Najednou, podivně, dávala Harrymu jeho pozice i jeho chování mnohem větší smysl.

„Nejde – nejde o odčinění,“ řekl slabě. „Jde… jde o to, že si musíme… vyčistit vzduch. Já jsem – také jsem ti ublížil.“

Starší muž se hořce zasmál. „Těžko. Zapomeň na to – máš odpuštěno, jestli je vůbec potřeba to říkat. Je mi to jedno – tvůj údajný podvod bledne ve srovnání se škodou, kterou jsem způsobil já,“ řekl Severus.

Harry těžce polkl. „Není… není to tak snadné. A není to soutěž. Oba jsme – ublížili jsme si navzájem,“ řekl tiše. „A oba se musíme omluvit a napravit to.“

„Napravit? Jsem obeznámený s ničením věcí. Je to to, co umím nejlépe – ničit to málo dobra, které ve svém životě najdu,“ řekl Severus jedovatě.

„N-No, není to tak, že by to, co se stalo, bylo… neodpustitelné,“ nabídl a snažil se najít něco pozitivního, co by mohl říct.

Severus vstal a pořádně ho tím polekal a znovu začal přecházet sem a tam. „Není? Já jsem – způsobil jsem ti bolest. Fyzickou i emocionální. Byl jsem vůči tobě ctypicky zavrženíhodný a vybil jsem si vztek jen proto, že moje vlastní city byly… zraněné,“ vyrazil ze sebe Severus a hlas se mu trochu zlomil.

Harry vstal a v jediném okamžiku se rozhodl, že tomuhle nesmyslnému sebelítostivému bědování udělá konec.

Vstoupil Severusovi do cesty, zastavil ho uprostřed kroku a chytil ho za lokty, aby mu zabránil – no, aby nemohl snadno – uniknout.

„Severusi. Nemůžu mluvit za tebe, ale já jsem víc než ochotný ti odpustit. Nebyl jsi – nebyl jsi protivný proto, že bys mi chtěl ublížit, že ne?“

Druhý muž okamžitě zavrtěl hlavou. „Bylo to – vždycky jsem měl přehnaný smysl pro sebezáchovu, pokud se tomu tak dá říkat,“ řekl. „A kromě toho jsem se především snažil potrestat sám sebe. Neměl jsem – žádná část mě neměla zájem o… o nějakého cizího muže, a přesto jsem chtěl… chtěl jsem potrestat sebe, nikdy tebe.“

Harry se pohnul a nebyl si jistý, co je jeho cílem, dokud to už neudělal. Přitáhl druhého muže blíž, do poněkud strnulého a nepohodlného objetí – alespoň na několik vteřin. Potom se Severus zhroutil proti němu, nosem příliš pevně přitisknutým k Harryho hrdlu, a dlouhými pažemi Harryho sevřel silněji, než by od něj čekal.

Harry to vydržel a vstřebával každý detail chování druhého muže. Severus se třásl, prsty svíral Harryho svetr. Nebylo to tak, ale kdyby byť jen na okamžik pochyboval, že je Severusovi líto, co udělal, tohle by jeho pochybnosti ukončilo.

Rozhodl se zůstat nehybný a držet Severuse tak dlouho, jak to on – jak to oba – budou potřebovat.

V době, kdy se druhý muž přestal třást a opatrně se odtáhl, Harry téměř očekával, že na jeho tváři uvidí stopy slz – nebyly tam. Byla to téměř úleva, i když způsob, jakým se na sebe dívali, byl extrémně trapný.

Harry se zhluboka nadechl a rozhodl se být statečný. „Chápu, že to, co se stalo, bude chvíli trvat, než se… než se to vyřeší. Ale v duchu otevřenosti – podle mého počítání nám teď zbývají čtyři rande a já bych… docela rád pokračoval tam, kde jsme skončili. Jestli… jestli chceš,“ řekl s nadějí.

„Ne,“ odpověděl Severus okamžitě – jen aby sebou vzápětí trhl. „Tedy ne. Odmítám počítat to poslední ‚rande‘ jako rande. Na tom, co se stalo v jeskyni, nebylo nic příjemného ani romantického,“ řekl hořce.

Pomalu přikývl. „Dobře, to je fér. Takže… nám zbývá pět rande. Pořád chci… pokračovat tam, kde jsme skončili. Možná teď s trochu větší, ehm, jasností z mé strany,“ řekl se slabým úsměvem. Nebyl si jistý, jestli není příliš brzy – ani Severusova reakce mu to nedokázala prozradit. Druhý muž tam jen stál a studoval ho.

„Předpokládal jsem – předpokládal jsem, že za každých okolností budeš chtít dvoření ukončit, už jen proto, že začalo kvůli manipulaci někoho jiného. Předpokládal jsem, že pokud tě moje osoba úplně neomrzela, jednoduše… zůstaneme přáteli.“

„Aha,“ řekl Harry a v žaludku se mu usadil nepříjemný pocit. „Je to… to bys chtěl raději?“

Severus se k jeho překvapení… zasmál. Nebyl to ten otevřený, příjemný zvuk, který už poznal a… oblíbil si, ale podle něj byl rozhodně lepší než poslední půlhodina.

„Merline, samozřejmě, že ne. Byla to jednoduše nejlepší možnost, v jakou jsem si dovolil doufat. Jestli – jestli jsem si u tebe skutečně nezničil… šanci, řekněme, dávám ti své slovo, že udělám maximum pro to, abych ti poskytl jakoukoli nápravu, jakou budeš chtít.“

Zavrtěl hlavou. „Pořád mě tak docela nechápeš – budeme potřebovat… trochu času, abychom se z toho, co se stalo, vzpamatovali. Nemůžeme to jen tak… zapomenout, ale to je v pořádku. Nemusíš mi nabídnout libru vlastního masa, abych ti odpustil.“

„Možná kdybys to chtěl, bylo by to… jednodušší,“ řekl Severus s lehkou grimasou.

„No… no, jestli to pomůže, dám ti své slovo taky – že se pokusím, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych to z mé strany napravil,“ nabídl.

Severusův úsměv byl bezpochyby tou nejpovzbudivější věcí, kterou od druhého muže od té doby, co se všechno pokazilo, dostal. Byl malý, nejistý, ale byl povědomý.

 

* * *

 

„Miona je připravená prolít krev,“ řekl Ron toho večera klidně a seděl u Harryho jídelního stolu.

„Ehm… moji? Nebo Severusovu?“ zeptal se s grimasou.

Jeho kamarád se uchechtl. „Trochu obojí. Ale hlavně tvoji. Není zrovna nadšená ani ze mě, protože jsem jí to tak trochu řekl a… no, je docela naštvaná, že to nevěděla. Ale hlavně je to prostě ‚Miona‘ a má strach a neví, co s tím. Rozhodla se svou energii nasměrovat proti Věštci. Za poslední dva dny zveřejnili několik nepříliš lichotivých věcí.“

Harry se zamračil. „Což znamená…?“

„No, že celé vaše dvoření bylo v podstatě podvod a že tě to svázalo s nějakým nežádoucím elementem, myslím, že tomu tak říkali.“

„Páni. Takže Hermiona…“

„Osobně dohlíží na to, aby psali odvolání svých odvolání, dokud nebude spokojená s jejich verzí pravdy,“ řekl Ron. „Bylo to buď tohle, nebo tu redakci vypálit, myslím, a nikdy by si neodpustila, kdyby to udělala.“ Z tónu, jakým to řekl, bylo patrné, že jemu by to vlastně vůbec nevadilo.

Popravdě, Harrymu taky ne.

„Jak je… však víš, vám dvěma?“ zeptal se Ron opatrně.

„Líp. Mluvili jsme. Ehm, opravdu mluvili. Teď ví spoustu věcí a taky mi řekl pár věcí, které jsem nevěděl.“

„Zmínil se o hulácích, které mu poslala Miona?“

„V množném čísle?“

„Sedm,“ řekl Ron a očividně byl na svou ženu pyšný.

 

* * *

 

„Milý Severusi,“  

 

začal svůj dopis a připadal si trochu, jako by psal úplně první.

 

„Jak se máš? Myslím to vážně. Strávil jsem večer s Ronem – myslím, že mě většinou hlídal, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Bylo to ale příjemné. Cítím se mnohem lépe. A co ty? Jsi ochotný promluvit si o možném dalším rande?  

S pozdravem, Harry“ 

 

Chvíli na dopis zíral a přemýšlel, jestli není příliš přímý, příliš krátký, příliš nějaký, až se nakonec rozhodl ho prostě poslat.

Nevěděl, jak dlouho bude na odpověď čekat – dokázal si představit Severuse, jak se utápí v přípravě lektvarů, Severuse spícího i Severuse nervózně přešlapujícího a čekajícího, kdy Harry pošle sovu, kterou slíbil.

Všechny tři možnosti dávaly smysl a nebyl si jistý, která je nejpravděpodobnější – i když mohl přiznat, že doufá v tu třetí, protože by to nejspíš zkrátilo dobu jeho vlastního nervózního čekání. Rozhodl se uvařit si čaj – podle něj to byl dobrý způsob, jak zabít trochu času.

Alespoň méně ubohý než bezcílné přecházení po vlastním bytě.

Konvice se ještě ani nezačala vařit, když uslyšel, jak sova klepe zobákem na jeho okno.

Harry se zazubil jako šílenec, zapomněl na čaj a šel si pro Severusovu odpověď.

 

* * * 

 

Nějakým způsobem se podivně vrátili na začátek. Znovu si jednoduše posílali dopisy. Tři denně, většinu dní, téměř celý týden, dokud Severus nepřišel s konkrétním návrhem na rande – s něčím, jehož podrobnosti odmítal prozradit až do daného dne.

Harry byl samozřejmě víc než ochotný a poslední únorový den se ocitl oblečený v požadovaném mudlovském oblečení a čekal na jejich dvacáté rande. Trochu mu to připomínalo to první, protože nevěděl, co se stane, ani co očekávat.

Severus byl přesný – jako vždy.

Harry mu otevřel dveře a už v ruce držel kytici tygřích růží, žlutých s červenými skvrnami. Spatřit staršího muže pro něj bylo téměř úlevou, i když ho to zároveň jen znervóznilo ještě víc.

„Ahoj,“ pozdravil tupě. „Tyhle jsou pro tebe.“

K Harryho překvapení Severus na květiny zíral naprosto ohromeně – jako by mu Harry doslova každé jedno rande nedával růže. Podal mu je, Severus si je prohlédl, zamumlal poděkování a pak je nechal zmizet domů. Harry záměrně vybral řezané květiny, protože chtěl zjistit, jestli je i ty druhý muž naroubuje aby je uchoval při životě.

„Harry… nečekal jsem, že budou další růže,“ řekl Severus nakonec a vypadal trochu… rozpačitě.

„Ale jsou. A taky budou dál,“ řekl. „Pokud je nechceš?“

Severus se tiše zasmál a zavrtěl hlavou. „Chci. Opravdu chci. Jen… přiznávám, že posledních pár dní pro mě bylo obtížné některé věci… nepřemýšlet až příliš.“

„Vím, co myslíš… ale je to v pořádku, ne? My jsme… v pořádku?“ zeptal se a z ničeho nic natáhl ruku a vzal Severuse za ruku. Druhý muž na vteřinu ztuhl, než nepatrně a nejistě přikývl.

„Chceš vědět, co dnes budeme dělat?“

Zazubil se. „Samozřejmě. Neptal jsem se, protože jsem předpokládal, že mi to stejně neřekneš.“

Starší muž se posměšně uchechtl. „Měl jsi pravdu. Dovolil jsem si pro nás něco pronajmout – přiznávám, nic tak velkolepého jako restaurace na Valentýna… ale i tohle mě v mládí zajímalo. Říkal jsi, že se ti líbilo rande v zoo.“

Srdce mu v hrudi podivně poskočilo. „Jo, to jsem řekl,“ pronesl s úsměvem. „A jestli jsi ochotný se se mnou podělit o něco dalšího, udělá mě to velmi šťastným,“ přiznal otevřeně. „Takže… co to je?“

Severus si povzdechl. „Planetárium. Soukromé mudlovské představení v planetáriu.“

Harry radostně zalapal po dechu. „Nikdy jsem v žádném nebyl… kdy to je?“

„Za… za půl hodiny. Považoval jsem za nejlepší domluvit naše setkání trochu předem, pro případ, že by sis chtěl… o něčem promluvit,“ řekl Severus tiše.

Otevřel ústa, aby mu řekl ne, že žádné takové téma není – pak se však podíval na výraz druhého muže, na jeho řeč těla a rozmyslel si to. Přistoupil blíž a přejel prsty po jeho rukávu. „O čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se.

 Severus několik okamžiků mlčel a potom se konečně znovu pořádně otočil k Harrymu. „Zjistil jsem, že mám problém… přijmout některé věci, které jsi řekl. Ty,“ upřesnil, jako by to nebylo zřejmé.

„Oookej? Třeba?“

„Třeba věci týkající se tvé ochoty odpustit – a tvého údajného zájmu o mou osobu.“

Harry mlaskl jazykem a pochopil problém. „Nejsi si jistý, jestli… jestli ti říkám pravdu.“

Zmijozel přikývl až příliš rychle. „Snažím se brát tvá slova tak, jak jsou, ale…“

„Ale už jsem ti lhal. Ne, to je fér,“ řekl Harry s hořkým smíchem. „Co přesně ti vrtá hlavou?“

„Ujistil jsi mě, poněkud oklikou, že jsi mi odpustil mé vlastní chování.“

„Jo. Samozřejmě. Nechtěl jsi mi ublížit, že ne?“

„Samozřejmě, že ne.“

Pokrčil rameny. „A udělal bys to, kdybys věděl, co se stane?“

„Ne.“

„Tak žádné těžké pocity,“ slíbil. „Vážně. Ublížili jsme si navzájem. Nedělá to věci lepšími, ale něco to znamená.“

„Dobře… A ten druhý, ehm, problém?“

Harry už zapomněl, co Severus myslel, protože se příliš soustředil na tu část. „Co tím myslíš?“

„Myslím tvůj… zájem. Mám problém uvěřit, že pokud byl vůbec skutečný, přežil to, co se stalo.“

Sevřel rty a přemýšlel, jak vše vysvětlit – aniž by zněl jako úplný blázen. „Myslím… chápu i tohle? Ale upřímně, vždycky jsem tě měl rád, už od doby, kdy jsme si začali několikrát denně psát. Byl jsi vtipný, milý a tak. Jen jsem tě prostě nevnímal jako, řekněme, možnost, dokud jsem si neuvědomil, že celá ta… věc s muži mi vlastně nevadí,“ přiznal. „Takže je to rozhodně poměrně nedávné, ehm, zjištění, ale je pravdivé.“

„A očekáváš, že uvěřím tomu, že poté, co sis uvědomil, že tě přitahují muži, ses rozhodl, že já jsem vhodná… možnost?“ zeptal se Severus a slovo možnost vyslovil, jako by to bylo něco odporného. No, Harry si to zasloužil, ale touhle dobou už by měl Zmijozel vědět, že Harry rozhodně není nejvýřečnější.

„Upřímně, kdyby to byl kdokoli jiný, myslím, že by mi to, ehm, došlo snáz,“ řekl s chichotnutím. „Jestli tohle není dostatečný důkaz, že to myslím vážně…“

Druhý muž se k jeho překvapení zasmál.

Harry napůl očekával, že se znovu rozzlobí.

„Jsi hlupák, Harry. Naprostý magor.“

„Opatrně, zníš jako Ron,“ škádlil ho. „Ale vážně, naše… naše hádka nic nezměnila. Pořád mám… vážný zájem. Jsem naprosto vyděšený, ano, ale mám o tebe velký zájem. Je zázrak, že jsem si už nevydřel koleje do podlahy tím, jak jsem tu přecházel sem a tam a čekal na tvoje dopisy,“ řekl s mrknutím v naději, že trochu lehkovážnosti pomůže.

Harry ale už v téhle chvíli opravdu měl Severuse znát lépe...

„… Vyděšený?“ zeptal se Severus a okamžitě se zaměřil na jediné slovo, o kterém Harry doufal, že pod radarem projde.

 „Myslím… všechno je to pro mě nové,“ řekl a rozpačitě se zavrtěl. „Já – nevím, co dělám. Pokud jde o pravidla dvoření, ta mi vlastně hodně pomohla zjistit, co je… co se očekává a co je v pořádku a co ne.“

Na několik okamžiků zavládlo těžké ticho – potom Severus k Harryho naprostému zmatení natáhl ruku, zvedl mu bradu a téměř ho donutil setkat se s jeho pohledem. Harry to dovolil a nechal se přimět k tomu, aby byli velmi blízko, téměř nosem na nos, s tmavýma očima upřenýma do jeho.

Bylo to… bylo toho hodně, ale zůstal nehybný, zvědavý, kam Severus tímhle směřuje.

„Ne… vyděšený ze mě?“ zeptal se druhý muž a vzápětí sebou trhl – Harry nemusel přemýšlet proč. Jeho hlas byl měkký, zranitelný, plný všeho, co starší muž rozhodně nechtěl, aby v něm Harry slyšel.

Natáhl ruku, stáhl Severusovy prsty ze své brady a propletl jejich ruce. „Vůbec ne. Takže… bylo ještě něco, nebo se půjdeme podívat na tvoje planetárium?“ zeptal se, když si byl jistý, že mu Severus věří, že už o tom nepochybuje.

„Jistě. Přemístíme se společně?“

 

* * *

 

Planetárium bylo ve staré budově, kolem které by Harry nejspíš prošel bez jediného pohledu. Pustil je dovnitř starý čaroděj v poněkud… zářivě barevném hábitu a informoval je o pravidlech – žádné jídlo, žádné dovádění, absolutně žádné nepřípustné styky, jak to nazval.

Harry se jen tak tak udržel a nejspíš by vyprskl smíchy, kdyby mu Severus při poslouchání nešlápl na špičky, aby ho umlčel.

„Řekl nepřípustné styky!“ zachichotal se nakonec, když byli sami v malém muzeu připojeném k samotnému planetáriu.

„A co bys preferoval? Píchání?“ zeptal se Severus kysele.

Harry zíral, šokovaný a podivně potěšený vulgaritou vycházející z úst tak dokonale uhlazeného bývalého profesora. Zazubil se.

„V tvém hlase to zní úplně špatně,“ zasmál se. „Co třeba smilnění?“ navrhl místo toho a potěšilo ho, když Severus skutečně vypadal ohromený jeho vzácným úspěchem v používání jediného jazyka, kterým mluvil.

Nabídl Severusovi rámě, potěšený, když druhý muž téměř bez zaváhání jeho nabídku přijal, a vydali se prohlédnout si malou expozici. Barevný čaroděj ještě chvíli postával u dveří, než je zjevně uznal za bezpečné nechat o samotě – Harry se přesto musel znovu zasmát, když nakonec vyšel ven s pořádným zavlněním svého purpurově-petrolejově zbarveného hábitu.

 

Samotné planetárium bylo v kruhové, kopulovité místnosti, ve které nebylo nic kromě několika velmi huňatých a na pohled měkkých polštářů. Po dokončení prohlídky vstoupili dovnitř. Zatímco Harry okamžitě přistoupil blíž, aby se rozhlédl, Severus zůstal poblíž dveří.

Harry se posadil do polštářů a lehl si tak, aby měl dobrý výhled na kopulovitý strop. „Ty… nepřidáš se?“ zeptal se a najednou přemýšlel, jestli neudělal něco hloupého, jestli náhodou neporušil nějaké pravidlo.

„Samozřejmě,“ řekl Severus o chvíli později a také přistoupil. „Netušil jsem, že to tu bude tak… intimní,“ řekl a posadil se vedle Harryho, přičemž polštáře většinou ignoroval.

Harry mnohem hlasitěji zasténal, než si tak nepatrný pohyb zasloužil, a přitáhl několik dalších polštářů, které nastrkal Severusovi za záda. „No tak, lehni si, jo?“ pobídl ho.

Severus poslechl, i když při tom rozhodně nevypadal šťastně.

„Ale no tak, vždyť je to pohodlné, ne?“ zeptal se Harry právě ve chvíli, kdy světla zhasla.

„Pohodlné rozhodně. Ale… jsi v pořádku s tím, že jsme takhle blízko?“

Zasmál se, srdce mu bilo o něco rychleji. „Mně by nevadilo být mnohem blíž,“ škádlil ho a přesunul se na hromadu polštářů vedle druhého muže, aby to dokázal. Nakonec se jejich ramena a boky tiskly k sobě a Harryho bota se lehce dotýkala Severusova kotníku. „Hezké, ne?“

Slovní odpověď nepřišla, ale právě ve chvíli, kdy se nad nimi rozvinula nádherná podívaná na noční oblohu, Harry ucítil prsty, které se dotkly jeho vlastních, a o okamžik později zase zmizely.

Počkal, jestli se vrátí – a když se tak nestalo, natáhl ruku sám, propletl jejich prsty a přitáhl Severusovu ruku k sobě, až spočinula společně s jeho na Harryho břiše.

 

Zaznívala tichá oznámení popisující jednotlivé obrazy oblohy, které se před nimi zobrazovaly – Harrymu se obzvlášť líbily ty, které znázorňovaly celou Mléčnou dráhu najednou. Nikdy nevěnoval příliš času pohledu na oblohu a teď přemýšlel, jestli o něco nepřicházel.

Asi půl hodiny po začátku jen minimálně komentovaného představení se Severus vedle Harryho pohnul. Harry si druhého muže velmi intenzivně uvědomoval, zvlášť když se Zmijozel otočil na bok a začal šeptat. Příjemně ho zamrazilo v zádech, když poslouchal Severusovo mnohem podrobnější vysvětlení toho či onoho hvězdného jevu.

Severus ruku nikdy nestáhl – Harry si nemyslel, že je jeho poloha zrovna pohodlná, ale užíval si to až příliš na to, aby se ptal, jestli by se Severus raději neposunul.

Nevěděl, jak dlouho celé představení trvalo – hodinu, nejspíš, nebo možná o něco déle, ale když obloha nad nimi přešla z posledního nočního obrazu do denního, s nechutí si uvědomil, že je konec. Bylo tam také mnohem víc světla – když otočil hlavu k muži vedle sebe, překvapilo ho, že vypadal, no… pokud ne rozpačitě, pak přinejmenším stejně překvapeně jako Harry.

„Hm?“ pobídl ho a stiskl druhému muži prsty.

Žádná odpověď nepřišla – Severus však jeho ruku prudce odtáhl a omotal mu paži kolem krku, aby si ho přitáhl k polibku.

Harry to vůbec nečekal, ale zdálo se, že jeho tělo ano, protože ještě dřív, než ho dohnal mozek, už Severusův polibek ochotně opětoval a otáčel se k druhému muži jako hvězda přitahovaná černou dírou, kterou právě před chvílí viděli.

Celý svět se kolem nich trochu pohnul a Harry najednou zjistil, že se opírá o ruce a Severus je pod ním. Bylo to hezké, takhle, s oběma pažemi druhého muže kolem jeho krku a ramen.

No, bylo to hezké až do chvíle, kdy uslyšel otevřít dveře a prakticky odskočil, vůbec ne překvapený, že tam stojí ten okázale oblečený čaroděj, aby je vyzvedl, a podezřívavě si je oba prohlíží.

Harry mu to nemohl mít za zlé – jestli on vypadal stejně políbeně jako Severus, s rozcuchanými vlasy, zarudlými a trochu nateklými rty a zrychleným dechem, pak… no, technicky žádné pravidlo neporušili.

Technicky.

 

„Děkuju,“ řekl o patnáct minut později u vlastních domovních dveří. Cestou ven i cestou domů byli většinou potichu. „Byl to krásný nápad.“

„Dlužím ti… další omluvu?“ zeptal se Severus.

Harry se zazubil. „Ne. Jestli něco, možná by ses měl omluvit tomu správci. On byl naštvaný. Já ne.“

Starší muž si odfrkl. „Měl jsem v úmyslu… zeptat se, jestli mě budeš chtít políbit po rande. Řekněme, že jsem si chtěl znovu… potvrdit tvůj zájem.“

Srdce mu bušilo a olízl si spodní ret, potěšený, když si všiml, že ho při tom Severus sleduje očima. „Nevidím důvod, proč bys to nemohl udělat teď. Víš, pro případ, že bys měl ještě nějaké… pochybnosti,“ řekl s úsměvem – tentokrát si on byl jistý, bez vlastních starostí a pochybností.

Severusovo odfrknutí dostatečně prozradilo, co si o Harryho návrhu myslí – ale přesto to staršího muže přimělo přistoupit blíž a ovinout mu paži kolem pasu.

„A co když o tom nepochybuji?“ řekl Severus. „Já ne. Teď ne – ale za hodinu, až budu ležet v posteli…“

„Myslíš na mě často v posteli?“ zeptal se a škádlivě se na druhého muže zazubil. Až o okamžik později, kdy už bylo příliš pozdě, skutečně uslyšel vlastní slova.

„Ano,“ odpověděl Severus klidně, naprosto bez rozpaků – Harry se předklonil a přitiskl tvář k hrudi vyššího muže, snažil se skrýt své rozpaky, ale marně. Prsty mu projely vlasy a zatlačily ho trochu dozadu – Harrymu se však líbil samolibý výraz, který druhý muž měl ve tváři, jakkoli trapné to pro něj bylo.

„Dobře, tohle kolo jsi vyhrál. Podvádějící Zmijozeli,“ řekl se smíchem a ustoupil.

„Dobrou noc, Harry,“ řekl Severus tiše a jemně mu políbil hřbet ruky.

 

* * *

 

„Takže se prostě… vracíte k normálu?“ zeptala se Hermiona a odložila knihu.

„Asi? Je to divné?“ zeptal se a narovnal se v křesle.

„Myslím… jo, trochu? Mluvil jsi o tom, jasně, ale skutečně jste… pokročili?“

„No, ví, že o něj mám opravdu zájem. Ví, že mě to mrzí, a já vím, že to mrzí jeho. Co… co ještě chybí?“

„Muži,“ řekla Hermiona s více než trochou znechucení v hlase. „Co kdybys mluvil o tom, co k sobě skutečně cítíte?“

Odkašlal si. „Ví, že jsem, ehm, přijal celou tu… věc s muži,“ vykoktal a najednou si byl daleko méně jistý sám sebou.

„Harry…“ začala jeho kamarádka a přejela si rukou po obličeji. „Jsi zamilovaný do Severuse?“

„Ehm… cože?“ zeptal se slabě.

„Řekla jsem—“

„Ne, slyšel jsem tě. Ehm… já… nevím?“ zakoktal.

„A je on zamilovaný do tebe?“ pokračovala a vůbec ho nešetřila.

„Ví – ví, že ho mám rád. Že o něj mám zájem. Nestačí to… zatím?“

„No, chci říct, že máte v plánu skutečně pokračovat v celém tom dvoření, že? Což znamená, že sex během posledních tří schůzek je zase ve hře.“

„Aha. To… ehm, mám v plánu řešit podle situace.“

„Ano, na rozdíl od tvého dosavadního pečlivého plánování,“ odvětila suše a zněla až příliš jako Severus, což Harrymu nebylo zrovna příjemné.

„Au, ale fér,“ zamumlal.

„Řeknu ti to způsobem, kterému bys mohl rozumět – změnilo by něco na tobě, na tvých plánech a na tom všem, kdyby ti řekl, že tě miluje?“ zeptala se překvapivě jemně vzhledem ke své poslední poznámce.

Zarazil se a vážně se nad tím zamyslel. „Myslím… asi ano. Ano, změnilo by to. Pravděpodobně… pravděpodobně hodně,“ přiznal a snažil se – a nedařilo se mu – představit si to.

„Dobře… a myslíš, že by to mohlo něco změnit jemu, když, jak říkáš, už teď pochybuje, že o něj vůbec máš zájem?“

Odkašlal si. „Někdy mi kladeš až příliš důkladné a prespříliš přímé otázky. Ale jak s ním o tom mám mluvit, když nevím, co cítím?“

Hermiona se na něj podívala, jako by byl idiot. „Tím, že na to nejdřív přijdeš.“

„Jasně,“ řekl sklesle.

 

* * *

 

„Jak zjistím, jestli někoho miluju?“

„Ptáš se mě?“ Ron se zhrozil. „Ty ses zbláznil?“

„Luna je pryč a Hermiona ve mně akorát vyvolala pocit viny, že už to dávno nevím,“ zakňučel.

„Už jsem slyšel její verzi toho rozhovoru,“ řekl Ron s uchechtnutím. „A použila slova ‚emocionálně neschopný‘ a ‚beznadějně naivní‘. Ale jako… v láskyplném smyslu.“

Zasténal. „Co mám teda dělat?“

„Zkusil ses zeptat je— Dobře, zapomeň, ne jeho,“ řekl Ron a zavrtěl hlavou. „Hrozný nápad.“

„Přesně. A nemůžu se přece někoho jiného zeptat, co já cítím, když to sám nevím,“ řekl a mávl rukou.

„Myslím, jestli bys nemohl použít něco jako měřítko? Třeba: ‚Nechtěl bych někoho držet za ruku, kdybych ho nemiloval.‘“ navrhl Ron.

To kupodivu nebyl nejhorší nápad.

„Ale… co? Držení za ruce a líbání mi nevadilo ani v době, kdy jsem sotva připouštěl, že mi nevadí, že je muž.“

Ron se rozpačitě zavrtěl. „Kámo… jestli čekáš, že ti navrhnu, abys s ním šel do postele, tak to neudělám. Je to Snape. Detaily si budeš muset vyřešit sám.“

„Dobře, fér,“ řekl Harry s odfrknutím.

Kupodivu byl ten rozhovor užitečný, i když ne takovým způsobem, jaký očekával.

 

* * *

 

Milý Harry,  

máš rád klasickou hudbu?  

S pozdravem,

Severus,

 

Tohle byl s přehledem jeden z nejkratších dopisů, jaké zatím dostal. Dorazil právě ve chvíli, kdy Harry mířil do své kanceláře a už už do ní chtěl vstoupit.

Usmál se, nalákal sovu na pamlsky a rychle poslal zpět potvrzení, že jistě, proč ne – nijak zvlášť mu na tom nezáleželo, ale měl docela silné podezření, že to souvisí s nápadem na jejich nadcházející rande, o kterém se starší muž během posledních několika dnů jejich konverzace několikrát zmínil.

Pokusil se soustředit na práci, ale teď, když čekal na další odpověď, na vysvětlení, bylo soustředění zatraceně těžké – zvlášť když jediná věc, kterou měl udělat, byla korektura sedmi zpráv o téže události – výcvikové misi jeho veselé bandy rekrutů.

Překvapivě si všichni většinou pamatovali věci stejně, čímž ho ještě víc připravili o cokoli, co by se dalo byť jen vzdáleně považovat za intelektuálně zajímavé.

Odpověď dorazila přesně hodinu před jeho obědovou pauzou, ne že by neustále sledoval hodiny. V jednu chvíli ji dokonce omylem očaroval, aby se pohybovala rychleji, než to zase opravil – snad nejdepresivnější věc, která se mu v práci za celé věky přihodila.

Dopis téměř vytrhl ze sovího zobáku, zoufale toužil zjistit, co na světě už ten druhý muž plánuje.

Svým způsobem to zjistil, protože jakmile se ho dotkl, přenášedlo se aktivovalo, vytrhlo ho přímo z kanceláře a vysadilo ho na místě, které mu bylo naprosto neznámé. Muselo to být hodně daleko, usoudil – budova podle jeho názoru vypadala, jako by mohla být italská.

V každém případě byla velká, nejméně třípatrová, a u vchodu měla obrovské dřevěné dveře – byly otevřené.

Harry vytáhl hůlku a přistoupil ke dveřím – nikoho dalšího tam necítil, ale…

„Harry.“ Přivítal ho těsně za dveřmi známý hlas pobaveným tónem.

Usmál se a schoval hůlku. „Severusi! Unášíš zaměstnance ministerstva z práce? Jak pobuřující.“

Druhý muž pohrdavě odfrkl. „Myslím, že si toho několik dní nevšimnou.“

„Nevím.“ Harry k němu přistoupil a objal ho. „Jsem docela důležitá osoba.“

„Kdybys o to stál, už by z tebe dávno udělali ministra,“ řekl Snape zamračeně.

Harry se zasmál – nemýlil se. „Byl bych příšerný. Urážel bych lidi na všechny strany. Kingsley je v tom ale dobrý.“

„Nemá příliš mnoho opozice, to je jistě pravda. Děkuji, že jsi přišel.“

„Měl jsem na výběr?“ zeptal se a pustil staršího muže. „Přenášedlo jako překvapení je docela… no, překvapivé.“

„Doufal jsem, že odvézt tě pryč na obědové rande bude… příjemné překvapení. Ve svých předchozích dopisech jsi rozhodně dával najevo nadšení,“ řekl Severus a najednou zněl nejistě.

„Vůbec mi to nevadí – až na to, že tentokrát ti nemůžu dát květiny.“

„No, pro tentokrát jsem se postaral o přítomnost tvých milovaných růží.“ Druhý muž to řekl s odfrknutím. „Půjdeš za mnou?“

„Kde to vlastně jsme?“

 

Harry poslouchal výklad o historii skutečně italské oranžerie, kterou procházeli, tedy, většinu. Byla stará, měla bohatou historii – a v poslední době k její hlavní budově přistavěli skleník. Právě tam ho Severus vedl – k malému kovovému stolku a dvěma odpovídajícím židlím.

Bylo to celé velmi hezké – dokonce roztomilé. Nečekal by, že to bude Severusův vkus, ale… prohlížel si bujné palmy a závěsné květináče, které jako by zabíraly většinu prostoru.

„Je to opravdu krásné,“ přiznal, když Severus dokončil své vysvětlení. „Co tě přimělo vybrat právě… tohle místo?“

Starší muž zabroukal a poklepal hůlkou na stůl – piknikový koš, který už Harry dobře znal, přiletěl k nim a začal se sám vybalovat, odhaluje nejrůznější malé sendviče, sladkosti a občerstvení.

 „Myslel jsem, že se nám zatím tak docela nepodařilo společně prožít skutečně příjemný oběd, a tak jsem to považoval za přijatelnou možnost pro rande. Dovolil jsem si připravit jídlo sám. Tedy až na dezert – ten uvidíš.“

Harry se usmál. „Vypadá to fantasticky. Ale… tohle nebyl důvod, proč ses mě ptal na můj vkus v hudbě, že ne?“

„Byl.“ Starší muž ho překvapil, když si oba sedli. „Ještě jsem nedokončil přípravy.“

Severus se otočil na židli a namířil hůlku na něco, co Harry neviděl úplně jasně – přiletěly k nim dvě ptačí klece s několika různými ptáky uvnitř. Zmijozel otevřel malá dvířka každé z nich a odhalil dvě věci najednou. Zaprvé, klece byly očarované tak, aby zadržovaly zvuk uvnitř, a zadruhé, ptáci… nevydávali ptačí zvuky.

„To… ten pták vydává zvuky klavíru,“ řekl v naprostém úžasu.

„A slavík, myslím, zpívá na cembalo,“ řekl starší muž naprosto nevzrušeným tónem. „Za pár minut by si měli zvyknout na nové prostředí a zpívat společně, místo tohoto.“

Harry na druhého muže zíral s otevřenými ústy. „Ty… ty jsi přinesl hromadu… instrumentálních ptáků?“

„Je to jednoduché kouzlo a vůbec jim neubližuje. Ptáci jsou zapůjčení od kolegy s poněkud rozmanitou sbírkou létajících zvířat,“ vysvětlil Severus. „Potom je budu muset vrátit, ale to by neměl být příliš velký problém.“

„Pomůžu ti,“ slíbil Harry, protože měl podezření, že Severus podceňuje obtížnost odchytu nějakých patnácti ptáků.

„Nuže, prozatím bychom se měli najíst?“

Harry sotva stačil souhlasit a sotva se stihl zeptat Severuse, jak si dá čaj, když první pták – poměrně tlustý kos, který zněl jako trubka – začal zpívat. Během několika okamžiků se přidaly dvě sojky, které rovněž zněly jako nějaký druh dechového nástroje.

Na chvíli zapomněl na jídlo a rozhlédl se kolem sebe, snaže se určit jednotlivé ptáky a jejich odlišné zvuky. Papoušek zpíval jako housle, poměrně velký stehlík jako harfa. Byl to naprostý magický chaos, a přesto byla výsledná skladba nějakým způsobem stejně rozmanitá jako nádherná.

„Tvé jídlo, Harry,“ řekl Severus po několika okamžicích.

Zasmál se, trochu rozpačitě, ale než se stačil druhému muži omluvit, všiml si, jak potěšeně Severus vypadá – zdálo se, že ho Harryho reakce potěšila.

Jen dobře – Harry si namazal koláček máslem a ignoroval malé sendviče ve prospěch sladkých možností. Severus s tím zjevně také počítal, protože věcí, které měl on rád, tam bylo mnohem víc než těch, kterým dával přednost Zmijozel.

Zdálo se, že svůj vkus sdílel s ptáky – velmi rychle se přestali ostýchat a začali se vrhat po drobcích, které Harry „náhodou“ neustále upouštěl.

Pokud na to měl Severus nějaký názor, nechal si ho pro sebe – Harry dokonce měl v jednu chvíli pocit, že viděl, jak k jedné sojce letí malý kousek sendviče.

 

Oběd skončil až příliš rychle – Harry tam chtěl zůstat déle.

„Měl by ses vrátit do práce,“ řekl Severus, když uklízel zbytky jejich jídla.

„Já vím, ale dneska je to nuda a tohle, tohle je úžasné. Hej, neříkal jsi něco o růžích? A dezertu?“

Starší muž ztuhl. „Ach, ano, málem bych zapomněl. Chvíli počkej,“ řekl, než rychle odešel.

Harry samozřejmě zůstal na místě a pobaveně sledoval, jak na stůl přistál odvážný kanár, který mezi drobným trylkováním, dokonale zapadajícím do neustále se měnící melodie ostatních, vyzobával drobky.

Severus byl pryč jen několik okamžiků, než se vrátil s talířem střední velikosti, který opatrně položil na stůl mezi ně, a pak přisunul svou židli o něco blíž k Harrymu.

„Páni,“ vydechl tiše. „To je… dá se to jíst?“

„Jistě,“ řekl Severus a otočil obrovskou čokoládovou růži tak, aby na Harryho lépe mířila. „Vytvořil ji švýcarský čokolatiér. Obávám se, že jsem byl tak zaujatý… okamžikem, že jsem na ni málem úplně zapomněl.“

Harry se ze všech sil snažil nedat najevo, jak na něj růže působí – nemyslel si, že by Severus ocenil Harryho úžas nad tím, jak velkolepé gesto udělal. Nepochyboval, že kouzlo na ptácích nebylo zdaleka tak jednoduché, jak druhý muž tvrdil – stejně jako nepochyboval, že zapůjčit si ptáky nebylo tak snadné. Květina – tak propracovaná, že rozeznal žilky na listech – byla snadno nejúchvatnějším dezertem, jaký kdy viděl.

 

Byla to také kombinace věcí, o kterých Severus věděl, že je má Harry rád. Bylo to… bylo to promyšlené způsobem, jakým se Severus podle Harryho zatím neukázal. Ohleduplný ano, laskavý také, ale tohle bylo jiné – alespoň pro Harryho.

Tiše si povzdechl, překvapený, že se cítil celý změklý – a nějak na pokraji slz, i když doufal, že to není vidět. Naslepo natáhl ruku po Severusově ruce a snažil se vymyslet, co říct – ale nenapadlo ho nic jiného než nedostatečné „děkuji“.

„Tohle je… opravdu promyšlené,“ řekl nakonec Harry. „Děkuju. Moc to pro mě znamená.“

Druhý muž mu jemně stiskl prsty. „Byl jsi výjimečný v přizpůsobování našich rande věcem, které jsem si užíval. Nemohl jsem dopustit, aby ten famfrpálový zápas byl jedinou věcí, kterou jsem naplánoval skutečně pro tebe,“ řekl Severus nakonec.

„Nepodceňuj se. Byla tu také botanická zahrada s tím darem z Passiflory, který jsi mi potom dal,“ řekl. „A kromě toho jsem nikdy neměl pocit, že by našim schůzkám něco chybělo.“ Nabídl, k vlastnímu překvapení, a Severus se při jeho slovech lehce zachvěl.

„Proč neochutnáš svou růži? Měla by být naplněná, ehm, růžovým krémem.“

„Ona i chutná jako růže?“ zeptal se – téměř sdráhavostí, že tu druhou záležitost nezmíní, a přitom si nebyl jistý, jak by to mohl udělat, aniž by to nějak zhoršil.

„Tak mi bylo řečeno.“

 

Severus ho doprovodil zpět a oba přistáli v Harryho kanceláři o něco méně pohodlně, než by si přáli, Severus víceméně seděl na jeho stole a Harry ve svém křesle.

Bylo to trapné a několik listů papíru spadlo, přičemž starší muž málem ztratil rovnováhu a spadl přímo ze stolu. Harry ho stačil zachytit, aby nespadl, a přitom trochu mával rukama kvůli černým hábitům druhého muže.

„Harry, ma–“ pozdravil Ron vesele, zlomek vteřiny předtím, než se dveře otevřely dostatečně na to, aby odhalily jeho zrzavého přítele. Harry si ani neuvědomil, že jsou otevřené. „Ehm,“ řekl Ron a zíral na ně oba.

Harry se podíval dolů – držel Severuse – bezpochyby způsobem, který z pohledu jeho přítele vypadal úplně jinak, než tomu ve skutečnosti bylo.

Jako naschvál se sneslo dolů několik dalších listů a připojilo se k už tak neuspořádané hromadě. Severus mezitím ani nedýchal. Harry byl dost blízko na to, aby si toho všiml.

„Já jen… vrátím se později, ano? A pro Merlina, Harry… v kanceláři?“ zasyčel Ron, zrudl téměř stejně jako jeho vlasy, pak se otočil na patě a odešel, dveře se za ním zavřely.

„Ehm,“ řekl Harry a opatrně pomohl Severusovi skutečně se postavit. „To bylo… ehm…“

„Ponižující?“ nabídl Severus – on sám byl také rudý.

„No, nic jsme neudělali! Bylo to jen… jen špatné načasování,“ řekl s úsměvem a ignoroval pocit, že i jeho tvář začíná hořet. „Ron si jen… před pár dny jsem s ním mluvil. O… o věcech. Takže si vyvodil špatné závěry.“

„Věcech?“ zeptal se Severus s nonšalancí, které Harry ani na vteřinu nevěřil – ne že by na tom záleželo, když se znovu dokázal zahnat do poněkud nepříjemného kouta.

„No jo, víš. Věcech,“ řekl v naději, že se Severus nebude dál vyptávat.

„A souvisely by tyto věci nějak se mnou?“ zeptal se Zmijozel a narovnal si hábit.

„Samozřejmě,“ řekl s grimasou. „Ron mi… dával rady. Nebo vlastně jsem se ho zeptal a on mi tak trochu řekl, že není nejideálnejší člověk, kterého se na to ptát.“

„To bych řekl. Neumím si představit, co užitečného by ti mohl nabídnout heterosexuální kouzelník, který měl jen jeden vztah a mnou opovrhuje,“ řekl Severus, jen těsně na hranici mezi vtipem a hrubostí.

Harry se uchechtl. „Vlastně měl dva vztahy a vůbec tebou neopovrhuje – ví, že mě děláš šťastným,“ přiznal a potěšilo ho, jak moc jeho slova změkčila výraz jeho protějšku. „Ale jo, asi chápu, že když si myslel, že jsme uprostřed… no, to by bylo trochu moc.“ Snažil se – a vlastně většinou úspěšně – nevyděsit sám sebe tématem, kolem kterého našlapovali po špičkách.

„Měl by – no, vlastně, ty bys už teď měl vědět, že bych pravidla takto neporušil,“ řekl Severus s odfrknutím a obrátil se k Harrymu úplně. „Ani bych nechtěl něco, co… nechceš ty.“

Harrym se podivně sevřelo něco uvnitř. Spolkl první reakci a spokojil se s neutrálním „Vím, že bys to nikdy neudělal.“

Starší muž přikývl a poněkud rozpačitě se omluvil. Harry ho nechal odejít a přemýšlel, jestli právě nepromarnil příležitost k nějakému, no… pokroku.

 

Žádná další nebyla – no, ne tak docela. Byl příliš zbabělý na to, aby o tom Severusovi napsal, a jejich další setkání nebylo ani tak jejich volbou jako volbou ministerstva. Když Harry obdržel pozvánku na tu zatracenou věc spolu s oznámením, že tam má pronést proslov, zkontroloval seznam hostů.

Severus na něm byl také, a tak mu hned napsal sovou a požádal ho, aby šli společně – už jen proto, aby byl ten večer o něco snesitelnější. Nebyl příliš hrdý na to, aby využil mužovu hrozivou auru ani jeho pověst k tomu, aby od sebe držel ostatní lidi dál.

Druhý muž potvrdil, že je ochoten Harryho doprovodit, a připojil i vlastní výraz pohrdání nad celou tou věcí, což ho úspěšně odvádělo od jediného tématu, které mu jinak leželo na mysli.

 

* * *

 

„Ani jako teenager jsem netrávil tolik času přemýšlením o... víš čem,“ zakňoural – zrovna Nevillovi.

Jeho přítel zrovna prořezával drobnou, ale agresivní masožravou rostlinu. „A proč?“

„Jde o to – tradice říká, že bychom měli. A já nevím, jestli dokážu.“ Zasténal. Neville se zašklebil – nebyl si jistý, jestli kvůli Harryho slovům, nebo kvůli rostlině, která ho právě stihla kousnout.

„Existují, ehm, prostředky, pokud je to ten problém. Můžu–“

„Ne!“ vyjekl Harry. „Tak jsem to nemyslel! Jde jen o – o celé ty mužské věci, víš? Co když se mýlím a nebude se mi to líbit? Už jsem se ohledně své orientace zjevně jednou mýlil.“

Neville osvobodil ruku z rostliny a odmrštil provinilý květ. „Harry – bojíš se, že se ti to nebude líbit, nebo že se to nebude líbit jemu?“

Ztuhl. „Cože?“

„Bojíš se, že se vyděsíš a budeš to nenávidět ty, nebo že bude on zklamaný?“

Tohle… ho nenapadlo. „Může to být obojí?“

„Jasně,“ řekl Neville trpělivě. „Ale nemyslím si, že to tak je. Myslím, že když se do toho, ehm, dostaneš, tak tě to bude bavit. To skutečné ‚aha, tak tohle není nic pro mě‘ obvykle přijde až potom – alespoň podle mých zkušeností.“

Harry si Nevilla prohlížel – jeho obtloustlý spolužák vyrostl v překvapivě pohledného muže, takže byla docela šance, že skutečně mluví ze zkušenosti. Což… ne, Harry rozhodně nebude porovnávat svou vlastní minulost s Nevillovou.

„Takže radíš, abych se do toho prostě… pustil?“ ujistil se.

„Víceméně. Možná si nejdřív přečti knihu.“

Suchým tónem se zasmál. „Poslední kniha, kterou jsem četl, mě vyděsila, takže to asi nebude nejlepší nápad. Jestli jsi tím ale myslel… ne, do toho teda, ehm, nejdu.“

„Jak chceš,“ řekl Neville a vyhnul se dalšímu kousajícímu květu. „Ale vážně, myslím, že musíš zjistit, čeho se doopravdy bojíš.“

„Díky,“ řekl Harry s tíživým pocitem v žaludku.

 

* * *

 

Ministerská slavnost byla jejich 22. rande a to znamenalo, že to bylo o jedno méně, s čím si Harry musel dělat starosti. Až příliš dobře si uvědomoval, že zbývají ještě dvě další schůzky a že Severus bere tradice rituálu vážně, ale… ale dnes večer ne.

„Máš pěkný hábit,“ pochválil ho, když Severus otevřel dveře a pustil ho dovnitř. Ani ho příliš nepřekvapilo, když víla při rychlém pozdravu a rozloučení popadla malý květináč s miniaturními růžemi, takže se soustředil spíš na muže, za kterým přišel. Severus opravdu vypadal dobře, hábit měl ušitý na míru a byl mnohem hezčí než to, co obvykle nosil. Harry také zahlédl u krku náznak červené – červenou košili pod hábitem.

Usmál se. „Vidím, že ty ses tentokrát úplně vzdal barev?“ zeptal se Severus a podrobně si ho prohlédl.

„Říkal jsem si, že ty budeš mít zřejmě stejný přístup, a chtěl jsem se sladit,“ řekl s uchechtnutím. „Jen začaruju kapesníček, to je v pohodě.“ Než po něm stačil sáhnout, štíhlé prsty mu ho vytáhly. Trpělivě sledoval, jak do něj druhý muž klepl hůlkou, jak tmavě šedá látka rozkvetla do červena – a potom sledoval, jak Severus nechal hůlku zmizet a přistoupil blíž.

Zadržel dech, když Zmijozel ručně vrátil kapesníček na místo – bez magie.

„Děkuji,“ řekl tiše, když Severus skončil – ale neustoupil, ruku měl položenou těsně nad kapesníčkem, poblíž klopy.

 Severus přikývl, oči stále upíral na Harryho oblek. Nakonec si odkašlal. „Ten oblek – ty vypadáš úchvatně. Omlouvám se, jestli jsem… trochu mimo. Musím říct, že představa takového veřejného rande… není podle mého gusta.“

Zasmál se. „To chápu. Hej, možná až odříkám svůj stupidní proslov, můžeme se společně někam vytratit. Udělat něco, co si skutečně užijeme,“ navrhl s uchechtnutím.

„Merline, doufám tedy, že tvůj proslov bude první na programu,“ řekl druhý muž s odfrknutím.

„Bude to v pohodě, uvidíš. Jsi připravený vyrazit?“

„Samozřejmě – jsi si zcela jistý, že chceš být se mnou takhle… veřejně viděn?“

„Jasně,“ řekl Harry. „Proč ne? Spousta lidí zjistila, že jsi môj protějšek, když došlo k těm zatčením. Je pravda, že Hermiona nechala většinu toho stáhnout, ale i tak,“ řekl a mávl rukou nad obavami druhého muže. „Takže pokud se nebojíš, že tvá pověst utrpí, když tě někdo uvidí se mnou…“

„Imbecile,“ řekl Severus a jeho tón byl měkký a zranitelný způsobem, kvůli němuž se Harry zarazil. Rozhodl se, že obavy druhého muže vezme trochu vážněji – a pokud dokáže, odpoví lépe.

„Hej… myslím to vážně. Jsem hrdý, že tam jdu s tebou po boku. Vždy jsem si tě velmi vážil, dávno předtím, než jsme se do toho všeho zapletli. Jsem stejně hrdý, že tě mám po svém boku jako svého partnera, dobře?“ řekl a srdce mu bušilo, doufal, že tentokrát dokáže říct správnou věc.

„Málokdy jsem byl předchozími partnery vnímán jako něco víc než… tajemství, jestli to chceš nazvat,“ prozradil Severus a tak docela se na něj nepodíval. „Nejsem od přírody nejistý, ale…“

Harry se usmál a tak docela mu nevěřil. „Myslíš, že já nemám stejné obavy? Ale… tady nejsou potřeba.“

„Začínám tomu věřit. Měli bychom odejít, než se z módního pozdního příchodu stane prostě pozdní příchod?“

„Pojďme,“ souhlasil s úsměvem a byl na sebe trochu hrdý.

 

* * *

 

„Jestli se odsud dostaneme, aniž by padaly hlavy, měli by mi udělit další Řád Merlina,“ zavrčel mu do ucha Severus; z jeho hlasu přímo odkapával vztek.

Harry schoval záchvat smíchu do sklenky vína. Nebyl to první takový incident. Událost byla stejně hrozná, jak se obávali, spousta lidí se Harrymu podbízela nebo se ho snažila zatáhnout do politických rozhovorů.

Bylo také spoustu lidí, kteří chtěli mluvit o jeho námluvách – většina z nich ve skutečnosti nevěřila, že Severus je jeho partner, navzdory tomu, že se o tom zmínil Denní věštec. Bylo zajímavé sledovat, že právě tohle ze všeho bylo zjevně nepřekročitelnou hranicí, že lidé odmítali uvěřit jediné pravdivé věci v moři nesmyslů, které se o tom objevovaly.

Mít Severuse po svém boku pomáhalo, i když mu to také vyneslo šokující množství nepříjemných pohledů. Zdálo se, že ty druhého muže nijak nerozhodí – ale hloupé poznámky ano, což vedlo k tomu, že se Severus nakláněl a šeptal mu do ucha stále krutější komentáře.

Bylo to… zvláštním způsobem si Harry ten večer nesmírně užíval. Severus to dělal víc než snesitelné, jeho vynalézavé, byť obvykle nelaskavé poznámky byly brilantně vtipné.

Ani proslov, který měl podle příkazu pronést, nebyl tak hrozný, jak mohl být – přišel na řadu až později večer a publikum bylo už značně za hranicí střízlivosti, takže mu prošla asi jen polovina toho, o čem měl údajně mluvit. Ve skutečnosti existoval celý scénář – přečetl si jen asi polovinu, než to začalo být příliš nudné na to, aby to snesl, a jednoduše shrnul několik hlavních bodů.

Nemohl si vést až tak špatně – Severus se na něj usmál, když téměř utekl z pódia. Nebyl to ten jemný, otevřený úsměv, který si Harry tak oblíbil, ale přesto to byl úsměv – na veřejnosti.

„Myslíš, že jsou dost opilí na to, abychom už mohli utéct?“ zeptal se Harry tiše – i když oba už měli několik skleniček, většina účastníků si otevřených barů užívala naplno – byly tam tři.

„Pravděpodobně. Rozhodně bych to chtěl zkusit. Co kdybychom vyklouzli zadními dveřmi a použili veřejné krby, abychom se dostali domů?“ navrhl.

Harry zalapal po dechu. „Ó, skvělé, ano, pojďme – ach ne, zapomeň na to,“ řekl se zasténáním. „Tam u těch dveří stojí Wellensby a Archer. Nikdy mě nenechají projít, aniž by mě nejdřív neunudili k smrti,“ zakňoural.

„Předními dveřmi s matoucím kouzlem?“ navrhl Severus.

„Tady nefungují – a navíc by mohly spustit alarm,“ řekl s povzdechem – jen aby ztuhl. „Vlastně tohle je nápad. Co kdybychom způsobili malé… vyrušení a vyklouzli ven, zatímco budou všichni rozptýlení?“

„Ďábelské, pane Pottere,“ poškádlil ho Severus a jeho hlas způsobil Harrymu mrazení po zádech. „Plán hodný Zmijozela, troufám si říct.“

Usmál se. „Nikdy jsem ti neřekl, že jsem málem skončil ve Zmijozelu, že ne?“

„Vážně? Ty jsi Nebelvír skrz naskrz,“ řekl druhý muž.

„Nemůžu poznat, jestli to myslíš jako kompliment, nebo ne,“ přiznal a dopil víno.

„Vezmi v úvahu zdroj, pokud si nejsi jistý,“ řekl Severus.

Harry se naslepo opřel dozadu a přitiskl se k Severusovi, který stál napůl za ním. „Takže kompliment,“ rozhodl – a pak rychle odhodil sklenici vína tak silně, jak jen dokázal, a seslal na letící sklenici kouzlo, když letěla vysoko nad nic netušícími hlavami hostů. „Tak se podívejme, jestli dokážu vytvořit i vyrušení hodné Zmijozela, co říkáš?“ zeptal se s uchechtnutím.

Když sklenice dosáhla nejvyššího bodu své dráhy, Harry kouzlo aktivoval a sklenice se nejprve rozletěla na skleněné střepy a potom asi na stovku malých hadů, kteří se snesli dolů na lidi pod nimi, jeden na každý střep.

Čekal jen dost dlouho, aby zazněl první výkřik, než se otočil, popadl Severuse za ruku a rozběhl se ke dveřím.

 

Běželi, nejen ven z budovy, ale i kousek po silnici a do postranní uličky, ne že by je někdo pronásledoval. Na tom nezáleželo – Harry se smál, opojený vzrušením a adrenalinem jejich malého útěku.

Oba těžce dýchali, když Severuse pustil a otočil se ke staršímu muži, aby se ho zeptal, co si o Harryho dobrodružství myslí.

Místo toho ho ale Severus přitlačil ke cihlové zdi, tenké rty už měl na těch jeho, a Harry skutečně nemohl říct, že by mu to vadilo.

Zabroukal, omámený vínem, studeným vzduchem a svým partnerem, a dovolil svým rukám zabořit se do partnerových vlasů a pod tmavý hábit, dokud pod prsty necítil tělo druhého muže, jeho teplo, a dokud nemohl lehce zatáhnout za dlouhé tmavé prameny.

Severus při tom vydal zvuk, který ještě nikdy neslyšel, hrdelní zasténání, které mu připadalo příjemné, když se mu otisklo do rtů – Harry byl odhodlaný přimět ho k dalšímu.

Ne že by bylo snadné se soustředit – po těle mu také klouzaly ruce, každý dotek na něj působil téměř příliš, ale nikdy skutečně nepřekročil onu hranici. V místech, kde se ho Severus dotýkal, cítil větší teplo. Na břiše, zádech, hrudi – uvědomil si, že jeho vlastní ruce nebyly při průzkumu zdaleka tak aktivní, příliš zaměstnané prostě tím, aby se držely, přestože jeho ramena byla stejně přitisknutá k cihlové zdi za ním.

Naslepo přejel oběma rukama po zádech druhého muže, cítil pod jeho košilí trochu štíhlého svalstva a na vteřinku se zastavil, když prsty přejel přes kožený opasek, než pokračoval níž.

Na okamžik bylo zvláštní mít ruce na zadku druhého muže, pak se rozhodl, že se mu to líbí, přitáhl si ho trochu blíž a vysloužil si další z těch hrdelních zvuků. Cítil se trochu ošizený, že je nikdy předtím neslyšel, a zapřísáhl se, že přijde na způsob, jak zařídit, aby se při jejich polibcích ozývaly častěji.

I Severusovy doteky začaly být odvážnější, jedna ruka mu přejela po Harryho hrudi, než putovala po jeho boku a na stehno. Zmijozel mu jemně nadzvedl nohu a dokonce Harryho povzbudil, aby ji kolem něj obtočil.

I když nebyl zrovna nejpružnější, dokázal to víc než dobře, a zjistil, že díky tomu měl ruce znovu volné, takže už se nepotřeboval rukama držet Severuse blízko.

Pokusně mu přejel nehty po zádech a zjistil, že tím získal nejsladší zasténání a že kvůli tomu ho starší muž líbal ještě dychtivěji. Harry se zachvěl, když ho téměř zaskočila vlna opravdového vzrušení. Samozřejmě byl vzrušený už při jejich předchozích polibcích, ale nikdy to nebylo tak hmatatelné ani tak… přítomné.

Ruce se mu téměř samy od sebe znovu přesunuly do tmavých vlasů, škubnutím zvrátil hlavu druhého muže a odhalil si Severusovo hrdlo. Měl jen zlomek vteřiny na to, aby se rozčílil, že polibek skončil – pak přitiskl rty na krk a líbal a olizoval kůži, na kterou dosáhl. Nebylo jí mnoho kvůli mužovu límci, ale stačilo to, aby cítil, jak se starší muž prakticky rozpouští v jeho náručí, a zdálo se, že ještě víc zaklonil hlavu, aby mu umožnil přístup.

Zakousl se do bledé kůže a přemýšlel, jestli po sobě zanechá stopu, ale k jeho nelibosti se Severus o chvíli později úplně odtáhl a ustoupil o krok.

Harry se nadechl čerstvého vzduchu a snažil se skrýt své zklamání – a přitom si dychtivě prohlížel naprosto rozcuchaný vzhled svého protějšku. Triumfálně se usmál.

„Harry!“ odfrkl Zmijozel – byl si jistý, že to mělo znít rozhořčeně, ale ve skutečnosti to znělo jen jako hlas někoho, kdo se právě vášnivě líbal. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Severusi,“ řekl Harry a překvapilo ho, že i jeho hlas zněl trochu poznamenaně. Odkašlal si a ignoroval pohled staršího muže. „No, tohle byl rozhodně nejlepší čas, jaký jsem kdy zažil na – tedy po – nějaké ministerské akci,“ prohlásil jen proto, aby byl otravný.

Zabralo to, zdá se – ale o chvíli později se Severus k Harryho příjemnému překvapení slabě zasmál. „To tedy ano – i když nutno přiznat, že laťka byla nízko.“

„Tak, tak nízko,“ souhlasil. „Nechceš si, ehm, dát něco malého k jídlu pozdě v noci, než půjdeme domů?“ zeptal se nadějně, protože ještě nechtěl, aby večer skončil.

„Cokoli chceš.“