli, jestli to začalo tak rychle, musíš… Harry?“

Nedočkal se vysvětlení, které potřeboval – svět před ním potemněl dřív, než mu Hermiona stačila cokoli objasnit.

 

* * *

 

Probudil se a cítil se… no, lépe. Vlastně mnohem lépe.

Dýchalo se mu snadněji, už neměl pocit, že je mu zároveň horko i zima, a žaludek se mu už také nesnažil převrátit naruby. Zhluboka se nadechl a užíval si nepřítomnost nepohodlí, než si uvědomil několik dalších věcí.

Ležel a neměl na sobě příliš mnoho oblečení, ale byl přikrytý měkkou a poměrně těžkou dekou. Kdekoli byl, bylo tam světlo, protože mu světlo téměř lechtalo na tváři a hřálo kůži. Připomínalo mu slunce, ale nebyl si jistý.

Bylo mu příjemně teplo a byl vyčerpaný – ne fyzicky, ale emocionálně. Soustředil se na dýchání a snažil se přijít na to, co – pokud vůbec něco – s ním bylo špatně. Poslední, co si pamatoval, bylo, že šel za Hermionou, sotva byl schopný jasně uvažovat, a potom… potom už vůbec nic.

Donutil se otevřít oči a nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že bez brýlí nevidí. Se zamhouřenýma očima dokázal rozeznat dost – poznal okna jako ta ve svatém Mungovi.

Když se donutil posadit, odhalilo se ještě víc – především brýle na nočním stolku. Nasadil si je a zamrkal, aby zahnal ospalost – podle vlastního pocitu byl mimo nějakou dobu.

Rozhlédl se po pokoji a překvapilo ho, že není… prázdný.

Druhá osoba v místnosti se od chvíle, kdy otevřel oči, ani nepohnula – ani nevydala jediný zvuk.

„Severusi,“ řekl. Prsty sevřel deku, pod kterou byl stále schovaný, a zasáhla ho vlna závratě. „Ty – co…?“

Starší muž se šklebil a jeho výraz byl zuřivý. Pravděpodobně by se ho bál, kdyby už teď druhého muže neznal tak dobře, jak ho znal.

„Jsem tady díky několika opravdu výmluvným hulákům od tvých přátel,“ zavrčel druhý muž. „O tom, jak jsi nemocný a že je to kvůli naší smlouvě.“

Harry polkl. „Ale… ale proč ta smlouva potrestala mě? Já jsem – nic jsem… nic jsem neudělal,“ řekl a najednou se vyděsil, že ho Severus teď obviní ještě z něčeho jiného.

K jeho překvapení to druhý muž neudělal – místo toho se ošklivě zasmál, až sebou Harry trhl.

„Přesně tak. Nic jsi neudělal. Já jsem ten, kdo – rozhodně jsem neviděl důvod, proč bych jí měl být dál vázán. Předpokládal jsem, že ji rozpustíš během několika minut po mém odchodu, tak jako tak.“

Harry sklopil pohled a přitáhl si kolena k hrudi, aby skryl novou vlnu slz, která hrozila, že se spustí.

„Šel jsi s někým jiným,“ napůl hádal – byl si tím docela jistý.

„Ne tak docela. Měl jsem v úmyslu někoho najít – kohokoli na pár hodin,“ zavrčel Zmijozel. „Neudělal jsem to. Než jsem tu myšlenku mohl uskutečnit, dorazil hulák slečny Grangerové.“

Při představě Severuse s někým jiným – s cizím člověkem, jen kvůli sexu – se mu udělalo trochu nevolno. Přitáhl si přikrývku ještě výš a přemýšlel, jestli by ji mohl bezhůlkově zvětšit, jestli by se pod ni mohl schovat úplně.

Mezi nimi viselo těžké ticho – nevypadalo to, že by Severus chtěl pokračovat, takže se Harry přinutil.

„P-Proč to… proč jsem byl potrestaný já, když ty jsi…“ Nedokázal ta slova ani vyslovit, jakkoli to bylo patetické, a doufal, že Severus také nebude.

Ještě několik okamžiků bylo ticho, samotný vzduch, který dýchal, byl zatížený něčím nepříjemným.

„Tresty udělované rituálem se liší podle toho, komu jsou uděleny a jakého přestupku se dotyčný dopustil,“ řekl Severus s nepříjemným smíchem. „Nepochybně rituál přesně věděl, jaký trest by zasáhl mě nejvíce – ublížit tobě.“

Harry ztuhl a na několik vteřin při těch slovech dokonce zapomněl dýchat.

„C-Cože?“

Severus opustil své nehybné držení těla a začal před Harryho postelí neklidně přecházet sem a tam, očividně poháněný stejným druhem šílené energie, jakou Harry cítil i v sobě.

„Kouzlo ti způsobilo nemoc, protože muselo vědět, že není nic, co by mohlo udělat mně, na čem by mi záleželo,“ zařval Severus a najednou byl očividně stejně rozzuřený jako tehdy u sebe doma během jejich poslední hádky. „Takže místo abych strávil několik hodin trestáním sebe s někým, koho skutečně přitahují muži, skončil jsem tady, sedím u tvé postele, protože moje přítomnost zmírnila tvé příznaky.“

„Ty… cože?“ zachraptěl a stále tomu tak docela nerozuměl.

Severus se znovu hořce zasmál. „Čemu nerozumíš? To kouzlo bylo dost chytré na to, aby pochopilo, že už se trestám sám, a že jediný způsob, jak mi skutečně ublížit, vede přes tebe, ty idiote!“

 

„Ale… ale ty... nezlobíš se na mně?“ zeptal se a nenáviděl, jak pateticky jeho hlas zněl.

„Nezlobit se… na tebe? Opovrhuji sám sebou!“ zařval Zmijozel a pokračoval v přecházení – teď ještě rychleji. Harry napočítal, že mu přes místnost stačilo pouhých šest kroků. „Jsem mnoha věcmi, a všechny jsou zavrženíhodné, ale nikdy v životě by mě nenapadlo, že bych – že bych mohl – někomu, kdo nechce.“

Téměř navzdory Harryho snaze pochopit slova druhého muže do sebe všechno pomalu zapadalo, zatímco Severus přecházel sem a tam a ve tváři měl – očividně – odpor sám k sobě. Bylo to zvláštní, jako by se jeho pohled na celou situaci posunul, jako by se na ni najednou díval trochu z jiné perspektivy. Drobné, titěrné věci, pohyby a slova najednou dávaly úplně jiný smysl a měnily i ty nejnepatrnější náznaky toho, co si Harry myslel, že ví.

„Nezlobíš se na... mně?“ zeptal se Harry znovu. Severus to neřekl – a on to potřeboval slyšet.

Tmavé oči na něj zuřivě zablýskaly, ale jejich majitel zavrtěl hlavou. Harry čekal – chtěl slova, chtěl to slyšet. Jak si uvědomil, nejspíš by čekal celé hodiny.

„Ne,“ vypravil ze sebe Severus nakonec chraplavě a to jediné slovo utišilo něco uvnitř Harryho hrudi, co připomínalo otevřenou ránu.

Když mu stekla první slza, Harry se ji ani nepokusil skrýt – stejně jako další tři. Nakonec popotáhl a znovu si otřel tváře, než vzhlédl k Severusovi, který stále vypadal rozzuřeně – ale rozhodně mnohem méně než předtím.

„Chtěl jsem ti to vysvětlit,“ řekl nakonec, když už neměl hrdlo úplně stažené. „Než jsi vyrazil pryč.“

„Není co vysvětlovat. Jsi fenomenální herec a já jsem úspěšně oklamal sám sebe. A v důsledku…“

„NE.“ Přerušil ho a překvapilo ho, jak hlasitě jeho vlastní hlas zazněl – Severus vypadal překvapeně také. „Ne, přestaň. To, co jsi říkal předtím, že jsi… zavrženíhodný, nejsi. A ty jsi – já jsem nebyl neochotný,“ řekl a tvář mu znovu pomalu začínala rudnout.

„Řekl jsi to sám.“

„Ne! Ty jsi mě prostě – nenechal jsi mě vysvětlit to! Políbil jsem tě snad byť jen jednou tak, jako bych nechtěl?“ vyštěkl. Zdálo se, že když Severus řekl, že se na Harryho nezlobí, překročil nějaký emocionální bod zlomu, protože teď, víc než všechny ostatní pocity, které v sobě měl, byl na druhého muže naštvaný.

Nedostal žádnou odpověď, jen zmatený výraz a pomalé zavrtění zmijozelské hlavy.

„Protože evidentně nejsem tak heterosexuální, jak jsem si myslel… bože, Severusi, je mi skoro třicet a zřejmě jsem nejpytomější idiot, který si neuvědomil, že se mu můžou líbit i muži. To je – na začátku jsem ti chtěl říct, že se kouzlo spletlo. Ale potom… tehdy jsem tě ještě neznal a byl jsem vyděšený, že bys, ehm, tvůj temperament.“ Znechuceně se zašklebil. „A když už jsem tě znal, byl jsem prostě zaneprázdněný tím, že jsem se… snažil to všechno přijmout. A pak už jsem ti nic říkat nechtěl, protože to přestalo být důležité. Ale… ale u tebe doma, když ses zeptal – upřímně si ani nepamatuju, co přesně jsem řekl.“

Znovu si promnul obličej. Bylo tam několik dalších stop po slzách – ani si nevšiml, že mu po tváři stékaly.

„Protože… protože sis nakonec uvědomil, že se ti můžou líbit muži,“ řekl Severus bezvýrazně. Vypadal – něco na něm působilo špatně, způsobem, který Harryho zneklidňoval.

„Jo. Že se mi… že se mi líbíš ty, dobře? A je mi strašně líto, že tě způsob, jakým jsem to formuloval, ranil. Nechtěl jsem to. Já jen – chtěl jsem to vysvětlit. Přišel jsem za tebou, protože jsem byl rozrušený kvůli… kvůli tomu všemu,“ řekl a znovu sklopil pohled k posteli. „Přišel jsem za tebou, protože jsem si myslel, že máš právo to vědět, a… a protože ty bys věděl, co dělat. Přišel jsem za tebou pro útěchu,“ přiznal.

Tehdy si to neuvědomil, ale…

Vlastně ano. Teď mu to připadalo hloupé, ale v tu chvíli to bylo jediné místo, kam mohl jít – jediné místo, které ho vůbec napadlo.

„Na tvých omluvách mi vůbec nezáleží,“ zavrčel Snape a položil ruce na kovové čelo Harryho nemocniční postele. Sevřel ho tak silně, až mu zbělely klouby. Harry napůl očekával, že se pevná kovová tyč pod jeho smrtícím stiskem ohne, ale samozřejmě vydržela.

Harry potlačil nutkání omluvit se za svou omluvu a mlčel. Nenapadalo ho nic, co by mohl říct – a upřímně, pokaždé, když něco řekl, stejně to vyšlo špatně.

„Tím jsem myslel, že mi svou omluvu nedlužíš,“ řekl Severus a zněl podivně bolestně – jako by mluvil proti své vůli. Harry vzhlédl a pozorněji si ho prohlédl. Druhý muž – ano, vypadal rozzlobeně, ale bylo v tom něco víc. Harry si toho nevšiml, ale… ale Severus také trpěl. A nejspíš v sobě měl celou řadu dalších emocí, které Harry nemohl doufat, že rozpozná.

„Měli bychom – musíme k sobě být upřímní,“ řekl. „Prosím.“

Severus se zhluboka nadechl a zavřel oči. Ani jeden se nepohnul – až dokud se Severus nenarovnal a neobešel postel. Vedle ní byla židle, které si Harry předtím ani nevšiml, a starší muž se na ni posadil.

„Dobrá. Zasloužíš si to.“

 

Čekal, až Severus začne, ale druhý muž prostě… nezačal.

Harry zavrtěl hlavou a snažil se pročistit si mysl. „Tak začnu já. Byl jsem samozřejmě rozrušený kvůli té smlouvě. Chtěl jsem, abys věděl, co se děje. A pak… pak to odněkud začalo celé vybuchovat,“ řekl hořce.

Severus přikývl. „Protože jsem – nemohl jsem poslouchat tvoje vysvětlení,“ řekl a zněl šokujícím způsobem klidně na někoho, kdo ještě před několika minutami křičel. Harry se však rozhodl to zatím nezpochybňovat. „Přehnal jsem to. Vybuchl jsem, jak jsi to nazval. Nenech se mýlit, Pottere, velmi dobře si uvědomuji, že rozbuškou toho všeho byl můj temperament, pokud to tak mohu nazvat.“

Celým tělem sebou trhl, když ho druhý muž nazval Pottere. Nehodlal ho přerušovat – nic by neřekl, kdyby starší muž správně neodhadl problém. „Oslovit tě Harry mi připadalo – nebyl jsem si jistý, jestli je to vhodné.“

„Vhodnější než Pottere,“ odsekl.

„Má omluva, Harry.“ Severus to řekl tak ochotně, že ho to vůbec neuklidnilo. „Jak jsem říkal – ztratil jsem kontrolu nad svým temperamentem. V mých uších jsi mi právě řekl, že to byla lež. Že jsi to v nejlepším případě toleroval, v nejhorším opovrhoval tím, že se… sbližujeme. Cítil jsem… byl jsem zuřivý. Na tebe, že jsi mě oklamal, na sebe, že jsem se nechal oklamat.“

Polkl a sevřel prsty na přikrývce. „Já jsem tě – nikdy jsem tě nechtěl klamat. Bylo to – začalo to jako nedorozumění. Myslel jsem si, že jsi čarodějka, až do té první večeře,“ přiznal. „A potom… potom se to prostě vyvinulo. Ale… ale ještě předtím, než jsem na to přišel, jsem byl upřímný.“

Starší muž přikývl. „Jestli nic jiného, to, co se ti stalo tady, dokazuje, že kouzlo by naprosto dokázalo odhalit a potrestat úmyslný podvod z tvé strany.“

„Co… co se mi vlastně stalo?“

„Onemocněl jsi. Prakticky všemi příznaky pod sluncem. Samozřejmě jsem přišel okamžitě, jakmile jsem dostal prvního huláka od tvé přítelkyně. Nebylo těžké dojít k závěru, že příčinou bylo mé chování. Jsem tu od té doby.“

„Jak dlouho jsem spal?“ podivil se Harry. „Protože se cítím dobře.“

„Tvé příznaky se začaly zlepšovat okamžitě, jakmile jsem dorazil. Byl jsi v bezvědomí celkem dvacet jedna hodin.“

„To není tak dlouho,“ řekl s úlevným povzdechem – Severus neodpověděl, dokonce ani nevzhlédl – a Harry se pokusil podívat na celou věc z jeho pohledu. Nemusel se ptát, jestli Snape odešel domů – byl si jistý, že starší muž byl po celou dobu po jeho boku. Což znamenalo, že Severusovi to nejspíš připadalo jako věčnost, když nevěděl, jestli – kdy – se Harry probudí.

Těžce polkl a spustil nohy přes okraj postele, takže teď seděl čelem k Severusovi, deku shrnutou kolem sebe. „Teď už jsem v pořádku. Úplně.“

Severus ostře přikývl – ale stále na Harryho nevzhlédl.

Harry si byl jistý, že mu něco uniká – pravděpodobně spousta věcí.

„Severusi?“ zeptal se v naději, že mu Severus nabídne cokoli, co by mu pomohlo pochopit.

„Poslední den nebo dva jsem byl vzhůru tady a mučil se mnohem účinněji, než by v to kouzlo vůbec mohlo doufat,“ řekl Zmijozel hořce. „Já… jsem vyčerpaný.“

„Mohl bys – mohl by sis trochu odpočinout. Můžeme – můžeme si promluvit později,“ nabídl a čím dál zřejmější bylo, jak moc je druhý muž na pokraji sil.

Dlouhou chvíli si byl jistý, že Severus odmítne – ale když k němu druhý muž konečně vzhlédl, v očích měl něco podivně zranitelného. „Tu nabídku přijímám – už jsem toho dost rozbil tím, že jsem nebyl při zdravém rozumu. Nebudu – způsobovat ti další újmu, pokud tomu mohu zabránit,“ řekl slabě.

„Jistě - jdi si odpočinout. Promluvíme si – promluvíme si, až ti bude lépe,“ slíbil tiše.

 

* * *

 

Propustit ho z nemocnice bylo překvapivě obtížné, dokonce i když byl naprosto zdravý, jak se ukázalo. Najít někoho s dostatečně vysokým postavením, kdo by podepsal papíry, bylo dost náročné – přesvědčit léčitele, že nechce být „ponechán na pozorování“, byl úkol úplně jiný.

Právě se chystal prostě odejít, když mu konečně předali správné papíry a mohl jít.

Vlastně už začínal uvažovat o tom, že vyskočí z okna, než se mu vůbec podařilo něco vyřídit.

Ignoroval veškeré šišlání a starostlivé dotazy ohledně jeho osoby od nepochybně dobře míněného nemocničního personálu. Chtěl jen odejít, chtěl jít domů, chtěl… chtěl nějak utéct, i když vlastně ani sám úplně nechápal proč.

Použil nemocniční letax, protože se necítil na přemisťování, a spěchal domů, přičemž za sebou co nejrychleji zamkl letaxovou bránu.

Osprchoval se, voda byla příliš horká a její štiplavý dotek na kůži působil podivně terapeuticky. Když vyšel ven, rychle si oblékl své nejteplejší a nejpohodlnější tepláky a stejně teplý, i když obnošený svetr. Nebyla mu přímo zima, ale chtěl pohodlí. Nevěděl, co dělat – věděl, že musí počkat, až si Severus trochu odpočine, ale… ale.

Jen tak mimochodem přemýšlel, že tohle není ani zlomek toho, co Severus cítil, když na něj čekal v nemocnici.

Zaklepání na dveře ho vytrhlo z myšlenek a připomnělo mu, že svět venku stále existuje. Měl pocit, že zamknout letax bylo prohlášení směrem k okolnímu světu, aby ho nechali na pokoji, že chce mít klid – ale ne, měl také dveře.

Ani ho vlastně nepřekvapilo, když po jejich otevření spatřil jednoho Severuse Snapea v celé jeho impozantní kráse.

„Pojď dál.“

 

Severus se pohyboval po Harryho bytě, jako by tu nikdy předtím nebyl. Bylo to zvláštní a nepříjemné, ale Harry to chápal.

„Nemohl jsi spát?“ zeptal se.

„Ani jsem se o to nepokusil. Místo toho jsem využil své lektvary. Z dlouhodobého hlediska jsou škodlivé – ale krátkodobě dokážou bez problémů nahradit noc či dvě bez spánku. Potřebuješ – také něco?“

Chtěl odmítnout, ale místo toho jen pokrčil rameny a přijal lahvičku, kterou Snape vytáhl z Harryho stojanu s lektvary. Vypil hořkou tekutinu a nebyl si jistý, co přesně udělá, ale věřil, že to bude k něčemu dobré.

A skutečně, po několika okamžicích se cítil trochu klidnější, mysl měl jasnější a byl uvolněnější.

„Chtěl jsi – chtěl jsi mluvit,“ řekl Zmijozel po chvíli ticha. „Jestli chceš křičet, ventilovat svůj vztek, můžeš.“

Zasmál se, překvapený předpokladem druhého muže. „Nechci křičet. Nikdy – většinou nejsem ten typ, co křičí,“ odrazil to. „Chtěl jsem… vyjasnit to nedorozumění. Možná… vysvětlit ti, jak jsem to celé vnímal já, od začátku. A potom bys možná mohl udělat totéž?“ požádal s nadějí.

Severus se na okamžik odmlčel a studoval Harryho. „Dobrá – ale pokud mi to dovolíš, začal bych… já.“

Harry překvapeně přikývl. Zvažoval, že je oba zavede do svých křesel, ale nakonec zvolil pohovku v předním pokoji a posadil se na její vzdálený konec.

Severus se posadil na opačný konec, záda měl napjatá jako pravítko a na Harryho se tak docela nedíval.

„Jak víš, smlouva mě překvapila. To – první setkání bylo záměrné. Velmi dobře vím, kdo jsem, a předpokládal jsem, že moje identita ukončí jakýkoli zájem druhé strany. Proto jsem ho záměrně odkládal. Zajímalo mě, jak bude někdo, koho nezatěžuje moje minulost, ba dokonce ani můj vzhled, vnímat, no… první rande.“

Harry se tiše zasmál. „Já to měl stejně. Bál jsem se… tehdy jsem se bál, že možná nebudeš čarodějka a co si pomyslíš o tom, že jsem… prostě já. Takže jsem byl… rád. Byl to krásný večer.“

„Ano... Ten šok během večeře, když jsme odhalili – oba – své identity… no, docela jsem předpokládal, že to bude konec našich dosud příjemných rozhovorů. Přesto jsi mě ujistil…“

Polkl. „Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Ale… ale řekl jsem si, že když už v tom jsme oba… a ty… vypadal jsi ochotný z toho vytěžit to nejlepší.“

„Já – četl jsem ve Věštci, že ses rituálu účastnil, a že tě následovalo několik dalších čarodějek a čarodějů, kteří podstoupili stejný rituál, aby našli… partnera. Takže jsem si na okamžik myslel, že bys to mohl být ty.“

Harry si matně pamatoval poznámku v tomhle smyslu, ale dál se tou myšlenkou nezabýval. „Pak – fascinoval jsi mě. Byl jsi úplně jiný než muž, než ten, kterého jsem si pamatoval. A potom… začal jsem tě mít rád. Jako… jako přítele. Zpočátku jsem naše schůzky za rande ani nepovažoval. Jen jsme spolu trávili hezký čas. Ani mě vědomě nenapadlo nic jiného až do famfrpálového zápasu.“

Severus se trochu pohnul a Harry měl pocit, že skrývá bolestivý úšklebek. „Když jsem… no, dost nepatřičně… tě… políbil.“

„Byl jsem zmatený tím, co jsi myslel tím… ehm, počítáním. Ještě jsem – dostal jsem o tom knihu, ale ještě jsem ji nepřečetl. Nenapadlo mě – nemohl jsem pochopit, proč bys mě chtěl políbit,“ přiznal s grimasou.

„To – nevidím důvod diskutovat o tom. K vlastnímu závěru jistě dojdeš. Bylo to… až potom, co jsi o tom začal uvažovat?“

„Jo,“ přiznal. „Začal jsem občas přemýšlet, když byla správná nálada, jestli mě políbíš znovu. Nakonec jsem byl trochu otrávený, když jsi to neudělal, třeba na Vánoce. A pak na Nový rok jsem si řekl: no tak do prdele, vždyť tě můžu políbit i sám.“

Tmavá hlava klesla, vlasy se svezly dopředu a skryly Severusův obličej. „Merline, tohle je ponižující. Očividně jsem měl za to, že ty také… máš zájem o totéž co já. Jen jsem se snažil dodržovat pravidla, abych ze sebe neudělal hlupáka,“ řekl skrz pevně sevřené zuby. „Když jsi – Silvestr byl úlevou. Díky němu jsem měl pocit, že to nejsem jen já. Nenapadlo mě, že důvod, proč ti ta zatracená pravidla nevadila, byl ten, že ti vyhovovala.“

Harry polkl. „Já… chvíli jsem to tak taky vnímal. Ne… ne příliš dlouho. Byl jsem… šíleně natvrdlý a ještě dlouho po Novém roce jsem si stěžoval přátelům, že přece nemůžu být gay. Ne že bych byl zaujatý. Jen… mi to nepřipadalo jako něco, co by bylo typické pro mě. Myslel jsem, že bych si toho všiml už dřív.“

Druhý muž si povzdechl. „Já jsem o tom nikdy nepochyboval – ale dokážu si představit, že kdybych teď náhle zjistil, že mě přitahují čarodějky, také bych s tím měl problém se vyrovnat,“ řekl.

Harrymu spadl kámen ze srdce – nebylo to odpuštění jeho chování, ale bylo to pochopení a to pro něj už znamenalo hodně.

„Kdy – jestli to není troufalá otázka, kdy ses… smířil se svou domnělou přitažlivostí?“

Slabě se zasmál. „Ehm, na Valentýna? To u tebe bylo trochu víc než polibek. A já… líbilo se mi to. Hodně, samozřejmě,“ přiznal a cítil se trapně jako snad nikdy předtím. „Dokonce ani já už jsem si potom nedokázal nic nalhávat. Takže jsem přešel k dalšímu problému – tehdy jsem přemýšlel, jak ti říct, že nemám… zkušenosti.“

Severus si odkašlal. „Ty jsi nikdy… s muži?“

„Byl jsi první muž, kterého jsem políbil,“ řekl bezstarostně – koneckonců to byla pravda.

Mezi nimi na chvíli zavládlo těžké ticho, než Severus znovu promluvil. „Já – myslím, že jsem vlastně selhal v tom, co jsem nabídl – v tom, že popíšu svoji stránku celé věci. Musím přiznat, že je to… obtížné.“

Harry sledoval, jak starší muž sevřel ruce v pěst, očividně s něčím zápasí.

„Jak jsem říkal, věřil jsem, že jsme prostě… spolu chodili. Oba jsme si užívali společnost toho druhého. Víc než to. Věřil jsem, že tvé… romantické projevy jsou upřímné.“

„Byly,“ vyštěkl.

„Upřímné a záměrné,“ opravil se Severus. „Dovolil jsem si… citově se k tobě připoutat. V něco jsem doufal, ale přesně tohle jsem… neočekával. Nikdy jsem – mám s takovými schůzkami, jaké jsme měli my, přibližně tolik zkušeností jako ty s randěním s muži,“ řekl hořce. „Mé vlastní zkušenosti jsou samozřejmě širší, ale ve srovnání s tím stěží příliš příjemné. Dříve jsem je nepovažoval za nedostatečné – až do chvíle, kdy jsi mě šokoval tím, o kolik lepší to může být s… s, jak jsem věřil, správným partnerem.“

Srdce se mu při každém slově, které Zmijozel odhalil, trochu lámalo. Nebyl úplný idiot – a věděl dost o pohledu druhého muže na sebe samého, o jeho minulých zkušenostech, aby si dokázal vyplnit většinu očividných mezer, které Severus nechal nevyřčené. Nemusel se ptát – bylo to stejně hlasité, jako kdyby mu to Severus řekl.

„Já – od té doby… od ohňostroje jsem pravděpodobně na každém rande přemýšlel, co by tě mohlo udělat šťastným,“ vyhrkl.

Severus prudce zvedl hlavu a setkal se jeho pohledem, ten pocit byl téměř jako fyzický dotek. „Byl jsem tak potěšený, když jsi chtěl navštívit zoo. Protože… protože to bylo něco, co jsi o sobě odhalil. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších rande.“

„To nebylo nic ve srovnání s tím, co jsi zařídil na Valentýna,“ odsekl Severus.

Harry mávl rukou. „To byly jenom peníze. Možná hodně peněz, ano, ale vůbec to nebylo totéž jako… jako odhalit něco osobního. Jsi uzavřený člověk. Vždycky jsem si vážil toho, když jsi mi… když jsi mi nabídl malé kousky sebe. Nejsem ani zdaleka tak chytrý jako ty, ale snažil jsem se dělat totéž, jak nejlépe jsem uměl,“ řekl se slabým smíchem.

K jeho překvapení se Severus pohnul – nejprve se na pohovce posunul trochu blíž, pak z ní úplně sklouzl na podlahu, dopadl na kolena a najednou byl tak blízko Harrymu, s hlavou těžce opřenou o jeho stehno.

Ztuhl a nebyl schopný zpracovat, co se děje ani co by měl dělat. Viděl, jak se druhému muži třesou ramena, cítil ruku kolem kotníku a známou tvář přitisknutou ke stehnu. Jediné, co mohl udělat, bylo zůstat nehybný, snášet ten dotek a čekat, až Severus něco řekne – cokoli.

Po minutě či dvou v této poloze si uvědomil, že druhý muž nejspíš nic neřekne a že je na Harrym, aby zareagoval – něco řekl nebo udělal, cokoli.

Nevěřil příliš své schopnosti mluvit, a tak místo toho zvolil dotek. Opatrně mu přejel prsty tmavými vlasy. Severus sebou znovu trhl, nejspíš proto, že dotek nečekal, uvědomil si Harry. Udělal to znovu a ještě několikrát stejným pohybem.

Když nakonec přestal, Severus zvedl hlavu a vzhlédl k němu ze své klečící pozice. Harry si nebyl jistý, jestli plakal – takhle se to těžko dalo poznat. Těžce polkl a doufal, že druhý muž promluví. „Je – bylo moje chování pro tebe… neodpustitelné? Můžu… můžu odčinit škodu, kterou jsem způsobil?“ zeptal se Severus.